Barvy, vůně a chutě indické kuchyně jsou tak intenzivní jako Indie samotná. Je pikantní, specifická, a přitom tak rozmanitá, že jejím poznáváním můžete klidně strávit dlouhé roky.
Kulturní a regionální odlišnosti
Náboženské vyznání ovlivňuje v Indii mnoho aspektů každodenního života a stravování není výjimkou. Muslimové nesmějí jíst vepřové maso, hinduisté hovězí. Zapřisáhlí hinduisté maso nejedí vůbec, neboť věří, že brzdí fyzický a duševní rozvoj. Stejně tak se vyhýbají alkoholu, česneku a cibuli, které prý zahřívají krev a podněcují přízemní pudy. Mléčné výrobky naopak tělo i duši pročišťují. Masu a vejcím se vyhýbá také velká část buddhistů a džinisté. Ti svou mírumilovnost dovedli do krajnosti tím, že nejedí ani zeleninu rostoucí pod zemí, aby neublížili živým tvorům žijícím v hlíně. Jídlo se proto všude zřetelně rozlišuje na veg (bez masa), pure veg (bez vajec a mléčných produktů) a non veg (s masem). Tato označení najdete na všech produktech, nevyjímaje třeba mouku či mentolové bonbóny.
Restaurace v Indii se většinou specializují buď na jihoindickou nebo na severoindickou kuchyni. Pro jih jsou typické hinduistické bezmasé pokrmy, které převažují také na místech náboženského významu (např. Váránásí) a v oblastech, kde žije mnoho džinistů (např. stát Gudžarát). Protože existuje nespočet variant koření a zeleniny, rozhodně tu není vegetariánská strava jednotvárná – Indové v ní identifikují šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, trpkou, hořkou a palčivou. Je to ale především severoindická kuchyně, známá jako paňdžábská, která reprezentuje indickou kuchyni po celém světě. Základ jí dali Mughalové, muslimští panovníci, kteří v Indii rozšířili islámskou tradici masité stravy. Pokrmy jsou vydatné a jejich základem je často pasta z cibule, česneku a zázvoru.
Na indickém subkontinentu se mísí obrovské množství kultur a vlivů a panují tu rozdílné klimatické podmínky, tudíž není divu, že kuchyně vyniká neskutečnou regionální rozmanitostí. Každý stát má své speciality a charakteristický způsob přípravy. Třeba v Rádžasthánu, kde vyprahlá krajina neumožňuje rozsáhlé zemědělství, se využívají jednoduché ingredience, jako jsou cereálie, luštěniny, koření a mléčné výrobky. Pokrmy na severovýchodě (Sikkim a Arunáčalpradéš) zase připomínají tibetskou a nepálskou kuchyni – známá je zde hustá nudlová polévka, plněné knedlíčky momo, dušené maso a zelenina, jačí maso a slaný čaj. V Kašmíru se při úpravě masa používá mléko a tvaroh, pro Ásám jsou příznačné kyselejší pokrmy a pro Nágálad větší množství glutamanu sodného…
Základ indické kuchyně
Nedá se přesně říct, co je typickým indickým jídlem, ale do jisté míry by ho mohlo reprezentovat karí (curry), původně tamilský pokrm, který se rozšířil po celé Indii. Ne však ve smyslu kořenicí směsi, jak jej známe díky britským kolonizátorům – pro Indy je karí v podstatě jakýkoli pokrm s konzistencí připomínající ragú, tedy na malé kousky nakrájená zelenina či maso. Jednotlivá karí pak mají různé názvy podle jejich složení a způsobu přípravy. Mohou být „suchá“, kdy se při pomalém vaření či dušení voda vypaří a ingredience zůstanou obalené v kořeněné směsi, či „mokrá“ v podobě husté kořeněné omáčky na rajčatovém, zeleninovém, kokosovém, jogurtovém či jiném základě. Není třeba dodávat, že druhů karí je nespočet.
A jak se správný indický pokrm podává? Na servírování se často používají malé mističky, anebo také nerezový členitý tác zvaný thálí, do jehož přihrádek se naloží perfektně ladící menu složené z několika pokrmů: zeleninové nebo masové karí, luštěninová omáčka (dhál), vařená rýže (bhát), popřípadě obilná placka (např. rótí), dále salát nebo zeleninová obloha a v neposlední řadě také dochucovadla, které pikantnost přidávají (např. áčar nebo čatní) nebo naopak zjemňují (jogurtová rajta). Indové vše konzumují pravou rukou, přesněji jejími třemi prsty, jimiž si vytvarují dokonalé sousto.
Zelenina
Zelenina (sabdží) je neodmyslitelnou součástí každého indického jídla. Může se smažit, dusit, zapékat, rozmačkat či rozdrtit do husté pasty… Rozšířené jsou brambory, které se používají jako příloha nebo součást různých zeleninových pokrmů a náplní do smažených placek a taštiček. Podobnou funkci má květák, batáty a různé druhy tykve. Nezbytnou ingrediencí je cibule, která se smaží s ostatní zeleninou nebo se mele do pasty na ochucení masa. Součástí karí nebo jiných zeleninových pokrmů bývá také mrkev, rajčata, lilek či hrášek a v našich zeměpisných šířkách neznámá okurka hrbolatá (karela) s nezvykle nahořklou chutí a vynikající okra čili lusky ibišku jedlého. Ve výčtu nesmí chybět listová zelenina (ság) jako hořčice, špenát či pískavice řecké seno. Všechny myslitelné druhy luštěnin (hrách, čočka, fazole, cizrna…) se používají zejména pro přípravu omáčky/polévky (dhál).
Maso
Ačkoli v Indii převažují vegetariáni, setkáme se zde i se škálou masitých jídel. Maso (góšt) se používá nejčastěji kuřecí, jehněčí a kozí. Mughalská kuchyně obohatila severní Indii o nové způsoby jeho úpravy. Příkladem může být tandúr – válcovitá hliněná pec na dřevěné uhlí, ve které se pozvolna peče maso předem marinované v jogurtu, bylinkách a koření. Setkáme se také s grilovaným masem v úpravě kebab či kofta (celé kousky na jehle nebo kuličky a válečky z mletého masa). Jižní Indie těží z darů moře, a tak zde není nouze o delikátně upravené obří krevety, garnáty a grilované ryby všech tvarů a velikostí. Západní Bengálsko, Urísa a jiné severovýchodní státy s mnoha rybníky a jezery využívají také sladkovodní ryby na mnoho způsobů – smažené, dušené se zeleninou, v karí s cibulí, či kupříkladu s hořčično-jogurtovou pastou.
Ovoce
Naprosto famózní je indické ovoce. Roste tu více než pět set druhů manga a 60 % celé produkce putuje do světa. Ne všechny druhy se dají jíst syrové, ale přidávají se do karí nebo se nakládají s kořením jako čatní. Podobné je to s žakií, bodlinatým plodem chlebovníku různolistého (jackfruit). Nezralý se používá jako zelenina a když vyroste do podoby obrovského oválu (může vážit až 30 kg), konzumuje se jeho sladká dužina. Rozšířenými druhy ovoce jsou také ananas, papája, různé druhy banánů, čiku (podobné kiwi a hrušce) a mnoho citrusů – pomeranče (často zelenožluté), mandarinky, růžové a bílé grepy, kumquaty a limetky. Specialitou jsou kašmírské jahody a jablka v Himáčalpradéši. Ovoce je často součástí mléčných koktejlů lassí, sladkostí nebo zmrzliny kulfi.
Koření
Indie byla pro své exotické koření cílem řady zámořských plaveb a to se díky tomu rozšířilo po celém světě. Málokde si ho ale užijete v takové míře jako právě tady. Nejčastěji se v indických pokrmech objevují chilli papričky, kmín, „černý kmín“ kaloňdží (černucha setá), černý pepř, kurkuma (základ českého „kari“), semínka koriandru, česnek a zázvor. Sladká jídla většinou voní po kardamomu a skořici. Ceněnou komoditou je šafrán z Kašmíru, neboť na jeden gram koření je potřeba 1 500 květů. Koření se kombinuje do směsí, kterým se říká masala a které mají nespočet variant. Základem mnoha pokrmů je například garam masala, jejíž složení se může různit v jednotlivých regionech i rodinách. Pro okyselení jídla se používá tamarind (zvaný také „indická datle“) nebo např. sušená semena granátových jablek. Směs koření se drtí a mísí bezprostředně před použitím. Nejprve se nechá rozvonět na horkém oleji a až poté se přidávají další ingredience.
Rýže
Rýže je v Indii rozšířená prakticky všude, ale je především hlavní potravinou jihu (na severu dávají přednost obilným plackám). Nejrozšířenějším druhem je bílá dlouhozrnná rýže, dále také rýže basmati, ale opět existuje mnoho regionálních variant – např. na severovýchodě v Ásamu mají rádi kulatozrnnou lepivou a v Kérale na jihu zase červenou rýži. Na dobarvení se často používá žlutá kurkuma. Rýže tvoří přílohu jakéhokoliv karí (základní vařená rýže se nazývá bhál) a také tvoří základ následujících pokrmů podobných rizotu.
Birjání – rýže vařená v páře s masem nebo zeleninou a aromatickým kořením, jako je šafrán, muškátový květ a oříšek, hřebíček, máta, kardamom, skořice, koriandr a další. Často se podává s vařeným vejcem a je velmi pikantní.
Puláu – orestovaná jemně kořeněná rýže se zeleninou (např. brambory, hrášek či květák), případně i s masem. Najdeme v ní také různé oříšky a rozinky. Jde o obdobu pilafu, který je oblíbený v mnoha asijských zemích.
Chléb
Základní potravinou indického severu je pšenice. „Obilnicí Indie“ je stát Paňdžáb, kde se vyprodukuje přibližně 60 % celkové produkce. Indický chléb má podobu obilné placky na několik způsobů. Na výrobu mouky se kromě pšenice používá také cizrna, která je levná, ale zároveň výživná a sytá.
Rótí nebo čapátí – synonymum pro indický chléb. V obou případech jde o nekynutou placku z celozrnné mouky. Připravuje se na ploché litinové pánvi zvané tawa. Rótí bývá o něco silnější než čapátí a může se péct v tandúru, speciální hliněné peci. Placka může být někdy potřena přepuštěným máslem ghí.
Nán – chlebová placka ve tvaru slzy, připravovaná z bílé mouky a zadělávaná s jogurtem. Obvykle je kynutá, pečená v tandúru. Je o něco tlustší a měkčí než čapátí.
Paráta – křehká placka z nekynutého těsta podobného listovému, která může mít různé náplně – bramborovou, masovou či sýrovou (panýr).
Základní pokrmy
Dhál – neodmyslitelná položka na indickém talíři, která je společná pro sever i jih. Dhál je v podstatě luštěninová polévka či řídká kaše, která má mnoho variant. Na její přípravu se používá až 60 druhů luštěnin – např. cizrna (čana), mungo (mung), červená čočka (masúr) nebo fazole (rajma). Základním vegetariánským jídlem je dhál bhat, luštěniny s rýží.
Panýr – přírodní tvarohový sýr, který se nejčastěji podává nakrájený na kostičky v kombinaci se špenátem (palak panýr) nebo hráškem (mattar panýr).
Idlí – nadýchané placičky z fermentovaného těsta z jemně namleté rýže a luštěniny uran dhál. Vaří se v páře ve speciálních formičkách. Podávají se nejčastěji k snídani v doprovodu sambáru a kokosového čatní.
Dósa – placka ze stejného těsta jako idlí, která se ale smaží v lehce prohnuté pánvi a plní kořeněnou zeleninovou i masovou směsí. Také ji doplňují různá čatní a sambár.
Appam – křehká jihoindická palačinka z rýžové mouky a kokosového mléka, která se podává k snídani, a to buď samotná, nebo s pikantní náplní či vejcem.
Alú – brambory, se kterými se často můžete setkat v podobě zeleninového pokrmu s květákem (alú gobi), zeleným hráškem (alú mattar) nebo řeckým senem (alú methí). Kouzlo dodává těmto jednoduchým kombinacím chuťově výrazná směs koření.
Bajgan bárta – rozmačkaný lilek s cibulí, česnekem a rajčaty restovaný na otevřeném ohni.
Bindí bádží – karí připravené z mladých lusků ibišku jedlého neboli okry, které se nakrájí na kolečka a osmaží spolu s kořením (kurkuma, chilli, koriandr, kmín a garam masala).
Čana masala – pokrm z cizrny a rajčat, jehož základem je pasta ze zelených chilli papriček, cibule, česneku, rajčat, čerstvého koriandru a směsi koření.
Vindalú – ostré karí, často z vepřového masa marinovaného ve vinném octu, česneku a chilli. Jídlo je typické zejména pro stát Góa, kde ho rozšířili Portugalci.
Kuře tikka – kousky kuřecího masa v jemné jogurtové marinádě, voňavé po římském kmínu, kardamomu a skořici.
Kuře tandúri – větší kousky kuřecího masa připravené v peci tandúr, kde je při vysokých teplotách vystaveno rovnoměrnému žáru. I když se peče zcela bez tuku, zůstává krásně šťavnaté, také díky jogurtové marinádě.
Korma – jemné karí s kokosem, často na jogurtovém základě. Maso či zelenina se nejprve prudce osmaží a pak se po dávkách přidává tekutina, která se postupně odpařuje.
Rezala – skopové maso v jemné světlé omáčce, jejímž základem je pasta z kešu ořechů, makových semínek, zázvor, česnek a chilli.
Kebab (kabab) – masitý pokrm vyskytující se v mnoha variantách. Může se jednat např. o kousky masa marinované v pikantní omáčce pečené na jehlách či na rožni (šík), placičky z vařeného mletého masa, cizrny a koření (šámi) či grilovaná kuřecí stehna (tangri) nebo kořeněné kousky vykostěného jehněčího masa na špízu (bótí).
Pouliční jídlo
Samósa – křupavá smažená taštička ve tvaru trojúhelníku, plněná kořeněnou směsí ze zeleniny nebo masa.
Purí – lívancovitá placka, která se při smažení ve větším množství oleje nafoukne do křehké křupavé koule. Jeho obdoba páni purí je plněná směsí z brambor, cizrny, cibule a čočky a kořeněnou vodnatou omáčkou.
Kačorí – obdoba purí, s tím rozdílem, že se do těsta na zahuštění přidává kukuřice nebo dhál a plní se suchou kořeněnou směsí.
Bélpúrí – pikantní směs ze smažených nudliček z cizrnové mouky, rýžových burizonů nebo vloček a luštěnin. Pro dochucení se přidává citrónová šťáva, cibule, bylinky a čatní.
Dochucovadla a přílohy
Dahí – hustý plnotučný jogurt s konzistencí tvarohu, který zmírňuje pálivost hlavního jídla.
Rajta – řídký chlazený jogurt ochucený kořením, může v něm být nastrouhaná okurka nebo mrkev. Stejně jako dahí skvěle vyvažuje kořeněné pokrmy.
Čatní – ostrá zavařenina z různých druhů zeleniny, ovoce (např. mango, kokos), bylinek a koření. Skvěle chutná s masitými pokrmy.
Ačár – nakládaná směs zeleniny nebo ovoce v kořeněném olejovém nálevu. Jeho pálivost vás nadzvedne ze židle.
Sambár – pikantní omáčka nebo řídký salát z luštěnin, rajčat, tamarindu a koření.
Papadam (také pápar) – tenká křupavá oplatka z čočkové nebo cizrnové mouky podávaná na zakousnutí k hlavnímu jídlu nebo jako předkrm.
Pakora (také bhaží) – zelenina nebo luštěniny osmažené v těstíčku z cizrnové mouky, které se často servírují jako předkrm.
Sladkosti
Sladkosti (mithai) Indové milují a nedokáží si bez nich představit jakoukoli oslavu či náboženský svátek, kterých mají nespočet. Základem mnoha dobrot je khója, tuhá pasta vzniklá vyvařením vody z mléka, tedy něco jako kondenzované mléko. Dalšími častými surovinami bývá cizrnová mouka, oříšky a cukrový sirup, díky němuž je význam slova sladkost naplněn skutečně do puntíku.
Barfi – malé kostky ze zahuštěného mléka khója, povařeného s cukrem a máslem. Na ochucení se používají oříšky, pistácie, kokos, mandle a koření. Často se prodává v jedlé stříbrné fólii. Podobně chutnají také cukrovinky zvané penda, kadžu katri, sandéš či paira.
Chalva – rozemletá olejnatá jádra ořechů, cereálie, zelenina nebo čočka, popřípadě ovoce a kandytová hmota. V Indii má chalva spíše rosolovitou konzistenci – připomíná pudink z krupice.
Karandží – smažené šátečky ve tvaru měsíčků s náplní z khóji s kokosem, mandlemi a rozinkami.
Malpua – palačinky z pšeničné mouky namáčené v sirupu.
Laddú – kuličky ze směsi cizrnové mouky, krupice, cukru a sušeného mléka namočené v lepkavém cukrovém sirupu. Mohou obsahovat rozinky a kokos.
Guláb džámun – kuličky z khóji s mandlemi a kardamomem. Smaží se v přepuštěném másle či oleji a namáčí v cukrovém sirupu s růžovou esencí. Z podobné hmoty se vyrábí také džalébí, které má tvar drobného klubka stočeného háděte.
Rasgula – kuličky z panýru (indický měkký „sýr“) utřeného se semolinou vařené v cukrovém sirupu s růžovou esencí. Tato laskomina pochází z Bengálska a v celé Indii je rozšířená její obdoba vařená ve smetaně s názvem rasmálájí.
Khír (na jihu nazývaný pájasam) – krémová rýžová nebo krupicová kaše ovoněná kardamomem a šafránem, do které se přidávají pistácie, mandle, kešu či sušené ovoce.
Falúda – tekutý chlazený dezert z oslazeného mléka či zmrzliny a dlouhých vlasových nudlí. Přidává se do něj růžový sirup, bazalka a často také ořechy. Může mít i různé ovocné varianty.
Kulfi – tuhá zmrzlina, která se na rozdíl od evropské nešlehá a neobsahuje vejce. Mléko se svaří na polovinu, přidá se cukr a malé množství kukuřičné mouky a na dochucení se přidá kardamom, ořechy nebo ovoce.
Zarda – rýže povařená s mlékem, cukrem, kardamomem a šafránem, ve které nemohou chybět oříšky a kandované ovoce. Podává se teplá a je oblíbeným dezertem zejména na indických svatbách.
Nápoje
Čaj – Indie patří k největším světovým producentům čaje, není proto divu, že je čaj také jejím národním nápojem. Kvalitní černý čaj se vyrábí ve státech Dárdžiling a Ásam a oblasti pohoří Nílgiri. Stánky s čajem se v Indii vyskytují na každém kroku a místní jej pijí po malých kalíšcích mnohokrát za den. Čajové lístky se povaří s vodou a velkým množstvím mléka a cukru, a často také s kořením jako je kardamom, skořice, zázvor či hřebíček. Zajímavý je také bylinkový čaj tulsí z indické bazalky posvátné, která má na zdraví blahodárné účinky.
Káva – indická káva se vyznačuje plnou chutí a jemným oříškovým aromatem. Oblast Maisúr, kam byla káva v 16. století pravděpodobně dovezena z Jemenu, je dodnes známá netradičním způsobem zpracování kávy – tzv. monzunováním. Zelená zrna se vystaví zhruba na sedm týdnů vlhkému vzduchu a monzunovému větru, jejichž působením získávají specifickou chuť i barvu. Káva se v Indii pije zejména instantní a překapávaná. Oblíbená je spíše na jihu Indie, kde se také pěstuje, ale už i na sever se rozšířil oblíbený řetězec Café Coffee Day.
Čerstvá ovocná šťáva – dokonalé osvěžení na rozpálené ulici. Přímo před očima vám ji vylisují ze všech možných druhů ovoce, ale také kupříkladu z cukrové třtiny. Do ovocné šťávy se přidává led, cukr a troška soli na dochucení. Skvělou prevencí střevních obtíží je přirozeně jemně nasládlá voda z mladých kokosů, která obsahuje spoustu vitaminů a minerálů.
Lassí – chlazený nápoj z naředěného jogurtu (dahí), který připomíná krémový mléčný koktejl. Lassí může mít různou hustotu a rozmanité příchutě. K jeho ochucení se používá široká škála ovoce (mango, jahody, banány…) a třeba také růže. Někdy se podává posypané oříšky. Tradiční lassí ze severních států je slané a obsahuje drcený kmín. V některých indických státech je legální bhang lassí s příchutí marihuany, kterým se místní obveselují během oblíbeného svátku Holi.
Čás (čáč) – slaný podmáslový nápoj připomínající řídké lassí, ochucený římským kmínem, popřípadě koriandrovou natí, strouhaným zázvorem nebo zeleným chilli. Nejen, že je osvěžující, ale podporuje také správnou funkci zažívání.
Badam – mandlové mléko s oříšky, šafránem a kardamomem.
Masala soda – sodovka ochucená ovocnou šťávou, kořením, solí a cukrem. Svůj původ má v severní Indii. Kromě oblíbené limetky (nimbu) může mít i další příchutě. Podobně osvěžujícím nápojem, který má podle ajurvédy terapeutické účinky, je džál džíra s výrazným aromatem římského kmínu.
Alkoholické nápoje – sehnat alkohol v Indii není všude samozřejmostí, na což mají vliv nejen náboženské důvody, ale také vysoké daně a přísné licenční zákony. V některých městech nebo čtvrtích je alkohol zakázaný nebo se může prodávat pouze v určité dny. Jediným státem v Indii s přísným zákazem alkoholu je Gudžarát. Tam, kde povolený je, ho ale často doprovázejí přemrštěné ceny. Nejnižší daně alkohol postihují ve státě Góa, nejvyšší (43 %) daní je zatížený stát Maháraštra s městem Mumbaí (Bombaj), kde je pivo v restauraci dražší než hlavní chod.
IMFL (Indian Made Foreign Liquors) – nejrozšířenější značka lihovin na indickém trhu, pod kterou se vyrábí tradiční zahraniční alkoholické nápoje. K těm lepším patří indická whiskey a indický rum.
Féní – pálenka z plodů oříšků kešu. Vyrábí se pouze ve státě Góa.
Mahua – čirý ostrý destilát z květů stromu Madhuca indica. Vyrábí se v březnu a dubnu v celé střední Indii v provizorních palírnách, kde jej rádi pančují metylalkoholem.
Rakší – rýžová pálenka z Himálaje s chuťovým dozvukem dřevěného uhlí. Rozšířená je v indických státech Sikkim a Dárdžiling stejně jako v Nepálu a Tibetu. Podává se při speciálních příležitostech během společenských událostí a náboženských svátků.
Pivo – v Indii má zpravidla podobu světlého ležáku s obsahem alkoholu kolem 4,8 % nebo typu IPA (India pale ale) s cca 8,9 % alkoholu. Indické pivo nepění a často obsahuje konzervační látky, které mohou způsobit bolest hlavy a žaludku. K nejznámějším značkám patří Kingfisher a Black Label, rozšířené je také pivo Hunter, Taj Mahal Indian Lager, Tiger, Lion a další. K dostání jsou i mezinárodní značky z dovozu, které jsou ale kvůli clu velice drahé. Na východě a severovýchodě země se vyrábí rýžové pivo, které bylo v Indii známé dávno před příchodem Evropanů. Ačkoli je pivo v Indii stále populárnější, tvoří pouze 5 % z celkové spotřeby alkoholických nápojů. Místní dávají přednost silnějším nápojům typu whiskey, protože dostanou za méně peněz „více muziky“.
Čhang – nápoj podobný pivu, který se vyrábí kvašením ječmene, prosa nebo rýže. Typický je pro stát Sikkim a podhůří Himálaje. V létě se podává chlazený a v zimě často i teplý.
Arak – lihovina s vysokým obsahem alkoholu (cca 50 až 60 %) z destilované kokosové šťávy, brambor nebo rýže, původem z jihu Indie. Její název byl pravděpodobně odvozen od arekové palmy rozšířené v Indii. Zatímco na Srí Lance je považována za národní nápoj, v některých indických státech je zcela zakázán.
Amanuš a aša – obdoba araku na severu Indie – „nápoj chudých“ nevábné chuti, často načerno pálený, s vysokým obsahem metylalkoholu. V lepším případě způsobuje závislost, v horším i oslepnutí.
Toddy – alkoholický nápoj ze zkvašené cukrové mízy datlových palem („palmové víno“), rozšířený hlavně v Bengálsku.
Víno – pije se v zemi minimálně, nicméně ve státech Maháraštra a Karnátaka vznikají díky příznivým klimatickým podmínkám vinařství s kvalitní produkcí odrůd jako je Chardonnay, Savignon Blanc, Cabernet Sauvignon či Shiraz.
Jiné pochutiny
Pán (betel) – nezralé plody arekové palmy s kathou (červenou pastou) zavinuté do listu pepřovníku betelového. Žvýká se jako stimulant, osvěžuje dech, upravuje zažívání a údajně zvyšuje libido. Může obsahovat další ingredience jako mátu, slazený kokos, limetku aj. Pokud se přidá ještě zarda (žvýkací tabák) a čuna (hašené vápno – drcené lastury či vápenec), musí se plivat, o čemž svědčí v Indii všudypřítomné červené fleky na zemi a zničená zubní sklovina místních obyvatel. Neškodná varianta, která se může spolknout, se nazývá mitha.
Namkin (popř. čanáčúr) – kořeněná směs oříšků, semínek a pufované rýže (burizonů) či sušeného ovoce, která slouží jako drobná křupavá svačinka. Často obsahuje anýz pro osvěžení dechu.
Autorkou textu je Karolína Walterová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.