Korsika je ve světových dějinách často odbyta jen jednou zmínkou o tom, že se tu narodil Napoleon, ve skutečnosti má však bouřlivou historii. Je to dáno její strategickou polohou v západním Středomoří. V průběhu staletí sem přicházela celá řada dobyvatelů, proti nimž se místní obyvatelé vždy bouřili.
Stavitelé megalitů a první dobyvatelé
První známky osídlení Korsiky pocházejí ze 7. tisíciletí př. n. l. Ve 4. tisíciletí začali místní obyvatelé – zemědělci a pastevci – vztyčovat megalitické útvary: menhiry a dolmeny. Jejich účel je nám dodnes záhadou. Později dostaly některé menhiry dokonce podobu soch válečníků. Jejich příklady jsou k vidění na prehistorickém nalezišti ve Filitose.
Kolem roku 1100 př. n. l. přišli na ostrov vetřelci nazývaní Toreéni podle věží (torri), které stavěli na sucho. Pak se postupně objevili Féničané, Řekové, Etruskové i Kartaginci. Kromě Řeků, kteří založili na východě město Alalia (dnešní Aléria), ale většinou jen na čas přistávali v místních zálivech.
Římané a Barbaři
První, kdo se rozhodl Korsiku skutečně obsadit a podrobit, byli Římané. Lidé, kteří se s jejich okupací nesmířili, odešli do nedostupných hor, z čehož se stala tradice, která se pak v historii neustále opakovala. Ostrov byl římskou provincií 500 let – Římané tu zaváděli svoje zvyklosti, stavěli přístavy, vymáhali daně, a nakonec se za jejich vlády rozšířilo i křesťanství.
Toto relativně klidné období skončilo s rozpadem Římské říše. Dalšími útočníky byly germánské kmeny, v první řadě Vandalové, kteří se tu usadili do doby, než je vyhnal byzantský císař. Od 8. století se datují nájezdy saracénů, tedy muslimů ze severní Afriky. Jejich hlavním cílem bylo získat otroky, ale ovládli také některá pobřežní města nebo i celá území.
Papežská vláda
V roce 754 slíbil franský král Pipin Krátký, že Korsiku dobude a potom předá papeži. K tomu skutečně došlo, a tak byl ostrov přičleněn k papežskému státu. Nájezdy saracénů ale pokračovaly. Původní obyvatelé nadále žili v horách ve vnitrozemí, kde se začal vytvářet systém klanů. Vůdci klanů panovali tvrdou rukou, získávali stále větší moc a hlavně neustále bojovali mezi sebou.
Pisánská republika
V roce 1077 pověřil papež arcibiskupa z Pisy, aby dohlížel na jeho korsické zájmy. Tak začalo pisánské období. Tato nezávislá republika byla tehdy velmi mocná a bohatla z obchodu ve Středomoří. Neustále soupeřila s Janovem, který si na Korsiku dělal svoje vlastní nároky. Pisáncům se dařilo vládnout pomocí sítě farností a výsledkem toho je několik dodnes zachovaných románských kostelíků.
Janované
V roce 1133 rozdělil papež korsické biskupství mezi Pisu a Janov, ale ani to nezabránilo dalším konfliktům. Janované získávali postupně čím dál větší převahu, a nakonec v roce 1284 definitivně Pisu porazili v námořní bitvě u Melorie (což je malý ostrůvek u Livorna). Ale ani jim se na Korsice nevládlo lehce, přestože tu nakonec vydrželi 500 let.
Na ostrov si činili nárok aragonští králové, s nimiž se spojili někteří odbojní feudální páni. Během dlouhodobých válek proměnili Janované Korsiku v pevnost lemovanou po celém pobřeží strážními věžemi (první vznikla v Bonifaciu, další v Calvi, v Portu atd.). V 15. století byla zavedena přísná vojenská vláda. Místní obyvatelé byli nuceni pracovat při pěstování kaštanů a oliv, ale žili v bídě a ovoce jejich práce sklízeli Janované.
Sampiero Corso
Do dějin Korsiky také krátce zasáhly události v Evropě. Janované byli spojenci habsburského císaře a španělského krále Karla V. ve válce proti Francii. Francouzský král proto poslal v roce 1553 vojsko, které se vylodilo na Korsice, aby ji vyrvalo z rukou Janova. Výpravy se účastnil i žoldnéř Sampiero Corso, jeden z nejslavnějších Korsičanů, který získal slávu především službou ve francouzském vojsku. Tento muž se stal symbolem odporu proti janovské vládě.
Francouzi skutečně ostrov dobyli a na dva roky se stali jeho pány. V roce 1559 byli ale po sérii porážek nuceni uzavřít s císařem mír v Cateau-Cambrésis a kromě jiného pak vrátit Korsiku Janovanům. S tím se nechtěl smířit Sampiero Corso, který vášnivě toužil po nezávislosti své domoviny. O pět let později se tu proto znovu vylodil s bandou svých přívrženců a zahájil povstání, které bylo dlouho úspěšné.
Corsova nenávist vůči nepřátelům byla tak veliká, že vlastnoručně zavraždil svojí mladou ženu ve víře, že ho zradila Janovanům. Úplně přemoci je ale nemohl a nakonec byl zavražděn bratry své manželky. Ti mu neodpustili smrt své sestry, jak přikazovala dávná tradice krevní msty – vendeta. Následovalo dalších 170 let janovské vlády, kdy byli Korsičané vyloučeni z řízení vlastních záležitostí. Jejich nespokojenost se stala trvalým jevem.
Další protijanovská povstání
Další povstání, jež zahájilo 40leté období válek, propuklo v roce 1730. O pět let později dokonce schválilo shromáždění v Corte ústavu suverénního státu. Pak následovala trochu komická epizoda. V Alérii se vylodil Theodor von Neuhof, dobrodružný šlechtic původem z německého Kolína nad Rýnem a vychovaný na francouzském dvoře. Na Korsice chtěl získat slávu. Povstalci, kteří byli v těžké situaci, si ho nakonec vybrali jako vůdce a zvolili ho králem.
Theodorova vláda byla omezena ústavou, ale panoval jen 8 měsíců. Protože nepřicházely vojenské úspěchy a nenaplňovaly se jeho sliby, musel uprchnout na kontinent, kde neúspěšně sháněl peníze a vojenskou pomoc pro boj proti Janovu. Tento podivný muž zemřel o dvacet let později v Londýně a zanechal po sobě spoustu dluhů. Ale i v jeho nepřítomnosti rebelie pokračovala a Janované tentokrát požádali o pomoc Francii. Francouzi přivítali možnost znovu se angažovat v záležitostech pro ně strategického ostrova, ale jejich úspěch byl nejdříve jen dočasný.
Demokracie Pascala Paoliho
V roce 1755 se vrátil z exilu Pascal Paoli, vzdělaný a osvícenstvím vychovaný muž. Podařilo se mu konečně sjednotit odboj a byl prohlášen vůdcem národa. Ale více než vojenskými úspěchy se proslavil svým konstitucionalismem. Představil relativně demokratickou ústavu, která byla tehdy v Evropě zcela ojedinělá. Až o tři desetiletí později se o něco podobného pokusili Američané.
Paoli se také zasloužil o zlepšení sociální situace a budování škol, založil univerzitu v Corte a díky přísným trestům se mu povedlo snížit počet vražd, které si každoročně vyžádala tradiční vendeta. Vysloužil si obdiv evropských vzdělanců včetně Jeana Jacquese Rousseaua.
Ale šťastná budoucnost nepřišla – válka se nedala vyhrát. Protože Janované už neměli dost sil, předali nejdříve Francouzům pevnosti Bastia, Ajaccio, Calvi a St. Florent a v roce 1768 jim na základě smlouvy z Versailles přenechali vládu nad celým ostrovem. Paoliho příznivci prohráli bitvu u Ponte Nova v roce 1769, a tak byla nastolena francouzská vláda. Paoli musel znovu odejít do exilu a usadil se v Londýně.
Příchod Francouzů
Znovu se tedy k moci dostala vojenská vláda cizího národa. Francouzi však nepostupovali tak brutálně jako Janované. Byla přijata série zákonů určená speciálně pro Korsiku. Do francouzského království byla Korsika začleněna jako jeho součást s vlastním autonomním shromážděním. Přelomem byla revoluce z roku 1789. Stále nespokojení a chudí ostrované ji nejdříve přijali jako novou naději. Sami projevili zájem stát se nedílnou součástí Francie. Byla vyhlášena amnestie, a tak se z londýnského exilu mohl vrátit Pascal Paoli.
V roce 1793 však revolucionáři v Paříži popravili krále Ludvíka XVI. a jakobíni posléze zavedli diktaturu a vládu teroru. Paoli tak radikální nebyl a když projevil málo horlivosti při tažení francouzské republiky proti Sardinii, přišel o přízeň vlády. Byl obviněn z kontrarevolučního chování a měl být zatčen. Místní shromáždění se však za Paoliho postavilo, ten vyhlásil odtržení od Francie a požádal o pomoc Británii.
Anglo-korsický stát
Britové nepohrdli nabízenou šancí a vyslali na ostrov jednotky sira Gilberta Elliota, které rychle dobyly St. Florent, Bastii a Calvi. Právě při obléhání Calvi přišel o oko slavný admirál Nelson. V roce 1794 tak vzniklo anglo-korsické království, které vydrželo dva roky. Také Angličané hájili jen své zájmy a vicekrálem nebyl ke svému rozčarování jmenován Paoli, ale Elliot. Po následující vlně nepokojů se nakonec Korsičané znovu spojili s francouzským vojskem a britská epizoda skončila.
Napoleon Bonaparte
Další protifrancouzské vzpoury byly potlačeny, a to dokonce i v době vlády Napoleona Bonaparta. Tento rodák z Korsiky se už dávno stal Francouzem. Na kontinentu absolvoval vojenskou školu a v době příchodu Britů tam musela uprchnout i celá jeho rodina. Rodnému ostrovu věnoval jen málo pozornosti a do správních funkcí dosazoval Francouze.
19. století
Také po restauraci monarchie v roce 1815 se mnoho nezměnilo na postavení Korsiky coby opomíjené periferie. Klanová struktura zůstala zachována, problémy chudoby, rozvoje infrastruktury a zemědělství zůstaly dlouhodobě neřešeny. Krutý zákon vendety měl každoročně za následek mnoho vražd, řádily epidemie malárie a zejména ve druhé polovině 19. století odcházelo stále více obyvatel za prací do Francie.
Italská okupace
Nemálo Korsičanů zemřelo na bojištích první světové války. Druhá světová válka pak znamenala okupaci Mussoliniho Itálií, který se snažil Korsičany přesvědčit, že jsou vlastně Italové. Podle tradičního schématu následoval odboj, kdy se partyzáni skrývali v porostech macchií (odtud název makisté) a jejich výpady se v Evropě proslavily. Korsika byla v roce 1943 osvobozena spojenci jako první část francouzského území.
Poválečný rozvoj
Od 50. let se konečně začal prosazovat program rozvoje zemědělství, infrastruktury a cestovního ruchu. Narušoval však po staletí zavedený způsob života, a tak se zdaleka nesetkával jen s kladným ohlasem. Když v roce 1962 získalo nezávislost Alžírsko, situace se ještě zkomplikovala přílivem Francouzů z této bývalé kolonie. Imigranti často získávali nejlepší zemědělské pozemky na východě země. Rozvoj turismu ohrožoval životní prostředí i dávné tradice. Začala proto vznikat hnutí za autonomii či přímo za nezávislost.
Korsický separatismus
Moderní problémy začaly především rokem 1975, kdy si ozbrojená přestřelka mezi korsickými nacionalisty a policií vyžádala dva mrtvé. O rok později vznikla organizace zvaná Front de Libération Nationale de la Corse (FLNC), tedy v překladu Fronta národního osvobození Korsiky. Své cíle začala prosazovat násilím – pumovými útoky. Na počátku 80. let přišly dva ústupky vlády: v roce 1981 byla znovu otevřena univerzita v Corte, která už v 18. století několik let fungovala zásluhou Pascala Paoliho. O rok později vzniklo autonomní národní shromáždění, byť s omezenými pravomocemi.
Ale příměří bylo krátké. Nacionalisté dále prosazovali korsický jazyk, kritizovali masový příliv turistů, který často znamená ničení životního prostředí i kulturní asimilaci a který je silně sezónní záležitostí. Brutální polovojenská organizace FLNC měla stále poměrně dost příznivců. V 90. letech se ale rozpadla na několik menších skupinek, které začaly bojovat mezi sebou stejně náruživě, jako předtím bojovaly proti údajnému kolonizátorovi.
Rozšíření korsické autonomie
Další vyhrocení přišlo v roce 1998, kdy byl zavražděn hlavní představitel státu na Korsice, regionální prefekt Claude Érignac. Bizarní je pak událost z roku 1999: na veřejném pozemku blízko Ajaccia byla ilegálně postavena plážová restaurace, kterou však brzy nato někdo podpálil. Ukázalo se, že žháři byli policisté a že příkaz k tomuto činu jim dal nástupce Érignaca ve funkci prefekta, Bernard Bonnet. Jeho horlivost při potlačování nezákonnosti a korupce šla tak daleko, že vzal prosazování zákona do vlastních rukou.
Bonnetův čin vzbudil mezi obyvateli velkou nevoli. Francouzská vláda Lionela Jospina se poté rozhodla poskytnout Korsice širokou autonomii, dosud nevídanou v silně centralistické Francii. Korsické shromáždění získalo mj. právo pozměňovat zákony. Na základních a středních školách byla zavedena povinná výuka korsičtiny. Zákon byl schválen i přes odpor pravicové opozice a prezidenta Jacquese Chiraca a jeho účelem bylo ukončit více než dvacet let trvající násilí. Další posílení vlastní nezávislosti ale Korsičané odmítli v referendu v létě 2003, proti bylo 51 % obyvatel.
Koncem roku 2017 vyhrála na Korsice místní volby koalice nacionalistů a zastánců autonomie Pè a Corsica (Pro Korsiku). Jejím cílem je prosazování větší autonomie v daňových záležitostech, uznání korsičtiny za oficiální jazyk a omezení práva na nákup nemovitostí na Korsice na lidi s minimálně pětiletým trvalým pobytem. Prezident Macron ambice nacionalistů na větší autonomii odmítl s tím, že Korsika je a bude nedílnou součástí Francie. Korsické snahy o dialog doprovázené protesty tak nadále přetrvávají.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.