Jací jsou Kubánci - Náboženství na Kubě - Školství na Kubě - Jineteros
Původní kubánské obyvatelstvo bohužel zaniklo jako důsledek kolonizace – ať už kvůli nemocem dovezeným z Evropy, proti kterým lidé neměli vytvořenou imunitu, nebo jako následek těžké práce, ke které byli Španěly nuceni.
Kubánský národ jako takový tedy vznikl až po obsazení Kuby Španěly. Potomci, kteří se zde narodili, neměli stejná práva jako jejich sourozenci narození ve Španělsku, a proto se tito mladí lidé hledající svoji identitu rozhodli nazvat Kubánci. Postupem času se tito kubánští potomci Španělů začali stýkat s potomky černých otroků přivezených z Afriky, aby pracovali na polích s cukrovou třtinou. Není tedy divu, že 51 % kubánských obyvatel jsou mulati, 37 % běloši a 11 % černoši. Na Kubě žije cca 11,2 milionu obyvatel, z toho počtu nejvíce (kolem 2 milionů) v hlavním městě Havana.
Jací jsou Kubánci
Obyvatelé Kuby jsou navzdory všem útrapám velice přátelští a usměvaví lidé. Velice si zakládají na mezilidských vztazích, proto se vám běžně stane, že vás neznámí lidé na ulici pozdraví a dají se s vámi do řeči. Na Kubě jsou veliké rozdíly mezi bohatými a chudými, ale obecně platí, že rodina a přátelství je základ a materiální věci jsou až na druhé koleji.
Největšími událostmi na Kubě jsou narozeniny a Silvestr – ty se slaví ve velkém. Většinou se sjede celá rodina a přátelé a griluje se celé prase na ohni. Jako příloha je tradiční congrí (rýže s černými fazolemi) a nesmí chybět ani yuca (maniok) nebo sladké brambory (podle období, co je zrovna dostupné) a zeleninový salát. Samozřejmostí je také kubánský rum, pivo a hlasitá hudba, při které se tančí až do brzkých ranních hodin. Kubánci jsou schopní se kvůli takovýmto velkým oslavám uskromnit i několik týdnů před a po velkém dni, jen aby to stálo za to. Rozdělí se i o poslední skývu chleba a nezajímá je, jestli budou mít zítra co jíst.
Kubánci žijí prostě tady a teď, což je pro mnoho Evropanů nepochopitelné a nezodpovědné. Na Kubě to ale prostě funguje tak, že jeden den mám já, tak se podělím, a když druhý den nic nemám, tak se se mnou zase podělí kamarád/soused/spolupracovník, a tak nějak to spolu vždycky přežijeme. Oblíbenou větou je také „vamos a ver que pasa“, která souvisí s tím, že si Kubánci zvykli, že spoustu věcí nemohou ovlivnit (nejen kvůli režimu), a tak většinou jen čekají, co se stane a aktivně moc problémy neřeší – zkrátka mañana. :)
I přes jejich vřelost a otevřenost je ale lepší některá témata vůbec neotevírat – například politiku. Pokud se o to pokusíte, dostane se vám jen velice krátké a neutrální odpovědi a začnou se před vámi mít na pozoru. Není divu, když vezmete v potaz, jaký režim v zemi vládne. O problémy zde nikdo nestojí.
O Kubáncích a jejich strastech a radostech běžného života by se dala napsat celá kniha, nejlepší ale bude, když si to zažijete na vlastní kůži.
Náboženství na Kubě
Ke katolickému vyznání se hlásí 40 % obyvatelstva, 5 % k evangelické církvi, 30 % k náboženství santería a 25 % je ateistů.
Santería
Protože na ulici můžete velice často potkat lidi oděné celé do bílého, někdy i s deštníkem nad hlavou, aniž by pršelo nebo příliš svítilo slunce, přečtěte si pár řádků o afrokubánském náboženství nazývaném santería.
Toto náboženství vzniklo jakýmsi propojením náboženství yoruba afrických otroků dovezených Španěly a křesťanstvím. Protože za španělské nadvlády bylo jediným povoleným náboženstvím na Kubě křesťanství, našli si afričtí otroci způsob, jak své „bohy“ (orishas) nerušeně uctívat. Ke každému ze svých uctívaných našli křesťanský ekvivalent svatého a Španělé si tak nemohli všimnout žádných zvláštností.
Santería se vyznačuje mnohobožstvím a podle ní má každý člověk ihned po narození přiřazen svého orishu. Ten má své specifické barvy a vyznavače tohoto náboženství můžete poznat i podle různě barevných korálků na krku nebo na zápěstí.
A kdo jsou tedy ti bíle odění lidé? Jedná se o tzv. iyawó, tedy vyznavače santeríe, kteří právě přijali svého svatého a po dobu jednoho roku prochází jakýmsi procesem očisty. Celý rok tedy musí chodit v bílém oblečení a také dodržovat velice přísná pravidla, která jsou každému určena při ceremonii znovuzrození, kterou toto období začíná. Po 18. hodině večerní se musí chránit deštníky před zlými duch. Tedy pokud mají nějaké povinnosti mimo domov, odkud by po této hodině správně neměli ani vycházet.
Školství na Kubě
Na Kubě uvidíte po ulicích pobíhat děti v různobarevných školních uniformách, ty nejmenší dokonce i s uvázaným pionýrským šátkem. Menší děti na základních školách mají uniformy červené a dále se to dělí podle typu školy – můžete se setkat s okrovými, hnědými nebo tmavě modrými. Univerzitní studenti už uniformy nosit nemusí.
Veškeré vzdělávání – od předškolního vzdělávání až po univerzitu – má od vítězství revoluce pod taktovkou stát a je pro Kubánce bezplatné, děti dostávají zapůjčeny potřebné učebnice a studenti univerzit dostanou i ubytování zdarma.
To vše zní sice moc hezky, realita kubánského školství ale zase tak růžová není – z důvodu velice nízkého platu ve státním sektoru spousta učitelů buď odchází za lepší prací, nebo emigruje, a ty, kteří zůstali, je potřeba zahrnovat „dárečky“ v různých podobách, aby děti vůbec prošly do dalšího ročníku. To, že je potřeba platit soukromé lekce např. angličtiny, aby se vůbec něco naučili, je věc další…
Přestože se Kuba holedbá vymýcením analfabetismu, valná většina Kubánců (i univerzitně vzdělaní lidé) neumí pořádně psát a dělá neuvěřitelné pravopisné chyby, takže často ani nechápete, co tím vlastně chtěl básník říct.
Vše má prostě svoje pro a proti a ne vše, co je zdarma, je dobré a kvalitní, i přes neustálou revoluční propagandu.
Jineteros
Asi jedinou negativní zkušeností, se kterou se pravděpodobně na Kubě setkáte (spíše jako individuální turista než s cestovní kanceláří), jsou tzv. jineteros. Doporučujeme si na tento typ lidí dávat pozor, jde jim hlavně o vaše peníze – ne, že by vás chtěli nějak okrást, ale v podstatě jim je dáte díky své počáteční neznalosti dobrovolně. ;)
Běžně to funguje tak, že vás zastaví na ulici a snaží se s vámi spřátelit – nabídnou vám pomoc s hledáním ubytování, sehnání taxi, provedením po městě (hlavně Havana je jich plná). Jsou většinou dobře oblečení, přátelští a umí anglicky. Jakmile se s nimi ale dáte do řeči, už se jich pravděpodobně delší dobu nezbavíte.
Např. vám nabídnou, že vás provedou po městě, po cestě vás zavedou do baru, kde se nechají pozvat na drink, který velice draze zaplatíte (z prodeje totiž od baru dostanou provizi), možná vás zatáhnou i k někomu domů a budou se vám snažit prodat doutníky. Nebo když už jim „poteče do bot“ a bude hrozit, že z vás nic nedostanou, rozbrečí se, že nemají na mléko pro děti a ať jim ho koupíte – od ženy stojící na ulici před obchodem za nehoráznou sumu (opět jsou domluvení). Všechny tyto případy jsou bohužel vlastní zkušenost…
Toto chování může být velice obtěžující, a pokud budete v Havaně sami bez průvodce, který by je odpálkoval, udělejte to raději sami hned, jak zaslechnete frázi „Where do you from“ – na Kubě tak typickou (ano, i s tou chybou :)) – aby získali vaši pozornost.
Pokud budete s průvodcem, nejlépe s místním, jineteros se na vás pravděpodobně ani nepodívají – jednak z respektu k průvodci a také proto, že ví, že by byli okamžitě odkázáni do patřičných mezí, tak nebudou na kontakt s vámi ani plýtvat energií.
O něco vyšší level jineteros jsou potom Kubánky/Kubánci, kteří vám s vidinou vlastního prospěchu budou od první minuty, co je vidíte, bezmezně vyznávat lásku – ať už na pláži, v baru nebo na diskotéce… I zde doporučujeme být velice obezřetní.
Je třeba říct, že jineteros se nacházejí hlavně v turistických oblastech a běžní Kubánci se za ně značně stydí. Neberte to, prosím tak, že jsou takoví všichni, i když vám to tak pravděpodobně občas přijde. Obzvlášť pokud budete cestovat na vlastní pěst, se na vás budou hodně lepit.
Po pár zkušenostech už je budete umět sami rozpoznat a velkým obloukem se jim vyhnout. Berte to tak, že toto chování je vlastně něco jako jejich práce a neberte si to osobně. ;)
Autorkou textu je Michaela Salcedo Torres, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.