Historie Irska

Zrod keltské kultury

Stavitelé megalitů

První osadníci přišli do Irska v mezolitu neboli střední době kamenné asi kolem roku 6000 př. n. l. Přeplavili se přes úzký průliv z Británie. Byli to lovci a používali primitivní kamenné nástroje. Dalšími kolonisty už byli zemědělci, kteří obdělávali půdu, chovali dobytek a v omezené míře i obchodovali. Přišli někdy po roce 3000 př. Kr. v souvislosti s expanzí, která následovala po neolitické revoluci.

Zanechali po sobě mimo jiné pozoruhodné monumenty, které stavěli pro své mrtvé. Obecně se jim říká megalitické hroby. Nejsložitější konstrukci mají velké hliněné mohyly navršené přes kamennou pohřební komoru, do které vede zvenku chodba. Jde o tzv. chodbové hroby a nejpůsobivější z nich – Newgrange a Knowth jsou turisty obdivovány dodnes.

Příchod Keltů

Zhruba kolem roku 2000 př. n. l. začíná v Irsku doba bronzová. Do této doby se totiž datuje další, už třetí migrační vlna z kontinentu. Šlo tentokrát o zpracovatele kovů, kteří přišli proto, aby pátrali po kovových rudách. Nejvýznamnější a nejtrvalejší vliv na osudy Irska měl však až příchod lidí, kterým Řekové říkali Keltoi. Keltové se v Irsku objevili poprvé v 6. století př. n. l. a přinesli s sebou znalost železa. Díky vyspělým zbraním, řemeslné zručnosti a pověstné odvaze se ze své pravlasti ve střední Evropě začali rozšiřovat do celé Evropy a dokonce i do Malé Asie. Doba jejich velké slávy na kontinentě vydržela jen několik století. Irsko však ovládli keltští přistěhovalci na dobu delší než tisíc let a na západním pobřeží přežívají některé jejich zvyky dodnes.

Na počátku irské historie, tedy v 5. století n. l., bylo již původní neindoevropské obyvatelstvo zcela „pokeltštěno“. Ostrov nebyl zdaleka sjednocen, byl rozdělen asi na sto padesát malých království zvaných túath. Největší moc měli králové pěti provincií. Názvy čtyř z nich se používají dodnes – Munster, Leinster, Connacht a Ulster (jeho území se zcela neshoduje s dnešním Severním Irskem). Společnost měla výrazně venkovský charakter, města prakticky neexistovala. Všechny obyvatele však spojoval společný jazyk, náboženství, právo a kultura. Irština je dnes jediným přežívajícím keltským jazykem, který je podporován nezávislým státem.

Keltské tradice a společnost

U keltských tradic se zastavme trochu déle, v irské společnosti totiž zanechaly hluboké stopy. Když se později normanští nájezdníci pokoušeli zavést zcela odlišné zákony, narazili na odpor a docházelo k mnoha konfliktům. Vedle politické jednotky (túath) byla klíčovou institucí tehdejšího života také základní jednotka společenská, kterou představovala širší rodina (fine). Fine bylo rodové společenství, do něhož spadali všichni příbuzní po meči v pěti po sobě následujících generacích. Zemřel-li nějaký člen tohoto společenství, byl jeho majetek podle přesných pravidel rozdělen mezi jeho příbuzné. Za přečiny svých členů nesla odpovědnost celá fine a jestliže byl některý z jejích příslušníků zabit, musela vykonat krevní mstu. V praxi však často přejala od vraha nebo od jeho fine odškodnění.

Na rozdíl od středověké Evropy tehdejší irská společnost vůbec neznala právo prvorozenectví. Každý člen královské rodiny mohl být teoreticky zvolen králem. Pokud některá větev držela královský titul po čtyři generace, ostatním členům rodiny hrozilo, že navždy ztratí svůj status. Proto často páchali vraždu člena vlastní rodiny, což byl vůbec nejtěžší zločin. Nedal se totiž odčinit zákonnou mstou ani jiným způsobem. Odtud pochází i označení Irů jako „svárlivých Gaelů“. Aby se těmto situacím předešlo, volil se ještě za králova života jeho následník. Stával se jím muž, za nímž stálo nejvíc chráněnců a vazalů.

Také irský vazalský systém se od feudálního systému středověké Evropy výrazně lišil. Svobodní chráněnci si půjčovali od svého pána dobytek pro založení stád na vlastních pozemcích. Za to mu platili vysoký úrok a doprovázeli ho jako jeho družina. Vazalství končilo splacením původního dobytka. Z počtu závislých chráněnců a vazalů vyplývala moc a vliv aristokrata. Obdobně byly založeny i vztahy mezi jednotlivými královstvími. Většina túathů musela jako vazalská království platit daň mocnějšímu vladaři.

Irská společnost byla přísně rozvrstvená. Keltové si vysoce cenili učenosti a vzdělanost opravňovala člověka k vyššímu postavení. Zákony psala a vykládala vážená třída zákonopravců, tzv. brithemů. Vysoce postaveni byli ve společnosti i básníci. Až do vítězství křesťanství hrálo prim druidské náboženství. Kněží – druidové – často zasahovali i do politického života. Jeden z rozdílů v zákonodárství spočíval také v postavení žen, jež byly v keltském společenství velmi vážené. Směly například vlastnit a dědit majetek a měly i právo na rozvod.

Křesťanská země

Svatý Patrik

Důležitým mezníkem ve vývoji Irska se stal, podobně jako v jiných zemích, příchod křesťanství. Je zajímavé, že Irsko nebylo nikdy napadeno Římskou říší. Díky obchodu však bylo ve styku s římskou Galií a Británií, a tak tu žili křesťané už před příchodem svatého Patrika. Tento národní světec byl odvlečen do Irska jako otrok poté, co irští piráti napadli jednu římskou osadu v Británii. Bylo mu tehdy šestnáct let a byl římským občanem. Podařilo se mu uprchnout a po studiích v Galii se na ostrov vrátil jako misionář. Když zemřel, byla v podstatě celá země obrácena na křesťanství. Nebylo přitom potřeba ani jedné mučednické smrti.

Spisy svatého Patrika, psané neumělou latinou, jsou také prvními irskými písemnými památkami. Do té doby se používalo pouze nepraktické ogamské písmo založené na různém počtu a sklonu čárek. Vzdělanost keltských básníků, brithemů a druidů byla založená na výborné paměti, všechno se učili zpaměti a číst a psát neuměli.

Církevní správa raně křesťanského Irska nebyla založena na diecézích, ale na klášterech. Postupně se vyvinul zvyk, že opat kláštera byl zároveň i biskupem nebo byl biskupovi nadřazen. Opati byli voleni a většinou pocházeli z rodiny zakladatele kláštera.

Zlatý věk irských klášterů a vzdělanosti

Klášterní hnutí (monasticismus) zaznamenalo od 6. do 8. století nebývalý rozmach. Bylo to dáno mimo jiné i irskou povahou, která má sklon k askezi. I samotné kláštery se navíc diametrálně lišily od svých protějšků na kontinentě. Tvořila je skupina dřevěných nebo kamenných chýší postavených okolo kamenného kostela. Mnoho mnichů či jen poustevníků žilo na těžko přístupných místech, opuštěných ostrovech, skalních útesech apod.

Kláštery se staly významnými centry latinské vzdělanosti, což v temné době raného středověku vynikalo o to více. Lidé žili v poměrném blahobytu, rozvíjelo se i umění, v němž se prolínaly staré keltské vlivy s novými křesťanskými motivy. Brzy začalo mnoho irských mnichů putovat do Británie, Francie, Německa, Itálie a do jiných zemí a všude zakládali nové kláštery a šířili irskou vzdělanost. Nejslavnější z nich byl svatý Kolumbán. O 7. a 8. století se proto často hovoří jako o „zlatém věku Irska“.

Vedle církevních škol existovaly v Irsku ještě školy právnické a básnické, které měly dlouhou tradici a byly nesmírně ctěné a vážené. Počáteční nevraživost byla brzy překonána a v Irsku došlo k pozoruhodnému jevu. Tradiční láska k vědění a ústní tradice se zasnoubila s písemnictvím a latinskou vzdělaností, kterou do země přineslo křesťanství. Místní učenci za pomoci latinské abecedy zapsali staré hrdinské eposy, zákoníky a právní traktáty v irštině. Ani mnichům nebyly proti mysli někdy dosti pohanské heroické příběhy. Kláštery bohatly a staly se hlavním mecenášem umění. Vynikající irští řemeslníci dávali své schopnosti do služeb křesťanství a obě kultury se vzájemně obohacovaly.

Vikinské nájezdy

Zlaté časy však nikdy netrvají věčně. Pohroma přišla ze severu, především z Norska. Jako počátek nájezdů Vikingů se obvykle uvádí rok 795. Tehdy poprvé byla vypleněna irská klášterní osada Iona při skotském pobřeží. Válečníci, kteří připluli po moři na dlouhých nízkých lodicích, sebrali relikviáře zdobené drahokamy a různé oltářní nádoby a mnoho mnichů odvezli do otroctví. Bohatství irských klášterů lákalo nájezdníky i nadále, a tak ve svých kořistnických výpravách pokračovali i v dalších desetiletích. V roce 837 připluli Vikingové už s velkými flotilami do ústí řek Boyne a Liffey na východním pobřeží a založili zde stálé základny, z nichž se pak vydávali dále do vnitrozemí. O čtyři roky později pak postavili i první opevněné osady, z nichž Longphort na řece Liffey se stal předchůdcem Dublinu.

Irové se pochopitelně bránili. Problémem ale byla nejednotnost země. Byla rozdělena na mnoho malých království, z nichž dvě hrála tradičně prim – království vládců z Tary a z Cashelu. Irští vladaři spolu soupeřili a nejednou se spojovali s Vikingy proti jinému místnímu králi. Ve druhé polovině 10. století vzrostla moc dosud bezvýznamného království v Munsteru. Jeho král Brian Bóruma získal Cashel a odtud se snažil sjednotit pod svou moc celé Irsko. Nárokoval si i titul velekrále (ardrí), který předtím pět set let patřil starobylému irskému rodu Uí Neillů. Bóruma porazil dublinské Vikingy a leinsterského krále v bitvě u Clontarfu (dnes dublinské předměstí) v roce 1014. Toto datum se považuje za konec vikinských válek, i když několik nájezdů se ještě později uskutečnilo. V tuto dobu už Vikingové z měst většinou přejali křesťanství a nakonec zcela splynuli s místními obyvateli.

Na Vikingy se ale v Irsku nevzpomíná jen jako na lupiče a vetřelce. Začali se tu postupně usazovat a při tom založili mnohá dnes významná pobřežní města. Kromě Dublinu také Limerick, Cork, Waterford či Wexford. Díky tomu přestala být země čistě zemědělskou a venkovskou. Přivezli nové výrobky a Irové u nich poznali dokonalejší zbraně. Nové podněty lze jasně zaznamenat i u výtvarného umění. Také ražbu prvních mincí v Irsku je třeba spojovat s příchodem Vikingů. Především však seveřané definitivně přenesli politické centrum Irska ze středu země na jeho východní pobřeží. Právě odtud také později přicházeli všichni dobyvatelé.

Změny v církvi a politice

11. a 12. století zaznamenalo Irsko renesanci a pokrok v mnoha oblastech života. Kultura a umění se začaly znovu rozvíjet a objevily se v nich i nové trendy. K důležité změně došlo v církvi, která byla až dosud velmi svébytnou jednotkou v rámci katolické církve. V období válek a utrpení došlo k celkovému morálnímu úpadku, církev však prokázala svoji životaschopnost a přistoupila k vlastní reformě. Dosavadní klášterní systém neumožňoval dostatečnou pastorační péči o věřící, kteří často přestupovali církevní zákony. V souladu s vůlí papeže proto byla přebudována organizační struktura a vytvořeny diecéze a také čtyři arcidiecéze. Díky kontaktům s Evropou přišli do Irska poprvé roku 1142 cisterciáci. To byl začátek úpadku starobylých irských klášterů.

V politické sféře pak došlo ke změnám po nástupu Briana Bórumy na trůn velekrále (ardrího). Po jeho smrti docházelo ještě dlouho k bojům o nadvládu a titul ardrího si přisvojovalo střídavě několik dynastií. Přesto se tu projevovala jedna základní tendence. Irsko spělo k vytvoření jednotné centralizované monarchie, takové, jaké byly obvyklé jinde v Evropě. Nejpravděpodobnější se to zdálo po nástupu krále Ruaidrí Ua Conchobaira, který se pokoušel o vytvoření dědičné feudální dynastie. Tento vývoj byl ale násilně přerušen přičiněním leinsterského krále Diarmaita Mac Murchady. Jeho spory s Ruaidrím vyvrcholily jeho vyhnáním ze země. Diarmait se nesmířil se svým údělem, v roce 1166 utekl do Francie a požádal krále Jindřicha II., aby mu pomohl získat království zpět. Ten se nabízené šance chopil a příchod Normanů do země měl poté zásadní vliv na příštích 800 let irských dějin.

Normanská invaze

Dobytí země Normany

Král Jindřich II. vlastnil rozsáhlé državy ve Francii a byl zároveň anglickým králem. Měl sám příliš starostí, než aby vedl výpravu do Irska. Diarmaitovi však slíbil podporu, přijal jeho slib věrnosti a především vyzval své poddané Angličany, Normany, Velšany a Skoty, aby mu poskytli pomoc. Takové muže však nebylo snadné pro irské dobrodružství získat. Nakonec se do čela vojsk postavil jeden z největších normanských vůdců ve Walesu, Richard FitzGilbert de Clare, známý spíše pod přezdívkou Strogbow. Slib pomoci získal Diarmait také od mnoha dalších normansko-velšských rytířů i od příslušníků vlámské kolonie v Anglii. Početnější vojska přistála na jihovýchodním pobřeží „zeleného ostrova“ poprvé v roce 1169.

Obrnění rytíři na koních, pěší vojáci bojující ukázněně v sevřeném šiku a především lučištníci se smrtonosnými luky se ukázali být nad síly jednoduše vyzbrojených, i když statečných Gaelů. Normané dobyli nejprve Wexford, poté Dublin a potom postupně další území a města. Jejich zábor Irska pokračoval několik dalších desetiletí a probíhal značně nesystematicky. Už v roce 1171 se ve Waterfordu vylodil s velkou armádou Jindřich II. Nesetkal se nikde s odporem a Normané, Irové i Vikingové mu všude slíbili poslušnost. Později ale byli angličtí králové zaměstnáni válkami na kontinentu a normanští vévodové měli při obsazování dalších území volnou ruku.

Přetahování Normanů a Gaelů

Tragédie normanské invaze spočívala v tom, že země vlastně nebyla dobyta a byla ovládnuta jen zpola. Anglonormané sice postupně obsadili až tři čtvrtiny území ostrova, ale s výjimkou Leinsteru a části Munsteru jich nikde nebylo tolik, aby jejich vláda mohla být stabilní a trvalá. V tom se situace lišila od normanského dobytí Anglie nebo třeba Sicílie. Nemohl tak vzniknout smíšený jednotný národ. Tak mohlo dojít k tomu, že po sto letech se situace postupně začala obracet. Dobyvatelé se setkávali se stále rostoucím odporem domorodých Gaelů, u nichž se dokonce objevily první nesmělé pokusy o sjednocení dohodou. Irové proto často zjednodušeně hovořili o tom, že Normané přinesli zemi jen války a rozdělení.

Toto tvrzení má však k pravdě daleko. Irové vděčí usedlíkům z Walesu a Anglie za mnohé. Země se po jejich příchodu změnila. Všude, kam přišli, stavěli pevnosti, které sloužily nejprve k obranným účelům, později jako správní centra. Obsazená území byla feudalizována. Systém státní správy a administrativy, zavedený ve 13. století, existuje ve svých základech dodnes. Vznikala nová města a vesnice, vzkvétal obchod, rozšířily se styky s Evropou. Také soudní a právní systém byl převzat od nových usedlíků. Dnešní zákonodárný sbor Irské republiky (oireachtas) odvozuje svůj vznik přímo od středověkého parlamentu, jenž se poprvé sešel v roce 1297. Do země přišly nové mnišské řády, především františkáni a dominikáni. V neposlední řadě přinesli Normané také novou kulturu reprezentovanou zejména románskými a gotickými katedrálami.

Od konce 13. a především pak ve 14. století docházelo k jakémusi irskému národnímu obrození. Signálem k němu byla první (a zdrcující) vojenská vítězství Gaelů nad Normany v bitvách v letech 1261 a 1270. Bylo to v oblastech, kde bylo dobyvatelů málo a neměli proto k obraně dost sil. Kromě toho docházelo k obnově gaelských institucí a způsobu života. Místní zvyky přejímalo rychle i anglické obyvatelstvo. Kulturní asimilace došla někdy tak daleko, že se mezi Angličany našli i básníci, kteří psali vynikající verše v irštině. Parlament, který sídlil v Kilkenny, přijal několik opatření, aby asimilaci zabránil. Nejznámější jsou tzv. Kilkennyská ustanovení z roku 1366, která se považují za první příklad politiky apartheidu v historii. Normanští usedlíci měli zakázáno mluvit irsky, používat irská jména, uzavírat sňatky s Iry, přejímat irské zákony atd. Všechna opatření se ale minula účinkem.

Irsko a válka růží

Irsko bylo velmi odbojnou kolonií a anglický král Richard II. se tomu rozhodl učinit přítrž. Umožnilo mu to příměří s Francií a krátké přerušení stoleté války. V roce 1394 se do Irska osobně rozjel v čele velké armády. Bylo to poprvé po téměř dvou stech letech, co něco takového anglický král učinil. Svedl vítězné tažení a všichni významní gaelští vůdci se mu podrobili. Ale když odtáhl, vypukla válka znovu. Roku 1399 se Richard do Irska vrátil, ale mezitím se v Anglii vylodil jeho úhlavní nepřítel Jindřich z Lancasterupřipravil ho o trůn. Sesazený král se musel urychleně vrátit domů a irský problém zůstal nevyřešen. Žádný další král už do konce středověku do Irska nepřijel. Původní anglická kolonie se nakonec zmenšila jen na malou oblast na východě (v Leinsteru), které se začalo říkat Koloví nebo také Pale.

Mimo Koloví byla země rozdělena na množství jednotlivých území, jejichž vládci zachovávali větší či menší loajalitu koruně. Gaelští vladykové sice přejímali normanské feudální a panské instituce, ale jinak spravovali své državy podle domácích tradic a zákonů, které jsme si popsali už v části o keltských zvycích a institucích. Irsko sehrálo v průběhu 15. století nezanedbatelnou úlohu v tzv. válce růží, souboji rodu Lancasterů a Yorků o anglický trůn. V roce 1449 se stal irským místodržitelem vévoda Richard z Yorku. Ten si získal přízeň a oblibu nejen u místních Angloirů, ale i u irských vladyků. Podporovali ho i v jeho boji proti slabému lancasterskému králi Jindřichu VI. Situace se ještě několikrát opakovala. Irové podporovali yorkské pretendenty (uchazeče o trůn) i po nástupu dynastie Tudorovců v roce 1485 (byli jednou z větví Lancasterů).

Král Jindřich VII. nemohl dovolit, aby ho Irsko neustále ohrožovalo a bylo základnou yorkských komplotů. Vyslal sira Edwarda Poyningse, aby zemi přivedl k poslušnosti. Parlament, který Poynings svolal v roce 1494 do Droghedy, vydal zákony, které měly pro Irsko dalekosáhlý význam. Byly potvrzeny Kilkennyské výnosy s výjimkou používání irštiny. Obyvatelům hraničních oblastí Koloví bylo nařízeno vybudovat proti gaelským Irům dvojitý příkop. Konetábly největších hradů v zemi měli být napříště pouze rodilí Angličané. Nejpodstatnějším nařízením parlamentu však bylo nařízení nazývané později Poyningsův zákon, které platilo až do roku 1782. Irský parlament se podle něj směl sejít jen se souhlasem anglického krále a musel si nechat dopředu od panovníka i jeho rady odsouhlasit všechno, co se chystal schválit.

Tudorovský zábor Irska

Šíření anglického vlivu

Na počátku 16. století však anglická koruna na většině irského území neměla žádnou skutečnou moc. Král Jindřich VIII. (1509–1547) a jeho následovníci z Tudorovské dynastie si ale počínali tak obratně, že královna Alžběta mohla v roce 1603 zanechat svému nástupci svrchovanou vládu nad celým ostrovem. Počátek nové anglické politiky je datován k roku 1534, kdy se proti králi Jindřichovi vzbouřil jeho místodržící, kterému se přezdívalo Hedvábný Thomas. Byl to nejvýznamnější angloirský velmož, jeho rebelie však byla krutě potlačena. Král poprvé zasáhl do irských záležitostí přímo a obešel se bez pomoci místních šlechticů. Úřad místokrále už napříště zastával vždy jenom Angličan a v Dublinu byla až do roku 1922 posádkou anglická vojska.

Tudorovci se stále více angažovali v náboženských válkách na kontinentě a jejich protivníci, zejména Španělé, mohli Irsko využít proti jejich zájmům. I to bylo důvodem pro podmanění Irska. V neposlední řadě pak Angličané žárlili na zámořské impérium Španělska a Irsko se mělo stát prvním krokem ve snaze o jeho napodobení. Šlo vlastně o první anglickou kolonii. Symbolické bylo, že Jindřich VIII. přijal v roce 1541 od irského parlamentu titul král Irska. Jeho záměrům vyhovoval daleko lépe než středověký titul „pán Irska“. Společenský systém, v němž gaelská část Irska žila s tradicemi, institucemi, zákony i jazykem, se od systému anglického lišil, přestože od normanského záboru uplynula už tři staletí. Přesto však Jindřich doufal, že záležitosti ve svém novém království uspořádá pokojnou cestou. Jeho politika přesvědčování přinesla své ovoce.

Mnoho velmožů, kteří se až dosud řídili gaelskými tradicemi, odevzdali svá území koruně a přijali je zpět jako feudální léno. Následně byli povýšeni do šlechtického stavu. Slíbili také, že přestanou dodržovat staré irské zvyklosti a naučí se anglicky. Kromě toho zavedl Jindřich v Irsku také reformaci. Ta se zde však setkala s pramalým úspěchem a to nejen u Gaelů, ale i u Angloirů. Obyvatelstvo bylo nábožensky konzervativní a pokusy zavést nové náboženství vnímalo (oprávněně) jako snahu připravit je o národní svébytnost. Katolicismus se brzy projevil jako síla, jež zemi stmelovala a posilovala odpor proti Anglii. Protestantismus se stal jen náboženstvím nově příchozích anglických usedlíků a státních úředníků.

Definitivní ovládnutí Irska

Politika poangličťování země pomocí přesvědčování dlouho vycházela. Výjimku však tvořila především oblast Ulsteru. Odpor ulsterských pánů proti anglickým zásahům vyvrcholil jejich vzbouřením. V posledním desetiletí vlády královny Alžběty zuřila v Ulsteru válka, v níž irští velmožové dokonce přijali pomoc úhlavního nepřítele Angličanů, Španělska. Rozhodující se nakonec ukázala bitva u Kinsale v roce 1601, v níž Ulsteřané a Španělé katastrofálně prohráli. Znamenala pád posledního gaelského panství a konec irského světa.

Válka byla ukončena mírovou smlouvou v roce 1603. V té době už byla královna Alžběta mrtvá, ale Irsko bylo podrobeno. Ulsterští páni v čele s Hugh O´Neillem nebyli ochotni žít jako angličtí poddaní, a tak v roce 1607 dobrovolně odešli do exilu. Tato událost je známá jako „útěk hrabat“ a Angličanům uvolnila ruce pro kolonizaci a naprosté ovládnutí Ulsteru.

Válečná léta druhé poloviny 17. století

Vzpoura roku 1641

Proces kolonizace už dříve vláda vyzkoušela v jiných oblastech Irska než v Ulsteru, ale zdaleka ne v takovém rozsahu. Byl založen na myšlence, že hlavním zdrojem moci je půda. Proto ji Angličané zkonfiskovali a dali ji nově příchozím kolonistům – Angličanům, ale často také Skotům, kteří vyznávali presbyteriánské náboženství. Tentokrát nebyl jejich počet zanedbatelný a jejich příchod zcela změnil způsob života a charakter Ulsteru. Byla tak zaseta semena dnešních problémů v Severním Irsku. Zvýšení počtu protestantů v irském parlamentu znamenalo, že už nebyl prostředkem ochrany Angloirů, kteří sice byli loajální ke koruně, ale byli katolíky. Naopak se postupně stával nástrojem boje proti nim.

Změnu přinesl vývoj vnitropolitické situace v Anglii, kde narůstaly spory krále Karla I. z dynastie Stuartovců a parlamentu. Anglický parlament byl nesmiřitelně protestantský a protikatolický a pro Irsko znamenal velké nebezpečí. Přesto však irští velmožové, kteří se nikdy nesmířili se ztrátou svého postavení a majetku, využili královy slabosti a v roce 1641 vypuklo (zejména v Ulsteru) ozbrojené povstání. Povstalci prohlašovali, že bojují za krále a chtějí ho chránit před parlamentem a Karel byl ochoten k určitým ústupkům. Pro své neúměrné požadavky však promarnili čas, kdy byl panovník ochoten se s nimi dohodnout a pak už bylo pozdě. Král byl popraven a vznikla republika.

Oliver Cromwell

Po vítězství parlamentu si jeho vůdce Oliver Cromwell udělal čas i na Irsko. V roce 1649 se v Dublinu vylodil se svojí armádou puritánů. Nelidskost, se kterou Cromwell často jednal, zůstala Irům vryta do paměti. Po zlomení odporu následovala tvrdá kolonizace. Irsko bylo rozděleno na dvě části. První tvořil Connaught a hrabství Clare, nehostinná západní část země, kam se mohli přestěhovat a obdržet půdu všichni, kdo prokázali svoji nevinu.

Ve zbytku země byla půda konfiskována a dostali ji protestanti bojující v parlamentním vojsku. Tato kolonizace však nebyla tak důsledná jako v Ulsteru. Nevznikly organizované protestantské komunity. Půdu obdělávali stále stejní lidé, změnili se jen její vlastníci. Šlo především o přesun bohatství a moci z katolických do protestantských rukou.

Restaurace Stewartovců

Anglická republika se zhroutila v roce 1660 a Karel II., syn poraženého a popraveného Karla I., se vrátil do Anglie. V roce 1685 pak na trůn nastoupil Karlův bratr Jakub II., který byl katolického vyznání. Brzy se stal irským místokrálem hrabě z Tyrconellu, první katolický místodržící po sto letech, který neochvějně prosazoval zájmy svých souvěrců. Katolíci začínali obsazovat i místa ve státní správě a stále častěji se ozývaly hlasy požadující zrušení zákona o pozemkovém narovnání, na jehož základě došlo ke cromwellovským konfiskacím půdy. Ke svolání parlamentu a nastolení katolické vlády v Irsku však už nedošlo.

Bitva u řeky Boyne

Podruhé během několika desetiletí zmařila irské naděje revoluce v Anglii. Politika katolického krále Jakuba vyvolávala odpor protestantských anglických velmožů. Vyzvali proto v roce 1688 holandského krále Viléma Oranžského, manžela Jakubovy dcery, aby svého tchána vyhnal ze země a chopil se vlády. Král Jakub byl nucen uprchnout, oporu nalezl u francouzského krále Ludvíka XIV. a také u irských katolíků. Pro Iry byli Stuartovci jedinou nadějí na změnu neutěšených poměrů, a tak se ostrov stal dokonce místem, odkud chtěl Jakub vybojovat svůj trůn zpátky. V roce 1689 se vylodil v Kinsale vybaven francouzskými financemi a zbraněmi. Ulsterští kolonisté se připravovali na ozbrojený odpor.

Jakub svolal parlament, který se prohlásil nezávislým na anglickém parlamentu. Bylo odvoláno pozemkové narovnání a vyhlášena svoboda vyznání. Potom se už rozpoutala válka, díky níž se Irsko dostalo do centra pozornosti celé Evropy. Obě strany byly totiž podporovány různými evropskými panovníky, přičemž náboženství nehrálo podstatnou roli. Na Vilémově straně bylo totiž například katolické Rakousko a papež, který měl napjaté vztahy s Ludvíkem XIV. Boje probíhaly mezi lety 1689 až 1691 a nový král Anglie Vilém III. Oranžský v nich byl úspěšnější. Nejpamátnějším, i když ne rozhodujícím střetnutím se stala bitva u řeky Boyne poblíž města Drogheda 12. července 1690. Dodnes pořádají protestanti v Severním Irsku v tento den triumfální pochody. Stejně hrdě vzpomínají katolíci na svého vůdce Patricka Sarsfielda a na hrdinnou obranu města Limerick.

Vilém měl velké problémy ve válce na kontinentu proti Ludvíkovi, a tak byl ochoten se s protivníkem dohodnout. V roce 1691 byla válka ukončena Limerickou smlouvou, jejíž podmínky byly pro Iry velkorysé. Bylo jim povoleno opustit zemi a bojovat na kontinentu za katolické monarchy. Těm, kteří zůstali, měla být zaručena svoboda vyznání a neměli podléhat konfiskacím majetku. Vilém nebyl protestantský fanatik, ale pragmatik. Dával přednost klidu ve svých državách před nadvládou protestantů a ponížením katolíků. Majetek byl zkonfiskován těm, kdo odešli do zahraničí, a vojákům, kteří se vzdali předčasně. Podíl půdy v rukou katolíků se tak snížil asi na jednu sedminu. Protestanti v Irsku i Anglii však požadovali přísnější tresty a krutou pomstu, což se plně projevilo v následujících letech. Limerická smlouva nebyla dodržena.

Trestní zákony proti katolíkům

Série zákonů, které schválil na konci 17. a počátku 18. století výhradně protestantský parlament, diskriminovala katolíky v mnoha sférách života. Těmto zákonům se dostalo označení „trestní zákony“. V souladu s Poyningsovým zákonem z roku 1494 je musel všechny schválit panovník a jeho rada. Vilém Oranžský přes svou umírněnost nepovažoval za taktické bránit se lidovým vášním. Protestantská nadvláda byla upevněna, katolíci měli být poníženi a udržováni v permanentním područí. Westminsterský parlament v Londýně si navíc v roce 1720 odhlasoval právo přijímat pro Irsko zákony, protože nechtěl dopustit, aby Irsko Anglii obchodně konkurovalo.

Cílem „protipapeženských“ zákonů bylo prakticky vymýtit katolickou víru v zemi. Ve skutečnosti se však některé z nich po čase přestaly uplatňovat, jejich prosazování by bylo velmi obtížné a nákladné. Trestní zákony, které se dodržovaly, bránily katolíkům volit, zasedat v parlamentu, zastávat státní úřady, vykonávat právnickou profesi a stát se důstojníky v armádě či námořnictvu. Další zákony zakazovaly příslušníkům katolické většiny kupovat půdu a také ji pronajímat na dobu delší než 31 let. Většina katolických velkostatkářů přešla na protestantskou víru, a tak už v roce 1778 vlastnili katolíci sotva 5 procent veškeré půdy. Také mnoho právníků a advokátů uznalo, že protestantská víra je „pravá“. Znovu museli všichni obyvatelé bez rozdílu platit desátky státem uznané protestantské církvi.

Vyhnání duchovenstva a rolnická „válka“

Dalším trestním opatřením byl zákon o vyhnání katolického duchovenstva. Na jeho základě muselo zemi opustit mnoho biskupů a kněží, jimž jinak hrozil trest smrti za vlastizradu. Jen asi tisícovce kněží bylo umožněno zůstat. Přesto však katolicismus nejen přežil, ale perzekuce dokonce podnítila jeho reformu a reorganizaci a od 20. či 30. let osmnáctého století lze hovořit o rozkvětu. Byly posíleny vazby mezi irským a kontinentálním katolicismem a zvýšil se vliv papeže. Duchovenstvo brzy znovu dosáhlo plného počtu. Masy obyčejných lidí, chudých a často živořících rolníků, si podržely svoji starou tradiční víru. Navíc protestantští vlastníci půdy a příslušníci svobodných povolání často neměli zájem, aby obyvatelstvo přestoupilo k protestantismu. Věděli totiž, že když jich bude omezený počet, poplynou jim z toho materiální výhody.

Katolíci se přes mnoho omezení mohli věnovat obchodu i průmyslu a touto cestou často zbohatli. Někteří z těžce sužovaných rolníků se v této době začali sdružovat do tajných agrárních společností, např. hnutí Bílých mládenců. Cíle těchto hnutí byly pragmatické a obranné. Rolníci se bránili především vysokým nájmům, desátkům placeným státní církvi, ale i tomu, aby je z půdy vytlačovali protestantští nájemci. Užívali metodu zastrašování. Ničili budovy, zapalovali seno, mrzačili dobytek a někdy útočili na výběrčí desátků, panské pohůnky nebo i na jiné farmáře, kteří se odvážili převzít půdu po vypovězeném nájemci ze stejné třídy. Velkou část 18. a na počátku 19. století v Irsku doutnala jakási venkovská válka. Neochota parlamentu cokoli změnit vyvolala u prostých obyvatel nedůvěru ke standardním metodám prosazování svých požadavků a nenávist ke svým vládcům.

Dvě desetiletí protestantského národa

Angloirský patriotismus

Situace se změnila teprve vlivem americké války za nezávislost. Američany podporovala Francie a v roce 1778 vyhlásila Británii válku. Pověsti o blížící se invazi Francouzů přiměly britskou vládu, aby katolíkům ulevila bez ohledu na názor irských protestantů. Potřebovala nutně irské rekruty. Vláda proto v tomto roce prosadila zákon, který katolíkům mimo jiné umožňoval uzavírat nájemní smlouvy až na dobu 999 let. To byl však jen začátek postupné emancipace katolíků. Stejné období lze totiž označit za dobu vzniku „irského národa“. Šlo však zatím téměř výhradně o národ protestantský. Angloirští protestanti ztráceli postupně svoji původní identitu a stávali se z nich irští patrioti. Jejich zájmy se rozcházely s britskými především ve dvou oblastech. Vadily jim britské restrikce na irský obchod a politická podřízenost. Katolická většina, demoralizovaná fyzickým a psychickým terorem, se na vlastní politickou reprezentaci zatím nezmohla.

Po roce 1778 byla většina irského vojska za mořem, v Americe. Britové si totiž ve válce proti koloniím zajistili podporu irského parlamentu, i když postavení Irů a Američanů a jejich zájmy byly v podstatě shodné. Vůči případné invazi ze strany Francouzů tak zůstalo Irsko zcela bezbranné. Toto nebezpečí vedlo irské protestanty k vytvoření dobrovolnických sborů. Členství v nich se stalo velkou módou a změnilo poměr sil v zemi. Ozbrojené složky měla pod kontrolou veřejnost a ne britská vláda. Existovala možnost projevit své vlastenectví. Na požadavek svobodného obchodu byla vláda nucena reagovat a v roce 1779 obchodní omezení zrušila.

Henry Grattan

V té době však už získávalo širokou podporu i hnutí proti Poyningsovu zákonu z roku 1494 i proti zákonu z roku 1720, podle nějž mohl Westminsterský parlament přijímat pro Irsko zákony. Do jeho čela se postavil vynikající řečník Henry Grattan. Irsko se mělo stát v podstatě nezávislou zemí, spojenou s Velkou Británií jen společnou korunou a politickou tradicí. Když se do britské vlády dostali whigové, kteří byli irským požadavkům nakloněni, britský parlament se vzdal svého zákonodárného práva (1782) a Poyningsův zákon byl drasticky novelizován. Britské koruně zůstalo pouze právo vetovat návrhy zákonů. Irsko se tedy stalo formálně nezávislým královstvím, i když tvořilo s Británií personální unii. Vlna národní hrdosti se projevila i při vzniku Irské banky, Irské pošty či při stavbě budovy Nejvyššího soudu a Celnice v Dublinu.

Nová doba se projevila odstraněním některých náboženských, společenských a hospodářských omezení uvalených v minulosti na irské katolíky. Protestanti však při tom byli značně opatrní. Henry Grattan volal po nesektářském Irsku a tvrdil, že Irové nemohou být nikdy svobodní, dokud příslušníci většiny obyvatelstva jsou otroky. Většina protestantů však jeho názor nesdílela. Silnější byl strach, že zrušení trestních zákonů by znamenalo konec politického vlivu pro protestanty. Právní nezávislost Irska neodpovídala politické realitě. Britská vláda měla nadále značný vliv na názory irských poslanců, především prostřednictvím práva udělovat různé politické prebendy, renty a šlechtické tituly. Vládou jmenovaný místodržitel vybíral a řídil výkonné orgány země.

Wolfe Tone

Velký vliv na vývoj v Irsku měla francouzská revoluce, ostatně stejně jako na celou Evropu. Výrazem probouzení irské politiky bylo založení Belfastské společnosti irské jednoty v roce 1791 a Dublinské společnosti irské jednoty v témže roce. U zrodu obou stál mladý protestantský advokát Theobald Wolfe Tone. Podobně jako jakobíni ve Francii chtěli prosadit vytvoření demokratické republiky. Prostředkem měla být revoluce provedená s francouzskou pomocí. Pro své cíle počítal Tone i s katolickým obyvatelstvem a žádal jeho zrovnoprávnění.

Další britská válka, tentokrát s revoluční Francií, znovu přinesla výhody pro irské katolíky. Také nyní si před ozbrojeným konfliktem vláda potřebovala zajistit přízeň katolíků a předejít tak případné revoluci. Další zákon o částečném zrovnoprávnění z roku 1793 zrušil většinu diskriminačních opatření a přiznal katolíkům volební právo, které bylo omezeno výší majetku. Nadále však nesměli zasedat v parlamentu a zastávat soudcovské a vyšší státní funkce. Vedle ústupků se vláda připravovala na krizi také některými represemi, jimiž posilovala svou pozici. Začala například potlačovat účast v dobrovolnických sborech.

Neúspěšná revoluce a Zákon o unii s Británií

Doba byla stále neklidná. Sváry o půdu mezi katolíky a protestanty v Ulsteru podnítily vznik Oranžské společnosti v roce 1795. Liberálové v čele s Grattanem byli pro další ústupky katolíkům a umírněnou parlamentní reformu. To se však hned nepodařilo prosadit. Radikálové začínali být netrpěliví. Dublinská společnost irské jednoty byla už v roce 1794 zakázána a od té doby byla budována tajná spiklenecká organizace. V roce 1796 odjel Theobald Wolfe Tone do Francie a přesvědčoval tam Francouze, aby se v Irsku vylodili a podpořili revoluci. Ti se o to skutečně pokusili, ale jejich loďstvo rozprášila u jižních břehů Irska bouře. Vláda reagovala přitvrzením „vlády silné ruky“.

Revoluce nakonec v Irsku propukla v roce 1798. Byla špatně koordinována a skončila fiaskem. Protestantští radikálové se nedokázali spojit s katolickými rolníky ve snaze osvobodit Irsko od tyranie. Náboženské sektářství hrálo v myšlení revolucionářů stále velkou roli. Francouzi mohli vyslat jen nepočetné jednotky, které navíc dorazily už pozdě. Legendy a balady irského nacionalismu mohly být „okořeněny“ novými hrdiny a mučedníky. Bezprostředním důsledkem povstání však bylo spíše omezení svobody.

Britský ministerský předseda William Pitt se rozhodl vyřešit irský problém rázně. Snažil se přesvědčit irské poslance, aby souhlasili se sloučením irského a britského parlamentu. Většina z nich v čele s Grattanem obhajovala svébytnost Irska a návrh tak byl napoprvé zamítnut. Vláda si však zajistila souhlas většiny jednak propagandou a přesvědčováním, jednak za pomoci úplatků a korupce. V roce 1800 byl tzv. zákon o unii napodruhé schválen v obou komorách parlamentu. Irsko se 1. ledna 1801 stalo oficiálně součástí Sjednoceného království Velké Británie a Irska.

Boj katolíků za zrovnoprávnění

Neradostný život v Unii

První polovina 19. století je obdobím, které má v irských dějinách nezastupitelnou úlohu. Je to doba vzrůstu irského nacionalismu. Události této éry se odehrávaly už ve změněných podmínkách, po sjednocení s Velkou Británií. Pro odpor konzervativců se neuskutečnil plán Williama Pitta, který při schválení zákona o unii slíbil jako další krok emancipaci katolíků a zrušení zbývajících trestních zákonů. Jeho upřímná snaha v tomto směru ztroskotala. Pro druhořadé občany bylo proto velmi těžké stát se loajálními k britské monarchii jako Skotové a Velšané. Problémy Irska řešila od přelomu století sněmovna, která měla 638 členů, z toho však bylo jen 100 Irů. Poměr ve sněmovně lordů byl obdobný. A náboženské otázky zdaleka nebyly problémy jedinými.

K těm nejvážnějším patřila otázka půdy. Nedostatek zemědělské půdy znamenal nemožnost uživit všechny, kdo na ní záviseli. Jednou z příčin byl i rychlý růst počtu obyvatelstva. Irsko tehdy mělo nejspíš nejvyšší porodnost na světě, částečně pomáhala emigrace do Británie. Velká poptávka po půdě umožňovala jejím vlastníkům zvyšovat nájemné a to dále zhoršovalo všeobecnou bídu. Neefektivní systém, který již nikde v západní Evropě neexistoval, dělal z rolníků nevolníky bez půdy. Nájemci neměli ani zájem obdělávat své pozemky efektivněji, protože v tom případě mohli počítat s dalším zvýšením nájmu.

Revolucionář Robert Emmet

Pesimistické prognózy odpůrců unie s Británií se naplnily. Britové vládli sjednocenému království tak, že zájmy průmyslové Británie stály nad zájmy agrárního Irska. Irsko-protestantský patriotismus postupně vymizel. Novodobý irský nacionalismus vznikal už na jiném základě. Asi poslední spíše epizodou protestantského irského nacionalismu byly události roku 1803 spojené se jménem Roberta Emmeta. Po neúspěchu sjednocených Irů v roce 1798 se pokusil udržet při životě ducha republikánské demokracie a naplánoval novou revoluci, pro kterou chtěl znovu získat francouzskou podporu.

Do jeho organizace však pronikli angličtí špióni a jeho „převrat“ se zvrhl v pouliční šarvátku v Dublinu. Robert Emmet byl zatčen, odsouzen pro velezradu a popraven. Do dějin se tento neúspěšný revolucionář zapsal díky své slavné řeči při přelíčení. Vášnivě vyznal své politické přesvědčení, odsoudil britský útlak a vyzval budoucí generace, aby následovaly jeho příkladu. Robert Emmet se stal dalším v řadě irských mučedníků. Jeho portréty visely v bídných chýších irského obyvatelstva, jeho řeč citovaly matky svým dětem a mnoho dětí bylo pojmenováno po něm.

Irský hrdina Daniel O´Connell

První polovina 19. století je často označována jako doba Daniela O´Connella. Narodil se v roce 1775 jako syn drobného statkáře v hrabství Kerry. Pocházel z katolického a aristokratického prostředí. V roce 1792 dovolil zákon katolíkům zastávat právnickou profesi a o šest let později se O´Connell stal advokátem. Brzy patřil v Irsku k nejúspěšnějším. Zhruba od roku 1814 do své smrti v roce 1847 stál v čele irské politické scény. Jeho dlouhá politická dráha byla pestrá a bouřlivá.

Filozoficky byl ovlivněn osvícenstvím a co se týče jeho přístupu k náboženství, byl spíše skeptikem. Později byl však ovlivněn svou ženou Mary a toto manželství z něj udělalo zbožného katolíka. Přesto byl celý život liberálním demokratem, prosazoval svobodu svědomí a oddělení církve od státu. Jeho názory se tak radikálně lišily od konzervativních politických hodnot Vatikánu, přestože stál v čele hnutí za zrovnoprávnění katolíků. Zážitek krutostí revoluce ve Francii udělal z mladého O´Connella přesvědčeného odpůrce násilí. Revoluční taktiku považoval za destruktivní a kontraproduktivní pro irskou svobodu. Společnost sjednocených Irů považoval za viníka zrušení irského parlamentu a vytvoření unie. Také Robert Emmet si podle něj zasloužil trest za násilí, které vyvolal. Tento přístup a úcta ke konstitucionálním metodám byly charakteristické pro jeho celoživotní snažení.

Když přijal O´Connell místo v Katolickém výboru, který prosazoval zrovnoprávnění svých náboženských souputníků, byl tento výbor ovládán aristokracií a střední třídou. Každý rok byly britskému parlamentu předávány petice pro odvolání zbývajících trestních zákonů, které předkládal stále Henry Grattan, irsko-protestantský patriot ve Westminsterském parlamentu. Vláda nemusela tyto snahy dlouho brát vůbec na vědomí, ačkoliv se setkávaly s ohlasem v novinách. Rozdělení Katolického výboru znamenalo ochromení jeho činnosti a poté i jeho zánik.

Nová situace nastala teprve v roce 1823, kdy se Daniel O´Connell rozhodl vytvořit novou organizaci, Katolický svaz. Teprve tím začíná skutečný boj za zrovnoprávnění dosud neplnoprávných občanů. Nejzásadnějším rozdílem mezi Katolickým svazem a předcházejícími neefektivními organizacemi byl v tom, že Svaz se neomezoval na majetné katolíky. Cílem bylo získat co nejširší vrstvy obyvatelstva. Prostředkem k tomu bylo především snížení členského příspěvku. Dosavadní částka jedné libry ročně byla dost vysoká na to, aby omezila členství na střední a vyšší třídy. Nový měsíční poplatek jednoho penny byl natolik nízký, že si ho mohl dovolit zaplatit každý, i když někdy znamenal nemalou oběť.

Zrovnoprávnění katolíků

Nově probuzení příslušníci potlačované většiny o sobě poprvé dali vědět při všeobecných volbách v roce 1826. Nemohli sice stále v parlamentu zasedat, měli však volební právo. Až dosud bylo zvykem, že nájemci hlasovali v souladu se zájmy svého statkáře, protože jinak jim hrozilo vypovězení z půdy. Katolický svaz však přesvědčil voliče, aby dali hlas kandidátům, kteří sice byli protestanty, katolíkům ale byli nakloněni. Jednoho nájemce mohl statkář zbavit půdy, všechny však ne. Navíc při perzekuci vypomáhal nájemcům Svaz ze svých fondů. Místní duchovenstvo agitovalo mezi voliči a odvádělo je k urnám. Volební mašinérie byla skutečně úspěšná. Ve čtyřech hrabstvích vyhráli zastánci emancipace katolíků.

Dalším mezníkem se stal rok 1828. Tehdy se konaly doplňovací volby v hrabství Clare. Proti statkáři Vesey Fitzgeraldovi se rozhodl kandidovat sám O´Connell. Nemohl sice v parlamentu zasedat, žádný zákon mu ale nezakazoval kandidovat. Voliči se dostavili k urnám v ukázněných skupinách vedených kněžími. Drobní zemědělci hlasovali téměř do jednoho pro svého předáka a ten jasně zvítězil. Vévoda z Wellingtonu a jeho pravá ruka ve vládě, ministr vnitra Robert Peel, se zrovnoprávněním nesouhlasili. Jednoznačně projevená vůle obyvatelstva bez jakýchkoliv projevů násilí ale byla i pro ně jasným znamením. Bylo samozřejmě možno výsledek voleb přehlížet a zachovat protestantskou hegemonii v Irsku. Takovéto ignorování reality však zahrnovalo riziko občanské války. Bylo v zájmu bezpečnosti impéria vyhovět katolíkům. Stalo se tak zákonem z roku 1829. Následky nebyly pro obyvatele ostrova nikterak revoluční. Zvýšené možnosti uplatnění se týkaly horní a střední třídy. Postavení rolnických mas a městského proletariátu bylo nadále zoufalé. Význam tohoto úspěchu byl však přesto obrovský.

Snahy o zrušení unie

O´Connell tentokrát neúspěšný

V roce 1841 se irský „osvoboditel“ O´Connell pustil do své druhé velké kampaně, tentokrát za zrušení unie s Británií. Začal organizovat obyvatelstvo podobně jako při kampani za zrovnoprávnění. Už v roce 1840 založil Svaz za zrušení unie (Repeal Association). Příspěvek, který se na tyto účely vybíral, vynesl ještě více než katolický příspěvek. Také počet členů převyšoval množství lidí, kteří se aktivně účastnili kampaně ve dvacátých letech. Znovu bylo ke spolupráci a místní agitaci získáno katolické duchovenstvo. Nejcharakterističtější však pro novou kampaň bylo pořádání masových shromáždění, jakýchsi táborů lidu. Konaly se už ve dvacátých letech, teď se jich ale účastnilo daleko více lidí. Byly působivou demonstrací odhodlání lidových vrstev. Na jeden takový tábor lidu přišlo víc než milion mužů, žen a dětí a bylo to snad největší politické shromáždění, jaké se do té doby na světě konalo.

O´Connell doufal, že takovéto manifestace postačí britské vládě ke změně názoru. Chtěl zopakovat situaci z roku 1829, kdy se vláda bez jakýchkoliv projevů násilí podrobila přání většiny irského obyvatelstva. Mezi rokem 1829 a rokem 1843, kdy kampaň za zrušení unie vrcholila, však byl jeden zásadní rozdíl. Tentokrát nesouhlasila drtivá většina konzervativců, ale i liberálů a byli ochotni použít i násilí a riskovat občanskou válku.

Zlomem byla situace, která vznikla kolem velkého masového shromáždění, které se mělo v roce 1843 konat v Clontarfu, na předměstí Dublinu. Právě tady porazil kdysi irský král Brian Ború slavně Vikingy. Jen několik hodin před zahájením shromáždění ho vláda zakázala. Velká postava irských dějin, právník a politik Daniel O´Connell, byl krátce po odvolaném mítinku zatčen a uvězněn. Po několika měsících byl sice propuštěn, v sedmdesáti letech se však už neodhodlal k dalším protestním akcím. Zemřel v roce 1847.

Mladé Irsko

Hnutí samotné však mělo přesto pro Irsko velký význam. Sdružila se v něm totiž pod názvem Mladé Irsko skupina radikálních politiků, jejichž myšlenky pak ovlivňovaly irské veřejné mínění po mnoho desetiletí. Všem bylo jen něco málo přes dvacet let a seskupili se kolem týdeníku Národ (Nation). Mladí Irové patřili nejprve k nejoddanějším stoupencům O´Connella, po roce 1844 k jeho prvním kritikům a pak se z nich stali jeho oponenti. Po odtržení od O´Connellova hnutí vznikly postupně rozpory i mezi radikály navzájem.

Předmětem sporu byly hlavně prostředky dosažení společného cíle. Když ale byla v Evropě v roce 1848 zažehnuta jiskra revoluce, pustili se mladoirové do ozbrojeného povstání. Zbrklá rebelie skončila naprostým neúspěchem. Všichni se dostali buď před soud, nebo museli uprchnout do zámoří. V průběhu devatenáctého století však tradice jejich neúspěch změnila v hrdinný čin. I oni se zařadili do panteonu irských mučedníků, kteří zemřeli pro svobodu. Zanechali po sobě množství písemných projevů a žádná jiná skupina neměla na irské myšlení takový vliv jako oni.

Velký hladomor

Bída irského venkova

Velký hladomor druhé poloviny 40. let 19. století byl pohromou, která přesahuje svým rozsahem všechno, co si dokážeme představit. Šlo v první řadě o přírodní katastrofu. Úroda brambor byla napadena plísní. Hospodářské a společenské podmínky v Irsku té doby však měly vinu na tom, že dopad na obyvatele byl tak obrovský.

Už v polovině osmnáctého století byli irští rolníci nejubožejšími zástupci své třídy v západní Evropě. Jejich životní úroveň byla pravděpodobně nižší, než jakou měli američtí černošští otroci v Americe. Pokud měli to štěstí, že si mohli pronajmout půdu, nečinila výměra jejich pozemku většinou více než 15 akrů. Průměr byl ale pět akrů a mnoho rolníků se snažilo uživit velké rodiny z výnosu jediného akru půdy či ještě méně. Tito obyvatelé zeleného ostrova žili v nuzných a zablácených chatrčích. Střechu tvořily rákosové došky a v nich žila všelijaká havěť. Protože zvířata byla cenná (jejich prodej přinášel zisk), sdílely rodiny své chatrče často s prasaty a kuřaty. Nezdravé životní podmínky způsobovaly vysokou dětskou úmrtnost. Lidé také často umírali na tuberkulózu a na nemoci zapříčiněné nedostatky v potravě.

Chudoba a trvalá nejistota (nájemci mohli být z půdy kdykoliv vypovězeni) podnítila velkou spotřebu alkoholu. Lidé nemohli realizovat své potřeby v rámci irského politického, sociálního, ekonomického a právního systému, který se staral pouze o zachování protestantské nadvlády. Své zoufalství potom ventilovali za pomoci násilí. Mnoho nájemců se stalo členy zemědělských tajných společností, o nichž jsme hovořili výše (Bílí mládenci a další). Tyto organizace dobře reprezentují brutální sklony mnoha rolníků.

Populační exploze a nedostatek půdy

Osmnácté století bylo na rozdíl od předcházejících období náboženských válek stoletím relativního klidu a míru. Když vojska přestala vybíjet obyvatelstvo a ničit úrodu, rozběhl se velmi rychlý populační růst. Přes špatné hygienické a zdravotní podmínky počet obyvatel rychle rostl, a to díky vysoké plodnosti irských žen. V roce 1725 mělo Irsko asi 3 miliony obyvatel, na přelomu století asi 5 milionů a v roce 1841 už více než 8 milionů. To se stalo jednou z hlavních příčin hospodářské stagnace. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, životní úroveň na irském venkově se ještě zhoršila mezi lety 1750 a 1845. Pro tolik lidí zkrátka nebylo na ostrově dost půdy, která by je měla živit.

Soutěž o půdu byla stále ostřejší, což vedlo k dalšímu růstu nájmů. Docházelo také k nadměrné parcelaci a dělení pozemků, které už tak byly příliš malé pro efektivní obdělávání. Situace by nebyla tak zlá, kdyby nebyl systém tak zatuchlý. Už jsme se zmínili o tom, že jakékoliv zvýšení efektivity práce drobného rolníka využil jeho statkář znovu ke zvýšení nájmu. Zisk tedy jeho původci nezůstal a to vedlo ke ztrátě iniciativy a pověrečné lenosti irských rolníků.

Nové deformace přinesla irské ekonomice dvacetiletá válka s revoluční Francií. Přírodní podmínky v Irsku jsou vhodné spíše pro pastevectví, které zde také původně převládalo. Za války rychle rostly ceny obilí, a proto docházelo k nadměrné parcelaci pastvin. Rolníci ale pěstovali obilí, jen aby měli hotové peníze, často na vývoz. Do Británie se vedle toho vyváželo i maso. Irové sami se živili převážně bramborami, které poznali právě v 18. století. Jejich pěstování se rychle rozšiřovalo. Brambory byly zdravou a výživnou potravinou a rostly i ve špatné půdě. Prasata, kuřata, vejce a obilí rolník prodal, jeho přežití (spolu s velkou rodinou) záviselo výhradně na pravidelné a bohaté úrodě brambor.

Brambory se však snadno kazí a nedají se skladovat pro případ nouze jako obilí. Ve dvacátých letech devatenáctého století došlo k několika hladomorům v důsledku slabé úrody brambor, způsobené nemocemi nebo špatným počasím. Mnoho irských katolíků už v této době emigrovalo do Británie a do Spojených států a mnoho dalších zemřelo následkem podvyživení, horečky a nemocí jako kurděje (způsobené nedostatkem vitamínu C). To nejhorší ale na Irsko teprve čekalo. Závislost výhradně na bramborách hrozila každou chvíli katastrofou. Ta ale přesto udeřila s takovou silou a tak nečekaně, že na ni nikdo nebyl připraven.

Smrtící hladomor

Plíseň bramborová se do Irska rozšířila na podzim roku 1845 ze Spojených států, Kanady a z Anglie. Částečná neúroda nebyla v Irsku ničím novým, a tak vláda v čele s ministerským předsedou sirem Robertem Peelem zareagovala rychle. Zřídila úřad pro pomoc postiženým oblastem a napomáhala při vytváření místních výborů. Místní dobrovolné příspěvky byly do výše dvou třetin doplňovány státními dotacemi. Byla ustavena instituce nouzových veřejných prací pro hladovějící (polovinu nákladů hradila státní pokladna). Na řešení irského problému se však velmi negativně projevily dobové představy o správnosti zásady nezasahování do hospodářství a do volné hry trhu.

Daleko více než Peelova toryovská vláda na ní trval kabinet whigů v čele s lordem Russelem, který nastoupil po něm. Prominentním zastáncem této myšlenky byl také Charles Trevelyan, který jakožto stálý správce státní pokladny řídil materiální pomoc Irsku. Ideologie politické ekonomie byly důležitější než lidé. Možná i proto, že šlo o Iry a katolíky, vůči nimž panovaly v Británii silné předsudky. Zatímco Peel nakoupil ve Spojených státech kukuřici a obilí, kterými se snažil kontrolovat trh, nová vláda rozhodla, že napříště ponechá zásobování pouze na soukromých podnikatelích. Na této strategii pak trvala, když v roce 1846 udeřil hladomor podruhé, tentokrát skutečně po celém Irsku. Materiální pomoc se měla omezit na nouzové práce a vláda už nechtěla ani nést polovinu nákladů. Snažila se donutit irské statkáře, aby výdaje hradili sami.

Výsledkem byla nejdelší a nejkrutější zima, jakou kdo pamatoval. Hladovějící zástupy obléhaly místní úřadovny nouzových veřejných prací. Na konci roku 1846 bylo takto zaměstnáno na půl milionu lidí. Proto bylo další rok rozhodnuto veřejné práce zrušit a poskytovat pomoc přímo. Vznikly vývařovny, kde se rozdávala polévka. Pomoci se snažily také dobrovolné organizace nejen v Irsku, ale i v Anglii a Americe. Nejkritičtější situace nastala v únoru 1847, kdy navíc panovala krutá zima. Po celé zemi se šířil tyfus, recidivující horečka, úplavice. Mnoho lidí trpělo kurdějemi a také „vodnatelností“, která je způsobena naprostým nedostatkem potravy.

Emigrace nebo smrt

Není divu, že mezi obyvatelstvem propukala panika a každý se zoufale snažil dostat se z Irska pryč. Například anglické město Liverpool bylo doslova zaplaveno statisíci uprchlíků. Značná část jich pokračovala do Ameriky. Mnoho lidí na cestě zemřelo. Z přeplněných lodí se stávaly plovoucí rakve. Lidé odplouvali bez jakýchkoliv prostředků, jídla a ve strašných hygienických podmínkách. Byli často podváděni brutálními kapitány lodí nebo členy posádky. Cestu do Ameriky často nájemcům „sponzorovali“ statkáři. Buď s nimi měli skutečně soucit, nebo častěji se tak snažili snížit své náklady na chudinskou pomoc.

Bilance velkého irského hladomoru je stěží uvěřitelná. Milion až milion a půl lidí zemřelo v důsledku hladovění nebo souvisejících nemocí. Mrtvých bylo tolik, že je nikdo nestačil pohřbívat. Další nejméně milion obyvatel zmizel v důsledku emigrace. Hrůzné zážitky neměly dobrý vliv na irskou mentalitu. Podnítily zoufalství, nejistotu, paranoiu a nenávist ke všemu britskému. Lidé, kteří emigrovali do Ameriky, se stali ještě více protiangličtí než ti, kteří zůstali doma. Stali se potom rozhodujícím faktorem v boji Irů za svobodu.

Hladomor však také paradoxně učinil přítrž nestabilní ekonomice. V roce 1851 už mělo Irsko jen šest a půl milionu obyvatel a problém nezaměstnanosti zmizel. Pokles počtu obyvatelstva se projevil zmenšeným počtem pozemků. Podíl pozemků o rozloze menší než 5 akrů se snížil z 45 % na 15 %. Zemědělci už nebyli nuceni pronajaté pozemky dále rozdělovat. Vznikly moderní rodinné farmy, kde bylo zastoupeno pěstitelské i chovatelské hospodářství.

Neúspěch parlamentní strany a vznik feniánského hnutí

Prosazování irských zájmů v parlamentu

Od padesátých let dominovaly irské politické scéně dvě závažné otázky. Tou první byl zápas nájemců o trvalé užívací právo na půdu, druhou pak boj za národní nezávislost. Prostředkem k dosažení vytčených cílů byly jak konstituční a parlamentní snahy, tak i ozbrojený boj. První přístup byl od roku 1850 reprezentován Irskou ligou nájemců půdy (Irish Tenant League). Založil ji Charles Gavan Duffy, o němž jsme se již zmínili jako o blízkém spolupracovníku Thomase Davise v rámci hnutí Mladé Irsko. Liga prosazovala své požadavky v parlamentu prostřednictvím tzv. nezávislé irské strany. Lze je shrnout do tří bodů: spravedlivý nájem, stálé užívací právo na půdu a svobodu toto užívací právo odprodat. Ve všeobecných volbách v roce 1852 získala strana v parlamentu 40 mandátů z celkových 103 vymezených pro Irsko.

Nezávislá strana se však brzy rozpadla. Duffy přijal spolupráci skupiny zvané Irská brigáda, která je dodnes lépe známa pod přezdívkou „Papežova kapela“. Šlo o skupinu poslanců, kteří více než požadavkům Ligy věnovali pozornost zájmům katolíků v Irsku, čímž se snažili uspokojit své osobní ambice. Poslanci Keogh a Sadleir přijali místo ve vládě, čímž porušili své sliby o nezávislé opozici. Argumentovali tím, že pro církev je dobré mít přátele na vysokých místech. Konflikt mimo jiné vedl ke sporům a nevybíravým útokům mezi Duffym a dublinským arcibiskupem Cullenem.

Znechucený Duffy prodal týdeník Národ, jehož byl vydavatelem, rozloučil se s irskou politikou a odjel do Austrálie, kde udělal úspěšnou kariéru. Zhroucení Irské ligy nájemců půdy mělo za následek hlubokou nedůvěru k ústavním metodám a příklon ke spoléhání na ozbrojenou sílu. Nekvalitním zastoupením ve westminsterském parlamentu trpělo Irsko trvale, a to až do 80. let, kdy se do čela národního hnutí dostal Charles Parnell.

Vznik IRB, předchůdce IRA

V roce 1858 tak vzniklo Irské republikánské bratrstvo (IRB) známé též jako feniáni. Bratrstvo vzniklo současně v Dublinu i v New Yorku a jeho zakladatelé byli většinou spjati s povstáním roku 1848. Americká pobočka vznikla z Asociace Emmetova památníku, která chtěla splnit závazek Robertu Emmetovi, napsat mu epitaf v irském národním státu. Řediteli Asociace a spoluzakladateli feniánů byli John O´Mahony a Michael Doheny. Další významná postava, James Stephens, zůstal po povstání v Paříži a přijal zde taktiku revolučního spiklenectví. Irskému revolučnímu hnutí se snažil naočkovat koncept demokratické republiky. Ideologicky byli Stephens a O´Mahony socialisty, ale ekonomické otázky odsunuli do pozadí. Podlehli totiž znovu nerealistické myšlence nesektářského Irska. Věřili, že protestantští vlastníci majetku se dají přesvědčit, aby podporovali myšlenku irské svobody. Zbavili tak své hnutí ekonomické dimenze. Feniáni přijali za svou myšlenku Thomase Davise, že irský národ je společenství všech lidí v Irsku bez rozdílu původu, náboženství a postavení ve společnosti.

Romantický nacionalista Jeremiah O´Donovan Rossa přivedl do IRB Společnost Phoenix z Corku. Představu, že Irsko vstane z popela jako legendární pták Fénix, užívalo předtím i potom mnoho irských patriotů. Feniáni nevěřili, že Británie někdy poskytne Irsku nezávislost dobrovolně. Utvořili proto tajnou vojenskou organizaci, aby se připravili na ozbrojené vystoupení, které mělo vypuknout, jakmile k tomu bude vhodná příležitost. Přívržence získávali téměř výlučně mezi drobnými zemědělci, námezdními zemědělskými dělníky, úředníky, prodavači a řemeslníky, tedy mezi pracujícími. Většinu členů tvořili katolíci, věřili však na úplnou odluku církve od státu a pevně čelili církevnímu nesouhlasu se svou činností. Biskupové veřejně osočovali IRB jako tajnou, přísahou vázanou organizaci, která brání svým členům přijímat útěchu svátostí. Více jim ale vadilo, že jejich aktivity ohrožovaly spojení s britskými liberály, které vyjednával kardinál Cullen. Účelem tohoto spojení bylo zrušení postavení protestantské církve a vládní peníze pro katolické vzdělávání. Také sociální složení hnutí vedlo k tomu, že ho katolické duchovenstvo obviňovalo (neprávem) z komunismu.

Podpora od irské menšiny v Americe

Mnozí američtí feniáni získali cenné zkušenosti v občanské válce Severu proti Jihu. Po jejím skončení v roce 1865 přišel do Irska značný počet amerických důstojníků. Měly s nimi dorazit i potřebné zbraně, ale tomu zabránily rozepře v americké organizaci. Jedním z aspektů těchto rozporů byla další strategie postupu. Poměrně velká skupina nesouhlasila s taktikou Stephense a O´Mahonyho podporovat revoluci v Irsku. Dávala přednost narušování britských imperiálních zájmů v Kanadě, která by mohla sloužit jako „rukojmí“ a být vyměněna za svobodu pro Irsko. V květnu 1866 vtrhlo 600 amerických feniánů na území Kanady a porazili oddíl místních dobrovolníků. Poté ustoupili, aby se vyhnuli konfliktu s pravidelnou armádou.

Americká vláda o těchto akcích věděla a užívala je jako diplomatickou zbraň při jednáních s Brity. Spojené státy tehdy požadovaly náhradu za britskou podporu Konfederace v občanské válce. Dále chtěly, aby Británie akceptovala proces naturalizace bývalých občanů Spojeného království. To bylo i v zájmu feniánů. Někteří z těch, kteří byli zatčeni v Británii, byli americkými občany. Styky irských republikánů s americkou vládou lze prokázat i tím, že invaze do Kanady byla provedena s přebytečnými zbraněmi a municí americké armády. Za této situace však byla podpora amerických Irů revoluci nedostatečná. James Stephens nechtěl opakovat frašku z roku 1848, a tak revoluci odložil.

Během sporů o vedení a strategii uvnitř hnutí nezahálela britská policie. Postupně pronikala do struktur IRB na obou stranách Atlantiku, i když současně pronikali feniáni do řad britské policie. Když v roce 1867 zatkla policie prominentní členy organizace, odpovědí bylo zoufalé gesto. Nepřipravení, špatně vycvičení a vybavení a početně oslabení republikáni zaútočili na budovy Královské irské policie. Revoluce během února a března 1867 tak byla snadno smetena policií za asistence armády. Odvaha rebelů nestačila, drtivá většina z nich se ocitla ve vězení. Neúspěch však ducha fenianismu nezlomil. Tajná organizace se znovu zkonsolidovala a zdokonalila. IRB se snažila udržovat v bojové pohotovosti až do chvíle, kdy přijde čas jednat. Musela čekat téměř padesát let, než se ujala vedení v povstání roku 1916. Mezitím slavil úspěch konstituční nacionalismus, ale mnoho obyčejných Irů věřilo ve fenianismus a protagonisté povstání se znovu stali mučedníky, kteří bojovali za irskou věc.

Gladstonovy reformy

Odvaha a mravní síla mladoirů a poté feniánů udělala velký dojem na britského ministerského předsedu W. E. Gladstona, největšího státníka tehdejší doby. Spolu se svou liberální stranou se pustil do programu „spravedlnost pro Irsko“. Základem mělo být provedení některých reforem. V britském parlamentu se v šedesátých letech vytvořila tzv. Národní asociace, strana, která agitovala za zrušení privilegovaného postavení protestantské církve v Irsku a za práva nájemců. Podporovali ji i kardinál Cullen a jiní irští biskupové. Práva nájemců pro ně znamenala způsob zlepšení zemědělské ekonomiky, které umožní, aby rolnické masy nemusely emigrovat do krutého a sekulárního prostředí britských a amerických měst. Národní asociace se spojila s levicovými stranami, které požadovaly úplné oddělení církve a státu ve Spojeném království. Toto účelové spojení mělo úspěch. V roce 1869 schválila liberální většina v dolní komoře parlamentu Gladstonův církevní zákon, který oddělil anglikánskou církev v Irsku (Church of Ireland) od státu a odejmul ji dotace.

V roce 1870 přišel na řadu pozemkový zákon. Šlo o první pokus Westminsterského parlamentu vyřešit problém půdy v zájmu nájemců. Zákon bránil výpovědím nájemců, pokud řádně platili nájem, a také nabízel vládní úvěry pro nájemce, aby mohli své farmy kupovat od statkářů. Větší efekt neměl, protože statkáři měli dále možnost zvýšit nájem a pak nechat neplatící nájemce soudně vypovědět. Také úroky z nabízených úvěrů byly příliš vysoké, než aby si je mohli rolníci dovolit. Byl to ale přesto první krok vytčeným směrem. Britská vláda poprvé tiše uznala, že vlastnická práva nejsou nedotknutelná, ale jsou omezena závazky k sociální spravedlnosti.

Nové irské snahy v britském parlamentu

Zatímco Gladstone se snažil vyřešit irský problém reformami, v Irsku se vzepjalo nové úsilí získat nezávislost konstitučními prostředky. Toto hnutí za autonomii založil přední irský advokát Isaac Butt, protestant a původně unionista. Cílem nového hnutí bylo ustavení parlamentu podřízeného koruně, který by řídil irské vnitropolitické otázky. To nemělo nic společného s nezávislostí podle feniánských představ, k té však nyní bylo daleko. Mnoho feniánů se proto k hnutí Isaaca Butta přidalo, což mezi nimi vyvolalo hluboký rozkol. Ve všeobecných volbách roku 1874 získala nová strana (Home Government Association) více než polovinu irských křesel. Trpělivě začala přesvědčovat poslance, že Irové jsou svébytným národem. Žádná britská politická strana však nebrala jejich požadavky vážně. Oportunismus mnoha poslanců strany a Buttovo jemné, ale v podstatě apatické vedení vyvolalo cynismus, pokud jde o možnosti touto taktikou něčeho dosáhnout.

Utvořila se skupina poslanců, kteří začali praktikovat nové metody. Chtěli udolat obě britské strany využitím tradiční parlamentní procedury, která by sněmovně bránila v jednání. Průkopníky této politiky obstrukce se stali někteří feniáni, brzy se k nim však přidal Charles Stewart Parnell, který byl daleko výraznější osobností. Byl to protestantský statkář se silným nacionalistickým cítěním. Parnell si taktiku obstrukce osvojil dokonale a brzy ho většina poslanců nenáviděla. Také Butt s tímto přístupem nesouhlasil a mezi oběma se rozhořel boj o vůdcovství strany. Větší podporu brzy získal daleko aktivnější Parnell. Čím více vadil britským poslancům, tím populárnější byl u irských nacionalistů. Výrazně ho podporovali i američtí Irové.

Ve Spojených státech mezitím došlo ke změnám. Vztahy Británie a USA se urovnaly a prezident Ulysses S. Grant prohlásil, že jeho vláda nebude dále tolerovat užívání území Spojených států jako základny pro vpády do Kanady. Po tomto prohlášení opustilo mnoho zámořských Irů fenianismus a připojilo se k nové organizaci zvané Clan na Gael (Rodina Irů). Nová osobnost v irské politice, Michael Davitt, propuštěný po sedmi letech z vězení, odjel do Ameriky a spolu s vůdcem amerických republikánů Johnem Devoyem vypracoval další „nový směr“ v politice národního hnutí. Základem se mělo stát spojenectví revolučních a konstitučních nacionalistů v zásadních otázkách autonomie a půdy. To však odmítla jak nejvyšší rada IRB, tak i Parnell. Ten vítal podporu feniánů sdružených už v organizaci Clan na Gael (i finanční), těsnější spojení s nimi však odmítal. Bál se ztráty nezávislosti a také nechtěl popudit katolické duchovenstvo.

Pozemková válka Charlese Parnella

Ve stejné době, kdy vycházela hvězda Charlese Parnella na nacionalistickém nebi, zažívala irská ekonomika další velkou recesi. Po mnoha letech úspěšných žní a rostoucích zemědělských cen zničilo v roce 1877 počasí úrodu brambor, čímž připomnělo léta velkého hladomoru. Dovoz kanadského a amerického obilí, které začalo proudit do Spojeného království, přinesl prudký pokles cen. Blížila se nová katastrofa pro irský venkov. Mnoho drobných zemědělců čekal bankrot, hlad a vypovězení z půdy. Tomu chtěl čelit Michael Davitt, který byl vášnivým zastáncem sociální spravedlnosti překračující národnostní hranice. V roce 1879 založil Irskou národní pozemkovou ligu. Bylo jasné, že do jejího čela by se měl postavit Parnell, který měl největší šanci dovést nové hnutí k úspěchu. Ten svolil. Bylo to jen několik měsíců po tom, co se stal po Buttově smrti předsedou autonomní strany v parlamentu.

Národní pozemková liga sdružovala v jediném agrárním hnutí umírněné stoupence autonomie i extrémní republikány. Podporovala ji i většina nižšího katolického kléru a někteří biskupové. Organizace Clan na Gael poskytla Lize potřebnou finanční pomoc, stejně jako jiné americko-irské organizace. Důležitou součástí činnosti byla materiální pomoc, která dokázala v zimě let 1879–80 odvrátit druhý velký hladomor. Základním úkolem bylo ale organizovat odpor proti vypovídání nájemců z půdy a dosáhnout snížení nájemného. Konečným cílem bylo přeměnit nájemce v majitele příslušných pozemků. Liga oprášila heslo Jamese Fintana Lalora: „Půdu Irska irskému lidu.“ Pro hnutí let 1879–82 se vžilo označení „pozemková válka“. Válka však nebyla vedena s pomocí zbraní, ale mravní silou. Doručování soudních výpovědí a vystěhování nájemců se staly příležitostí pro masové demonstrace. Postiženým se dostávalo ubytování a podpory, stejně tak i rodinám uvězněných pro činnost v Lize. Parnell vyzval v jednom projevu nájemce, aby se pevně drželi svých usedlostí.

Oblíbenou taktikou ve válce proti statkářům se stal bojkot. Toto nové slovo v anglickém jazyce vzniklo podle Charlese Cunninghama Boycotta, který se Lize postavil a dostal se pak spolu se svou rodinou do naprosté izolace. Volby v roce 1880 ukončily vládu konzervativního kabinetu Benjamina Disraeliho a svoji druhou vládu sestavil Gladstone. Na akce pozemkové ligy reagoval represemi, prvním zatčeným byl Michael Davitt. Zároveň však prosadil nový pozemkový zákon založený v podstatě na principech a požadavcích Ligy. Byl zaveden systém spoluvlastnictví statkářů a nájemců. Byl ustaven zvláštní soudní dvůr, k němuž se měli nájemci obracet, aby jim vyměřil spravedlivé nájemné, které pak mělo platit dalších patnáct let. Jednalo se o významný krok vpřed, ale Pozemková liga už nyní trvala na tom, že jediným možným řešením je přímé vlastnictví. Kampaň pokračovala. Gladstone dal proto všechny její vůdce zatknout. Za mřížemi se ocitl i Parnell, Liga byla rozehnána.

Pobyt ve vězení v Kilmainhamu byl v dané chvíli pro Parnella možná lepší než pobyt na svobodě. Činnost Ligy totiž převzala její ženská odnož, Dámská pozemková liga, která ale nedokázala držet na uzdě divočejší síly hnutí. Do popředí se stále více dostávali radikální a násilničtí extrémisté. Jejich zklidnění bylo teď úkolem pro Gladstona a ne pro Parnella. Britský ministerský předseda volil cestu smíření s Parnellem, který byl v nacionalistickém hnutí velmi populární. V roce 1882 byla uzavřena tzv. Kilmainhamská smlouva. Parnell se zavázal, že celou kampaň odvolá a vláda se zaručila, že udělá nájemcům další ústupky. Pozemková liga zpočátku nedocenila význam nových opatření pro rolníky. Ve skutečnosti se jejich situace začala zlepšovat. Nájemné postupně klesalo a statkáři brzy přišli na to, že je lepší půdu nájemcům výhodně prodat než se s nimi o ni dělit. Podvojné vlastnictví vedlo takto nakonec k jejímu přímému vlastnictví zemědělci. Systém statkářské držby půdy byl definitivně zrušen na počátku dvacátého století. Irsko se stalo zemí, kde půda patřila tomu, kdo na ni pracoval.

Pozemková válka nebyla jen agrárním hnutím. Byla ve skutečnosti také masovým hnutím za národní sebeurčení. Parnell i Davitt se vždy dívali dopředu a zrušení statkářského vlastnictví pro ně bylo prvním krokem na cestě ke svržení anglické nadvlády. Po propuštění z vězení se Charles Parnell začal věnovat nové kampani. Pozemkovou ligu nahradila Národní liga a jejím cílem se stalo dosažení autonomie v rámci Spojeného království. Samospráva měla být dosažena zákonodárnými prostředky na půdě parlamentu. Letitý problém s financemi, s nímž měly irské parlamentní strany problémy po celá desetiletí, byl vyřešen díky podpoře americké diaspory. Organizace Clan na Gael dále financovala nesmyslné bombové útoky v Anglii ve snaze zastrašit britské politiky, většina amerických Irů však poskytovala své peníze konstitučnímu nacionalismu. Úspěch v pozemkové válce je v tom utvrdil. Parnell proměnil Národní ligu v nejefektivnější stranu v britském parlamentu.

V roce 1885 se konaly parlamentní volby poprvé na širokém demokratickém základě. Ve Velké Británii zvítězili liberálové a v Irsku naprosto jednoznačně příznivci autonomie, tedy parnelliáni. Gladstone vytvořil svůj třetí kabinet a uzavřel alianci s irskými nacionalisty. Parnell změnil taktiku, namísto obstrukce nastoupila spolupráce s vládní stranou. Odvážný premiér přišel v roce 1886 s návrhem autonomního zákona, který měl splatit historický dluh vůči Irsku. Pravomoci westminsterského zákonodárného sboru měly být přeneseny na irský parlament. Ostře proti se postavila konzervativní strana argumentující tím, že nebyla nijak zajištěna práva protestantské menšiny loajální k Británii, zejména v Ulsteru. Návrh však neprošel hlavně díky rozkolu v liberální straně. Nepodpořili jej totiž dvě radikální křídla, pravicoví aristokratičtí whigové a levicoví radikálové. Přesto znamenal novou kapitolu v anglo-irských vztazích, protože s ním souhlasila velká většina jedné ze dvou britských hlavních stran. Další Gladstonův návrh z roku 1893 dolní sněmovna přijala, zamítla ho ale velkou většinou sněmovna lordů.

Mezitím se zhoršila situace Charlese Parnella. V roce 1890 dosáhl W. H. Shea rozvodu se svoji ženou, když jako důvod uvedl, že Parnell byl jejím milencem. V prostředí protestantského puritánství to byl vážný prohřešek, a tak velká část liberálů požadovala jeho odstoupení. Na jejich stranu se postavil i sám Gladstone, protože jinak hrozil další rozkol ve straně. Pro samotné irské poslance byla autonomie (a tedy aliance s liberály) důležitější než Parnell, a tak i oni souhlasili. Dosud velmi realistický vůdce však nedokázal zareagovat pružně a odmítl akceptovat rozhodnutí strany. Dovolával se irského lidu. Proti němu se však muselo postavit i katolické duchovenstvo, které nemohlo být k jeho prohřešku tolerantní a které mělo velký vliv. Parnellovi příznivci utrpěli několik porážek v dodatečných volbách. Napětí volební kampaně zhoršilo Parnellovo zdraví a v říjnu 1891 zemřel. Ani po jeho smrti však neutichly spory většiny strany s menšinou parnelliánů a rozkol měl za následek i morální úpadek. Trval až do roku 1900. Přesto se zásluhy nacionalistického vůdce nedají z irské historie vymazat. Svůj význam mají dodnes.

Gaelská liga a Sinn Féin

Literární rozkvět Dublinu a vznik Gaelské ligy

Politické handrkování 90. let v rozdělené parlamentní straně po pádu a smrti Parnella vedlo u mnoha jeho stoupenců ke ztrátě iluzí. Někteří se obrátili k nepolitickým hnutím, kde poezie či ideály znamenaly více než volební hlasy. Projevilo se to mimo jiné i angloirským literárním obrozením, které proměnilo Dublin v devadesátých letech v hlavní město evropské literatury. Jeho vůdčím duchem byl básník William Butler Yeats a celá řada dalších vynikajících autorů jako Douglas Hyde, Standish O´Grady a jiní. Podle nich bylo posláním umělců uspokojovat duchovní potřeby Irska, protože bez toho si země svou národní identitu dlouho neudrží. Povedlo se jim oživit a zromantizovat dávné irské legendy a dějiny. Tento vývoj kontrastuje s kulturní nedostatečností amerických Irů. Myšlenky Yeatse a dalších literátů měly sice velký vliv, ale ne na obyčejné rolníky. Navíc většina emigrantů odešla za moře už před tímto literárním oživením.

Širší ohlas ve veřejnosti si získalo jiné hnutí, tzv. Gaelská liga. V roce 1893 ji založili Douglas Hyde a Eoin MacNeill. Cíl, který si stanovili, byl velmi ambiciózní. Chtěli zachovat používání irského jazyka, nejprve jen tam, kde se jím ještě mluvilo, později ho pak rozšířit namísto angličtiny po celé zemi. Jazyk byl symbolem svébytné národní identity. Kromě toho bylo podle Hydea potřeba vytvořit irskou národní kulturu. Znamenalo to přestat s napodobováním Angličanů nejen v jazyce, ale i ve způsobu myšlení, literatuře, hudbě či oblékání. Do tohoto rámce zapadly snahy organizace zvané Gaelská atletická asociace, která se snažila obnovit tradiční národní hry na úkor anglických sportovních her. Gaelská liga dokázala ovlivnit myšlení všech vrstev obyvatelstva, především díky své osvětové činnosti. Pořádala jazykové, dějepisné a taneční kroužky, zakládala divadelní spolky a organizovala hudební a taneční slavnosti, to vše pod heslem boje proti „poangličťování“. Liga přispěla ke zvýšení intelektuální, společenské i morální úrovně obyvatelstva.

Gaelská liga, ač sama byla kulturním hnutím, ovlivnila mnohá politická uskupení. Na prvním místě je třeba jmenovat i dnes dobře známou Sinn Féin. Název hnutí zní v překladu „My sami“, což dobře vystihuje její program. Duchovním otcem Sinn Féin byl Arthur Griffith, Dubliňan, který odsuzoval politiku autonomistické strany po Parnellově smrti. Sám navrhoval navázat na politiku obstrukce, bojkotu a doplnit ji snahou o „deanglizaci“. Irští poslanci měli vystoupit z parlamentu a spolu s volenými reprezentanty rad jednotlivých hrabství a místní správy založit v Irsku Radu tří set, která by pak prosazovala politickou a ekonomickou soběstačnost země. Přirovnával situaci své země k Maďarsku, které právě touto politikou získalo nezávislost na Rakousko-Uhersku. Myšlenku dualistické monarchie prosazoval Griffith spíš proto, že měla větší naději na úspěch. Původně byl totiž separatistou a nějaký čas i členem IRB.

Sinn Féin a socialisté

Griffithovy myšlenky lákaly mnohé separatistické organizace, které se pak sdružily v roce 1908 ve stranu Sinn Féin. Už v této době se začala rodit spřízněnost mezi Sinn Féin a Irským republikánským bratrstvem, která přetrvává v Severním Irsku dodnes (IRB se jen přejmenovala na IRA). Základem byly separatistické tendence obou uskupení a také přátelství jednotlivých členů. Rozdíl byl v tom, že Sinn Féin prosazovala politiku pasivní rezidence, zatímco IRB chtělo nastolit ozbrojenou silou irskou republiku. Feniáni z IRB doufali, že v Evropě vypukne válka, která Anglii oslabí natolik, že nebude schopna čelit jejich povstání.

Výčet neparlamentních hnutí působících v Irsku na přelomu století by nebyl úplný, kdybychom vynechali seskupení socialistů a odborářů. Přestože se po pozemkových reformách zlepšovala materiální situace rolníků, ve větších městech stále panovaly zoufalé podmínky. Například novorozenecká úmrtnost v Dublinu byla nejvyšší v Evropě (na druhém místě byla Moskva), obyčejní lidé byli stále podvyživení a špatně ubytovaní. Snaha zlepšit podmínky pracujících vedla k založení Irského svazu dopravních a pomocných dělníků. V čele stáli Jim Larkin a James Connoly, jenž už v roce 1896 založil Irskou socialistickou republikánskou stranu.

Irskou revoluci si představovali nejen jako národní, ale především jako socialistickou. Ke střetu Larkinova svazu se svazem zaměstnavatelů došlo v roce 1913. V Dublinu se konaly masové demonstrace. Nepokoje, které propukly, byly potlačeny až po osmi měsících a měly za následek smrt několika lidí, zatýkání a věznění. Pomoci britských dělníků se demonstranti nedočkali, a tak začali svůj boj spojovat s bojem Irska za národní nezávislost.

Velikonoční povstání

Zákon o autonomii a hrozby z Ulsteru

Organizace jako Literární obroda, Gaelská liga, Gaelská atletická asociace, Irsko pro Iry, Sinn Féin, IRB či socialistické dělnické hnutí formovaly myšlení jedné generace. Vedle toho stále existovalo irské parlamentní zastoupení. V roce 1900 se povedlo Irskou stranu znovu sjednotit pod vedením Johna Redmonda a ta začala znovu získávat respekt voličů. Ve volbách výrazně porážela Sinn Féin, protože šance na úspěch v otázce autonomie se postupně zvětšovala. Také američtí Irové nadále finančně podporovali parlamentní stranu. Příležitost pro Iry se naskytla v roce 1910, kdy se ve sněmovně vytvořila rovnováha mezi liberály a konzervativci. Liberální vláda byla závislá na podpoře irských nacionalistů. Těm se podařilo docílit schválení nového parlamentního zákona, který rušil absolutní právo veta sněmovny lordů. Po dvou neúspěšných pokusech Gladstona pak premiér Herbert Asquith předložil roku 1912 třetí návrh zákona o autonomii. Sněmovna lordů už nyní mohla jen pozdržet jeho platnost do roku 1914. Vítězství bylo téměř dosaženo. Britové však náhle změnili pravidla hry.

Zatímco irští nacionalisté už chystali založení parlamentu v Dublinu, ulsterští protestanti (oranžisté) podporovaní britskými konzervativci začali hrozit občanskou válkou. Chtěli zabránit své účasti na sjednoceném irském národě. Oranžisté rozpoutali zuřivou kampaň, založili sbory Ulsterských dobrovolníků a vyzbrojili se zbraněmi pašovanými z Německa. Oranžisté svými hrozbami zastrašili liberální anglické politiky. Premiér Asquith nakonec přesvědčil i Johna Redmonda, aby ustoupil ze svých požadavků. Ten sice nerad, přece jen však souhlasil s tím, aby byla z autonomie vyloučena čtyři severovýchodní hrabství. V nich měli většinu protestanti, kteří s novým uspořádáním nesouhlasili. Jejich vůdce sir Edward Carson požadoval, aby výjimku dostaly všechny nebo alespoň šest z devíti hrabství Ulsteru. I za menší ústupek však byla Irská strana stále ostřeji kritizována hlasy mimo hlavní politickou scénu. Jako odpověď na ulsterské kroky byl v Dublinu založen sbor Irských dobrovolníků. Tahanice o autonomii však byly rázně přerušeny vypuknutím světové války v roce 1914, kdy byla tato otázka odložena na neurčito.

Neúspěšné povstání a krvavá odplata

Redmond se rozhodl ve válce podporovat britský boj jako demokratického křižáka táhnoucího proti německému autoritářství na obranu malých národů, jako byla Belgie. Věřil také, že to prospěje i britské povolnosti v otázce autonomie po válce. Někteří Irové doma a mnoho amerických Irů s ním nesouhlasilo. Válka pro ně byla soubojem dvou imperialistických mocností a neviděli důvod, proč by Irové měli prolévat krev za udržení britského imperialismu. V Americe agitovali členové organizace Clan na Gael spolu s německou diasporou ve prospěch americké neutrality. Když už Amerika do války vstoupila, dali tamní Irové přednost své loajalitě ke Spojeným státům před oddaností irskému nacionalismu. Předtím však v roce 1916 podpořili irské Velikonoční povstání proti britské nadvládě. Vyvolalo ho IRB, jehož členové zastávali vedoucí funkce ve sboru Irských dobrovolníků.

Povstalci se rozhodli nastolit nezávislost s pomocí zbraní. Podporoval je také socialista James Connoly, který v té době stál v čele Občanské armády. Chyběly jim však vojenské zkušenosti. Byli to idealisté, kteří se hlásili k myšlenkám Wolfa Tonea a nezávislé irské republiky. Pro svůj podnik neváhali přijmout pomoc Německa. Několik dní před povstáním však britské námořnictvo odřízlo u pobřeží hrabství Kerry loď s nákladem německých zbraní a potopilo ji. Dobrovolníci mimo Dublin tak zůstali neozbrojeni a dosavadní malé naděje na úspěch se ještě snížily. V hlavním městě povstání začalo na Velikonoční pondělí obsazením hlavní pošty a jiných strategických míst. Jen díky tomu, že to britské představitele na ostrově zaskočilo, byla rebelie potlačena až v pátek. Za hranicemi Dublinu prakticky žádné vojenské operace neproběhly. Nejenže šlo o jednoznačné fiasko, ale slabá byla i podpora veřejnosti. Mnoho lidí považovalo toto ozbrojené vystoupení za konec nadějí na autonomii a za ránu pod pás pro ty, kdo odešli do války. Dokonce když byli zatčení po kapitulaci odváděni do vojenských táborů v Británii, nevyhnuli se plivancům a nadávkám. Britské úřady však samy napomohly tomu, že rebelie měla nakonec značný vliv na moderní irské dějiny.

To, co následovalo po potlačení tohoto povstání, definitivně změnilo postoje veřejnosti. Z devadesáti rebelů odsouzených k smrti jich bylo skutečně popraveno patnáct. Tisíce nacionalistů byly zatčeny bez řádného procesu, často byli nevinní. Mnoho Irů umíralo také na západní frontě a to vše zničilo důvěryhodnost Irské parlamentní strany a celého konstitučního nacionalismu. Vše nahrávalo do rukou straně Sinn Féin, která své příležitosti maximálně využila. Ve všeobecných volbách roku 1918 získala jasnou většinu irských hlasů, což odpovídalo 73 mandátům. Její poslanci odmítli zasedat ve westminsterském parlamentu, zůstali v Dublinu a ustavili se tu jako Dáil Éireann (Irský sněm). Jeho hlavou se stal Éamon de Valéra, vysoký důstojník Irských dobrovolníků, který za povstání unikl popravě. Jeho zástupcem se stal Arthur Griffith, Michael Collins z IRB potom vedl vojenský boj proti britským pokusům Sinn Féin rozdrtit. Dáil byl bráněn Irskými dobrovolníky, kteří se překřtili na Irskou republikánskou armádu (IRA).

Anglo-irská a občanská válka

Cesta ke Svobodnému irskému státu a oddělení Ulsteru

Nepokoje mezi partyzánskými bojůvkami IRA a Královskou irskou policií v roce 1919 přerostly v anglo-irskou válku. Používané prostředky v této válce nadlouho ochladily vzájemné vztahy. Charakteristické byly úkladné atentáty a přepady ze zálohy na straně jedné a teror, popravy a střelba do civilního obyvatelstva na straně druhé. Příměří bylo uzavřeno až v roce 1921 a v prosinci byla podepsána kompromisní mírová smlouva. Šestadvacet hrabství dostalo statut dominia jako Svobodný irský stát. Nešlo sice ještě o vysněnou republiku, ale byl to krok k ní. Přesto znamenala smlouva pro mnoho Irů zklamání.

Šest ulsterských hrabství obdrželo autonomii, které se paradoxně oranžisté tak dlouho bránili. Ve vývoji byly znovu důležité postoje amerických Irů. Nejprve se snažili přimět prezidenta Wilsona, aby uznal Irskou republiku, ten však odmítl zahrnout Irsko do svého konceptu práva národů na sebeurčení. Byl to důsledek jeho náklonnosti k Británii. V roce 1921 pak emigranti přispěli k mezinárodnímu veřejnému mínění, které nakonec dotlačilo Británii k ústupkům.

Anglo-irská smlouva poskytla Svobodnému státu zhruba stejná práva, jaká měly v rámci britského impéria Kanada či Austrálie. Británie si měla na ostrově ponechat tři námořní základny. Rozdělení ostrova na dvě části nebylo pro nacionalisty tím nejtíživějším problémem, protože mnozí věřili, že severní část nemá z ekonomického hlediska budoucnost a ke spojení dojde časem automaticky. Také britští vyjednavači v čele s ministerským předsedou Davidem Lloyd Georgem je o tom přesvědčovali, aby je uklidnili.

Hlavním předmětem sporu byla zrada ideálu republiky a také přísaha věrnosti anglické koruně, kterou by členové nového parlamentu museli složit. Strana Sinn Féin a celá země se rozdělila na zastánce smlouvy a republikány. Pro bylo křídlo vedené Arthurem Griffithem. Podle něj smlouva umožňovala Irům rozhodovat o svém vlastním osudu, dávala jim prostor pro další rozšíření své svobody a nezávislosti v budoucnu. Proti byl mimo jiné i Éamon de Valéra, který už měl funkci prezidenta republiky.

Griffithovi se nakonec podařilo přesvědčit o svém názoru většinu poslanců Irského sněmu, Dáilu. Dne 7. ledna 1922 byla smlouva schválena poměrem hlasů 64 proti 57. Prozatímní vláda oznámila její přijetí národu a před všeobecnými volbami se snažila získat pro svůj postoj podporu většiny obyvatelstva. To se jí také v červnu 1922 povedlo. Po volbách bylo v Dáilu 93 poslanců schvalujících smlouvu a 33 členů Sin Féin, kteří byli proti, odmítali přísahat věrnost britské koruně a činnosti parlamentu se nezúčastnili. Ani to však neuklidnilo situaci, spíše naopak.

Občanská válka

Irská občanská válka vypukla 28. června 1922. Rozkol nebylo možné žádnými prostředky překonat. Přesvědčení republikáni obsadili soudní budovu Four Courts v Dublinu. Nově vytvořená armáda Svobodného státu na ně zahájila palbu z děl zapůjčených od odcházející britské armády. Republikáni byli spíše než na vítězství připraveni na mučednickou smrt, věrni přísaze, kterou skládali při vstupu do IRA. Měli horší výzbroj i špatnou organizaci a v květnu 1923 byli definitivně poraženi.

Válka se znovu vyznačovala chladnokrevnou krutostí na obou stranách. Nová vláda dala popravit sedmdesát sedm rebelů, mnoho z nich bez soudu. Další odpůrci smlouvy byli uvězněni, mezi nimi i Éamon de Valéra, který se aktivních bojů neúčastnil a byl spíše jen republikánskou figurkou. Zabit byl ale také Michael Collins, který smlouvu podepsal. Deset dní před ním (srpen 1922) zemřel Arthur Griffith, první premiér nového státu.

Vláda Svobodného státu

Do čela vlády po Griffithovi nastoupil William T. Cosgrave, hlavní představitel strany Cumann na nGaedheal (Společnost Irů), z níž se později vyvinula strana Fine Gael (Rodina Irů). Vládla až do roku 1932. Vůbec téměř všechny strany, které jsou dodnes zastoupeny v Dáil Éirean, vyrostly z boje za nezávislost. Výjimkou jsou pouze labouristé, jež založil socialista James Connoly v roce 1912. Sinn Féin stále odmítala v parlamentu zasedat. Když byl její vůdce, Éamon de Valéra, propuštěn z vězení, nebyl o moudrosti takové politiky přesvědčen. Spolu se svými stoupenci proto v roce 1926 založil novou stranu Fianna Fáil (Vojáci Irska).

Hodnocení úspěšnosti Cosgraveovy desetileté vlády není jednoznačné. Jisté však je, že vláda měla velmi vyhraněný názor na otázky morálky. Toto puritánství sdílela s katolickou církví. Byly zakázány rozvody a také dovoz a prodej antikoncepce. Ostudou irských dějin se stala přísná cenzura všech uměleckých děl, která podle názoru Irské cenzurní komise působila pohoršlivě a nemravně. Nejvíce tím trpěli spisovatelé. Každého význačného autora dříve či později potkal zákaz, byl označen za autora pornografie a nesměl v Irsku publikovat. Týkalo se to dokonce i takového umělce, jakým byl James Joyce. Také v oblasti školství hrála vedoucí roli církev. Irské dějiny se vyučovaly z pohledu nacionalismu a irština se stala povinným předmětem, který mnoha žákům a studentům způsoboval velké problémy. Hospodářské a sociální problémy přetrvávaly, i když určitého pokroku bylo zřejmě dosaženo.

Ústava z roku 1937

De Valérova Fianna Fáil se stala po všeobecných volbách v roce 1927 největší opoziční stranou a v roce 1932 se pak za podpory labouristů ujala vlády. Byl to důležitý krok, protože politici, kteří převzali moc, se ještě před deseti lety stavěli proti vzniku státu. Nová vláda se zavázala, že bude provádět důsledně republikánskou politiku a podporovat rychlou industrializaci. Rozhodla se odstranit z ústavy přísahu věrnosti britské koruně a zastavila placení pozemkové renty Británii. Šlo o dohodnutou náhradu za finanční prostředky, jež vynaložila britská vláda na výkup půdy od velkostatkářů. Britská odvetná opatření však vedla k hospodářské válce mezi oběma zeměmi, která skončila až dohodou po šesti letech, v roce 1938. Hlavními obětmi se stali zemědělci, pro něž byla Británie hlavním odbytištěm. Dopad hospodářské krize třicátých let na Irsko byl kvůli hospodářské válce s Británií ještě horší než na jiné země. Na konci třicátých let také znovu stoupalo napětí v zemi, protože se opět aktivizovala IRA a na krátkou dobu se vytvořila i organizace fašistického typu, zvaná podle svých uniforem Modré košile.

V roce 1937 prosadil de Valéra v Dáilu za podpory naprosté většiny novou ústavu, která platí v Irsku dodnes. Ačkoliv v ní stojí, že území Irska zahrnuje třicet dvě hrabství, ve skutečnosti je platná pouze pro dvacet šest hrabství. Podle ústavy je Irsko suverénním, nezávislým a demokratickým státem. Ústava znamenala přerušení posledního spojení s britskou korunou. K vyhlášení republiky zatím nedošlo, i když se jí Irsko fakticky stalo. Britský panovník byl uznáván pouze jako prostředník při akreditaci irských diplomatických představitelů v zahraničí. Ústavu schválila v referendu většina voličů. Hlavou státu se stal prezident (Uachtarán), který může být zvolen v přímém hlasování nebo vybrán po dohodě mezi politickými stranami zastoupenými v Dáilu. V roce 1938 se jím stal druhým způsobem Douglas Hyde. Národní parlament (oireachtás) se skládá z prezidenta, Dáilu (dolní komora) a senátu (Seanad Éirean). Funkci ministerského předsedytaoiseach (v irštině doslova „vůdce“). Éamon de Valéra jím zůstal až do roku 1948, byl tedy u moci nepřetržitě 16 let.

Druhá světová válka a vznik republiky

Rozhovory mezi de Valérou a britským premiérem Nevillem Chamberlainem roku 1938 vyřešily všechny zbývající sporné body mezi oběma státy kromě otázky rozdělení Irska. Británie vrátila irské vládě tři námořní základny a vzdala se veškerých požadavků na obranná zařízení. Z hospodářského hlediska byl nesmírně důležitý podpis obchodní dohody, i když si Irsko ponechalo právo chránit irský průmysl, na němž trval ministr průmyslu a obchodu Seán Lemass.

Když vypukla druhá světová válka, ukázalo se, že Irsko je už skutečně suverénním a nezávislým státem. Cesty obou států se rozešly natolik, že Irsko mohlo vyhlásit naprostou neutralitu a také si ji až do konce války udrželo. De Valéru v tomto ohledu podporovaly v podstatě všechny strany zastoupené v Dáilu a také drtivá většina obyvatelstva. Jeho neochvějnost nezlomily ani britské hrozby a naléhání amerického prezidenta Roosevelta. Většina lidí však Spojence morálně podporovala a tisíce jich dobrovolně vstoupilo do britských ozbrojených sborů. Neutralita neušetřila obyvatele ostrova všemožného strádání, například zavedení potravinových přídělů, nedostatku paliva, povinného odvádění zemědělských výnosů nebo cenzury tisku a rozhlasu. Přesto to lidé považovali za přijatelnou cenu a dá se říci, že politika neutrality částečně sjednotila dříve rozdělený národ.

První poválečné všeobecné volby se konaly v roce 1948 a voliči v nich dali najevo, že po šestnácti letech si přejí změnu. Fianna Fáil sice zůstala největší stranou, ale ztratila většinu. Vznikla tzv. mezistranická vláda, dosti nesourodý konglomerát několika stran (Fine Gael, Clan na Poblachta, labouristé, Clan na Talmhan a nezávislí). Novým taoiseachem se stal John A. Costello. Anglo-irská smlouva z roku 1921 už nehrála v irské politice žádnou roli. Nová vláda, ač v ní často byli někdejší stoupenci smlouvy, se proto rozhodla odstranit nejasnosti v otázce ústavního uspořádání a v roce 1949 byla oficiálně vyhlášena Irská republika. Cílem tohoto opatření bylo „odstranit z irské politiky zbraně“, což se později ukázalo jako nesplnitelné přání. Británie ubezpečila Severní Irsko, že žádná jeho část nepřestane být součástí dominií Jeho Veličenstva, pokud s tím nebude souhlasit parlament Severního Irska. Dále prohlásila, že Irsko se tímto aktem vyčleňuje z Britského společenství. Potvrdilo se tak, že smlouva z roku 1921 dávala Irsku možnost dále rozšiřovat svoji svobodu.

Irská republika v 50. až 70. letech

Koaliční vláda Johna A. Costella, která prohlásila Irsko republikou, nevydržela u moci dlouho. Po třech letech ji znovu vystřídal kabinet Éamona de Valéryho, a tedy strany Fianna Fáil. Střídání se pak opakovalo ještě jednou, a když de Valéra končil ve funkci ministerského předsedy (taoiseach) v roce 1959, stal se ještě na celých čtrnáct let prezidentem. Proměnil se tak ve skutečnou legendu irské vrcholové politiky. Tato „dlouhověkost“ však nebyla nikterak neobvyklá. Nástupce de Valéryho, Seán Lemass, už byl předtím v jeho vládě dlouhá léta ministrem průmyslu a obchodu. Taoiseachem byl v letech 1959–1966. Jeho vláda kladla důraz na hospodářský růst země. Ministr financí T. K. Whitaker předložil už v roce 1958 plán hospodářského rozvoje, který částečně korespondoval se zásadami plánované ekonomiky. Přednost dostala vývozní odvětví, pomocí daňových úlev byl do země lákán zahraniční kapitál.

Ať již to bylo důsledkem tohoto programu či ne, v následujících letech skutečně došlo k hospodářskému oživení. Počet obyvatel konečně začal stoupat. Výrazně poklesla emigrace a někteří emigranti se do země začali vracet. Byl také zaveden program bezplatného středoškolského vzdělání pro všechny obyvatele. V otázce rozdělení ostrova podnikl Lemass některé nové praktické kroky. Série setkání s pragmatickým premiérem Severního Irska, kapitánem Terencem O´Neillem slibovala nastolit mezi oběma částmi ostrova těsnější a pragmatičtější vztahy. V šedesátých letech už také mělo Irsko uznávanou pozici v rámci OSN. Jako malá země se dokázalo uplatnit při prosazování mezinárodního míru. Vojáci irské armády sloužili třeba v dalekém Kongu nebo na Kypru.

Lemassovým nástupcem v čele Fianna Fáil i v premiérském křesle se stal v roce 1966 Jack Lynch. Doba jeho vlády byla charakteristická vzrůstající prosperitou. Poprvé v dějinách země se do Irska vrátilo z ciziny (hlavně z Británie) více lidí, než kolik jich odešlo. Demografický vývoj také směřoval k omlazení obyvatelstva. Sociální změny přinesly i posun v hodnotovém žebříčku. V roce 1979 literární cenzura za určitých podmínek povolila povolen dovoz a prodej antikoncepčních prostředků. Tradiční morálka a pevná loajalita církvi však zůstaly. Neocenitelné byly pro Irsko investice do vzdělání a reforma školství. Nejvýznamnější změnou však byl vstup do Evropského společenství v roce 1973. Obě hlavní strany neviděly ke vstupu do ES žádnou alternativu. Výhody byly zřetelné zejména pro zemědělce, kteří se mohli těšit na štědré dotace. V průmyslu vše tak jasné nebylo, ale prostředky ze sociálních a regionálních fondů lákaly. Navíc by přijetím Británie do ES ztratila země svůj nejdůležitější vývozní trh. Pro vstup se vyslovilo dokonce 83 % obyvatel. V sedmdesátých letech však optimismus zchladila hospodářská krize, která díky ropným šokům postihla prakticky celou Evropu.

Lynchova vláda na jihu se časově kryla s nepokoji v Severním Irsku. Protestantská většina tu už mnoho desetiletí jednoznačně ovládala veřejný život a katolická menšina byla diskriminována například i při přidělování bytů a veřejných funkcí. Manipulováním s velikostí volebních obvodů se vláda postarala, aby minoritě vzešlo z místních i všeobecných voleb ještě menší zastoupení, než jí náleží. Jako odpověď na požadavky katolického Hnutí za lidská práva navrhl kapitán Terence O´Neill některé umírněné reformy, byl však proto nucen odstoupit. V Derry poprvé policie zareagovala na pokojné demonstrace hnutí obušky. Situace se zvrhla v pouliční bitky. Znovu se aktivizovala IRA, která dovážela zbraně pro obranu nacionalistických oblastí. Situace na severu zasáhla i politický život v Irské republice. Dva přední ministři Lynchovy vlády museli odejít, protože byli podezřelí z ilegálního dovozu zbraní určených pro pronásledované katolíky v Ulsteru. Násilnosti na severu pokračovaly i v dalších desetiletích. Politici jižního Irska se této otázce nemohli zcela vyhýbat, je ale pravda, že ulsterská otázka nebyla pro voliče nejdůležitější a ve volebních kampaních na jihu nehrála nikdy významnější roli.

Irská republika v 80. až 90. letech

V roce 1979 odstoupil z funkce Jack Lynch, nejpopulárnější vedoucí politik země od dob de Valéryho. Stranickým lídrem i taoiseachem se stal Charles J. Haughey, jeden ze dvou ministrů, kteří museli odejít kvůli aféře se zbraněmi pro Severní Irsko. V čele menšinových vlád Fianna Fáil stál celkem třikrát, naposledy do roku 1992. U moci se střídal s koaličními vládami Fine Gael a Labouristické strany s novým předsedou Garretem Fitzgeraldem. Odpůrci Charlese Haugheyho vystoupili z Fianna Fáil a založili novou stranu Progresivní demokraté. Důvodem byl především Haugheyho názor, že si Irsko žije nad poměry a že bude nutné splatit zahraniční dluhy. V hospodářské politice se v podstatě Fianna Fáil a Fine Gael shodovaly: vláda musí napravit finanční hospodaření ve všech oblastech. Radikální snížení státních výdajů se týkalo zejména zdravotnictví, sociální péče a přijímání pracovních sil do veřejného sektoru. Fine Gael nemohla tuto politiku prosadit, protože s ní nemohl souhlasit její koaliční partner, labouristé. Fianna Fáil však učinila ze snížení inflace a splacení národního dluhu úhelný kámen své ekonomické koncepce.

Když se zmírnil růst cen a příjmy začaly převyšovat výdaje, stal se Haughey i jeho vláda velmi populární. Pracovní příležitosti však nadále chyběly a emigrace vzrostla na úroveň padesátých let. Existovala zde už i možnost odejít za prací do některé ze zemí Evropského společenství, většina lidí však stále dávala přednost Spojeným státům. Kvóta pro irské emigranty do USA na dobu trvalou se ale hodně snížila a následkem toho tam tisíce Irů pracovaly ilegálně. Zajišťování víz pro ně se stalo jedním z hlavních úkolů každé irské vlády. O severoirské otázce jednali jak Haughey, tak Fitzgerald několikrát s Margaret Thatcherovou. Druhý jmenovaný pak s konzervativní premiérkou podepsal dokument, který vešel do historie jako anglo-irská smlouva. Stalo se tak 15. listopadu 1985. Podle této dohody má irská vláda právo obracet se jménem severní menšiny na britskou vládu. Ministři obou vlád se pravidelně scházejí a nedaleko Belfastu byl zřízen stálý sekretariát, který má dbát na dodržování smlouvy. Britská vláda znovu prohlásila, že loajalisty nebude nikdo ke vstupu do sjednoceného Irska nutit. Unionisté však přesto smlouvu příkře odmítli, protože ji považovali za krok tímto směrem.

V letech 1981–83 rozpoutal Garret Fitzgerald kampaň za doplnění ústavy o článek, který by zakazoval umělé přerušení těhotenství. Stávající restriktivní potratové zákony tak měly být zakotveny i ústavně. V referendu se vyslovilo 67 % voličů pro. Naproti tomu se tentýž muž snažil prosadit i některé liberální změny, které měly Irsko učinit atraktivnější pro protestanty. Do tohoto rámce zapadá kampaň za zrušení ústavního zákazu rozvodů. V tomto ohledu byl však poražen. Na postoje obyvatelstva v tomto i v předchozím referendu měla nepochybně vliv katolická církev. Přece jen se však alespoň postupně liberalizovaly zákony, které se týkaly dostupnosti antikoncepce. V roce 1992 se pak občané vyslovili pro právo vycestovat za hranice za účelem umělého přerušení těhotenství a právo na informace o jeho dostupnosti v jiných státech.

Jako posun k modernějším názorům bylo vnímáno i vítězství Mary Robinsonové v prezidentských volbách roku 1990. Tato žena měla vynikající právnické renomé a byla známou bojovnicí za lidská práva, práva menšin a žen. Byla první hlavou státu po dlouhé době, která nevyšla z řad Fianna Fáil. Do funkce ji navrhli labouristé. Porážka pro největší irskou stranu byla součástí širšího vývoje. Už po roce 1989 musel Charles Haughey vytvořit koalici s Pokrokovými demokraty, kteří se kdysi odštěpili. Když jeho nástupce Albert Reynolds vyhlásil o tři roky později předčasné volby, zaznamenala strana nejhorší výsledky za posledních šedesát let. Překvapivě uzavřela novou koalici s posílenými labouristy. Slepenec vydržel dva roky a tentokrát se utvořilo tradičnější uskupení Fine Gael, labouristů a Demokratické levice v čele s Johnem Brutonem, aniž by se vypisovaly další volby. Irská politická scéna se ale v každém případě v devadesátých letech dosti podstatně změnila.

V roce 1995, kdy se Brutonova administrativa ujala funkce, se také konalo referendum, které konečně prolomilo tradiční zákaz rozvodů. Pro zrušení článku vtěleného do ústavy v roce 1937 se však vyslovila jen nejmenší možná většina. Souhlasilo totiž 50,28 % obyvatel. V roce 1997 pak populární Mary Robinsonová odstoupila z funkce prezidentky pár měsíců před vypršením svého mandátu a stala se Vysokou komisařkou OSN pro lidská práva. Čtyři z pěti kandidátů, kteří ji chtěli nahradit, byly ženy! Nejúspěšnější byla tentokrát Mary McAleesová, navržená Fianna Fáil. Narodila se v Belfastu, byla však nucena odtud spolu se svou rodinou uprchnout před útoky protestantských extremistů. Po všeobecných volbách téhož roku se novým taoiseachem stal Bertie Ahern z Fianna Fáil, který vládnul vzkvétající zemi. Irsko silně poškodila epidemie slintavky a kulhavky zavlečená z Británie, protože zemědělství má v Irsku stále výrazné zastoupení. Krokem vpřed a určitou nadějí se stala mírová smlouva v Severním Irsku z roku 1998. Na jejím základě zrušilo Irsko články ústavy přímo nárokující sjednocení a byly vytvořeny nové přeshraniční orgány. Konflikty a rozpory však stále přetrvávají a irská otázka rozhodně není vyřešena.

Moderní Irsko

Irská ekonomika se postupně zařadila mezi nejvyspělejší na světě, „keltský tygr“ začal stavět hlavně na odvětvích s vysokou přidanou hodnotou. Na rozdíl od Velké Británie neváhalo Irsko s přijetím eura. Další charakteristikou nové doby je klesající vliv církve na veřejný život a názory občanů, podpořený i aférami katolické církve a ztrátou části důvěry. Hospodářství ale velmi utrpělo po propuknutí světové hospodářské krize, kdy si země musela v roce 2011 půjčit miliardy eur od dalších zemí eurozóny. Imigranti, kteří přijížděli do bohatnoucího Irska houfně za prací, se tehdy začali vracet.

Irsko nicméně přistoupilo k drastickým úsporným opatřením a v roce 2013 ukončilo program pomoci, kterou poskytla EU, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Ve stejném roce byl také schválen první zákon, který umožnil potrat při ohrožení života matky (k úplnému povolení potratů došlo v roce 2018) a v roce 2015 se Irsko stalo první zemí světa, která schválila sňatky gayů v referendu.

V souvislosti s otázkou Brexitu se stal velkým tématem spor o hranici mezi Irskem a Severním Irskem. Irsko nechtělo v žádném případě připustit vznik „tvrdé“ hranice oddělující ho od Severního Irska, Evropa ho v tomto směru podporovala. Dlouhé vyjednávání a snaha o nalezení kompromisu oddálily Brexit bezmála o rok. Ačkoliv Severní Irsko vystoupilo 31. ledna 2020 spolu s Velkou Británií z EU a Irsko v ní setrvalo, Brexit oživil sny irských nacionalistů o sjednocení ostrova. Jak se tyto tendence budou vyvíjet, ukáže čas.


Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.