Oficiální název
Indická Republika (anglicky Republic of India, hindsky Bhárat Ganarádžja, भारत गणराज्य)
Hlavní město
Nové Dillí (New Delhi)
Rozloha
3 287 263 km² (sedmá největší země na světě; odpovídá přibližně třetině rozlohy USA)
Státní zřízení
federativní parlamentní republika
Administrativní členění
Indická republika se dělí na 28 spolkových států: Ándhrapradéš, Arunáčalpradéš, Ásám, Bihár, Čhattísgarh,Džhárkhand, Goa, Gudžarát, Harijána, Himáčalpradéš, Karnátaka, Kérala, Madhjapradéš, Maháráštra (hl. město Mumbaí), Manípur, Méghálaja, Mizóram, Nágáland, Paňdžáb, Rádžasthán, Sikkim, Tamilnádu, Telangána, Tripura, Urísa, Uttarpradéš, Uttarákhand, Západní Bengálsko a 8 svazových teritorií včetně hlavního města a ostrovů: Andamany a Nikobary, Čandígarh, Dádra a Nágar Havélí a Daman a Díu, Dillí, Džammú a Kašmír, Ladach, Lakšadvíd (Lakadivy), Puduččéri. Svazová teritoria jsou spravována federálními národními vládami. Menší administrativní jednotkou je pak 593 okresů.
Podnebí
V Indii můžeme rozlišovat čtyři roční období. Suché a horké léto (tzv. „předmonzunové období") trvá od března do května, kdy teploty vystoupají až ke 40 °C. V červnu přichází netrpělivě očekávané monzunové období. Prudké deště dodají vláhu vyprahlé zemi a přinesou mírné ochlazení. Říjen až listopad je tzv. „pomonzunovým obdobím", po němž následuje mírná a teplá zima. Nejchladněji je v prosinci a lednu, na severu průměrně 10 až 15 °C, střed a jih má 20 až 25 °C.
Himálaj má alpinské, vysokohorské podnebí, teplota tu klesá každých 1 000 m o 6,5 °C. Pro severozápadní Himálaj (tzv. transhimálajský pás) je typické chladné pouštní klima s vyprahlými, větrnými pustinami. Jižní svahy jsou již vystaveny monzunu a patří k nejdeštivějším oblastem světa. Prvenství v průměrném úhrnu srážek má oblast při hranici s Bangladéšem. Vesnice Mawsynram má průměrný roční úhrn srážek 11 871 mm. V roce 1985 zde padl světový rekord ve výši 26 000 mm srážek za rok. Druhým nejdeštivějším místem na světě je Čérápuňdží (Cherrapunji) s průměrným ročním úhrnem 11 777 mm. Jeho světový rekord v úhrnu srážek nebyl dosud překonán – jak roční (26 461 mm v r. 1861), tak ani měsíční (9 300 mm v červenci 1861). V nadmořských výškách nad 6 000 m spadnou všechny srážky jako sníh.
Himálaj chrání nížiny a plošiny od studených větrů z Asie, proto je tu o 3 až 5 °C tepleji než jinde ve stejných zeměpisných šířkách. Převážná část severovýchodní a severní Indie je vystavena vlhkému subtropickému klimatu. Ačkoli je tu horké léto, teploty během nejchladnějších měsíců mohou klesnout až na 0 °C. Nad většinou vnitrozemské Indie převažuje střídavě vlhké a suché tropické klima. Zima až začátek jara je suché období s teplotami v průměru nad 18 °C. Léto je velmi horké, v květnu mohou teploty překročit 50 °C. Na jihozápadním pobřeží a na indických ostrovech vládne tropické monzunové klima a podnebí je tu nejvlhčí v celé Indii. Od května do listopadu spadne více než 2 000 mm srážek, zbytek roku je převážně suchý. Vysoká vlhkost vzduchu přispívá k výjimečné biologické rozmanitosti.
Severozápad Indie má tropické pouštní klima. Květen a červen tu jsou mimořádně horké, s průměrnými teplotami kolem 35 °C, přičemž denní maxima občas překročí 50 °C. Během léta se může rozdíl v denních teplotách pohybovat kolem 14 °C. Na pouštní oblast přiléhá pás tropického polopouštního klimatu. Druhý takový se táhne vnitrozemím střední až jižní Indie.
Reliéf
Indický subkontinent se dělí na šest hlavních fyziografických oblastí. Severní hranice Indie je tvořena velehorským masivem. Do státu Džammú a Kašmír na západě zasahuje pohoří Karákoram, na které navazuje téměř 2 500 km dlouhý pás Himálaje. Indická část této „střechy světa“ se od západu k východu dělí na oblast Paňdžábskou, Kumaonskou, Nepálskou a Assámskou. Od jihu na sever se rozlišuje pásmo Siválik (předhůří o výšce 900 až 1 100 m), Malý Himálaj (3 000 až 4 500 m) a Velký Himálaj (přesahující 8 000 m). Většina vrcholů zůstává po celý rok zasněžená. Na východě oddělují Indii od Barmy pískovcová, hustě zalesněná pohoří (např. Patkaj) a na západní hranici s Pákistánem se rozkládá poušť Thár (Velká indická poušť), z větší části ve státě Rádžasthán.
Pod Himálajem se rozprostírá rozsáhlá rovina formovaná třemi říčními systémy (Indus, Ganga a Brahmaputra) a jejich přítoky. Úrodná Indoganžská nížina je jednou z nejhustěji osídlených oblastí světa. Střední a jižní části Indie dominuje Dekánská plošina tvořená krystalickou horninou. Většina řek tu teče od jihozápadu k severovýchodu, což naznačuje sklon této oblasti. Podél pobřeží (asi 1 500 km na obou stranách indického poloostrova) se táhnou pohoří Západní Ghát a Východní Ghát. Asi 50 km od pobřeží na západě a 100 až 130 km na východě se pak svažují do pobřežní nížiny.
K Indii patří také několik souostroví – Lakadivy, drobné korálové ostrůvky v Arabském moři, a rozsáhlejší Andamany a Nikobary v Bengálském zálivu. Nedotčené a zřídka obydlené ostrovy se vyznačují úžasnou biodiversitou.
Na území Indie se nachází více než 150 národních parků o celkové ploše 40 500 km². V nedotčené divočině volně žije velké množství vzácných živočichů, jako je tygr bengálský nebo třeba nosorožec.
Nejvyšší hora
Nejvyšší horou v Indii a třetí nejvyšší na světě je Kančendženga (Kangchenjunga) (8 586 m) ve státě Sikkim na hranici s Nepálem. Některé zdroje uvádí jako nejvyšší horu K2 (8 611 m), neboť leží na sporném území Kašmíru, které si Indie nárokuje, ale spravuje ho Pákistán.
Nejnižší bod
Kuttanad (–2,2 m) – region ve státě Kérala, kde se vyvinul unikátní systém kultivace rýže v obnovených deltských bažinách pod úrovní hladiny moře. Jinak je nejnižší bodem Indický oceán (0 m).
Největší řeky
Říční systém Indie tvoří devět velkých toků. Nejdelší je posvátná Ganga (2 525 km). Pramení v západních Himálajích a ústí mohutnou deltou do Bengálského zálivu. Spolu s Gangou tvoří nejúrodnější nížinu subkontinentu řeka Indus. Nejvýznamnějšími přítoky Gangy jsou Džamuna (Jamuna), na které leží mimo jiné města Dillí a Ágra, a Brahmaputra, další z himálajských veletoků. Dalšími významnými řekami jsou Mahánadí, Gódávarí, Krišna, Kávérí (všechny se rovněž vlévají do Bengálského zálivu) a Narmada (ta jediná ze jmenovaných se vlévá do Arabského moře).
Jezera
Jako jedno z největších přírodních jezer v Indii je označováno jezero Wular ve státě Džammú a Kašmír. Díky monzunům se jeho plocha během roku mění (30 až 260 km²). Břehy jezera jsou významným sídlištěm stěhovavých ptáků. Trpí však přeměnou na zemědělskou půdu, znečištěním hnojivy a odpadky a necitlivým lovem vodního ptactva. Také jezero Čilika je ekosystémem mezinárodního významu. Je to největší nedotčené jezero v Indii a druhá největší brakická laguna na světě (mísí se tu sladká a mořská voda). V jeho okolí žije přes sto druhů ptáků a třeba také ohrožená kočka rybářská. Největší sladkovodní komplex na severovýchodě Indie – jezero Loktak je zajímavé kruhovými plovoucími ostrůvky zvanými phumdis. Jsou tvořeny zbytky vegetace, půdy a organické hmoty. Místní je používají pro stavbu chatrčí a rybolov a na některých dokonce bydlí. Část jezera tvoří národní park Keibul Lamjao, který vznikl na ochranu vzácného jelena lyrorohého. Největší uměle vytvořené jezero v Indii a třetí největší na světě je přehrada Nagarjuna Sagar (285 km²) na řece Krišna.
Obyvatelstvo
Indie, druhá nejlidnatější země světa, má 1,35 miliardy obyvatel. To znamená, že každý šestý obyvatel planety žije v Indii. Ve 20. století indická populace zaznamenala prudký růst – zdvojnásobila se během pouhých čtyřiceti let. V posledních letech každoročně přibyde cca 15 milionů lidí. Očekává se, že se růst bude mírně zpomalovat (porodnost poklesla od roku 1990 do roku 2018 ze 4,27 na 2,41 dítěte na matku a snížila se také úmrtnost), ale také to, že Indie v počtu obyvatel brzy předstihne Čínu.
Indové ještě nedávno neměli žádné identifikační osobní doklady a sčítání lidu tedy vždy bylo velmi problematické. Proto byl v roce 2009 spuštěn ambiciózní projekt Aadhaar, jehož cílem je přiřadit identifikační kód všem obyvatelům Indie nad 18 let. Při dobrovolné identifikaci obyvatel se provádí sken duhovky a otisk prstu. Následně vydaná identifikační kartička má Indům zajistit přístup k sociální a zdravotní péči, její použití se například váže na podpis bankovních transakcí a vydání SIM karty. Přestože Aadhaar doprovází pochybnosti o bezpečnosti dat, jde bezesporu o nejvíce sofistikovaný identifikační program na světě.
Indie se vyznačuje vysokou mírou urbanizace. Nejvíce osídlené jsou nížiny podél řek a pobřeží a městské aglomerace (Mumbaí, Dillí, Kalkata, Bengalúr aj.). Ta mumbaíská má po bangladéšské Dháce druhou nejvyšší hustotu obyvatel na světě – hodnoty dosahují cca 31 000 obyvatel na km² (v některých slumech údajně až 200 000 ob./km²!) Ačkoli životní úroveň stoupá, stále se zde projevují propastné sociální rozdíly.
Rovnoprávnému postavení obyvatel také brání tradiční kastovní systém. Byl sice v roce 1950 oficiálně zrušen ústavou, nadále však určuje pozici ve společenské hierarchii. Kasty se v indické společnosti tradičně rozlišovaly čtyři – bráhmani (kněží a učitelé), kšatriové (panovníci a bojovníci), vajšjové (obchodníci, řemeslníci, rolníci) a šúdrové (služebníci). Zcela stranou, na samém dně společnosti, pak stojí nedotknutelní. Kasta, do které se hinduista narodí, je daná stvořitelem Bráhmou a nelze se z ní vymanit. I v dnešní moderní společnosti ovlivňují kasty přístup ke vzdělání, různým povoláním, zdravotní péči a důstojnému zacházení.
Po celém světě najdeme rozsáhlou indickou diasporu. Podle indického ministerstva zahraničních věcí žije mimo Indii přes 30 milionů lidí indického původu, nejvíce v USA (4,5 milionu), Saúdské Arábii (4 miliony), Spojených Arabských Emirátech (2,8 milionu), Pákistánu (2 miliony), Velké Británii (1,8 milionu), Kanadě a Jižní Africe.
Etnické složení
Indie je etnicky skutečně bohatá. Obyvatelstvo je možno rozdělit do dvou hlavních skupin podle svého původu. Ze 72 % jsou to Indoárijci (Hindustánci, Pandžábci, Maráthové, Bengálci, Bihárci, Asámci aj.) a 25 % populace tvoří Drávidé (Telugové, Tamilové, Kannadové, Malajámci aj.). Drávidé byli původními obyvateli Indoganžské nížiny, dokud je indoevropské kočovné kmeny kolem roku 1800 př. n. l. nevytlačily na jih. V horských státech jako Ladakh a Sikkim a v Západním Bengálsku žijí původní tibeto-barmská etnika mongoloidního typu a na jihovýchodě například austroasijští Mundové a Santalové. Obyvatelé souostroví Andamany a Nikobary mají východoafrický původ stejně jako etnikum Siddi ve státě Gudžarát – jsou to potomci afrických otroků dovezených portugalskými kolonizátory.
Náboženství
79,8 % obyvatel Indie jsou hinduisté. Hinduismus je nejstarší nábožensko-sociální systém na světě. Mezi jeho hlavní principy patří dharma – odvěký řád a protipól chaosu, reinkarnace – převtělení, karma – zákon určující podobu každého dalšího života a jóga – filosofický systém pro tělesné a duchovní zdokonalování. Nejvyšším cílem hinduisty je vystoupení z nekonečného kolotoče života (samsáry) a dosažení vysvobození (mókši). Absolutním principem všeho je Bráhma, stvořitel. Hinduisté ho vyznávají v různých podobách, kterých je nespočet. Nejvíce stoupenců má kult Višny, Šivy a Šakti. Oblíbený je také například Ganéša, Hanuman, Lakšmí nebo Krišna.
Druhou převažující vírou je islám. 14,2 % obyvatel Indie tvoří třetí největší muslimskou komunitu na světě. V předkoloniální době byli muslimové v Indii vládnoucí složkou. Poté, co byl od Britské Indie oddělen Pákistán, zůstalo v Indii asi 40 % muslimského obyvatelstva. Vznikly dvě oddělené střední vrstvy, které vzájemně soupeřily o politický a ekonomický vliv. Dodnes zcela neustaly nábožensky motivované nepokoje, jejichž ohniskem je indický stát Džammú a Kašmír s převahou muslimského obyvatelstva.
Vlivem evropského kolonialismu žije v Indii mnoho křesťanů (2,3 %), zejména ve státech na jihu (Góa, Karnátaka, Kérala). Působnost evropských misionářů může mít souvislost s vyšší mírou gramotnosti a životní úrovně v této části Indie.
K jednomu z nejmladších světových náboženství, sikhismu, se v Indii hlásí 1,7 % obyvatel. Sikhismus vznikl v indickém Paňdžábu během muslimského útlaku na přelomu 15. a 16. století. Jeho stoupenci vyznávají jednoho boha a 10 guruů. Poznají se podle turbanu, ve kterém mají smotané dlouhé vlasy. Sikhové jsou velmi tolerantní, vydávají například ve svých chrámech jídlo zdarma každému bez rozdílu vyznání, pohlaví či rasy a modlí se za celé lidstvo.
Menšinu indické populace tvoří také buddhisté (0,7 %) a džinisté (0,4 %). Džinismus vznikl v reakci na hinduistický kastovní systém v 8. století př. n. l. Džinisté jsou proti jakékoliv formě násilí a ulpívání na věcech i lidech, vyznávají proto velmi přísnou askezi. Svět podle džinistů nemá stvořitele, neboť je věčný, nevznikající a nezanikající. Svým pojetím má tento směr blízko k buddhismu, ale je doveden do krajnosti a nepřijímal během staletí žádné inovace, ani se nerozšířil mimo Indii.
Jazyk
Indie nemá jeden národní jazyk, který by používali všichni obyvatelé. Oficiálně jsou ustanoveny dva úřední jazyky – angličtina a hindština. Hindština (hindi) je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vyvinul se ze sanskrtu, ve kterém jsou napsány všechny důležité hinduistické posvátné texty. Ovládá ho asi třetina obyvatel Indie, převážně v severní části země. Stejně jako hindština, tak i angličtina se používá pro komunikaci s úřady a soudy, ve školách a v celým národem milovaných bollywoodských filmech. Mladí často oba jazyky mixují dohromady. Angličtina také slouží k dorozumívání obyvatel Indie navzájem, neboť některé etnické skupiny na jihu se proti hindi vymezují.
V Indii se dle průzkumu z roku 2013 používá 780 jazyků a další stovky dialektů (více už jich má pouze Papua-Nová Guinea), přičemž ve větší míře se mluví „pouze“ sto padesáti. Mnoho jazyků postupně vymírá, za posledních 50 let jich ubylo asi 250. Ústava uznává 22 oficiálních jazyků. Každý indický stát má pak svůj národní jazyk (popř. jazyky) pro úřední komunikaci a vzdělávání, určený podle socio-lingvistického rozložení obyvatel. Jazyky se dělí do dvou hlavních jazykových rodin: indoárijské (asámština, bengálština, dógrí, gudžarátština, hindština, konkánština, maithilština, maráthština, nepálština, urdština, urijština, paňdžábština, sanskrt, sindhština) a drávidské (např. majálamština, tamilština, telugština, kannadština). V menší míře jsou zastoupeny i jazyky austroasijské a sinotibetské (bodo, manipurština, kašmírština, santalština). Hindština, bengálština a paňdžábština patří do první desítky nejpoužívanějších jazyků na světě.
Mnoho indických jazyků používá své vlastní písmo. Hindština a jí příbuzné jazyky se píší písmem dévanágarí, několik jazyků (např. urdština, kašmírština a paňdžábština) používá upravené persko-arabské písmo.
Města
Mumbaí zvaný též Bombaj (12,7 milionů, včetně celé aglomerace cca 20 milionů), Nové Dillí (New Delhi; 10,9 milionů, včetně aglomerace cca 28,5 milionů), Bengalúr (Bengaluru; 5,1 milionů), Kalkata (Kolkata; 4,6 milionů), Čennaí (Channai) zvaný též Madrás (4,3 milionů), Ahmadábád (Ahmedabad; 3,7 milionů), Hajdarábád (Hyderabad; 3,6 milionů), Puné (Pune; 2,9 milionů), Súrat (Surat; 2,9 milionů), Kánpur (Kanpur; 2,8 milionů). Asi čtyřicet měst má populaci vyšší než 1 milion.
Vlajka
Indická vlajka má podobu trikolóry – skládá se ze tří vodorovných pruhů. Ten horní v šafránově oranžové barvě reprezentuje hinduistickou víru, dolní zelený víru islámskou. Prostřední bílý pruh je propojuje jako symbol míru. Dle jiné interpretace oranžová také symbolizuje odříkání a obětování, bílá mír a prosperitu a zelená víru a odvahu. Uprostřed bílého pruhu je ašókačakra (také dharmačakra) neboli „kolo zákona“ – modrý kruh, v němž je umístěno slunce s rozbíhajícími se pochodněmi, kterých je 24 stejně jako hodin. Jde o starobylý znak bráhmanismu ze 3. století př. n. l., jeden z atributů boha Višnu. Vyjadřuje nekončící a spravedlivý běh života, který vede k pokroku. Vlajka vznikla v roce 1947, kdy byla vyhlášena nezávislost Indie. Podle zákona musí být vyráběna ze speciální ručně tkané látky khadi. Zajímavostí je, že do roku 2002 neměli indičtí občané povoleno veřejně používat vlajku mimo významné dny, jako je Den nezávislosti Indie, Den republiky aj.