Slovinská gastronomie je ovlivněná kuchyněmi okolních zemí, takže se tu běžně setkáte s jídly italského původu (pizza, těstoviny, rizoto, pršut, žlikrofi podobné raviolám), s pokrmy rakouského původu (smažený řízek – „Dunajski zrezek“, klobásy, štrúdl) i s jídly maďarské provenience (guláš, paprikáš, segedínský guláš, palačinky). Existuje však i celá řada národních jídel.
Slovinci dělají velmi dobrý chléb („kruh“). Jako jeho náhradu používají často polentu, kaši vyrobenou z vařené kukuřice. Mají rádi polévky, nejběžnější je kuřecí nebo hovězí vývar. Podobně jako v dalších jihoslovanských kuchyních, jimiž je slovinská kuchyně vzhledem k dlouhodobé příslušnosti k Jugoslávii samozřejmě také silně ovlivněna, je základem hlavních jídel v drtivé většině případů maso. Především vepřové („svinjina“), telecí („teletina“) a hovězí („govedina“).
V sezoně je velmi oblíbená zvěřina, ale Slovinci se nevyhýbají ani koňským steakům, a dříve dokonce legálně prodávanému medvědímu masu. Na jídelních lístcích kupodivu není příliš časté kuřecí maso, spíše se tam objeví krocan nebo husa. Ačkoliv má Slovinsko jen krátký úsek pobřeží, běžně se zde připravují ryby a mořské plody. Vynikající jsou pstruzi z řeky Soči.
Podobně jako Češi jsou i Slovinci národem houbařů. Rádi připravují např. houbové rizoto („gobova rižota“). Tradičně ale sbírají také pampelišky, z nichž dělají salát a tisíc jiných věcí. Vegetariáni tu mají na výběr ještě smažený sýr („ocvrti sir“) a čerstvé saláty, které tvoří součást každého jídla, podobně jako v jižní Evropě. Vynikající jsou slovinské sýry jako např. 45% jemně nasládlý tolminc, tvrdý ovčí bovški sir nebo mohant, poloměkký sýr specifického zápachu a výrazné štiplavé chuti.
Slovinská národní jídla
Kranjska klobasa – proslulá slovinská klobása z Gorenjska je chráněným produktem s certifikovaným receptem výroby a předepisuje použití mas nejvyšší kvality. Musí obsahovat minimálně 68 % vepřového masa, dále je v ní cca 12 % hovězího masa, maximálně 20 % slaniny, česnek a černý pepř. Podávat se může s curry, hořčicí či kečupem a samozřejmě s chlebem.
Žganci – kaše z pohankové, ovesné, kukuřičné nebo pšeničné mouky, vody, oleje a soli. Je to jednoduché jídlo podobné italské kukuřičné polentě. Podává se s mlékem, medem či jogurtem, ale také se škvarky, krvavou klobásou a zelím nebo ke zvěřině. Nejběžnější je pohanková varianta (ajdovi žganci).
Žlikrofi – obdoba italských raviol. Jsou to těstovinové taštičky, které obsahují brambory, cibuli, bylinky, mleté maso nebo slaninu. Často se podávají s masovou omáčkou ze skopového nebo králičího masa, ale také samostatně se sádlem a škvarečky nebo s máslem.
Štruklji – knedlíky plněné sýrem, ořechy, estragonem, ovocem nebo jinou náplní. Mohou být pečené nebo vařené, sladké nebo slané.
Jota – polévka oblíbená v Chorvatsku a na slovinském pobřeží. Hlavními ingrediencemi jsou fazole a kyselé zelí, dále brambory, slanina, žebírka a česnek.
Štajerska kisla juha – zabíjačková kyselá polévka ze slovinské části Štýrska. Základ tvoří vepřové nožky a hlava, dále obsahuje kysanou smetanou a několik druhů koření.
Kokošja / goveja juha – kuřecí / hovězí vývar s vaječnými nudlemi. Je to nejčastěji konzumovaná polévka a říká se, že má na sto druhů.
Ričet – je jedním z nejstarších slovinských pokrmů, jehož základem jsou vařené ječmenné kroupy. V některých oblastech jsou do něj přidávány fazole a bývá chutnější, pokud se při vaření přidá dušená klobása, uzená žebra nebo vepřové maso.
Belokranjska pogača (foccacia) – kulatý původně nekvašený plochý chléb o tloušťce 3 až 4 cm potřený vejcem a posypaný kmínem a solí. Před pečením se vršek pogači nožem rozřezá a tvoří se čtvercový síťový vzor. Belakranjska pogača se podává teplá a jednotlivé čtverce se ručně oddělují.
Dezerty
Prekmurska gibanica – zákusek pocházející z oblasti Prekmurje, který se stal celonárodní specialitou. Připravuje se z listového těsta a v několika vrstvách obsahuje mák, vlašské ořechy, jablka, hrozinky a tvaroh. Na vrchu může být ještě smetana.
Kremna rezina (také kremšnita) – nadýchaný dortík s pudinkovým krémem. Tento nejslavnější slovinský dezert pochází z Bledu. Místní Hotel Park si střeží originální recept, který sem přivezl Ištvan Kovačević v roce 1953.
Potica (povitica) – ořechová rolka z různých druhů těsta. Těsto se rozválí do velmi tenké placky, pokryje pastou z vlašských ořechů a zavine do válečku, hotová rolka se potom krájí na plátky. Zahrnuty mohou být i další přísady jako med, estragon a jiné. Slovinci prý používají více než 70 různých náplní.
Krofi – koblihy plněné džemem velmi podobné českým koblihám.
Jídla populární ve všech zemích bývalé Jugoslávie
Burek – pečivo z tenkého odlupujícího se filo těsta (nekvašené těsto tvořené moukou, vodou a olejem) plněné nejrůznějšími náplněmi, zejména mletým masem, špenátem, sýrem, bramborami apod. Burek je populární v zemích bývalé Osmanské říše, zejména však v zemích bývalé Jugoslávie.
Ćevapi (Ćevapčići) – typické balkánské jídlo oblíbené především v zemích bývalé Jugoslávie. Jde o válečky z grilovaného mletého masa, k nimž se podává nakrájená cibule. Na ćevapi se většinou používá hovězí maso. Tradiční způsob přípravy je na grilu nad dřevěným uhlím. Slovo ćevapi má původ v arabském slově kebab, ćevapčići je jihoslovanská zdrobnělina slova ćevapi.
Sarma – dušené závitky ze směsi mletého masa a rýže zavinuté v listech vinné révy nebo hlávkového zelí.
Pršut – tradiční sušená šunka podobná italskému prosciuttu. Právě z Itálie se dostala do Slovinska a dalších jinoslovanských zemí. Slovo prosciutto pochází z latinského perexsuctum (důkladně vysušený). Vepřová šunka se nejprve nasolí a nechá ležet asi dva měsíce. Místo soli se může použít i popel z dřevěného uhlí. Během tohoto období se šunka postupně stlačuje a maso se zbavuje zbytků krve. Poté se několikrát omyje, aby se zbavila soli, a je zavěšena na stinném místě, kterým musí proudit vzduch.
Často se šunka udí při spalování různých druhů dřeva, které jí dodávají specifickou příchuť. Pro kvalitu šunky je důležitý okolní vzduch, vhodné je chladné klima. Délka sušení se různí, závisí např. i na velikosti šunky. Tradičně se suší alespoň devět měsíců.
Pití
Víno – je ve Slovinsku velmi oblíbené a také neobyčejně kvalitní. A to i přesto, že se zatím relativně málo vyváží, takže není ve světě příliš známé. Víno se tu pěstovalo už před příchodem Římanů, kdy tu žily keltské a ilyrské kmeny. Výborná vína se produkují ve třech hlavních vinařských regionech: Posavje v povodí řeky Sávy, Podravje v povodí řeky Drávy a Primorska při pobřeží Jaderského moře.
Z Posavje pochází suché červené víno Cviček. Z regionu Primorska se rekrutují červená vína Teran (velmi tmavé, ze slovinského Krasu), Malvazija a Merlot. Z bílých vín jsou nejoblíbenější Beli Pinot a Šipon. Celkem tvoří bílá vína 75 % slovinské produkce a téměř celou produkci regionu Podravje. Dobré je i slovinské šampaňské značky Zlata Radgonska Penina.
Pivo – v časech Jugoslávie bývalo slovinské pivo nejoblíbenějším pivem v celé federaci. Dvěma hlavními pivovary jsou Laško, jehož nejznámější značkou je Zlatorog pojmenovaný podle mytického kozorožce se zlatými rohy, a Union z Lublaně.
Radler - směs piva a bublinkové citronové limonády pochází sice původně z Bavorska, ale i ve Slovinsku je oblíbená, zejména pro svoji pověst „hasiče“ žízně v letních měsících. Radler koupíte běžně i v supermarketech. Pivo má v nápoji 50 až 60procentní podíl.
Pálenka – se tu vyskytuje v několika podobách, např. hrušková viljemovka, třešňový češnjevec, švestková slivovka (slivovice) nebo výtečná borůvková pálenka s 30 až 50 % alkoholu zvaná Borovničke (Borovničevec). Obecné označení pálenek je žganje, destilují se ze všemožných druhů ovoce. Ve slovinském Krasu se vyrábí Brinovec (Brinjevec) destilovaný z mletých a fermentovaných bobulí jalovce, který se používá i v lidovém léčitelství.
Minerální voda – dostupné jsou běžné světové značky, ale ve Slovinsku se ve městě Radenci vyrábí voda Radenska, která se exportuje i do Evropy včetně České republiky.
Káva – se podává nejčastěji ve formě italského espressa, ale zejména v domácnostech se pije též tradiční velmi sladká turecká káva. Milovníci čaje jsou ve Slovinsku v menšině.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.