Oficiální název
Vietnamská socialistická republika (vietnamsky Cộng hòa Xã hội chủ nghĩa Việt Nam)
Hlavní město
Hanoj (vietnamsky Hà Nội)
Rozloha
331 212 km² (přibližně srovnatelná s Polskem či Norskem, asi 4x větší než rozloha České republiky)
Státní zřízení
Socialistická republika s vládou jedné strany (KSV – Komunistická strana Vietnamu). Vietnam je jednou z posledních komunistických zemí na světě.
Administrativní členění
Vietnam se dělí na 58 provincií (tỉnh) a 5 ústředně spravovaných měst (thành phố trực thuộc trung ương), které jsou administrativně na stejné úrovni jako provincie. Menší administrativní jednotkou jsou pak okresy (huyện), střediskové obce (thị xã) a městské obvody (quận).
Podnebí
Vietnam má podlouhlý tvar, táhne se od severu k jihu v délce asi 1 600 kilometrů, tudíž i klima je rozdílné. Sever leží v subtropickém pásmu, kde se rozlišují čtyři roční období, zatímco jih zasahuje do tropického pásma, kde se střídá období dešťů s obdobím sucha. Klimatické podmínky Vietnamu tak mají rozsah od mrazivých zim v nejseverněji položených horách až po rovníkové podnebí v deltě řeky Mekong na jihu. Zatímco v Hanoji klesají v zimě teploty až k 5 °C, v Saigonu je celoročně přes 25 °C. Není neobvyklá situace, kdy se teploty na severu v horách blíží k bodu mrazu a na jihu dosahují až 40 °C.
Vietnamské počasí ovlivňuje monzunové proudění. Horký jihozápadní monzun ovlivňuje zejména jižní Vietnam (až po město Da Nang), pro který je od května do října typické období dešťů (nejdeštivějším měsícem je květen). V deltě Mekongu v této části roku pravidelně dochází k záplavám. Severozápadní monzun naopak přináší od října do března chladné počasí do severní části Vietnamu. Také zde spadne nejvíce srážek od května do října (nejdeštivější je srpen). Ve středním Vietnamu je obdobím dešťů srpen až prosinec, přičemž v září a říjnu se objevují i tajfuny.
Reliéf
Vietnam tvoří ze dvou třetin hory a náhorní planiny. Na severozápadě země se nachází pohoří Hoang Lien Son (tzv. Tonkinské Alpy), kde také leží nejvyšší vietnamský vrchol Fan Si Pan. Sever země charakterizují hluboká údolí, původní pralesy i zemědělsky kultivovaná krajina se svými terasovitými políčky či řada vodopádů a jezer.
Střední část Vietnamu vyplňuje Annamské pohoří (Truong Son) s nejvyšší horou Ngoc Lunh (2 598 m), které tvoří hranici s Laosem a končí v deltě řeky Mekong. Dále se tu rozkládá Kontumská a Dalatská náhorní plošina. Pro většinu pobřeží o celkové délce 3 400 km jsou charakteristické úzké nížiny. Jižní Vietnam je nejúrodnějším koutem země díky mohutné deltě řeky Mekong.
Příroda ve Vietnamu je krásná a zajímavá, jsou zde zelené tropické lesy (45 % plochy Vietnamu), stejně tak i typická rýžová pole a celkem 30 národních parků. Kromě nich se zde nachází také přírodní rezervace a na sto chráněných území.
Nejvyšší hora
Fan Si Pan (3 143 m) v pohoří Hoang Lien Son v severozápadní provincii Lao Cai je zároveň nejvyšší horou celé Indočíny.
Nejnižší bod
Jihočínské moře (0 m)
Největší řeky
Vietnamem protékají dvě velké řeky, které jsou významnou životodárnou silou. Na severu se na ploše 15 000 km2 nachází delta Rudé řeky (vietnamsky Sông Hồng), která je se svými 450 km nejdelší řekou Vietnamu. Řeka pramení v čínské provincii Jün-nan a ústí do Jihočínského moře. Na jihu se nachází významná delta Mekongu o rozloze cca 40 000 km², která je jednou z hlavních světových lokalit pěstování rýže. Pramen tohoto veletoku nalezneme na Tibetské plošině v nadmořské výšce cca 5 200 m, odkud řeka pokračuje přes Čínu, Laos a Kambodžu až na jih do Jihočínského moře.
Jezera
Ve Vietnamu se nachází desítky jezer. Největším přírodním jezerem je Ba Be o rozloze 6,5 km² vzniklé na místě sopečného kráteru na severu země. Obklopuje ho národní park bohatý na rozmanitou faunu a flóru, vodopády a potůčky. Podobný charakter má jezero To Nung (tzv. Mořské jezero) ve středním Vietnamu položené v nadmořské výšce 1 000 m. Jedním z nejatraktivnějších jezer je Yen Phu lemované obrovskými vápencovými horami, travnatými lány a tropickými lesy (taktéž střední Vietnam). Několik půvabných přírodních jezer se nachází v Hanoji. Např. Západní jezero (5,3 km²), dříve též zvané „Mlhavé“, lemuje mnoho architektonických památek a je oblíbeným místem procházek a rekreace.
Obyvatelstvo
Populace Vietnamu čítá přibližně 97 milionu. V průběhu 20. století vietnamská populace konstantně rostla, a to dokonce i během vietnamské války. Od devadesátých let se růst o něco zpomalil. Obyvatelstvo je mladé, více než polovina lidí má méně než 25 let.
Původ vietnamského obyvatelstva dodnes zůstává nejasný. Jedna teorie praví, že pochází z jihu Číny, druhá zase, že jsou Vietnamci míšenci původních obyvatel australsko-melanéského původu a Asiatů. Pravdou je, že mezi lidmi na severu a jihu Vietnamu je rozdíl, co se týče fyziognomie, tedy vzhledu. Většinu obyvatel tvoří Vietové, původní etnikum delty Rudé řeky, které postupně vytlačilo Čamy a Khmery na jihu.
Dvě třetiny Vietnamců žijí na venkově a více než polovina se živí zemědělstvím. Vietnam má dokonce jedno z nejhustších venkovských osídlení v celé jihovýchodní Asii. Další koncentraci obyvatel najdeme podél Jihočínského moře, v Tonkinském zálivu a úrodných říčních deltách. 44 % městské populace je soustředěna v Hanoji a Ho Či Minově městě.
Asi 4,5 milionů Vietnamců žije mimo Vietnam. Jsou to zejména ti, kteří po pádu tehdejšího Saigonu a nástupu komunismu v roce 1975 hledali útočiště v průmyslových zemích. Vietnamci pro tyto emigranty používají pojem Viet Kieu. Největší vietnamskou komunitu mají Spojené státy americké, kde žije cca 2,1 milionů Vietnamců (nejvíce v Kalifornii a Texasu). Na druhém místě stojí Kambodža s cca 600 tisíci (nejvyšší počet ze států sousedících s Vietnamem). Během francouzské kolonizace také mnoho Vietnamců odešlo za prací a za studiem do Francie, kde dnes čítají cca 350 tisíc. Dále si Vietnamci oblíbili Austrálii (295 tisíc), Japonsko (263 tisíc), Kanadu (241 tisíc) a Tchaj-wan (200 tisíc). V poslední jmenované zemi najdeme mezi ekonomickými migranty zajímavý fenomén tzv. „vietnamských nevěst“ (cca 40 tisíc), které se sem prostřednictvím sňatkových agentur provdaly. V Evropě vyniká počtem obyvatel vietnamské národnosti Německo (cca 150 tisíc) a Česká republika (cca 83 tisíc). Ta je jednou ze zemí bývalého sovětského bloku, kde v rámci spolupráce komunistických zemí mnoho Vietnamců studovalo či pracovalo a následně se zde usadilo.
Etnické složení
85,7 % populace tvoří etničtí Vietové (také zvaní Kinhové). Ve Vietnamu je oficiálně uznáno 54 etnických skupin, z nichž některé mají pouhou stovku příslušníků. Novodobá historie byla doprovázena řadou povstání a hnutí se snahou o zachování autonomie a svobody etnických menšin. Ačkoliv dnes se mohou jejich příslušníci těšit zastoupení v místní samosprávě i na vládní úrovni, mají nárok na výuku ve svém jazyce a přístup k vyššímu vzdělání, velká část z nich stále žije na hranici bídy.
Etnika, která dodnes žijí tradičním způsobem života, najdeme zejména na kopcovitém severu a v Centrální vysočině. Pro řadu z nich je společná zemědělská činnost, řemeslná výroba, chov skotu a dobytka a stavba domů na kůlech. Každé etnikum si zároveň uchovává své jedinečné obyčeje, rituály a tradiční oděv.
Jedním z nejrozšířenějších horských etnik severu jsou Hmongové (asi 800 tisíc; 1,2 %), kteří se dále rozlišují podle barvy svého oděvu (Černí, Bílí, Květinoví aj.). Daové (500 tisíc) se od nich dají rozpoznat například podle širokých červených turbanů. Etnikum Tai (1,5 milionu; 1,9 %) pochází původem z Číny a obdělává úrodná údolí na severovýchodě Vietnamu, zatímco Černí a Bílí Thaiové (1,3 milionu; 1,8 %) a jejich blízcí příbuzní Nungové (750 tisíc; 1,1 %) jsou rozšířeni na severozápadě. Muongové (1,2 milionu; 1,5 %) sídlí na kopcích jižně od Rudé řeky.
Pro etnika Centrální vysočiny jsou typická matriarchální společenství, složité pohřební rituály a osady, jejichž centrem je obecný dům, místo zasedání rady starších a dějiště obřadů. Patří mezi ně Jaraiové (300 tisíc), E Deové (270 tisíc), Brahnarové (170 tisíc), Sedangové (130 tisíc), Kohové a Latové či Mnongové.
Početnou menšinou v jižním Vietnamu jsou Khmerové (asi 1 milion; 1,5 %), původní obyvatelé delty Mekongu. Řada z nich sem také v 70. letech 20. století prchla z Kambodži. Khmerové vyznávají théravádový buddhismus, jsou velmi zruční v budování zavlažovacích kanálů, výrobě hedvábí a proutěného zboží.
Do 10. století tvořili významnou složku vietnamské populace Čamové, etnikum malajsko-polynéského původu. Po více než tisíc let dominovali střednímu a jižnímu Vietnamu, kde založili Čamskou říši. Byli obávanými válečníky a vyznávali patriarchát a hinduistickou víru (kult Šivy). Většina jich však přešla postupem času na islám a tvoří dnes jediné zástupce muslimů ve Vietnamu. V současnosti jich v zemi žije asi 150 tisíc, především na pobřeží a při hranicích s Kambodžou.
Asi 800 tisíc vietnamské populace tvoří etničtí Číňané (zvaní Hoa). Velká migrační vlna proběhla v 17. století po pádu dynastie Ming a pokračovala i v 19. a 20. století. Po roce 1975 nicméně až třetina Číňanů Vietnam opustila kvůli protičínským postojům ve společnosti.
Náboženství
Přestože některé zdroje uvádí, že celých 80 % obyvatel Vietnamu je bez vyznání, pro mnohé z nich je často těžké jednoznačně odpovědět na otázku své náboženské příslušnosti. Víra od nepaměti představovala pro Vietnamce pevný bod ve společnosti a jádro mravního života. Postupně zde vznikl komplexní mystický systém s prvky buddhistického, konfuciánského a taoistického učení, provázaný s původními animistickými kulty. Důležitou roli mělo a stále má uctívání předků. Vietnamci věří, že mrtví žijí v jiném světě a mohou svým potomkům nosit štěstí a orodovat za ně, pokud jim prokazují náležitou úctu. K tomu slouží přesně dané náležitosti a obřady. Každá rodina má doma oltář, kam svým předkům nosí jídlo a zapaluje vonné tyčinky. Typické jsou votivní (tzn. věnované, děkovné) obětiny, kdy se při určitých příležitostech pálí např. papírové peníze a jiné hmotné dary.
Podle zdejšího mytického systému se vesmír skládá ze tří království: Obloha, Země a Člověk, která spadají pod boha nebes, Ong Troi. Tomu pomáhají duchové země, hor a vody. Uctívají se také čtyři posvátná zvířata: drak, fénix, želva a kylin (bájné zvíře s tělem lva, rohy a hadí kůží). Každá vesnice či městská čtvrť má určeného svého strážného ducha, často z taoistického panteonu, ale může to být i historická postava či ctnostný člověk. Lidé k němu chodí pro rady a nosí mu dary.
Nejvíce rozšířeným náboženstvím ve Vietnamu je buddhismus, který je tu vnímán jako převažující filozofie. Převládá zde tzv. mahájánový buddhismus, k němuž se oficiálně hlásí asi 7,9 % obyvatel. Zatímco théravédový buddhismus hlásá samostatné hledání osvícení, mahájána věří, že spáse lidstva pomáhají prostředníci Buddhy (bódhisattva), kteří se vzdali nirvány. Vietnamci k nim začlenili také své duchy a místní bohy. Utrpení lze odstranit pouze sledováním střední cesty, která zahrnuje zákaz zabíjení, krádeže, lhaní, cizoložství a pití omamných nápojů. Buddhistická komunita ve Vietnamu byla v 60. letech ústředím disentu a představovala opozici proti represivnímu režimu katolického jihu a následně i proti marxisticko-leninské vládě, která prohlásila zemi za ateistickou. Po roce 1986 došlo k uvolnění a v ústavě z roku 1992 byla deklarována náboženská svoboda.
Vlivem misionářů ze Španělska, Portugalska a Francie se ve Vietnamu rozšířilo křesťanství. Katolicismus vyznává asi 6,6 % populace, z nichž dvě třetiny žijí na jihu (po rozdělení země v roce 1954 byl prezidentem jižní části Vietnamu jmenován katolík Ngo Dinh). Po Filipínách jde o největší křesťanskou komunitu v jihovýchodní Asii. Zejména v oblasti Centrální vrchoviny pak žije asi 200 tisíc protestantů (0,9 % populace).
Na počátku 20. století vznikly ve Vietnamu dvě původní sekty, Cao Dai (0,9 %) a Hoa Hao (1,7 %). Hoa Hao (v překladu „mír a laskavost“) je založena na čisté podobě buddhismu a učení Cao Dai („vznešené místo“) vychází z mixu všech náboženských vlivů ve Vietnamu („Nejvyšší bytost“ se v průběhu dějin zjevila v podobě Ježíše, Mohammeda, Buddhy aj.).
Kromě toho ve Vietnamu najdeme také příslušníky dalších menšinových náboženství, jako je islám (0,1 %) a hinduismus. V 15. století, za vlády čínské dynastie Le, byl nejvlivnější národní ideologií konfucianismus. Se svým ideálem služby společnosti ve jménu komunity a státu sloužil jako účinný prostředek k upevnění režimu tehdejších králů. S tisíciletou přítomností čínské vlády je také spojen taoismus hlásající harmonii mezi člověkem a přírodou (vzájemně se doplňující protiklady jin a jang).
Jazyk
Úředním jazykem je vietnamština. Patří mezi tonální jazyky, což znamená, že význam slova ovlivňuje poloha nasazení tónů. Základních tónů je celkem šest (střední, klesající, nízký vzrůstající, nízký přerušovaný, vysoký vzrůstající a vysoký přerušovaný). Jedno slovo tedy může mít v drobných obměnách ve výslovnosti mnoho významů. Navíc má vietnamština tři dialekty – ten středovietnamský je seveřanům a jižanům téměř nesrozumitelný. Od 17. století používá vietnamština polatinštěné písmo quoc ngu, což je důsledek francouzské nadvlády.
Zejména v horských oblastech se mluví mnoha jazyky různých etnik. Ve Vietnamu se rozlišuje pět jazykových rodin – austroasijské (Vietové, monkhmerská etnika), austronéské, thajsko-kadajské, sino-tibetské a miao-jaoské (Hmongové aj.).
Mezi rozšířené cizí jazyky patří angličtina, kantonská a mandarínská čínština, u starší generace se můžeme setkat také s francouzštinou či ruštinou. Pro náš kontakt s Vietnamem může být sympatické to, že zde žije asi 200 000 lidí mluvících česky, převážně těch, kteří u nás studovali.
Města
Ho Či Minovo město (dříve zvané Saigon, 8,2 milionů obyvatel), Hanoj (7,3 milionů), Haiphong (2,1 milionů), Can Tho (1,5 milionu), Bien Hoa (1,1 milionu), Danang (1,1 milionu), Vung Tau (450 tisíc), Nha Trang (421 tisíc), Buon Ma Thuot (377 tisíc), Hue (354 tisíc).
Vlajka
Vietnamskou vlajku tvoří zlatá pěticípá hvězda na červeném poli. Červená barva symbolizuje cíle socialistické revoluce a hvězda jednotu vietnamského lidu. Pět cípů hvězdy odpovídá pěti hlavním třídám vietnamské společnosti: intelektuálové, farmáři, dělníci, obchodníci a vojáci. Vlajka byla navržena v roce 1940 a byla poprvé použita ve spojitosti s bojem proti francouzské nadvládě v Jižním Vietnamu. Od roku 1945 byla používána jako vlajka Severního Vietnamu, zatímco Jižní Vietnam používal vlajku se třemi červenými vodorovnými pruhy na žlutém poli. V roce 1955 byla hvězda trochu zmenšena a její cípy „přiostřeny“ a v roce 1976 se stala oficiální vlajkou sjednocené Vietnamské socialistické republiky.