Josip Broz Tito byl jugoslávský revolucionář a státník, který byl v různých rolích vůdčí postavou Jugoslávie od roku 1943 až do své smrti v roce 1980. Za druhé světové války stál v čele odboje proti hitlerovskému Německu, který je mnohými považován za nejúspěšnější odbojové hnutí v okupované Evropě té doby. Jako prezident Jugoslávie se později stal velmi populární postavou sjednocující jihoslovanské národy v mírovém soužití, zároveň však vládl pevnou rukou a potlačoval své odpůrce, proto bývá označován za „benevolentního diktátora“.
Na mezinárodním poli se společně s indickým prezidentem Nehrú, indonéským prezidentem Sukarnem a Egypťanem Nasserem postavil do čela Hnutí nezúčastněných, tj. třetích zemí, které v době studené války nestranily ani západnímu, ani sovětskému bloku. V letech 1939 až 1980 stál Tito v čele jugoslávské komunistické strany a s titulem maršála velel i jugoslávským ozbrojeným silám. Na obou stranách „železné opony“ byl přijímán příznivě, proto dostal celkem 98 různých vyznamenání, včetně francouzského Řádu čestné legie a britského Řádu lázně.
Mládí Josipa Broze
Josip Broz se narodil chorvatské matce a slovinskému otci v chorvatském městě Kumrovac v roce 1892, tedy v době Rakousko-Uherské říše. Byl sedmým nebo osmým dítětem svých rodičů, někteří z jeho sourozenců ale nepřežili první roky svého života. Josip byl pokřtěn a vychován jako katolík a navzdory rozdílnému etnickému původu rodičů byl považován za Chorvata. Ve věku osmi let začal navštěvovat základní školu, ale dokončil z ní pouhé čtyři roky. Omezené vzdělání se pak po celý jeho život projevovalo mj. jeho špatnou výslovností. Jako teenager nastoupil do tříletého učení u českého zámečníka Nikoly Karase ve městě Sisak a začal vstřebávat levicové myšlenky, vstoupil do odborů i do sociálně-demokratické strany.
Poté hodně cestoval za prací, pobýval např. v Lublani, Terstu či Záhřebu, většinou opravoval jízdní kola. V roce 1911 se poprvé účastnil stávky. V roce 1912 získal novou práci v Čechách, v železárnách v Čenkově nedaleko Příbrami. Zde postupně zjistil, že se zaměstnavatel snaží získat levnou pracovní sílu, aby nahradil místní zaměstnance, proto se připojil k úspěšné stávce, která zaměstnavatele přinutila ustoupit. Následně Tito krátce pracoval také v Plzni ve Škodových závodech, poté se odebral do německého Mnichova a později do Mannheimu, kde ho zaměstnala firma Mercedes-Benz. Odtud zamířil do Rakouska, kde mj. pro firmu Daimler testoval auta.
V roce 1913 byl Broz zapsán do rakousko-uherské armády, kde byl natolik úspěšný, že se již po několika měsících stal údajně nejmladším seržantem celé armády. Za války bojoval proti Rusům a v březnu 1915 byl těžce raněn a zajat. Během 13 měsíců strávených v nemocnici v Rusku nedaleko Kazaně měl zápal plic i tyfus, také se ale s pomocí dvou školaček naučil rusky. Jako válečný zajatec pracoval na udržování nově vybudované Transsibiřské magistrály. Poté uprchl a dostal se do Petrohradu, kde se v roce 1917 účastnil protivládních nepokojů, které předcházely bolševické revoluci. Během snahy o útěk do Finska byl znovu zatčen a odvezen na Sibiř, znovu utekl a dostal se do Omsku, kde se dozvěděl, že Lenin převzal moc v Petrohradě. Následně byl najatý do Rudé Gardy.
Během této doby, kdy v Rusku zuřila občanská válka mezi Rudými a Bílými, potkal Tito krásnou 14letou dívku Pelagiji „Polku“ Bělousovou, kterou si v Omsku v roce 1920 vzal za ženu (jemu bylo v tu dobu 27 let, jí 15 nebo dokonce 14 let). Ve stejném roce se se svojí již těhotnou manželkou vrátil do vlasti, kde se v Záhřebu stal členem komunistické strany. Země se tehdy jmenovala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Komunistická strana se v roce 1921 stala ilegální. Kvůli svým komunistickým aktivitám byl Josip opakovaně stíhán a propuštěn z práce, v roce 1925 se stal ve věku 33 let v podstatě profesionálním revolucionářem. Několikrát se ocitl ve vězení. V roce 1935 odcestoval na rok do Sovětského svazu a v roce 1937 byl jmenován novým generálním tajemníkem jugoslávské komunistické strany, když dosavadního šéfa Milana Gorkiće nechal zavraždit Stalin.
Odboj za druhé světové války
Když Němci v roce 1941 obsadili většinu Jugoslávie a Chorvati vyhlásili vlastní fašizující stát, Tito se postavil do čela odboje vedeného komunistickou stranou. V roce 1944 už byl Tito i ze strany Spojenců a dokonce i od exilové vlády krále Petra II. uznáván za premiéra Jugoslávie a vrchního velitele armády. Se svými partizány provedl Tito masivní ofenzívu, která prolomila německé linie a přinutila Němce ze země odejít.
Jakožto osvoboditel byl Tito po válce po vítězství ve volbách potvrzen jako předseda vlády a ministr zahraničí, země dostala jméno Federativní lidová republika Jugoslávie (později v roce 1963 změněno na Socialistická federativní republika Jugoslávie). Partizánské vojsko se změnilo na Jugoslávskou lidovou armádu, která se stala čtvrtou nejsilnější armádou v Evropě. Vznikla také tajná policie a odpůrci režimu podléhali násilným represím. V prvních poválečných letech byl Tito silně oddaný Moskvě a ortodoxním marxistickým ideám, ale už tehdy neměl lehký vztah se Stalinem, který ho považoval za příliš nezávislého.
Roztržka se Stalinem
Tito se postupně odklonil od Sovětského svazu a od Stalina. Oproti jiným komunistickým zemím nehrála v osvobozování Jugoslávie takovou roli Rudá armáda, proto se Tito cítil být na Sovětském svazu nezávislý. Oficiálně byl sice zpočátku sovětským spojencem, Sověti však v jugoslávské komunistické straně vybudovali síť špionů už v roce 1945. Jugoslávie začala budovat svůj vlastní ekonomický model odlišný od sovětského.
V roce 1949 došlo k otevřené politické roztržce, jugoslávská komunistická strana byla vyloučena z Kominformy, mezinárodní organizace komunistických stran. Stalin předpokládal, že když Tito ztratí jeho podporu, svoji vládu neudrží („Pohnu malíčkem a nebude žádný Tito.“). Celou záležitost vzal osobně a zorganizoval několik atentátů na Tita, z nichž žádný se nezdařil. V dopise mu Tito zcela otevřeně napsal: „Přestaňte posílat lidi, aby mě zabili. Už jsme jich chytili pět. Jestli nepřestanete posílat zabijáky, pošlu jednoho do Moskvy a nebudu už muset poslat druhého.“ Zejména v 50. letech byli zatýkáni kritici Titova režimu a také údajní „Stalinisté“, státní policie byla všudypřítomná.
Jugoslávie od 60. do 80. let 20. století
V roce 1961 patřil Tito k zakladatelům Hnutí nezúčastněných, Jugoslávie byla neutrální ve studené válce a spolupracovala se všemi zeměmi. Měla také liberální politiku v tom, že její občané mohli relativně volně cestovat do zahraničí a mnoho Jugoslávců za hranicemi také pracovalo. Tito se setkal s velkým množství světových státníků a osobností, včetně Stalina, Chruščova, J. F. Kennedyho, Dwighta Eisenhowera, Richarda Nixona, Alžběty II., Winstona Churchilla, Fidela Castra, Che Guevary nebo Jásira Arafata.
V 60. letech byly zahájeny reformy umožňující soukromé podnikání a uvolněny restrikce na náboženské praktiky. 1. ledna 1967 se stala Jugoslávie první komunistickou zemí, která otevřela své hranice zahraničním návštěvníkům a zrušila vízovou povinnost. V roce 1968 vyjádřil Tito podporu Alexandru Dubčekovi a Československu, které čelilo sovětské invazi. V očích západu bylo největší předností Tita, že dokázal držet na uzdě nacionalistické nálady a udržel jednotu Jugoslávie.
Jugoslávie však přesto byla policejním státem potlačujícím lidská práva. Podle některých zdrojů měla druhý největší počet politických vězňů ve východní Evropě, hned za Sovětským svazem. Ekonomicky na tom země byla určitě hůře než státy západního bloku s tržním hospodářstvím. Ekonomika byla založená na zadlužení, které každým rokem rychle rostlo, což vyústilo v krizi v 70. letech. Neschopnost splácet dluh se naplno projevila po Titově smrti v roce 1980. Dodnes jsou ex-jugoslávské země zatíženy vysokým zadlužením, které je důsledkem Titovy politiky.
Poslední dny a pohřeb
Tito zemřel 4. května 1980 krátce před svými 88. narozeninami. Měl problém s krevním oběhem v levé noze, ta musela být amputována, následně však dostal gangrénu a zemřel v nemocnici ve slovinské Lublani. Na jeho pohřeb přijelo mnoho státníků z celého světa. Podle počtu politiků a státních delegací se jednalo o tehdy vůbec největší státní pohřeb v historii, kterému se vyrovnal až pohřeb papeže Jana Pavla II. v roce 2005 a poté Nelsona Mandely v roce 2013. S Titem se přijeli rozloučit mj. čtyři králové, 31 prezidentů a 22 premiérů, kteří pocházeli z obou soupeřících bloků v době studené války.
Titovo dědictví
Již za Titova života a poté po jeho smrti bylo po Titovi pojmenováno několik míst, v každé ze šesti republik federace se to týkalo jednoho města. Většina z nich se později vrátila ke starému jménu – to se týká např. černohorské metropole Podgorica, která se jmenovala Titograd (její letiště má stále kód TGD), nebo města Užice, které se dříve jmenovalo Titova Užice. Po Titovi se ale stále jmenuje mnoho ulic v jihoslovanských městech.
Jednou z hlavních tříd v centru Sarajeva je ulice Maršála Tita, kde také v parku před univerzitním kampusem Marijin Dvor stojí Titova bronzová socha. Stejně tak se po něm jmenuje významný most ve slovinském Mariboru či hlavní náměstí slovinského přístavu Koper. Vůbec největší je 10metrová socha, které stojí ve Velenje, také ve Slovinsku.
Každoročně se koná tzv. štafeta jednoty a bratrství v Černé Hoře, Makedonii a Srbsku, která končí v Domě květin, tedy v Titově mauzoleu v Bělehradě. Ve stejné chvíli vybíhají běžci ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, jejich štafeta končí v chorvatském Kumrovaci, kde se Tito narodil.
Rodina a osobní život
Tito měl během svého života mnoho milostných afér a byl několikrát ženatý. V ruském Omsku, kde byl jako válečný zajatec, potkal Pelagiji Bělousovou, kterou si vzal v roce 1920, když jí bylo 14 nebo 15 let. Porodila mu pět dětí, z nich ale zůstalo naživu jen jediné, syn Žarko. Pelagija se vrátila do Ruska v roce 1928, když byl Tito ve vězení. V roce 1936 si Tito vzal Rakušanku Lucii Bauerovou. V roce 1940 se oženil už potřetí, s Hertou Haasovou, která mu porodila syna Alexandra. Během vztahu s ní však žil promiskuitně, mj. udržoval paralelní vztah s odbojářkou a občas jeho osobní sekretářkou Davorjankou Paunovićovou. Haasová se proto s Titem rozvedla, Paunovićová zemřela v roce 1946 na tuberkulózu a byla pohřbena v zadní části Titovy rezidence Beli Dvor v Bělehradě.
Nejznámější ženou Josipa Broze je Jovanka. Vzali se v roce 1952, když mu bylo 59 let, zatímco jí 27 let. Jovanka se o Tita snažila už dřív, když jí bylo o málo více než 20 let, v té době však prezident Jugoslávie dával přednost zralejší operní pěvkyni (Zinka Kuncová). Jovanka se ale nenechala odradit, pracovala v rezidenci Beli Dvor a Tita nakonec uhnala. Protože byla jediná žena, kterou si Tito vzal, když už byl u moci, stala se také první dámou. Jejich vztah ale nebyl šťastný, procházel mnoha krizemi, které byly často viditelné i pro veřejnost, a mnoha nevěrami. Pár nikdy neměl děti. Jovanka však byla na pohřbu v roce 1980 stále přítomná jako Titova žena.
V době své vlády žil Tito přepychový život. V Bělehradě pobýval v rezidenci Beli Dvor a navíc si udržoval i privátní domov. Na ostrovech Brijuni v Chorvatsku stála od roku 1949 státní letní rezidence, architektem byl Slovinec Jože Plečnik a objekt zahrnoval i zoo. Zde Tito přijal téměř stovku hlav států, ale také jiné známé osobnosti, např. Elisabeth Taylorovou, Ginu Lollobrigidu či Sophii Lorenovou. Další rezidenci měl ve Slovinsku u jezera Bled. Do roku 1974 měl k dispozici už 32 oficiálních sídel, jachtu či prezidentské letadlo. Nejednalo se však o soukromý majetek, objekty zůstaly po jeho smrti státu.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.