(lat. Strutihio camelus, angl. ostrich)
Popis
Pštros je největší žijící pták a zároveň nejrychlejší pozemní pták, může dosáhnout rychlosti až 70 km/h (když uniká před predátorem) nebo běžet rychlostí 50 km/h po dobu jedné hodiny, což z něj dělá nejrychlejší dvounohé zvíře na světě. Je nelétavý. Pštrosi jsou vysocí 1,8 až 2,75 m a váží 63–130 kg. Peří samců je převážně černé s bílými konci křídel a bílým ocasem. Samice jsou zbarveny šedohnědě. Dlouhý krk dospělců je téměř holý jen s tenkou vrstvou prachového peří. Kůže na krku a stehnech je u samic růžová a u samců buď růžová, šedá nebo modrošedá.
Silné nohy jsou neopeřené, spodní část je pokryta šupinami. Na každé noze má pštros pouze dva prsty (většinou jsou u ptáků čtyři), zřejmě je to adaptace k běhu. Peří chybí drobné háčky, které u létavých ptáků drží jednotlivé části u sebe, a proto je měkké, nadýchané. Slouží ke komunikaci mezi jedinci a jako tepelná izolace.
Pštrosi se vyskytují v otevřené krajině a savanách, ale i v pouštních oblastech. Jsou odolní vůči změnám teploty během dne a noci až o 40 °C. Nejaktivnější jsou na začátku a na konci dne. Dospělce loví gepardi, lvi, levharti, psi hyenovití a hyeny. Pštrosi se dožívají 40–45 let.
Když se cítí pštros ohrožen, tak si buď lehne na zem a předstírá hromadu hlíny, nebo rychle uteče. Lidí si většinou nevšímá. Problém může nastat, když je člověk překvapí nebo když mají mláďata a cítí se ohroženi. To raději zaútočí kopem silných končetin opatřených dlouhými drápy. Jsou tak schopni vykuchat a zabít i lva (člověka) jedinou ranou.
Hejno
Pštrosi patří mezi společenské ptáky, žijí téměř celý rok ve smíšeném hejnu. Na začátku rozmnožování se skupiny rozpadají a vznikají hejna stejného pohlaví. Chvíli žijí odděleně a pak se začnou zase mísit. Nastává doba námluv a samci bojují o samice, které sdružují v harému. Vzniklé skupiny si zaberou území o poloměru 50 až 800 m, kde samec postaví hnízdo. Toto území společně brání do doby vylíhnutí mláďat.
Pštrosi denně urazí za potravou 10–40 km. Často doprovází stáda zeber nebo antilop a využívají tak vzájemné ostražitosti.
Potrava
Živí se převážně semeny, trávou, ovocem, květinami a příležitostně i hmyzem jako kobylky. Protože pštrosi nemají zuby, polykají oblázky, které jim pomáhají drtit potravu v žaludku. Můžou jich tam mít najednou až 1 kg. Na rozdíl od většiny ptáků nemá pštros vole, slepé střevo je dlouhé 71 cm. Několik dní vydrží bez vody, vystačí si s vodou z metabolismu a potravy.
Rozmnožování
Během doby rozmnožování si skupina vymezuje své teritorium, které brání křikem, máváním křídly a výhružným postojem těla. Samec se páří se všemi samicemi v harému, ale pár tvoří pouze s dominantní samicí. Na rozdíl od většiny ptáků (druhou výjimkou jsou kachnovití) mají samci penis. Páření předchází rituální námluvy, kdy se samec předvádí.
Samice pštrosů kladou vejce do společného hnízda, do důlku, který připraví samec. Dominantní samice klade vejce do středu, zatímco podřízené samice na okraj. Snůška obsahuje okolo 20 vajec. Jsou to největší vejce na světě, i když v poměru k velikosti ptáka je vejce naopak jedním z nejmenších (v tomto ohledu je největší vejce kiviho). Pštrosí vejce váží okolo 1,4 kg a jsou tedy 20krát těžší než slepičí. Vejce jsou inkubována 35–45 dní, ve dne samicí a v noci samcem. Jejich zbarvení je chrání před odhalením.
Samec mláďata hlídá a učí, ale i samice se podílí na péči. Vejce a mláďata loví šakali, draví ptáci, mangusty a supi. Dospělosti se dožije pouze zhruba jedno mládě z hnízda.
Komunikace
Pštrosi vydávají různé zvuky, např. teritoriální samec syčí, láká samici nebo vyzývá protivníka. Pár při námluvách také tančí zásnubní tance. Dost často se pštrosi během doby rozmnožování ozývají i v noci.
Smysly
Pštrosi dobře slyší a vidí, takže zaregistrují predátora na velkou vzdálenost. Oči jsou opravdu velké, mají 5 cm v průměru.
Zajímavosti
- Vědecký název je odvozen z latinského struthio = pštros a camelus = velbloud, to odkazuje na suché prostředí, ve kterém žije.
- Příbuzní pštrosa jsou nandu, emu, kasuár, kivi a vyhynulý pták moa.
- Na rozdíl od všeobecného přesvědčení pštrosi nestrkají hlavy do písku. Tento mýtus zřejmě pochází od Plinia staršího, který napsal ve své knize Naturalis Historia, že když pštros strčí hlavu do keře, myslí si, že celé tělo je skryté.
- Domorodci v Kalahari používají pštrosí vejce jako zásobníky na vodu. Nejstarší nálezy těchto cisteren pochází již ze střední doby kamenné před 60 000 lety.
- Pštrosi se vyskytují v umění starověkých civilizací, jako je Mezopotámie a Egypt, kde se stala pštrosí pera symbolem spravedlnosti, nejspíš proto, že na rozdíl od per jiných ptáků jsou po obou stranách centrální osy (ostnu) stejně široká.
- Římané používali pštrosy při hrách a také jako potravu.
- Pštrosí peří se používalo v módním průmyslu 18. a 19. století, to způsobilo značný pokles početnosti těchto zvířat, a tak se začali chovat na farmách. Chování těchto ptáků se rozšířilo hlavně v 70. letech 20. století. Dnes se chovají hlavně pro maso, kůži a peří, ze kterého se vyrábí prachovky. Pštrosí kůže je zřejmě nejpevnější komerčně využívanou kůží.
- Maso pštrosa chutná jako libové hovězí, má nízký podíl tuku a cholesterolu. Je bohaté na proteiny, železo a vápník.
- Poměrně rozšířené je i ježdění na pštrosech, které pochází z jižní Afriky, ale rozšířilo se i v USA. Používá se při něm podobné vybavení jako při jízdě na koni, ale je těžší zvíře ovládat.
- Za posledních 200 let populace těchto zvířat značně poklesla. Pštros je přesto řazen mezi relativně málo ohrožené druhy.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.