Horská turistika - Region Svanetie - Region Kazbegi - Tušetie - Bordžomi-Kharagauli - Lyžování - Cyklistika
Horská turistika
S Velkým Kavkazem na severu a Malým Kavkazem na jihu nabízí Gruzie mnoho příležitostí k túrám a výstupům, ať už se chcete procházet krásnou zelenou krajinou, nebo se na hory podívat ze sedla ve třech tisících nebo dokonce chcete pokořit nějakou pětitisícovku.
Leťte do Gruzie a Arménie v dobré partě
Mapy pro turistiku
Gruzie byla kvalitně zmapovaná za dob SSSR a dodnes jsou bohužel ruské mapy často těmi nejlepšími, které seženete. Podobné mapy naleznete na různých webových stránkách, např. v podobě přehledů starých sovětských map zde. Mapy jsou samozřejmě tištěné azbukou. Jen některé frekventované regiony nabízí mapy aktuální a v lepší kvalitě. A bohužel platí, že co bylo jeden rok ke koupi, mohlo vyjít tak malým nákladem, že to další rok nekoupíte.
Takže je lepší cestu naplánovat předem a mapy si připravit s sebou. Nemám informaci, že by existovala slušná turistická mapa Svaneti, ale existuje několik map pokrývajících region kolem Kazbegi a také je k dostání poměrně slušná mapa NP Borjomi-Kharagauli. Všechny NP vydaly svůj informační leták, jehož součástí je mapa, která se dá použít, ale kvality, na kterou jsme zvyklí z našich turistických map, nedosahuje. Navíc leták nemusí být k dispozici.
Značení turistických cest
Značení cest není bohužel v Gruzii obvyklá věc. Občas lze na kamenech nalézt červené pruhy, značící správnou cestu, ale spolehnout se na to nedá. Vybavit se aspoň ruskou mapou a popisem cesty je nutné. Místní vám rádi poradí, ale přes hory chodí jen někteří a jejich odhady časů a vzdáleností mohou být docela zkreslené. Často je ve vesnici nějaký horal, který opravdu ví, pak se dá na něj doptat, popřípadě si ho najmout jako průvodce. V exponovaných regionech Svaneti a Kazbegi najdete i seznamy licencovaných horských vůdců, kteří s vámi mohou podniknout náročnější túry.
Nákup vybavení pro turistiku
Před začátkem cesty je také potřeba se zásobit. Pokud se rozhodnete pro vařiče, bomby jsou zatím spolehlivě ke koupi jen v Tbilisi ve dvou specializovaných obchodech. Obchod jménem Bekasi se nachází v ulici Zakariadze 12, nedaleko metra Delisi/Gotsiridze (na odbočné lince metra). Druhý obchod, Magellan, je v ulici Mitskevich 68, nedaleko metra Samedicino Instituti. Zdrojem těchto informací je užitečný web Slavomirhorak.net, kde najdete i další informace o regionu. Občas lze bomby sehnat také v Stepancmindě, což se může hodit, pokud se chystáte na Kazbek.
Ubytování
Pokud se během přechodů dostanete do vesnice, mnohdy najdete ubytování u místních. Turisté jsou často zdrojem jejich jediného finančního příjmu, proto je slušné nabídnout peníze vašim hostitelům, i kdyby si o ně sami neřekli. Pohostinnost často zahrnuje i snídani a večeři, běžná cena je pak cca 30 GEL na osobu.
Region Svanetie
V severozápadním cípu Gruzie, na hranicích s Abcházií, se nachází horský region Svanetie. Historicky výjimečný a turisticky dnes už docela rozvinutý region nabízí kvalitní horskou turistiku s možností přechodů hřbetů hor, krásné vycházky po okolí, návštěvy místních etnografických muzeí a výbornou svanskou kuchyni. Hlavním centrem je Mestia, která má necelých 3 000 obyvatel a nachází se ve výšce 1 600–1 700 m n. m.
Mestia se stěží dá označit za město, ale na rozdíl od dalších svanských vesnic tu najdete infocentrum, několik obchodů, restaurací a hotelů západního typu. Většina turistů se však ubytovává v domácnostech Svanů, kteří svým hostům i vaří, což je skvělá příležitost ochutnat lokální kuchyni. Možnost poznat svanskou kulturu nabízí etnografická muzea, jedno státní, po rekonstrukci nově otevřené v létě 2013, druhé soukromé v severní části města, kde v ruštině provází přivdaná, milá a hovorná Ukrajinka.
Historie Svanetie
Tento kraj se liší od centrální Gruzie jazykem, kulturou i historií. První zmínky o osídlení jsou z 6. století našeho letopočtu. I po připojení ke gruzínskému království v 11. století si kraj zachoval částečnou samostatnost jako vévodství. Za královny Tamar zaznamenala provincie značný kulturní rozkvět a říká se, že v Ušguli měla královna své letní sídlo. Z té doby se zachovaly i některé cenné svanské pravoslavné ikony. Kromě nich tu dodnes najdeme též ikony vzniklé mimo region, které se sem v případě ohrožení svážely k úschově, protože Svanetie ani v dobách mongolské okupace nebyla dobyta.
Po rozpadu gruzínského království se část Dolní Svanetie stala pod vládou místních princů součástí Megrelie, zatímco Horní Svanetie zůstala samostatná. Teprve až v roce 1833 kvůli vnitřním rozporům a důsledkům krevní msty podepsala s Ruskem smlouvu o ochraně. Rusko ji začalo v 70. letech vymáhat a došlo k prvnímu faktickému dobytí Svanetie. Po vzniku SSSR se Svanetie stala součásti Gruzínské SSR. Z moderní historie stojí za zmínku rok 1987, kdy Svanetii zasáhly mohutné laviny, které zbořily několik domů a za oběti si vyžádaly především děti.
V důsledku toho bylo rozhodnutím vlády přesídleno zhruba 2 500 rodin do různých krajů východní Gruzie, ve velké míře například do suchých plání v oblasti Sagaredžo–Gardabani. Od té doby se datuje postupné vylidnění a zpustošení Svanetie, část obyvatel se vrátila teprve v obtížném období po rozpadu SSSR, kdy se ovšem Svanetie stala útočištěm mnoha zločinců. Bandité ohrožovali jak místní, tak i návštěvníky regionu a situace se výrazně zlepšila a stabilizovala teprve až po policejní akci v roce 2005.
Kultura – jazyk, věže a krevní msta
Svanové jsou běžně od malička bilingvní, kromě gruzínštiny mluví i svansky, jazykem, který nemá psanou podobu a patří do stejné jazykové skupiny jako gruzínština. Dalším specifikem regionu jsou malebné, dnes již neobývané kamenné věže. Ty byly stavěny zhruba od 9. století ze dvou důvodů: jednak jako ochrana před nájezdníky a pak i jako ochrana rodiny v období krevní msty.
Několikapatrové věže byly kromě obrany uzpůsobeny k dlouhodobějšímu obývání, v několika patrech se nacházely obytné místnosti, nahoře potom pozorovatelna a střílny. Vstupovalo se ve vyšším patře po vnějším dřevěném schodišti, které mohlo být v případě potřeby strženo. Věže se užívaly až do 20. století, proto zůstaly zachované podstatně lépe, než obdobné stavby v jiných částech Evropy.
Treky ve Svanetii
Rozlehlý region nabízí spoustu možností, nejoblíbenější je však několikadenní přechod hor z Ušguli do Mestie nebo opačně, a potom jednodenní vycházky z Mestie nebo z Ušguli. Z Ušguli vede snadný trek, skoro až procházka, pod horu Škara (nejvyšší v Gruzii, 5 201 m n. m.) až k začátku ledovce. Cesta směřuje po dně údolí, je lehce schůdná, ale je nutno přebrodit několik říček, které mohou být v závislosti na tání nebo deštích rozvodněné.
Přechod z Mestie do Ušguli lze jít buď nalehko a denně scházet do vesniček, kde místní lidé nabízejí přespání v domácnostech i jednoduchou stravu, nebo se držet se stany a vší výbavou na hřebenech. Cesta může trvat v závislosti na trase a tempu od tří dnů po celý týden. Vytrvalejší turisté si mohou cestu prodloužit ještě dále z Ušguli dolů do Dolní Svanetie, provoz a džípová doprava by měly začínat ve vesnici Lentechi.
Z Mestie se obvykle podnikají dvě procházky, buď k jezerům Koruldi nebo k ledovci Čaládi. Obě vedou stejnou cestou tam i zpět a nejsou náročné na orientaci. K jezerům Koruldi se napřed prudce vystoupá ke kříži nad Mestií, odkud pokračuje pozvolnější cesta přes pastviny až k jezerům. Cestou se otvírají nádherné výhledy na horu Ušbu, která je symbolem Svanetie. Celkové převýšení 1 400 metrů a vzdálenost 15 km činí cestu náročnější, ale výhledy jsou dostatečnou odměnou. Cesta k ledovci Čaládi nabízí pěkné výhledy na horu Čatini, převýšení je celkem 600 metrů a lze ji ujít za cca 5-6 hodin.
Na méně obvyklé trasy si lze najmout horského vůdce, v místním turistickém centru najdete přehled certifikovaných horalů včetně jejich jazykové vybavenosti. Další zajímavé informace o regionu najdete na webu Svanetitrekking.ge.
Region Kazbegi
Téměř u ruských hranic, na takzvané gruzínské vojenské dálnici, což je místy téměř nezpevněná cesta šplhající přes 2 000 metrů nad mořem, leží městečko Stepancminda, častěji nazývané Kazbegi. Cesta z Tbilisi trvá přibližně 3 hodiny a nabídne vám krásná panoramata, především v oblasti Gudauri a průsmyku Džvari. Městečko má necelých 2 000 obyvatel a žije z turistického ruchu a znovu otevřeného hraničního přechodu do Vladikavkazu (Severní Osetie), který je odtud vzdálený jen 10 km. V městečku najdete několik restaurací (dobře vaří třeba v „socialistické budově“ nad náměstím, kam vystoupáte po krátkých schodech), širokou škálu ubytování v domácnosti i několik hotelů na slušné úrovni. Na místní poště je i bankomat.
Historie Kazbegi
Jméno Stepancminda znamená svatý Štěpán a odvozuje se od poustevny jistého mnicha Štěpána, která se kdysi v těchto místech nacházela. Jméno Kazbegi pochází až od Gabriela Čopikašviliho, místního vládce, syna Kaziho Bega, který pomohl potlačit místní protiruské povstání. Od té doby se místu začalo přezývat Kazbegi. Toto jméno proslavil i vnuk Gabriela, Alexandr Kazbegi, známý gruzínský spisovatel, který se zde narodil a ve městě je umístěno jeho muzeum.
Treky v Kazbegi
Hlavním cílem turistů je buď výstup na horu Kazbeg (5 033 m n. m.), která se vypíná přímo nad městem, nebo alespoň kratší výstup ke kostelu Gergeti Cminda Sameba, odkud je pěkný výhled do údolí i na okolní hory.
Ke kostelu Gergeti Cminda Sameba stoupá cesta z městečka (cca 1 700 m), přičemž lze jít buď po prašné džípové cestě, nebo zkratkami přes les a po loukách, až do nadmořské výšky 2 170 m. Cesta pěšky tak trvá cca 1,5 h, ale lze si domluvit odvoz džípem. Název kostela znamená Svatá Trojice. Gergeti je místní název vesnice i blízkého ledovce. Kostel i zvonice pochází ze 14. století a dle záznamů z 18. století se využíval pro uchovávání cenných relikvií, například kříže Sv. Nino v době, kdy byla Mccheta, náboženské centrum Gruzie, v ohrožení. Kostel je tak jedním ze symbolů Gruzie, nejen kvůli historickému významu, ale i díky své dramatické poloze nad údolím.
Ti, co se rozhodnou pro celodenní výšlap, mohou pokračovat dál přes březový háj po svahu nahoru směrem do sedla v cca 3 000 m n. m., odkud se otevírá krásný výhled na ledovec Gergeti na svazích hory Kazbeg. Dá se seběhnout ze sedla dolů, kde z ledovce vytékají říčky a kde lze doplnit vodu – ta totiž nikde mezi kostelem a sedlem není.
Přes toto sedlo vede i cesta přímo na Kazbeg. Výstup se většinou plánuje jako dvoudenní, první den s výstupem na meteorologickou stanici ve výšce 3 650 metrů, které se říká chata Bethlemi. Druhý den je nutné vyrazit směrem na vrchol ještě za tmy a týž den se pak dá sestoupat až dolů do městečka. Na tuto cestu je však již potřeba odpovídající vybavení a je vhodné využít služeb místního průvodce.
Ještě krátké zastavení u hory Kazbek: původní gruzínské jméno je Mkinvartsveri a podle legend se jedná o horu, ke které byl přikován legendární Prometheus – gruzínsky Amirani. Tento vrchol byl poprvé slezen v roce 1868 třemi Angličany, které následovala ruská horolezkyně Maria Preobraženskaja, která na vrchol vylezla celkem devětkrát, poprvé v roce 1900.
Další zajímavý trek v regionu je jednodenní přechod z vesnice Džuta cca 20 km od Stepancmindy přes sedlo hory Čaukchi v cca 3 000 m n. m. do vesnice Roška v sousedním regionu Chevsureti. Ve Stepancmindě najdete informační kancelář, kde vám nabídnou mapu, pronájem vybavení i služby průvodce.
Tušetie a delší přechody
Kromě Svanetie je dalším oblíbeným východiskem pro delší přechody region Tušetie. Jedná se o velmi odlehlý kraj na hranicích s ruskými republikami Dagestán a Čečensko. Tušetie byla útočištěm pohanských kmenů při christianizaci Gruzie a některé pohanské zvyky se zachovaly dodnes. I zde najdete vysoké kamenné věže, které sloužily k obraně, podobně jako ve Svanetii.
Do centra regionu, vesnice jménem Omalo, není pravidelná doprava. Podle potřeb místních sem občas zajede Kamaz (náklaďák) a turisté si většinou musí najmout džíp. Důvodem pro návštěvu Tušetie může být i rekreace na místních farmách, procházky a projížďky na koních, případně poznávání specifické kultury a krásné krajiny. Pro většinu Čechů je to začátek několikadenního treku směrem na západ, kus na jih od ruské hranice, do opevněné vesnice Šatili v Chevsureti nebo ještě dále na západ až do Stepancmindy pod Kazbegem. Cesta mezi Omalo a Šatili obvykle trvá pět dní, do Kazbegi to jsou potom další tři. Nevýhodou ukončení treku v Šatili je fakt, že odtamtud pravidelná doprava na jih jezdí tak jednou týdně, naopak Kazbegi je dobře dopravně obsloužené a maršrutky na Tbilisi tu jezdí každý den.
Bordžomi-Kharagauli
Kromě výše zmíněných je častým turistickým cílem i národní park Bordžomi-Kharagauli blízko lázeňského města Bordžomi, který je poměrně rozlehlý (7,5 % rozlohy celé země), ale vybavený útulnami, takže lze doporučit i několikadenní přechody. V infocentru je k dostání slušná mapa. Park leží na území Malého Kavkazu a jeho nejvyšší vrcholy dosahují 2 500 m n. m., což je podstatně méně než vrcholy Velkého Kavkazu. Spíše než dramatickými horami tak park láká krásnou, klidnou a zelenou krajinou.
Lyžování v Gruzii
Vyhlášeným lyžařským střediskem je Bakuriani v centrální Gruzii, kousek od známých lázní Bordžomi, na které má mnoho Gruzínů vzpomínky z „lepších časů“. Dnes zahraniční turisté povětšinou směřují spíše na Velký Kavkaz do střediska Gudauri ležícího na vojenské dálnici, která spojuje Tbilisi a ruský Vladikavkaz. Gudauri leží hned u průsmyku Džvari (Kříž) ve výšce cca 2 200 m n. m. Jednou z místních atrakcí, provozovanou švýcarskou společností, je i lyžování s vrtulníkem (heliskiing) za velmi dostupnou cenu.
Cyklistika v Gruzii
Nebudu tvrdit, že cyklodovolenou v Gruzii nelze udělat, ale mohu říct, že to není ideální cílová země. Kromě množství kopců vadí především skutečnost, že se s koly v dopravě nepočítá, řidiči se neumí k cyklistům chovat a cesta na kole tak může být dost nebezpečná záležitost. Silnice jsou ve špatném stavu a nemůžete se spolehnout, že to, co vypadá na mapě jako zpevněná silnice či asfaltka, bude vůbec na silničním kole nebo treku sjízdné.
Gruzíni na kolech jezdí poměrně málo, a když už, tak pouze po městě nebo po vesnici, nikoliv sportovně. Dokonce jsem se setkala s názorem místních, že pro bezdětné ženy je ježdění na kole nebezpečné, protože potom nebudou moci mít děti. Potkala jsem pár cizinců, kteří Gruzii projeli na kole, většinou se jednalo o velmi otrlé bikery.
Autorkou textu je Kamila Sirotná, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.