Starověk
Region známý u nás jako Zakarpatská Ukrajina a za první republiky jako Podkarpatská Rus je dnes jednou z provincií (oblastí) Ukrajiny. Oficiálně se nazývá Zakarpatská oblast. Na území této oblasti začaly už v 6. století př. n. l. přicházet kmeny Skytů, které byly íránského původu. Ve 4. století př. n. l. se zde objevili Keltové a v 1. století př. Kr. Dákové.
Ve 2. století našeho letopočtu byla říše Dáků dobyta Římany. Římská říše zasahovala až na území části dnešního Slovenska i dnešní Zakarpatské oblasti. Vládu Římanů brzy narušily barbarské kmeny, začalo období tzv. stěhování národů. V roce 375 přitáhli z Asie noví mocní nájezdníci, Hunové. Jejich svaz se rozpadl po smrti jejich vůdce Attily v roce 451 n. l.
Středověk
Po rozpadu říše Hunů se přistěhovaly kmeny Slovanů, kteří se zde trvale usadili, a stěhování národů skončilo. V 9. století bylo Zakarpatí krátce rozděleno mezi Velkou Moravu (za vlády knížete Svatopluka) a Bulharsko, brzy nato však bylo ovládnuto Maďary, koncem 10. století potom Kyjevskou Rusí. V 11. století byla dnešní Zakarpatská oblast definitivně začleněna do Uherského království.
Katastrofou se stal vpád Tatarů ve 13. století. Mongolové zpustošili celé Uhry a vybili podle některých odhadů cca 20 % obyvatel. Některé oblasti pak zůstaly zcela vylidněné. Po smrti Ludvíka Jagellonského, uherského a českého krále, v bitvě u Moháče v roce 1526, získali uherskou korunu Habsburkové. Proti jejich vládě proběhlo v dalších stoletích několik velkých stavovských povstání, přičemž boje v rámci těchto konfliktů probíhaly často i na území Zakarpatí.
Národní obrození Rusínů
Místní obyvatelé zvaní Rusíni byli jediným národem v rakousko-uherské říši, který si za celá staletí nemohl vytvořit vlastní šlechtu ani měšťanstvo, protože Maďaři to nedopustil. Rusíni byli většinou poddaní, chudí a nevzdělaní lidé. Teprve v 19. století začalo obrození rusínského etnika, jeho zástupci se zúčastnili mj. i Slovanského sjezdu v Praze a jednali s Františkem Palackým. Zároveň však koncem 19. století začalo období tuhé maďarizace. Školy vyučující v rusínštině byly zrušeny, míra negramotnosti zde patřila k nejvyšším v Evropě. Tíživá sociální a ekonomická situace vedla statisíce Rusínů k emigraci do USA a Kanady.
První světová válka a připojení k ČSR
Za první světové války probíhaly v ukrajinských Karpatech ostré boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou, především o strategické karpatské průsmyky. Válečné štěstí se střídavě přelévalo z jedné strany na druhou, na obou stranách byly obrovské ztráty na životech, které byly mnohdy umocňovány krutou zimou s teplotami až –20 °C. Rusko nakonec z dobytých pozic ustoupilo v důsledku bolševické revoluce z roku 1917 a na Ukrajině byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika.
Většina Rusínů měla stále poměrně nízké národní uvědomění. Území bylo jednoznačně nejzaostalejším regionem Rakouska-Uherska, lidem chybělo vzdělání a nemohli se dokonce ani upnout k nějakému oficiálnímu názvu regionu, protože žádný název pro dnešní Zakarpatskou Ukrajinu neexistoval (byla řazena pod Horní Uhry).
Velkou roli v úsilí o svobodu Rusínů sehrál po válce americký prezident Woodrow Wilson. Rusínským a ukrajinským emigrantům v Americe nastínil možnost společného státu s Čechy a Slováky. Úplnou nezávislost Wilson nepřipouštěl, ale hovořilo se o možnosti autonomie v rámci nějakého sousedního slovanského státu. Autonomie v rámci Ukrajiny nebyla možná, protože Ukrajina byla od Zakarpatí oddělená Polskem. A s Poláky panovaly velmi napjaté vztahy. Karpatští Rusíni žijící v Americe se chtěli rozejít s Maďarskem, někteří uvažovali o spojení s Ruskem, ale po bolševické revoluci v Rusku tuto myšlenku opustili a přiklonili se ke spojení s Čechy a Slováky. Domácí představitelé Rusínů nebyli v této otázce jednotní, nakonec ale také souhlasili s připojením k Československu.
Nárok na Zakarpatí si kromě Maďarů dělali také Rumuni, kteří koncem války obsadili východní část území. Ještě dlouho si pak nárokovali několik rumunských vesnic a nakonec je s ČSR vyměnili za tři maďarské vesnice.
Podkarpatská Rus za první republiky
Mnozí lidé hlavně v jižní části Zakarpatí po první světové válce nevěřili, že Češi zde zůstanou natrvalo a očekávali připojení k Maďarsku. Někteří lidé dokonce ze strachu před Maďary odmítali vyměnit maďarské peníze za československé koruny a po uplynutí lhůty pak přišli o značnou část svých úspor.
ČSR z připojení Podkarpatské Rusi žádné velké výhody neplynuly, protože to byl zaostalý region. T. G. Masaryk k tomu tématu prohlásil: „O připojení Podkarpatské Rusi k Československu neusilujeme, ale nemůžeme takovou žádost odmítnout.“ Československo v oblasti investovalo hlavně do infrastruktury. Byly postaveny silnice a mosty, vzniklo užhorodské letiště s vnitrostátním spojením do Prahy, Brna a Bratislavy. Další peníze šly do školství, ale univerzita tu za první republiky žádná nevznikla. Celkem přineslo Zakarpatí ČSR šestkrát vyšší náklady než příjmy!
Maďarská okupace
Československo se v saint-germainské mírové smlouvě zavázalo poskytnout Podkarpatské Rusi autonomii s vlastním sněmem a guvernérem, tento závazek však byl 20 let ignorován. Na autonomii došlo až v říjnu 1938, kdy už se Československo rozpadalo, bylo to již po Mnichovské dohodě. Území bylo přitom zároveň přejmenováno na Karpatskou Ukrajinu. Na Podkarpatskou Rus si znovu činili nárok Maďaři a vídeňská arbitráž v listopadu 1939 přiřkla Maďarsku jižní část regionu včetně dvou největších měst Užhorod a Mukačevo. Hlavním městem Karpatské Ukrajiny se stal nakrátko Chust.
Když byla ČSR 15. března 1939 obsazena nacistickým Německem a Slovensko vyhlásilo nezávislost, vyhlásila i Podkarpatská Rus nezávislost a vznik samostatného státu Karpatská Ukrajina. Den poté však začala maďarská okupace a po několika dnech bojů Madaři území obsadili. Bojovali přitom jak s vojsky Karpatské republiky (tzv. Karpatská Síč), tak i s posledními zbytky československé armády.
Maďaři za války zcela zdecimovali zdejší židovskou menšinu. Před druhou světovou válkou zde žilo cca 100 tisíc židů, např. v Mukačevu tvořili dokonce polovinu všech obyvatel. Po válce zůstalo Židů sotva pár desítek.
Zakarpatská Ukrajina součástí Sovětského svazu
Po skončení druhé světové války si Sovětský svaz vynutil připojení Podkarpatské Rusi k SSSR, resp. spojení s její „velikou matkou Ukrajinou“. Historicky to nemělo opodstatnění, protože s územím Ukrajiny nebyl region nikdy spojený. Malou část území přitom Sověti odňali i Slovensku, jednalo se o město Čop s důležitým nádražím. Slováci pak museli vybudovat nové nádraží v Čierne nad Tisou.
Nezávislost Ukrajiny
V prosinci roku 1991 se konalo v celé Ukrajině referendum schvalující vznik Ukrajinské republiky. Moderní dějiny Zakarpatí jsou od vyhlášení nezávislosti již spjaty s dějinami celé Ukrajiny. Ihned po rozpadu SSSR zde začalo sílit hnutí za autonomii a uznání rusínského národa, to je však dodnes vládou Ukrajiny ignorováno.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.