Oficiální název
Albánská republika (Republika e Shqipërisë)
Hlavní město
Tirana
Rozloha
28 748 km2 – srovnatelnou rozlohu má např. Belgie (31 tisíc km2) a Severní Makedonie (26 tisíc km2)
Státní zřízení
parlamentní republika
Administrativní členění
Země se dělí na 12 regionů (oficiálně označované jako qark/qarku, častěji se však používá označení prefekturë, česky prefektura). Těmito regiony jsou Berat, Dibër, Durrës (Drač), Elbasan, Fier, Gjirokastër (Gjirokastra), Korçë (Korča), Kukës, Lezhë, Shkodër (Škodra), Tiranë (Tirana) a Vlorë (Vlora). Hlavní města se jmenují stejně jako regiony s výjimkou Dibëru, jehož hlavní město se jmenuje Peshkopi.
Reliéf
Albánie je hornatý stát, zhruba 70 % území tvoří hory, často rozeklané a těžko přístupné. Nejvyšší hory se tyčí u hranic se Severní Makedonií (součást Šarské soustavy) a dále u hranic s Černou Horou, kde leží tzv. Severoalbánské Alpy, známé v Černé Hoře jako Prokletije (tedy Prokleté hory) a stejně jako v Černé Hoře tvořené především vápencem. Nejvyšší hora Albánských Alp se jmenuje Maja Jezercë (2 694 m n. m.). Ta je dokonce nejvyšší horou celého Dinárského pohoří, které se táhne od Slovinska přes celý Balkán až do Albánie a Kosova.
Nížiny jsou pouze na pobřeží Jaderského a Jónského moře, jejichž hranici tvoří Vlorský záliv. Část této náplavové oblasti při pobřeží je tvořena bažinami, které jsou ale postupně vysoušeny. Pobřeží Jónského moře je rozeklané, strmé hory vystupují často přímo z moře. Nejvyššího bodu dosahuje pohoří v Llogarském průsmyku s nadmořskou výškou přes 1 000 metrů. V základnách útesů vzniklo krasovou činností nebo erozí mnoho jeskyní.
Nejvyšší hora
Maja e Korabit (Golem Korab, 2 764 m n. m.), která leží na hranici se Severní Makedonií v pohoří Šarské soustavy a je zároveň nejvyšším vrcholem Severní Makedonie.
Nejnižší bod
Jaderské moře a Jónské moře (0 m)
Podnebí
Na pobřeží je klima středomořské, což přináší teplá léta a mírné zimy. V hornatém vnitrozemí je podnebí drsnější, více kontinentální, proto jsou tam horká léta a chladné zimy s častým sněhem.
Největší řeky
Všechny významné řeky pramení v horách a tečou na západ do Jaderského moře. Většina jich je hospodářsky využívána při výrobě elektřiny. Největší řekou je Drin, který vzniká soutokem Černého a Bílého Drinu. Je napájen vodou ze severních a východních hor a je nejstálejší z albánských vodních toků, které jinak podléhají velkým sezónním výkyvům. Černý Drin (Drini i Zi) vytéká z Ohridského jezera a odvodňuje tak soustavu tří velkých jezer na východní hranici (Ohridské, Velké a Malé Prespanské). Bílý Drin (Drini i Bardhë) pramení v Kosovu.
Nejdelší řekou (počítáme-li délku Drinu až od soutoku) na území Albánie je Vjosë se 160 km. Její tok je velmi sezónní a v létě téměř vysychá. Leží na jihu a pramení v Řecku. Další významnou řeku Shkumbin najdeme naopak na severu země. Zajímavostí je krátká řeka Buna, která vytéká ze Skadarského jezera, ale přijímá také severní rameno Drinu.
Jezera
Na hranicích s okolními státy leží tři velká jezera: Skadarské (třetina vodní plochy patří Albánii, dvě třetiny Černé Hoře, 370 km2), Ohridské (částečně patří Severní Makedonii, 367 km2) a Prespanské (částečně patří Severní Makedonii a Řecku, 285 km2). Ohridské jezero patří k nejstarším a nejhlubším v Evropě, s maximální hloubkou 288 metrů je nejhlubší na Balkáně. Disponuje také unikátní faunou a flórou s řadou endemitů. Na jihu země leží ještě malé (stejně jako Ohrid a Prespa původem tektonické) jezero Butrint, které je dnes zálivem (lagunovým jezerem).
Obyvatelstvo
V zemi žije 2,8 milionu lidí. Albánie má nejvyšší porodnost v Evropě (pomineme-li Turecko) a i přes emigraci poměrně vysoký přírůstek obyvatel. Také tu žije nejmladší obyvatelstvo v Evropě. Albánie bohužel stále vykazuje nejvyšší kojeneckou úmrtnost v Evropě (devět úmrtí připadá na tisíc porodů, v České republice jsou to cca tři úmrtí).
Albánci žijí nejen v samotné Albánii, ale i v jiných zemích. Více než 90procentní podíl mají na populaci Kosova, velmi významnou menšinu (cca 25 % obyvatelstva) pak tvoří v Severní Makedonii. Přibližně 60 tisíc Albánců žije na jihu Srbska a cca 30 tisíc v Černé Hoře. Po pádu tuhého Hodžova komunistického režimu začátkem 90. let odešly statisíce lidí do zahraničí, jednalo se o největší emigrační vlnu v Evropě od přesunů obyvatel po druhé světové válce. Ta znovu zesílila v roce 1997, kdy v zemi probíhaly násilné nepokoje.
Proto dnes existuje početná albánská diaspora v mnoha zemích Evropy i světa. Vystěhovalectví Albánců však začalo mnohem dříve, již v 15. století odcházeli po porážce od osmanských Turků do Kalábrie (jižní Itálie, tzv. Arberešové) a do Řecka. V několika vlnách mířili Albánci (především z území dnešní Jugoslávie) také do Turecka a podle různých odhadů je dnes několik set tisíc až několik milionů Turků ve skutečnosti albánského původu.
Od počátku 90. let mířili Albánci především do Itálie a do Řecka, v obou zemích jich dnes žije cca 500 tisíc (v Řecku jsou jednoznačně nejpočetnější etnickou menšinou, která je poměrně dobře integrovaná do společnosti). Dalšími zeměmi zaslíbenými (především pro uprchlíky z Kosova) se staly Německo (cca 300 tisíc Albánců) a Švýcarsko (cca 250 tisíc). Přibližně 170 tisíc lidí albánského původu se usadilo v USA, zhruba 30 tisíc potom v Kanadě, Velké Británii a také Rakousku, kolem 20 tisíc ve Francii.
Etnické složení
Albánie je etnicky téměř homogenním státem, ale některé menšiny zpochybňují hodnověrnost oficiálních údajů. Podle sčítání lidu v roce 2011 se 98,8 % obyvatel hlásilo k albánské národnosti.
Na jihu země žijí Řekové (0,5 %), kteří často jezdí za prací do Řecka. Odhady odborníků ale hovoří o tom, že Řeků jsou ve skutečnosti až 3 %. Dále zde žijí Romové (0,2 %), Arumuni (0,2 % – původní sezónní pastevci, kteří žijí po celém Balkáně a jejichž jazyk se podobá rumunštině, přebývají např. ve Voskopojë), Makedonci (0,2 %, roztroušeni především v okolí Prespanského jezera), Černohorci, Srbové… Zvláštním etnikem jsou balkánští Egypťané, kteří mluví albánsky a jsou nejčastěji považováni za poalbánštěné Romy. Údajně jsou potomky egyptských námezdních vojáků, kteří přišli do Albánie s armádou Alexandra Velikého. Žijí také v Kosovu.
Náboženství
V zemi žije 57 % muslimů (sunnité, poměrně rozšířený je ale také mystický řád Bektaši, k němuž se oficiálně přihlásila další 2,1 % populace) a 17 % křesťanů (7 % pravoslavní, 10 % katolíci). Muslimové žijí po celé zemi, pravoslavní křesťané hlavně na jihu Albánie, katolíci naopak na severu. Albánie je však velmi sekulární zemí, což je důsledek zákazu praktikování náboženství v letech 1967–1990, kdy byly kostely i mešity většinou zbořeny. Islámský fundamentalismus se tu prakticky nevyskytuje.
Jazyk
Albánština je indoevropský jazyk, ale podobně jako řečtina nebo arménština nevykazuje podobné rysy s žádným jiným indoevropským jazykem a tvoří tak samostatnou větev. Je jedním z nejstarších evropských jazyků (mohla se vyvinout z jazyka Ilyrů) a je ovlivněna turečtinou, řečtinou i italštinou. Albánština má dva dialekty: severní ghegský a jižní toskický (geograficky tvoří přibližnou hranici mezi nimi řeka Shkumbin). V roce 1972 byla spisovná albánština založena na toskickém dialektu. Ghegským dialektem mluví i Albánci v Kosovu a Severní Makedonii.
Etnické menšiny hovoří svými jazyky, Řekové zvláštním dialektem řečtiny, který zahrnuje některé prvky, které už novořečtina postrádá. Albánci příliš nemluví cizími jazyky, i když se to začíná zvolna měnit. Často ale uspějete lépe s italštinou než s angličtinou.
Města
Tiranë (Tirana, včetně aglomerace cca 812 tisíc obyvatel), Durrës (Drač, 175 tisíc), Shkodër (Škodra, Skadar, 136 tisíc), Vlorë (Vlora, 105 tisíc), Elbasan (78 tisíc), Korçë (Korča, 51 tisíc)
Vlajka
Albánská státní vlajka je červená s černým dvojhlavým orlem. Byzantského dvojhlavého orla na červeném podkladě používal národní hrdina Skanderbeg při boji proti Turkům, právě od jeho doby vlajka odvozuje svůj původ. Přezdívá se jí tedy také Skanderbegova vlajka (flamur e Skënderbeut). Dvouhlavého orla si rodina Kastrioti, z níž Skanderbeg pocházel, vypůjčila pravděpodobně od Byzantinců.