Sionismus - Současná izraelská politika
Izraelsko-palestinský spor je určitě hybnou silou izraelské politiky, není však zdaleka silou jedinou. Izraelská vnitřní politika patří mezi jedny z nejsledovanějších na světě. Možná je to i tím, že se tak často protíná s politikou zahraniční. Přestože je Izrael s oblibou označován jako „jediná demokracie na Blízkém východě“, není vnitřní politický vývoj země ani více než 60 let po získání nezávislosti zdaleka završený a stabilizovaný.
Leťte do Izraele a Palestiny v dobré partě
Sionismus
Základem izraelské politiky je ideologie nazývaná sionismus (heb. cijonut), což je myšlenkový proud v rámci západního židovského politického myšlení, jehož cílem je vytvoření (a následně budování) židovské domoviny, respektive židovského státu v Palestině. Stručněji je ho možné charakterizovat jako moderní židovský nacionalismus. Zároveň jde i o reakci na evropský antisemitismus a o snahu potlačit židovské asimilační tendence.
Za hlavního průkopníka sionismu je označován vídeňský novinář Theodor Herzl (1860–1904). Jeho myšlenky však byly většinou převzaty od jeho předchůdců. Již v roce 1839 navrhl v Londýně židovský filantrop Sir Moses Chajim Montefiore (1784–1885) vybudování židovského státu. Své teoretické vize na toto téma publikovali také dávno před Herzlem sionističtí myslitelé Moses Hess (1812–1875), Leo Pinsker (1821–1891) a další. V roce 1878, osmnáct let před vydáním Herzlova klíčového díla, byla v Palestině vybudována první sionistická osada – Petach Tikva.
Ve stejné době vznikaly i první sionistické organizace jako Chovevej Cijon (heb. „Milovníci Siónu“) a Bilu. Herzl však byl první, kdo byl schopen prosadit sionismus do povědomí světové veřejnosti a stal se jeho skutečným popularizátorem. Jeho nejznámější kniha byla „Židovský stát“ (1896). Založil také „Světovou sionistickou organizaci“. Přestože Herzl zpočátku uvažoval, že by mohl být židovský stát zřízen třeba i v Argentině, idea židovského státu v Palestině brzy převážila.
Stalo se tak na Prvním sionistickém kongresu v Basileji (1897), který zorganizoval a na kterém byl přijat Basilejský program. Ten deklaroval snahu o „veřejně a legálně získanou domovinu v Palestině pro židovský lid“. Herzl získal pro tento projekt dokonce podporu německého císaře Viléma II. (1859–1941), ale nepodařilo se mu dosáhnout dohody s osmanským sultánem Abdulhamidem II. (1842–1918), pod jehož nadvládou se Palestina nacházela.
Za této situace dostali sionisté další šanci na realizaci svého projektu až za pomoci Velké Británie během první světové války. Nejvýznamnějším mezníkem v britském vztahu k sionistům byla Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. Byl to dopis adresovaný britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem (1848–1930) lordu Edmondu de Rothschildovi (1845–1934), vedoucímu představiteli britských sionistů, který potvrdil britskou podporu budování „židovské národní domoviny“ v Palestině. V období britského mandátu Palestina (1920–1948) byli hlavními představiteli sionismu Chajim Weizmann (1874–1952) a David Ben Gurion (1886–1973).
Ve stejné době krystalizovala v rámci sionismu celá řada směrů, od umírněných až po radikální. Sionismus se prakticky po celou dobu svých aktivit dostával do sílícího konfliktu s arabským nacionalismem a později s palestinským nacionalismem. Důsledkem tohoto střetu byl vznik izraelsko-arabského a izraelsko-palestinského konfliktu.
Současná izraelská politika
Co se týká charakteru současné izraelské demokracie v souvislosti s politickými uskupeními a politickými ideologiemi, je možné říci, že ta se stále opírá o dvě hlavní sionistické koncepce z období britského mandátu – tedy o tzv. labouristický/levicový a revizionistický/nacionálně-pravicový sionismus. Labouristický směr a s ním spojené strany (hlavně Mapaj, Mapam, Sdružení), dominovaly izraelské politice v prvních třech desetiletích po roce 1948. Poté se však zkonsolidovala opozice navazující na revizionisty a v roce 1977 poprvé v izraelské historii vystřídala pravice (ztělesňovaná stranou Likud) levici.
Izraelská levice byla v mnoha ohledech méně radikální než pravice. Měla vždy blíže spíše k sociálně-demokratickému modelu vládnutí, avšak i ona byla v určitých obdobích poznamenána některými nedemokratickými praktikami souvisejícími s kolektivismem, třídním bojem a tvrdými postoji k arabskému obyvatelstvu.
Izraelská pravice navazující na revizionisty (Chérut, Gachal, Likud) byla často mnohem radikálnější. Řada představitelů pravice (včetně premiérů Menachema Begina a Jicchaka Šamira) ve svém mládí příliš demokratickým ideálům oddáno nebyla. Kořeny izraelské pravice souvisí s milicemi Irgun a Lechi z mandátních dob, které měly na svědomí množství protibritského, protiarabského a dokonce i vnitrožidovského násilí.
Autorem textu je Marek Čejka, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.