Maurský styl - Manuelský styl - Azulejos - Pombalovský styl - Lidová architektura
Maurský styl
Bohaté mozaiky, geometrické vzory a oblouky ve tvaru podkovy v portugalské architektuře jsou odkazem maurské nadvlády. Nízké domky mají bílou omítku, ozdobné komínky, patia (nádvoří), využívá se tepaného železa a vody jako dekoračních prvků. Arabskou architekturou byli fascinováni i romantičtí stavitelé, což dosvědčuje třeba Maurská fontána v Sintře nebo Arabský sál v paláci portské burzy.
Manuelský styl
Manuelský styl je název pro typicky portugalskou pozdně gotickou architekturu. Jméno získal podle panovníka Manuela I. (1495–1521), za jehož vlády se stalo Portugalsko světovou velmocí díky úspěšným zámořským objevům. Styl se vyznačuje vysokou dekorativností a bohatostí. Typickými prvky jsou motivy spleteného lana, kotvy, armilární sféra (navigační přístroj, který se stal přímo osobním symbolem Manuela I. a který najdeme i na portugalské vlajce), kříž Kristova řádu (náboženský vojenský řád ustavený roku 1319, který výrazně financoval a inspiroval portugalské plavby), erb Manuela I., exotická flóra, chaluhy, stěžně obrostlé korály, mušle a perly… Tedy prvky spojené s námořnictvím a zámořskými objevy. Složité ornamenty byly vytesávány do měkkého vápence.
Ukázkovým dílem je Mosteiro dos Jerónimos architektů Diogo da Boitaco a Joao de Castilho v Lisabonu. Tito dva mistři jsou také autory nedokončené kaple v klášteře Batalha. Dalšími stylově čistými ukázkami je lisabonská věž Torre de Belém a okno v Tomaru od Dioga da Arrudy, učebnicový příklad tohoto stylu.
Azulejos
Malované dlaždičky azulejos jsou v Portugalsku všudypřítomné – zdobí interiéry i vnější zdi kostelů, nádraží a běžných domků. Díky nim je celá země jednou velkou galerií.
Azulejos pochází z Egypta (Az-Zulayj znamená lesklý kámen) a na Pyrenejský poloostrov je přivezli Maurové. Pro Portugalsko byly „objeveny“ v 16. století králem Manuelem I., který je obdivoval na španělské Alhambře a chtěl je využít ve svém paláci v Sintře. Portugalci si osvojili arabskou tradici „strachu z prázdných míst“ a pokrývali dlaždičkami celé zdi i stropy. Také se podle islámského zákona zdržovali zobrazování lidských postav, používaly se pouze zvířecí, květinové či různobarevné geometrické motivy. Postupem času se začaly objevovat i výjevy ze života svatých, z historie a nejrůznější exotické motivy. Vyvíjel se také způsob výroby – od techniky vyvýšení a stlačování plochy až po majolikovou techniku malby na rovnou plochu (kvalitnější barvy se při vypalování neslévaly).
Zlatým věkem azulejos bylo období baroka, kdy se do Portugalska dostala móda čínského porcelánu dynastie Ming – motivy byly malovány pouze modře na bílý podklad (tyto typy azulejos jsou v Portugalsku k vidění nejčastěji). V tuto dobu začala vlastní masová produkce, do té doby se dlaždičky dovážely z hlavního centra jejich výroby – z Granady. V 19. století přinesli brazilští imigranti trend obkládání veřejných budov, azulejos ozdobily běžné domy, nádraží, tržnice apod.
I v dnešní době jsou dlaždičky hojně využívány. Nemají totiž jenom dekorační účel, ale také chrání zdi proti vlhku, hluku a horku, jsou snadno udržovatelnou a poměrně levnou záležitostí. Jsou také podkladem pro umělecké vyjádření současných výtvarníků. Různými styly azulejos se můžete pokochat na Azulejos de Portugal.
Pombalovský styl
Rok 1755 zasadil Portugalcům velkou ránu. V metropoli Lisabonu vypuklo ničivé zemětřesení, a aby toho nebylo málo, následoval také rozsáhlý požár a tsunami. Se zemí byla srovnána velká část města včetně asi dvaceti kostelů. Obnovy města se ujal markýz de Pombal, ministr zahraničí, osvícenský absolutista ovlivněný uměním. Povolal architekta Eugenia dos Santos a zadal mu za úkol obnovit Lisabon v jednoduchém stylu, který umožňoval rychlou výstavbu a snadné opakování.
Vznikl tak originální styl, mix pozdního baroka a neoklasicismu. V celé zničené čtvrti Baixa, která dnes tvoří elegantní jádro města, vyrostla pravidelná síť ulic a široké třídy, domy místy zdobily i rokokové detaily. Byly prozíravě vybudovány také protipovodňové konstrukce. „Pombalovský styl“ byl mimo Lisabon aplikován také v městečku Vila Real de Santo António na Algarve a oblíbili si jej i angličtí obchodníci na severu země. Mezi další významné architekty tohoto stylu patří Eugénio dos Santos a Carlos Mardel.
Lidová architektura
Lidová architektura v Portugalsku byla vždy ovlivňována klimatickými podmínkami a dostupnými materiály. Pro sever jsou typické žulové domky se dvěma patry, venkovním schodištěm a břidlicovými střechami. Před chladnými zimami chrání silné zdi, přízemí je přizpůsobeno chovu hospodářských zvířat.
V pobřežní oblasti středního Portugalska najdeme barevné domy z vápence či cihel se zasklenými verandami v prvním patře. Domečky v okolí Aveira byly přizpůsobeny svým obyvatelům – rybářům. Byly vybudovány z borového dřeva vysazovaného proti šíření dun. Různobarevné proužkování zjednodušuje jejich rozpoznání v častých mlhách, zvýšené základy chrání proti záplavám.
Na horkém jihu (Alentejo, Ribatejo) udržují bílé domky s malými otvory uvnitř příjemné teploty. Jsou jednopatrové, mají podlouhlý obdélníkový tvar, bílou fasádu s modrým či žlutým rámováním a červené tašky. Obrovský komín je uzpůsoben k uzení masa. Na pobřeží Algarve se mísí mnoho vlivů, hlavně arabský je velmi znatelný. Jako materiál slouží kámen a hlína, domy mají přízemní podloubí, bílá omítka odráží slunce a hmyz, rovné střechy slouží k sušení úrody a zachycování dešťové vody. Některé domy zdobí dekorativní maurské komínky nebo střechy z červených tašek ve tvaru pagody.
Autorkou textu je Karolína Chmelařová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.