Pobřežní město, přístav a metropole jihozápadního Madagaskaru se 150 000 obyvateli. Je obklopeno suchým trnitým bušem a bývá mu přezdíváno „Město slunce“, neboť tu prší jen krátce v období dešťů (v lednu až březnu); po zbytek roku je teplo a sucho. Žijí zde především rybáři z kmene Vezo a chovatelé dobytka (dříve obávaní válečníci) Mahafalové. Říká se, že Toliara nikdy nespí, což se projevuje i velkým počtem prostitutek (podle neoficiálních statistik až z 80 % nakažených aidsem).
Toliara a její nejbližší okolí hráli důležitou roli v počátcích osidlování Madagaskaru Evropany. Nedaleký záliv Sv. Augustina při ústí řeky Onilahy se stal místem, kam připlouvali první lodě Portugalců, Francouzů, Holanďanů a Angličanů. První kontakty s domorodci byly rozpačité a docházelo k nedorozuměním na jedné i druhé straně, která zaplatili životem jak četní evropští námořníci, tak i mnozí místní obyvatelé. Koncem 16. a počátkem 17. století tu však již pravidelně přistávaly lodě mířící do Indie a doplňovaly zásoby na další cestu.
Na okraji města, hned u silnice vedoucí napříč celým centrálním Madagaskarem až do hlavního města, je arboretum Antsokay. Založil jej Švýcar Hermann Pétignat. Ve spolupráci s několika světovými botaniky v něm vznikla unikátní sbírka suchomilných rostlin jižního Madagaskaru. Ve stínu stromů tu rostou vzácné sukulentní rostlinky, jimiž se začasto nemohou pyšnit ani největší sbírky světových botanických zahrad. Mnohé z nich pocházejí z nedaleké stolové hory, která jako dominanta ční nad Toliarou.