Oficiální název
Ruská federace (Российская Федерация)
Hlavní město
Moskva
Rozloha
17 075 000 km2 – největší země na světě (pro srovnání: Kanada, USA a Čína mají pod 10 milionů km²)
Státní zřízení
federativní republika
Administrativní členění
Podle ústavy je Rusko federace, která sestává z 85 subjektů, ačkoliv dva z nich jsou většinou zemí uznávané jako součást Ukrajiny (Krym a město Sevastopol). Jedná se o 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a 3 federální města – Moskva, Petrohrad a Sevastopol). Tyto administrativní jednotky jsou si rovny v tom, že každá z nich má dva zástupce v horní komoře ruského parlamentu. Výrazně se však liší stupněm autonomie. Nejvyšší stupeň autonomie má 22 republik, které mají vlastní ústavu, prezidenta, parlament, právo vydávat zákony a stanovit úřední jazyk republiky. Nejsou však subjektem z hlediska mezinárodního práva, tím je pouze Ruská federace. Republiky jsou založeny na etnickém základě, představují tedy oblasti obývané některým z neruských etnik federace. Prezident federace jmenuje svého kandidáta prezidentem republiky po schválení nominace v regionálním parlamentu.
Nejběžnějšími správními jednotkami v rámci federace na etnicky ruském území jsou oblasti. Stejně jako republiky mají vlastní parlament a právo vydávat vlastní zákony. V čele oblasti stojí gubernátor jmenovaný prezidentem po schválení v regionálním parlamentu. Kraje jsou podobně jako oblasti zřízeny v převážně ruských částech federace, ale okrajových a zpravidla řidčeji osídlených.
Autonomní oblast (kterou je pouze Židovská autonomní oblast na jihovýchodě Ruska) je co do pravomocí mezistupněm mezi oblastmi a republikami. Autonomní okruhy jsou regiony obývané neruskými etniky, která mnohdy tvoří jen menší část obyvatelstva, a mají nejnižší stupeň samosprávy. Samostatnými jednotkami jsou politicko-kulturně nejvýznamnější města, Moskva a Petrohrad, po anexi Krymu také Sevastopol.
Podnebí
Rusko je vůbec nejstudenější zemí na světě, průměrná roční teplota zde činí -5,5° C. Klima je z drtivé většiny kontinentální, protože většina území je velmi daleko od moří a oceánů. To znamená velké teplotní rozdíly mezi létem a zimou a relativně nízké srážky. Rusko má vlastně dvě roční období – léto a zimu, období přechodu mezi nimi je velmi krátké. Díky zmírňujícímu vlivu Atlantického oceánu má většina evropské části Ruska, včetně největších měst Moskvy a Petrohradu, vlhké kontinentální klima se srážkami relativně rovnoměrně rozloženými v průběhu roku.
Na jihu země brání průniku teplejšího vzduchu od Indického oceánu vysoká pohoří, naopak průniku studeného vzduchu ze Severního ledového oceánu v podstatě nic nebrání. Na Sibiři proto panuje subarktické klima s extrémně tuhými zimami. Rozsáhlé oblasti Ruska pokrývá trvale zmrzlá půda (permafrost). Dlouhá a studená zima ovlivňuje mnoho oblastí života, např. znamená vyšší výdaje na energie, oblečení i zdravotní péči, nepochybně se podepisuje i na vysoké míře alkoholismu.
Od zbytku obrovského území Ruské federace se nejvýrazněji odlišuje úzký pás podél Černého moře, kde panuje subtropické podnebí a které je oblíbeným cílem letních rekreací.
Reliéf
Evropská část Ruska (na západ od Uralu) je převážně rovinatá, leží zde obrovská Východoevropská rovina s několika pahorkatinami. V její jižní části leží nejvyšší pohoří Kavkaz i proláklina Kaspického moře. Evropu od Asie dělí pohoří Ural (kde nejvyšší hora je Narodnaja, 1 895 m).
Asijskou část Ruska tvoří rozlehlé území Sibiře. Močálovitá Západosibiřská rovina na východ od Uralu je jednou z největších nížin světa a navazuje na ni náhorní plošina – Středosibiřská plošina. Jižní a východní okraje Sibiře tvoří vysoká a rozlehlá pohoří (na jihu např. Altaj a Sajany, na východě mj. Verchojanské pohoří a zemětřesná oblast poloostrova Kamčatka s nejvyšším vrcholem Ključevskaja, který dosahuje výšky 4 750 m.
Nejvyšší hora
Spící vulkán Elbrus (5 642 m) leží v pohoří Kavkaz nedaleko hranice s Gruzií a je zároveň nejvyšší horou Evropy.
Nejnižší bod
Kaspické moře (proláklina s nadmořskou výškou -28 m).
Největší řeky
Největšími veletoky jsou řeky Ob, Jenisej a Lena, které protékají Sibiří a vlévají se do Severního ledového oceánu, a dále řeka Amur, která se vlévá do Tichého oceánu. V evropské části je nejvodnatější Volha, která je zároveň nejdelší i nejvodnatější řekou Evropy. Často je zmiňovaná jako „národní“ řeka, má velký význam pro vnitrozemskou vodní dopravu a teče do Kaspického moře. Řeka Don se vlévá do Černého moře. Na ruském území pramení také Dněpr, který protéká hlavně Běloruskem a Ukrajinou a vlévá se také do Černého moře.
Jezera
Kaspické moře – vzdor jeho názvu, a ačkoliv je slané, jde ve skutečnosti o jezero – je co do rozlohy největším jezerem světa (rozloha činí 371 tisíc km2 a je srovnatelná s rozlohou celého Německa). Jezero Bajkal je nejhlubší na světě (1 642 m) a zároveň největší na světě co do objemu vody.
V evropské části Ruska (konkrétně v Karelii) leží Ladožské a Oněžské jezero, přičemž Ladožské jezero je rozlohou největší v Evropě (18 tisíc km²). Na hranicích s Estonskem leží Čudské jezero.
Obyvatelstvo
V zemi žije cca 147 milionů obyvatel, z toho přibližně 77 % v evropské části Ruska. Přestože je Rusko rozlohou největší zemí světa, co do počtu obyvatel je až na 9. místě na světě za Čínou, Indií, USA, Indonésií, Pákistánem, Brazílií, Nigérií a Bangladéšem. To znamená, že jde o jednu z nejméně zalidněných zemí světa – na 1 km2 zde připadá cca 9 lidí. Po rozpadu Sovětského svazu (zejména od poloviny 90. let) počet obyvatel drasticky klesal nejen kvůli nižší porodnosti, ale i kvůli vysoké úmrtnosti, zejména mezi muži v produktivním věku, zapříčiněné chudobou, alkoholem a jinými drogami, nemocemi atd. Situace se postupně zlepšila, rok 2009 se stal prvním, v němž počet obyvatel vzrostl, a tento trend pokračuje dodnes, především díky zlepšující se zdravotní péči, zvýšení porodnosti u mladých žen, klesající emigraci a naopak rostoucí imigraci ze zemí bývalého SSSR. Míra porodnosti je v Rusku podobná jako ve vyspělých zemích, míra úmrtnosti je ale stále citelně vyšší. Rusové většinou nesouhlasí s imigrací z jiných zemí, kterou řeší pokles obyvatelstva západoevropské státy, pokud nepochází imigranti ze zemí bývalého SSSR.
Celých 74 % populace žije ve městech, což dělá z Ruska výrazně urbanizovanou společnost. Na 100 žen připadá v Rusku jen 86 mužů. Zatímco na 100 narozených dětí ženského pohlaví se narodí 106 mužského pohlaví, ve věku nad 65 let připadá na 100 žen už jen 46 mužů! Nepoměr mezi délkou života u mužů a u žen je v Rusku největší na světě. U mužů je pravděpodobnost dožití 65 let (což je na úrovni některých chudých afrických zemí), u žen 77 let. Pravděpodobnost dožití u obou pohlaví dohromady činí v průměru 71 let, což je méně než v kterékoliv zemi Evropy. Příčiny vysoké úmrtnosti u ruských mužů nejsou zcela jasné. Často se hovoří o alkoholismu, ale pravdou je, že průměrná spotřeba alkoholu na hlavu není v Rusku o mnoho vyšší než např. v České republice. Také chudoba není vyšší než v mnoha jiných zemích, v nichž taková úmrtnost není. Jednou z příčin může být i tolerance k násilí, která v ruské společnosti existuje. Vysoká je také míra sebevražd, které páchají šestkrát častěji muži než ženy, nicméně v tomto ohledu se situace každým rokem zlepšuje (nejhorší byla koncem 90. let) a dnes má např. Litva výrazně vyšší míru sebevražd než Rusko.
Rusko patří ve světě k zemím s největším počtem potratů v poměru k počtu žen v produktivním věku, i když se počet potratů každoročně postupně snižuje. Ještě v roce 2006 byl počet potratů vyšší než počet narozených dětí, dnes již je počet narozených dětí více než dvojnásobný oproti počtu potratů. Mnoho ruských žen však stále používá potrat jako jedinou kontrolu porodnosti (neužívají antikoncepci). Ruská sovětská republika byla v roce 1920 vůbec první zemí na světě, která povolila potraty bez omezení. Zákony se ale často měnily, v letech 1936 až 1955 byly dokonce potraty zakázány.
Neveselá je skutečnost, že počet lidí nakažených virem HIV roste v Rusku a na Ukrajině hned po subsaharské Africe nejrychleji na světě. Odhady hovoří o tom, že nakaženo je v Rusku cca 1 % obyvatel.
Etnické složení
V Ruské federaci žije celkem asi 180 různých etnických skupin. 77,7 % populace tvoří etničtí Rusové, 3,7 % Tataři, 1,4 % Ukrajinci, 1,1 % Baškirové, 1 % Čuvaši, 1 % Čečenci a 0,8 % Arméni (všechny tyto skupiny mají populaci vyšší než 1 milion lidí). Řada neruských etnik má vyšší míru porodnosti než Rusové. V roce 1970 žilo v Sovětském svazu více než dva miliony Židů (nejvíce po USA a Izraeli), z toho přes 800 tisíc na území Ruska, dnes jich v důsledku emigrace zůstalo přibližně jen 150 000.
Každý rok přichází do Ruska velké množství imigrantů, část z nich jsou etničtí Rusové, kteří se vrací z jiných republik bývalého SSSR. Velkou část imigrantů tvoří další obyvatelé těchto republik jako třeba Gruzínci, Arméni, Ázerbájdžánci, Tádžikové, Uzbeci či Kyrgyzové. Jejich příchod do velkých měst v Rusku často místní občané nevidí rádi. Podle odhadů se zhruba 4 miliony imigrantů pohybují v Rusku nelegálně. Za prací pravidelně dojíždí mnoho lidí z Ukrajiny, jejich počet je zřejmě druhý největší na světě, hned po koridoru Mexiko-USA. V případě Kyrgyzstánu a Tádžikistánu se dokonce odhaduje, že třetinu jejich HDP tvoří tzv. remitence, tedy peníze zasílané domů lidmi pracujícími v Rusku. Naproti tomu Kazaši do Ruska příliš neodcházejí, protože mají ze středoasijských zemí nejsilnější ekonomiku.
Náboženství
Žádný oficiální cenzus týkající se náboženství neexistuje. V Rusku žije velký počet nevěřících nebo nepraktikujících věřících, kteří se ke své víře hlásí pouze formálně. K pravoslavnému křesťanství se hlásí přibližně 73 % populace, praktikujících je však jen zhruba 15 až 20 %, další 1,4 % se řadí ke starověrcům, kteří se od pravoslavného náboženství odštěpili. Muslimů je cca 12 % a žijí především na severním Kavkaze a v regionu Volha-Ural. Kolem 1 % se pohybují komunity římských katolíků, protestantů, buddhistů i judaistů (židů).
Jazyk
Ruština je oficiálním jazykem, kterému rozumí 99 % obyvatel a také mnoho lidí v přilehlých asijských a východoevropských státech. Mateřským jazykem je pro cca 85,7 % populace. Jednotlivé administrativní jednotky mají navíc další oficiální jazyky. Celkem se v Ruské federaci mluví asi 100 jazyky, z nichž některé jsou na pokraji vymření. Jazykové složení odpovídá etnickému, významná je tedy tatarština, ukrajinština, čečenština atd.
Města
Moskva (12,6 milionu obyvatel), Petrohrad (Sankt Petěrburg, 5,3 mil.), Novosibirsk (1,6 mil.), Jekatěrinburg (1,5 mil.), Nižnij Novgorod (1,3 mil.), Kazaň (hlavní město republiky Tatarstán, 1,2 mil.), Čeljabinsk (1,2 mil.), Omsk (1,2 mil.), Samara (1,2 mil.), Rostov na Donu (1,1 mil.), Ufa (hlavní město republiky Baškortostán, 1,1 mil.), Krasnojarsk (1,1 mil.), Perm (1 mil.), Voroněž (1 mil.), Volgograd (1 mil.)
Vlajka
Státní vlajku tvoří tři horizontální pruhy – odshora bílý, modrý a červený. Názor, že tato vlajka byla inspirovaná velmi podobnou holandskou vlajkou po cestě cara Petra I. do Nizozemska v roce 1697, je pravděpodobně legendou. Bílá, červená a modrá byly tradiční barvy, které používali moskevští carové už dříve v 17. století. Přesněji se dá říct, že Holandsko dalo Rusku i mnoha jiným státům vzor tvarem svojí vlajky. Bylo první zemí, která začala používat tři vodorovné pruhy, které se poté staly velmi oblíbené. Od doby Petra Velikého se pod touto vlajkou plavilo ruské obchodní loďstvo. Teprve v roce 1883 se stala oficiální státní vlajkou carského Ruska. Bolševici vlajku přestali používat a vrátila se až po rozpadu SSSR v roce 1991.