Oficiální název
Kostarická republika (španělsky República de Costa Rica, doslovný český překlad zní Bohaté pobřeží)
Hlavní město
San José (v překladu doslova znamená Svatý Josef, město bylo pojmenováno po otci Ježíše Krista)
Rozloha
51 100 km2 – srovnatelnou rozlohu má např. Slovensko (49 tisíc km²), téměř stejnou (cca 51 tisíc km²) Bosna a Hercegovina.
Státní zřízení
prezidentská konstituční republika
Administrativní členění
Území Kostariky se dělí na sedm provincií: Alajuela, Cartago, Guanacaste, Heredia, Limón, Puntarenas a San José. Hlavní město provincie Guanacaste se jmenuje Liberia, ve všech ostatních případech má hlavní město stejný název jako celá provincie. Nižší samosprávnou jednotkou jsou kantony, kterých je v zemi celkem 82.
Reliéf
Kostarika leží ve Střední Americe mezi Tichým oceánem (Pacifikem) na západě a Karibským mořem na východě, které je součástí Atlantiku. Celková délka obou pobřeží činí úctyhodných 1 290 km. Osu země tvoří horská soustava Kordiller s více než stovkou sopečných kuželů, obklopená z obou stran pobřežními nížinami. Rozeklanou páteří Kostariky je ve střední části majestátní pohoří Cordillera Central, které zahrnuje i významné sopky Poás (2 708 m), Barva (2 906 m), Turrialba (3 340 m) a Irazú (nejvyšší hora masivu, 3 432 m), na jihu potom drsnější a turisty méně navštěvované pohoří Cordillera de Talamanca, které zahrnuje i nejvyšší horu země Cerro Chirripó (3 820 m). V horách se nachází spousta aktivních sopek. Hory jsou neustále modelovány nejen vulkanickou činností, ale také zemětřeseními, které jsou důsledkem tektonické činnosti – podsouvání Kokosové zemské desky pod Karibskou desku. Rostou tu mj. původní horské mlžné lesy.
Mezi oběma horskými pásmy se rozkládá Centrální údolí (Meseta Central, Valle Central), úrodná planina v nadmořské výšce kolem 1 000 m, kde žije většina obyvatel Kostariky a kde leží i hlavní město San José. Panují tu příjemné teploty a prosperuje zemědělství, jemuž vyhovuje dostatek srážek. Na severozápadě blízko hranic s Nikaraguou se tyčí Cordillera de Guanacaste, další vulkanické pohoří s aktivními sopkami, jehož nejvyšším vrcholem je stratovulkán Miravalles (2 028 m). Turisticky známými sopkami tohoto regionu jsou např. Arenal (1 670 m, nejmladší a nejaktivnější vulkán Kostariky) či Rincón de la Vieja (1 916 m).
Pobřeží Karibského moře na východě je močálovité a klidnější, s mangrovovými porosty. Přiléhají k němu nížiny, brakické laguny (smíšená sladká a slaná voda) a podmáčené lesy. Mnoho míst na karibském pobřeží je přístupných jen lodí či letadlem, např. i turisty hojně navštěvovaný národní park Tortuguero. Pobřeží Tichého oceánu je členitější a větrnější, místy lemované korálovými útesy. Skalnaté výběžky se tu střídají s plážemi s bílým i černým pískem. Je tu mnohem silnější přílivová aktivita, velké vlny se často využívají k surfování. Do oceánu zde vybíhají dva výrazné poloostrovy: Nicoya na severu a Osa na jihu. Nicoya je velmi suchou oblastí s rozvinutou turistickou infrastrukturou, naproti tomu Osa je vlhká, skalnatá, zarostlá džunglí a protkaná sezónními řekami.
Ke Kostarice patří také několik ostrovů, např. Kokosový ostrov, který leží v Pacifiku cca 550 km od pobřeží. Fakticky největším ostrovem země je však méně výrazný Isla Calero, který na samotném severovýchodě země přiléhá k pohraniční řece San Juan (hranice s Nikaraguou) a ke kostarické řece Colorado.
Nejvyšší hora
Cerro Chirripó (3 820 m n. m.) leží v jižní části země ve stejnojmenném národním parku Chirripó. Skalnatá, větrem ošlehaná hora je součástí horského pásma Cordillera de Talamanca, které se táhne od hlavního města San José až na jih za hranici s Panamou. Název jí dali domorodí obyvatelé a v jejich jazyce znamenala „země věčných vod“, což odkazuje na množství jezer a potoků na svazích hory. Cerro Chirripó vyniká svojí prominencí, tedy relativní výškou proti okolí. Za jasného dne odtud může být vidět země od Pacifiku až ke Karibiku.
Nejnižší bod
Tichý oceán (0 m)
Podnebí
Kostarika leží mezi 8. a 11. stupněm severní šířky, tedy relativně blízko rovníku, po celý rok zde tedy panuje převážně horké a vlhké tropické klima. Podle množství srážek se rozlišují dvě hlavní sezóny – období sucha (prosinec až duben, místními označované jako verano – léto) a období dešťů (květen až listopad, invierno – zima), během něhož může od Atlantiku příležitostně přijít i hurikán.
I přes vcelku malou rozlohu je však krajina rozčleněna na takové množství krajinných typů a biotopů, že existují značné regionální rozdíly, a tedy různá mikroklimata. Na západě v Guanacaste nedaleko Tichého oceánu často pět měsíců pořádně nezaprší, kdežto hustě zalesněné nížiny na východě poblíž Karibského moře mohou nasbírat za rok až 6 000 mm srážek. Vysočiny, mlžné lesy a vysoké hory jsou podstatně chladnější než horké a vlhké pobřežní nížiny.
Největší řeky
Říční síť je hustá, celkem se na území Kostariky nachází 14 říčních systémů, které pramení v horách a vlévají se do Karibského moře, Tichého oceánu, jezera Nicaragua anebo jsou přítokem řeky San Juan. Nejdelší řekou je San Juan, která pramení v jezeře Nicaragua v sousední stejnojmenné zemi a posléze vytváří hranici mezi Kostarikou a Nikaraguou, než svoji pouť ukončí v Karibském moři. Částečně hraniční je také Sixaola, která tvoří kostaricko-panamskou hranici. K dalším velkým řekám se řadí Reventazón, která zajišťuje cca 25 % pitné vody pro hlavní město San José a je významným zdrojem výroby elektrické energie. Řeka Pacuare (a nejen ona) je proslulá jako jedna z nejlepších světových destinací pro rafting na divoké vodě. Všechny zmíněné řeky tečou do Karibiku.
Na západě si provincií Guanacaste razí cestu do Pacifiku řeka Tempisque. Centrální údolí odvodňuje rovněž do Pacifiku řeka Tárcoles, která je vzhledem k vysoké koncentraci obyvatelstva nejznečištěnější řekou Kostariky.
Jezera
Největší jezerem Kostariky je Lago Arenal (85 km²), přehradní nádrž na severu země v povodí řeky San Juan. Přehrada má výrazný podíl na výrobě elektrické energie v zemi a sousedí s národním parkem Arenal, jemuž vévodí aktivní sopka stejného jména.
Celkově je v zemi jezer poměrně málo, na rozdíl od řek a vodopádů. Za zmínku stojí ještě Caño Negro, mělké sezónní jezero poblíž severní hranice Kostariky, které v období sucha celé vysychá, ale v období dešťů je rájem pro ornitology.
Obyvatelstvo
V zemi žije cca 5 milionů obyvatel, podobně jako v případě rozlohy se tedy nabízí srovnání se Slovenskem, která má populaci téměř 5,5 milionu. Populace roste částečně také proto, že počet imigrantů, kteří se v Kostarice usazují, převyšuje počet lidí, kteří naopak odchází do zahraničí.
Emigrace z Kostariky je oproti jiným středoamerickým zemím nízká. Hlavní cílovou zemí jsou nepřekvapivě Spojené státy americké, kde žije zhruba 85 tisíc Kostaričanů. Několikanásobně nižší počty osob se vystěhovaly do Nikaraguy (cca 10 tisíc), Panamy (cca 8 tisíc), Kanady (cca 5 tisíc), Španělska, Mexika, Německa, Itálie či Guatemaly.
Pravděpodobnost dožití se v Kostarice pohybuje kolem 80 let, což je na úrovni vyspělých zemí (mj. o něco více než v ČR). Také vzdělání je kvalitní a míra gramotnosti se blíží 100 %.
Etnické složení
Největší skupinu obyvatelstva (83,6 %) tvoří běloši a mestici – potomci Španělů, případně dalších evropských imigrantů, přičemž mestici mají smíšený evropský a indiánský původ. Zajímavým kulturním fenoménem je, že se velká část mesticů považuje za bělochy a jsou hrdí na svůj španělský původ. 6,7 % tvoří mulati, jak se označují lidé, kteří mají jednoho rodiče černé a jednoho bílé pleti, anebo lidé narození dvěma mulatům. Pouze 2,4 % populace jsou indiáni, potomci původních předkolumbovských obyvatel Ameriky, z nichž většina žije ve vyhrazených rezervacích. Zhruba 1 % připadá na černochy, resp. obyvatele afrokaribského původu, což jsou kreolskou angličtinou hovořící potomci černých jamajských imigrantů, kteří přišli v 19. století a dnes žijí převážně na karibském pobřeží. Najdeme tu také 0,2 % Asiatů, převážně Číňanů. V zemi žije i nezanedbatelné množství převážně starších osob ze Spojených států a Kanady, ze zemí Evropské unie (především Skandinávie a Německa) i z Austrálie.
Kromě toho existuje silná imigrace do Kostariky, která patří v rámci regionu k nejvyspělejším zemím a je dlouhodobě stabilní demokracií bez válek a diktatur. Imigranti tvoří 9 % celkové populace. Někteří z nich doufají, že se dostanou do USA, jiní žádají o azyl zde (např. lidé z Hondurasu, Salvadoru, Guatemaly a Nikaraguy). Nejvyšší je imigrace ze sousední Nikaraguy, odkud přišlo za prací cca 300 tisíc lidí. Nikaragujci se často nechávají najímat na nekvalifikované sezónní práce, do země se mnozí dostávají nelegálně nebo zůstávají déle, než umožňují jejich pracovní víza. Na druhém místě jsou Kolumbijci (cca 20 tisíc), následují Američané (17 tisíc), Španělé (17 tisíc) a lidé z Panamy (11 tisíc).
Náboženství
Většina obyvatel Kostariky vyznává křesťanství, přibližně 72 % římskokatolické náboženství, cca 12,3 % evangelikalismus (konzervativní větev protestantismu). Existuje ale i celá řada menších protestanských církví, např. metodisté, luteráni, anglikáni, baptisté či Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. 0,5 % obyvatel jsou Svědci Jehovovi, kteří jsou silně přítomní především na karibském pobřeží. Tzv. Církev sjednocení má v San José své sídlo pro celou oblast Latinské Ameriky. Zastoupeno je také animistické náboženství indiánských skupin obyvatel.
Římskokatolické vyznání, které je španělským dědictvím, je oficiálním státním náboženstvím. Ústava však zároveň garantuje svobodu vyznání. V Latinské Americe je Kostarika jedinou zemí, která zakotvila katolictví jako státní náboženství (v Evropě to udělaly pouze některé ministáty jako Vatikán, Monako, Lichtenštejnsko a Malta).
Jazyk
Oficiálním a jednoznačně převažujícím jazykem je španělština. Kostarická španělština se v některých výrazech i v jiných ohledech liší od jazyka, kterým se mluví ve Španělsku. V mnohem menší míře se používají jazyky předkolumbovských obyvatel, které si udrželi indiáni. Stále se jich používá pět, všechny patří do skupiny čibčských jazyků. Na pobřeží Karibského moře v provincii Limón hovoří afro-karibští obyvatelé kreolštinou založenou na angličtině, která je označovaná také jako jamajský patois nebo limonská kreolština. Nejrozšířenějším cizím jazykem je angličtina, především v turistických centrech.
Města
San José (samotné město má cca 350 tisíc obyvatel, včetně aglomerace zde podle odhadů žijí více než 2 miliony lidí), Cartago (cca 230 tisíc), Alajuela (190 tisíc), Heredia (cca 130 tisíc), Puntarenas (84 tisíc), San Isidro de el General (66 tisíc), Limón (66 tisíc), Liberia (55 tisíc).
Vlajka
Státní vlajku Kostariky tvoří pět barevných horizontálních pruhů, odshora v pořadí modrá, bílá, červená, bílá a modrá, přičemž prostřední červený pruh je dvakrát širší než všechny ostatní. Modrá barva symbolizuje nebe, idealismus a vytrvalost, bílá představuje mír, moudrost a štěstí, zatímco červená symbolizuje krev prolitou mučedníky v boji za vlast a je také symbolem vlídnosti a štědrosti lidu. V levé části nejširšího prostředního červeného pruhu je umístěný oválný státní znak, který zobrazuje šíji mezi Tichým oceánem a Karibským mořem se třemi sopkami (Barva, Irazú a Poás). Na obou mořích plují plachetnice. Sedm hvězd symbolizuje sedm kostarických provincií. Nad hvězdami je umístěn název země ve španělštině (Republica de Costa Rica) a úplně nahoře ještě nápis Střední Amerika (America Central), který upomíná na někdejší Federativní republiku Střední Ameriky, která existovala poměrně krátce v letech 1823–41.
Vlajku navrhla v roce 1848 tehdejší první dáma Kostariky, Pacífica Fernández, manželka prezidenta José Marii Castro Madrize. Za vzor si vzala barvy francouzské trikolóry, když sympatizovala s revolucí ve Francii v roce 1848, která tam nastolila druhou republiku. Za státní vlajku byla tato vlajka oficiálně přijata v roce 1906. Je velmi podobná vlajce Thajska, u níž je pouze otočený modrý a červený pruh a chybí státní znak.