Stavitelé megalitů a Keltové
První stopy osídlení zanechali v Bretani lovci ve střední době kamenné. Postupně se měnili v usedlé zemědělce a pastevce a v období neolitu (mladší doba kamenná, asi 5 000 až 1 800 př. n. l.) začali vztyčovat velké kameny. V Bretani je dnes více megalitů než kdekoliv jinde na světě. Některé sloužily jako hrobky (např. dolmeny a cairny), u jiných je účel dodnes neznámý a zůstává předmětem spekulací.
Nejrůznější typy staveb (např. kamenné řady v Carnacu) mohly mít kultovní, astronomický nebo zcela jiný význam. V každém případě ukazují na vyspělost megalitické kultury. Přeskočíme-li dobu bronzovou, zůstává další důležitou událostí v prehistorických dějinách příchod Keltů (Galů). Dodnes se obyvatelé cítí být jejich dědici.
Na bretaňském poloostrově se Keltové usadili kolem roku 500 př. n. l. a nazvali ho Ar mor (země u moře). V té době už obsadili velkou část Evropy. Zúrodňovali půdu, uměli zpracovávat železo a dřevo, znali hrnčířský kruh a zanechali po sobě i krásné umělecké výrobky. Nejmocnější z pěti keltských kmenů usazených v Bretani byli Venetové sídlící v oblasti Morbihanského zálivu. Ti také stáli v čele odporu proti římským dobyvatelům.
Římané a nová keltská imigrace
Legie Julia Caesara nakonec dobyly Ar mor po vítězné námořní bitvě u Quiberonu v roce 56 př. Kr. Dalších 350 let žili obyvatelé Armoriky (název používaný Římany) v míru jako součást římské Galie. Vznikala města (nejdůležitější byl tehdy dnešní přístav Nantes a vnitrozemské Rennes), stavěly se silnice, rozvíjela se těžba železné rudy, rybaření, získávání soli z moře.
Ale romanizace nebyla úplná a Galové si zachovali některé svoje tradice. Ve 4. století se Římská říše začínala hroutit a zkázu působily vpády germánských kmenů (barbarů) a také pirátské útoky z moře. V 5. a 6. století zažila Bretaň druhou vlnu keltských imigrantů, tentokrát z Irska, Walesu a Cornwallu. Odtud také pochází dnešní francouzský název Bretagne = „malá Británie“.
Keltové prchali z Britských ostrovů zřejmě před útoky germánských Anglů a Sasů a také před nájezdy Skotů ze severu. Mezi příchozími bylo mnoho kněží, biskupů, mnichů a poustevníků, kteří přinesli křesťanství. Většina bretaňských svatých pochází z této doby. Sedm nejuctívanějších je zakladateli sedmi biskupství: Brieuc (St-Brieuc), Tugdual (Tréguier), Pol Aurelian (St-Pol-de-Léon), Corentin (Quimper), Paterne (Vannes), Samson (Dol-de-Bretagne) a Maclow (St-Malo).
Středověké Bretaňské vévodství
V roce 799 dobyl poloostrov francký král Karel Veliký. Jeho nástupce povýšil Bretaň na vévodství, aby tak zabránil dalším vzpourám svobodomyslných Bretonců. První vévoda, Nominöe, nicméně zdaleka loajální nebyl a v roce 845 slavně porazil francouzského krále Karla Holého v bitvě u Redonu. Existenci silné a nezávislé Bretaně potvrdil dalším vítězstvím i jeho nástupce, Erispöe, který se dokonce začal nazývat králem.
Další problémy však způsobily nájezdy Vikingů (Normanů), kteří dali název sousední Normandii. Byli to pohané, a tak často pustošili kláštery a kostely, kde bylo kořisti nejvíce. V polovině 10. století zemřel poslední král a region upadl v anarchii. O prvenství v zemi soupeřili mocní feudálové a do jejich boje zasahovala jak Anglie, tak Francie.
V roce 1213 se stal vévodou francouzský princ Pierre Mauclerc, ale on i jeho nástupci si udržovali relativní nezávislost na francouzském království. Éra této dynastie znamenala hospodářský rozvoj a skončila v roce 1341, kdy zemřel její poslední vévoda bez mužského potomka.
O trůn se přihlásili dva příbuzní, Jan IV. z Montfortu a Karel z Blois. Jejich boj znamenal krvavou občanskou válku, která trvala čtvrt století a stala se součástí války stoleté. Francouzi podporovali Karla z Blois, zatímco Angličané Jana z Montfortu. Dlouhý boj přinesl mnoho slavných epizod. Svými skutky se proslavil hlavně Bertrand du Guesclin, největší francouzský rytíř své doby, který bojoval na straně Karla z Blois.
Válka o bretaňské dědictví si vyžádala hodně obětí a definitivně skončila až v roce 1364, kdy byl Karel zabit v bitvě u Auray. O rok později byl na základě smlouvy z Guérandu vyhlášen vévodou Jan V. z Montfortu, syn Jana IV. Montfortové potom vládli Bretani jako nezávislé zemi ze svého hradu v Nantes a snažili se udržovat neutralitu v anglo-francouzské stoleté válce.
Vnitropolitický klid a kulturní a hospodářský rozkvět znamenaly vrchol moci bretaňského vévodství. Feudální vztah k Francii byl spíše jen teoretický a panovníci dynastie Montfortů vysílali velvyslance do cizích zemí a obklopovali se téměř královským dvorem. To však bylo mocnému sousedovi stále více trnem v oku. Francouzský král Karel VIII. přitáhl s mocným vojskem a zvítězil nad Bretonci v roce 1488 u St-Aubin-du-Cormier. Brzy po bitvě zemřel francouzský vévoda František II. a zanechal po sobě jen svoji dvanáctiletou dceru Annu.
Vévodkyně Anna a unie s Francií
Další dvě desetiletí ležel osud země na bedrech Anny. Aby uhájila nezávislost Bretaně, zasnoubila se s císařem Maxmiliánem, aby získala ochranu mocné Habsburské říše. Ale Karel VIII. přitáhl s vojskem, donutil ji zásnuby zrušit a přiměl ji, aby si vzala jeho. I když se Anna stala francouzskou královnou, podle svatební smlouvy zůstala zároveň suverénní vévodkyní Bretaně.
Karel tragicky zahynul v roce 1498 a Anna, jíž bylo stále jen 23 let, se provdala za jeho nástupce, Ludvíka XII. Podmínkou, kterou si vyjednala, byla pokračující nezávislost Bretaně. Když Anna v roce 1514 zemřela, zdědila vévodství i královskou korunu její dcera Claude. Ta si vzala příštího francouzského krále – Františka I.
Pro něj už nebylo obtížné přesvědčit Claude, aby mu bretaňské vévodství postoupila a po smrti královny došlo k definitivnímu sjednocení obou zemí. Smlouvu o unii schválily bretaňské stavy v roce 1532. Dědictví vévodkyně Anny je ale živé dodnes a poznáte to na mnoha hotelích a restauracích, které se jmenují „Duchesse Anne“.
Hospodářský rozkvět novověku
I poté, co se stal francouzskou provincií, si region zachoval autonomii. Místní zástupci šlechty, církve a měšťanstva měli soudní moc a určovali výši daní. Stavovský parlament sídlil v Rennes až do Velké francouzské revoluce. V 16. a 17. století se začal rozvíjet obchod se suknem a především námořní obchod. V roce 1534/35 objevil Jacques Cartier, pocházející ze St-Malo, Kanadu. Rybáři se stále více vydávali lovit tresky až k břehům Newfoundlandu.
Život v rámci Francie však měl i stinné stránky. Ludvík XIV., „Král slunce“, byl nemilosrdný ve vymáhání nových daní, čímž porušil privilegia bretaňského stavovského sněmu. Výsledkem byla rolnická vzpoura v roce 1675, která byla brutálně potlačena.
Ve stejné době se však poloostrov stal díky rybaření, námořnímu obchodu, pašování a pirátství nejdůležitější námořní provincií Francie a zůstalo to tak až do roku 1789. Brest byl nejdůležitějším vojenským přístavem. V Lorientu měla sídlo Východoindická obchodní společnost. Také z Nantes a St-Malo se plavily obchodní lodě až do východní Afriky a na Dálný východ. Roscoff bohatl z pašování do Anglie a Irska. St-Malo bylo centrem moci pirátů a korzárů, leckdy podporovaných státem, ale vyplouvaly odtud i zaoceánské rybářské lodě, stejně jako ze St-Brieuc. Rostoucí bohatství se ale týkalo jen přístavů, vnitrozemí zůstalo zaostalé.
Francouzská revoluce a Napoleon
Když přišla v roce 1789 Velká francouzská revoluce, přivítali ji obyvatelé severozápadního cípu Francie nejdříve s nadšením nebo přinejmenším s nadějemi. Postupně ale rostlo jejich rozčarování a nakonec se Bretaň stala centrem odporu a kontrarevoluce. Místní lidé neměli ani tolik v úmyslu bránit monarchii jako spíš své vlastní zájmy.
Se zrušením feudalismu byly totiž zároveň zrušeny orgány místní autonomie – vládní rada i parlament v Rennes. Jméno Bretagne zcela zmizelo z mapy a země byla rozdělena na pět departementů. Navíc bylo zakázáno mluvit bretonsky. Velmi zbožní bretaňští katolíci se také nesmířili s antiklerikalismem revoluční vlády.
Snad nejvíce zlé krve ale napáchaly nucené odvody do armády zahájené republikánskou vládou v roce 1793. Ve stejném roce proto propuklo v Bretani ozbrojené povstání. Občanská válka trvala až do roku 1799 a vyžádala si desítky tisíc životů. Rebelům se přezdívalo šuani („chouan“ = bretonsky sova). Původně šlo o přezdívku jejich vůdce Jeana Cottereaua, název asi také souvisí s houkáním, jímž se vzbouřenci v lesích dorozumívali. Za svůj odboj nakonec šuani tvrdě zaplatili, Cottereau byl spolu s mnoha dalšími popraven už v roce 1794 a „poslední šuan“ George Cadoudal až v roce 1804. Tehdy už se sám korunoval na císaře Napoleon Bonaparte.
Napoleon se Bretoncům zamlouval více, hlavně proto, že umožnil svobodu náboženského vyznání. Ale jeho dobyvačná tažení znamenala další nucené odvody do armády a vysoké daně. Také tzv. kontinentální blokáda, kterou chtěl Bonaparte izolovat Anglii, poškozovala tradiční obchod s blízkým sousedem.
Problémy 19. století
V průběhu 19. století přicházela průmyslová revoluce, ale Bretaň jí byla dlouho nedotčena. Znamenalo to hospodářskou krizi. Postavení hlavní provincie námořního obchodu bylo dávno ztraceno, Východoindická společnost byla zrušena, tradiční obchod s otroky byl už morálně neúnosný a námořnímu obchodu začala silně konkurovat železnice.
Mnoho obchodních přístavů na jihu Bretaně se přeorientovalo na pobřežní lov sardinek a spolu s touto změnou přišel i vznik továren na výrobu konzerv. Některé přístavy se specializovaly na korýše a mlže. Díky zlepšené technologii začala růst produktivita zemědělství. Přesto ale nedokázalo uživit rychle rostoucí populaci, a tak začali Bretonci masově odcházet do těžebních a průmyslových center na severu Francie a do Paříže. Politicky zůstávali Bretonci stále konzervativní a velkou roli mělo nadále katolické duchovenstvo. Zbytek Francie k nim proto velké sympatie necítil, jejich „šuanství“ nebylo dlouho zapomenuto.
Světové války
Enormně velké ztráty na lidských životech znamenala pro region první světová válka (jen na frontě zemřelo 240 tisíc lidí). Mezi válkami došlo k růstu bretaňského separatismu, v roce 1923 byla vytvořena vlajka „Gwenn ha Du“ – symbol armorické identity.
Okupace hitlerovským Německem za druhé světové války znamenala velké utrpení. Spojenci téměř nepřetržitě bombardovali důležité přístavy, hlavně St-Nazaire, St-Malo, Lorient a Brest, kde zemřelo mnoho civilistů a byla také poničena historická centra.
Když založil Charles de Gaulle v červnu 1940 v londýnském exilu organizaci Svobodná Francie, která měla osvobodit vlast, přihlásilo se mu dost mužů i z nedaleké Bretaně. Proslavil se hlavně ostrůvek Île de Sein. Při přehlídce prvních 600 vojáků se de Gaulle zeptal každého z nich, odkud je. 130 jich odpovědělo: „Sein“. „Ale potom tedy Sein je čtvrtina Francie!“ prohlásil generál. Šlo téměř o celou mužskou populaci ostrova.
Poválečná léta
Po válce došlo k všestranné modernizaci a hospodářskému rozvoji, emigrace postupně klesala. V roce 1964 byla odtržena oblast Loire-Atlantique s městem Nantes, region je tak dnes tvořen čtyřmi departementy s hlavním městem Rennes. Bretonci, zdá se, akceptovali svoji příslušnost k Francii, i když separatismus úplně nezmizel.
Vědomí vlastní odlišné kultury a historie zůstává silné. V 70. letech byly založeny soukromé školy vyučující bretonsky a vzniklo několik festivalů tradiční hudby a nových muzeí. Poloostrov je dnes nejdůležitější agrární oblastí Francie a po Provence druhým nejdůležitějším regionem cestovního ruchu.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.