Buddhismus

Buddhismus je neteistické náboženství (tedy náboženství bez boha) neboli duchovně-filosofický systém založený převážně na učení muže jménem Siddhartha Gautama, běžně známého jako Buddha (tj. probuzený, procitnuvší, osvícený). Ten žil na indickém subkontinentu pravděpodobně v 6. nebo 5. století př. Kr. Buddha je uznáván jako učitel, který dosáhl osvícení (nirvány) tím, že ukončil své utrpení odstraněním touhy po pomíjivých věcech a odstraněním své neznalosti, a rozhodl se o tuto svoji zkušenost podělit s ostatními lidmi.

Jednotlivé buddhistické školy se v některých názorech liší, shodují se však na tom, že neexistuje žádný Bůh Stvořitel, jako je tomu u křesťanství, judaismu, islámu i dalších náboženství. Základem buddhistické víry a tradic jsou tzv. tři klenoty – buddha, dharma (učení) a sangha (buddhistická komunita). V těchto třech klenotech nalezne člověk své útočiště a přijetím tohoto útočiště se stává buddhistou.

Pod pojmem buddha se v tomto významu rozumí hledání útočiště u nejvyššího cíle, tj. osvícení. Dharma je učení, duchovní cesta. Sangha bylo původně chápáno jako společenství Buddhových žáků nacházejících se na různých stupních cesty k osvícení, dnes se pod tímto pojmem rozumí společenství praktikujících buddhistů nebo společenství buddhistických mnichů.

Život Buddhy

Siddhārta Gautama se narodil v Lumbini v severovýchodní Indii, na území dnešního Nepálu. O datu jeho narození se vedou spory, nejčastěji se uvádí rok 563 př. n. l. nebo 480 př. n. l. Podle tradice byl královským synem nebo synem vlivného oligarchy. Krátce po Siddhārtově narození předpověděl jeden astrolog, že se stane buď velkým králem, nebo materiální statky zavrhne a stane se asketou. Otec si pro něj přál první variantu a rozhodl se, že ho uchrání před všemi nepříjemnostmi světa. Siddhārta tak dlouho žil rozmazlovaný pouze za zdmi královského paláce.

Teprve ve svých 29 letech se i přes snahy svého otce několikrát odvážil vydat do města, mimo své královské útočiště, v němž žil v přepychu a rozkoši. Jeho život ovlivnila čtyři setkání, při nichž potkal ubohého starého muže, nemocného člověka, poté uviděl mrtvolu a nakonec poznal svatého muže, který žil s minimem prostředků a přesto v míru a smířený se světem. Teprve tehdy viděl na vlastní oči strázně světa. Ovlivnilo ho to natolik, že jedné noci opustil palác, kde zanechal manželku a syna, oblékl si obyčejný šat a vydal se do světa žít duchovním životem a hledat příčiny lidského utrpení.

Nejprve se učil od velkých náboženských učitelů a naučil se technikám meditace. Zjistil ale, že to nevede k odstranění utrpení. Vydal se tedy na cestu extrémní askeze. Jedl jen jedno zrníčko rýže denně a pil jednu kapku vody denně, vystavoval se bolesti. Když se takto dostal téměř až k prahu smrti, uvědomil si, že to nevede k žádnému uspokojení. Změnil tedy přístup a za pohrdání ostatních poustevníků, kteří to považovali za slabost, přijal od vesnické dívky rýži a mléko. A rozhodl se vydat tzv. střední stezkou, tedy zlatou střední cestou mezi extrémní askezí a nezřízenou nestřídmostí.

Po šestiletém hledání pravdy se Siddhārta rozhodl dokončit svůj spirituální úkol. Ve věku 35 let usedl pod posvátný strom bodhi (fíkovník posvátný, ficus religiosa), označovaný také jako bo, v indickém městě Bodhgaja. Přísahal, že zde zůstane sedět tak dlouho, dokud nedostane odpověď na otázku o příčinách a odstranění utrpení. Ponořil se do meditace, ze které ho nedokázal vytrhnout ani bůh žádostivosti Mára, který se ho snažil pokoušet. Když Mára otřásl zemí, aby budoucího Buddhu vytrhl ze soustředění, Siddhārta vztáhl pravou ruku k zemi odvolávaje se tak na její svědectví o jeho plné koncentraci. Mára se vzdal a někdejší princ pokračoval v meditaci, dokud nedosáhl osvícení.

Siddhārta Gautama shledal, že existuje nekonečný koloběh životů, smrtí a následných zrození, kdy dobré či zlé skutky (karma) mají své následky v příštím životě. Tento koloběh plný utrpení je možné opustit a osvobodit se, když člověk pozná pravdu, vzdá se své touhy po pomíjivých věcech a dosáhne tak osvícení (nirvány). V tomto okamžiku sám dosáhl osvícení, přestal být Siddhārtou Gautamou a stal se Buddhou. Jižní výběžek posvátného stromu byl údajně v roce 249 př. Kr. zasazen na Srí Lance v Anurádhapuře, kde roste strom zvaný Jaya Sri Maha Bodhi dodnes, a je tak nejstarším stromem na světě se známým datem vysazení.

Zbytek svého života strávil Buddha cestováním po severovýchodní Indii a kázáním svého učení. Podle tradice poprvé veřejně promluvil ke svým bývalým asketickým druhům ve městě Sárnáthu (nedaleko dnešního Váránásí). Jeho první posluchači rychle pochopili a sami se stali osvícenými. Buddha založil mnišský řád (sangha) a jeho učení se začalo rychle šířit. Zemřel ve věku 80 let ve městě Kušinagar.

Buddhistická víra a učení

Buddhovo učení, souhrnně nazývané dharma, bylo několik století po jeho smrti tradováno pouze ústně. Teprve v 1. století př. Kr. vznikly na Srí Lance ve skalním klášteře Alu Vihara první písemné texty buddhismu, tzv. Pálijský kánon v jazyce páli.

Čtyři vznešené pravdy

Základem víry buddhistů jsou tzv. čtyři ušlechtilé pravdy. Zjednodušeně se dají formulovat takto:

Pravda o utrpení (dukkha). Život přináší utrpení, strasti, úzkost, nespokojenost. Věci v životě jsou neuspokojivé – fyzické a psychické nemoci, stárnutí, smrt, bolest, nepohodlí, nesplněná přání… Všechno v životě je nestálé a stále se mění, proto nikdy nemůžeme dosáhnout trvalé spokojenosti.

Pravda o původu utrpení. Příčinou utrpení je žádostivost (touha, bažení po něčem), hledání potěšení v pomíjivých věcech, např. ve smyslových rozkoších. V hlubším pojetí je příčinou utrpení naše neznalost (avijjá, avidyá) o pravé přirozenosti věcí. Nechápeme realitu, a proto toužíme po pomíjivých věcech.

Pravda o ukončení utrpení. Utrpení lze ukončit odstraněním žádostivosti. Člověk se musí osvobodit od lpění, zaslepenosti a nenávisti.

Pravda o cestě vedoucí k odstranění utrpení. Existuje prostředek k odstranění utrpení, tzv. ušlechtilá osmidílná stezka. Jedná se o osm jednoduchých pravidel nabádajících ke správnému způsobu života:

• správné chápání (pochopení reality takové, jaká je)
• správné záměry (zdržet se žádostivosti, nenávisti, zlovůle, krutosti)
• správné mluvení (mluvit pravdu, nepomlouvat, nemluvit naprázdno)
• správné jednání (nezabíjet, nekrást atd.)
• správné živobytí (nikomu neškodit při nabývání živobytí)
• správné snažení (upřímná snaha o zlepšování sebe sama)
• správné uvědomění
• správné soustředění (včetně umění meditace)

Koloběh života (samsára)

Všechny bytosti zažívají podle buddhismu nekonečný koloběh zrození, smrtí a znovuzrození (samsára) v různých podobách, jako zvířata, lidé, duchové či božstva, buď na zemi, nebo v některém z mnoha zemí a pekel. Všichni přitom zažívají utrpení, které má kořeny v neznalosti (avidya) pravé podstaty věcí, která vede k žádostivosti (dukkha).

Síla, která samsáru pohání, se nazývá karma, jsou to naše činy, skutky, jednání. Každá karma má svůj následek. Dobré skutky a zásluhy vedou k tomu, že se jedinec může v příštím životě narodit ve vyšší formě duchovního řetězce, která přináší méně utrpení, např. jako božská bytost. I ta je ale smrtelná a v závislosti na své karmě může příště na „žebříčku“ zase klesnout. Zlé skutky mají opačné důsledky a člověk se kvůli nim může příště narodit jako zvíře nebo „hladový duch“, který trpí neukojitelným hladem, či dokonce do světa neustálého utrpení v pekle.

Na rozdíl od křesťanství v buddhismu neexistuje žádná možnost spasení či odpuštění hříchů od Boha, tedy špatné karmy. Je to neosobní proces, který je součástí běhu světa, každá karma má vždy svůj následek. Jedinou možností, jak z tohoto nekonečného kolotoče vystoupit, je dosáhnout osvícení (nirvány), jako se to povedlo Siddhártovi Gautámovi. Vede k tomu již zmíněná ušlechtilá osmidílná stezka. Je to ale velmi dlouhá cesta, k dosažení nirvány je zapotřebí miliónů životů. Život v nebeských světech je pouze jakýmsi zpříjemněním samsáry, ale není konečným cílem, tím je nirvána. Buddhismus dokonce hlásá, že nejvhodnější pro dosažení nirvány je lidský život, který tak považuje za velmi vzácný.

Brahmavihára

Slovo brahmavihára znamená vznešený příbytek. Jedná se o čtyři ctnosti, čtyři stavy mysli, které vedou ke správnému (nesobeckému) chování vůči jiným bytostem. Všechny by měly být u člověka trvale přítomny (proto „příbytek“) a měly by být také tématem systematické meditace.

1. mettá – nesobecká milující laskavost (ať jsou všechny bytosti šťastny)
2. karuná – soucit ke všem bytostem (ať žádné bytosti netrpí)
3. muditá – radost z radosti druhého
4. upekkhá – vyrovnanost a klidná mysl

Buddhové a bóddhisatvové

Buddha je probuzená neboli osvícená bytost, která se zbavila utrpení a vymanila se z kruhu smrtí a znovuzrození (samsára). Buddhisté nepovažují Siddhārtu Gautamu za jediného Buddhu. Podle buddhistické tradice jich bylo více, ať už se jednalo o historické postavy nebo nebeské bytosti. Příštím Buddhou má být Maitréja. Nový Buddha se na tomto světě objeví vždy, když je učení (dharma) v pozemském světě zapomenuto a skončí tak éra předchozího Buddhy, což se podle buddhistů neustále opakuje.

Bóddhisatva je někdo, kdo dosáhl stavu předcházejícího osvícení, ale motivován velkým soucitem k ostatním bytostem se rozhodne toto své osvobození odložit a pomáhat na této cestě ostatním. Bóddhisatvové jsou častým tématem buddhistického umění.

Buddhistická víra v praxi

Základem buddhistické víry je oddanost třem klenotům, kterými jsou buddha, dharma (buddhistické učení) a sangha (buddhistická komunita). Tato oddanost se v praxi projevuje nejrůznějšími spirituálními rituály, mezi které patří např. uklánění se obrázkům Buddhy a v případě buddhistů větve Mahájána také obrázkům bóddhisatvů, uklánět se je možné také mnichům. Dalším rituálem je přinášení obětí k obrazům Buddhy, např. ve formě květin nebo kadidla. Všechny školy buddhismu také mají nějakou formu zpěvu chorálů, u větve Mahájána je důležité také odříkávání mantry (opakované recitování předem daných slov nahlas či jen v duchu při meditaci).

Velmi významnou praktikou je pro buddhisty meditace. V Buddhově podání má ale být meditace jiná než podle předchozích brahmánských textů. Člověk při ní nemá zcela ukončit svoje myšlení, naopak je nutná mentální aktivita, jasné uvědomění. Podle předchozích tradic starověkých jogínů např. člověk neměl meditovat během vykonávání velké potřeby. Buddhistický mnich by to ale naopak dělat měl…

V běžném životě by se víra měla projevovat dodržováním morálních zásad, ctnostného jednání, správnými činy, mluvením i myšlením. K ctnostem se přitom řadí i cudnost, klidnost a tichost. Člověk by také neměl užívat látky, které vedou ke ztrátě či oslabení vědomí, především drogy a alkohol.

V buddhismu neexistuje žádná forma organizace věřících, mohou prostě kdykoliv navštívit chrám a modlit se. Důležitou roli v udržování víry hrají poutní místa a náboženské svátky spojené často s bujarými oslavami a procesími, často však také s půstem a zdrženlivým životem zbožných věřících. K nejvýznamnějším svátkům se v mnoha zemích řadí Vesak. V tento den si buddhisté připomínají tři události – den, kdy se Buddha narodil, dále kdy dosáhl osvícení a konečně kdy zemřel (odešel do nirvány).

Školy buddhismu

Buddhismus má dvě základní školy či větve – théraváda a mahájána.

Théraváda

Nejstarší formou buddhismu je théraváda neboli učení starších, která sama sebe považuje za původní Buddhovo učení. Vychází výhradně z Pálijského kánonu a jeho komentářů. Podle tohoto učení je každý člověk zodpovědný za své duchovní blaho, a pokud si přeje dosáhnout osvícení, musí kráčet po stejné cestě jako Buddha, vzdát se pozemských zájmů a oddat se meditacím a sebeobětování. To však může v praxi dělat pouze mnich a i ten má jen velmi malou šanci, že se mu cíl podaří. Obyčejní lidé mohou pouze jednat správně, získávat si zásluhy materiální podporou mnichů a doufat, že díky dobrým činům (karmě) se v budoucím životě narodí jako mnich.

Théravádový buddhismus je tedy relativně konzervativní a převládá především na Srí Lance, v Myanmaru, Laosu, Thajsku a Kambodži.

Mahájána

Mahájána znamená v překladu velké vozidlo. Texty mahájány jsou zaznamenány v sanskrtu. Označení vzniklo původně jako protiklad hínajány (malé vozidlo), jak byl hanlivě nazván starší théravádový buddhismus, protože mahájána dovede k osvícení mnohem větší počet věřících. Mahájána uznává více přídatných božstev, různých dalších buddhů a bódhisattvů. Věřícím nabízí tento směr trochu jednodušší způsob života, pro získání duchovních zásluh na cestě k osvícení stačí uctívat božstva a získávat si duchovní zásluhy. Např. i jediná modlitba ke správnému božstvu může pomoci k příštímu narození v některém z nebí. Tato forma je tedy lidovější.

Mahájánový buddhismus kvetl v Indii od 5. století. Dnes převládá v Číně, Japonsku, Koreji, Singapuru, na Tchaj-wanu, v některých částech Ruska a většinový je také ve Vietnamu.

Vadžrajána

Z mahájánového buddhismu vychází i další školy, jako separátní se někdy označuje vadžrajána („nezničitelné vozidlo“). Vadžrajána tvrdí, že vede k dosažení osvícení nejrychleji, a to mj. díky spojení s duchovním učitelem, tzv. lámou. Praktikuje se na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolska a v některých částech území Číny (především ve Vnitřním Mongolsku), Indie, Japonska a Ruska.

Buddhističtí mniši (sangha)

Komunita mnichů patří k nejvýznamnějším institucím buddhismu. Mniši jsou zodpovědní za uchování a šíření Buddhova učení a také za duchovní vedení laiků v oblasti víry. Mnišská organizace je jednou z nejstarších dosud existujících mnišských institucí v dějinách náboženství. Ačkoliv to není historicky prokázáno, tradice mluví o tom, že mnišský řád založil už sám Buddha za svého života. Způsob života mnichů navazoval na předchozí sekty či potulné asketiky, od kterých se Buddha před svým osvícením učil a nějaký čas s nimi žil.

Mniši nežili v izolaci jako poustevníci. Laici, tedy běžní věřící, jim dobrovolně opatřovali základní životní potřeby, jídlo a oblečení, případně i přístřeší, když bylo potřeba. Na oplátku mniši učili laiky a šířili buddhistické učení (dharmu). Mniši často společně cestovali nebo žili na okraji nějaké společnosti, v lese společně meditovali. Očekávalo se od nich, že budou vlastnit jen minimum prostředků. Postupně začaly vznikat dočasné nebo trvalejší příbytky pro mnichy, tedy kláštery (vihára), aby se měli kde schovat především v období dešťů. Ty byly financované bohatými mecenáši.

Po Buddhově smrti se zvyk společného života během období dešťů vyvinul v trvalejší společný život mnichů v komunitě s pevnými pravidly. V dnešní době existuje soubor pravidel pro život mnichů zvaný Patimokkha. Ten zahrnuje celkem 227 pravidel pro mnichy (bhikkhu) a 311 pro mnišky (bhikkuni). Buddhismus nemá žádnou centrální autoritu, proto se i pravidla pro život mnichů v různých komunitách často zásadně liší.

Ženy jako mnišky

Podle některých příběhů, ačkoliv Buddhovými následovateli byli původně jen muži, Buddha uznal za přívržence svého učení i ženy poté, kdy jej o to požádala jeho nevlastní matka. Jeho žák Ananda později trval na založení i ženského mnišského řádu. V buddhistických komunitách směru vadžrajána v Tibetu a Nepálu však nebyly ženské kláštery nikdy zavedeny. U školy théraváda vymizely v 11. až 14. století. Ženské mnišské komunity se dnes vyskytují převážně jen ve východní Asii, i když se objevily pokusy oživit tuto tradici v zemích théravádového buddhismu na Srí Lance a v Thajsku.

Život mnicha

Od mnicha se očekává, že povede skromný život věnovaný studiu buddhistických textů, meditaci a dodržování morálních zásad. Striktní askeze není vyžadována. Důraz na meditaci a studium se v různých komunitách liší, v některých je možné udržovat styky i se svojí původní rodinou. Člověk, který se chce stát mnichem, je nejprve přijat za novice, kterým je po dobu minimálně jednoho roku. Podmínkou pro přijetí za novice je mj. věk v rozmezí 7 až 70 let a morální bezúhonnost. Nejběžnější je přijetí mladých chlapců ve věku asi 10 let. Vybíráni jsou podle toho, zda projevují nějaké zvláštní sklony, nebo když mají příznivý horoskop. Pro chudé rodiny je navíc přitažlivá možnost materiálního zajištění pro syna a přístup ke vzdělání.

Plné vysvěcení proběhne ve věku 20 let, kdy se mnich stane právoplatným členem sanghy (mnišské komunity). Zatímco např. na Srí Lance vstupuje mnich do sanghy obvykle na celý život, v Barmě či Thajsku je možné stát se mnichem jen na krátké období života (např. týden či měsíc) a po získání vzdělání se vrátit k normálnímu životu.

Jedním ze základních znaků mnišství je život v celibátu. V některých přísnějších komunitách je obvyklé, že mnich jí pouze jedno jídlo denně. Ve východní Asii je většina mnichů vegetariány, zatímco v jihovýchodní Asii a v Tibetu mniši běžně jedí maso. Další rozdíly existují v názoru na žebrání mnichů, které je běžnější v théravádovém buddhismu, zatímco v Japonsku, Číně, Koreji či Vietnamu není obvyklé.

Na rozdílných od křesťanských mnišských řádů není nutná poslušnost mnicha k vyšší autoritě. Očekává se ovšem, že mnich bude respektovat starší členy komunity. Mniši rozhodují společně na shromážděních členů kláštera. Za chod kláštera je nejvíce zodpovědný nejstarší člen komunity, který je stále ještě dostatečně aktivní. Ten může jmenovat i své pomocníky. V některých komunitách se tento představený kláštera volí.

Mniši na Srí Lance

Postavy s vyholenou hlavou oblečené v rouchu šafránové (nebo červené či žluté) barvy jsou neodmyslitelnou součástí života také na Srí Lance, kde žije mnichů na 20 tisíc. Klášterní tradice je zde hluboce zakořeněná a mniši mají dokonce svoje křesla v parlamentu a v autobusech jsou pro ně vyhrazená sedadla. V sinhálštině existují dokonce některé speciální výrazy používané pouze v hovoru s mnichy (např. „ano“ se řekne jinak, pokud se hovoří s mnichem). Mnich nesmí kromě jiných pravidel pít alkohol, jíst po poledni, zacházet s penězi ani vlastnit nic než nejnutnější věci pro osobní potřebu. Jediným obřadem, při němž mnich asistuje, je pohřeb. Někteří mniši získali věhlas jako léčitelé a astrologové, jiní vyučují.

Negativní stránkou mnišství na tomto ostrově je účast některých mnichů na ultranacionalistické politice, protože řada mnichů vidí ve Srí Lance zemi zaslíbenou buddhismu. Často tak bohužel rozdmýchávali etnické konflikty s menšinovými Tamily, vyznavači hinduismu. V roce 1959 byl dokonce srílanský premiér Bandaranajke zastřelen buddhistickým mnichem. Jiný mnich vedl v roce 2011 nenávistný útok davu na mešitu v Anuradhapuře. Tyto členy sanghy bohužel netrápí rozpor jejich jednání s buddhistickou filosofií. Problematické v těchto případech je, že se všichni mniši na Srí Lance těší všeobecné úctě. Dnes mají mniši i svoji vlastní politickou stranu (Strana národního dědictví), která se dostala i do parlamentu a v roce 2007 do vlády.

Buddhistická architektura

K nejvýznamnějším buddhistickým náboženským objektům se už od 3. století př. Kr. řadí kláštery (vihára), dále stúpy, což jsou místa určená k uctívání ostatků Buddhy nebo jiných svatých, a svatyně neboli modlitebny (čajtíja), které se často vyvinuly v chrámy. Stúpy se již začátkem století začaly stávat i součástí modliteben.

Chrámy

Buddhistické chrámy mají v různých zemích a regionech nejrůznější podobu. Jejich původní podoba vychází z chrámů, které existovaly v Indii ještě před příchodem buddhismu. Již tehdy měl chrám většinou čtvercový vnitřní prostor, často s ochozem, oddělený řadou sloupů. Vstupovalo se do něj portálem, který většinou tvořily opět sloupy či kolonáda. Exteriér takového objektu reprezentuje horu Méru, posvátnou horu, která je příbytkem božstev a osou světa.

Stúpy

Stúpa je stavba podobná mohyle, polokruhovitého nebo jiného tvaru, která slouží k uctívání svatých ostatků, ať již Buddhových nebo např. buddhistických mnichů. Podle tradice byl Buddhův popel rozdělen na 40 tisíc částí, které se staly důvodem pro ohromné množství těchto staveb. Někdy stúpa také schraňuje objekty spojené se životem Buddhy nebo jeho následovníků, případně připomíná události z Buddhova života. Používá se jako místo meditace. Postavení stúpy se považuje za velmi záslužný čin, je to „dobrá karma“, která může přivést ovoce v podobě zrození v lepším životě. Naopak zničení stúpy je podobně negativní jako např. zabití člověka.

Původně byly stúpy mnohdy více sochařských dílem než stavbou, někdy jen připomínkou života nějakého svatého muže. Později se vyvinuly v často obrovské stavby, např. 122 metrů vysoká stúpa Jetavanaramaya postavená v Anurádhapuře ve 3. století n. l. na Srí Lance byla jednou z nejvyšších staveb starověkého světa. Na Srí Lance se stúpy označují jako dágoby. Když se buddhismus rozšířil do východní Asie, vznikly i stavby odlišných tvarů, především věžovité pagody.

Kláštery (vihára)

Kláštery vznikly původně jako dočasné příbytky pro potulné mnichy během období dešťů, později se změnily v trvale obývané objekty, jejichž součástí jsou cely pro jednotlivé mnichy. Dnes je klášter také centrem náboženské práce, meditace a centrem buddhistického učení.

Sochy Buddhy

Podle některých názorů nechtěl být Buddha po své smrti nijak zpodobován, v prvních staletích po jeho smrti byl připomínán pouze různými symboly (dágoby, stromy bo, kolesa, šlépěje, zvířata a jiné). Není známo proč, ale Buddhovy sochy později přesto začaly vznikat, poprvé v Indii zřejmě v 1. století př. n. l. Přestože se v různých buddhistických kulturách zpodobení Buddhy liší, mají některé společné rysy. Především na rozdíl od křesťanského zpodobování Krista není ideálem vystižení jeho lidské podoby, nýbrž je zobrazován symbolicky, aby byla zdůrazněna jeho nadpozemská povaha. Mnoho detailů na sochách je tedy dáno tradicí.

Patří k nim např. tyto znaky:

• ušniša – malý hrbolek na temeni, který symbolizuje mimořádné duchovní schopnosti
• protáhlé ušní laloky, které symbolizují odřeknutí se materiálního světa. Buddha byl totiž původně princem a na uších nosil těžké šperky. Když začal žít duchovním životem a šperky odložil, protažené ušní lalůčky mu zůstaly.
• prsty na rukou a nohou jsou prodloužené a pravidelné
• široká ramena, jemně zakřivená
• symetrická chodidla, na kterých má mít znaky potvrzující, že jde o pravého Buddhu. Často se na nich nebo také na dlaních objevuje kolo dharmy (dharmačakra), které připomíná věčný koloběh smrtí a znovuzrození. Kolo má osm loukotí symbolizujících ušlechtilou osmidílnou stezku.

Existuje ještě celá řada dalších (méně známých a někdy trochu kuriózních) teoretických pravidel. Krásné a perfektně proporcionální tělo však má být vnějším projevem vnitřní spirituální síly. Takže např. jazyk má být tak dlouhý, aby mohl dosáhnout k uším, perfektně bílých zubů má být 40 namísto 32, nezobrazují se genitálie, paže mají sahat až ke kolenům (pokud postava stojí), kůže má být zlatá atd.

Především mahájánový buddhismus přinesl také zobrazování Buddhy v obřích rozměrech (někdy až 30 m vysokých), ve výrazně nadpozemské velikosti.

Mudry

Většina Buddhových podob je zachycena v příznačných pozicích, které se nazývají mudry. Každá mudra má svůj význam. K nejběžnějším se řadí následující pozice.

Abhaja mudra – vyjadřuje nebojácnost, zahánění strachu, ochranu a mír. Buddha má pozvednutou pravou ruku obrácenou dlaní k pozorovateli. Gesto se pravděpodobně užívalo už před příchodem buddhismu jako symbol dobrých úmyslů vůči přibližujícímu se cizinci. Buddha prý použil toto gesto, když byl napaden slonem, což je častý námět fresek.

Bhúmisparaša mudra – zobrazuje Buddhu, jak sedí při meditaci s levou rukou složenou v klíně dlaní nahoru a pravou rukou se konečky prstů dotýká země. Původ této mudry je v okamžiku, kdy Buddha před svým osvícením seděl pod stromem bo a z koncentrace se ho snažil vyvést démon Mára, který zatřásl zemí. Buddha se dotkl země a vzal ji za svědka své neochvějné soustředěnosti, tímto gestem ji zároveň zklidnil. Ráno po této noci dosáhl osvícení.

Vitarka mudra – gesto diskuze a výkladu buddhistického učení (dharmy). Dělá se spojením konce palce a ukazováčku, přičemž ostatní prsty zůstávají více či méně vzpřímené. Vytvořený kruh ze dvou prstů symbolizuje kolo zákona. Gesto se objevuje u stojících i sedících figur Buddhy.

Dharmačakra mudra – toto gesto vychází z předchozí mudry vitarka, ale tentokrát je palec a ukazováček spojený u obou rukou, které jsou drženy před hrudí v úrovni srdce, přičemž pravá ruka je umístěná výše. Jedná se o gesto otáčení kola zákona (dharmačakra), které je naznačeno kruhem vytvořeným ze dvou prstů.

Dhjána mudra – gesto meditace. Obě ruce jsou volně složené v klíně položené dlaněmi nahoru, pravá leží na levé. Oba palce i zbývající prsty obou rukou se většinou vzájemně dotýkají. Postava má zkřížené nohy, hovoří se také o tzv. pozici lotosu.

Varada mudra – příznivá mudra, gesto darování, dobročinnosti, obětavosti a soucitu. Nejčastěji se objevuje společně s jinou mudrou, především s abhaja mudra. Levá ruka má dlaň otevřenou směrem k pozorovateli, postava tím nabízí člověku splnění jeho přání a osvobození od chamtivosti, hněvu a klamu.

Karana mudra – gesto vyhánění démonů a odstranění překážek, jako je nemoc nebo negativní myšlenky. Zvednutý je ukazováček a malíček, ostatní prsty zůstávají složené. Gesto je téměř totožné s gestem „paroháče“ používaném v západních zemích.

Buddhistické symboly

K nejstarším a nejběžnějším symbolům buddhismu patří kolo dharmy (dharmačakra), které představuje nekonečný koloběh zrození a úmrtí. Kolo má tradičně osm loukotí, symbol osmidílné ušlechtilé stezky, která vede k osvícení.

Druhým takovým symbolem je lotosový květ. Lotos roste ve vodě, vyrůstá tedy z bahna, přesto na hladině krásně vykvete. Představuje tedy čistotu a ukazuje, že i když člověk žije v „bahně“ koloběhu života plného žádostivosti a utrpení, může si uchovat čistou mysl a dosáhnout osvobození od své žádostivosti a tedy osvícení.

K dalším symbolům používaným už v prvních staletích existence buddhismu se řadil trojzubec (symbol tří klenotů – buddha, dharma a sangha) a také svastika známá dnes jako buddhistický symbol především ve východní Asii. Sám Buddha zpočátku nebyl zobrazován, první známkou lidského zpodobení byla posvátná Buddhova šlépěj.

V roce 1952 přijal Světový buddhistický kongres dva základní symboly společné pro všechny buddhisty – kolo dharmy a buddhistickou vlajku, která vznikla na Srí Lance v 80. letech 19. století.

Vlajka buddhismu

Na vlajce je šest vertikálních pruhů vyjadřujících auru, která podle věřících vyzařovala z těla Buddhy, když dosáhl osvícení. Modrá barva vyjadřuje milující laskavost (soucit), žlutá střední stezku (vyhýbání se extrémům), červená požehnání, které přinášení praktikování Buddhova učení, bílá čistotu Buddhova učení (dharmy) a oranžová Buddhovu moudrost. Šestá barva je kombinací všech předchozích barev.

Věřící v některých zemích provedli na této vlajce úpravy (Japonsko, Tibet, Nepál atd.), aby tak zdůraznily odlišnost jejich učení. Celkově ale tato vlajka slouží jako mezinárodní symbol buddhismu.

Osm šťastných symbolů

Původně tradiční indické symboly oblíbené v hinduismu a džinismu přejal i buddhismus, zejména tibetský, ale také např. nepálský nebo čínský. Jsou zobrazeny na nástěnných malbách, v domácnostech, na špercích nebo tibetských mincích. Patří k nim následující symboly:

1. Lotosový květ – symbolizuje čistotu těla, řeči i mysli a také osvícení.
2. Nekonečný uzel – nikde nekončí a nikde nezačíná, vyjadřuje Buddhovu moudrost a věčnou harmonii.
3. Dvě zlaté rybky – symbol štěstí, hojnosti a plodnosti, který zároveň vyjadřuje, že člověk se nemusí bát proplouvat vodami utrpení během samsáry.
4. Prapor vítězství – představuje vítěznou bitvu Buddhy nad démony, zároveň vítězství těla, mysli a řeči nad negativními vlivy a nevědomostí.
5. Kolo dharmy – kolo Buddhova učení, které připomíná věčný koloběh životů, smrtí a znovuzrození.
6. Váza s pokladem – znamená dlouhý život, prosperitu, zdraví a bohatství.
7. Slunečník – symbolizuje ochranu před utrpením, nemocemi a jinými škodlivými vlivy.
8. Bílá pravotočivá ulita – reprezentuje buddhistické učení, které se dostává do nejvzdálenějších koutů země, stejně jako nádherný zvuk ulity, když se na ni hraje.

Historie šíření buddhismu

Buddhismus se šířil jen velmi pomalu až do doby indického císaře Ašóky, který vládl velkému impériu ve 3. století př. Kr. (260–218 př. n. l.). Za jeho vlády bylo postaveno velké množství stúp a víra se šířila po celé říši a dokonce do sousedních zemí, a to ve dvou základních směrech. Jeden směr byl na severozápad do Afghánistánu a Střední Asie, tento směr nakonec vedl k rozšíření buddhismu do Číny a východní Asie (mahájána). Druhý byl na jih na ostrov Srí Lanku, kde se velmi pevně uchytil a vedl i k rozšíření do jihovýchodní Asie (théraváda).

Ve středověku už byl buddhismus v Indii téměř zapomenut a ztratil tam svůj vliv, v dalších zemích se ale udržel a rozvíjel. Dnes ho vyznává asi 500 milionů lidí, což představuje cca 7 až 8 % světové populace. Odhaduje se, že téměř polovina buddhistů žije v Číně. Příznivců mahájány je zhruba 360 milionů, vyznavačů theravády cca 150 milionů.

Známí vyznavači buddhismu

Buddhismus je přitažlivý i pro mnoho známých osobností ze „západu“. K jeho vyznavačům nebo sympatizantům se tak řadí např. herci Leonardo di Caprio, Steven Seagal, Orlando Bloom a Richard Gere, herečky Sharon Stone a Umma Thurman, zpěvák Leonard Cohen a zpěvačka Tina Turner, golfista Tiger Woods nebo podnikatel Steve Jobs.

Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.