Rezervaci Tsimanampetsotsa založila francouzská koloniální vláda v roce 1927, tedy v roce, kdy na Madagaskaru vzniklo několik prvních chráněných území. Této výsady se dostalo těm opravdu nejunikátnějším místům ostrova. Z původních 17 250 hektarů se rozloha Tsimanampetsotsy postupně rozšířila na dnešních 203 750 hektarů a z rezervace se stal národní park. Jádrem národního parku je asi 20 km dlouhé jezero, podle nějž Tsimanampetsotsa dostala své jméno. Během denní doby mění svou barvu od mléčně bílé za rozbřesku přes tyrkysově modrou v ranním svitu až po topazově zelenou za poledne. Je napájeno spodní vodou, která přitéká krasovým podzemím z Mahafalské náhorní planiny. Kvůli silnému výparu je voda nasycena solemi, takže v ní téměř chybí život. Výjimkou jsou mikroorganismy, zdroj potravy pro hejna plameňáků, kteří zde hnízdí (je to jejich jediné hnízdiště na Madagaskaru).
Ve vápencovém podloží je mnoho jeskyní, propastí a propadání. Řada z nich je zaplněna úchvatně modrou a čistou vodou bohatou na minerály, která láká nejen návštěvníky, ale i žíznivé lemury, ptáky a další živočichy. Poblíž takových míst rostou obří fíkovníky (Ficus grevei), které spouštějí z vodorovně rostoucích větví opěrné kořeny, jež „hledají“ vodu hluboko ve vápenci. Mohutné staré exempláře z dálky připomínají spíš malý lesík než jedinou rostlinu. Mahafalská náhorní planina východně od jezera je velmi suchá. I to málo vody, které naprší v době dešťů, rychle mizí v krasovém podzemí. Na povrchu proto rostou jen rostliny, které si s nedostatkem vláhy dokázají poradit. Jednou ze strategií je sukulence, čili schopnost rostlin hromadit vodu v příznivé části roku. Proto je v Tsimanampetsotse květena poněkud „obézní“. Vévodí jí baobaby, stromová pachypadia, alluaudie a spousta jiných.
Mnoho chráněných území po celém světě má své vlajkové druhy, na něž láká návštěvníky. Mnoho má i druhy endemické (svým rozšířením omezené jen na dané území). Málokterá rezervace nebo málokterý park se však může pochlubit svou endemickou šelmou. Tsimanampetsotsa ano. V trnitém lese tu žije cibetkovitá šelmička galidie Grandidierova, známá vědě až od 80. let minulého století. Další zvířeny je tu nepočítaně – suchozemské i vodní želvy, několik druhů lemurů, gekoni, leguáni, bodlíni, mnoho druhů ptáků včetně velkých dravců, chameleoni a samozřejmě nepřeberné množství hmyzu a jiných drobných tvorů.