Před Kryštofem Kolumbem - Kolonizace - Nezávislá Kuba
Kuba před příjezdem Kryštofa Kolumba
První známou kubánskou civilizaci tvořili v době kamenné Guantajatabeyové, primitivní lovci a sběrači žijící v jeskyních. Poté se zde rozšířila o něco vyspělejší kultura Sibonejů, kteří se živili převážně rybolovem a drobným farmařením. Zhruba dva tisíce let byli ale postupně vytlačováni vyspělejšími Taíny, kteří Siboneje využívali jako domácí sluhy.
Taínové ovládali hrnčířství, živili se zemědělstvím a z jejich nářečí jsou odvozeny výrazy jako hurikán, hamak, guajiro (sedlák) nebo tabák. Taínové byli také první kulturou, která z tabákových listů vyráběla doutníky.
Kuba za dob kolonizace
Když se Kolumbus v roce 1492 poprvé vylodil na Kubě, popsal ji jako „nejkrásnější zemi, jakou kdy lidské oko spatřilo“, když ale na ostrově nenašel zlato, zemi opustil a osidlování začalo až o 19 let později, kdy se Diego Velázquez de Cuéllar vydal ostrov dobýt pro španělskou korunu.
Vylodil se poblíž dnešní Baracoa a založil prvních 7 měst: Havanu, Trinidad, Baracoa, Bayamo, Camagüey, Santiago de Cuba a Sancti Spíritus. Navzdory jeho snahám chránit místní Taíny před španělskými žoldáky se situace brzy vymkla z ruky a jako odpověď na chování španělských kolonizátorů nastalo první všeobecné povstání v čele s vlivným náčelníkem jménem Hatuey – pravzorem kubánských povstalců. Povstání bylo ale zažehnáno, Hatuey byl zajat a zaživa upálen.
Španělé pokračovali v těžbě zlata a nerostů a jako pracovní sílu využívali domorodce i přesto, že bylo otroctví papežským výnosem oficiálně zakázáno. Vynalézaví Španělé ale zavedli systém zvaný „encomienda“, kdy místní museli pracovat pro zámožné statkáře výměnou za bezplatné lekce křesťanské nauky. Tento systém byl zrušen až v roce 1542 (po téměř 20 letech), ale pro Taíny už bylo pozdě: ti, co se ve zlatých dolech neudřeli, podlehli smrtícím evropským nemocem, jako jsou například neštovice. Po zavedení otrokářství Španělsko vládlo Kubě ještě dalších 200 let (kromě krátké okupace Brity v roce 1762).
První válka za nezávislost
V 60. letech 19. století začali vzpouru v okolí Bayama plánovat „criollos“ - vlastníci pozemků kreolského původu. Povstání zahájil na východě Kuby nadějný básník, právník a majitel třtinových plantáží Carlos Manuel de Céspedes, když 10. 10. 1868 pronesl slavné „Grito de Yara“ – volání po svobodné a nezávislé Kubě, propustil své otroky a vyzval ostatní separatisty znechucené současnými poměry, aby se k němu přidali. To se Španělům nelíbilo a podle toho také reagovali.
Céspedes se svou „armádou“ 1 500 mužů dobyl Bayamo, ale poté byl zahnán do defenzivy. Povstalci, kterým pomáhali i generál Antonio Maceo a Dominikánec Máximo Goméz, sice během 10 válečných let působili hospodářský rozvrat a pravidelně pustošili třtinová pole, ale chyběl jim vůdce, který by je sjednotil politicky, a tak bylo po tomto vyčerpávajícím období podepsáno v únoru 1878 příměří. Maceo i Goméz se po nezdařeném pokusu o opětovné zažehnutí války v roce 1879 uchýlili do exilu.
Druhá válka za nezávislost
José Martí, vlastenec, vizionář a intelektuál, vášnivě oddaný myšlenkám odboje, v americkém exilu více než 10 let řečnil, psal, sestavoval petice a organizoval akce na podporu nezávislosti Kuby. V roce 1892 mělo díky němu odbojářské hnutí takovou sílu, že pod záštitou Kubánské revoluční strany vylákalo z exilu i Macea a Goméze.
Martího v USA nadchla americká obchodní zdatnost a přičinlivost, ale odpuzoval jej pohlcující materialismus; rozhodl se proto nabídnout kubánskou alternativu a v roce 1895 dospěl názoru, že nadešel čas na revoluci – v dubnu se proto vypravil se svými druhy na Kubu, kde rebelové shromáždili 40tisícovou armádu a 19. května se odehrálo první střetnutí se Španěly v Dos Ríos, kde José Martí padnul v boji. Na svém bílém koni a v černém obleku byl nepřehlédnutelný a stal se tak hrdinou a mučedníkem, inspirací pro budoucí generace Kubánců.
Goméz a Maceo v tažení pokračovali a od Oriente až po Matanzas uplatňovali politiku spálené země. Španělé povolali do služby nelítostného generála Valeriana Weylera, který zavedl tzv. reconcetración – násilný odsun venkovanů do táborů – a každému, kdo podporoval povstalce, hrozila poprava. Brutální taktika začala Španělům přinášet ovoce. Povstalci utrpěli největší ránu 7. prosince 1896, kdy jižně od Havany padl Antonio Maceo.
Nástup Američanů
V té době v zemi panoval chaos, země byla v plamenech a americký bulvár barvitě líčil často velice nepřesné zprávy o španělských zvěrstvech. Američané proto v lednu 1898 pod záminkou ochrany amerických občanů vyslali na Kubu válečný křižník Maine, který ale v havanském přístavu explodoval. Skutečná příčina je navzdory několika vyšetřováním neznámá a křižník byl roku 1911 s vojenskými poctami potopen do hlubin.
Po katastrofě Maine se USA snažily převzít na Kubě vládu – nabídli Španělům za opuštění ostrova 300 milionů dolarů, a když Španělé odmítli, vyústil dlouholetý svár, bublající pod pokličkou, v otevřený střet. Jediná významná bitva se odehrála 1. 7. 1898 na vrchu San Juan, kde Španělé navzdory americké přesile 24 hodin odolávali, ale po proslulém útoku kavaleristů Rough Riders na vrch San Juan 17. července nabídli Američanům bezpodmínečnou kapitulaci.
Nezávislá Kuba
20. května 1902 se Kuba stala nezávislou republikou. Navzdory třem těžkým letům, kdy panovala španělsko-americko-kubánská válka, plným krve a obětí na všech stranách, nebyl k podpisu pařížské mírové smlouvy (1898) přizván žádný kubánský představitel.
Smlouva zajišťovala Kubě nezávislost za určitých podmínek, které shrnoval nechvalně známý Plattův dodatek, přílepek k americkému zákonu o financování armády z roku 1901, který opravňoval USA v případě potřeby k vojenským zásahům na Kubě. USA si zajistily právo na námořní základnu v zátoce Bahía de Guantánamo a přes chabé protesty americké opozice a mnohem větší kubánský odpor byl Plattův dodatek schválen a včleněn do kubánské ústavy z roku 1902. Kubánští vlastenci to vnímali tak, že Španěly v roli nových kolonizátorů nahradili Američané, což vyvolalo hořké reakce.
Batistova éra
Rodák z Holguínu – Fulgencio Batista – byl lstivým a inteligentním vyjednavačem, který stál ve 40. a 50. letech v čele několika pokusů o nastolení základních demokratických principů. Od r. 1934 byl nejvyšším armádním velitelem a v roce 1940 zvítězil v prezidentských volbách.
V prezidentském úřadu zahájil sérii sociálních reforem a začal připravovat dosud nejliberálnější a nejdemokratičtější ústavu. Jeho dobrá vůle ale nevydržela dlouho, a tak v roce 1944 odstoupil z úřadu a vládu předal prezidentu Ramónu Grau San Martínovi, s nímž začala bujet korupce a byrokracie jako nikdy předtím.
Batista, který si byl vědom své popularity, vycítil příležitost si přijít k pěkným penězům, a uzavřel dohodu s americkou mafií, které slíbil na Kubě volnou ruku výměnou za podíl z hazardu. V roce 1952, tři měsíce před řádnými prezidentskými volbami, zinscenoval vojenský převrat, který byl sice odsouzen kubánskou opozicí, ale o dva týdny později uznán Spojenými státy.
Jeho „nové já“ nebylo zdaleka tak liberální jako za předchozího období, což dokázal pozastavením platnosti řady ústavních práv, včetně práva na stávku.
Přípravy na revoluci
Po Batistově puči se v Havaně vytvořil okruh revolucionářů kolem osoby Fidela Castra, vzdělaného právníka a vynikajícího řečníka, který měl kandidovat ve zrušených volbách v roce 1952.
Castro věřil, že se nenáviděného diktátora zbaví pouze silou, a proto 26. července 1953 se skupinou 119 povstalců zaútočil na strategicky významná kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Odvážný, ale nešťastně naplánovaný útok ztroskotal tím, že řidič povstalců v bídně značených santiagských uličkách špatně odbočil a tím spustil předčasný poplach. Výsledkem bylo, že bylo Batistovými vojáky 64 povstalců zajato a následně mučeno a popraveno. Castro s hrstkou dalších utekli do hor, kde je po několika dnech vystopoval poručík Sarría, tajný sympatizant povstalců, který měl vzbouřence zastřelit, ale místo toho je odvedl do vězení, čímž jim zachránil život.
Castro byl po soudním procesu, při kterém se sám obhajoval a přednesl mistrovskou řeč „Historie mě ospravedlní“, později vydanou jako politický manifest, odsouzen k 15 letům vězení na Isla de Pinos (dnešní Isla de la Juventud).
V únoru 1955 vyhrál Batista prezidentské volby, mnohými považované za zmanipulované, a ve snaze se zalíbit opozici propustil všechny politické vězně – včetně Castra. Ten byl přesvědčen, že jediným cílem tohoto Batistova činu bylo ho na svobodě zavraždit, a proto uprchl do Mexika, kde začal spřádat další plány.
Revoluce
Castro přilákal mezi své druhy nové osobnosti, jako byli Camilo Cienfuegos a Ernesto „Che“ Guevara, které dodaly vznikající armádě rebelů novou sílu a nadšení. 25. listopadu se spolu s dalšími 81 vojáky vydali na jachtě Granma z Mexika na Kubu, kde se vylodili o týden později.
Bohužel byli vystopováni Batistovými vojáky a uprchl jich pouze tucet, který se rozdělil do tří skupinek a přežíval v horách Sierra Maestra. Proti Batistovi bojovaly i další skupinky odvážných: 35 vysokoškoláků pod vedením José Antonia Echeverría zaútočilo na prezidentský palác v Havaně, námořní důstojníci v Cienfuegos zahájili ozbrojené povstání. Hnutí proti Batistově režimu nabývalo na síle a sympatizantů v celé zemi rapidně přibývalo.
V roce 1958 Batista vycítil, že jeho moc slábne a vyslal do hor Sierra Maestra 10 tisíc vojáků s cílem zlikvidovat Fidela. Rebelům, kterých už v horách bylo na 300, se ale s pomocí místních vesničanů podařilo zastavit postup Batistových vojáků – vládní ofenziva nesplnila účel a Fidel vycítil, že nadešel čas obrátit obranu v útok.
S představiteli osmi opozičních skupin podepsal caracaskou dohodu, ve které vyzval USA k ukončení veškeré podpory Batistovi. Che Guevara a Camilo Cienfuegos byli vysláni do hor Escambray, aby otevřeli novou západní frontu. O konečné vítězství revoluce se zasloužil Che Guevara, který ve městě Santa Clara vykolejil obrněný vlak vezoucí Batistovy vojáky a zbraně a roztrhl tak komunikační systém země na dvě části.
Na Silvestra roku 1958 se blížil konec Batistovy vlády, země začala oslavovat a Che a Camilo mohli bez odporu pokračovat do Havany. V časných ranních hodinách 1. ledna 1959 Batista uprchl soukromým letadlem do Dominikánské republiky. Týž den pronesl Fidel v Santiagu de Cuba strhující vítěznou řeč a vydal se ve vítězném průvodu džípem do Havany.
Vylodění v zátoce sviní
Neúspěšná invaze cca 1 200 kubánských exulantů (Brigada 2506) pod taktovkou americké CIA se uskutečnila v roce 1961. Po neúspěšném bombardování tří kubánských letišť (letadla byla předem odstraněna, protože Američané pravděpodobně podcenili kvalitu kubánských špionů) se Brigáda 2506 vylodila z několika lodí v Zátoce sviní na plážích Playa Girón a Playa Larga.
Po necelých 72 hodinách bojů byla ale Brigáda 2506 kubánskými jednotkami poražena a většina útočníků zajata, aby pak byla s americkou vládou vyměněna za traktory, jídlo a léky pro kubánský lid v celkové hodnotě téměř 53 milionů dolarů.
Toto vítězství zaručilo Fidelu Castrovi a jeho revoluci ještě větší podporu a náklonnost kubánského lidu a započalo ochlazování kubánsko-amerických vztahů až na bod mrazu a následné napojení na Sovětský svaz, které skončilo až jeho pádem v roce 1991.
Speciální období (Periodo Especial)
Období ekonomické krize na Kubě, které započalo pádem Sovětského svazu v roce 1991, bývá pamětníky popisováno jako nejhorší období, které kdy zažili.
Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí potřebných pro život a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní, co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně.
V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou (kukuřičná kaše s cukrem k obědu a se solí k večeři) a ti, co měli přístup do lesů, ulovili v podstatě veškerou zvěř, co by se dala jíst – od holubů, přes kachny a králíky až po dnes chráněné hutie (jutía). Ti, co měli štěstí a bydleli v okolí moře nebo řek a jezer, chodili denně na ryby, které pak konzumovali nebo vyměňovali se sousedy za jiné jídlo.
Toto období bylo ukončeno až roku 1999, kdy byl do čela Venezuely zvolen Hugo Chávez a Venezuela se stala hlavním partnerem a dodavatelem ropy na Kubu, kterou následně kubánská vláda prodávala dále a získané prostředky investovala do zdravotnictví, školství a obživy obyvatelstva.
Nové milénium
Nové tisíciletí přineslo pro Kubánce mnoho změn. Po dlouhých desetiletích předal nemocný vůdce země Fidel Castro v roce 2006 pomyslné žezlo svému mladšímu bratru Raulovi, který začal sérii reforem a změn k lepšímu.
Mezi zásadní změny patří povolení soukromého podnikání – od casas particulares a taxi přes restaurace a bary až po pouliční prodej všeho možného. Také vznikly obchody s elektronikou a bylo oficiálně povoleno i cestování, i když to je pro Kubánce i nadále velmi náročné – jak finančně, tak z hlediska potřeby víz do většiny zemí světa.
Další vlna reforem pokračuje i se zvolením nového prezidenta Kuby. Miguel Díaz-Canel Bermúdez je v prezidentském úřadu od roku 2018 a za jeho vlády se Kuba začala připravovat na měnovou reformu a brzké zrušení měny CUC, k němuž nakonec došlo 1. 1. 2021. Vznikly obchody s elektronikou, kde se dá platit pouze speciální kreditní kartou, na kterou lze vložit pouze americké dolary. Touto kartou mohou Kubánci, kteří mají to štěstí a mají část rodiny „venku", a tudíž přístup k dolarům, nakupovat od tohoto roku i ojetá auta ve speciálních státních obchodech. Ceny jsou ale astronomické a pro nás směšně absurdní.
Autorkou textu je Michaela Salcedo Torres, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.