Oficiální název
Repoblikan’i Madagasikara (francouzsky République de Madagascar, česky Madagaskarská republika)
Hlavní město
Antananarivo (francouzsky Tananarive); v běžné řeči se používá zkratka Tana, dříve i Iarivo nebo Analamanga.
Rozloha
587 040 km2 – čtvrtý největší ostrov světa po Grónsku, Irianu (Nové Guineji) a Kalimantanu (Borneu) a zároveň největší africký ostrov. Srovnatelnou rozlohu má např. Ukrajina, Francie nebo Keňa.
Státní zřízení
poloprezidentská republika
Administrativní členění
Madagaskar byl dlouhý čas členěn na 6 provincií (malg. faritany): Antananarivo, Antsiranana, Fianarantsoa, Mahajanga, Toamasina a Toliara. Na základě referenda z roku 2007 však byly provincie zrušeny (k říjnu 2009) a nejvyššími správními celky se staly kraje (faritra), které byly dříve až na druhé úrovni členění. Je jich 22 a dále se člení na 114 okresů (departemanta). Hlavní města bývalých provincií však stále zůstávají významnými centry, i když neoficiálními.
Podnebí
[image:left:15737]Madagaskar má tropické podnebí podél pobřeží (zejména na východě), mírné ve středu ostrova a suché na jihu a jihozápadě. Ovlivňují ho monzuny přicházející od severovýchodu. V prvních měsících roku pravidelně přicházejí ničivé cyklóny, které často pustoší zejména severovýchod země. Na východě najdeme úzký pás velmi vlhkého klimatu, směrem k západu a jihu je podnebí sušší; v těchto krajích je zřetelněji odlišeno období sucha a období dešťů (období dešťů připadá zpravidla na prosinec až březen). Nejvíce srážek (cca 9 000 mm ročně) spadne na poloostrově Masoala a v zálivu Antongila (na severovýchodě ostrova). Jihozápadní větry přinášejí vláhu na východní horské svahy a horký suchý vzduch na západ.
Nejtepleji je v prosinci (na Madagaskaru je letní slunovrat 22. prosince) a nejchladnějším měsícem je červen, kdy mohou noční teploty ve vnitrozemí klesat až k bodu mrazu. Průměrné teploty během období sucha se pohybují kolem 25 °C ve vnitrozemí a 30 °C na pobřeží. Příjemný pobřežní vítr ale vysoké letní teploty obvykle zmírňuje.
Reliéf
Madagaskar tvoří velký ostrov a několik malých ostrůvků – např. Nosy Be a Nosy Boraha (Île Sainte Marie). Od východoafrického pobřeží je oddělen Mosambickým průlivem. V nejužším místě činí vzdálenost Madagaskaru od Afriky 460 km. Průliv je hluboký přes 3 000 m, proto Madagaskar ani v časech, kdy hladiny světových moří poklesly až o 150 m, nikdy v minulosti nebyl spojen s pevninou.
Pobřeží je na východě velmi málo členité a spadá hned do velkých hloubek Indického oceánu (téměř chybí šelf), na jihu a západě je členitější a pozvolněji klesající, na severu je nejčlenitější. Západní pobřeží lemují korálové útesy a ostrovy. Na pobřeží je poměrně málo přirozených přístavů. Nejznámější jsou u města Diego Suarez na severu, v zálivu Antongila na severovýchodě a v zálivu sv. Augustiny na jihozápadě.
Krajina je na Madagaskaru převážně hornatá. Středem ostrova prochází zhruba od severu k jihu horské pásmo. Nejvyšší vrcholy se zvedají ze tří hlavních horských masivů: Tsaratanana (hora Maromokotro, 2 876 m), Andringitra (hora Pic Boby, 2 658 m) a Ankaratra (hora Tsiafajavona, 2 643 m).
Na východě padá reliéf strmě do moře, na západě klesá pozvolněji. Východní svahy jsou porostlé deštným pralesem, který kdysi pokrýval celou východní část ostrova. Na sušší západní části jsou rozšířené opadavé lesy a savany.
Hustě osídlená centrální pahorkatina je soustavou pohoří, jehož mnohé svahy byly proměněny v terasovitá políčka s rýží. Nachází se zde několik vápencových krasových pohoří (Bemaraha, Ankarana, Namoroka, Kelifely) a pískovcových skalních měst (Isalo, Makay).
Nejvyšší hora
Maromokotro (2 876 m) v pohoří Tsaratanana
Nejnižší bod
Indický oceán (0 m)
Největší řeky
Nejdelší řekou je Mangoky (821 km). K dalším velkým tokům patří Onilahy, Betsiboka (největší povodí spolu s Mahajambou – 63 450 km²), Tsiribihina, Manambolo, Mahavavy, Sofia. Všechny směřují na západ a ústí do Mosambického průlivu. Na východ tečou jen krátké a nevýznamné toky. Vodnatost řek je velmi rozmanitá podle lokality a roční doby. Extrém představují řeky typu Menarandra, které mohou být zcela vyschlé a vzápětí jimi protéká tolik vody jako Dunajem ve Vídni.
Jezera
Velkých jezer je na Madagaskaru poměrně málo. Největší je Alaotra severovýchodně od hlavního města. Během suché části roku zabírá plochu 22 000 ha, po deštích se zatopí rozsáhlé mokřady na jihozápadě a jeho rozloha vzroste na 57 000 ha. Maximální hloubka v době sucha činí 2 m, při naplnění po deštích se zdvojnásobuje. Další velká jezera jsou např. Kinkony, Ihotry, Tsimanampetsotsa, Itasy.
Obyvatelstvo
Madagaskar má cca 27 milionu obyvatel, tedy zhruba tolik jako Austrálie. Populace si udržuje velmi mírný růst. Hustota zalidnění je cca 45 obyvatel na km2 (cca třikrát nižší než v ČR). Nejvíce lidí obývá východní vysočinu a východní pobřeží, které kontrastují s řídce obydlenými pláněmi na západě. Většina obyvatel žije v chudých venkovských oblastech a pouze 37 % obyvatelstva ve městech. Gramotnost populace dosahuje pouze 65 %.
Populace Madagaskaru je mladistvá – cca 60 % obyvatel je mladší 25 let. Země se vyznačuje vysokou porodností, průměrně asi 4 narozené děti na jednu ženu. Mnoho mladých madagaskarských dívek je staženo ze školy a provdáno, neboť jejich rodiny získají výměnou skot či peníze.
Většina obyvatelstva je mnohonárodnostní, což odráží rozmanitost ostrovních osadníků v minulosti. Bohužel je také stále znatelný pozůstatek hierarchického rozložení společnosti, některé etnické skupiny udržují kastovní systém. Potomci domácích otroků (např. z dob království Merina v 16. až 19. století) mají omezen přístup ke vzdělání a pracovním příležitostem navzdory úmluvám o lidských právech.
Etnické složení
Drtivou většinu obyvatelstva tvoří Malgaši (cca 90 %), zbytek Číňané, Indopákistánci, Komořané a Evropané (především Francouzi). Malgaši se rozdělují do 18 etnických skupin.
Nejdominantnějším a největším malgašským etnikem je lid Merina malajsko-polynéského původu. Žije v nejvyspělejší oblasti kolem hlavního města Antananarivo a vyznává křesťanství. Byl také první, kdo ovládl architektonické a metalurgické dovednosti. Kulturně blízké je mu etnikum Bezanozano a Sihanaka (praktikují podobné tradice a rituály). Druhým nejpočetnějším etnikem je Betsimisaraka na východním pobřeží, jehož kulturu ovlivnili mořeplavci včetně pirátů. Pěstují kávu, vanilku a liči. V centrální části ostrova také najdeme třetí největší etnickou skupinu Betsileo, experty na rýžová políčka.
Sakalava jsou pastevci obývající západ ostrova, jejichž ženy mají v porovnání s ostatními etniky mimořádné postavení. Tsimihety se vymykají tím, že si nestříhají vlasy jako projev nezávislosti. Antankarana žijící na severu jsou rybáři nebo pastevci dobytka. Vezo jsou známí rybolovem na svých specifických kánoích. Bara, nomádští pastevci vyznávající polygamii, žijí ve vnitrozemí jižní části Madagaskaru. Antaimoro a Antambahoaka jsou potomky muslimských obchodníků, vyznávají islám a používají arabské písmo známé jako sorabe. Žijí v jihovýchodní části ostrova stejně jako menší etnika Antaisaka a Antaifasy. Na jihu najdeme Antanosy, Antandroy a Mahafaly, kteří pěstují pro svou obživu rýži, kukuřici, maniok a batáty.
Lesní etnikum Tanala je občas považováno za samostatnou etnickou skupinu (mimo Malgaše). Malé etnikum Makoa tvoří potomci otroků z Mosambiku, které často Francouzi zaměstnávali jako policisty nebo vojáky. Od Malgašů se odlišují vyšším vzrůstem.
Náboženství
Údaje o počtu vyznavačů jednotlivých náboženství se v různých zdrojích často výrazně liší. Pravděpodobně největší skupinu tvoří vyznavači původní víry v předky, resp. animismu (52 %). Duše mrtvých (razana) zůstávají na světě ve spirituální podobě a dohlížejí na své příbuzné. Na oplátku je potřeba prokazovat jim náležitou úctu. Když se duše předka rozzlobí, může to zapříčinit nějakou kalamitu, a je třeba si duši udobřit obětinami (nejčastěji skot zebu). S vírou v předky souvisí fady, systém zvyklostí a pravidel, respektive „tabu“. Ty je nutné dodržovat před i po životě člověka, který je vymyslel. Může to být například zákaz o něčem mluvit, ukazovat prstem, konzumovat určité potraviny nebo něco provozovat v určitou dobu. Existují jich stovky a mohou se lišit v sousedních vesnicích i jednotlivých rodinách. Obecně mají Malgaši úctu ke starým lidem a tradicím. Významnou událostí je famadinga, rituální exhumace, při které se ostatky předků očistí a zabalí do nových látek. Poradcem v duchovních záležitostech je šaman, který mimo jiné vede obřady, stanovuje datum konání důležitých událostí a vykládá sudbu (vintana), která řídí osud každého člověka. Malgašské věštecké umění se nazývá sikidy.
Další velká skupina Malgašů se hlásí ke křesťanství (cca 40 %), přičemž protestantismus lehce převládá nad římským katolicismem.
Muslimského vyznání je asi 7 % populace (sunnité). Islám na Madagaskaru poprvé zakotvil ve středověku spolu s arabskými a somálskými obchodníky. Dnes se jedná zejména o obyvatele, kteří během 20. století připluli např. z Komor a Pákistánu a žijí převážně na severozápadě ostrova. Najdeme zde také hinduisty, přistěhovalce z indického Gudžarátu.
Jazyk
Podle ústavy z roku 1998 je oficiálním jazykem pouze malgaština, která spadá do austronéské jazykové rodiny. Malgaština je jazyk velmi květnatý, bohatý na metafory a přísloví. Obsahuje velké množství slov, které nelze přeložit do jiného jazyka. Názvy míst mohou být velmi dlouhé a obvykle mívají doslovný význam. Na ostrově se používá v několika desítkách lokálních dialektů. Merinský dialekt centrálního Madagaskaru se dnes učí i ve školách a na rozdíl od některých jiných dialektů mu rozumí většina populace.
Pozůstatkem koloniální éry je francouzština. Na oficiálních dokumentech i ve veřejném styku je natolik rozšířená, že ji lze považovat za nepsaný oficiální jazyk. Plynně francouzsky hovoří zejména městská populace.
Města
Antananarivo (francouzsky Tananarive; 1,3 milionů obyvatel), Toamasina (Tamatave; 326 tisíc), Antsirabe (246 tisíc), Mahajanga (Majunga; 245 tisíc), Fianarantsoa (190 tisíc), Toliara (Tuléar; 170 tisíc), Antsiranana (Diego Suarez; 131 tisíc).
Vlajka
Vlajku Madagaskaru tvoří červené a zelené horizontální pásy s bílým vertikálním pásem na levé straně. Byla přijata v roce 1958 po získání autonomie Madagaskaru a dva roky před vyhlášením jeho nezávislosti. Do té doby (od roku 1896) se jako vlajka používala francouzská trikolora. Aktuální podoba vychází z tradičních barev království Merina, které podlehlo Francii. Za vlády poslední merinské panovnice, královny Ranavalony III., vlajku tvořily dva horizontální pruhy, bílý a červený. Červená symbolizuje suverenitu a bílá čistotu, obě odkazují na etnický původ Malgašů v jihovýchodní Asii (objevují se také na indonéské vlajce). Zelená se již v minulosti také na vlajce objevovala. Je to barva nejvyšší rolnické třídy (tzv. Hova), která sehrála významnou roli v protifrancouzském hnutí. Reprezentuje pobřežní regiony a symbolizuje naději.