Dějiny Madagaskaru

Počátky - Před příchodem Evropanů - První Evropané - První průzkumy - Francouzi, Angličané a Holanďané - První kontakty Malgašů s Evropany - Britské kolonizační pokusy - Poněkud úspěšnější Francouzi - Počátky sakalavského království - Piráti a Betsimisarakové - Imerina - Madagaskar jako francouzská kolonie - Nezávislost - Přechod zpět k demokratickým principům

Lidé přišli na Madagaskar poměrně nedávno, a proto je historie malgašské civilizace celkem krátká. Nedá se ale říci, že by nebyla zajímavá.

Počátky

Podle archeologických nálezů z posledních desetiletí se první lidé na Madagaskaru objevili zhruba před 1500 až 2000 lety. Možná to bylo i o několik set let dříve, ale o tom nemáme jednoznačné důkazy. Připluli po moři z Indonésie (podrobněji viz kapitolu Lidé) a přivezli si s sebou řadu dovedností a kulturních zvyklostí. Uměli stavět domy, pěstovat plodiny, chovat domácí zvířata a vyrábět železné nástroje. Madagaskar tedy nikdy nepoznal kulturu lovců a sběračů a nikdy tu také nepanovala doba kamenná.

Leťte na Madagaskar v dobré partě

Před příchodem Evropanů

První malé osady při pobřeží se rozrůstaly, lidé pronikali hlouběji do vnitrozemí ostrova a postupně se na některých místech formovaly vyšší správní celky – malé městské státečky, někde i zárodky větších státních útvarů. Příkladem může být přístav Mahilaka na severozápadním pobřeží, který vznikl na počátku 12. století. Město bylo obehnáno hradbami, jež uzavíraly plochu asi 70 ha. Zahrnovalo mešity, rezidence bohatých kupců, dřevěné domy běžných obyvatel a dílny, v nichž se vyráběly železné nástroje, sklo, korále a keramika. Mahilaka byla součástí zámořské obchodní sítě rozprostírající se nad celým Indickým oceánem. Byly tu nalezeny předměty původem z Dálného východu, Perského zálivu nebo východní Afriky.

Za hradbami města leželo příměstské osídlení, kde lidé rybařili, tavili rudu a pěstovali rýži. Žilo tu jen málo lidí, většinu půdy obhospodařovali obyvatelé města. Naopak dále od přístavu často vznikaly dost rozlehlé osady a vesnice. Doloženo je osídlení zhruba do padesátikilometrové vzdálenosti od Mahilaky.

Na přelomu 14. a 15. století začíná význam Mahilaky upadat. Na pobřeží ale vznikají jiná obchodní centra. Nedá se proto hovořit o nějakém úpadku, spíše se hospodářská prosperita, politická moc a kulturní vliv více méně náhodně přelévaly mezi různými místy, tak jak jednotlivé lokality postihovaly přírodní katastrofy, epidemie, vyčerpanost vlivem válek ap.

První Evropané

Je poněkud s podivem, že Evropané neobjevili Madagaskar již ve starověku, neboť do Indického oceánu podnikali výpravy staří Egypťané, Řekové i Římané. Ale nestalo se – alespoň o tom nemáme žádný doklad.

Roku 1499 vyplula do Indie druhá portugalská flotila. U mysu Dobré naděje ji však rozptýlila prudká bouře a čtyři lodě potopila. Pátý koráb vedený Diogo Diasem zavál vítr daleko na východ. Když se bouře uklidnila, zamířil Diogo k severu a 10. srpna 1500 spatřil zemi. Usoudil, že jde o ostrov a dal mu jméno São Lourenço podle svatého, jehož jméno připadalo na den, kdy byl ostrov poprvé spatřen. Jakmile se zpráva o novém ostrově rozkřikla, zjistilo se, že to bude nejspíš Madagaskar, o němž psal již Marko Polo a který byl znám i Arabům jako „Měsíční ostrov“. Námořníci však o něm stále mluvili jako o ostrovu svatého Lorence a jméno Madagaskar se začalo obecně užívat až v 17. století.

První průzkumy

V následujících letech se Portugalci občas pokoušeli prozkoumat pobřeží a uvažovali i o založení vlastní obchodní osady. Nejistá povaha místních obyvatel však od trvalého osídlení zrazovala a Portugalci se nakonec uchýlili na nedaleké africké pobřeží. Přesto několik skupin proniklo hlouběji do vnitrozemí. U západního pobřeží je mnoho korálových útesů, proto zde také ztroskotalo mnoho lodí. Roku 1527 se na jihozápadním pobřeží zachránilo 600 mužů. Většina z nich zahynula, zřejmě na nemoci a v důsledku půtek s domorodci, malá skupina však pronikla hluboko do vnitrozemí do rozlehlého pískovcového skalního města Isalo. Dodnes tu jedna z jeskyní, kde se přeživší námořníci po nějaký čas ukrývali, nese jméno La grotte des Portugais.

Jiná skupina námořníků pronikla na jihovýchod a na malém ostrůvku nedaleko dnešního přístavu Fort Dauphin vystavěla kamennou pevnost. Útok místních obyvatel přežilo jen osm mužů, kteří se v obléhané pevnůstce udrželi až do příjezdu záchranné lodě.

Z hlediska získávání informací o novém ostrově měla větší význam plavba jezuitského kněze Luise Mariana podél pobřeží, kterou vykonal v letech 1613–1619. Prozkoumával terén z hlediska možnosti založit křesťanské misie. V praktické realizaci těchto záměrů však ani on, ani jeho následovníci neuspěli a jejich odjezdem skončila epocha portugalského vlivu na Madagaskar.

Francouzi, Angličané a Holanďané

Brzy po Portugalcích následovali i příslušníci dalších evropských mocností té doby. Nejrychlejší byli Francouzi, nejprve piráti napadající portugalské lodě, ale již roku 1527, respektive 1529 i legitimní obchodní výpravy do Indie pod vedením Jeana Parmentiera. Krátce nato však zadlužený francouzský král František I. umořil část svého dluhu u Portugalců za dekret zakazující jeho poddaným navštěvovat země zabrané Portugalskem. Výpravy Francouzů do Indického oceánu tím na padesát let ustaly.

Angličané a Holanďané začali na Madagaskaru přistávat až koncem 16. století. Roku 1601 vypravila nově založené holandská Východoindická společnost flotilu čtyř velkých a dobře vyzbrojených lodí do Indie. O Vánocích téhož roku ji nepříznivý vítr zavál k madagaskarským břehům. Posléze zakotvila v Antongilském zálivu. S přísunem čerstvého ovoce zažehnala kurděje, ale několik důstojníků a členů mužstva zemřelo na dyzentérii (úplavici), kterou se nakazili z vody. Neštěstí postihlo i holandskou flotilu, která kotvila v zálivu o dva měsíce dříve. Než odplula, vyryli námořníci do kamenů na ostrůvku Nosy Mangabe nápisy zaznamenávající smrt téměř dvou set mužů. Nápisy jsou tu dodnes.

Nejinak se vedlo i holandské výpravě Cornelia van Houtmana, který přistál v zálivu Sv. Augustina na jihozápadě. Ztratil zde 122 členů posádky a o Madagaskaru se začalo mluvit jako o „hřbitovu Holanďanů“.

První kontakty Malgašů s Evropany

V dobách prvních kontaktů si Evropané nemohli být jisti reakcí domorodců a zrovna tak místní obyvatelé netušili, jak se zachovají připlouvající cizinci. Nešťastnou zkušenost učinil např. kapitán Richard Rowles. Panovník na severozápadním pobřeží se zdál být přátelský, a tak se jej Rowles s pěti muži vypravil navštívit. Jakmile přirazili ke břehu, obyvatelé je obklíčili a násilím odvedli. Posádka šalupy veslovala zpět ke korábu jako o život. Pronásledovali je Malgaši na kánoích, kteří nakonec mateřskou loď napadli šípy a oštěpy. Byli odraženi až výstřely z děl, jež potopily sedm domorodých plavidel.

Velení převzal Samoel Bradshaw. Čekal dva týdny v naději na osvobození zajatců, avšak další útok a smrt několika námořníků (zaviněná zřejmě otrávenými šípy) ho přiměly vzdát se naděje. Než opustil záliv, přiblížil se s korábem ke břehu na dostřel lodních děl. Výsledkem bylo pobřeží pokryté mrtvými těly. O dalším osudu zajatého kapitána Rowlese není nic známo, ale nejspíš byl zabit. Pravděpodobně zaplatil za zločiny někoho jiného, neboť otec Mariano se o několik let později doslechl, že zdejší král dal zabít kapitána a několik námořníků, protože jakási loď odvezla jeho syna.

Je to ostatně typický příklad nedůvěry na obou stranách. Malgaši z okolí zálivu Sv. Augustina po mnoho let utíkali do buše vždy, když připlula nějaká loď. Teprve až se přesvědčili o čistých úmyslech návštěvníků, vraceli se a obchodovali s nimi. Objevovali se dobře ozbrojeni kopími a dýkami.

Dojmy z Madagaskaru získané a zaznamenané při prvních kontaktech jsou velmi různorodé. Někteří námořníci se obávali násilných domorodců, jiní horečky, dyzentérie nebo nejistoty při shánění potravy. Ti, kteří přicestovali během chladných suchých měsíců jižní zimy, měli obvykle šťastnější vzpomínky.

Britské kolonizační pokusy v zálivu Sv. Augustina a na Nosy Be

Ačkoli Británii zajímal zejména obchod s východem (rozuměj s Indiemi), od počátku se počítalo také se stálými stanicemi na Madagaskaru. K prvnímu pokusu o založení stálé anglické osady došlo roku 1645 v zálivu Sv. Augustina, kam 3. března dorazila flotila se 140 osadníky. Jejich velitelem byl John Smart, který ihned začal energicky organizovat osidlování. Kolonisté postavili opevněné sídliště v Soalaře na jižní straně zálivu, zaseli pšenici a navázali kontakty s domorodci.

Smart vyslal jednu z lodí na výzkumnou plavbu podél jižního a východního pobřeží ostrova. Její kapitán se zastavil v Sainte Luce na jihovýchodě a v zálivu Antongila na severovýchodě. Měl najít další zemi k osídlení, pátrat po minerálech a zboží vhodném k obchodování a hledat exkluzivní obchodní koncese. Loď Sun se vrátila s nepříznivými zprávami. Ani osadníkům se nedařilo a možností obchodování s domorodci bylo pomálu. Stále se zhoršující podmínky, nedostatek jídla, nemoci a stálé útoky Malgašů nakonec vedly k opuštění kolonie 19. května 1646. Z původních kolonistů se do rodné země vrátilo jen deset.

Ještě než stačili předat v Anglii své neblahé zkušenosti, vyplula na Madagaskar druhá kolonizační výprava pod vedením plukovníka Roberta Hunta. Jejím cílem bylo založení osady na ostrůvku Assada (dnešním Nosy Be). Přestože místo pro osadu bylo vybráno mnohem šťastněji, ani druhý pokus o kolonizaci nedopadl lépe než první. Huntovu skupinu měli posílit lidé ze dvou dodatečně vypravených lodí – Bonito a Lioness. K Nosy Be připluli koncem června 1650 a setkali se již jen s malým člunem, který vezl všechny přeživší.

Poněkud úspěšnější Francouzi

Mnohem delší trvání mělo francouzské osídlení na jihovýchodě ostrova. Kardinál Richelieu roku 1642 zaručil monopol Societé Française de l’Orient, která vzápětí poslala na Madagaskar malou skupinu vedenou Jacquesem Pronisem. Pronis v září 1642 vztyčil vlajku s královskou lilií v Sainte Luce poblíž jižního konce východního pobřeží a zabral celý ostrov pod nadvládu Jeho nejkřesťanštějšího veličenstva.

Vyslal zvědy podél východního pobřeží, aby prozkoumal možnosti obchodování. Ztráty způsobené horečkami a nepřátelským domorodým obyvatelstvem však byly velmi těžké. Pronis a jeho lidé byli proto nuceni na konci roku 1643 opustit Sainte Luce. Uchýlili se jižněji, na úzký poloostrov, který měl zdravější klima a lépe se hájil. Vystavěli na něm pevnost, kterou pojmenovali Fort Dauphin na počest Ludvíka XIV., prince infanta a následníka (fr. dauphin), který ovšem v té době již vládl Francii.

Kolonie ve Fort Dauphinu

Nové místo bylo v mnoha ohledech dobře zvoleno. I přes svou obrannou polohu bylo a je jedním z nejzdravějších na pobřeží. Má dostatek studené sladké vody a je vystaveno větrům jak z jihu, tak z východu. Na severu se zvedá pohoří, které je monzunovým nárazníkem. Díky tomu je i poměrně nedaleko od Fort Dauphinu možno pěstovat velmi pestrou škálu rostlin.

Antanosyové, kteří kraj obývají, byli zpočátku přátelští. S Evropany již měli nějaké zkušenosti a někteří z nich byli dokonce potomky ztroskotaných portugalských námořníků. Dokonce měli stále ještě světlou pleť. Jejich panovník se jmenoval Dian Ramaka čili Andriandramaka podle současného pravopisu. Mluvil plynně portugalsky, neboť strávil tři jinošská léta v Goa, kde byl i pokřtěn jménem Christian.

Nová kolonie vznikala s velkými nadějemi. Obchodní vztahy se podařilo navázat jak s Antanosy, tak s některými vzdálenějšími místy na východním pobřeží. Do Francie se vozil eben, usně a včelí vosk. Pronis definitivně zpečetil výborné vztahy s Dianem Ramakou v okamžiku, kdy se oženil s jeho neteří, s níž i nějaký čas žil. Francouzští kolonisté však na smíšené manželství reagovali poněkud méně radostně. Lidé nelibě nesli, že ze zásob společnosti dostávali svůj díl i nevěstini příbuzní, na což měli ovšem právo podle madagaskarských, sice nepsaných, ale široce uznávaných zákonů. Tato v podstatě drobná lapálie nakonec zvrátila celé kolonizační úsilí. Roku 1646 se osadníci vzbouřili a Pronise dali do želez, v nichž setrval 6 měsíců. Teprve pak ho propustil kapitán lodi, jež připlula s novými kolonisty.

Ačkoli Pronis nejprve slíbil amnestii, nakonec se dvanácti vzbouřencům pomstil a poslal je do vyhnanství na tehdy neobydlený ostrov Bourbon (dnešní Réunion). Nejhorším zločinem však byla odměna lodnímu kapitánovi, který ho osvobodil. Věnoval mu peníze za 73 Malgašů, které nejprve vylákal do pevnosti pod příslibem masa. Tam je zajal a prodal jako otroky Holanďanům na Mauriciu. Původní vřelé přátelství tak od toho okamžiku vystřídaly strach a nenávist.

Etienne de Flacourt

Když zprávy o potížích dorazily do Francie, rozhodla se společnost vyslat na Madagaskar jednoho ze svých předních členů, aby situaci napravil. Etienne de Flacourt dorazil do Fort Dauphinu se 46 novými osadníky a dvěma misionáři v prosinci 1648. Pronisovu manželku poslal zpět ke svým lidem, s Pronisem však jednal shovívavě. Ustanovil ho svým asistentem až do doby, než se naskytla příležitost poslat ho zpět do Francie.

Situace v kolonii ovšem byla i nadále nezvladatelná. Obchodních příležitostí ubývalo. Jelikož se Francie nacházela v občanské válce, nebyla schopna poslat zboží na prodej ani další kolonisty. Žádná loď nepřiplula po dlouhých pět let. Osadníci zůstali bez materiální podpory. Mnohé zahubila horečka a mnozí zahynuli rukou Antanosyů.

Flacourt byl nucen zorganizovat trestnou výpravu a také několik honů na dobytek, aby osadníci nezemřeli hlady. Dian Ramaka si to nenechal líbit a zahájil protiútok na pevnost. Několik tisíc jeho mužů se však dalo na útěk před pouhou střelbou z děl. Flacourt v odplatě zaútočil na Ramakovu vesnici, srovnal ji se zemí a také Ramaka sám byl zabit. Přesto zůstávala pozice pevnosti bez podpory z Francie velmi nejistá.

Roku 1654 konečně připlula loď. Nepřivezla však žádnou materiální pomoc ani nové osadníky; pouze dva misionáře a Pronise. V únoru 1655 Flacourt opustil kolonii a vrátil se do Francie. Vedení osadníků opět svěřil do rukou Pronisových a příštích několik let strávil vedením sporu o majetek společnosti. Napsal také dvě pozoruhodné knihy: Historie velkého ostrova Madagaskar podrobně popisuje zemi, květenu i zvířenu, obyvatele, jejich víru a náboženství a Vyprávění o velkém ostrovu Madagaskar shrnuje události, k nimž došlo v kolonii.

Roku 1660 se Flacourt nalodil a znovu vyplul na Madagaskar. Loď však přepadli korzáři a během bitvy se potopila i se vším na palubě včetně Flacourta. Ačkoli jeho působení ve Fort Dauphinu nepřineslo vlastně nic pozoruhodného, díky svým knihám si získal uznání. Jeho Historie se na dalších 150 let stala hlavním zdrojem informací o Madagaskaru a pro historiky i přírodovědce zůstává hodnotným zdrojem informací dodnes.

Konec kolonizačního úsilí ve Fort Dauphinu

Mezitím Fort Dauphin opustilo štěstí nadobro. Krátce po Flacourtově odjezdu zničil pevnost požár a Pronis zemřel na horečku. Krátké vedení jeho nástupce bylo poznamenáno krádežemi a násilnostmi na obou stranách. Vyvrcholily uvězněním, pokřtěním a popravou syna Diana Ramaky a několika dalších malgašských vůdců. Nakonec z kolonie zbyla jen obležená pevnost.

Ve Francii Flacourtovy knihy oživily zájem o kolonizaci Madagaskaru. Mladý Ludvík XIV. hledal nové světy k dobývání, a právě v té době přešlo právo na Madagaskar na korunu. Nakonec ho roku 1664 získala nově založená Společnost Východních Indií. Vedení nad kolonií postupně převzalo několik guvernérů vysokých vojenských hodností, ale situace se nelepšila. Francouzi byli stále závislí na pravidelných posilách z Evropy.

Po pěti letech obchodování byl zisk tak nepatrný, že Společnost žádala, aby byla osvobozena od odpovědnosti za Madagaskar a mohla soustředit své úsilí na Indii. Práva na Madagaskar přešla zpět do rukou krále, který se kolonie nechtěl vzdát. Vyslal na Madagaskar admirála de la Haye, aby zjistil, co se dá zachránit. Když se však roku 1671 vrátil do Francie, doporučil králi, aby byl Fort Dauphin opuštěn.

Osud kolonie však nakonec zpečetila docela jiná událost – příjezd lodi, na jejíž palubě bylo i patnáct královských nevěst. Ludvík XIV. získal tyto dívky v sirotčincích a poslal je osadníkům na Bourbon. To byla tehdy běžná praxe, která měla urychlit osidlování nových území. Muži určitého věku v koloniích po celém světě měli podle zákona povinnost se do jisté doby oženit. Aby tak mohli učinit, král jim posílal ženy.

Loď mířící na Bourbon zakotvila u madagaskarských břehů, aby doplnila zásoby. Při odjezdu však ztroskotala na mělčině. Dívky se bály dalších nebezpečí a nedostatku a prosily, zda by se nemohly vdát za madagaskarské kolonisty. Guvernér nakonec souhlasil. Nepočítal však s nenávistí Malgašek, které do té doby žily s kolonisty. Obávaly se, že budou vytlačeny na druhé místo nebo úplně zapuzeny. Ženy nakonec ve zběsilosti zradily své milované muže malgašským válečníkům, kteří jen čekali na vhodnou příležitost k napadení osadníků. 27. srpna 1674 během svatebního veselí zmasakrovali asi polovinu kolonistů. Zbylí chtěli opustit kolonii. Prostředkem k úniku jim byla právě dorazivší loď.

Kolonisté tedy zaklínovali děla, spálili zásoby a materiál, který si nemohli odvézt, a 9. září se nalodili. První pokus Francouzů o kolonizaci Madagaskaru skončil po 30 letech bojů a úsilí, které stály tisíce životů. Nebyly to však úplně promarněné roky. V 18. století Francouzi založili svůj nárok na Madagaskar na přednostní pozici, kterou jim dávalo právo založené Pronisem roku 1642. Z moderního úhlu pohledu se zdá takový nárok absurdní. Přesto můžeme sledovat přímou kolonizační linii od časů pionýrské práce Pronise a Flacourta až k Francouzské okupaci a anexi Madagaskaru o 250 let později.

Počátky sakalavského království

Polovina 17. století byla dobou vzniku sakalavské vojenské říše, která zůstala nejvýznamnější vojenskou silou ostrova i následující dvě staletí. Panovníci Sakalavů povstali z dynastie Maroserana, která se objevila na jihozápadě Madagaskaru uprostřed 16. století. Počátkem 17. století se Andriamisara – princ z této dynastie – ustanovil vládcem na březích řeky Sakalavy, malého přítoku Mangoky.

Okolo roku 1650 vystřídal Andriamisaru jeho syn Andriandahifotsy („princ bílý muž“). Užíval spíše zkrácenou podobu svého jména – Lahifotsy („bílý muž“). Během poměrně krátké doby dobyl obrovské území sahající 640 km na sever od řeky Fiherenany. Vešlo ve známost jako sakalavská říše Menabe.

V šedesátých letech 17. století již Lahifotsyho předcházela pověst široko po Madagaskaru. Byl znám i ve francouzské osadě Fort Dauphin na opačné straně ostrova. Roku 1671 jeden z francouzských obchodníků Lahifotsyho navštívil. Chtěl od něj nakoupit dobytek a přesvědčit se o pokračujících dobrých vztazích mezi ním a Francouzi. Zjistil, že Lahifotsyho armáda má 12 000 mužů, z nichž někteří již byli vyzbrojeni puškami s křesacím zámkem, a ohromné Lahifotsyho stádo čítá 126 000 kusů dobytka.

Po Lahifotsym zdědil říši Menabe jeho syn Ratsimonongarivo. S pomocí zbraní, které získal od pirátů a obchodníků s otroky, nebývale rozšířil svou zem a podařilo se mu podrobit Fiherenanu. Rozvíjel obchod s Evropany a zvyšoval prosperitu své země. S bratry vedl obvyklý spor o získaná území. Jednoho z nich, známého pod posmrtným jménem Andriamandisoarivo, vyhnal na sever.

Andriamandisoarivo si však s sebou vzal ostatky (dady) svého otce a děda, aby dokázal, že jeho předkové pocházejí z dynastie Maroserana. V průběhu několika let dobyl s malým, ale dobře vyzbrojeným vojskem obrovské území rozprostírající se od severní hranice Menabe, čili od řeky Manambolo až k pohoří Tsaratanana na severu ostrova. Některé kmeny, jako třeba Vazimbové, se podřídily bez boje.

Jeden kmen se však sakalavské nadvládě a zvykům podřídit odmítl. Protestoval zejména proti tradici, při níž si muži oholí hlavu, zemře-li panovník. Sídlili (a sídlí) v centrální části severního Madagaskaru mezi Mahajangou a zálivem Antongila a jsou známí pod jménem Tsimihety („nestříhaní“).

Andriamandisoarivo ustanovil jako hlavní město Masselage v zálivu Mahajamba a své království pojmenoval Boina podle stejnojmenného zálivu, u nějž vybojoval velké vítězství nad arabskými osadníky. Jeho vliv se rozšířil i za hranice Boiny. Získával daně i z Imeriny (země v centru Madagaskaru, která zároveň platila daně i Menabe), od Sihanaků žijících okolo jezera Alaotra i od Bezanozanů z lesů na východ od Imeriny. V čase Andriamandisoarivovy smrti, okolo roku 1710, byly sakalavské státy Menabe a Boina proslulé a obávané po celém Madagaskaru.

Piráti a Betsimisarakové

Obrovské bohatství Rudého moře a Madagaskaru bylo pro námořníky takovým vnadidlem, že mnozí neodolali a stali se piráty. Ve srovnání se Západními Indiemi postrádaly námořní síly v Indickém oceánu silnější ochranu. Hlavním místem pronásledování bylo Arabské moře, Malabarské pobřeží a zvláště úžina Bab el Mandeb při vjezdu do Rudého moře, kde měli piráti šanci zadržet poutnické lodě plující do Mekky.

Madagaskar nebyl odtud daleko a nabízel hojné zdroje masa, ovoce a vody i nespočetně zálivů a zátok skýtajících skvělý úkryt. A kdyby se nepřátelé přeci jen přiblížili, piráti měli vždy ještě možnost uniknout do vnitrozemí velkého ostrova. Dlouhé pláže všude podél pobřeží zase umožňují čistit lodě od vilejšů, opravovat díry a vyměňovat trámy provrtané šášní lodní.

Protože v oněch časech nebyli na Madagaskaru ani žádní trvale usazení Evropané, nehrozilo pirátům nebezpečí od oficiálních koloniálních autorit. Místní lidé, organizovaní většinou jen do malých klanů, nepředstavovali pro dobře vyzbrojené piráty vážnou hrozbu. Malgaši naopak s piráty čile obchodovali a občas i využívali jejich pomoci ve svých místních válkách.

Tak se na přelomu 17. a 18. století stal Madagaskar významným centrem pirátského společenství, i když je dnes méně známé než centrum karibské – snad proto, že nebylo ospravedlnitelné nějakými vznešenými motivy a rovněž méně podléhalo romantickému přikrašlování v literatuře. Bylo to klasické pirátství s jeho brutální jednoduchostí, i když v počátcích se i piráti v Indickém oceánu pokoušeli dát svému konání punc korzárství. Jistý čas panoval dokonce nepsaný zákon, že se nebudou napadat evropské lodě a plundrování se omezí na pohany.

Kapitán Avery

Střízlivý a překvapivě přesný popis nejznámějších madagaskarských pirátů podává Charles Johnson, což nebyl nikdo jiný než neúnavný Daniel Defoe. Kapitáni Avery a Kidd nebyli typičtí piráti Indického oceánu a ani nestrávili příliš mnoho času na Madagaskaru. Averyho proslulost byla založena na jediné cestě, kterou podnikl roku 1694 a která byla korunována nebývalým úspěchem.

Po krátké zastávce na Madagaskaru, pravděpodobně v zálivu Antongila, odplul s třemi koráby do Arabského moře a čekal na lodě s poutníky. Zde zajal dvě plavidla mughalského císaře Aurangzéba, která vezla významné členy jeho dvora a zřejmě i jednu z jeho dcer, jakož i velké množství stříbra, zlata a drahokamů. Na Madagaskar se již nikdy nevrátil, ale zamířil přes Západní Indie zpět do Evropy. Žil v naději, že mu ukořistěné bohatství umožní koupit si milost.

Zlost Mughalů a jejich tlak na Východoindickou společnost mu to však znemožnily. Za chycení každého člena jeho posádky byla vypsána odměna 1000 liber. Dvacet čtyři mužů bylo uvězněno, mučeno a odsouzeno k smrti oběšením, nebo odesláno do otroctví ve Virginii. Avery se chystal pod falešným jménem uprchnout do Devonu, ale když prodával své zlato a drahokamy, lakomí překupníci mu zaplatili jen nepatrnou část ceny a pohrozili mu udáním. A tak Avery zemřel ve velké chudobě.

Kapitán Kidd

Po rozprášení Averyho posádky stále ještě zůstávalo v Indickém oceánu mnoho pirátů. Aby se poněkud uklidnil panovník mughalské dynastie, bylo nutné proti nim podniknout účinnou akci. Právě v té době byl guvernérem New Yorku a Massachusetts lord Bellamont, který měl i specifické poslání potlačit pirátství a nezákonný obchod, do něhož bylo zapojeno také mnoho obchodníků z Nové Anglie. Bellamont zorganizoval akci, jejímž záměrem bylo oslabit pirátství a od chycených pirátů získat dostatečnou kořist na další financování celého podniku.

Velitelem výpravy se stal kapitán Kidd, který měl již z dřívějších dob korzárské pověření, i když ne vždy jasně rozlišoval mezi korzárstvím a pirátstvím. Když doplul do Indického oceánu, neučinil ani jediný pokus o zadržení pirátů a pokračoval do bohatých pirátských „lovišť“ severně od Madagaskaru. Po šesti měsících nevýrazných úspěchů zajal velkou indickou loď se zbožím. Výtěžek z lupu umožnil přidělit každému námořníkovi 200 liber a sám Kidd si ponechal 8000 liber.

Nato zamířil k Madagaskaru, kde se část jeho posádky přidala k jiné pirátské lodi. Jiní se rozhodli usadit na ostrově. Pouze několik námořníků odplulo s Kiddem zpět do Ameriky. Během cesty se však dozvěděli, že zprávy o jejich akcích doputovaly do Anglie a Kidd byl prohlášen za piráta. Přesto pokračoval v cestě, nepochybně doufaje v protekci u svých vysoce postavených příznivců.

Ohlas, který jeho počínání v Indickém oceánu vyvolalo, však byl příliš výrazný. Když v červenci 1699 zakotvila loď v Bostonu, byli Kidd i jeho posádka na příkaz lorda Bellamonta uvězněni. Později byli převezeni do Anglie a roku 1701 vyslýcháni. Kidda a šest členů jeho posádky oběsili a poté zavěsili v řetězech na dolním toku Temže. Jejich těla tu zůstala vystavena po mnoho let.

Ostrov Sv. Marie

Madagaskar nepředstavoval pro piráty jen ideální základnu, ale také příjemné prostředí. Mnozí se rozhodli zde usadit. Dnešní návštěvník jen obtížně uvěří, že ostrov Sv. Marie byl kdysi největší pirátskou pevností na světě a že tento idylický a klidný ostrůvek skrýval tolik násilí a brutality. Spolu s Nosy Be a okolím Fort Dauphinu patří mezi nejkrásnější místa madagaskarského pobřeží.

Sv. Marie se stala centrem výměny evropského zboží, zvláště lodního materiálu, prachu a kulek. Piráti měli jen málo jiných možností, jak prodat kořist, a tak tu obchodníci bez skrupulí mohli nadělat jmění. Na druhou stranu vždy riskovali, že příliš přitlačí a piráti si vezmou zboží bez placení, nebo se dokonce zmocní obchodníkovy lodě, pokud je v lepším stavu než jejich vlastní.

Téměř všichni zdejší pirátští kapitáni byli Angličané (hlavně z Nové Anglie a Západních Indií), ale v jejich posádkách bylo mnoho Francouzů, Holanďanů a Skandinávců. Na přelomu století byl předním pirátským kapitánem John Bowen, který vedl mnoho úspěšných tažení na různých lodích. Četní další známí piráti „pracovali“ pod jeho velením. Byl mezi nimi George Booth, jehož zabili Arabové na Zanzibaru, Thomas Howard, který se nakonec po jednom úspěšném tažení usadil v Indii, či Nathaniel North, Bermuďan, který byl korzárem nebo pirátem už od dětství. Snad nejzajímavějším ze všech byl ale Thomas White.

Thomas White

Byl jedním z mnoha „nedobrovolných“ pirátů, čili obchodujícím námořníkem, který měl tu smůlu, že jej chytili piráti a dali mu na výběr. Buď se k nim přidá, nebo bude ponechán osudu v malém člunu na moři nebo na maličkém ostrůvku bez vody. Přestože měl White vzdělání námořního kapitána, stal se obyčejným námořníkem u Bootha, Bowena a nakonec i u Northa.

North plul do Fort Dauphinu. White a 30 dalších mužů se zde vylodilo, aby získali proviant. Silný vítr však odnesl plachetnici z kotviště a White jako nejzkušenější námořník byl vybrán za velitele. Obepluli na malém člunu Madagaskar ze západu, až se dostali zpět na ostrov Sv. Marie. Tam zjistili, že se North s posádkou lodi Defiance usadil na pobřeží v Ambonavole (zřejmě dnešním Fénérive).

Postavili domy a pevnosti v několika oddělených osadách – anglické, holandské, francouzské a dánské. Každá spravovala své vlastní území. White a jeho druhové shledali, že jejich podíly na kořisti byly úzkostlivě opatrovány. Částka, kterou každý získal, byla dostatečná na to, že se White rozhodl vrátit domů. S několika druhy odplul na člunu k západnímu pobřeží Madagaskaru, aby našel koráb plující do Anglie. Setkal se však s jinou skupinou pirátů, kteří ho přemluvili, aby se k nim připojil a zvolili si ho svým velitelem.

Whiteova první cesta byla vlastně jedinou, kde hrál roli pirátského kapitána. Přestože neupadl do nemilosrdných a krvežíznivých stereotypů pirátství, byla výprava finančně úspěšná. V Rudém moři zajal indickou kořist, portugalského obchodníka a anglickou loď Dorothy, kterou si nakonec zabral pro sebe, neboť jeho vlastní koráb byl při útoku poškozen. Piráti odhlasovali, že portugalskou loď dají původnímu kapitánovi Dorothy, dokonce i s jeho vlastním zbožím, o které požádá. Také Portugalcům a Indům nakonec dovolili odplout, i když majetek jim zabavili.

Následujícího dne zajali malou anglickou loď vezoucí 500 dolarů určených k vykoupení dvou zajatých dětí. Když to White zjistil, nejen že přiměl své muže vrátit uloupené peníze, ale dokonce mezi nimi uspořádal sbírku, která vynesla dalších 120 dolarů.

White na Dorothy poté zamířil zpět na Madagaskar. Část posádky se cestou vylodila na Bourbonu. White s ostatními doplul na madagaskarské pobřeží a vystoupil na břeh v Hopeful Point (dnes Foulpointe) nedaleko ostrova Sv. Marie. Založili osadu a opravili Dorothy pro další plavbu v Rudém moři. Tehdy také připlul pirátský kapitán John Halsey z Bostonu na brigantině Charles. Našel Thomase Whitea a jeho 90 až 100 společníků jak vládnou asi 1500 mužům. Rychlá brigantina byla pro pirátské účely mnohem vhodnější než Dorothy, proto většina posádky spojila svůj další osud s Halseyem. Také skromný White se zapsal jako obyčejný námořník.

V úžině Bab el Mandeb se Charles střetl se čtyřmi anglickými koráby. Přestože vezly mnohem více mužů i zbraní, piráti dva z nich zajali a ukořistili 50 000 liber. Vrátili se na Madagaskar rozdělit kořist, ale pro Whitea to byly poslední získané peníze, neboť vážně onemocněl chřipkou. Dochovalo se hlášení z 10. března 1708, v němž se píše, že asi 20 pirátů včetně kapitána Whitea zemřelo na „horečky a výtoky“ způsobené nadměrným pitím a jinými nepravostmi.

England a Taylor

Po smrti Whitea, od roku 1708, následovalo krátké období klidu. Pirátskému řemeslu chyběli nováčci, neboť většina zdravých a bojeschopných mužů byla nasazena v námořních silách, které se účastnily války o španělské dědictví (1702–1713). Teprve koncem války pirátství znovu ožilo – jak v Karibské oblasti, tak v Indickém oceánu, kde bylo spojeno zejména se jmény England a Taylor.

Edward England byl vůdčí postavou pirátského společenství, které vzkvétalo na ostrově New Providence na Bahamách zhruba mezi lety 1713 až 1718, kdy ostrov obsadili Britové. Roku 1720 vedl skupinu pirátských korábů kolem Madagaskaru a Komor na Malabarské pobřeží, kde rovněž vyloupil několik lodí. Tehdy však začal ztrácet autoritu, neboť se jako velitel stále víc prosazoval Taylor. Podle dobových pramenů „kumpán nejbarbarštější nátury, kterého si většina námořníků oblíbila prostě proto, že byl větší hovado, než ostatní“.

England byl z velitelského postu sesazen. S několika kumpány se přes Mauricius, kde si postavil loď, dostal na Madagaskar a připojil se k pirátskému společenství na ostrově Sv. Marie. Zemřel o rok později zřejmě plný výčitek za své špatné činy a naléhaje na své přátele, aby se vzdali své bezbožné kariéry.

Mezitím Taylor dokončil poslední a pravděpodobně největší ze všech pirátských výprav po Indickém oceánu. U Malabarského pobřeží chytil několik indických lodí, ale jen tak tak unikl ozbrojené plachetnici typu east indiaman. Cestou zpět se zastavil na Bourbonu. Zde byly 8. dubna 1721 vyslyšeny jeho pirátské modlitby. Našel tu poničenou portugalskou loď neschopnou další plavby, která vezla portugalského místokrále z Goa a pokladnici plnou drahocenností, zejména diamantů. Jen ony diamanty měly hodnotu 3 až 4 milionů dolarů.

Lup si piráti rozdělili na ostrově Sv. Marie. Na každého muže připadlo asi 42 malých diamantů a zhruba 4000 až 5000 liber, což v dnešní měně odpovídá asi 500 000 až 800 000 liber. Mnoho mužů se proto rozhodlo přestat s pirátským životem a usadili se na Madagaskaru. Ostatní byli připraveni vydat se s Taylorem na další výpravu do Rudého moře. Plány jim však zkřížila zpráva o britské flotile, která právě obeplouvala mys Dobré naděje a která měla jediný cíl – ničit piráty. Taylora následovala jen část jeho mužů a odpluli zpět do Západních Indií.

Nástupci pirátů

Taylorova poslední cesta byla okázalým závěrem před pádem madagaskarských pirátů. Východoindická společnost vyslala do Indického oceánu ozbrojenou eskadru čtyř válečných lodí. Velel jí kapitán Thomas Mathews a měla dvojí úkol – pomoct společnosti v boji s Portugalci a potlačit pirátství. Na Madagaskaru řídil Mathews rozpad soukromých osad, základen a přístavů.

Přistál naproti ostrovu Sv. Marie v dubnu 1722. Z vraků lodí zničených piráty získal děla a další zboží. Narazil přitom na muže jménem James Plantain, který o sobě tvrdil, že je bývalý pirát a nyní žije v opevněné osadě Rantar-Bay. Pravděpodobně jde o vesnici Rantabe (to znamená velká pláž) ležící dodnes na východomadagaskarském pobřeží. Plantain vládl nad vesnicí Rantabe, jejíž obyvatelé se počítali na stovky. Byl jedním z několika desítek pirátů, žijících jako knížata či vesničtí vládci v malých komunitách podél severovýchodního pobřeží. Své postavení si udržovali díky vojenské pověsti a naloupený majetek jim umožnil oženit se s dcerami malgašských vůdců.

Pro průměrného piráta, který svou životní dráhu začínal v evropském slumu a prožil roky násilí a loupení na moři, muselo být živobytí na Madagaskaru rájem na zemi. Žili mezi bambusy a kokosovými palmami, obklopeni svými malgašskými rodinami, s hojností masa, ovoce, ryb i domácího alkoholu.

Máme jen málo zpráv o tom, co se stalo s expiráty na Madagaskaru po návštěvě kapitány Mathewse. Je nepravděpodobné, že by větší počet z nich přežil delší dobu. O vysokou úmrtnost se významně přičinila malárie, dyzentérie a další nemoci. Mnoho mužů bylo zabito v meziklanových válkách či při chytání otroků. Ti, kteří byli tak pošetilí, že se svými malgašskými ženami zacházeli násilně, zemřeli rukou oněch žen nebo jejich příbuzných.

Ze všech těchto důvodů lze úspěšně pochybovat, že v roce 1730 žil ještě na Madagaskaru větší počet původních pirátů. Neměli na směr madagaskarských dějin větší dopad než záblesk meteoritu. Ovšem ti, kteří se na Madagaskaru usadili, nebo ti, kteří obcovali s malgašskými ženami, zanechali četné potomky. Posléze se z nich zformoval zvláštní klan známý jako Malatové (mulati) nebo ještě spíše Zanamalatové (děti mulatů). V 18. století jim bylo určeno sehrát důležitou úlohu v dějinách severovýchodního Madagaskaru. Ačkoli dnes již nejsou rozeznatelní jako vyhraněná etnická skupina, občas se objeví někdo se zrzavými vlasy nebo modrýma očima – jako dávná vzpomínka na pirátské časy.

Zatímco jinde na ostrově v 16. a 17. století povstávaly mocné říše, lidé severní poloviny východního pobřeží, nyní známí jako Betsimisarakové, zůstávali rozděleni do mnoha malých klanů. Geografie této oblasti není příznivá pro vznik většího politického uskupení. Úzký pás pobřeží je rozdělen na mnoho částí řekami padajícími z náhorní pahorkatiny. Stejný faktor pravděpodobně také omezil velikost říší vytvořených dál na jihu pozdními arabskými imigranty – Antambahoaky, Antemory a Antanosy.

Bohatství oblasti mezi Tamatave a zálivem Antongila vzbuzovalo závist lidí dále na jihu. Mezi Antatsimy (těmi „z jihu“) a Antavaratry (těmi „ze severu“) se rozpoutal boj o kontrolu nad přístavy Tamatave, Foulpointe a Fénérive. V té době a za těchto událostí povstal nový vůdce jménem Ratsimilaho.

Sjednocení Betsimisaraků

Ratsimilaho naléhal na Antavaratry, aby se s ním spojili a zbavili se útlaku. Nabídl se, že je povede a že jim dodá zbraně. Starší muži požadovali mír, ale mladší horovali pro válku. Proválečné hlasy nakonec převážily, Ratsimilaho byl zvolen vůdcem a všichni složili pokrevní přísahu (fatidru). Pak se rozešli verbovat válečníky. Shromáždila se velká armáda, Ratsimilaho rozdělil 200 mušket a vydali se k Fénérive.

Město se bránilo udatně, takže Ratsimilahově armádě se je nepodařilo zdolat přímým útokem. Uchýlili se proto k léčce a předstírali, že se rozcházejí. Obránci se brzy vrátili ke svému obvyklému zaměstnání na rýžovištích. Na sklonku dne, když byli muži i dobytek unaveni, zahájil Ratsimilaho útok a bez větších obtíží dobyl Fénérive. Poražené nepřátele pojmenoval Betanimena („velmi rudá země“), jménem, jímž jsou jejich potomci v okolí Vatomandry a Brickaville nazýváni dodnes.

Vítězný Ratsimilaho byl zvolen králem lidí ze severu, kteří se dnes nazývají Betsimisarakové (nerozdělitelní). Přejmenoval se ve shodě se zavedeným zvykem, podle něhož si panovníci při nástupu na trůn dávají nové jméno. Od těch dob se jmenoval Ramaromanompo (vládnoucí nad mnohými). Betsimisarakové sjednocení synem anglického piráta si svou identitu podrželi do současnosti (ač nebyli vždy soudržní, jak praví jejich jméno). Dnes jsou po Sakalavech druhou největší etnickou skupinou na Madagaskaru.

Ramaromanompo dál pokračoval v uskutečňování své vize. Dosáhl spojenectví s mocným sakalavským králem Boiny, neboť se oženil s jednou z jeho dcer. Měla poněkud odpuzující jméno Matavy (tlustá), zjevně však nepostrádala jistou přitažlivost, neboť krátce po svatbě porodila syna jinému muži. Ramaromanompo si nepřál ohrozit vztahy se Sakalavy, a tak uznal syna za vlastního, dal mu sebevědomé jméno Zanahary (stvořitel) a ustavil ho svým nástupcem.

Dokud byl Ramaromanompo naživu, jeho inteligence, síla charakteru a velká prestiž mu umožňovaly odolávat všem tlakům a zachovat si autoritu nejvyššího vládce. Po jeho smrti roku 1750 se však betsimisaracká říše rozpadla.

Ostrov Sv. Marie odkázal Ramaromanompo v závěti své oblíbené dceři Bety, již měl s jinou ženou. Správně se malgašsky jmenovala Betia (velmi milovaná) a byla to půvabná mladá dáma, která se proslavila hlavně svou romancí s kaprálem Jean-Onésimem Filetem (nebo snad Fichetem), známějším pod přezdívkou La Bigorne. To znamená kovadlina a byla to narážka na jeho sexuální dovednosti. Dne 30. července 1750 Bety a dalších 29 význačných osob z ostrova Sv. Marie nastoupili na francouzskou loď a nakreslili křížky pod svá jména na smlouvě postupující suverenitu nad ostrovem Francii.

Hrabě Beňovský

Móric August Aladár Beňovský se narodil 20. září 1746 ve Vrbovém, vesničce na území tehdejšího Uherska a dnešního Slovenska. Při válečné službě polskému králi Stanislasovi Poniatowskému byl Beňovský chycen Rusy a poslán na Sibiř. Z Kamčatky utekl po sérii romantických dobrodružství, která se stávala ještě dobrodružnější, když o nich sám hovořil. V Macau našel loď, která ho dopravila na Ile de France, kde různé zkazky o Madagaskaru vznítily jeho představivost. Ve Francii roku 1772 zaujal dvůr ve Versailles svými příběhy a extravagantními plány na vybudování francouzské kolonie na Madagaskaru.

Skvěle vystihl příznivý okamžik, neboť jen o rok dříve ztroskotal jiný pokus o zřízení kolonie ve Fort Dauphinu. Hrabě Maudave se tu vylodil roku 1768 s osvícenou filosofickou myšlenkou na společnou vládu Evropanů a Malgašů. Nedostatek zdrojů a nepřátelství původních obyvatel se však ukázaly jako nepřekonatelné a Fort Dauphin musel být po dvou a půl letech již podruhé evakuován. Francouzská vláda se proto nyní poněkud ukvapeně svěřila do rukou okouzlujícího Beňovského a uložila na jeho bedra úkol založit na Madagaskaru osadu a později i kolonii.

V únoru 1774 se Beňovský s vojáky usídlil v zálivu Antongila. Nedaleko místa, kde dnes stojí Maroantsetra, vystavěl malé městečko pojmenované Louisbourg. O šest měsíců později hlásil ministrovi do Versailles, že si podrobil celý ostrov a založil vysoce výnosný obchod. Zprávy z Ile de France však byly poněkud méně entusiastické, a proto byli do oblasti v roce 1776 vysláni dva komisaři, aby prozkoumali a zhodnotili Beňovského práci. Shledali, že obchod stojí na mrtvém bodě a Louisbourg je jen sbírkou nuzných chatrčí. Okolo osady byl kraj vylidněn vinou Beňovského válek. Komisaři nenašli nic, co by mohlo být protihodnotou 2 milionům livrejí poskytnutých Francií – snad jen smrt 300 mužů postižených horečkou.

Beňovský byl poslán zpět do Francie, kde přednesl svou verzi událostí a vysvětlil příčiny neúspěchu novému králi, Ludvíku XVI. Snažil se ho přesvědčit, aby mu dal ještě jednu příležitost. Cestoval rovněž do Vídně a Londýna, kde „nabízel“ Madagaskar jiným panovníkům, např. králi Jiřímu III. Zůstal však nevyslyšen, a proto překročil Atlantik a získal si podporu v nově vzniklých Spojených státech. Díky ní si mohl najmout loď a roku 1785 se vrátit na Madagaskar.

Zmocnil se malé francouzské osady v Angotsy blízko Cap Est a přejmenoval ji podle sebe na Mauritanii. Marně se pokoušel přesvědčit malgašské vládce, aby vyhnali francouzské obchodníky. Takový zásah do svých obchodních zájmů v Maskarénách pochopitelně nemohla Francie ignorovat. Guvernér Ile de France poslal malou vojenskou jednotku, aby Beňovského zajala. Když se Beňovský odmítl vzdát, zabili ho v květnu 1786 při útoku na jeho malou pevnost.

V Českých zemích bývá Beňovský tradičně vnímán jako nejvýznamnější postava spojená s Madagaskarem, přestože si to nezaslouží. V mnoha knihách je uváděn jako „král Madagaskaru“. V 18. století se jím však nikdy stát nemohl. Tehdy byl Madagaskar stále rozdělen na mnoho menších království a pod jedinou vládu byl ostrov sjednocen až v druhé polovině 19. století. Nehledě na to, že do vnitrozemí ostrova v té době ještě Evropané nepronikli a neměli ani tušení o mocném a dobře organizovaném království, které tam právě povstává.

Pokud Malgaši prohlásili Beňovského za krále, jak sám uvádí, byl to toliko titul místního panovníka vládnoucího nad jednou vesnicí nebo několika osadami, což je srovnatelné postavení, jaké o pár let dříve zaujímala na východomadagaskarském pobřeží mnohá „knížata“ z řad bývalých pirátů.

Imerina

Úplné počátky Imeriny mají nejasné obrysy a ztrácejí se v mlhách dávných věků úplně stejně jako počátky snad všech zemí světa. Ústní tradice (malg. lovan-tsofina) vypráví o třech po sobě jdoucích panovnících v 13. století následovaných dalšími sedmi nebo možná jedenácti. Poslední v této řadě byly královna Rafohy a její dcera Rangitra, která dala království i jeho dnešní jméno – Imerina.

Počátky Imeriny

Další panovník Imeriny, syn Rangitry Andriamanelo, vládl v letech 1540–1575. Ve své zatím stále ještě maličké říši (dala se pohodlně přejít pěšky za jediný den) zavedl některé správní instituce, díky nimž organizace společnosti začínala připomínat skutečný stát. Vylepšil také stávající metody pěstování rýže.

V následujících letech 1575–1610 vládl Andriamanelův syn Ralambo. Rozšířil panství svého otce a vydobyl pro Imerinu také uznání okolních národů. Mnohem významnější než politické úspěchy a aktivity však byl jeho vliv na hospodářský a sociální život země. Říká se, že byl prvním Malgašem, který jedl hovězí maso. Na tom, zda je to pravda, mnoho nezáleží. Rozhodující je, že zavedl chov zebu (druh skotu), který byl do té doby v zemi zcela neznámý.

Vytvořil a upevnil také hierarchický systém státní moci. V něm byl král absolutní autoritou podporovanou a ospravedlňovanou posvátností svého úřadu, která se opakovaně upevňovala vysvěcením královského talismanu sampy a řadou pravidelných rituálů. Nejznámější z nich byla fandroana, symbolická posvátná koupel panovníka, která se konala každý Nový rok. Malgašský rok se v té době ovšem řídil lunárním kalendářem. Nový rok proto neměl stabilní pozici; ve zmiňované době připadal kamsi do období našeho června až července.

Ralambo měl dva syny. Starší se jmenoval Andriantompokoindrindra a legenda praví, že je tvůrcem stolní deskové hry fanorony, jež si svou složitostí a myšlenkovou propracovaností nezadá s hrou v šachy. Fanorona se brzy stala národní zábavou a v jisté míře i ritualizovanou činností u dvora merinských králů. Užívala se i jako rozhodovací mechanizmus při některých soudních přích. Pro svého tvůrce však byla osudná. Prý právě Andriantompokoindrindrova vášeň pro hru způsobila, že Ralambo zvolil jako následníka trůnu svého druhého syna Andrianjaka.

Ten vládl v letech 1610 až 1630 a pokračoval v díle svého otce. Opět trochu popostrčil hranice říše a dále zintenzivňoval pěstění rýže. Nechal změnit tok několika řek a vybudoval množství zavlažovacích kanálů s propustěmi. Za své sídlo si zvolil Antananarivo, které je od těch dob hlavním městem Imeriny (a později celého Madagaskaru). Jeho okolí proměnil doslova v jedno obrovské rýžoviště. Za Andrianjakovy vlády se mocně rozvíjejí i řemesla a mnozí řemeslníci se specializují. Vznikají kovářské a hrnčířské dílničky, ve městě pracují tkalci a zedníci.

Po Andrianjakovi převzal vládu jeho syn Antriantsitakandriana a pak i jeho vnuk Andriantsimitoviaminandriandehibe. Následoval Andriamasinavalona, který se zapsal do historie další konsolidací království. Zorganizoval nejvlivnější rodové klany v Imerině do čtyř hlavních skupin – Avaradrano, Marovatana, Ambodirano a Vakinisisaony. Každé z nich svěřil správu čtvrtiny země a do jejího čela dosadil jednoho ze svých synů. Ostatní příslušníky šlechta (andriana) rozdělil do šesti kast.

Po Andriamasinavalonově smrti se jeho bezpečnostní organizace samovolně rozpadla a s ní se i dosud jednotné království rozdělilo do čtyř více nebo méně samostatných částí. Tři z nich podlehly útokům okolních národů, zejména Sakalavům z Boiny. Pouze severní teritorium s hlavním městem Ambohimangou a pod vládou Andriamasinavalonova syna Andriambelomasiny dále zůstávalo suverénní, ba naopak ještě rozšiřovalo svou rozlohu na úkor sousedů.

Andrianampoinimerina, nejvýznamnější z malgašských panovníků

Roku 1783 byl za krále povolán Andriambelomasinův vnuk, který nesl jméno Andrianampoinimerina. S jeho nástupem na trůn se historie Imeriny a celého Madagaskaru převratným způsobem změnila. Andrianampoinimerina či Nampoina, jak bývá jeho jméno zkracováno, je dodnes nejvýraznější postavou madagaskarských dějin, postavou uznávanou, milovanou až skoro zbožštělou. Jeho vliv na dějiny ostrova se dá srovnat s významem Karla IV. pro historii Českých zemí – je pro Malgaše takovým madagaskarským „otcem vlasti“.

Andrianampoinimerina díky promyšleným spojenectvím, dobře plánovaným válečným tažením, ale zejména chytrým vyjednáváním znovu sjednotil země Imeriny a obnovil hranice v rozsahu, který měly za vlády jeho praděda. Během několika následujících let pak rozlohu země ještě podstatně zvětšil. Podrobil si i některé dosud mocné sousedy. Země Betsileů a Sakalavů se stávají vazalskými státy. Mohou si sice podržet své dosavadní panovníky, ale jinak jsou zcela v područí Imeriny.

Nampoina zároveň posiluje absolutistický statut svého úřadu. Na druhou stranu však do království zavádí jisté demokratické principy – např. kabary, veřejná shromáždění, na nichž král předloží své plány a úmysly a od svých poddaných očekává, že se k nim vyjádří. Časem se kabary stávají vysoce vyvinutým řečnickým uměním vypilovaným ke speciálním příležitostem.

Nové státní uspořádání přineslo také funkci poradců krále a byla zřízena i rada se 70 členy ze všech tříd společnosti, jakýsi předstupeň parlamentu. Rada zastupovala krále ve věcech práva a státních financí. Jednotlivé klany byly opět zorganizovány do skupin, tentokráte zvaných fokonolona. Skupiny byly odpovědné za uskutečňování panovníkových výnosů a nařízení a za udržování veřejného pořádku.

Nampoina rovněž zrevidoval a standardizoval trestní zákoník. Dohlížel nad pozemkovou reformou a usiloval, aby každá rodina měla dostatek půdy a prostředků k placení daní formou odvádění části výnosu rýže. Výše daně se odvozovala od výměry obhospodařovaných polností. Pozoruhodné bylo taktéž Andriamanpoinimerinovo úsilí o zachování přírodních zdrojů (zakázal např. vypalování lesů). Zavedl standardizovaný systém měr a vah pro všechna tržiště a jejich dodržování spolu s dodržováním cen také kontroloval.

Roku 1809 (možná dokonce roku 1808) Nampoina vážně onemocněl a zemřel. Ze svých 24 dětí vybral jako svého nástupce Radamu. Ten zdědil po otci vzkvétající království dosud nevídané rozlohy a přihlásil se k jeho dávným ambicím. Nejlépe je vystihují slova překvapivě zkratkovitého sloganu jako vystřiženého z volebních kampaní moderní doby: „ny riaka no valamparihiko,“ – „hranicí mých rýžovišť je moře“. To bylo také poprvé, co některý z madagaskarských vůdců vyslovil představu o sjednocení ostrova.

Zlatý věk Radamovy vlády

Radama šel plně ve šlépějích svého otce. Nastoupil do úřadu, potlačil několik povstání a upevnil ústřední pozici svého království na ostrově. Za pomoci tří zdatných Evropanů reformoval armádu a započal s úspěšnými výboji na východ i na západ. Jeho nejvýznamnějším počinem však bylo otevření Madagaskaru okolnímu světu.

Lze tomu rozumět i tak, že povolil neomezenému počtu cizinců – hlavně Evropanů – usídlit se v jeho zemi. Důsledky pro merinskou kulturu byly značné. Neomezily se však pochopitelně jen na kulturu. Evropané přivezli na ostrov i různé nové průmyslové postupy a techniky. V hlavním městě se začaly brzy objevovat cihelny, manufaktury na výrobu mýdla a třísla, tiskárny, kovárny, koželužny, tkalcovny ap., ale také evropští vojáci, evropské zbraně a křesťanství spolu s misionáři.

Rok 1820 a několik následujících lze označit za vrchol anglo-merinské spolupráce. Britové uznali Radamu za krále Madagaskaru a oplátkou získali jeho pomoc při potlačování obchodu s otroky a oslabení či spíše zrušení francouzského vlivu na ostrově. Dodali merinské armádě zbraně a modernizovali i její metody, výcvik vojáků a strategii boje.

Během čtyř let po podepsání smlouvy s Brity se Radama stal vládcem většiny Madagaskaru. Mimo dosah jeho moci zůstávaly pouze odlehlé končiny země Antandroyů a Mahafalů na jihozápadě Madagaskaru a také většina země Barů na jih od Ihosy. V sakalavském království se merinská vláda nikdy neuplatnila v severní polovině Menabe a jižních částech Boiny známých jako Ambongo.

Misionáři a křesťanství

Ze všech změn za Radamova panování mělo nejdalekosáhlejší důsledky uvedení britských misionářů. Nebyli to první křesťanští misionáři, kteří na ostrov přicestovali. Portugalští jezuité se tu objevili krátce po objevení ostrova Evropany, ale jejich úsilí nepřineslo žádné významnější ovoce. O něco úspěšnější byli během francouzské okupace Fort Dauphinu Lazarité, avšak po zániku kolonie se malgašští konvertité přiklonili zpět k pohanské víře.

Dalekosáhlé a nevratné důsledky měla teprve práce Londýnské misionářské společnosti. Její misionáři podporovali zavádění řemesel a nových pracovních postupů, zřídili první školy, ale hlavně vyvíjeli značné evangelizační úsilí.

Vznik škol

Vyučování v první škole zahájili misionáři 8. prosince 1820. Měla tři žáky – mladé královy synovce, včetně pravděpodobného následníka trůnu. Radama nechal pro školu vystavět novou budovu hned vedle paláce a třída se brzy rozrostla o dalších 19 dětí z královské rodiny. Třetinu z nich tvořily dívky.

Výuka probíhala v angličtině, jelikož neexistovala psaná podoba malgaštiny. Vyučování bylo primitivní a pomůcky žádné. Chyběly stoly, tabule, knihy a papíru bylo jen poskrovnu. Jako náhrada břidlicových tabulek na psaní sloužilo hladké prkno napuštěné tukem a pokryté prachem z dřevěného uhlí. Do něj bylo lze psát a kreslit. Přesto se děti učily velmi rychle; snadno zvládaly nový jazyk a skvěle zpívaly. Jeden z vyučujících misionářů si poznamenal, že lidé z náhorní pahorkatiny jsou mnohem přístupnější civilizaci než mnohý obyvatel Walesu.

I přes odpor tradicionalistů se výuka postupně rozšiřovala a škol přibývalo – zejména po roce 1824, kdy se začala používat malgaština. Jako populární se ukázala metoda, při níž nejpokročilejší a nejlepší žáci byli zároveň učiteli mladších dětí. V březnu 1824 vznikla Ústřední škola v Andohalo, antananarivské čtvrti ležící hned vedle královského paláce. Stala se kolejí, z níž vycházeli malgašští učitelé a odcházeli zakládat další školy do vesnic v okolí hlavního města. V průběhu jediného půl roku bylo otevřeno 22 vesnických škol v okruhu 32 km od hlavního města, v nichž se učilo 2 000 dětí.

Vznik psané malgaštiny

Slovníky malgaštiny vytvořili již první Evropané, kteří pobývali na Madagaskaru – Flacourt, Drury nebo Floberville na Mauriciu. Všechna tato díla však reflektovala pouze příbřežní dialekty a žádné nepřineslo skutečný hlubší vhled do jazyka ostrovanů. První krok na cestě k význačným lingvistickým dílům učinili až misionáři na počátku 19. století, kteří se podjali vytvořit psaný jazyk tam, kde dosud neexistoval.

První úspěch zaznamenali v okamžiku, kdy se jim podařilo přesvědčit Radamu, aby malgaština využívala latinku a nikoli arabské písmo, jímž se dosud zaznamenávaly sorabe. Dále bylo třeba rozhodnout, která písmena latinské abecedy budou představovat jednotlivé malgašské fonémy. Radama moudře trval na tom, že každý zvuk by měl být vždy vyjádřen jediným písmenem, každé písmeno by mělo popisovat jen jediný zvuk a neměly by existovat zbytečně duplikovaná písmena. Díky tomu je dnes malgaština téměř dokonale fonetickým jazykem.

Avšak výslovnost angličtiny je velmi variabilní, a umožňovala tedy většinou vybrat pro různé hlásky mnoho písmen. Bylo třeba mezi nimi zvolit jen jediné, a to bylo mezi misionáři předmětem vášnivých diskusí. Aby nekonečné disputace ukončil, rozhodl Radama, že souhlásky se budou vyslovovat jako v angličtině a samohlásky více méně jako ve francouzštině.

Malgaština dostala své písmo. Stalo se tak s konečnou platností dne 26. března 1823, kdy panovník zvláštním dekretem ustanovil jako úřední jazyk království hovštinu. Hovština je malgašský dialekt, kterým se hovoří v centrálních částích ostrova, dialekt, který dal základ spisovnému jazyku a užívá se dodnes.

Evangelizační úsilí

Dokud Radama žil, podporoval práci misionářů, vyučování ve školách, rozvoj užitečných řemesel a zavádění psaného jazyka. Misionáři však všechny tyto aktivity podřizovali svému hlavnímu cíli – šíření evangelia, obracení pohanů na víru a překladu Bible do malgaštiny. V tom je však Radama příliš neposiloval a náboženství toleroval jen jako nezbytnou cenu, kterou je třeba zaplatit misionářům za výuku znalostí v jiných oborech.

Sám neměl o křesťanskou doktrínu zájem. Když poprvé uslyšel příběh o ukřižování Krista, jeho první reakcí byl pouze praktický zájem o nový způsob popravy. Nechoval se tak proto, že by byl hluboce spjat s vírou svých předků. Při rozhovorech s misionáři se jim svěřil, že nevěří pověrám svého lidu, ale cítí se zavázán zachovávat obyčeje země, jíž je králem. Tvrdil, že by bylo velmi obtížné přimět jeho lid, aby se vzdal polygamie, víry ve věštění a mnohých dalších praktik; snad jedině postupnou převýchovou trvající desítky let.

Misionáři nicméně pochopili, že musí využít Radamovy pomoci, přestože má k náboženství tak vlažný vztah. Král je plně podporoval v práci ve školách a v tiskárně, což jim dávalo do budoucna velkou naději. Povzbuzoval rovněž školáky častým nabádáním, návštěvami či účastí na každoročních závěrečných zkouškách, kde osobně vyznamenával nejlepší žáky. Když zájem o školu opadal, sám Radama zorganizoval nábor žáků.

Jeho postoj ke křesťanství však zůstával kombinací osobní lhostejnosti a politické obezřetnosti. Jednou varoval misionáře, že vyvíjejí příliš silný tlak, a že nikdy nesvolí, aby se Malgaš účastnil svatého přijímání. Jindy naopak nekladl žádné překážky způsobu, jakým misionáři vyučují náboženství nebo slouží mše. Naopak nařídil, že v neděli se nebude smět hrát jiná hudba, než „Zachovej bůh krále“.

Radamovi nástupci

Roku 1828 Radama ve věku 35 let zemřel a na trůn nastoupila jeho sestřenice a zároveň i první žena Ramavo, která po korunovaci přijala jméno Ranavalona. Třiatřicetileté období její vlády bylo ve všech směrech návratem k tradičním hodnotám s důrazem na moc monarchie. Byla zarytou odpůrkyní křesťanství a Evropy vůbec. Aktivní křesťany pronásledovala, takže i na Madagaskaru získala křesťanská víra své mučedníky.

Obávala se ztráty nezávislosti a uplatňovala proto politiku izolacionizmu. Mnoha významným Evropanům zakázala pobyt v zemi. „Práce“ na rozšiřování království však nezanedbávala. V čase její smrti (1861) byly zhruba dvě třetiny Madagaskaru pod merinskou kontrolou. Nedobyty zůstávaly pouze některé oblasti na jihu a západě.

Nástupcem Ranavalony se stal princ Rakoto, který panoval pod jménem Radama II. Byl to nepraktický snílek, který sice postupoval s dobrým úmyslem, ale úplně převrátil matčinu politiku. Získal si tím mnoho vášnivých nepřátel z řad vládnoucí oligarchie a roku 1863, dva roky po nástupu k moci, byl zavražděn. Protože královská krev byla fady (čili tabu), byl otráven a uškrcen hedvábným šátkem. U moci jej vystřídala jeho sestřenice a první manželka Rasoherina. Její panování spadá do doby, kdy začala kariéra jedné z nejpozoruhodnějších postav malgašské historie, kariéra Rainilaiarivonyho.

Premiér Rainilaiarivony

Rainilaiarivony dosáhl záhy významného postavení ve státní správě, až se nakonec stal ministerským předsedou a manželem Rasoheriny. Ta však roku 1868 zemřela a na trůn dosedla druhá Radamova žena, Ranavalona II. Již o rok později byli ona i Rainilaiarivony pokřtěni a oddáni v protestantské misii. Bylo to v dobách, kdy o přízeň dvora usilovaly různé církve; katolické i protestantské, anglické i francouzské. Konverzi panovnické rodiny provázela řada reforem v armádě, v zákonodárství i v uspořádání společnosti. Všechny změny inicioval a uskutečňoval Rainilaiarivony, který využíval postavení své ženy.

Když roku 1883 zemřela i Ranavalona II., stala se její nástupkyní Ranavalona III. A i ona se zakrátko stala manželkou pilného a schopného premiéra. Naneštěstí pro něj i pro celý Madagaskar byl konec 19. století spjat s razantní expanzí Francie a s její snahou získat ostrov jako kolonii. Imerinou proběhlo několik rozsáhlých nepokojů, až roku 1895 vtrhli Francouzi do hlavního města a 30. září sesadili královnu.

Následovaly represe. Rainilaiarivony byl ihned vyhnán do exilu do Alžírska, kde rok nato umírá. Roku 1897 byla vypuzena i Ranavalona III., která zůstávala nepohodlným symbolem merinského (a v té době vlastně již celomadagaskarského) nacionalizmu a inspirovala k četným revoltám. Krátký čas pobyla bývalá královna na Reunionu, odkud byla nakonec také odvezena – do Alžírska. Již nikdy nedostala svolení k návratu na Madagaskar. Zemřela v roce 1917, ale teprve roku 1935 byly její ostatky navráceny do rodné země a uloženy v královské hrobce v Antananarivu.

Imerina na konci 19. století

Během několika posledních let své existence představovala merinská monarchie exotický obrázek nápadných kontrastů. Hlavní město Antananarivo bylo stále krásným a dramaticky působícím místem. Změť charakteristických červených domků z cihel nebo hlíny se šplhala po příkrých srázech a nad nimi, na vrcholku skalnatého masivu, se tyčily monumentální kamenné paláce královny a premiéra. Obzor dokreslovaly střechy a věže křesťanských chrámů.

Královský dvůr byl sofistikovaný a nepostrádal jistou eleganci. Dal by se s úspěchem srovnat s dvory menších balkánských zemí té doby. Královna a její dvorní dámy chodily pouze v evropských šatech, jež byly jen rok nebo dva za nejnovější módou. Pánové si zdobili hlavu cylindrem a chodili v redingotu nebo v oslnivých vojenských uniformách.

Palác a domy lepších rodin byly vybaveny nábytkem evropského stylu – ať již byl dovezen přes moře nebo vyroben na Madagaskaru. Program u dvora nepostrádal bankety a plesy, tenisové turnaje s evropskými přáteli či výlety do okolí města. Tam si smetánka užívala jednoduchého vesnického života na místech, jako byla Ambohimanga, kde měla královna malou chatu.

Ve městě i jeho okolí žila poměrně početná komunita Evropanů – misionáři, obchodníci a malé skupinky diplomatů. Příjemný život v mírném klimatu náhorní pahorkatiny jim usnadňovalo rozmanité evropské zboží dostupné v obchodech. Anglicky psaný Madagascar News zveřejňoval reklamy na různé domácí a rodinné produkty, jako byly oxfordské párečky, čedar a jiné sýry, uzenáče, hrušky či třeba prášek proti hmyzu. V nabídce byly i látky z manšestru nebo anglické boty.

Malgašská vláda byla rovněž dosti sofistikovaná – přinejmenším ve své struktuře. Ačkoli premiérova moc byla absolutní, na rozhodováních se podílela i vláda a všechny zákony a nařízení byly vydávány ve jménu královny. Vláda byla rozdělena do několika odvětví, v jejichž čele stála ministerstva. Provincie kontrolovali guvernéři a úřední korespondenci v malgašském jazyce obstarávali vládní poslové. Diplomatické vztahy s evropskými mocnostmi a se Spojenými státy udržoval Madagaskar prostřednictvím malých konzulátů na Madagaskaru a několika malgašských velvyslanců v zahraničí. Obsáhlá diplomatická korespondence byla vedena v angličtině nebo francouzštině.

Tento stupeň byrokracie i široce rozšířená gramotnost byly převážně výsledkem práce misionářů. Rychlé rozšíření evropské vzdělanosti, křesťanství a lékařské péče během pouhých 30 let bylo samo o sobě velkým úspěchem. Ještě překvapivější však byl rozsah, s jakým se školy, církve a nemocnice dostávaly do rukou malgašských učitelů, pastorů a lékařů, kteří sami rychle vystudovali a stávali se z nich školitelé pro další generaci.

Roku 1895 byl Madagaskar mnohem pokročilejší než většina států subsaharské Afriky v 60. a 70. letech dvacátého století, kdy získávaly nezávislost. V případě Madagaskaru proto nebylo snadné ospravedlnit okupaci obvyklým „la mission civilisatrice“, čili šířením civilizace a vzdělanosti. Madagaskar naopak poskytoval jasný důkaz, že „primitivní pohanský národ“ může aspirovat na křesťanskou civilizaci, aniž by potřeboval dohled koloniální správy.

Dobytí Madagaskaru Francouzi

Prvním krokem při průniku Britů do Ugandy mělo být získání kontroly nad Zanzibarem. Nejaktivnější silou v oblasti byli Němci, které se podařilo vyplatit smlouvou z 1. července 1890. Podle ní byl Němcům postoupen ostrov Helgoland a Němci naopak uznali britský protektorát nad Zanzibarem. Francouzi se chopili příležitosti a dali jasně najevo, že jakoukoli změnu na Zanzibaru je nutné konzultovat. Nakonec, podle smlouvy podepsané 5. srpna 1890 v Londýně, Británie uznala francouzský protektorát na Madagaskaru a Francie se podvolila přijmout britský protektorát nad Zanzibarem.

V Antananarivu vyvolala zpráva o britské zradě (srovnatelná s mnichovskou zradou v Československu) šok u dvora i ve vládě. Ztráta britské podpory, na níž byla založena celá malgašská zahraniční politika, podryla důvěru i premiéra Rainilaiarivonyho. Tato zrada je pokládána za nejtemnější epizodu v historii anglo-malgašských vztahů. Francii nyní na Madagaskaru nestály v cestě žádné mezinárodní překážky. Na konci listopadu 1894 francouzské národní shromáždění odhlasovalo (372 hlasy proti 135) zvláštní úvěr 65 milionů franků pro expedici na Madagaskar.

Velitelem expedičních sil byl stanoven generál J. Ch. R. A. Duchesne. Vojsko se skládalo ze třinácti praporů pěchoty, jedné eskadry kavalerie, dvou baterií dělostřelectva, čtyř rot inženýrů a administrativní jednotky – celkem 658 důstojníků a 14 773 vojáků. Nechybělo více než 7 000 nosičů (hlavně ze severní Afriky), téměř stejný počet mul a 5 000 nákladních vozů tažených mulami. Francouzské námořnictvo poskytlo 12 dělových člunů a 48 prámů pro říční operace. Námořní podporu obstarávaly dva křižníky, dvě šalupy, tři dělové čluny a tři transportní lodě.

Útok začal ostřelováním a obsazením Tamatave 12. prosince 1894. O měsíc později, 14. ledna 1895, byla obsazena i Majunga a vojsko se vydalo na pochod podél řeky Betsiboky, kde se setkávalo jen s malým odporem merinských vojáků, kteří prchali při prvním výstřelu. V dubnu až červnu probíhaly boje u Marovoay, Maevatanana a malé pevnosti Suberbieville.

Francouzi v bojích neutrpěli příliš mnoho ztrát, malgašská obrana jim příliš neublížila. Velmi vážně je však poškozovala malárie a dyzentérie, kvůli kterým měli mnoho mrtvých a nemocných. Velké problémy měli i se zásobováním, které vázlo stále více, jak pronikali přes neúrodná území hlouběji do nitra ostrova.

Koncem června vedl malgašský velitel Rainianjalahy největší protiútok celého tažení. Pět tisíc Malgašů 28. a 29. června třikrát po sobě napadlo asi 200 francouzských vojáků zakopaných u Tsarasaotry. Palebná síla opakovacích pušek v dobře opevněných pozicích spolu s dobře načasovanými útoky na bodák zahnala Malgaše zpět. V poli jich zůstalo 200 mrtvých. Zmatený útěk Malgašů dovršil následujícího dne dělostřelecký protiútok. Byla to zřejmě rozhodující bitva celého tažení. Úplně rozbila malgašskou morálku, neboť ukázala, že ani relativně dobře vedená silná přesila nedokáže obstát před disciplinovanou palebnou silou Francouzů.

Cesta do hlavního města byla nyní volná. Generál Duchesne usoudil, že dosavadní rychlost postupu mu nedovolí dosáhnout Antananariva před příchodem dešťů. Sestavil proto mobilní jednotku, která by provedla konečný útok na metropoli – 4000 mužů, 12 houfnic a zásoby na 22 dnů nesené mulami a nosiči. Na cestu se vydali 14. září. Na první pohled to vyhlíží jako riskantní operace tváří v tvář početnému nepříteli, jehož odpor mohl být očekáván. Malgašům však již zcela chybělo odhodlání. Duchesne správně odhadl stav věcí a už věděl, že má téměř vyhráno.

Poslední etapa tažení a dobytí Antananariva jsou zdokumentovány lépe než většina podobných koloniálních operací. V hlavním městě totiž bylo přítomno mnoho britských misionářů a rovněž novináři Knight z The Times a Bennet Burleigh z The Daily Telegraph. Ve svých novinových článcích a následně i ve svých knihách zaznamenali postupný úpadek autority starého premiéra a královnino vzrůstající zoufalství, když začínalo být zřejmé, že armáda nebude schopna Francouze zastavit.

Konečný útok se odehrál 30. září. Očitými svědky byli misionáři z nemocnice, novináři a další Evropané. Při čelném útoku zaměstnávala hrstka Francouzů asi desetitisícové malgašské vojsko. Ale byla to jen zástěrka. Hlavní útočící skupina mezitím dobyla kopec s hvězdárnou jen asi dva kilometry na východ od královnina paláce. Zbývající vrcholky na severu a východě byly také brzy obsazeny. Několik dobře mířených granátů spadlo na nádvoří paláce a zabilo mnoho vojáků, kteří tu byli shromážděni. To způsobilo, že královna rozkázala vyvěsit nad palácem bílou vlajku.

Tři vyslanci pod bílou vlajkou předali generálu Duchesneovi formální kapitulaci. Francouzské síly obsadily město ještě před západem slunce. Vojenské ztráty během celého francouzského tažení byly překvapivě nízké – jen 20 mrtvých a 100 raněných. Na nemoci však zemřelo téměř 6000 mužů, čili skoro třetina vojska, což z malgašského dobrodružství učinilo nejnákladnější ze všech francouzských koloniálních tažení. „Generál Tazo“ (tazo – malg. „malárie“, „horečka“) byl vskutku nejlepším obráncem Madagaskaru.

Madagaskar jako francouzská kolonie

Generál Duchesne oficiálně vstoupil do Antananariva 1. října 1895. S královninými zástupci podepsal smlouvu označující Madagaskar za francouzský protektorát. Podle smlouvy přebíral francouzský zástupce kontrolu nad vnitřními i vnějšími záležitostmi země a Francie mohla na Madagaskar vyslat tolik vojáků, kolik uzná za vhodné.

Následovalo krátké období klidu, kdy se lidé chovali, jako by byli omráčeni snadným vítězstvím tak malé vojenské síly. Brzy však Francouzi museli čelit vážným potížím, jak se množila povstání v různých koutech země. Již 22. listopadu 1895 zaútočila velká skupina povstalců na Arivonimamo zhruba 40 kilometrů od hlavního města.

Povstalecký odpor a jeho pacifikace

Jakmile byl trochu nastolen pořádek, Francie odvolala vojenského guvernéra Duchesnea a dosadila na jeho místo civilního zástupce. Stal se jím Laroche, který dorazil na Madagaskar v lednu 1896. Jevil se jako čestný muž, ale neměl žádné předchozí koloniální zkušenosti a nebyl schopen zvládnout těžkou situaci, před kterou byl brzy postaven.

Koncem března se vzedmula povstání na severní i jižní hranici Imeriny. Povstalci přijali jméno menalamba, které má mnoho konotací. V doslovném překladu znamená „červená lamba“ čili červený tradiční oděv, znamená ovšem také rubáš, tedy oděv mrtvého. Povstalci možná své jméno nemínili jako výhrůžku nepřátelům.

Odvetné akce francouzských okupačních sil byly rozsáhlé. Francouzi vypalovali vesnice, ničili rýžoviště. Tím však pouze přibývalo povstalců, kteří přišli o své domovy a úrodu. Uprostřed roku 1896 již povstalci kontrolovali většinu centrální provincie. Antananarivo se stalo obléhaným městem, z něhož byly každou noc vidět na obzoru plameny hořících vesnic a kostelů.

Jak povstání rostlo, měnil se jeho charakter. Zprvu bylo xenofobní a protikřesťanské, ale později dostávalo stále nacionalističtější a protifrancouzštější charakter. Francouzská protiopatření byla stále tvrdší. V Paříži povstání posílilo pozici těch, kteří se domnívali, že protektorátní smlouva není dostatečná, a kteří žádali úplnou anexi. Francouzský parlament proto vyhlásil 6. srpna 1896 zábor Madagaskaru jako francouzské kolonie.

Na konci září vystřídal Larocheho generál Gallieni, „silný muž“, který měl zkušenost s vojenskou i civilní mocí. Proslul jako nejschopnější ze všech francouzských koloniálních správců. Poté, co si získal uznání ve Francouzském Súdánu a v Tonkinu, zanechal během devítileté vlády nesmazatelné stopy také na Madagaskaru.

Gallieni nejprve potlačil rebelii a postupně omezil pravomoce malgašských ministrů a královny. Nakonec, 28. února 1897, byl lid Imeriny informován, že monarchie byla zrušena a královna Ranavalona III. je již na cestě do exilu. Ve stejnou dobu jako monarchie byl zrušen i post premiéra. Bylo zřejmé, že období nepřímé francouzské vlády je u konce. Gallieni uchopil moc plně do svých rukou jako generální guvernér Madagaskaru. Jakmile získal kontrolu nad územím, jež dříve podléhalo Merinům, obrátil svou pozornost na končiny, které Merinové nikdy zcela neovládali – tedy na jihovýchod, nejzazší jih a na velkou část sakalavského západu. Dával přednost politice mírového pronikání. Administrativní jádro představované vojenskou posádkou se postupně rozpínalo po kraji. Přesto se na mnoha místech vzedmul ozbrojený odpor, který stál mnoho životů.

Koloniální správa

Gallieni upřednostňoval politiku postupného vývoje, a proto se rozhodl malgašské zákony založit na zákoníku z r. 1881. Pouze zmírnil některé brutální tresty. Pro Malgaše tedy nadále platily stejné zákony jako dřív, ale na Evropany se vztahoval jiný právní systém, odvozený od francouzského trestního zákoníku.

Byly založeny státní školy a výchově byl dán silný praktický rozměr. Na základních školách se na zahradě a v dílnách učili budoucí zahradníci a mechanici. Střední školství bylo omezeno na výuku úředníků a lékařů. Studium medicíny bylo v Antananarivu otevřeno roku 1896. Přitahovalo mnoho mladých Merinů jako nejlepší příležitost pro dobrou kariéru, i když vydávané diplomy umožnily práci pouze na místech lékařských asistentů podřízených doktorům vystudovaným ve Francii.

Zavedení práva a pořádku v celé zemi a rozšíření lékařských služeb a školství bylo výhodné pro všechny obyvatele. Mnohem pochybnější prospěch měla pro Madagaskar koloniální ekonomika. Dovážené zboží pocházelo téměř výhradně z Francie. Na levné zboží odjinud bylo uvaleno vysoké clo. Vysoké ceny importovaného zboží a zároveň nízké ceny za místní produkty působily nemalé potíže Malgašům zapojeným do peněžní ekonomiky. Mnoho úlev a koncesí bylo poskytnuto velkým francouzským společnostem v naději, že investice do rozvoje posílí ekonomiku státu. Soukromé investice nebyly téměř žádné, naopak veřejné prostředky pomohly za Gallieniho vybudovat moderní přístavy, telegraf, poštovní služby, silnice (zvláště silnici z Antananariva do Tamatave). Začala se stavět také první železnice spojující opět hlavní město s největším přístavem.

Gallieni zaujímá významné místo v madagaskarské historii. Tím, že poprvé sjednotil celý ostrov a položil správní i ekonomické základy moderního státu, založil nejen francouzskou kolonii, ale také Malgašskou republiku, která dosáhla nezávislosti roku 1960. Malgaši, lidé sjednocení jazykem a kulturou, existují po mnoho století. Gallieni byl první, kdo je sjednotil do jediného státu. A byla to opozice proti koloniální nadvládě, která stvořila malgašský národ.

2. světová válka

Koloniální administrativa nejprve mobilizovala malgašské síly k podpoře francouzského válečného úsilí. Po pádu Francie část francouzské komunity na Madagaskaru podporovala vichistický režim, většina se však postavila na stranu generála de Gaulla. Koncem roku 1941 již byli Japonci v Singapuru a chystali se vstoupit do Indického oceánu. Německé vojenské záznamy ukazují, že obsazení Madagaskaru plánovali Japonci na březen 1942. Proto generál de Gaulle navrhl W. Churchillovi vojenskou operaci a Churchill se rozhodl jednat, neboť nemohl ignorovat potenciální nebezpečí pro námořní cestu kolem Jižní Afriky.

Vzhledem ke katastrofálnímu neúspěchu spojených sil Británie a svobodných Francouzů v Dakaru roku 1940 nakonec určil, že vojenských operací na Madagaskaru se zúčastní pouze Britské síly. Rozkázal proto operaci utajit i před svobodnými Francouzi. Aby pro operaci Ironclad zajistil co nejvyšší utajení, svěřil obsazení Diego Suarezu jednotkám, které pluly kolem jižní Afriky do Indie a svůj skutečný cíl se dozvěděly až po přistání v Durbanu.

5. května 1942 časně ráno se britské síly objevily u severního výběžku Madagaskaru. Jednotky se nevylodily přímo v důkladně opevněném a střeženém zálivu u Diego Suarezu, ale poněkud západněji na úzkém poloostrově asi 30 km od města. Francouzskou posádku se podařilo překvapit dokonale. Velení ve Vichy však vydalo rozkaz bojovat do posledního muže a Francouzi se statečně a tvrdohlavě bránili. Trvalo dva dny, než kapitulovali.

Rostoucí aktivita německých a japonských ponorek v oblasti si vyžádala převzetí kontroly nad dalšími madagaskarskými přístavy. 10. září se proto britská 29. brigáda vylodila také v Majunze, kterou bez větších potíží obsadila. Odpor zde byl minimální, zejména díky skupině protivichistických Francouzů, kteří byli na vylodění předem upozorněni a noc před útokem uvěznili místní vedení i šéfa policie. Následně se vylodila také východoafrická brigáda a vyrazila na cestu k Antananarivu. 29. brigáda se znovu nalodila, obeplula sever ostrova a obsadila Tamatave, odkud se rovněž vydala do hlavního města. 23. září východoafrická brigáda vstoupila do Antananariva, jehož občané ji vřele přivítali. Po válce Britové předali správu ostrova Svobodným Francouzům, jak vždy zamýšleli.

Povstání 1947–1949

V noci na 29. března r. 1947 napadly tisíce ozbrojených povstalců na mnoha místech vojenské posádky, koloniální úřady a francouzské osadníky. V Moramanze a Manakaře byly útoky úspěšné. Povstalci zničili budovy a plantáže, přerušili železniční komunikace a zabili mnoho francouzských vojáků, úředníků a plantážníků. Popravili dokonce i některé profrancouzsky orientované Malgaše.

Jádro povstaleckých sil tvořili vojáci vyzbrojení puškami a automatickými zbraněmi, které ukořistili při přepadu vojenských posádek. Mnozí ostatní však měli jen oštěpy. V dlouhodobějším časovém horizontu neměli šanci proti armádě, kterou mohla nasadit Francie, byť byla dosud vyčerpaná válečnými lety. Guvernér Pierre de Chevigné použil taktiku postupného získávání území a příležitostných brutálních represí. Neštítil se ani občasných zvěrstev. S pomocí vojenské posily v podobě francouzských a západoafrických vojáků postupně získal celou zemi zpět pod svou kontrolu. Poslední povstalci se vzdali v březnu 1949. Počet mrtvých byl značný – kvalifikovaný odhad uvádí téměř 90 000 obětí.

Cesta k nezávislosti

V 50. letech se politická situace postupně konsolidovala. Z řad côtiers (příbřežních národů) ale povstal nový vůdce jako přirozený spojenec francouzských liberálů a protagonista nové politiky postupného přechodu k nezávislosti. Philibert Tsiranana byl Tsimihety, jež se narodil ve skromných poměrech nedaleko Mandritsary pravděpodobně r. 1910. Jako chlapec pásl malé rodinné stádečko zebu, ale později se mu dostalo dostatečného vzdělání. Vystudoval na učitele a následujících deset let pracoval jako učitel v hlavním městě. Stal se představitelem svazu učitelů a roku 1946 spoluzaložil PADESM (Stranu madagaskarských vyděděnců, Parti des Désherités de Madagascar).

Události na Madagaskaru však nakonec opět ovlivnil vývoj ve Francii, kde se v důsledku alžírské krize znovu dostal k moci de Gaulle. Navrhl novou ústavu, v níž byl zámořským teritoriím udělen nový status v rámci francouzského společenství. Lidé v zámořských územích se účastnili referenda o nové ústavě.

Referendum se konalo 28. září 1958. Velká většina, 77 %, se vyslovila pro obnovu samostatného státu. Vládní dekret, který určoval budoucí podobu země, nevzešel ze sněmovny reprezentantů, ale vytvořil ho kongres všech provinčních shromáždění. Tentýž kongres 14. října 1958 odhlasoval autonomii uvnitř francouzského společenství. Následujícího dne vysoký komisař formálně oznámil, že Francie uznává malgašský stát a ruší anexi z r. 1896. Byla ustavena prozatímní vláda v čele s Tsirananou jako premiérem.

Počátkem r. 1959 měl Tsiranana velmi silné postavení. Byl předsedou největší strany v prozatímním národním shromáždění. Madagaskar však neměl ani svou armádu ani policii, nebyl členem OSN a jeho vztahy s okolními zeměmi řídil vysoký komisař dosazený francouzskou vládou. Jakmile opadlo nadšení z dosažené autonomie, stále více Malgašů požadovalo dokončení osamostatňovacího procesu.

Po četných diskusích na mnoha úrovních nakonec národní shromáždění 28. dubna 1959 odhlasovalo ústavu a v ní zakotvený prezidentský systém. Podle nové ústavy byl prezident republiky zároveň hlavou vlády. Prvním činem nového přechodného parlamentu byla volba prezidenta. 1. května 1959 přítomní poslanci jednomyslně zvolili Philiberta Tsirananu. Ten sestavil novou vládu a v říjnu následovaly komunální volby.

Souhlas s „převzetím moci“ byl podepsán v Paříži 2. dubna 1960. Ve stejný den byla podepsána i série smluv o budoucí spolupráci, jež upravovala vztahy s Francií. Řešila široké spektrum otázek, např. národnost a statut francouzských občanů na Madagaskaru a malgašských občanů ve Francii. Nejvýznamnější dohody se však týkaly resortů obrany, zahraničí, vzdělávání, financí a ekonomiky.

Oficiální ceremonie se odehrála 26. června 1960 na stadionu v Mahamasině. Nezávislost byla slavnostně prohlášena na vatomasině, posvátném kameni staré monarchie. Francouzský ministr vztahů ve společenství přečetl de Gaullovo poselství, v němž se pravilo, že starému a novému nezávislému státu na „velkém ostrově“ nebude odepřena bratrská spolupráce Francie.

Nezávislost

První desetiletí aneb „Ráj“

Všeobecná euforie a optimismus na počátku nezávislosti se ukázaly jako oprávněné. Po celé desetiletí se Madagaskar těšil z politické stability a vnitřního míru, jaký neměl obdoby v žádné africké zemi, jež získala nezávislost okolo r. 1960. Politická rozmanitost a etnické problémy samozřejmě přetrvávaly. Skrývaly se však pod širokou podporou pro umírněnou politiku vládnoucí Sociálně-demokratické strany (PSD) a prezidenta Tsirananu.

Přestože vládli côtiers, merinští intelektuálové získali řadu významných míst ve státní správě, v diplomatických službách nebo v armádě. Významná převaha PSD zajistila politickou stabilitu, která mohla být jen obtížně otřesena běžnými demokratickými postupy. Nebylo třeba se obávat ani nečekané armádní intervence, neboť ozbrojeným silám velel profesionální, Francouzi vycvičený generál Ramanantsoa.

Většinu zásluh za desetiletí politické stability je třeba připsat Tsirananově obezřetnosti a pragmatické politice. Tsiranana se poměrně rychle vpravil do role „otce nezávislosti“. Jakmile mu koncem 60. let přestalo sloužit zdraví, následoval i rychlý pád režimu a PSD. Pozoruhodné je i to, že stability a míru bylo dosaženo v atmosféře vzájemné tolerance.

Přestože zemi ovládala jediná strana, dal Tsiranana přednost vládě jedné strany kombinované s multipartajní demokracií před opravdovým totalitním státem. Menší opoziční strany přetrvávaly a mimo vládní kontrolu zůstaly rovněž církve, které se nadále těšily značnému vlivu.

V druhé polovině 60. let byl Madagaskar zahraničními pozorovateli často zván „šťastnou zemí“. Neměl žádného vnějšího nepřítele; uvnitř země sice přetrvávaly jisté etnické rozpory mezi náhorní pahorkatinou a pobřežím, v podstatě se však země těšila záviděníhodné jednotě podporované společnou kulturou a společným jazykem. Tsiranana a PSD vládli jako skuteční diktátoři, byli to však diktátoři velmi umírnění. Panovala svoboda politického shromažďování i svoboda tisku, neexistovali političtí vězni a právo se těšilo velké úctě.

Mezinárodní statistiky řadily Madagaskar s ročním příjmem na hlavu menším než 80 dolarů ke dvaceti nejchudším zemím světa. V zemi to však nebylo znát. Mnoho venkovanů stále žilo mimo měnový systém, a přesto v relativním pohodlí dobře stavěných domů s vlastními rýžovišti a dobytkem. Téměř všichni měli dostatečný přístup k potravinám, přístřeší i oblečení. Na svých četných cestách po zemi byl Tsiranana radostně vítám, a bylo to vítání upřímné, které neodráželo jen tradiční úctu k autoritám.

Narůstající problémy

Dlouhé období vlády jedné strany však přispělo k nebývalému rozbujení korupce. Předpokládá se, že to byl nejvýznamnější faktor, který způsobil narůstající odpor k vládě. Hlavním důvodem poklesu Tsirananovy popularity a autority byl rostoucí pocit, že se od získání nezávislosti příliš mnoho nezměnilo, a že za fasádou malgašské vlády řídí zemi stále Francouzi. Jelikož země byla v zóně franku, Francouzi měli opravdu hlavní slovo při ekonomickém rozhodování.

Roku 1972 se vojenskou silou za podpory lidového povstání dostal k moci generál Ramanantsoa. Vytvořil novou vládu složenou z pěti důstojníků a šesti civilistů z různých etnických skupin, kteří 27. května složili přísahu do Tsirananových rukou. Kvůli přetrvávajícím nepokojům zejména v řadách studentstva, vyhlásil Ramanantsoa 26. června výjimečný stav.

Aby posílil svou pozici, zajistil stažení většiny francouzských technických poradců, zvýšil minimální mzdu, zrušil daň z hlavy a z dobytka, jmenoval malgašského rektora univerzity a propustil politické vězně. Díky referendu získal plnou moc a právo vládnout po dobu pěti let. Měl přitom transformovat společnost a „upravit veřejné klima podle přání lidu“. Země se však potýkala s mnoha vážnými problémy. Stagnovala ekonomika, ve městech bylo obrovské množství nezaměstnaných a rozpory mezi pobřežím a centrální vrchovinou nebyly nikdy tak vyostřeny.

Côtiers byli zaskočeni ztrátou svého postavení a přihlíželi, jak francouzské poradce nahrazují merinští úředníci. Merinští studenti i další lidé vítali malgašizaci vzdělávací soustavy a těšili se z odchodu francouzských vojenských sil. Pro studenty z příbřežních oblastí to však znamenalo, že francouzské učitele nahradí hlavně Merinové. Místo francouzštiny se začne používat malgaština – ovšem oficiální merinský dialekt, který côtiers znevýhodní. V listopadu 1972 vstoupili studenti tamatavského lycea do stávky proti malgašizaci.

Směrem k socializmu

Všeobecně však byly zrušení výsadního postavení Francie i malgašizace nejpopulárnějšími kartami v rukou vlády. Vyjednání nových smluv bylo v rukou nového ministra zahraničí, mladého korvetního kapitána Didiera Ratsiraky. Byl Betsimisarakou, studoval ve Francii matematiku a také námořní a vojenskou školu. V roce 1972 působil jako vojenský atašé v Paříži.

Madagaskar ukončil členství ve Společné organizaci afrických zemí a Madagaskaru a začal být aktivním členem radikálního křídla Organizace africké jednoty a africké skupiny Spojených národů. Ratsiraka byl vždy na čele každého útoku proti imperialismu. Jeho největším úspěchem v první polovině roku 1973 bylo vyjednání nových smluv s Francií. Madagaskar opustil zónu franku. Francie se stáhla ze všech vojenských základen na Madagaskaru a opustila také budovu velvyslanectví.

Z politických nepokojů na přelomu let 1974 a 1975 nakonec vyšel Ratsiraka vítězně. Jeho záměry byly od počátku jasné. Přejmenoval zemi na Demokratickou republiku Madagaskar a stal se prezidentem Nejvyšší rady revoluce (CSR). Ta plnila úlohu politbyra neboli ústředního výboru v jiných komunistických státech. Rozhodovala o politice, zatímco ministři byli pouhými vykonavateli jejích záměrů. Vláda byla převážně civilní, avšak zachovávala loajalitu k armádě.

V prvním proslovu, který Ratsiraka pronesl jako prezident, řekl: „Jediná cesta, která vede k rozvoji, je cesta socialismu.“ Aby stvrdil svá slova a ujistil své levicově orientované přívržence, bezprostředně nato znárodnil banky, pojišťovny, přístav a rafinerii v Tamatave a hlavní námořní společnosti. V sérii rozhlasových projevů v srpnu 1975 Ratsiraka rozpracoval svou Chartu socialistické revoluce. Později vyšla tiskem a vešla ve známost jako Malá rudá knížka.

Komunismus a úpadek země

Nejvýrazněji se Madagaskar odlišoval od typických komunistických zemí tím, že nezavedl vládu jedné strany. Ratsiraka by rozhodně rád vedl jedinou revoluční stranu, avšak existující levicová politická uskupení, která by mohla vytvořit jádro takové strany, se odmítala vzdát své nezávislosti a nechtěla Ratsiraku za svého vůdce. Ratsiraka přesto potřeboval vlastní stranickou základnu. V březnu 1976 proto založil Předvoj malgašské revoluce (Avant-garde de la Révolution Malgache, AREMA). Nová strana se stala stranou vládní, Ratsiraka byl jejím generálním tajemníkem a Malá rudá knížka politickým programem.

Ve zpětném pohledu se rok 1977 jeví jako nejvyšší bod Ratsirakovy moci a autority. Úspěšně ukotvil politický a ekonomický rámec své socialistické revoluce. Neuspěl při zavádění vlády jedné strany, avšak drtivá převaha AREMA měla velmi podobný výsledek. Bez podpory jiných politických vůdců dokázal shromáždit širokou koalici mas, od rolníků na pobřeží po intelektuály v hlavním městě. Nyní se pustil do ekonomické transformace na základě socialistických principů.

Během tří let naplňování investičního plánu však byla ekonomika v troskách. Roku 1981 převýšil deficit státního rozpočtu 40 % a export pokrýval import z méně než 50 %. Způsobila to zejména potřeba dovozu velkého množství rýže. Průmysl kvůli nedostatku surovin pracoval jen na třetinu své kapacity. Inflace dosáhla 27 % a zahraniční dluh přesáhl miliardu dolarů. Země již nebyla schopná své dluhy splácet a Ratsiraka žádal o pomoc mezinárodní finanční kruhy.

Ekonomické změny vynucené MMF se však nijak neprojevily na Ratsirakově socialistické politice. Ratsiraka pokračoval v proklamování účinnosti socialistické revoluce a Malá rudá knížka byla i nadále základem ekonomického zotavení. Avšak sen o socialistické utopii ustoupil daleko do pozadí a koncem 80. let už byl obraz ekonomiky země opravdu pochmurný. Státní dluh se v letech 1985 až 1987 zdvojnásobil a dosáhl 2,6 miliardy dolarů, tedy víc, než kolik činil celý hrubý domácí produkt. Důsledkem byla silná devalvace malgašského franku. Roční inflace se pohybovala kolem 15–20 % a ceny základních potravin (rýže, cukru, oleje, hovězího masa ap.) rostly trojnásobnou nebo čtyřnásobnou rychlostí než průměrný plat.

Za suchými statistikami se skrývá pohroma pro obyčejné lidi. Dopad na nejchudší venkovské vrstvy obyvatelstva byl katastrofální. V zemi, kde byl vždy dostatek potravin, a jídlo bylo laciné, najednou chyběly i ty nejzákladnější suroviny. Rýže často zmizela na černém trhu, kde se prodávala za cenu, kterou mnoho lidí nebylo schopno zaplatit. Pokračující příliv lidí do měst dále rozhojňoval řady nezaměstnaných a bezdomovců. V ulicích se začaly objevovat žebrající děti – jev dosud neznámý. Množily se kapesní krádeže na ulicích. Nejzoufalejší rodiny bezdomovců okupovaly hromady odpadků na skládkách, v nichž se přehrabovaly děti po boku psů a prasat. Nízké mzdy zapříčinily další nárůst korupce. Rozmohlo se také ozbrojené přepadávání, takže vyjít v noci do ulic bylo velmi nebezpečné.

Přechod zpět k demokratickým principům

Za těchto okolností velmi sílil vliv opozice – některých církevních kruhů na Madagaskaru, politických stran v exilu, ba dokonce určitých frakcí uvnitř Národní fronty. Blížící se prezidentské volby v listopadu 1989 urychlily rozpad Národní fronty a během r. 1988 všechny tři opoziční strany nominovaly své prezidentské kandidáty. Aby Ratsiraka předešel možnosti, že se všichni shodnou na kandidátovi jediném, upravil ústavu tak, aby se volby uspíšily a konaly se již v březnu 1989. Opoziční hlasy zůstaly rozděleny a Ratsiraka byl opět zvolen 62 % hlasů.

Na madagaskarské poměry to bylo velmi nízké číslo, neboť venkov tradičně vždy volil kandidáta vládní strany. S opozicí šli obvykle jen vzdělanější a politicky informovaní voliči z Antananariva a dalších velkých měst. Opoziční kandidáti vznesli protest proti neregulérnosti voleb a tvrdili, že ve skutečnosti získal Ratsiraka méně než 50 % hlasů. To ale nic nezměnilo na skutečnosti, že Ratsiraka byl zvolen na další sedmileté období. Ustoupil však tlaku politických oponentů a zrušil politický monopol Národní fronty. Oficiálně začala být společnost pluralitní v březnu 1990 a ve stejném roce rychle vzniklo mnoho nových stran.

Jakmile Ratsiraka přišel o podporu z Moskvy, neměl na vybranou a obrátil se k Západu, především k Francii. Vztahy obou zemí se prudce zlepšily po červnu 1990, kdy přijel na státní návštěvu prezident F. Mitterand jako první nejvyšší představitel Francie od získání nezávislosti. Následovalo smazání velké části madagaskarského státního dluhu vůči Francii. Ratsiraka během návštěvy přislíbil kompenzace francouzským společnostem znárodněným za jeho vlády. Umožnil také francouzské armádě opět využívat námořní základnu v Diego Suarezu.

Nicméně reformy, k nimž se vláda pod tlakem ze zahraničí odhodlala, neuspokojily opozici. Ta měla dobrý důvod se domnívat, že Ratsiraka zůstal nakloněn myšlenkám komunismu, a byla nešťastná z pomyšlení, že diktátorský prezident bude u moci ještě dalších šest let. Léta 1991 a 1992 proto byla obdobím nepřehledných politických bojů, z nichž nakonec vyšel vítězně Albert Zafy v druhém kole prezidentských voleb konaných 10. února 1993. Ratsiraka se uchýlil do exilu. První mírové a demokratické předání sil v dějinách Madagaskaru proběhlo 27. března na stadionu v Mahamasině.

Krátké Zafyho období

Převzetím moci novou vládou se završil tříletý proces, během něhož se podařilo diktaturu revolučního socialismu přeměnit na parlamentní demokracii. Změny se neobešly bez krveprolití, která měli na svědomí hlavně přívrženci předchozího režimu pocházející zejména z pobřežních oblastí. Přesto šlo o proces mírový, který se obešel bez zásahu armády a který vyústil v novou ústavu. To je výkon, za který si Malgaši i jejich vůdčí představitelé zaslouží obdiv.

Již v červnu 1996 však národní shromáždění obvinilo prezidenta Zafyho z legislativních průtahů, zneužívání moci a vládních úřadů, narušování vnějších vztahů a nesprávné víry. Nejvyšší soud v září potvrdil první dvě obvinění a uvolnil Zafyho z úřadu. Úřadujícím prezidentem se stal premiér. Paradoxní bylo, že premiérem byl v tom okamžiku Norbert Ratsirahonana, který ještě před měsícem zastával funkci předsedy nejvyššího soudu.

Nicméně Ratsirahonana se okamžitě ujal organizace nových prezidentských voleb, z nichž vzešel jako vítěz Ratsiraka, který se vrátil z exilu. Ihned po nástupu do úřadu se zavázal, že z Madagaskaru učiní „křesťanskou, humanitní a ekologickou republiku“. Bezprostředně po svém zvolení ujišťoval domácí i mezinárodní mínění o budoucí stabilitě a rozvoji Madagaskaru. S pomocí zahraničních dárců se mu to dokonce do značné míry podařilo. Hrubý domácí produkt poprvé od r. 1990 převýšil populační růst, inflace se držela na 6,2 %, produkce rýže dostačovala domácí spotřebě a export rostl.

Marc Ravalomanana u moci

V listopadu 1999 byl starostou Antananariva zvolen Marc Ravalomanana. Ocitl se na radnici přelidněného a znečištěného města s obrovským množství starých čadících aut, s hnijícími zbytky ovoce a zeleniny na tržištích a s bezdomovci přespávajícími v tunelech pod kartónovými krabicemi. Ravalomanana si proto vytkl nelehký úkol. Vyčistit slumy a zamést ulice, zlepšit kanalizaci a kvalitu vody, zavést nové technologie do škol a mnohé další. Během jeho tříletého vedení vskutku prodělala metropole nejednu dramatickou přeměnu. Antananarivané říkali, že je jejich město díky Ravalomananovi čistší a mnohem lépe organizované.

Snad některé z těchto dílčích úspěchů a zřejmě i image úspěšného podnikatele způsobily, že si mezi lidmi získal dosti značnou oblibu. A přízeň obyvatel mu nakonec při nejbližších volbách pomohla v souboji s Ratsirakou. 16. května 2002 složil prezidentskou přísahu.

Období Ravalomananovy vlády

S Ravalomananou u moci se blýsklo Madagaskaru na lepší časy. Jako protřelý obchodník si uvědomoval, že je nutné oživit ekonomiku země. Zaměřil svou pozornost k zahraničí, kde se snažil výhodnými kontrakty a půjčkami zajistit peníze na rozvoj zejména infrastruktury. Usiloval o „rychlý a udržitelný rozvoj“. Zasloužil se o modernizaci velkých měst a stavbu několika nových silnic, tolik potřebných v zemi, kde je hladký asfaltový povrch vzácností. Pokračoval rovněž v privatizaci velkých státních podniků. Snažil se urychlit příliv cizího kapitálu jednak daňovými prázdninami pro dovozce zboží a jednak nabízením půdy zahraničním investorům.

Na 5. kongresu světových parků v jihoafrickém Durbanu r. 2003 se Ravalomanana zavázal, že ztrojnásobí rozlohu chráněných území Madagaskaru. Z původních 1,7 milionu hektarů jich za pět let mělo být 6 milionů. To znamenalo, že jistému stupni ochrany se bude těšit zhruba 10 % rozlohy ostrova. O pět let později se potvrdilo, že to nebyl jen planý slib. Vzniklo opravdu několik nových velkoplošných území, která pomalu začala rozvíjet infrastrukturu pro návštěvníky.

Nemalý obnos ze státní pokladny byl vyčleněn na boj s chudobou a pro dosažení únosného životního standardu všech občanů. Bohužel právě tento cíl, na domácí scéně snad nejsledovanější, se vyplnit nepodařilo. Již r. 2004 či 2005 začal být Ravalomana kritizován za přetrvávající chudobu velké části populace. Objevila se rovněž první podezření ze zneužívání moci ve prospěch Ravalomananova koncernu TIKO, který získával nejvýhodnější státní zakázky. Vážná kritika přišla i od MMF. Poukazovalo se v ní, že situace se začíná podobat protěžování vlastní rodiny za Ratsirakova režimu.

Vojenský převrat

V očích veřejnosti však i r. 2006 zřejmě převládaly pozitivní reakce, neboť v prosincových volbách získal Ravalomana hned v prvním kole 54,79 % hlasů. O dva roky později ale již spokojenost občanů nebyla taková. V druhé polovině ledna 2009 se v hlavním městě odehrálo několik pokojných demonstrací, které odsuzovaly vládní politiku. Starosta Antananariva, jen sedmatřicetiletý podnikatel a mediální magnát Andry Rajoelina na mítinku označil prezidenta Ravalomananu za diktátora, obvinil ho ze zpronevěry státních peněz, vyzval k předčasným volbám a k ustavení přechodné vlády.

Zhruba po dvouměsíčních nepokojích, demonstracích a politickém přetahování o moc získal Rajoelina na svou stranu armádu. Počátkem března se vzepřela skupina důstojníků a přidala se na stranu opozice. 16. března vojáci obsadili prezidentský palác. Konec Ravalomananovy vlády byl podivný. Jeden den odvážně vyhlašoval, že je připraven zemřít se svou gardou, hned následujícího dne rezignoval a předal veškerou moc armádě. Nato zmizel neznámo kam.

Velká vlna odporu proti Rajoelinovu postupu se vzedmula v zahraničí. Africká unie označila události jako státní převrat. O nedemokratickém postupu hovoří také Spojené státy, Francie a další země. USA a později i Norsko pozastavily veškerou nehumanitární pomoc. To byla pro Madagaskar, který hradí 70 % výdajů vlády ze zahraničních zdrojů, dost nepříjemná věc.

Koncem března o sobě dal opět vědět Ravalomanana (dlící ve Svazijsku). Události označil za státní převrat a své příznivce vybídl k urychlenému sjednocení. Na tiskové konferenci v Johannesburgu 20. dubna prohlásil, že se v nejbližších týdnech hodlá vrátit na Madagaskar a do konce roku uspořádat prezidentské volby nebo referendum. V červenci však madagaskarský nejvyšší soud odsoudil Ravalomananu k 4 letům vězení a k pokutě 70 milionů dolarů za údajné zneužívání moci. Tím mu zároveň de facto zabránil v návratu do země.

Ve středu 5. srpna se v mozambickém hlavním městě Maputu sešli všichni čtyři poslední prezidenti Madagaskaru – Andry Rajoelina, Marc Ravalomanana, Didier Ratsiraka a Albert Zafy. Dohodli se na tom, že do 30 dnů vytvoří přechodnou vládu, která bude pod mezinárodním dohledem řídit zemi ne více než následujících 15 měsíců. Součástí dohody byly i amnestie pro Ravalomananu a Ratsiraku.

Současnost – nová naděje?

Andry Rajoelina však dohodu nedodržel a zůstal u moci jako samozvaná hlava státu až do r. 2014. V prezidentských volbách 17. ledna již nekandidoval. Ty vyhrál Hery Rajaonarimampianina, ministr financí jeho vlády, který je prezidentem Madagaskaru dodnes.

Po několika desetiletích střídajících se bojů o moc a krátkých údobích relativního klidu je dnes Madagaskar ekonomicky značně vyčerpán a infrastruktura země v žalostném stavu. Téměř 70 % obyvatel žije pod hranicí chudoby s příjmem nižším než jeden dolar na den. Potěšující může být jedině skutečnost, že všechny běžné ekonomické ukazatele v posledních dvou až šesti letech stále rostou. Nezbývá než lidem na Madagaskaru přát, aby tomu tak bylo i v budoucnu – a po hodně dlouhou dobu.

Autorem textu je Pavel Hošek, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Leťte na Madagaskar v dobré partě