Raška a Zeta - Nemanjićové - Car Dušan - Bitva na Kosově poli - Osmanská nadvláda - Srbské povstání - Knížectví a nezávislost - Balkánské války - První světová válka - Království SHS - Druhá světová válka - Jugoslávie - Po Titově smrti
Počátky - Raška a Zeta
Srbové byli podle dochovaných informací mezi posledními národy, které se na Balkáně zorganizovaly ve státní uspořádání. Do oblasti Srbové přišli v 6. století, ještě jako Slované obecně. První srbský stát je doložen z 10. století a byl nazýván Raška, s vládcem Česlavem Klonimirovićem. Region Raška dodnes existuje, a to na jihu dnešního Srbska, dosud je možné prohlédnout si zříceninu hradu Ras (více viz Zajímavosti a památky), sídlo tohoto jména by mělo být východiskem názvu srbského středověkého státu Rašky.
Ve stejné době se také na jadranském pobřeží objevují organizovaná společenství, z nichž vyniká Duklja, později Zeta, jejíž obyvatelstvo je také srbské, dnes se však spíše uvažuje o tom, že se jedná o kolébku Černé Hory, a tedy že šlo o Černohorce.
Typický titul srbských vládců tohoto období byl despota (nejvyšší možná hodnost po císaři) a udělovala jej Byzanc, která byla v různých etapách úzce či volněji spjata s vládou nad srbskými územími; v Rašce se objevuje také titul velký župan.
Dynastie Nemanjićů
Nemanjićové se dostali k moci ve 12. století, prvním byl Štěpán Nemanja, jemuž se přisuzují zásluhy za sjednocení srbských zemí a jejich osamostatnění od Byzantské nadvlády. Mimo Rašky a Zety, respektive Duklji, připojil pod sféru svého vlivu také například hercegovské Zahumlje a Travuniji (oblast okolo dnešní Trebinje). Dalšími jeho zásluhami bylo rozšíření křesťanství a založení mnoha klášterů, které můžeme dodnes po celém Srbsku navštívit.
Nemanjův syn Rastko Nemanjić se proslavil pod jménem (svatý) Sáva a byl prvním arcibiskupem autokefální srbské pravoslavné církve, tehdy se sídlem v klášteře Žiča. Svatý Sáva je patronem srbského státu a je často vyobrazován na freskách s knihou v levé ruce. Se svým otcem, který se stal také mnichem (jeho mnišské jméno bylo Simeon), založili na Svaté hoře na řeckém Atosu proslulý klášter Chilandar (Hilandar).
Sáva byl činný v oblasti duchovní. Státní sféru pak obstarávali jeho vládnoucí bratři Vukan a Stefan zvaný Prvovenčani (tedy první korunovaný).
Car Dušan
Car Štěpán Uroš Dušan (1308–1355), také Nemanjić, je považován za strůjce rozkvětu srbských zemí. Srbské území rozšířil do rekordní velikosti. Připojil některá makedonská území a později se nechal korunovat za cara Řeků a Srbů (roku 1345). Raději se neptejte, co si o tom myslí Řekové...
Jeho činnost je také spojena s rozvojem písemnictví a zákonodárství díky sepsání tzv. Dušanova zákoníku (roku 1349 a 1355). Tento spis reflektuje situaci tehdejšího občanského i státního života, stanovuje poměrně moderní pravidla na byzantské bázi (Zakonik cara Justinijana) pro chod státu. Jedná se tedy o velmi moderní dílo, které bylo nezávislé na církevním právu.
Cara Dušana bychom mohli pro naši představivost přirovnat ke Karlu IV. – žili a vládli ve stejném období, zasloužili se o rozkvět svých zemí a svým způsobem zůstali nepřekonáni. Dušana můžete spatřit vyobrazeného na freskách s dvouramenným křížem v pravé ruce a s královskou (císařskou) korunou na hlavě, kolem níž je navíc svatozář.
Bitva na Kosově poli
Po smrti cara Dušana se jeho nástupcům už nepodařilo udržet celé území jednotné, vzniklo více nástupnických států, jednotliví panovníci a jejich rody se mezi sebou hašteřily, což vedlo ke značnému oslabení srbských zemí. Této situace obratně využili sílící Turci a mnohými nájezdy ještě více přispívali ke snižování životaschopnosti země.
Bitev mezi Srby a Turky se odehrálo mnoho, žádná však nevstoupila do dějin tak jako bitva na Kosově poli (nedaleko Prištiny) roku 1389 (15. 6. podle juliánského, 28. 6. podle gregoriánského kalendáře). Tam bylo srbské vojsko poraženo tureckou přesilou, a jak se traduje, také zradou na srbské straně. V bitvě padl srbský car Lazar Hrebeljanović, ale i turecký sultán Murad.
Stejně tak, jako je pro české dějiny důležitá prohra na Bílé Hoře či na Moravském poli, tak i pro Srby je tato prohra velmi citlivá a je dodnes pociťována velmi osobně. Není se tedy čemu divit, že se Srbům nelíbilo oddělení Kosova, kde se jejich „slavná“ prohra odehrála. Navíc v této oblasti celý stát historicky vznikl, o to je ztráta citelnější.
Osmanská nadvláda
Po bitvě na Kosově poli již nebyly srbské země schopné se efektivně bránit. Turkům se tak otevřela velmi kýžená cesta hlouběji do Evropy. Srbsko postupem času přicházelo o svá území a upadalo pod nadvládu Turků. Hlavním městem bylo tehdy Smederevo, to bylo obsazeno roku 1459, což znamenalo definitivní podrobení na další dlouhá staletí. Od té doby se do srbské historie a kultury nesmazatelně zapisuje orientální osmanský vliv. Země byla rozčleněna na kraje zvané sandžaky (odtud také dnešní název oblasti na jihozápadě země), začaly se uplatňovat islámské zákony a zahájena byla také islamizace.
Obecně se setkávali vládnoucí muslimové u místního obyvatelstva s nelibostí, ale část obyvatel naopak na islám přestoupila – spíše z praktických důvodů, neboť pro muslimy platil jiný metr než pro křesťanské obyvatelstvo. Jako muslim se člověk mohl dostat na vyšší pozice apod. Tento "trend" se projevoval rychleji v Bosně a Hercegovině (kde je islám dodnes výrazně zastoupeným náboženstvím), kde měla asimilace lepší živnou půdu.
V srbském prostředí se toto období považuje za celkový útlum vývoje společenských vztahů a především kultury. Srbové ve dvou takřka masových vlnách (srbské stěhování, seobe) odcházeli za hranice osmanského vlivu, a tak se dostávali na území pod správou především Uherska, do dnešní Vojvodiny, Maďarska, ale také do Chorvatska.
Stali se věrnými ochránci tzv. vojenské hranice a získali svébytná práva a výsady v nové domovině. Tento fakt nám může pomoci vysvětlit, proč se tolik Srbů nachází například na chorvatském území – a proč při rozpadu Jugoslávie cítili odtržení Chorvatska (jako domov spousty svých krajanů) jako nepřijatelné.
Srbské povstání
Největším fenoménem srbské historie je prohra na Kosově poli. Naopak za triumfy by bylo možno nazvat povstání, která Srbové podnikli v 19. století. První povstání organizoval obchodník s dobytkem Karadjordje Petrović roku 1804. Srbové se tehdy vzbouřili proti kruté samosprávě dahijů (správců jednotlivých regionů). Nejdříve se jednalo jen o lokální protest, který se však relativně brzy rozšířil do celého bělehradského sandžaku, kde také vznikla první samostatná vláda, která odmítala odpovědnost sultánovi.
Malá oblast srbské autonomie v obležení osmanského "nepřítele" hledala pomoc v Rusku, to však mělo svých problémů dost, a tak se nakonec Srbové rozhodli vyjednávat s Istanbulem, na němž sice nezískali úplnou nezávislost, určitých práv a výhod a především usmíření se však dočkali.
Problém nastal po skončení války mezi Ruskem a Tureckem, kdy Osmané opět získali dostatek sil na pacifikaci vzdorujících Srbů. To Srbové samozřejmě tušili. Roku 1813 Turci opět obsadili srbská nezávislá území a Karadjordje uprchl. Nový správce nastolil silně agresivní režim nepřátelský vůči místnímu obyvatelstvu.
Nebylo se tedy čemu divit, když už rok nato vypuklo druhé srbské povstání, tentokrát pod vedením Miloše Obrenoviće, schopnějšího a úspěšnějšího vyjednavače.
Srbské knížectví a nezávislost
Po druhém povstání získalo Srbsko status autonomního knížectví a vůči Turecku mělo jen relativně málo povinností. Muslimské obyvatelstvo ze strachu valem opouštělo nový státní útvar, protože se z pochopitelných důvodů bálo pomsty. U moci se střídal rod Obrenovičů (Miloš Obrenović, velitel druhého povstání) s úřednickou vládou a Karadjordjevići (Aleksandar Karadjordjević, syn zakladatele samostatného Srbska Karadjordje Petroviće).
Po turecké nadvládě stále poměrně zaostalé Srbsko pod vládou Mihaila Obrenoviće získalo úplnou nezávislost roku 1867, zároveň se podařilo rozšířit stát směrem na jih. Rod Obrenovičů byl během puče roku 1903 vyvražděn, na trůn se opět vrátili Karadjordjevićové. Velkého rozkvětu doznal stát za panování Petra I. Karadjordjeviće.
I tak se ale země zmítala v problémech, hlavně ve sporech s Bulhary, s nimiž také v osmdesátých letech devatenáctého století válčila. Mezinárodně se Srbsko začalo přiklánět k západním zemím Evropy, osamostatňovalo se od vlivu Německa a Rakouska.
Balkánské války
Důležitou kapitolkou v dějinách nového Srbského státu byly také tzv. balkánské války. První se odehrávala v letech 1912-13 a Srbsko v ní stálo po boku Černé Hory, Bulharska a Řecka proti Turecku. Všechny tyto státy požadovaly na Turecku autonomii křesťanských oblastí pod vlivem Turecka. Žádost nebyla přijata a byly zahájeny boje. Rozhodující vítězství se povedlo Srbům u Kumanova. Srbsko výhrou v této válce získalo většinu Kosova a část Makedonie. Turecko se definitivně stáhlo z Balkánu.
Stejně tak jako dvě srbská povstání, i balkánské války proběhly dvě. V té druhé se roku 1913 Srbsko tajně spojilo s Řeckem proti Bulharsku, s nímž měly obě země nevyjasněné hranice. Srbsko ze sporu opět vyšlo vítězně.
Všechny tyto události, které těsně předcházely světové válce, Srbsku zajistily respekt a sebevědomí, disciplínu, vojenskou modernizaci a pohotovost – bez nichž by je nadcházející světová válka jistě zastihla nepřipravené.
První světová válka
"Tak nám zabili Ferdinanda," a obviněni z toho byli mladí srbští nacionalisté z Bosny. Ač z Bosny (které tehdy patřilo pod Rakousko-Uhersko), stín padl na Srbsko, kterému nepomohlo ani to, že atentát ostře odsoudilo. Rakousko vydalo ultimatum, jehož přijetí by fakticky znamenalo konec rozvíjejícího se srbského státu. Nepřijetí rakouské nadvlády automaticky znamenalo zdvižení hozené válečné rukavice. Tehdy ještě Rakousko netušilo, jak osudové rozhodnutí udělalo.
Pomocníky v boji proti Rakousku byli od začátku Černohorci, s nimiž se Srbsku nejdříve vedlo natolik dobře, že se jim povedlo dokonce proniknout na území Rakouska a obsadit Sarajevo. Toto dílčí vítězství a ještě jeden rok zvládali Srbové rakouský nápor poměrně dobře odbíjet. Na konci roku 1915 se ale na stranu Habsburků přidalo Bulharsko a zanedlouho přispěchalo také Německo. Srbská armáda se začala stahovat na jih. Oslabená země tedy začala být obsazována jak Rakušany, tak i Bulhary, kteří se okamžitě zhostili "bulharizace" země, neboť plánovali její udržení natrvalo.
Srbská armáda, ale také civilisté, značná část inteligence a vláda se rozhodli pro ústup přes Albánii. Tuto takřka zoufalou akci pěšího pochodu zimními nehostinnými albánskými horami za nezanedbatelných ztrát (uvádí se, že na 70 000 vojáků a 100 000 civilistů zemřelo v důsledku zimy, hladu, chorob apod.) nazývají Srbové svou Golgotou. Na konci cesty je u moře čekaly francouzské lodě, které je přepravily na řecký ostrov Korfos (to je jiný ostrov než Korfu!). Odtud byla po zotavení vyslána srbská armáda na soluňskou frontu, kde se opět vzchopila. Roku 1918 se Srbové dostali zpět na srbské území, rozbili bulharské a rakouské vedení a nakonec získali nazpátek i Bělehrad.
Království SHS a co to znamená
Po opětovném získání Bělehradu bylo prakticky okamžitě vyhlášeno Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (nezaměňujte se Státem Slovinců, Chorvatů a Srbů, který vznikl s koncem války na území rozpadajícího se Rakousko-Uherska - tento stát se stal nakonec součástí Království SHS). Toto království mělo nesnadný úkol vytvořit státní útvar s naprosto novými hranicemi a nepropojenou infrastrukturou, o různé životní a sociální úrovni v jednotlivých oblastech ani nemluvě.
Nesnadná byla také otázka makedonské národnosti: Srbové je považovali za Srby, Bulhaři zase za Bulhary. Srbský kolonialismus se tam nesetkával se zcela vřelým přijetím.
Království SHS bylo roku 1929 přejmenováno na království Jugoslávie. Vytvořila se teorie tzv. jugoslávské národnosti, s níž se mohli na jednu stranu ztotožnit všichni, na stranu druhou tento pojem neobsahoval žádný historický ani etnický základ.
Druhá světová válka
Jugoslávie byla druhou světovou válkou zastižena až roku 1941. Jugoslávie si nejdříve pohrávala s myšlenkou neutrality, ale na to nakonec sama nestačila. Roku 1941 se odtrhlo samostatné Chorvatsko a postavilo se na stranu Německa. Zbytek Jugoslávie byl okupován. Chorvatští Ustašovci (hnutí v podstatě fašistické) začali vůbec jako první s etnickými čistkami na svém území – byly namířeny proti Srbům.
Území Kosova bylo Italy připojeno k jimi ovládané tzv. velké Albánii a místní Srbové zažívali podobné útrapy jako ti v Chorvatsku. Tehdy došlo k událostem, které hrají roli dodnes: kosovští Srbové prchají z Kosova, aby se zachránili, a útočiště hledají v dnešním Srbsku. Tehdy tedy došlo k výrazným demografickým změnám na území Kosova. Tyto protisrbské čistky se také velmi negativně podepsaly na dnešních vztazích na Balkáně.
K srbské druhé světové válce nesmazatelně patří odboj a partyzáni. Odboj byl vedený převážně srbskými armádními důstojníky, věrnými králi a nespokojenými s bělehradskou loutkovou vládou řízenou z Berlína. Členové tohoto odboje byli nazýváni četniky. Vedle četniků existoval také komunistický (nenárodnostně orientovaný) odboj, z něhož vzešla pozdější socialistická Jugoslávie a první muž Josip Broz Tito.
Srbsko v socialistické Jugoslávii
Poválečná, nově socialistická, Jugoslávie si dala za úkol především etnickou toleranci, a to především uznáním celkem šesti státotvorných národností: vedle Srbů, Chorvatů a Slovinců jsou nově uznáni Makedonci, Černohorci a Bosňáci. Nově se tvrdě potírá jakýkoli projev náboženského či nacionalistického extremismu. Jugoslávie byla typickou poválečnou socialistickou zemí s neúprosným komunistickým režimem, typickým budováním a budovatelstvím.
Po prvotní poválečné euforii dochází roku 1948 k rozkolu mezi Titem, respektive Jugoslávií, a Stalinem, respektive Sovětským svazem (ovšem první neshody se objevovaly už za války). Od té doby se vztahy mezi těmito dvěma zeměmi komplikovaly, v padesátých letech už se pak vydává každý svou cestou. Jugoslávie tak získává určitou volnost a nezávislost, začínají se rozvíjet mezinárodní vztahy, kultura, ekonomika.
Od sedmdesátých let se však objevují problémy s rovností jednotlivých oblastí, autonomií, přidružují se i ekonomické problémy, začínají se objevovat obavy z rozpadu federace, nezmenšují se rozdíly mezi vyspělejšími a zaostalejšími republikami. V roce 1980 umírá Tito.
Po Titově smrti
Politická osobnost Josipa Brože Tita, jak je známo, dokázala udržet leckteré problémy buď pod pokličkou, nebo jim předcházet, nebo je prostě zamést či oddálit – Jugoslávii držel pevnou rukou, a tak se hlavně etnické problémy zkrátka neřešily, nebo nevznikaly, anebo nebyly vidět. Po smrti tohoto významného politika (roku 1980) se situace dramaticky změnila (ovšem neidealizujme si ani titovskou Jugoslávii), respektive věci se začaly hýbat.
Jeho následovníci nedokázali čelit latentním problémům v tak heterogenním etnickém masivu a celý problém kulminoval občanskou válkou v Jugoslávii. Nejdříve se oddělilo Slovinsko (1991), pak chtělo udělat totéž Chorvatsko, ale to již nebylo tak jednoduché, protože na jeho území se nacházely příliš početné srbské menšiny. Ze stejného důvodu "dělalo problémy" i oddělování Bosny a Hercegoviny. Dále přišly na řadu albánsko-srbské konflikty v Kosovu.
Všechny události se děly v podstatě celá devadesátá léta. Do nového tisíciletí pak vykročila nová Jugoslávie, později přejmenovaná na federaci Srbsko a Černá Hora. Ta se rozpadla na základě mírumilovného referenda roku 2006. Poslední dosavadní dělení proběhlo prohlášením samostatného Kosova, které se v roce 2008 sice obešlo bez násilí, problém je nyní ještě stále nedořešen na poli mezinárodních vztahů a diplomatickém – existují státy, které Kosovo za samostatné uznaly, jiné však ne (v čele se Srbskem).
Autorkou textu je Radka Nováková, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.