Pravěk
Období neolitu, kdy už lidé pěstovali obilí a chovali dobytek, přišlo do Řecka dříve než do zbytku Evropy, už v 7. tisíciletí př. n. l. Znalost zemědělství se sem dostala z Předního východu. Lidé už také dokázali vyrábět nádoby z hlíny a jednoduché sošky žen znázorňující bohyně plodnosti. Doba bronzová spadá do 3. a 2. tisíciletí př. n. l., kdy na území Řecka přišly indoevropské kmeny a vytvořily tři pozoruhodné civilizace: kykladskou (rozšířená na Kykladských ostrovech), mínojskou a mykénskou.
Mínojská civilizace na Krétě
Mínojská civilizace vznikla na ostrově Kréta a nazývá se podle bájného krále Mínoa. Šlo o první vyspělou civilizaci v Evropě. Největšího rozmachu dosáhla po roce 2000 př. Kr., kdy byly postaveny velké paláce, z nichž vládl absolutní monarcha. Nejznámějším příkladem je Knóssos.
Palác Knóssos byl nejen administrativním, ale i významným hospodářským centrem rozsáhlé oblasti. Skladovaly se v něm zásoby obilí, olivového oleje, vína a dalších produktů. Soustřeďovala se tam řemeslná produkce a byl odtud řízen i námořní obchod. Hlavní bohatství civilizace spočívalo ve stádech ovcí, jejichž vlna se zpracovávala v dílnách paláce. Paláce byly krásně zdobeny nástěnnými malbami.
Zajímavé je, že paláce nebyly opevňovány, což svědčí o relativním klidu a míru. Obyvatelé uctívali jako posvátné zvíře býka a pro hospodářskou evidenci používali lineární písmo, které zatím nebylo rozluštěno. Úpadek civilizace byl v 15. století zřejmě urychlen obrovským výbuchem sopky na blízkém kykladském ostrově Théra. Povědomí o slávě mínojské civilizace se udrželo o mnoho staletí později v řeckých bájích, kde se často objevuje její symbol - býk.
Mykény
Pokles moci Kréťanů se časově shoduje se vzrůstem první velké civilizace pevninského Řecka – mykénské. Ta dosáhla vrcholu zhruba mezi léty 1500 a 1200 př. n. l. a nazývá se podle nejvýznamnějšího centra, Mykén. Existovalo však více nezávislých městských států – např. Týrins, Pylos, Théby nebo Korint – a paláce jejich vládců už byly opevněny, takže mezi sebou zřejmě bojovali.
Lidé tehdy používali nový druh lineárního písma (typ B), které už bylo z hliněných tabulek rozluštěno, a uctívali bohy už podobné známým olympským bohům. Zdrojem jejich bohatství byla patrně znovu produkce tkaných látek, už ne z vlny, ale ze lnu. Nejkrásnější ukázky tehdejšího umění, hlavně zlatých šperků, jsou dnes v Národním archeologickém muzeu v Athénách.
Mykénská kultura nachází svůj odraz v pozdější řecké mytologii ještě více než kultura mínojské Kréty. Do této doby patří trojská válka, kdy se řecké městské státy spojily proti maloasijské Tróji pod vedením vládce Mykén Agamemnóna (báje má zřejmě určitý historický podklad), stejně jako příběh o králi Oidipovi odehrávající se v Thébách nebo putování Argonautů za zlatým rounem. Na konci 13. století postihla mykénské paláce zkáza. Důvodem mohly být útoky tzv. mořských národů, i když existují i jiné domněnky.
Doba temna
Následující období mezi lety 1200 a 800 př. n. l. se označuje jako temná staletí řeckých dějin. Jednak proto, že nastal všeobecný rozvrat, pokles počtu obyvatel a úpadek kultury, jednak proto, že z té doby nemáme téměř žádné zprávy. Do Řecka přišly na přelomu tisíciletí další kmenové skupiny, hlavně válečničtí Dórové, kteří v některých oblastech (hlavně na Peloponésu, Krétě a jihozápadě Malé Asie) ovládli a zotročili místní obyvatelstvo. Ve středním Řecku (dnešní Thesálie) se usadili Thesálové. Už dříve žili v Řecku Iónové a Aiolové.
Archaická doba
Na konci doby temna začali Řekové znovu navazovat kontakty s civilizacemi Přední Asie a v 8. století přejali od Féničanů hláskové písmo – alfabetu, již později zprostředkovali zbytku Evropy. V téže době vznikly i eposy Ilias a Odyssea připisované básníku Homérovi. Byla tak zapsána ústní tradice. Začaly se znovu vytvářet městské státy, tzv. polis, jimž už nevládl jeden monarcha, ale několik bohatých aristokratů, kteří vlastnili půdu a kteří své postavení dědili.
Mezi obyčejnými lidmi nebyli vládci většinou populární, a tak moc často uchvátili jednotlivci, kteří nebyli aristokratického původu. Říkalo se jim tyranové, tento pojem dnes vnímáme negativně, tehdy se na ně ale často nahlíželo jinak – jako na lidi, kteří jsou na straně obyčejných občanů. Ve snaze o zvýšení své popularity a udržení se u moci napomáhali často rozvoji svých obcí. Příkladem byl tyran Periandros v Korintu.
Velká řecká kolonizace
8. až 6. století, tedy tzv. archaické období, je také dobou velké řecké kolonizace, tj. zakládání nových městských států. Rozvoj jednotlivých polis a růst počtu jejich obyvatel vedl k hledání další zemědělské půdy, případně byly důvodem k založení nové osady rozpory mezi občany a odchod části z nich. Nové kolonie nebyly podřízeny své původní metropoli, jak to bylo později u Římanů, Řekové svoji vyspělou kulturu v podstatě klonovali.
Osídlili tímto způsobem např. pobřeží Černého moře, jižní Itálii a Sicílii, osady vznikly i v jižní Francii (dnešní Marseille), ve Španělsku, v severní Africe a jinde. Při kontaktu s barbary si Řekové uvědomovali svou sounáležitost a jednotnou kulturu, jazyk a písmo, i když neexistoval jednotný stát. Navíc ve stejné době vznikla místa určená všem Řekům, jako např. svatyně v Delfách s Apollonovou věštírnou, a začaly se pořádat všeřecké olympijské hry.
Centrem většiny měst byla opevněná akropolis, nejvyšší místo města, kde stály chrámy, uchovávaly se poklady, a která také sloužila jako útočiště při nebezpečí. Mimo akropolis stála agora (tržiště), což bylo rušné obchodní místo, a za agorou obytné domy.
Městský stát Atény
Dvěma nejvýznamnějšími městskými státy se postupně staly Sparta a Atény, i když každý úplně jiným způsobem. Atény byly stále v rukou aristokratů, a když se jeden z nich neúspěšně pokusil stát tyranem a následně vzplál boj o moc, byl muž jménem Drakón před rokem 620 pověřen sepsáním zákonů (doposud jen zvykových norem). Jeho zákoník se vyznačoval přísnými tresty a od toho dnes pochází slovo „drakonický“. Ve městě rostlo sociální napětí a zchudlí rolníci neschopní platit své dluhy upadali do otroctví.
V roce 594 byl nejvyšším představitelem města (archontem) ustanoven Solón a dostal mimořádné pravomoci. Zrušil všechny dluhy, osvobodil ty, kteří pro jejich neplacení upadli do otroctví, a do budoucnosti tuto možnost zakázal. Dále zrušil privilegia aristokratů a občany rozdělil na čtyři skupiny podle bohatství. Úřady mohli získat jen příslušníci prvních dvou kategorií, ale volit a účastnit se všeobecného shromáždění (tzv. ekklésia) mohli všichni muži starší 20 let.
Šlo tedy už o předzvěst demokracie, na níž se ale nepodíleli ženy a otroci. V roce 546 se chopil moci Peisistratos a stal se tyranem. Za jeho vlády vznikly v Aténách významné stavby, razily se mince a na počest bohyně Athény se konaly slavnosti a hry. Jeho synové byli svrženi v roce 510, což znamenalo konec tyranidy a další posun k demokracii.
Na počátku 5. století byl poprvé použit tzv. ostrakismus. Každý Athéňan mohl na hliněnou střepinu napsat jméno občana, jenž podle něj škodí státu, a když jej takto označila většina z nejméně 6 000 hlasujících, musel odejít na 10 let do vyhnanství (ostrakon znamenalo řecky „střep“).
Sparta – stát vojáků
Sparta byla polis na Peloponéském poloostrově s centrem v oblasti Lakónie na jihovýchodě. Sparťané byli potomky Dórů, kteří podrobili místní obyvatelstvo. Zotročení rolníci museli odvádět svým pánům, držitelům půdy, stanovené dávky. Říkalo se jim heilóti a byli bez jakýchkoliv práv. Vládnoucí Sparťané byli v menšině a s heilóty byli stále ve válečném stavu. Z tohoto důvodu panovala striktní vojenská pravidla a občané věnovali svůj život vojenskému drilu.
Když byly nově narozené děti slabé, byly shozeny ze skály. Ve věku sedmi let byli chlapci vytrženi ze svých rodin a podrobeni tvrdému výcviku. Dokonce i dívky byly vychovávány tak, aby byly zejména schopné rodit zdravé syny. Přijetí hodnot státu bylo tak silné, že prakticky neexistovala žádná opozice a vláda byla velmi stabilní. Sparta ovládla během 6. století většinu poloostrova a vytvořila tzv. Peloponéský spolek.
Řecko-perské války
V 6. století se velice rozšířila moc Perské říše, která ovládla i Malou Asii (dnešní Turecko) včetně řeckých kolonií na egejském pobřeží. Když tyto řecké státy v čele s Milétem proti perské nadvládě povstaly, podporovaly je i Atény. Perský král Dáreios nakonec vzpouru po několika letech potlačil a v touze po pomstě se rozhodl zničit Atény a dobýt i celé Řecko. V roce 490 tak začaly řecko-perské války. Dáreios vyzval Sparťany, aby napadli Atény z druhé strany, ale ti hodili jeho vyslance do studny a postavili se na stranu Atén.
Ve slavné bitvě u Marathónu však Atéňané ještě bojovali téměř sami a díky výborné taktice slavně porazili daleko početnější perské vojsko. O deset let později přitáhl s obrovskou armádou Dáreiův syn a následník Xerxes. Vojsko složené z různých řeckých polis pod vedením spartského krále Leonida se stáhlo do Thermopyl k úzkému průsmyku, který se dobře bránil, i když měl soupeř daleko početnější vojsko. Teprve když zrádce ukázal Peršanům cestu přes hory, museli se Řekové stáhnout. Sám král Leonidas spolu se 300 členy elitního spartského vojska však stažení z boje odmítl a bojoval až do hrdinské smrti celé jednotky.
Peršané pak zaútočili na Atéňany, kteří opustili svoje město. Ženy a děti se uchýlily na ostrov Salamina, muži na lodě válečné flotily. Atény byly vypleněny a zničeny, ale v námořní bitvě u Salaminy byli Peršané poraženi a Xerxes, který pozoroval bitvu z pevniny, se vrátil do Persie. Jeho vojska byla pak ještě jednou poražena Sparťany v bitvě u Platají v roce 479 př. n. l. a Atéňané pak osvobodili řecká maloasijská města.
Aténská nadvláda
Vítězství a roli osvoboditele Atény dokonale využily a v roce 477 založily Délský spolek (nazvaný podle egejského ostrova Délos, kde byla v Apollónově svatyni jeho pokladna). Sdružoval velké množství třeba i malých státečků včetně egejských ostrovů a maloasijských polis, které měly nějaké loďstvo. Účelem byla obrana proti dalším případným útokům Peršanů, ale brzy se stal spolek nástrojem aténské hegemonie v oblasti.
Tato tendence zesílila, když byla pokladna spolku v roce 454 přenesena na aténskou akropoli a když byl spolek přejmenován na Aténský námořní spolek. Pokusy členských obcí o odpor byly tvrdě potlačovány, přestože v samotných Aténách se dále prohlubovala demokracie a zvyšovala možnost občanů ovlivňovat dění ve městě. Získané peníze byly použity na výstavbu Atén zničených za války Peršany, a to zejména v době vlády demokratického politika Perikla, který byl od roku 443 každý rok volen do úřadu stratéga.
K prvním Periklovým cílům patřilo obnovení komplexu chrámů na Akropoli a výstavba obranné zdi až k životně důležitému přístavu Pireus. V Periklově době zažilo město nevídaný kulturní, umělecký i vědecký rozvoj. Aténská expanze ale brzy narazila na odpor Korintu, který patřil do Peloponéského spolku a povolal na pomoc Spartu.
Peloponéská válka
V letech 431–404 proběhla ve dvou fázích tzv. Peloponéská válka, jíž se buď na straně Atén, nebo Sparty zúčastnila drtivá většina řeckých polis. Atény měly převahu na moři, Sparta zase na souši. Nakonec byla úspěšnější Sparta. Přispěla k tomu i pomoc Peršanů, kteří poskytli Spartě peníze na vybudování loďstva výměnou za návrat maloasijských měst. Atény musely rozpustit spolek, strhnout hradby mezi městem a přístavem Pireus a vydat všechny své lodě.
Sparťané dosadili do Atén vládu třiceti tyranů a i v ostatních městech začali prosazovat oligarchii. V Aténách byla už o rok později (403) znovu nastolena demokracie, ale bývalou moc už nikdy neobnovily. Počínání Sparťanů tentokrát vzbuzovalo odpor vůči jejich nadvládě. V roce 371 Sparta prohrála bitvu u Leuktry s Thébami. Šlo o jejich první porážku v pravidelné bitvě a nakrátko se pak nejsilnějším městským státem staly Théby. Spory mezi polis ale stále pokračovaly, a tak byly brzy zastíněny královstvím na severu Řecka – Makedonií.
Makedonská hegemonie za Filipa II.
Makedoňané byli Řeky považováni za primitivní horské kmeny a za barbary (tak se označoval každý, kdo nemluvil řecky). Muž, který je změnil v sílu, se kterou se musí počítat, byl král Filip II. Na trůn nastoupil v roce 359 př. n. l. a obratně využíval rozporů a válek mezi řeckými státy. Jako chlapec byl tři roky zajatcem v Thébách, kde se naučil vojenské strategii. Ve své zemi vybudoval silnou armádu a začal zasahovat do záležitostí řeckých států.
Jedním z hlavních odpůrců Filipa II. byl slavný aténský řečník Démosthenés. Obhajoval tradice aténské demokracie a prosazoval spojení řeckých polis proti makedonské expanzi. V roce 339 využil makedonský král nových rozbrojů kolem delfské svatyně a přitáhl do středního Řecka. Proti němu se postavily Théby, Atény i další státy. V bitvě u Chairóneie roku 338 Filip řecké vojsko porazil.
Následně svolal král Filip II. do Korintu zástupce všech městských států (stranou zůstala jenom Sparta) a přesvědčil je, aby společně s Makedonií vytvořili tzv. Korintskou ligu. Řekové přísahali věrnost Makedonii a přislíbili účast na tažení proti Perské říši. Filip ale své ambice nemohl uskutečnit, protože byl zavražděn na svatbě své dcery. Na trůn nastoupil jeho dvacetiletý syn Alexandr Makedonský.
Alexandr Veliký
Alexandr byl velmi vzdělaný (vychovával ho Aristotelés), odvážný a ambiciózní. Po smrti jeho otce propukly mezi řeckými státy vzpoury, které ale rázně potlačil a např. Théby prakticky srovnal se zemí. Když nastolil pořádek, vytáhl se 40tisícovou armádou do Malé Asie na tažení proti Persii a stal se nejslavnějším vojevůdcem všech dob. Po mnoha krvavých bitvách dobyl nejen Malou Asii (dnešní Turecko), ale i Sýrii, Palestinu a také Egypt, kde byl prohlášen faraonem a kde založil později slavné město Alexandrii.
Celou Perskou říši vyvrátil, v hlavním městě Persepolis zničil palác, což měla být odveta za vyplenění Aténské akropole o 150 let dříve. Ve své spanilé jízdě pokračoval až do Indie a chtěl táhnout dál a ovládnout celý svět, ale unavení vojáci si vynutili návrat do Mezopotámie, kde se usadil v Babylóně. Alexandr plánoval výpravu na jih do Arábie, ale roku 323 náhle onemocněl a ve věku 33 let zemřel.
Díky celému tažení došlo k rozšíření řecké kultury na obrovské území a naopak k přejímání orientálních vlivů. Následující období se nazývá dobou helénismu (Hellas znamená Řecko), protože helénská kultura se vymkla z původního malého území a stala se kosmopolitní.
Období helénismu a příchod Římanů
Po Alexandrově smrti propukly boje o následnictví mezi jeho generály, které nakonec vyústily ve vznik tří velkých říší – podle jmen generálů se označují jako říše Ptolemaiovců s centrem v Egyptě, Seleukovců v Persii a Sýrii a Antigonovců, kteří vládli v Malé Asii, a nakonec i Makedonii. Řekové se vymkli kontrole Makedonie a vytvořili dva spolky – Aitólskou ligu s centrem v Delfách a Achájskou ligu s centrem na Peloponésu.
Velké helénistické říše začaly být po čase ohrožovány rostoucí mocí Římanů, kteří našli vítané spojence v malých státech jako Pergamon a ostrov Rhodos. V roce 168 si Římané podrobili Makedonii a v roce 146 porazili Achájský spolek a rebelující Korinťany potrestali zničením jejich krásného města. Řecko se stalo římskou provincií Achaia. V roce 86 se Athény připojily ke vzpouře proti římské nadvládě, ale diktátor Sulla je napadl, strhl jejich hradby a odvezl nejcennější sochy.
V roce 31 se odehrála bitva u řeckého mysu Actium, v níž Octavianus zvítězil nad Marcem Antoniem a Kleopatrou a stal se prvním římským císařem. Následujících 300 let ale Řecko zažilo nevídané období klidu, míru a rozkvětu kultury. Římané vždy obdivovali řecké umění, literaturu a filosofii a římští aristokraté posílali své syny do škol v Aténách. Ve skutečnosti přejali většinu aspektů řecké kultury. Poprvé také Helény nazvali termínem Řekové. Název byl odvozen od slova „graikos“, což bylo jméno prehistorického kmene.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.