Kilt - Tartan - Dudy - Ceilidh - Highland Games - Skotské klany - Lochnesská příšera - Svátky ve Skotsku
Sukně (kilt)
Asi nejikoničtější skotská specialita jsou muži v sukních. Tedy přesněji řečeno v kiltech, nedílné to součásti národního kroje. K tomu patří ještě mimo jiné dýka u pasu, sporan (cosi jako kabelka), podkolenky a baret nebo lodička s pérem. Až na tu dýku to může znít trochu zženštile, ale opak je pravdou. Skota v plné parádě si s transvestitou nespletete.
Původ této tradice najdeme na Skotské vysočině. Již od pradávna se zde lidé omotávali pruhem vlněné látky přes rameno, přepásali ji kolem pasu, zbytek volně plandal. Velice praktický oděv, ve kterém zůstala jedna ruka volná, takže se lépe mávalo mečem. Tento oděv sloužil i jako přikrývka na spaní. Po namočení do vody chránil před větrem a zároveň dobře držel teplo.
Jeďte do Skotska v dobré partě
Dnešní kilt byl zaveden až britskou armádou jako praktická součást uniformy pro skotské regimenty v 18. století. Cestu ke slávě měl ale stále trnitou, neboť byl asociován se Skotskou vysočinou a chudobou. Na jeho popularizaci se podílel například spisovatel Sir Walter Scott, který ve svých románech přinesl silně romantický pohled na obyvatele severu Skotska. Díky obrovské oblibě jeho knih se kostkovaná sukně stala symbolem vlastenectví a hlavně módou i mezi lidmi na civilizovaném jihu.
Dnes je kilt celosvětově proslulý a díky turismu je také zdrojem nemalých příjmů. Ceny se pohybují od desítek do tisíců liber dle kvality. Používán je běžně pro všední i oficiální příležitosti a nechybí v šatníku žádného pravého Skota. Nosí se pod ním spodní prádlo? Běžně asi nikoliv, ale dnes už je to věcí individuální a navíc zřejmě dost záleží na venkovní teplotě.
Tartan
Kostkovaný různobarevný vzor nejen vlněného oblečení je další typicky skotský prvek. Jeho historie sahá až do pradávných časů bojovných keltských kmenů. Nejstarší kus látky s tímto vzorem je ale datován až do roku 1500 před naším letopočtem. Trochu překvapivě byl nalezen na mumiích v západní Číně, které mají zrzavé vlasy.
Dnes je každý barevný vzor spojen s určitým skotským klanem, ale tato asociace byla vytvořena až v době popularizace národního kroje v 17. a 18. století. Původně byly barvy tartanu spojeny spíše s místem, kde tkadlec pobýval, a s druhy barviv, které zrovna používal. Určitě ale platilo pravidlo, že čím více barev se při výrobě použilo, tím vyšší cena látky, a tudíž se dalo rozpoznat třeba sociální postavení nositele.
Tartan je možno najít na skotských krojích, šálách, dekách, čepicích, ale i na suvenýrech, jako jsou hrnky nebo třeba tapety. Podrobné katalogy prozradí, kterým klanem a při jaké příležitosti jsou různé kombinace barev používány. Přijít dnes na nový vzor není vůbec jednoduché a i pak musí být oficiálně uznán Skotskou tartanovou společností.
Pokud vás zajímá technologie výroby, doporučuji navštívit obchod Tartan Weaving Mill. Najdete jej na ulici Royal Mile kousek od edinburského hradu a v jeho suterénu je velká manufaktura, kde si můžete prohlédnout tkalcovské stavy přímo za provozu.
Dudy (Bagpipes)
Tento nástroj do Skotska údajně přinesli Římané, ale to je jen domněnka. Jeho místní popularita je historicky spojována hlavně se Skotskou vysočinou. Právě zde totiž poprvé zazněly mnohé známé melodie, které je dnes možné zaslechnout na skotských ulicích.
Kromě hraní pro radost využívali Skotové dudy i jako psychologickou zbraň. Jejich ječivý zvuk totiž povzbuzoval skotské válečníky v bitevní vřavě a do srdcí nepřátel zaséval hrůzu na míle daleko. Spojení dud se skotskou identitou a patriotismem vedlo dokonce k oficiálnímu zákazu hraní v polovině 18. století. Naštěstí tento zákaz už dnes neplatí.
Potkat vojenskou kapelu v sukních, jak mašíruje ulicí a duje na plné pecky, je zážitek, při kterém běhá mráz po zádech. I jeden dudák nadělá pěkný rámus. V centru Edinburghu stačí jít po zvuku a bezpečně nějakého najdete. Za pár mincí vám pak ochotně zapózuje před kamerou.
Dudy znějí mimo jiné skvěle také ve spojení s rockovou hudbou, čímž se proslavila například kapela Red Hot Chilli Peppers. Cédéčka s více i méně tradiční dudáckou muzikou najdete v každém obchodě se suvenýry.
Ceilidh
Ceilidh je skupinový tanec doprovázený tradiční lidovou hudbou. Ta zní podobně jako známější irská hudba a je většinou produkována živou kapelou. Na skotském venkově je ceilidh nedílnou součástí večera v nejedné hospodě. Typické je rychlé střídání tanečních partnerů, což v minulosti nejspíš dobře sloužilo při seznamování na vesnických zábavách.
Je dobré si nechat předem vysvětlit alespoň základní pravidla, než se vrhnete do chaosu na parketu. I pak se asi budete orientovat jen občas, ale to většinou nikomu nevadí, cení se snaha. Úžasné je, že většina dnešních tanečníků jsou mladí lidé, což potvrzuje trvalou oblíbenost této tradice.
Hry Vysočiny (Highland Games)
Tradiční lidové slavnosti původem ze Skotské vysočiny, kdy v dobách míru tamní klany měřily své síly. Pořádají se celoročně, ale nejvíce jich je možno navštívit během letní turistické sezóny. Hlavní součástí je hraní na dudy, bubnování, tradiční tance a pak hlavně soutěžení v lehce netypických atletických disciplínách. Většina jich zahrnuje hod něčeho, ať už je to kláda, velký kámen nebo kladivo.
Mnoho místních borců se soutěžení účastní jako profesionálové a vítězové si odnášejí tučné výhry. Nezapomíná se ale ani na publikum. Hry Vysočiny jsou koneckonců hlavně rodinnou záležitostí a tak je možné vydovádět se třeba při přetahování s lanem nebo skákání v pytli.
Mezi nejslavnější patří Hry Vysočiny ve vesnici Braemar u Aberdeenu, kterých se v září společně s téměř dvaceti tisíci diváky pravidelně účastní britská královská rodina. Královna Alžběta II. tuto slavnost miluje.
Skotské klany
Určitě jste už někdy zaslechli jména jako MacDonald, Cameron, Douglas, MacKenzie nebo Sinclair. Tato a mnohá další skotská příjmení vděčí za svou popularitu klanovému uspořádání obyvatel Skotska od 13. do konce 18. století. Slovo klan znamená v gaelštině děti či potomci a jeho význam se částečně odráží ve fungování klanové společnosti.
Vůdce, jehož původ se většinou odvozoval od bájných předků, zastával roli otce, který se staral o blahobyt svých dětí, tedy lidí žijících na jeho území. Ti mu odváděli rentu a schopní muži pak tvořili jeho armádu. Specifický byl jistý emocionální aspekt tohoto vztahu, který zaručoval oboustrannou loajalitu. Ta pak byla nejvíce patrná na bojišti, kde náčelník klanu stál v první linii a jeho válečníci ho následovali se sebevražednou oddaností.
Mnoho skotských hradů pochází právě z této doby. Krvavá historie s nimi spojená vypovídá o tvrdém soupeření mezi jednotlivými klany i o jejich schopnosti sjednotit se proti vnějšímu nepříteli. Pokud se zrovna nesnažili jeden druhého zmasakrovat, tak se věnovali primitivnímu zemědělství a chovu dobytka. Nudu zaháněli pořádáním slavností, které se drží dodnes – viz takzvané Highland Games (Hry Vysočiny). Další oblíbenou, i když trochu nebezpečnější zábavou mezi skotskými klany bylo krást si navzájem krávy.
Právě bezbřehá loajalita k vůdci a oddanost v boji se stala klanovému systému osudnou. Centrální vláda totiž neměla žádnou kontrolu a to ji popuzovalo. Klany Skotské vysočiny byly jihem považovány za polodivoké skupiny banditů a z jejich vojenské síly šel strach. Nestalo se to ze dne na den, ale tato tradiční a soběstačná sociální struktura byla postupně vojensky a politicky rozložena a zbyly jen romantické představy, potomci kdysi svobodných skotských klanů a jejich slavná jména.
Lochnesská příšera
Lochnesku zná bezmála celý svět, ačkoliv nejspíš vůbec neexistuje. Anebo existuje? Tato ještěrovitá obluda se údajně schovává pod hladinou jezera Lochness na Skotské vysočině. Celé to zavání vykonstruovanou legendou, která má přilákat turisty. Já osobně jsem skeptik. To jezero bylo prohledáno skrz na skrz a pořád nic. Pořádná fotka je jen jedna a ta fakt vypadá jak cirkusový slon, co si dává koupel. Navíc jestli někdy opravdu žila, tak je také možné, že už je mrtvá. Můj rozum prostě říká, že Lochnesská příšera neexistuje.
Všechny tyto racionální argumenty ovšem přestanou hrát jakoukoliv roli ve chvíli, kdy tiše hledím na temné vody jezera Loch Ness. Podvědomě mě zachvátí jakási primitivní bázeň a vědomě se každou chvíli ujišťuji, že jsem nezapomněl mrkat. Každá větší vlnka zvyšuje tepovou frekvenci a kus plovoucí klády spolehlivě aktivuje svaly paže k pohybu „směr foťák“. Zrak téměř nemůžu odtrhnout od hladiny, naprosto přesvědčen, že milá Nessie se může objevit naprosto kdykoliv.
A jít si sám zaplavat? To opravdu radši ne! Kdyby mi totiž něco zavadilo o nohu, asi bych dostal infarkt. Holt síla této legendy je opravdu magická.
Skotské svátky
Hoggmaney
Tradiční oslava příchodu nového roku, která je spojena s řadou rozličných zvyků a pohanských rituálů. Hoggmaney v Edinburghu a Glasgow jsou označovány za největší novoroční oslavy na světě. Jsou to vlastně obrovské taneční party v centru města, kde je mnohatisícový dav udržován ve varu například ohňovým průvodem nebo hudební produkcí některé ze současných megastar.
Těsně po odbití půlnoci se pak zpívá Robertem Burnsem zpopularizovaná píseň Auld Lang Syne a následuje gigantický ohňostroj. Samotná party pokračuje až do rána. Na celou akci se platí vstupné kolem £50.
Beltane
Beltane je místní obdoba našeho pálení čarodějnic. Má silně pohanské kořeny a slaví se 30. dubna po celém Skotsku. Obrovskou atrakcí se stal hlavně v Edinburghu na místním kopci Calton Hill. Po západu slunce zde početný umělecký soubor rozehrává za zvuku bubnů netradiční představení plné masek, ohně, nahoty, divokého tance a pradávných rituálů plodnosti.
Smyslem je navodit atmosféru prolínání světa lidí se světem kouzelných bytostí. Před očima vám pak probíhá mystický souboj mocností dobra a zla a podívaná graduje zapálením velké vatry. Představení se postupně odehrává po celém kopci a je dobré si předem přečíst program, abyste neztratili přehled o tom, co se to okolo vlastně děje. Vstupenka stojí kolem £10.
Up Helly Aa
Vikinský festival ohně, který se koná každý rok na konci ledna v Lerwicku na Shetlandských ostrovech. Ty byly v minulosti součástí Norska po více než 500 let a místní lidé mají dodnes v žilách vikinskou krev. Jejich obávaní předci se tradičně vyžívali v divokých pitkách a žranicích většinou pořádaných po zplundrování nějaké bezbranné vesnice.
Up Helly Aa se nese v podobném duchu, tedy kromě toho plundrování. Celodenní program večer kulminuje ohňovým průvodem tisíce Vikingů v plné zbroji a zapálením slavné dlouhé lodi s dračí hlavou na přídi. Ačkoliv je to pro turisty trochu z ruky, sjíždí se jich sem kvůli této nezvyklé tradici každý rok několik tisíc. Je to trochu cynická podívaná, když si uvědomíme, že tím vlastně oslavují vyvraždění původního obyvatelstva Shetlandských ostrovů Vikingy, které proběhlo okolo 9. století.
Military Tatoo
Na nádvoří edinburského hradu se každý srpnový večer pořádá spektakulární přehlídka vojenských kapel z celého světa. Podívaná je to opravdu úžasná. Silueta hradu na pozadí je skvělá kulisa a perfektní směs hudby, choreografie a dokonalé souhry stovek účinkujících bere dech. Zážitek je umocněn nízkým přeletem vojenských stíhaček a také menším ohňostrojem. Každé představení pak končí tklivou melodií jediného dudáka vysoko na opevnění hradu, který tím vzdává čest padlým vojákům.
Za více než šedesát let historie Military Tatoo nikdy nedošlo ke zrušení žádného představení, ani jediného bodu programu. To je vzhledem k rozmarům skotskému počasí vcelku neuvěřitelné. Pokud zrovna hodně prší, tak mnoho lidí ruší rezervace a je možné sehnat levné lístky. Běžná cena je do £30 a většinou je vyprodáno půl roku dopředu.
Při mé návštěvě foukal silný vítr a celou dobu lilo jako z konve. Každou chvíli jsem musel vylévat vodu ze sedačky, abych neseděl v louži. Nejméně polovina publika to vzdala během první půl hodiny a do konce nás vydržela jen hrstka. O to větší obdiv jsem pak měl k profesionalitě všech účinkujících, kteří museli promoknout a promrznout až na kost. Na jejich výkonu to ovšem nebylo vůbec znát.
Fringe
Fringe je festival komedie pořádaný v Edinburghu každý srpen. Desítky míst uvnitř i venku se promění na pódia, ze kterých se stovky komiků snaží rozesmát desetitisíce návštěvníků po celý měsíc. Ulice v centru se transformují v neprostupnou masu lidí. Všude jsou pouliční umělci, chodníky jsou vydlážděny letáky a neustále vás někdo oslovuje a tahá na nějaké představení. Katalog festivalu připomíná menší telefonní seznam a něco z něj vybrat je pro nezkušeného „fringistu“ k zbláznění.
Chce to pevné nervy, chladnou hlavu a hlavně nezapomenout, že celé to divadlo kolem je organizovaný útok na obsah vaší peněženky. Je dobré se vyptávat třeba na recepci vašeho hotelu, která představení stojí za to, než se rozhodnete investovat do ne zrovna levých vstupenek.
Existuje ještě možnost vyrazit na takzvaný Free Fringe. Ten je pořádán na protest proti komerčnímu oficiálnímu festivalu. Za představení se předem neplatí a na konci je na vás, zda se rozhodnete ocenit protagonisty nějakou tou mincí. Pro nasáknutí festivalové atmosféry ale bohatě stačí i jen procházet se přeplněným centrem města a nechat se bavit pouličními umělci.
Autorem textu je Josef Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.