Oficiální název
Bulharská republika (bulharsky Република България)
Hlavní město
Rozloha
110 994 km² (asi 1,4x větší než rozloha České republiky, srovnatelná např. s rozlohou Kuby)
Státní zřízení
parlamentní republika
Administrativní členění
Bulharsko je vysoce centralizovaný unitární stát. Dělí se na 28 oblastí, které jsou nazvány podle jejich hlavního města (Plovdivská oblast, Varenská oblast, Lovečská oblast apod.). Oblasti jsou dále rozčleněny na 265 obštin. Hlavní město Sofia je zároveň obštinou i centrem Sofijské oblasti.
Podnebí
Většina země má mírné kontinentální klima. Zima tu bývá velmi chladná. Studený vzduch z Ruska někdy přináší velké mrazy a zejména v horských oblastech každoročně napadá bohatá sněhová pokrývka. V létě je největší horko na suchých vnitrozemských pláních, na pobřeží ho zmírňuje příjemný vítr. Pro oblasti na jihu a východě je příznačné středomořské podnebí s horkým suchým létem a mírnou vlhkou zimou.
Reliéf
Značnou část bulharského území tvoří hory. Napříč centrální částí se od západu na východ táhne pohoří Stara planina (nazývané také Balkán), které je součástí alpsko-himalájského systému a navazuje na Karpaty. Jeho nejvyšším vrcholem je Botev (2 376 m). Hlavní horské pásmo Stare planiny je od jižněji položeného pohoří Sredna Gora odděleno zlomem, v němž se rozprostírá Údolí růží.
Na jihozápadě Bulharska se tyčí krystalické pohoří Rila s majestátní Musalou (2 925 m), nejvyšší horou na celém Balkánském poloostrově. Pohoří charakterizují impozantní vrcholy, rozlehlé náhorní plošiny, strmé zalesněné svahy a velké množství jezírek, bystřin a říček, podle nichž staří Thrákové této oblasti přezdívali „Vodní hory“. Nachází se tu i několik minerálních pramenů. Ten nejteplejší ve vesnici Sapareva Banja má dokonce teplotu 101 °C.
Poněkud odlišný charakter má vápencový Pirin, který více připomíná pohoří alpského typu. Na rozdíl od oblých travnatých svahů Rily mu holé skalnaté šíty dodávají divoký ráz. Nejvyšším vrcholem je Vichren (2 914 m), nicméně i dalších 45 vrcholů přesahuje svou výškou 2 500 m n. m. Také zde najdeme řadu průzračných jezer ledovcového původu.
Podél hranice s Řeckem se rozkládají nižší a rozsáhlejší Rodopy se strmými roklemi, hustými borovými lesy a krásnými jeskynními útvary, jako je Jagodina či Trigrad. Nejvyšší horou je Gojlam Perelik (2 190 m), ale průměrná výška pohoří nepřesahuje 800 m. V přechodném pásu mezi pohořími Balkán a Rila leží nedaleko hlavního města Sofie pohoří Vitoša, jehož nejvyšším vrcholem je Černý vrch (2 290 m).
Na území Bulharska se rozkládají také rozsáhlé kotliny a úrodné nížiny – na severu je to Dolnodunajská nížina, na jihovýchodě Hornothrácká nížina. Bulharské pobřeží Černého moře má délku 378 km a je proslulé živými letovisky a zlatavými písečnými plážemi. Nachází se zde dva významné zálivy – Varenský a Burgaský, které jsou také sídlem dvou největších přístavů v zemi. Jediným obydleným bulharským ostrovem v Černém moři je ostrov Svaté Anastázie, existuje ještě několik menších neobydlených ostrovů.
Nejvyšší hora
Musala (2 925 m)
Nejnižší bod
Černé moře (0 m)
Největší řeky
Jednoznačně nejmohutnější řekou Bulharska je Dunaj, který (stejně jako v dalších devíti státech) tvoří část státní hranice, která na úseku dlouhém cca 500 km odděluje Bulharsko od Rumunska. Asi 100 km od pobřeží se ale Dunaj stáčí na sever a do Černého moře ústí mohutnou deltou v Rumunsku a částečně také na Ukrajině. Šířka řeky dosahuje 1,6 až 2,4 km a vedou přes ni pouze dva mosty. Nachází se tu desítky ostrovů, z nichž asi dvě třetiny patří Bulharsku (např. největší Belene, Kozloduj a Vardim). Hlavními přítoky Dunaje na území Bulharska jsou Iskăr (pramení v pohoří Rila, protéká východním předměstím Sofie a v pohoří Balkán překonává působivou 65 km dlouhou soutěskou), Jantra (pramení v pohoří Balkán a protéká městem Veliko Tărnovo) nebo Osam (vzniká soutokem Černého a Bílého Osamu, které pramení v pohoří Balkán).
Další velké toky směřují do Řecka a vlévají se do Egejského moře. K těm se řadí Marica (pramení v pohoří Rila, protéká mj. Plovdivem a úrodnou Hornothráckou nížinou, po opuštění Bulharska tvoří řecko-tureckou hranici), Mesta (v řečtině Nestos, pramení v pohoří Rila) a Struma (pramení v pohoří Vitoša).
Jezera
Asi 30 km od černomořského pobřeží se rozkládá jezerní plošina známá jako Burgaská jezera. Největším přírodním jezerem Bulharska je Burgaské jezero, zvané též Vaja (27,6 km²). Dále tu najdeme mj. Atanasovské jezero a jezero Mandra, na němž byla postavena přehrada jako zásobárna vody pro rafinerii v Burgasu. Díky bezprostřední blízkosti moře má voda těchto jezer různě vysoký obsah soli. Jezero Pomorje je dokonce čtyřnásobně slanější než mořská voda a jeho bahno je známé pro své léčivé účinky. Hustě zarostlé bažinaté břehy a laguny vytvářejí jedinečný ekosystém, kde sídlí velké množství ptáků, od volavek a ibisů až po vzácné pelikány a kormorány.
Největším přehradním jezerem je vodní nádrž Iskăr na stejnojmenné řece. Jezero poskytuje cca dvě třetiny veškeré pitné vody pro hlavní město Sofie.
V pohoří Rila a Pirin je roztroušeno několik set malých jezer ledovcového původu. Nejkrásnější je uskupení Sedm Rilských jezer ležící ve výšce 2 100 až 2 500 m. Názvy jim dal jejich tvar či charakter a každé má nějaké „nej“: Slza (nejmenší a nejprůzračnější), Oko (nejhlubší), Ledvina (nejstrmější břehy), Dvojčata (největší), Trojlístek (nejvíce nepravidelné), Rybí (nejmělčí) a Dolní jezero (nejníže položené). Jezera jsou propojena malými prameny slévající se řeky Džerman a od října až do června bývají zamrzlé. Nejvýše položené je pirinské jezero Gorno Poležansko ve výšce 2 710 m.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel v Bulharsku čítá cca 7 milionů. Od roku 1989, kdy zde žilo 9 milionů lidí, populace Bulharska stále klesá. Může za to jak negativní přirozený přírůstek (míra porodnosti patří k nejnižším na světě, úmrtnost je naopak poměrně vysoká), tak i odliv obyvatel v důsledku nepříznivých hospodářských podmínek. Vstup Bulharska do Evropské Unie spustil obrovskou vlnu emigrace za lepší mzdou. Řada oborů kvůli tomu trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. Provoz a obsluhu restaurací a hotelů zachraňují Ukrajinci a Moldavané. 75 % bulharského obyvatelstva žije ve velkých městech.
Bulharská diaspora vznikla během dvou hlavních vln emigrace. V době komunistického režimu před rokem 1989 odešlo asi 2,5 milionů ekonomických a politických emigrantů zejména do USA, Kanady, Argentiny, Brazílie a Německa. Po pádu komunismu masový odliv pokračoval, kromě zmiňovaných zemí také do Španělska, Itálie, Německa, Británie a Francie. Mnoho Bulharů žije i v okolních státech, nejvíce v Turecku.
Etnické složení
Hlavní etnickou skupinou jsou Bulhaři, kteří tvoří zhruba 85 % populace. Nejvýznamnější etnickou menšinou jsou Turci, kteří se na celkové populaci podílejí z 9,1 %. Přitom ještě na konci 19. století, kdy se z Osmanské říše vyčlenilo Bulharské království, tvořili minimálně třetinu obyvatelstva. Komunistický režim Todora Živkova v 80. letech 20. století však prosazoval důslednou asimilační politiku doprovázenou násilnou „převýchovou“. Muslimům byly zakázány obřady, tradiční oděv i turecký tisk, a dokonce došlo ke snaze o přejmenování Turků bulharskými jmény. Není divu, že turecká menšina kvůli tomu v Bulharsku notně prořídla. Etničtí Turci žijí převážně v pohoří Rodopy, v některých oblastech na severovýchodě Bulharska a při hranicích s Tureckem.
V Bulharsku žije oficiálně asi 4,2 % Romů, podle některých odhadů to však ve skutečnosti může být až 10 %, protože někteří Romové se ke svému etnickému původu nehlásí, případně uvádějí, že jsou Turci či Bulhaři. Mezi romskými skupinami jsou značné rozdíly, jak ekonomické, tak i jazykové a náboženské. Další minority tvoří také Rusové, Arméni, Vlaši, Řekové a Židé.
V nacionalisticky aktivních 90. letech vyvstala choulostivá „makedonská otázka“. Historicky se totiž území Makedonie rozkládalo na území několika dnešních států, včetně Bulharska. Nově vzniklou Makedonskou republiku v roce 1992 sice Bulharsko jako jeden z prvních států uznalo, potýkalo se však s etnickou identitou Slovanů žijících v regionu Pirin a snahou o jeho autonomii. Navzdory činnosti některých hnutí dnes není v Bulharsku makedonská menšina uznána.
Náboženství
Ačkoliv je Bulharsko sekulární stát, ústava zmiňuje východní pravoslavné křesťanství jako tradiční bulharské náboženství. Hlásí se k němu 76 % obyvatel země. Dalších 9,4 % tvoří vyznavači islámu. Etničtí Turci jsou zpravidla sunnitští muslimové. Muslimům slovanského původu, kteří k islámu konvertovali během turecké nadvlády, se říká Pomaci. Dodnes jich žije v Bulharsku přibližně 300 tisíc, často v poměrně uzavřených společenstvích. Muslimy najdeme také mezi Romy, i když u nich převažuje pravoslavné náboženství. Nepatrnou část věřících v Bulharsku tvoří protestanti (1,1 %), římští katolíci (0,8 %) a židé.
Zajímavou komunitou jsou Danovisti neboli Univerzální bílé bratrstvo, spirituální uskupení, které vzniklo na počátku 20. století kolem bulharského mystika a duchovního učitele Petara Danova. Esoterický směr kombinující křesťanství a principy jógy a léčitelství hlásá mírové poselství o jednotě a uctívání přírody. Před druhou světovou válkou bylo hnutí nesmírně populární a tolerované jak státem, tak i církví. Poklonu Danovovi složil i Albert Einstein a papež Jan XXIII. Komunisté jeho učení zakázali, ale dnes má opět řadu příznivců, kteří pokojně provádí své meditace a specifická duchovně-tělesná cvičení (paneurytmie) v harmonii s přírodou, v létě třeba v okolí Rilských jezer.
Jazyk
Jediným oficiálním jazykem a zároveň jazykem většiny (85 %) obyvatel je bulharština, jihoslovanský jazyk, který má nejblíže k makedonštině. V psané podobě má bulharština formu cyrilice, která má oproti azbuce drobné odchylky. Na rozdíl od ostatních Slovanů Bulhaři například téměř neskloňují podstatná jména, nepoužívají infinitiv a používají člen určitý. Řada slov se podobá také češtině, například číslovky. Další jazyky, zejména turečtina (8,2 %) a romština (3,8 %), jsou zastoupeny díky národnostním menšinám.
Města
Sofia (1,3 milionu obyvatel), Plovdiv (347 tisíc), Varna (345 tisíc), Burgas (209 tisíc), Stara Zagora (157 tisíc), Ruse (159 tisíc), Pleven (120 tisíc).
Vlajka
Bulharskou vlajku tvoří tři vodorovné pruhy, odshora bílý, zelený a červený. Bílá barva symbolizuje mír a lásku, zelená úrodnost země a červená krev prolitou za svobodu, respektive odvahu bulharského lidu. Vlajka byla přijata po rusko-turecké válce z let 1877–78, kdy Bulharsko získalo nezávislost. Během komunistické éry byl součástí vlajky i tehdejší státní znak s motivem lva obklopeného pšeničnými klasy a rudou hvězdou nad hlavou, umístěný na bílém pruhu v levém horním rohu (během let 1948 až 1990 se jeho podoba čtyřikrát změnila). Současná podoba vlajky byla ustanovena v roce 1991.