Původ - Vzhled - Vlastnosti - Životní styl - Víra
Kde se vzali?
Budeme-li pátrat po původu portugalského lidu, musíme až do dob zhruba tří tisíc let před naším letopočtem, kdy začala být oblast Pyrenejského poloostrova osídlována. Postupně se tu usazovaly kmeny Iberů, Keltů, barbarských národů a později i početná populace Židů a Maurů. Díky izolaci od zbytku Evropy a mísení různých kultur se tu vytvořila homogenní a specifická společnost, a to jak v etnických, tak i kulturních aspektech.
Asi jednu pětinu obyvatel Portugalska tvoří příslušníci jiné národnosti. Z velké části to jsou přistěhovalci z bývalých kolonií – Brazilci a Afričani. V posledních desetiletích je Portugalsko také cílem velkého počtu Slovanů – Ukrajinci jsou tu třetí nejpočetnější menšinou. Následují Moldavané, Rusové a Rumuni. V jižní části země našlo svůj domov asi 40 000 Romů. Mezi další minority patří také Číňané, Indové a bohatí senioři ze západoevropských zemí.
Jak Portugalci vypadají?
Nikoho nepřekvapí, že většina Portugalců jsou jako správní jižané tmaví, hnědoocí a vesměs žádní velcí čahouni. Také tu ale narazíte na plavé, modrooké, vysoké osoby – s největší pravděpodobností potomky Germánů, kteří se zabydleli hlavně na severu země. Na jihu si zase lze povšimnout rysů arabských kolonizátorů. A možná někde v davu zahlédnete bujného afro Portugalce, který má mezi předky či příbuznými někoho z Angoly, Mosambiku nebo třeba Kapverdských ostrovů.
Jací jsou Portugalci?
Podle národních stereotypů jsou Portugalci konzervativní, občas přehnaně zdvořilí, mají vysoký respekt k autoritám a milují své tradice. Pravdou je, že ve velké míře užívají při oslovení Senhor/Senhora/Dona nebo tituly typu Doutor/Enginheiro jako projev uznání a zachování hierarchie. Při bližším kontaktu s místními ale zjistíte, jak přátelským a otevřeným národem jsou. K cizincům se Portugalci chovají vlídně, k čemuž pravděpodobně přispívá multikulturalismus – až jednu pětinu populace tvoří přistěhovalci. Prokážete-li jen tu nejzákladnější znalost portugalského jazyka a zájem o historii a kulturu jejich země, naprosto si je získáte. A když se formální podání ruky změní na přátelské políbení na obě tváře nebo v případě mužů objetí, máte vyhráno.
Je důležité vědět, že v duších Portugalců dřímá velká národní hrdost, zejména pokud jde o fotbal a zámořské objevy. S tím souvisí také „národní melancholie“ zvaná saudade. Toto zapeklitě nepřeložitelné slovíčko vyjadřuje jakýsi projev fatalismu specifický pro portugalské obyvatelstvo, určitou „rezignovanou nostalgickou atmosféru provázenou pocitem, že lépe už bylo a slavná minulost bude vždy dalece převyšovat vyhlídky, které skýtá budoucnost.“ První, kdo pocítil pravý pocit saudade byly pravděpodobně rodiny námořníků, kteří odjeli do neznáma, a vyhlídky na jejich návrat byly mlhavé. Dnes se saudade nejvíc projevuje navenek originální portugalskou hudbou zvanou fado.
Životní styl
Pouze třetina obyvatel Portugalska bydlí ve městech. Venkované vyznávají tradiční způsob života, starají se o úrodu a dobytek a drží se stranou od chaosu, byrokracie a sociálních nepokojů, které v jejich očích symbolizují urbanizované oblasti. Ačkoli život ve městě je více dynamický a tradiční hodnoty ustupují kariéře, i tady vládne onen pověstný středomořský životní styl, respektive „vnímání času“. Nikdo nikam nechvátá. Mohlo by se zdát, že obecně platí heslo: „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří.“ Portugalci bez rozdílu milují své tříhodinové siesty, posezení u kafíčka s novinami v ruce, klábosení na ulici. Záviděníhodné – žádný stres. Pro nás Středoevropany je ale střet s tímto postojem někdy poněkud nepříjemný, zvláště když od nich něco bezodkladně potřebujeme. Pak se tu hodí notná dávka trpělivosti a tolerance.
Jednou z nejdůležitějších hodnot je pro Portugalce rodina. V porovnání se zbytkem západní Evropy tráví mnohem více času společně, setkávají se v pravidelnou hodinu u jídla a povídají si. Možná na tom má zásluhu příjemné klima – kdo by tvrdnul před televizí, když si se svými nejmilejšími může posedět na prosluněné zahradě nebo terase. Loajalita k rodině je nadřazena dalším sociálním vazbám, včetně těch pracovních.
Víra
Portugalsko je silně nábožensky založená země, k římskokatolické církvi se hlásí více než 80 % obyvatelstva. Za autoritářského režimu Antonia Salazara došlo k náboženskému obrození, mimo jiné také díky zvýšení počtu kněží na venkově. Dnes navštěvuje kostely už jen pouhá třetina věřících, ale důležitým náboženským zvykem stále zůstávají poutě. Tisíce lidí se každoročně vydávají do města Fátima, kde údajně došlo na počátku 20. století k sérii zjevení Panny Marie. Lidé většinou uzavírají „osobní vztah“ s konkrétním patronem, který odměnou za jejich motlitby, dary a almužny chudým zprostředkuje jejich přání Bohu. Nesčetněkrát v roce se po celé zemi slaví církevní svátky spojené s přepychovými průvody, hudbou a tanci.
Pak jsou tu ještě další aspekty víry – ty, co leží mimo církevní formality. Lidové praktiky jako magie, víra v čarodějnice, vlkodlaky a zlé duchy stále přetrvávají v odlehlejších oblastech portugalského severu. Ještě v minulém století měl v každé chudší čtvrti svoji provozovnu vykladač karet nebo věštkyně čtoucí z ruky. Silná pověrčivost dřímá v duších Portugalců dodnes. Od vdov se očekává, že budou sedm let po smrti manžela nosit tradiční černý šat a mnohé se do něj zahalí na zbytek svého života.
Asi 3 % populace tvoří stoupenci jiné křesťanské víry (hlavně protestanti), muslimů není více než 40 000 a ve středověku početná židovská komunita se zredukovala na méně než 5 000 obyvatel.
Autorkou textu je Karolína Chmelařová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.