Městečko, které je výchozím bodem pro cestu do pohoří Andringitra a na suchý jihozápad Madagaskaru. Je posledním větším městem centrální pahorkatiny. Dá se říci, že zde končí střední Madagaskar a začíná jih. Město proslulo jako centrum výroby antaimorského papíru. V malých manufakturách se ze dřeva stromu havoha (rod Rhopalocarpus) ručně vyrábí hmota, která se nalije do předem připravených rámů, ozdobí květinami, listy a dalšími předměty a nechá na slunci usušit. Ze vzniklého papíru se pak vyrábějí dopisní papíry, obálky, sešity, alba a další výrobky, sloužící dnes hlavně jako ozdobné předměty a suvenýry.
V minulosti Antaimorové prosluli jako znalci metafyzických nauk. To jim umožnilo založit vládnoucí klany nejen na svém území na východě Madagaskaru, ale dosadit vlivné šamany a věštce do mnoha dalších etnik ostrova. Působili i na dvoře merinských králů, kteří v 19. století ovládali již téměř celý Madagaskar. Na papír, který již v té době vyráběli, psali tzv. sorabe. To byly věštecké, magické či historické spisy. Antaimorové byli až do první poloviny 19. století jediní, kdo na Madagaskaru ovládal psaní, a to psaní arabským písmem (latinka byla zavedena r. 1823).
Okolí Ambalavaa má příznivé klima k pěstování vinné révy. V 19. století a později za francouzské koloniální okupace tu Francouzi opravdu začali révu pěstovat a vzniklo i několik vinařství. Víno se zde pěstuje a vyrábí dodnes, nedosahuje však nijak zvláštní kvality. Jak uvádějí sami malgašští vinaři: „Francouzi nám sice předali znalost základního procesu výroby vína, ale některé finesy svého řemesla si nechali pro sebe.“