Římané a barbaři
Území dnešního Maďarska obývané Kelty dobyli na počátku letopočtu (v době císaře Augusta) Římané, kteří tu založili provincii Panonia. Když se Římská říše začala hroutit, stala se její hranice propustnou a do zdejších nížin přicházeli z východu asijští kočovníci a další válečné kmeny. Prvními nájezdníky byli Hunové, kteří byli postrachem Evropy a jejichž říše měla centrum právě tady. Po nich přišli Ostrogóti, Gepidové, Langobardi a Avaři.
Příchod Maďarů
Ugrofinský kmen Maďarů byl vlastně jen dalším z řady příchozích z východu. Byli to kočovní pastevci s výbornými jezdeckými schopnostmi. Jejich vůdce se podle tradice jmenoval Arpád. I Maďaři se stali postrachem Evropy a podnikali výbojné nájezdy na okolní země. Teprve po několika porážkách (především té od německého císaře na řece Lechu v roce 955) se usadili a začali vést pokojnější a usedlejší život.
Arpádovci
Dynastie Arpádovců vládla v Uhrách ve stejné době jako v Čechách Přemyslovci. Nejvýznamnějším panovníkem maďarské historie vůbec se stal Štěpán (István), který přijal křesťanství a papež ho na Boží hod vánoční roku 1000 korunoval křesťanským králem. O rok později, v roce 1001, bylo založeno arcibiskupství v Ostřihomi, které se stalo církevním centrem země.
Štěpán byl po smrti prohlášen za svatého a jeho význam je pro Maďary minimálně stejně velký jako význam svatého Václava pro Čechy. Královská korunovace i založení arcibiskupství byly obrovským úspěchem, zvláště když vezmeme v úvahu, že Čechům se obojí povedlo až o hodně později. Znamenalo to přijetí původně kočovných Maďarů mezi civilizované národy Evropy. Uhry se začaly nazývat „zeměmi Svatoštěpánské koruny“. Jejich součástí se postupně stalo i dnešní Slovensko a Sedmihradsko (Transylvánie) v dnešním Rumunsku.
V dalších staletích oslabovaly zemi dynastické boje o trůn, odpor pohanů vůči křesťanství i vpády kočovných Pečeněhů a Kumánů. Významnými panovníky byli Ladislav I. (László), který byl později podobně jako Štěpán svatořečen, Koloman, který spojil Uhry a Chorvatsko v roce 1102 v personální unii trvající až do roku 1918 a hlavně Béla III., který připojil k Uhrám i Dalmácii a získal přístup k Jadranu. Někteří panovníci umožnili kolonizaci uherských území Němcům.
Pozdní středověk
Katastrofou byl vpád Mongolů (Tatarů), kteří zemi v roce 1241 totálně zpustošili. Města a vesnice byly zničeny, obilí spáleno a nesklizeno, zemi napadl hlad a mor, podle odhadů zemřela třetina obyvatel. Arpádovci vymřeli po meči v roce 1301. Jejich dědictví získal nejdříve krátce český král Václav III. (1301–05), ale Přemyslovci brzy nato také vymřeli a z boje o uherský trůn vyšel nakonec vítězně neapolský rod Anjou.
Za krále Ludvíka Velikého (Nagy Lájos) došlo k velkému rozmachu země, Ludvík se stal načas dokonce i polským králem. Zplodil ale jen dcery, a tak koncem 14. století získal korunu Zikmund Lucemburský, který si vzal Ludvíkovu dceru. Zikmunda známe jako pozdějšího českého krále, odpůrce Jana Husa a bojovníka proti husitům. V Uhrách byla ale jeho hlavní starostí hrozba osmanských Turků. V bitvě u Nikopole v roce 1396 byla rozdrcena křížová výprava, kterou Zikmund vedl.
Nástupce Zikmunda se narodil až po jeho smrti, proto se mu říká Ladislav Pohrobek. V době jeho nezletilosti byl zvolen zemským správcem János (Jan) Hunyady, sedmihradský velmož rumunského původu, jeden z maďarských národních hrdinů, který se proslavil úspěšnou obranou proti Turkům. V roce 1456 je porazil u Bělehradu, z čehož se radovala celá křesťanská Evropa.
Matyáš Korvín
Po Hunyadyho smrti se nakonec dostal na trůn jeho syn, Matyáš Korvín (1458–90). Často se mu říká „renesanční král“, protože byl nejen vynikající státník, ale také v mnoha ohledech vzdělaný a talentovaný muž. Jeho neapolská manželka zvala na dvůr v Budíně a Visegradu italské humanisty a umělce. Matyáš Korvín byl protivníkem českého krále Jiřího z Poděbrad a dobyl i vedlejší země Koruny české (např. Moravu).
Vláda Turků a Habsburků
Po nástupu Jagellonců byly Čechy a Uhry spojeny v personální unii. Ani tak se nepodařilo zadržet nápor Turků. V roce 1526 drtivě zvítězili v bitvě u Moháče, kde mladý uherský a český král Ludvík Jagellonský zahynul v bažinách. Uhry byly rozděleny na tři části. Západní část dnešního Maďarska a území Slovenska a Chorvatska připadlo rakouským Habsburkům, kteří měli s Jagellonci uzavřenou nástupnickou smlouvu. Přímá vláda Turků byla zavedena v tzv. Budínském pašalíku (pašalík znamenalo provincie, vládce s hodností paši vládl z Budína). Sedmihradsko se stalo vazalským státem Turků a získal ho Jan Zápolský. Od těchto let žili Maďaři v míru jen málokdy.
Habsburkům připadla úloha bránit nejen své území, ale fakticky celou Evropu před nevěřícími Osmany a zároveň si dělali zálusk na celé území Uher i Sedmihradska. Sedmihradská knížata často podněcovala vzpoury proti Habsburkům a štvala proti nim i Turky, aby získala co největší nezávislost pro sebe a pro Maďary. V 16. století se začalo šířit protestantské vyznání, které sedmihradská knížata tolerovala, Habsburkové potlačovali a Turkům bylo lhostejné.
Dvakrát stáli Turci jako katastrofická hrozba dokonce před Vídní, poprvé v roce 1529 krátce po bitvě u Moháče, podruhé až po 150 letech v roce 1683. V obou případech byli odraženi a počínaje druhou porážkou začal úpadek jejich moci. Po těžkých bojích konce 17. a první poloviny 18. století, v nichž se proslavil vojevůdce Evžen Savojský, dobyli Habsburkové velkou část osmanských držav v Evropě, včetně všech bývalých zemí Svatoštěpánské koruny.
Odboj proti Habsburkům
Snaha Habsburků o neomezenou vládu, rekatolizaci a později i germanizaci Uher budila odpor u místní šlechty a celého národa, který toužil po nezávislosti. V letech 1703–11 probíhalo povstání Františka (Ference) II. Rákocziho, které bylo skutečnou válkou za nezávislost. Povstání bylo poraženo, ale vzpoury propukaly i v dalších desetiletích a díky nim se Uhry nestaly pouhou habsburskou provincií jako např. české země, ale uchovaly si určitou míru autonomie.
Rok 1848 byl revoluční v mnoha zemích Evropy a také Maďaři tehdy povstali pod vedením radikála Lájose Kossutha. Jedním z aktérů byl i národní básník Sándor Petöfi. O rok později vyhlásily uherské stavy nezávislost, ale novému rakouskému císaři Františku Josefu I. přišlo na pomoc vojsko ruského cara Mikuláše („četník Evropy“). Země Svatoštěpánské koruny byly rozděleny a Habsburkové zahájili vládu silné ruky.
Rakousko-Uhersko
Po čase došlo k uvolnění a v roce 1867 proběhlo tzv. rakousko-uherské vyrovnání. Říše byla rozdělena na dvě části (Předlitavsko a Zalitavsko podle hraniční řeky) a od této chvíle se nazývala Rakousko-Uhersko. Ačkoliv o svobodu vlastního národa Maďaři vášnivě bojovali, upírali ji zároveň Slovákům, Chorvatům i Rumunům, kteří žili pod jejich svrchovaností na území Zalitavska. Prováděli politiku tuhé maďarizace.
Po rakousko-uherském vyrovnání získaly Uhry v podstatě úplnou vnitřní nezávislost, ekonomicky bylo ale celé soustátí propojeno čím dál víc a společná zahraniční politika je zatáhla do několika válek. Éra dualistické monarchie byla ale zlatým věkem Uher z hlediska ekonomického i kulturního. Např. bylo tehdy postaveno mnoho bulvárů a výstavných budov, které jsou dnes k vidění v Budapešti, v zemi působil také světoznámý skladatel Ferenc Liszt.
Trianonská smlouva
Drtivá porážka Německa a Rakouska-Uherska v první světové válce měla mj. za následek rozpad habsburské monarchie. Zatímco Češi slaví 28. říjen jako státní svátek, den vzniku Československa, pro Maďary jsou výsledky prohrané války národním traumatem.
Mírová smlouva, podepsaná na francouzském zámku Trianon, je připravila o obrovské území, které připadlo novým státům – Slovensko se stalo součástí ČSR, Sedmihradsko připadlo Rumunsku, jihoslovanská území pozdějšímu království Jugoslávie. V zahraničí tak zůstaly miliony maďarsky mluvících obyvatel. Celkem ztratilo Maďarsko dvě třetiny svého historického území.
Horthyho fašistický režim
Samozřejmě že se Maďarsko s novou situací dlouho nemohlo smířit a „Trianon“ je dodnes asi nejvíce nenáviděným maďarským slovem. V meziválečném období se země přiklonila k fašismu pod vedením admirála Miklóse Horthyho. Režim se projevoval nenávistí vůči komunistům, Židům i západním mocnostem, které podepsaly trianonskou smlouvu, a logicky také obdivem k nacistickému Německu.
Maďarsko se stalo Hitlerovým spojencem, ale Horthy doufal, že nebude muset vstoupit do války. V roce 1941 se byl ale nucen připojit k invazi do Sovětského svazu a maďarští vojáci umírali u Stalingradu. Horthy brzy poznal, že stojí znovu na straně poraženého, v roce 1944 proto začal vyjednávat o separátním míru. Hitler reagoval tím, že Maďarsko rychle obsadil. V posledních měsících války zemřelo následkem toho na 400 tisíc Židů, Sovětská armáda byla nucena mj. bombardovat Budapešť.
Maďarsko součástí východního bloku
Po válce vnutili Sověti Maďarsku komunistickou vládu, ačkoliv na rozdíl od ČSR tady komunisté v poválečných volbách téměř vůbec neuspěli. Po smrti Stalina v roce 1953 začalo uvolňování tuhé vlády, postupně se objevily hlasy volající po reformách a po „socialismu s lidskou tváří“.
V roce 1956 vypuklo povstání a ministerským předsedou se stal reformátor Imre Nagy. Ten propustil politické vězně, zrušil tajnou policii a vyhlásil, že Maďarsko opustí vojenský blok komunistických států a stane se neutrální zemí. To bylo příliš troufalé, a tak Sověti Maďarsko vojensky obsadili. Tehdy se na něj upírala pozornost světových médií, podobně jako v roce 1968 na Československo.
Povstání bylo zadušeno a začaly dlouhé a kruté represe: zhruba 20 tisíc lidí bylo zatčeno, dva tisíce popraveny. Do čela země se na dlouhá léta postavil zrádce János Kádár. Z nenáviděného muže se ale Kádár změnil v uznávaného reformátora, který zavedl do socialistického systému prvky tržního hospodářství. Díky tomuto tzv. „gulášovému komunismu“ se měli Maďaři oproti jiným zemím východního bloku relativně lépe, měli větší svobodu pohybu a mohli si více dovolit kritizovat vládu. Mezi prvními taky začali v roce 1989 se změnou režimu.
Cesta k demokracii
V červenci 1989 začalo odstraňování ostnatého drátu a byly otevřeny hranice do Rakouska, což okamžitě podnítilo k emigraci tisíce východních Němců, kteří byli v Maďarsku na dovolené. Maďarská lidová republika se změnila na Maďarskou republiku, první svobodné volby se konaly v roce 1990. Podobně jako ČR se země stala členem NATO (v březnu 1999) a Evropské unie (v květnu 2004). V roce 2007 bylo Maďarsko přijato i do Schengenského prostoru.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.