Turistika - Cyklistika - Lyžování - Potápění - Horolezectví - Golf - Rafting - Mořské kajaky - Lety balónem
Turistika v Turecku
Pro pěší a horskou turistiku je Turecko pravým rájem. Pokud vám tedy nevadí, že se většinou nebudete prodírat davy turistů po značené stezce vedoucí od atrakce k atrakci, že vaše cesta bude často improvizací, nebudete vědět, kde jste, a jediným značením budou oslí hovínka na pěšině, která někam vede. Pokud pěšina nikam nevede, oslíci po ní nechodí a hovínka na ní nejsou.
Jeďte do Turecka v dobré partě
Ale popořádku. Kde se dá v Turecku chodit pěšky? V podstatě všude. Nejlepší turistické trasy ale najdete v horách a také při jižním mořském pobřeží. Záleží na tom, co hledáte a také v kterém ročním období se do Turecka chystáte. Pochodovat uprostřed léta po pobřežní Lýkijské stezce není radost, ale utrpení. A naopak do vysokých hor je třeba jet mezi červnem a zářím, jindy bude v noci mrznout a několikametrové sněhové závěje nejsou v Turecku výjimkou.
Turecká pohoří
Z horských masivů bývá nejčastěji navštěvováno pohoří Kačkar (Kaçkar) na severu země a nejvýchodnější část pohoří Taurus zvaná Ala Dağlari. V obou těchto pohořích lze provést několikadenní přechod. Nebude se ovšem jednat o klasickou hřebenovku, ale spíš o přechod z údolí do údolí přes hřebeny a sedla.
Také v pohoří Uludağ nad městem Bursa najdete dost turistů, především ale Turků z blízkých velkoměst. Z méně „profláknutých“ a tím pádem i méně navštěvovaných pohoří v Turecku stojí určitě za zmínku jižní část Tauru zvaná Bolkar Toros s nádhernými kytičkami (hlavně na jaře) nebo národní park Yedi Gőller poblíž města Bolu ležícího na dálnici z Istanbulu do Ankary. Nádherné pohoří Cilo s druhou nejvyšší horou Turecka Resko (4 135 m) nad městem Hakkari je bohužel pro zahraniční návštěvníky oficiálně stále uzavřeno.
Specifikem Turecka jsou výstupy na vyhaslé sopky, ojedinělé solitérní vrcholy, které se zdvihají i několik kilometrů nad okolní krajinu. Nejnavštěvovanější jsou vrcholy Erciyes (3 917 m) a Hasan (3 268 m) nad krajinou Kappadokie a také vrchol Sűphan daği (4 061 m) u jezera Van. A pak samozřejmě nejvyšší turecká hora Bűyűk Ağri Dağ čili Ararat (5 167 m). V jejím případě je ale výstup náročnější jak po technické stránce (vystupuje se po strmém sněhovém poli), tak po stránce organizační. Hora je v hraničním pásmu s Arménií, a proto je nutné speciální povolení a vojenský doprovod. A to stojí mimo jiné nemalé peníze.
(Ne)značené stezky
Při pobřeží Středozemního moře vedou jediné dvě značené turistické cesty v Turecku. Takzvaná Lýkijská stezka dlouhá 509 km spojuje podél pobřeží města Antalya a Fethiye. Místy vede přímo po pobřeží, místy stoupá vysoko do hor a jedna její větev dokonce vede až na vrchol hory Tahtali dağ (2 366 m) zvané též turecký Olymp.
Stezka Svatého Pavla vyznačená stejným kolektivem turistů pak spojuje město Perge na předměstí Antalye s jezerem Egridir ve vnitrozemí napříč pohořím Taurus. Na své délce téměř 500 km prochází i známým kaňonem Kőprűlű. Na internetu lze nalézt informace o obou cestách, kde lze také pořídit knižní průvodce a mapy trasy.
Jedná se zároveň o pravděpodobně jediné turistické mapy na území Turecka. V jiných oblastech budete muset vystačit s nepřesnými hřebenovými náčrtky, leteckými snímky z Google Earth, radami od místních lidí a hlavně se svým citem. Také s turistickým značením mimo uvedené dvě trasy v Turecku nepočítejte. Místy se sice vyskytují červené či modré fleky na skalách, nebo kamenní mužíci, ale kudy a kam vede která stezka, se lze většinou dovědět jen velmi obtížně. Takže občas musíte vystačit s těmi oslími hovínky.
Cyklistika v Turecku
Poznávat cizí krajiny ze sedla silničního či horského kola je většinou dobrá volba. Zvláště v místech, kde vzdálenosti mezi zajímavými místy jsou příliš velké na to, aby se daly absolvovat pěšky. Bohužel v Turecku jsou vzdálenosti často tak velké, že je ani není rozumné absolvovat na kole. Turecko je zkrátka rozlohou velká země a k cyklistům moc přátelská není.
Pojem cyklostezka v Turecku prakticky neznají a Turci jezdí autem všude i po těch nejkrkolomnějších horských cestách. Vyrazíte-li do Turecka na kole, počítejte s neustálými problémy s protijedoucími a předjíždějícími motorovými vozidly, která dodržují jen velmi málo pravidel silničního provozu. Dodržuje se především právo většího a silnějšího na nerušenou jízdu. A cyklista obvykle ten větší a silnější nebývá.
K tomu připočtěte vedro a prach přes den a naopak nízké teploty, vítr (a zase všudypřítomný prach) po ránu a večer ve výše položených oblastech země. Zkrátka argumentů, proč není jízdní kolo optimální dopravní prostředek pro poznávání Turecka, existuje více než dost.
Ale jsou zde i výjimky. V Turecku existují oblasti, kde jízda na kole může být požitkem a ne trápením, kde se vzdálenosti měří na desítky a ne na stovky kilometrů a kde automobilový provoz zatím není nesnesitelný. Zajímavé cyklistické zážitky mohou skrývat třeba silničky na Tyrkysovém pobřeží mezi Fethyií a Antalyí nebo oblasti skalních měst a kaňonů v Kappadokii. Pro otrlé bikery pak mohou být zážitkem štěrkové horské cesty v pohořích Ala Dağlari, Bolkar Toros či na severu v pohoří Kačkar (Kaçkar).
Lyžování v Turecku
I když to pro někoho může být překvapivé, v Turecku není jen moře a vedro, ale najdou se tu i hory, na kterých bývá obzvláště v zimě pořádná zima. Stačí se pořádně podívat na výškovou mapu země a uvidíte, že třeba velkoměsto Erzurum na východě země leží skoro dva kilometry nad mořem. Zima tu tedy bývá pořádná, sněhu víc než dost a lyžovat se tu určitě dá.
Nedaleko od Erzurumu jsou také nejvyhlášenější, nejmodernější a nejdražší lyžařská střediska v Turecku Palakőnden a Sarikamiş. Velkou část klientely tu tvoří lyžaři z Ruska a z kavkazských republik. Jejich cílem často není jen si zalyžovat, ale také dát na obdiv co možná největšímu počtu lidí v okolí své bohatství.
V západní části Turecka je nejoblíbenějším lyžařským střediskem pohoří Uludağ nedaleko od Bursy. Přímo z centra města vede lanovka až do výšky 1 600 m do místa zvaného Sarialan. Po silnici se pak dá dojet ještě výše - není-li silnice pod sněhem, tak až do výšky 2 100 m. Dostatek sněhu na lyžování tu bývá od prosince do března. Pokud vyznáváte běžky a nevyžadujete strojově upravené stopy, přijdete si na pláních Uludağu také na své.
Lyžování je v Turecku v posledních letech hodně v módě, a tak nová lyžařská střediska (kayak evi) vyrůstají po celé zemi.
Potápění v Turecku
Rozmanité a skalnaté pobřeží Turecka přímo láká k potápění. Navíc je východní část Středozemního moře poměrně dost slaná, a tudíž i podmořský život je na jižním pobřeží Turecka bohatý.
Ve většině tureckých přímořských středisek najdete potápěčské školy, kurzy a půjčovny vybavení. Kurzy jsou na všech možných úrovních počínaje začátečníky a pokročilými potápěči konče. Mezi mekky tureckého potápění patří letoviska Bodrum a Kaş, zátoka Kekova s antickým potopeným městem (přímo nad ruinami města je ale potápění zakázáno) a pobřeží poloostrova Gelibolu s vraky lodí potopených během první světové války.
Horolezectví v Turecku
Horolezectví ve smyslu technického lezení po skalách není v Turecku moc rozšířené. A turecké hory s minimální infrastrukturou se také hodí spíš pro vysokohorskou turistiku než pro klasické horolezectví.
Na druhou stranu však turecká krajina může zcela jistě do budoucna nabídnout mnoho zajímavých horolezeckých terénů. A to nejen ve vysokých horách a skalních městech, ale i třeba v přímořských oblastech vápencových útesů. Jednou z prvních vlaštovek může být třeba horolezecká škola sídlící v Kadir treehouses v letovisku Olympos.
Golf v Turecku
Golf není v Turecku tradičním sportem. S přibývajícím množstvím turistů se však i zde začínají objevovat golfová hřiště. Nejvíce je jich pochopitelně u moře na Turecké riviéře, kam míří nejvíce golfuchtivých zahraničních turistů. Za centrum tureckého golfu se pokládá letovisko Belek asi 40 km východně od Antalye.
V Istanbulu najdete dvě golfová hřiště. Obě jsou nedaleko Bělehradského lesa a dojedete k nim metrem z náměstí Taksim směrem na Yeni Levent.
Raftování a sjíždění tureckých řek
V roce 2003 se turecká posádka zúčastnila mistrovství světa v raftingu na Čertových proudech pod Lipenskou přehradou. Přestože skončila suverénně poslední, dali alespoň světu vědět o tom, že i v Turecku jsou divoké řeky, které se dají na raftu sjíždět.
V současnosti se nejvíce raftuje na krátkých, ale prudkých řekách stékajících na jihu země z pohoří Taurus do Středozemního moře. Nejznámější mezi nimi jsou asi řeky Kőprűlű a Manavgat. Rafting v tureckém podání na těchto řekách je více společenskou než sportovní událostí. Za nevelký poplatek (cca 10 euro) dostanete pádlo, plovací vestu a někdy i přilbu. Posadí vás po deseti či po dvanácti na v podstatě nepřeklopitelnou gumovou loď a jeden Turek vám bude dělat kapitána. Menší peřeje, které cestou potkáte, budete sjíždět popředu, pozadu i bokem, každopádně tak, aby vás to co možná nejvíce pocákalo. A kdybyste se cítili příliš suší, kapitán určitě zorganizuje cákací bitvu proti cizí lodi.
Mnohem větší sportovní hodnotu má oblíbená řeka Çoruh stékající v severovýchodním Turecku ze svahů pohoří Kačkar. Na této řece je možné jet více než 200 km dlouhý úsek, na kterém se obtížnost pohybuje mezi WWIII a WWV. Kusé informace o řece Çoruh lze najít například na Turkey Rafting.
Po celém území Turecka pak nepochybně bude řada dalších divokých řek vhodných ke sjíždění, které teprve čekají na své objevení.
Mořské kajaky
Pusté, divoké a rozmanité pobřeží Turecka přímo vybízí k jízdě na mořském kajaku. Na pobřeží mezi městy Fethiye a Antalya či mezi Gazipaşou a Silifke najdete mnoho zátok a pláží přístupných pouze z vody.
Bohužel provozování tohoto sportu je v Turecku zatím v plenkách. Jedna půjčovna mořských kajaků se nachází ve městě Fethiye, další se nepochybně brzy objeví v jiných letoviscích na Tyrkysovém pobřeží. Až si budete půjčovat kajak, pozor na nedorozumění. Slovo kayak v turečtině znamená lyže, tak ať se Turek moc nediví, co že to chcete v létě u moře půjčit.
Lety balónem
V oblasti skalních měst Kappadokie, především v městečku Gőreme, jsou balónové lety obrovským hitem posledních několika let. Kvůli nim bylo dokonce zrušeno několik kempů a se zemí srovnáno několik penzionů, aby měly horkovzdušné balóny dostatek startovacích a přistávacích ploch. Každé ráno za úsvitu pak nad pohádkovou krajinou skalních věží a komínů vzlétá několik desítek balónů. Zážitek je to zajisté úžasný, ale nikoli levný. Připravte si minimálně 100 euro za hodinový let. A když do Gőreme dorazíte, nemusíte balónové společnosti nijak hledat, najdou si vás samy.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.