Cestopis Ivany Mocové ze zájezdu Tanzanie (11. - 26. 1. 2014)
Moje putování po Africkém kontinentu začalo mnohem dříve, než jsem se tváří v tvář ocitla horkému vzduchu Serengeti a dalších krás Tanzanie a Zanzibaru.
O Africe sním dlouhé roky. Spíš jako nesplnitelný sen. Film - Vzpomínky na Afriku byl a je můj nejoblíbenější, i když zvířat tam tolik nebylo. Slyším stále větu, že i po letech cítí vůni Afriky a já mohu říci, že si jí budu pamatovat do konce svých dnů a ráda bych se ještě vrátila, abych se znovu nechala unést rytmem této nádherné spalující země plné kontrastů, chudoby a velkého bohatství v národech této země.
Vraťme se ale do času před Afrikou.
Jak jsem řekla, mé putování začalo daleko dříve. Moje první myšlenka, že bych cestu vůbec uskutečnila, vznikla tak před 4 lety a to díky moji dceři Terezce.
Vzhledem k tomu, že je velká cestovatelka, tak mě svým způsobem inspirovala. Pak její: „Mami, to dáš, je to tvůj sen, jeď!“ mě začalo hlodat kůru mozkovou. Když Klára, moje cvičitelka, pronesla, že jede, tak jsem procitla a řekla si, že mohu také. Klára se vrátila a já začala opravdu přemýšlet o odjezdu do mé vytoužené Afriky. CK MUNDO, řekla Klára. Hledala jsem i jiné cestovky, které se zabývají cestami na africký kontinent. Buď byly moc drahé a zbytečně komfortní = nic neuvidím anebo nebyly úplně dle mého gusta. Nakonec jsem opravdu zvolila CK MUNDO. Vše mi vysvětlili - podmínky, kudy a kam a proč a zač. Teprve teď jsem si uvědomila a zpětně si neuvědomila, že pojedu do Afriky. Vlastně jsem to celé popletla, nejdříve jsem začala šetřit. Začala jsem po troškách. Prodávala šperky a dávala stranou na knížku. K narozeninám jsem dostala od přátel několik peněžitých darů, které také přispěly velkou měrou k mému odjezdu. Hlavně jsem je nemohla zklamat a sebe také.
Takže jsem začala chodit postupně na očkování - žlutá zimnice, tyfus a žloutenka.
Pak už jen nezbytné drobnosti, jako kufr, taška nebo krosna? Peníze s sebou, a boty a pár hadříků, jako trička, pak taky trička, plavky, kraťasy nebo kalhoty, apod.
Následovaly Vánoce a moje nervozita stoupala, a to že velmi.
Vánoce byly jedny z nejkrásnějších, které jsme s Terkou a Mírou a ostatními přáteli společně zažili. Opravdu!!! 27. 1. jsme byli s Mírou na návštěvě u Nevejů. Tam už jsem přestávala mluvit a pak už jsem ztratila hlas úplně. Antibiotika a marodění na plný úvazek s šátkem na hlavě i na krku, a kašlem a rýmou a bez hlasu. 11. 1. přeci jedu, ach jo!!!
Ano, ano, jsem …. zdravá… možná… hlas stále selhává, ale jedu do Afriky!
4. 1. 2014
Dnes jsem si dala dohromady věci na cestu. Asi mám všechno kromě peněz.
9. 1. 2014 čtvrtek
No nazdar, pozítří jedeme - teda letíme, což je ještě ta horší varianta - pro mne. Letěla jsem letadlem cca před 29 roky, což je zřejmě dlouho. Bolí mě hlava.
Těším se? Neumím si to vůbec představit. Připadám si, jako když jdu poprvé s klukem a to už si nepamatuju, takže se těším?
11. 1. 2014 sobota
Je RÁNO, teda TO RÁNO a já se budím v půl šesté. Míra spokojeně chrupe: “Není divnej“? Přece dnes odjíždím do Afriky!!!!! Půl sedmé, dáváme si kafíčko a poslední přípravy. Klepu se, ale dělám hrdinku. V půl osmé píše Terezka, že už jede. Tak to už je asi pravda, že mě poveze na letiště a letím.
9.15 sraz se skupinou a vypadá to dobře, i když mně je to asi jedno. Nejsem schopna vnímat nic než jen to, že se loučím s Terkou a Mírou a že odjíždím na jiný kontinent. Jsem jak robot. Usmívám se, připadám si odtržená a smutná. Bojím se letu a stále myslím na ty dva moje milované lidičky, kteří mi to tolik přejí a teď jedou domů a uvidím je? Uvidím je za 16 dnů.
Zdenka suverénně prošla odbavením a mně sundávali i boty. Proč já? Copak si nevšimli, že jsem tu poprvé? No a snad právě proto. Asi koukám jak puk. V letadle jsme usedli na svá místa a připoutali se. Pááááni, já letím! Kruci písek a bojím se jak malá holka.
Letadlo roluje a šup! Jsme ve vzduchu. Teď začnou letušky a letušáci podávat pohoštění - malá sváča a budeme v Istanbulu /to se utěšuju/. Koukám z okénka a míhá se pod námi zemička, políčka, řečečky, lesíčky a horečky. Všechno je pidi a ve mně je pididušička. Než se vzpamatuji, tak přistáváme v Istanbulu. Tady čekáme na letadlo do Dar es Salaamu. Povídáme si se Zdenkou a jsme obě zvědavé, co nám Afrika přinese a předvede. Kdybychom to věděly, tak jedeme už dávno, teda alespoň já jo.
Je tu let do Dar es Salaamu. Budeme přistávat cca za 7 hodin. Už je tma a jsme po výborné večeři. Chvilku usínáme a zase se díváme, kde se nacházíme. Krásné bylo pozorovat přelet mezi kontinenty. Jak švihnutím kouzelného proutku a jsme nad Afrikou. Je to znát. Světel mnohem, ale mnohem méně. Je znát, že tu nejsou města když ano, tak opravdu velice spoře osvícená. Vidíme a přelétáme zřejmě nad Nilem. Ještě několik hodin a přistáváme. Stojím na africké půdě!!!!
Velice pikantní je celní kontrola. Přijde jakýsi uniformovaný muž a žádá nás, abychom mu dali pasy. To by mohl kde kdo! Vybere pasy a peníze a zmizí. Asi po půlhodince čekání začnou vykřikovat z okének zaměstnanci, asi jména, jako Zdeijna, což značí, že Tomíčkové Zdence chtějí dát pas a otisknout prsty. Bylo to komické, jak oni nevěděli a následně ani my.
Svahilské slovo „hakuna matata“ znamenající „není problém, pohoda, klídek“, má svůj půvab, což pak vidíme a hlavně slyšíme na každém kroku.
Pán s nápisem MUNDO nás už očekává a soukáme se do připraveného autobusu. Je asi pět ráno, ujíždíme poloprázdnými ulicemi a do oken nám tepe horký vzduch Tanzanie. Ulice nejsou zdaleka tak liduprázdné. Osamělé postavy vycházejí z domů, ulic a zřejmě spěchají za prací. Spoustu lidí vidíme spát na chodnících včetně dětí. Spí vlastně kdekoliv. Jaké to je ulehat v prachu na krabici už jako malé děcko a ráno se budit tím, že nebudu mít nic k jídlu a možná také ani krabici na další noc.
Přijíždíme k “hotelu“ s nápisem SAFARI INN na plechových vratech hrdě hlásá, že zde se přes zanedbaný dvorek dostaneme do hotelu. Fakt divný!!! Pokoje jsou čisté, ale nelíbí se nám tu. Pokoj jak dlaň, sprcha, železné kohoutky jako uzávěr od plynu. Voda teče, stěrače stírají… Hlavně jsme rády, že si natáhneme nohy, které máme obě dvě pěkně oteklé. 2 hodinky spánku a hurá do města. Všichni jsme dostali plánek města a vyrážíme.
Tak poprvé do města. Hm, jsme dvě bílé a jinak fakt všichni černí. Jsme skutečně v naprosté menšině. Je to velmi nezvyklý pocit. Snažím se si ten pocit zapamatovat. Ulice jsou velmi neudržované a všude krámky s ovocem, krámky s místním jídlem. Konzumujete hned na ulici. Pouliční krámky mají různé podoby, které u nás už určitě neuvidíte. Jsou vlastně z čehokoliv a na cokoliv.
Ptáme se na cestu a místní jsou velice milí, usměvaví i zábavní. Pomůžou, ukážou a taky prodají téměř cokoliv. Jsou mistři svého oboru a to v přemlouvání.
Přicházíme na obrovitý rybí trh. Ty jo! To je pohled! Na rozloze asi tak poloviny fotbalového hřiště jsou velké kamenné pulty pod střechou nestřechou. Velký zdánlivý chaos, ale jak jsme díky jednomu mladíkovi pochopili, má to svůj systém a řád. Na jedné straně přístavu se ryby dávají do kádí a košů. Ženy vybírají drobné rybky a dál se posílají ryby větší a putují na příslušné pulty. Všude je křik, smích, hovory o rybách, smlouvání a uzavíraní obchodu. Zvídavé pohledy na nás dvě. Vidíte tu veškerá mořská stvoření. Na druhé straně ulice je trh s ovocem a cetkami a také, jak jsem to nazvala, „pekelná kuchyně,“ Pod střechou na betonových sloupech hoří ohně pod velikými kotli a pánvemi, kde se vaří a peče vše z moře. Kuchaři ještě černější, jen oči jim svítí a svalnatými pažemi míchají a přendávají rybí dobroty, koření a ochutnávají a prodávají. Je to jak z jiného světa, a vlastně ano.
Pokračujeme ulicí, kde projíždějí auta, ťukťuky, lidé a cílíme k Národnímu muzeu. Je to velmi skromná budova uprostřed zahrady. Snad víc než sbírky mě zaujal objemný a vysoký strom a kolem něj rozesetá kulatá sedátka. Kdo viděl Avatara, tak si na něj vzpomněl. Říkali nám, že se pod ním medituje. Ráda tomu věřím. Místo bylo jako stvořené pro dumání. V krámku před muzeem jsme se Zdeninou naložily do tašek první dárečky. Obě jsme považovaly za velmi dobrý úlovek místní stolovou hru BAO. Je pravdou, že je trochu složitější, ale vyhotovení je tak pěkné, že jsme neodolaly a obě koupily po jednom kusu.
/Je březen a dodnes hledáme český překlad. A nemáme ho ani v říjnu!/
Poté jsme vyšly do prašného poledního města a usoudily, že něco pojíme, což jsme po chvíli také udělaly. Pak jsme nasedly na ťukťuk a upalovaly sluncem roztavenými ulicemi na tržiště na druhém konci města. Kdo zná, alespoň my z Prahy, na Kolbenově ulici Bleší tržiště, tak tohle je mnohem, mnohem větší! Pod střechou, zřejmě bývalého sportovního areálu, se ukrývaly věci nevídané a neslýchané!!! Se vším, co vás napadne, se dá obchodovat.
Na ulicích v okolí se prodávalo také vše, na co jen můžete pomyslet. Od umyvadla po budhu, taky „zlato“ a Masajky nabízely své korálky. Připomněly mi krásné květiny uprostřed pustiny. Vypadaly tak ztracené v tom mumraji, a přesto se usmívaly. Snad doufaly, že město je pro ně požehnáním, ale vím, že se převelice mýlí.
Po perném dnu jsme se vrátily do “hotelu“ na večerní povídání, seznamování a další plánování odjezdu směr ARUSHA. To je naše startovací čára na safari.
Velmi brzy jsme vstávali, tuším ve 4 hodiny a nevím jak kdo, ale já nerada. Ovšem díky výborným spolucestujícím se mi nálada za chvíli vylepšila. Tak, a vyrážíme na africké autobusové nádraží. I po návratu jsem nerozluštila systém, kterým funguje jízdní řád a jak lidé ví, kdy co odjíždí. Ránem poletují, asi manager či dva, a vyvolávají cílové stanice a ukazují, který autobus /s klimoškou/ jede do příslušného města. Nastoupili jsme a jak nás upozorňuje naše Hanička, jedeme dokonce včas. Jihoamerické filmy, které cestou promítali, jsem opravdu neviděla a doufám, že už nikdy neuvidím. Kdyby to byla restaurace, tak asi třída 8. Je pravdou, že Tanzanští se u toho škváru dobře bavili.
Autobusem nás čekalo cca 650 km, což je 11 hodin cesty. Jen pohled z okének nám poskytoval obraz o Africe. O Africe, kterou neznáme a kterou se chystáme objevit.
Střídaly se nám před očima více či méně osídlené oblasti, s více či méně pěknými domy a spíše si řekněme, že Tanzanie je jeden velký slam či prostá a chudobná obydlí různých tvarů, podob, zastřešená či nikoliv. Pruh látky místo dveří, kůže na zemi místo lůžka. Pro někoho je to jen tvrdá zem na ulici.
Barvy země se před námi míhaly dle rychlosti autobusu. Tu nás dojely motorky s opozdilci, kteří nestihli autobus ve stanici. Nabízené ovoce od obchodníků, kteří mají celý svůj obchod na hlavě, aby cestující viděli jejich zboží. Plantáže ananasů, aloe, kávy, stáda krav, ovcí a koz. Obyvatelé vesniček, měst stejně barevní, jak jejich teplem zalitá zem.
Přijíždíme po 11 hodinách do Aruchy. Přesně dle afrického zvyku „nic není nemožné“ se dozvídáme, že autobus nás neodveze k hotelu, jak to původně slíbil. Naše Hanka okamžitě reaguje a sjednává taxíky, které se hrnou pod tlakem. V tom mumraji ani nechápu, jak se ocitám v taxíku a natož jestli mám vše, co mám mít.
Před hotelem Naaz mám svou velkou i malou tašku a batoh, hurá!!! Jsem celá a vleču tašku do schodů, kam mi pomáhá Pepíno, moje spása a mnoha jiných. Pepovi bych měla věnovat zvláštní pozornost, neb jeho osoba byla balzám na všechny zúčastněné duše. Vždy byl tam, kde měl být, aby rozdával smích, úsměv, dobrou náladu a i bolesti bránice, v tom dobrém samozřejmě. Patří mu můj dík a vím, že všech ostatních. Byla opravdu radost být v jeho společnosti.
Ano, vrátíme se na schody, po kterých jsem vystoupala do atria a posléze do našeho vytouženého pokoje. Byl to podstatný rozdíl mezi hotelem v Dar es Salaamu a tímto. Výborné, vzdušné, zkrátka super. Sprcha sice pouštěla trochu elektrického proudu kromě vody, ale i to byl balzám na naše ucestovaná těla.
Zcela určitě každý z nás ocenil výhody ubytování. Trocha odpočinku a do víru městských ulic. Arucha není zajímavé město. Mám na mysli architektonické skvosty apod., ale pro Evropana je tu zajímavé vše. Večer jsme přešli ve štrůdlu do blízké restaurace, kde si ostatní dali nějaké jídlo. Já jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Uondaná, unavená, utrmácená a myslím, že to stejně neobsahuje, jak jsem se cítila. Potřebuju spát a spát a na nic nemyslet a nepřemýšlet. Přitom jsem si opakovala: “Jsi cvok, stěžuješ si a cesta se ti líbila a jsi ve své vytoužené Africe. Nojo, ale když jsem stále jak Alenka v říši divů a to jsem se ještě neměla divit v podstatě ničemu. Nečekala jsem tak velký nápor na svoje já.“
Hltala jsem všechno dění kolem a měla jsem pocit, že zmatená a nevyrovnaná se skutečností jsem já jediná a ostatní jsou úplně v pohodě. Dělalo mi to stíny na duši a chtělo se mi bulet, vrátit se domů pro posilu. No, zřejmě to budu muset zvládnout bez návratu a sama, alespoň teď!!! Dobře, zítra uvidím zvířátka a bude líp a…bylo.
14. 1. 2014 ráno 8.00
Po chutné snídaní vyrážíme k připraveným džípům. Viděla jsem to v dokumentech, jak lidé cestují těmito vozidly. Film dostává reálné obrysy.
Vyfasovala jsem místo v zadní části vozu. Sice jsem původně měla místo vpředu, ale Zdena řekla, že tam chce sedět ona, tak jo. Vzadu jsem seděla s Věrkou a bylo nám tam celou dobu mooc fajn.
Vyrážíme!
Před námi je daleká cesta národními parky Tanzanie. Jsme plni očekávání a napětí. Jestli mohu mluvit i za ostatní. Dodnes jsem nezjistila, kolik jsme vlastně najeli km, kolik jsme učinili zastávek na jídlo a kolik údivu a nepochopitelných a nádherných situací jsme shlédli a o dobrodružství nemluvě. Přeci jet na safari, spát pod stanem v nespoutané přírodě, je dobrodružství samo o sobě.
První, co asi člověka upoutá, jsou stromy, které mají jiné tvary, než je u nás zvykem. Potom stáda koz, ovcí a krav. Je pravda, že máte pocit, že se stádo jen tak samotné potlouká krajinou a ukusuje to, co se dá spást. Jenže o pár desítek nebo stovek metrů je jejich pasák, spíše pasáček či malá pasačka. Děti jsou k tomu, aby pásly dobytek, a přitom si můžou hrát a snít své sny.
To jsme ale dostali jen malou ochutnávku a po vstupu do národního parku Tarangire se na nás zvířata koukají ze všech stran. Spíše my na ně. Mám pocit, že jim jsme zcela lhostejní, zvláště býložravcům. Pro ty jsme něco jako hmyz, který odeženou svým ocasem nebo trhnutím uší a pohybem kůže. Šakal se tu mihnul cestou za potravou. Zebry líně přežvykují denní příděl čerstvé trávy, která je tu k mání. A najednou ve vyschlém korytu řeky se objevují sloni!
Jdou směrem k nám. Je to první velké setkání s velkými a dominantními tvory Afriky. Jsou jako zjevení. Proběhne mi hlavou návštěva ZOO a nemohu uvěřit, že jsou to stejně velká zvířata. V ZOO jsou nějak menší…. Je to neskutečná krása. Jen tak si jdou krajinou a okusují větve stromů. Jsou téměř na dosah. Člověk slyší jejich funění, frkání a chroustání. Jojojo, sloni v přímém přenosu. Jsou velcí, kypí životem a u nohou se jim motají malá slůňata.
Někdo z nás nebo více z nás přidušeně vykřikují slova obdivu a to je špatně. Dva sloni zpozorní, roztahují své velké uši, což značí, že se jim naše přítomnost ale vůbec nelíbí. Zaměřili si náš džíp a je to chvilka, která mi zůstane v paměti velmi dlouho. Byl to okamžik, kdy se nehnul ani horký africký vzduch. Kdo tu bude vítěz je zcela jasné!!! Náš řidič i ti z ostatních vozů nám přikázali být absolutně ticho. Nohu připravenou na pedálu. Je možné, že by slony objel? Hm, to asi nebude ta správná taktika. Ukázalo se, že ta nej taktika je být tiše a s úctou a pokorou pozorovat tyto nádherné tvory. Ano, pochopili a šli zase za pastvou, která naplňuje skoro celý jejich den. Samozřejmě výživná koupel v bahně také není k zahození a koupel, když je voda, je lahůdkou. Stádo se vzdaluje a my vydechneme.
Žirafy jsme toho dne také zastihli, ale jen zpovzdálí. Přesto pózovaly pro fotografování s postoji a pohledy modelek. Opět použiji slovo nádhera. Velmi velká, velmi elegantní a s půvabnými pohyby. Říká se, když má někdo hnědé velké oči, že je má jako gazela. Já bych řekla, že žirafí také stojí za zmínku.
Tlupa paviánů se přemisťuje planinou a jejich opravdu hodně. Jářku stovka určitě. Jsou tam maminy s opičátky a také statní samci. Celá velká opičí rodina.
Zahlédli jsme antilopy impaly a velkou antilopu vodušku.
Den nám ještě nekončí. Náš cíl je dnes tábor nad kráterem Ngorongoro, ale než dojedeme, uděláme si zastávku v místní cihelně, kde vypomáhají i děti. Bylo už k večeru, a tak bylo pracoviště již prázdné. Přesto se k nám seběhli obyvatelé vesničky a zřejmě i pracovníci v lomu a výrobci cihel. Bylo slyšet volání a pleskot dětských nožek. Pak se kolem nás vyrojila děcka a rozdávali jsme dárky. Nejvíce dárků měla Zdenka, a tak jsme jí s úsměvem říkali matka Tereza. Po této krátké exkurzi jsme se vydali do cíle. Ještě pozastavení na vyhlídce, která nám ukázala kráter Ngorongoro ve své velkoleposti. Zírali jsme na ten kráter, který ukrývá a hostí tolik zvířat, která dozajista zítra uvidíme, s otevřenou pusou, ale teď už do tábora a jíst a spát.
Přijeli jsme do tábora za tmy. Cestou na nás z křovin hleděly oči buvola a k tomu dodal Maty, že jsou dost nebezpeční, zvlášť když jsou o samotě. Byl samotný. Je pravdou, že jsme byli v džípu, ale radši jsme moc nezastavovali a upalovali dál. Stoupáme nad kráter a před námi se objevují obrysy tábora, který je vlastně situován na velké louce pod velkým rozložitým stromem, jako by nás jeho větve měly chránit od nočních návštěvníků z okolí.
Opravdu je tu zima, také jsme něco málo kolem 2 tisíc metrů nad mořem. Chvátáme do jídelny, než se nám postaví stany. Večeře je výborná a začínám si myslet, že si kuchaře vezmeme do Čech. Všude ve stěnách u zásuvek je pyramida nabíječek a telefonů s nabíječkami. Nabíjíme vše, co se dá, i sebe. Je tu několik skupin cestovatelů. Slyšíme hlavně angličtinu a také nějaké seveřany. Odhadem se v jídelně nachází tak šedesát lidí. Je to příjemné. Po večeři odcházíme do stanů. Je mi zima a nakonec usínám. V tom mě probouzí Matyho hlas: “Jsou tu buvoli! Pojďte se podívat! “ Nejdu, je mi zima.
15. 1. 2014 středa
Vstáváme ve 4.45. Je mi stále zima a jsem nevyspalá. No děvče, jde se na věc!!! Po snídani se usadíme v autech a sjíždíme do kotliny - ach, to je nádhera. Úsvit nad kráterem je dech beroucí záležitost. Ani fotky od sebelepšího fotografa vám nepřinesou ten pocit, tu chvíli, ten okamžik, kdy hledíte do svítání a hliněnými výmoly se blížíte dolů do kráteru. Co tu máme očekávat? Co nás tu čeká?
Z mlhy vystupuje první obyvatel rozsáhlé oblasti, která má 19 km na šíři a 20 km na délku. Od oka a přibližně 260 km² krajiny, která hostí ve svých útrobách 30 000 zvířat - zebry, pakoni, lvi, sloni, buvoli, antilopy, hroši, nosorožci, šakali, pštrosi, pestrá paleta ptáků i ptáčků. Mají barvy třpytivé jak všechny odstíny duhy. Mají barvy této krajiny, syté, sluneční a mámivé. Je tu luňák, čejka, snovači, hadilov písař, jeřábi, papoušci a mnoho dalších.
Takže prvního jsem zahlédla buvola. V celé své mohutnosti. Pak už následovaly hravé zebry, které se kamarádí s pakoněm. Teď nevím, jestli hůř vidí zebry a pakoni hůř slyší, či naopak, ale právě proto tu vzniká jakási spolupráce proti lovcům ze zvířecí říše, jako levhart, gepard, lev a samozřejmě hyena.
Zatímco naše pozornost je zaostřena na zvířata, tak jsme si ani nevšimli, že z kopců, které lemují kráter, sem sestupují Masajové se svými stády, aby je dovedli k napajedlům. Dříve to byla jejich domovina. Byli odstěhováni z kráteru, protože se stal chráněnou oblastí, ale je jim povoleno vodit dobytek k napajedlům. Je obdivuhodné, jak se proplétají mezi divokou zvěří a zřejmě vůbec neřeší, že opodál se povaluje lev se svou vyvolenou. Teda jednou z mnoha, kterou v době páření obdaří svou přítomností a pak zase zmizí. Myslím, že lvi vědí o Masajích, a oni zase o nich. Pokud jeden druhému neleze do revíru, tak si tu žijí vedle sebe v klidu a míru.
Pokud jste někdy slyšeli komentátora sportovního přenosu, tak to jsme toho dne byli my.
Všichni jsme měli dalekohledy na očích a sledovali lov hyen, které se usilovně snažili ulovit malou antilopu. Její matka jí zprvu chránila a snažila se mládě oddělit od nebezpečí, ale hyeny s klidnou důmyslností dosáhly po chvíli svého záměru a past nad nebohým tvorečkem sklapla.
Výkřiky jako: „Nedej se! Kam koukáš? Mámo, si ty vůbec máma?! Hyeny jedny hnusný! Sakra" a tak podobně zněly naše výkřiky při jejich honu.
Byli jsme seznámeni s tím, že vidět celou tak zvanou africkou pětku se jen tak nepodaří. Musím hrdě zkonstatovat, že my, my tedy ano!!! Slon, buvol, lev, nosorožec a levhart. Tento den jsme viděli kromě levharta všechny členy pětky. Do tábora jsme se vraceli zase k večeru a nabití novými zážitky a poznatky. Do tábora nás přišli navštívit sloni.
Večer jsem hupsla brzy do spacáku. Byla jsem úplně grogoš.
16. 1.2014 čtvrtek
Hned po ránu si to takhle jdu ke sprchám, a kdo tam nestojí…slon a nebyl malý! Nedaleko ve stromoví byli další členi skupinky. Okusoval si tam větve stromů, které byly přímo nad umývárnou. Vlastně se ani už nedivím. Jsem přeci v Africe, na safari a tohle je jejich země, jejich území a my jsme tu jen na návštěvě. Takže jsem v příslušné vzdálenosti počkala, až se nasytí a volným krokem odkráčí za svými druhy. Ještě hodnou chvílí jsme je pozorovali, jak mizí mezi stromy.
No, krásné podívání po ránu. Tak na snídani. Míchaná vajíčka, ananas, mango, toust a to vše pod širým nebem. Není to úžasné? Je!
Vyjíždíme z tábora nad Ngorongoro v půl deváté a kola našich džípů hltají kilometry v hliněném terénu a míříme do dalšího národního parku Serengeti. Cestou nás ale čeká ještě další překvapení.
Hned po pár kilometrech nás překvapilo mnohočetné stádo žiraf. Nesly se krajinou, jak velké africké královny, které vědí, jak jim to sluší. Bylo jich kolem padesáti kusů a přírodní divadlo rozehrálo první dějství tohoto dne. Koukali jsme z džípů s otevřenými papulami a všichni chtěli zachytit na svých fotografiích okamžik, který jsme právě prožívali.
Nejhlubší a nejkrásnější záběry zůstávají v nás, v duši, v srdci, které částečně mnozí z nás zanechali na prahu Afriky. Doufám, že si je zapamatuji.
Po setkání s žirafím stádem nás čekají další obyvatelé. Veliká stáda pakoňů, zeber, které tvoří veselé skupinky na fotografování. Jsou prostě pěkné. Oni si prostě tak jdou krajinou, která nemá konce. Pomalu si ukusují trávu a užívají si dne. Kdo ví, jestli dožijí rána.
Zastávka u 150 metrů hluboké rokle Oldupai. Je to místo fantastického objevu - 1,75 milionů let starých pozůstatků hominida Australopithecus boisei.. Možná, že tu žila moje praprapra… bába.
Od pozůstatků jedeme k pohyblivé duně Shifting Sands. Je to velmi zajímavý úkaz. Uprostřed absolutní pustiny se před vámi objeví duna z černého písku, která si tu tak leží ve tvaru půlměsíce a za rok se posune cca o 17 m. Takhle se jen tak posouvá a kolem ní se hromadí mrtví hovniválové. Zvláštní!
Další naše zastávka v tomto velmi pestrém dnu je masajská vesnice.
Je to vesnice, která je zvyklá na návštěvy turistů, a hlavně jsou zvyklí, že si je fotíme a obdivujeme. Nevím, kdo z toho má větší legraci, ale mám pocit, že Masajové. Jsou oblečeni v tradiční oděv který nosí i běžně. Barvy jejich oblečení se liší dle jejich postavení. Mladí muži, kteří ještě nesložili zkoušku dospělého muže, mají např. červený a ti co jsou muži, tak modrý a ještě mohou nosit hůl. Hůl je velmi důležitá výbava. Dovedou s ní bojovat i zabíjet. Děvčata jsou na tom podobně, teda s oděvy.
Mrňata mají to, co je zrovna na skladě. Každé skupinky se ujme jeden Masaj a ostatní okukují nové příchozí a hlavně jestli z nás budou mít nějakou tržbu. Obydlí jsou opravdu velice skromná. Takové masajské 2+1 je cca na 8 m2. Ohniště = kuchyň a plátnem oddělené dvě ložnice. Menší pro děti a o dvacet cm větší pro manžele. Masaj může mít několik žen, ale musí je všechny mít rád a stejnou měrou se o ně postarat. No, postarat…Ženy a děti dělají veškeré domácí práce, pasou stáda a staví obydlí. Muži…ti hlídají vesnici. Proč? Kdyby náhodou šli okolo lvi!!! Na kraji vesnice byla malá chýška a to byla místní škola. Dva kůly a na nich připevněný třetí je lavice. Na tom sedí dva tři drobečci s očima jako koláče a koukají na příchozí, od kterých dostávají dárky. Pak je focení a odchod.
Venku na nás čekají výrobky žen, které nám ochotně nabízí, a my samozřejmě kupujeme. Typické masajské náramky a okruží, a bubínky, přívěsky, náušnice, sošky a jiné. Věřím, že je to pro vesnici velký přínos. Jsou to také jedni z mála lidí, kteří se nechají fotografovat. Za peníze i duše uzná, že nebude zatracena.
S tímto úkazem se setkáte celkem vzato všude. Buď striktně odmítnou a je třeba to respektovat, anebo natáhnou dlaň, a duše ví…
Zastavujeme na oběd, spíš pozdější, ale neva. S námi obědvá marabu, který v nestřeženém okamžiku uzobne ze stolu svačinku. Pak spoustu malých barevných ptáčků. Odesílám 4 pohledy a šup do džípu.
Konečně se před námi objevuje vstupní brána do Serengeti. Nezbytné formality u strážců parku a vjíždíme do nejznámějšího národního parku Tanzanie. Jak to bylo v té knížce, Maty? Serengeti nesmí zemřít? Nekonečné pláně Serengeti? Ano, nesmí zemřít!!!!
Bohužel, vláda Tanzanie zřejmě nedbá a jak jsme se dočetli, chystá velkou dálnici napříč Serengeti. Kéž se tak nestane a to, co je bohatstvím nejenom Tanzanie, ale celého světa, zůstane netknuto a zachováno pro další obdivovatele nekonečných plání, květin, stromů, zvířat a ptactva, ukrytých pod hvězdami afrických nocí a ve dne pod paprsky žhavého slunce.
Čekalo na nás neskutečně skutečné neskutečno. Dva gepardi si právě porcovali čerstvě ulovenou antilopu. Tlamy jim svítily krví a lačně trhali sousta. Byla to podívaná, kterou nezapomenete a ani nemáte možnost jen tak potkat. Trvalo nám téměř hodinu, než jsme se posunuli dál. Nikdo nechtěl opustit nádherná zvířata, která sršela zdravím a apetitem a byla od nás vzdálená cca 15 m.
Dnešní den opravdu nešetřil dárky pro nás. Dostali jsme echo, že nedaleko se uvelebil na stromě leopard a také s kořistí. Škoda, že nebyl blíž, ale díky dalekohledům a technice fotopřístrojů vidíme vše jak na dlani. Dnes nám Afrika přichystala samé lahůdky. Na skalách se vyhřívají lvice a po chvíli scházejí mezi džípy. Opravdu?! Vypadl mi foťák, jak jsem se snažila být co nejtišeji. Je to pozoruhodné, je to k nedýchání. Je přímo u džípu, stačí jen natáhnout dlaň a pohladit si lesklou nádhernou srst. Hm, asi by to nedopadlo, ale je to mooooc krásné.
Cestou k táboru jsme potkali stádo slonů s úplně mrňavými slůňátky a jedno z miminek si začalo prohlížet kolo džípu. Člověku se hrnou slzy do očí dojetím a při myšlence na jejich vybíjení také.
Žirafa stojí přímo u cesty a pojídá akácie. Jeden pilný ptáček jí čistí pozadí. Samozřejmě, že všichni fotili intimní místa madam žirafy.
Musím poznamenat, že Hanka vybrala nový tábor, ve kterém půjde elektřina, protože v tom minulém nešla. Možná, že nás ani neudivilo, že elektřina nešla, ale pak už ano, druhý den. Dobrou noc po výborné večeři při svíčkách. Ráno jdeme vítat slunce.
17. 1. 2014 pátek
V 5.45 začíná hromadná výprava na východ slunce nad pláněmi Serengeti s akáciemi na horizontu. Když jsem doma viděla nějaký dokument s východem slunce z Afriky, tak jsem si představovala …kdybych to tak někdy… a to někdy je tady. Ten pohled nic nenahradí. Je to orginál!!! Po ranním výjezdu se vracíme na snídani. Chutná tím víc.
Vyjíždíme do Serengeti a opět vidíme velká i menší stáda pakoňů, zeber, Impal a buvolů. Na malé vyvýšenině jsme objevili gepardí mámu se třemi mláďaty. Měla ještě chmýří na hřbetě a dováděla v blízkosti ochrany jejich mámy. Slyšela jsem, že jejich maminka si do jejich dospělosti moc neodpočine. Bývají napadáni hlodovci a maličcí jsou snadnou kořistí.
Objevila jsem na svém foťáku možnost natáčení videa… výborně… po týdnu, ale aspoň někdy.
Opět se objevují pestří ptáčkové, sloni, žirafy. Vidíme i orly.
Na krásném odpočívadle s pěknou vyhlídkou potkáváme damany a mangusty. Řekla bych, že daman je přerostlý křeček nebo morče a přitom je příbuzný se slony. Nesmím zapomenout na agamy.
V místním obchůdku, kde byl velmi, ale velmi ochotný pán, jsme vybrali nějaké dárečky domů a pokračovali v cestě do tábora, kde jsme se naobědvali a šup do džípů a honem za zvířátky. Je to vlastně předposlední den na safari, pak se vracíme zpět do Arushi.
Po výjezdu z tábora hned potkáváme staré známé slony a opět je obdivujeme a fotografujeme.
Za chvilku vidíme v dálce lvice odpočívající ve stínu stromů. Jsou dost daleko, tak popojíždíme. Vítají nás zebry. Jsou prostě rozkošné!!! Další lvi na skále se lvíčaty. Je to pastva pro oči. Vyhřívají se, mají siestu a houby jim je po tom, že dychtivé zraky turistů je tahají ze skal dolů, aby je mohli ještě více obdivovat. Dvě lvice, jako by tušily naše přání, scházejí přímo k džípům. Nejsem si jista, jestli jsme jim úplně fuk.
Naši řidiči to tvrdí, a tak s touto vírou vydržím do konce a doufám. Zelené oči lvice si nás prohlíží a teď nevím, jestli jako potravu nebo něco, co jí nudí. Otáčí se a kráčí dál do trávy. Tam se obrátí a čeká na kamarádku, která si to sype za ní. Jedna z nich má obojek. Zřejmě aby ochranáři věděli, kde se skupina nachází.
Další překvapení není daleko a my na vysílačkovou zprávu reagujeme rychlou jízdou za leopardem, který se ukrývá na stromě. Ani kvůli americkým hereckým celebritám se nesjíždí tolik zájemců. Táhne si svou ulovenou antilopu do koruny stromu a tam se pohodlně usadí. Stále poukazují na to, že máme neuvěřitelné štěstí na zvířata a zážitky a vůbec štěstí a to my jsme rádi a doufáme, že nám to vydrží do konce našeho putování. Hlavně na delfíny a moře a všechno.
Dnes je předposlední den spaní ve stanech. Docela se těším na postel, Zanzibar a také domů na Terku a na mého hodného a milujícího Miroslava.
Předposlední spaní proběhlo dost dramaticky. Nejenže Zdence přes cestu běhá hyena, ale za humny nám řve lev! Přichází řidič a tvrdí, že ten lev je cca 2 km daleko, což mu nikdo nevěří, protože to vypadá, že už se uvelebil za zdí jídelny. Obavy a mírná nervozita se zahnala vybraným pitím a historkami, které měly zjemnit drama noci. Je pravdou, že když jsme odcházeli do stanů, tak jsme šli ve skupinkách a každý měl v sobě menší dušičku, i když mnozí to nepřiznali - hrdinové!
18. 1. 2014 sobota
A je tu další africké ráno. Opět balíme. To si budu pamatovat. Do Afriky už nikdy s taškou. Buď s krosnou anebo něčím na kolečkách. Ještěže máme ty naše hochy a se vším nám pomáhají. Takže se loučíme se Serengeti, a spěcháme k Hipopoolu. Člověk netuší, co uvidí. Je to vždy tak obrovitánský zážitek, že snad puknu a to ještě není konec. Přemýšlím, když koukám na ta blažená hroší těla, jestli si to vše uchovám v mysli. Jde vůbec vše do té moji hlavy natěsnat? A já doufám, že ano, že až doma zavřu oči nebo pojedu metrem, tak přede mnou vyvstanou obrazy té nádherné země překypující životem, ještě snad ne tolik nedotknuté naší bláhovou civilizací, která se rozlézá jak zhoubná nemoc.
No dost úvah. Teď koukám na hrochy, jak s velkou chutí užívají chladné vody jezera, které je pro ně jako stvořené. Je jich tu požehnaně. Možná přes sto i víc. Malá hrošátka, opravdová mimina, mládež a rodiče a velcí hroší pašáci, kteří si vzájemně ukazují otevřené papuly a dělají na okolí dojem.
V pozadí vidíme i krokodýly. Jsou tu v menšině. Přemýšlím, jestli si krokodýli troufnou na hrochy či naopak. Tady to vypadá celkem na dobré sousedské vztahy. Je to podívaná. Podívaná, podívaná podívaných. To, že trocha sprchlo, nám nevadí, ani obyvatelům jezírka.
Tak dost kochání a jedeme dál. Čeká nás dlouhá cesta územím pouště LOBO. Některé útvary připomínají v menším Grand kaňon. Vyfoukané skalní scenerie, na níž se podílejí vítr, slunce, horký vzduch a déšť. Tito umělci tu mají velkou vernisáž.
Zase a opět vidíme stáda skotu a koz, která hlídají malé děti anebo vytáhlí puberťáci, děti, které neznají hračky. Jejich hračky jsou jejich země.
Opouštíme asi po třech hodinách jízdy Lobo a míříme k jezeru Natron. Jezero má nedozírný druhý břeh. Je opravdu velmi rozlehlé. Má zvláštní kouzlo. Barvy jak měsíční krajinu. Někde jsem četla, že má zvláštní složení vody, a tak tu žijí jiné druhy ryb a vodní havěti než jinde. Toto však vyhovuje zřejmě plameňákům, kterých je tu na tisíce. Loudají se zobáky čeřící hladinu, kde nacházejí obživu. Také od toho mají své narůžovělé peří až do tónů červené. Jezero je v této době částečně vyschlé. Když přijdou deště, hladina se mnohonásobně zvedne a rozlije po okolí.
Už od jezera obdivujeme majestátnost posvátné hory Masajů. Je to činná sopka, ale není velmi nebezpečná. Nebezpečné je prý na ní vystoupit a vypráví se, že se lidé nevrací!!!
Maty se dal slyšet, že měl také zájem zdolat tuto nádhernou sopku, ale když slyšel, co by ho tam čekalo, tak tento plán vyškrtnul ze svého seznamu. Prý hadi a štíři, hodně divoké zvěře a nepropustné houštiny.
Zde pod kopci pokryté hustou zelení, v místě, kterému se říká Říční les, spočinou naše údy, a to poslední noc pod stanem, v divočině. Dnes tu nejsou žádné šelmy, žádní sloni, buvoli jen usměvaví domorodci a příjemný vánek z hor. Pod střechou podepřenou kůly pojídáme zase výbornou večeři a po pár hltech vína jdeme spát. Kde jsou ty vodopády, co o nich stále Hanka s Matym mluví?
19. 1. 2014 neděle
Spala jsem skutečně dobře. Snídaně a vyrážíme do hor ke slíbeným vodopádům. Cestička je klikatá a vede podél říčky. Jdeme proti proudu. Doprovází nás tři mládenci, kteří se pohybují po krkolomných kamenech i v peřejích řeky jako kamzíci. Všude je připravena jejich pomocná ruka, když někdo z nás neví kudy kam.
No, ještě jsme nedošli do poloviny cesty a Zdenka se nám řítí do peřejí a proč? Protože jako vždy je neposlušná a nedisciplinovaná na místech, kde by se to zrovna hodilo. Krátce a dobře - Zdenka! Nicméně se tam zřítila s kamerou, foťákem a se sebou. Jakou rychlostí se za ní vřítil jeden z průvodců, je až neuvěřitelné. Ačkoliv dělala hrdinku, tak si myslím, že jí bylo ouvej. Co je ale důležité, že se jí skoro nic nestalo, až na tu techniku. Možná v tomto případě Zdenku zachránily bochánky po těle. Cestou tam i zpět pak měla osobního strážce. Jeden z Masajů jí byl plně k dispozici. Jako VIP osoba.
No, pokračujeme dále a otevírá se před námi přírodní div. Jen příroda dovede vykouzlit neuvěřitelné divadlo. Koukáme opět s otevřenými pusami. Ze skal stékají vodopády. Provázky vod se tříští o kameny a plují mezi porostem na skalách. Slunce dává vodě duhové barvy. Z výšky sestupují úzkými chodníčky kozy s pastevci. Je to prostě neskutečně nádherné.
Všichni se převlékli do plavek a hurá do vody a pod vodopád. Ten se řítí do vody, kde vzniklo malé jezírko. Když projdeme pod vodopádem, tak se otevírá ještě větší jezírko a proti nám ze skály zurčí další voda. Písek je černý a my tu dovádíme jak malé děti. Je to nádhera. Průzračná sladká voda uprostřed vyschlé země toužící právě po dešti a tady, jako oáza uprostřed pouště. Ukrytá mezi kopci.
Vracíme se osvěženi a bez dalších kolizí.
Se Zdenkou neodoláme opět nabídce náramků, náušnic a náhrdelníků vyrobených masajskými ženami a dívkami. Tak zvaně nás ukecaj!!!
Po té balíme, jak jinak, a směr Arusha. Loučíme se s posvátnou horou, která na nás pohlíží ze své majestátnosti a doprovází nás velký kus cesty, než zmizí za obzorem dál hlídat své ovečky, své děti, své Masaje.
Cestou nás zastavují stále ještě masajské děti a ženy s dětmi na rukou a nabízí své korálkové skvosty. Cesta je prašná a vítáme zastávku na nezbytné WC a občerstvení. Asi hodinu před Arushou sjíždíme ze silnice do areálu, kde je obrovský obchod se všemi dřevěnými soškami, které si dovedete představit. Ve všech velikostech, z různých druhů dřeva, nejčastěji ebenového. Jsou tu i sošky, co sošky, sochance v nadživotních velikostech. Oko se kochá, ale peněženka vzlyká. Počkám do Arushy a tam mám zálusk na místní malířskou specialitu ting ting. Jsou to kresby na plátno. Dalo by se to přirovnat k naivnímu umění.
Naproti přes silnici navštěvujeme místní hadí farmu, kde chovají hady na výrobu sér a také jako ukázku pro turisty. Také se tu starají o zraněná zvířata, která lečí a pak je vypouštějí zpět do divočiny.
Asi po hodině vjíždíme pro nás už známé Arushi a suveréně míříme k hotelu, kde jsme byli ubytováni před odjezdem na safari. Tímto dnem, vlastně zítřkem, končí náš pobyt v Tanzanii a letíme z místního letiště na Zanzibar. Na Zanzibar opředený vůní koření a orientálních staveb a dlouhou historií a nevalně proslulým obchod s otroky.
Teď však honem do sprch smýt prach z cest a na taxi a všichni společně míříme do vyhlášené místní etiopské restaurace Spice & Herbs. Restaurace je dosažitelná i pěšky, ale není radno obyvatelům Arushi, natož cizincům, pohybovat se večer po ulicích města. Můžete být oloupeni, zbiti, uneseni a i zabiti. Což ani jedna z variant není zrovna program na teplý africký večer.
Tudíž jsme dojeli do restaurace. Myslím, že je velmi krásná a pod hvězdnatým nebem si vybíráme něco k snědku a jsou to opravdu lahůdky. Obsluhuje nás asi 6 servírek. Při placení jsme pochopili, že je problém. Není pro ně obvyklé, že si každý platí za sebe. Nastoupila hlavní servírka, vedlejší servírka, servírka účetní, servírka, která psala a která kontrolovala a vyplácela. Byl to obřad skoro na hodinu. Zvláštní zkušenost. Taxíky nás opět dovezly před hotel a s plnými bříšky jsme se Zdenkou huply do pelíšku.
20. 1. 2014 pondělí
Ráno po výborné snídani, kdy si pochutnávám na míchaných vajíčkách, jsme se vydali za nákupy a do hotelu, z kterého má být vidět Kilimandžáro… Vidět není, ale výhled byl krásný. Musela by být opravdu dobrá viditelnost.
Vracíme se pěšky do středu města a pod „O´clock tower". My si jdeme užít nákupy. Opět smlouvání a dohadování o ceny. Nemám to ráda. Nedělá mi to dobře. Náš Petr je ve svém živlu a Zdenka ani nemluvím.
Kupuji tričko pro Míru, které ze 70 dolarů kleslo na 14. Kupuji obrázek tinga tinga a ten se mi opravdu líbí. Už ho vidím doma v pokoji. Stále budu mít na očích Afriku - juchůůůů! Nebyl z nejlacinějších, ale co.
Také jsem něco usmlouvala. Ten den na mě zrovna přišla střevní příhoda a nejen jedna! Takže jsem běhala mezi hotelem a nákupy. Ještě, že vše bylo velmi blízko. Stačila jsem nákupy i vyprazdňování mých útrob. Byla to honička, ale v půl dvanácté odjíždíme na místní letiště. Chvíle čekání trávíme se Zdenkou na jídle v nedalekém bistru a sledujeme čas, abychom nezmeškaly odlet. Letiště je opravdu velmi malé a pouze s malými letadly cca pro 30 cestujících. Když vidím, jak čtyři černoši posunují letadlo na rozjezdové dráze. Nemám zvláštní důvěru v místní aerolinky. Jenže nic jiného nezbývá. Takže nasedáme a začíná cca hodinový let. Je to nádhera a zvlášť když už letíme nad Indickým oceánem. To se v člověku zastaví dech, nad tou nádherou. Nemám dost vhodných slov. Veškeré odstíny modři, které existují. Takové barvy má oceán. Nemluvím o plážích, slunci a vůních, které vás přivítají už při výstupu z letadla a cestou z letiště do středu starobylého města Stone Town.
Bydlíme opravdu na velmi krásném a strategickém místě. Přes ulici oceán a hned vedle kolonáda, kde se večer nacpáváme všemi možnými rybími dobrotami, o kterých se Vám v českých krajích opravdu ani nesnilo. Zanzibarská pizza je lahůdka opravdu se vším sakum pikum. Vůbec se nepodobá té, co jíme u nás nebo v Itálii, je prostě ze Zanzibaru.. Připraví jí před vašima očima s tak krásným úsměvem a ještě přidá nějaká asi hezká slova ve svahilštině. Chuť vynikající!!!!!
Je to nádhera, svítí tu plynové lampičky a osvětlení kolonády je velmi umírněné. Vedle vás šplouchají vlny oceánu a mladíci skáčou z kamenných obrubníků do teplých vln. Je to asi místní zábava mladých výrostků.
To jsem ale předběhla sled událostí. První, když jsme se ubytovali v jedné úzké uličce, tak jsme vzali plavky a hurá do vody. Je to kouzlo, je to nedýchatelné opojení. Takové množství energie vás jen tak nepotká. Vody Indického oceánu jsou velmi přívětivé a neodolatelně modré s bílou čepicí vln, které si pohrávají s pískem. Příliv jde rychle a rozdíl mezi odlivem a přílivem je až 5 i více metrů. Moře někde ustupuje až o 200 m.
Takže po lahůdkách u moře se naše banda ještě vydává do Indické restaurace v sousedství našeho hotelu. Já už jdu na pokoj. Mám toho pro dnešek dost. Chvíle samoty jsou mi velmi příjemné. Tak dobrou Zanzibare a dobrou noc moji drazí doma.
21. 1. 2014 úterý
Ráno začíná opět tím, že Zdenka štrachá. Je to taková tradice. Zdenda štrachá a já dospávám. Necítím se dnes nějak dobře. Po dvou čajících se to lepší. Přecházíme naší ulici a na moři nás čekají bárky nevalného vzhledu, ale doufáme, že už před námi jelo hodně turistů a zřejmě plavbu přežili. Varovné nápisy nikde a i kdyby byly, tak ve svahilštině. Dnes se má šnorchlovat. Nemám k tomu moc chutí, ale o něco se pokouším. Uviděla jsem pár korálových rybek a myslím, že stačí. Musela bych mít klid a pohodu. Mládež skáče z loďky a já si sedím v loďce šťastná, že tu jsem, i když jim tak trochu závidím.
Pak se vydáváme na želví ostrov. Ty jo, tolik želv pohromadě nikdo z nás asi neviděl, a že to jsou opravdu obří kousky. Mají napsány na zádech čísla, která hlásí jejich věk. Jsou tu od miminek až po stopadesátileté kmety či kmetice. Nechávají se ochotně krmit. A co jim dělá nesmírně dobře, je drbání na krku. Vytáhnou krk z krunýře a slastně přivírají zaslzené želví oči.
Dopoledne uteklo a my se jedeme osprchovat a hurá do města na památky, jsme přeci na Zanzibaru a tady to historií přímo buší.
Procházíme orientálními úzkými uličkami. Muslimská víra je tady znát, jak oblečením, tak chováním lidí.
Po cestě vidíme spousty nádherných krámků, nejen s taháky pro turisty, ale i tradiční. Je zde tajemno a hezko. Krámky jsou v přízemí domů a mají na zdech patinu a vůni starých zdí, ve kterých žilo a bude žít další pokolení obchodníků. Vyčuhují na nás role nádherných látek, od překrásných tepaných truhlic až po malé tepané skřínky na šperky, a šperků tu mají také velmi mnoho. Na zdech visí obrazy tinga tinga.
A všichni vás zvou, abyste své peníze utratili právě u nich.
Pokračujeme kolem bílé katedrály, která se pyšní dvěma věžemi. Další památkou je území pod ochranou Unesca. Je to místo s obrovitým orientálním chrámem, který se při naší návštěvě opravuje. Zákaz vstupu. Průvodce je však přesvědčivý a díky Matymu a Hance dostáváme poloviční vstupné. I za tuto cenu vyslechneme podivuhodný výklad v angličtině, jak jinak, a ještě s tak výmluvnou gestikulací, že kdo, jako já, rozumí sporadicky, tak to pochopil. Povídá nám o době otroctví, o Livingstonovi +1907, který zemřel na malárii. A vkročíme do kopek, kde sedávali otroci, kteří čekali na trh s nimi. Je to místnost, kde se nedá postavit. Místnost je cca 30 m² a na této ploše se umístilo kolem 80 otroků. Uprostřed místnosti je odtok na výkaly, krev a mrtvoly. Jednou za dva tři dny propláchli místnost mořskou vodou, která byla přiváděna malým okýnkem o rozměrech 60x30 cm. V této místnosti byly ženy a děti a naproti přes malinkou síňku byli uskladnění muži a samozřejmě v tomtéž počtu. Cestou zpátky jsme všichni trochu zaražení. Každý bílý uvědomělý občan by si tam měl zajít a malou chvíli si tam posedět.
Pak se volným krokem přesunujeme do hotelu a díváme se po okolí. Je stále se na co dívat. Pokračujeme na naší, tak oblíbenou kolonádu. Sedíme s ostatními domorodci a klábosíme ve vlahém večeru. Všude se toulají místní kočky, hladové, ucourané a okopané. Nikdo neřeší jejich modřiny a zranění. Jiný kraj, jiný mrav. Po večeři na kolonádě se ostatní ubírají do baru a já do postele.
22. 1. 2014 středa
Dnes jedeme za delfíny na Kizimkazi. Ty brďo!!! Tak jestli uvidíme delfíny, tak máme splněno na 150%, co na 150%, na 200%! Máme zase dobrou snídani a vstáváme opět poměrně brzo. Jedeme mikrobusem asi hodinku od města a tam na nás čekají bárky, které vypadají, že se užuž rozloží, ale opak je pravdou. Jsou opravdu pevné. Vlny Indického oceánu nás houpají a jedeme moři vstříc. Vlny si s námi docela hrají, a na náš vkus jsou někdy až moc velké k poměru s loďkou. Lodivod má na tváři bezstarostný úsměv a hakuna matata nás ukolébá. Po hodině hledání jsou tu. Už vidíme jejich půvabná šedá těla jak si hrají s vodou a upalují za svým cílem. Někteří z nás skáčou z loďky do vody a sledují delfíny z vody. Já se snažím zachytit delfíny na filmový pás. No, vznikla jedna hodnotná fotka, ale… je to důkaz. Trvalo to snad 15 minut. 15 minut neopakovatelné nádhery. Máme splněno. Maty říká, že už nesmíme vyslovit žádné přání, protože všechna přání se nám plní a teď jen snad porod delfína v přímém přenosu. Dobrá, nechceme už nic zažít, ale přeci jenom……
Před večeří ještě jdeme na kolonádu nasát atmosféru, která nikde jinde nebude, a asi už jí v celém svém životě nezažiju. Místní kluci ze zdí skáčou do moře a předvádí celou plejádu skoků. Nádhera.
Honem do hotelu, převléknout a jdeme nakupovat. Je to první nakupování, a tak si to s děvčaty užíváme a všichni prodávající jsou nám plně k dispozici. Jeeee, to by se to nakupovalo! Pořizujeme si krásné široké kalhoty z orientální látky za opravdu směšné ceny. Kupuji dvoje a mohla jsem i troje. Jsou fakt senzační. Rychlé občerstvení a do hotelu, převléknout a jdeme na večeři do indické restaurace hned vedle našeho hotelu. Co k tomu říci, pokrmy božské, pití taktéž a zábava výborná. Nádherné prostředí, příjemný a milý personál. V půlnoci dobrou.
23. 1. 2014 čtvrtek
Ráno a odjíždíme ze Stone Town, a míříme do zahrady koření. Je to obrovský kus pozemku, kde se pěstuje koření, které obdivujeme u nás ve speciálních obchodech a nosíme si to domů jako exotiku.
Nejenom koření, ale i ananasy, kakao, obrovské stromy, které rodí chumáče vaty, které dávají do matrací.
Žijí tu vzácné červené opičky, které jsou velmi náchylné na evropské nemoci, jako rýma apod. Proto se jich nesmíme dotýkat a být v patřičné vzdálenosti. Náš průvodce je nezaměnitelný. Vypráví celým tělem, i ten kdo má mezery v angličtině, tak pochopí, o čem mluví. Oči mu svítí jak velká zářivá světýlka. Dodnes slyším jeho příjemný hlas. Po prohlídce jsme usazeni na sedátka a začíná ochutnávka čajů, ovoce a pak nákup koření. Co koupit dřív a nezapomenout. Je to opravdu velmi obtížné. Vybírám pak několik balíčků a platím.
Oběd…jsme pozváni od spice tour. Před domem se musíme zout. Jasně, jsme u muslimů. Vcházíme do velice skromného stavení, a když říkám stavení, tak si musíte představit zcela něco jiného, než je u nás.
Řekla bych spíš, že je to dlouho rozestavěný dům nebo nedokončený. Nemá některé zdi a WC, toaleta nebo jak to chcete nazvat, se nachází vzadu za domem. Měla jsem si to vyfotit. Když to budu popisovat, stejně si tu“ místnost“ nedovedete představit. Něco jako chlívek se třemi zdmi, čtvrtá chybí nebo se nedělá. Tam záchod a na drátu naběračka na vodu. Toaletní papír… není a proč taky.
Ovšem co se týče pohostinnosti a oběda, to byla taková mňamka, kterou jsem nikdy nejedla. Bylo to tak dobré, že jsme si přidávali a nezbylo. Zadělávané banány, obrovské mísy se směsí zeleniny a rýže a také asi kuskusu. Bylo několik chodů. Seděli jsme vedle sebe na zemi a uprostřed byly velké hrnce s jídlem. Každý si vzal z hromady talíř a lžíci a panečku, jak nám šmakovalo. Poděkovali jsme, také jsme měli za co a zpátky do autobusu. Má drahá přítelkyně má další úraz. Sedřela si loket o zbytky domu a ty se po té zřítily. Nenene, rozdávala dárky, obracela se, ještě si všimla malého děvčátka a bylo to. No!!!! Muselo jí to setsakra bolet, ale dělala hrdinu. Pak jsme se vydali přes celý ostrov na jeho druhý konec na pláž Nungwi. Přes velmi chudou vesnici a jiná zanedbaná místa jsme stanuli v úzké uličce před železnými vraty a za nimi pohádková země, ráj, oceán, palmy, příjemný hotýlek velice skromně, ale čistě zařízen. Ovšem oceán a pláž nám vyrazil do slova a do písmene dech, teda mně. Praví se, že je to nejkrásnější pláž světa a říkají pravdu!!! Ty fotky, co lákají na pobyt cestovní kanceláře, skutečně nelžou. Pohádka a ráj nebo zázrak.
Hodíme věci na pokoj a hurá ven. Ven za sluníčkem, šploucháním vln, za bílým pískem a za celou tou neskutečnou krásou. Teď jen opalování a koupání a drinky a dobré jídlo. To je to, co nás čeká tyto dva dny a pak už poslední balení a jedeme do Čech, ale to ještě počká, ještě to chvilinku počká.
Nahrávám si hlas vln, který mě bude hřát, až přijedu domů. Nahrávám si západ slunce. Nejraději bych si vzala všechno s sebou. Asi to nepůjde a budu muset pozítří tomuto ráji zamávat. Večer si užíváme v místní restauraci, kde sedíme přímo na pláži, za námi se pohupuje moře. Je to až kýčovité, ale pro nás teď realita se vším všudy.
Krásné sny. Pokoj máme tak blízko moře, že nás do snů ukolébává šumění oceánu.
24. 1. 2014 pátek
Ráno vycházím asi v půl sedmé. Všude je ještě klid. Procházím se podle pobřeží, brodím se pískem a jen tak v čase a prostoru. Nevím, nač jsem dnes myslela, ale vím, že jsem se cítila neobyčejně uvolněně a blaze. Dělá to slunce? Je to oceánem? Klimatem? Nevím, ale je pravda, že tu se lidé usmívají víc než u nás a jsou nějak jinak ladění. Ptám se, jestli bych si kousek jejich nátury neměla zabalit do baťůžku a až poletíme nad Čechami, tak bych to vyhodila z letadla, aby se to uchytilo i u nás.
Celý den se oddáváme lenošení a musím říci, že s velkým potěšením. Potulujeme se po pobřeží, okukujeme místní krámečky a zase se noříme do vod oceánu a sušíme se na slunci a tak stále dokola celý boží den a je to báječné. Ne, že bych tak chtěla strávit celou dovolenou, ale tohle zastavení po naší dlouhé pouti je víc než milé.
Večer je trošku slavnostní. Zve nás na večeři Hanka s Matym. Hm, tak to si dáme líbit. Opět nám za zády šumí moře a my si dáváme místní speciality a upíjíme z barevných koktailů. Vzpomínky nás nesou za uplynulými dny a začínáme si všichni uvědomovat, že naše cesta po Africe se blíží k nezvratnému konci. Takže cestou ještě pohled na hvězdnaté nebe, které září a třpytí se jako vyšité drahokamy. Loudáme se po břehu a nechce se nám spát. Nakonec ano. Předposlední noc v Africe a poslední noc na Nungwi.
25. 1. 2014 sobota
Den odjezdu. Dopoledne se ještě šploucháme v moři a sluníme se. Je to takový líný, krásný dopolední čas. Ještě jsem vyběhla do krámku, kde jsem viděla náušnice, ale nemohla jsem ho najít. Terezka byla se mnou, ale nic. No, nevadí.
Na oběd si dáváme místního hambáče a už sbohem. Nasedáme do autobusu a…… je před námi dlouhé cestování. Dopravili jsme se opět do Stone Town a pospícháme na trajekt, který nás vyklopí v Dar es Salaamu. Musím říci, že nástup a výstup z trajektu je docela masakr. Všude jsou velké klece na zavazadla. Do klece dáte svoje zavazadlo a odcházíte na loď. Klece se uzavřou a zaměstnanci je vtáhnou do zavazadlového prostoru - ručně. Při výstupu musíte v davu hlídat, kde se nachází vaše klec a tím pádem váš bágl. Je tam takový mumraj, že má člověk pocit, že svůj baťůžek už nikdy neuvidí a vezme si ho někdo, komu se líbí.
Jinak plavba byla klidná a příjemná. Člověk si mohl vybrat podlaží a tam se usadit a kochat se. Byl velký vítr a tak jsem zvolila spodnější palubu. Po dvou hodinách pohodové plavby jsme přistáli.
Dar es Salaam a hotel, v kterém jsme bydleli při našem příjezdu. Trochu jsme se opláchli a šli na večeři. Pak do postele na pár hodin, protože ve 2 hod. ráno máme budíček a odjíždíme nočním městem na letiště.
Po čtvrté hodině ranní odlétáme z afrického kontinentu a míříme do Istanbulu. Jsem neskutečně unavena a usínám. Přesto vidím východ slunce nad mraky a je to zázrak. Celá cesta po africkém kontinentu vede nad Nilem. Všude je jen písek a hory. Občas zelené místo oázy.
Přistáváme v Istanbulu. Tady to už známe a zase trochu čekáme na další spoj. Pak se nalodíme a míříme už jen na Prahu. Jsem k smrti unavená a to se projeví hned, jak spatřím Terezku. Celá se rozklepu a bulím. Mírovi zkolabovalo auto, a tak přijíždí Martin. Všude je plno sněhu. Je dvacátého šestého ledna a všude je sníh. Včera jsem se ještě koupala v oceánu a dnes ujíždím večerní Prahou a je mi zima.
Jsem absolutně mimo, a jsem hrozně ráda, že mám u sebe Terezku a Martina a vystupuju z auta a vítá mě velká náruč mého Míry.
Na shledanou Afriko!