Období středověku - Polsko-litevské soustátí - Ruské imperium - Krátké trvání nezávislosti - Druhá světová válka - Litevská SSR - Obnova nezávislosti - Současná Litva
Období středověku
Přestože je dnes Litva svojí rozlohou menší než ČR, tak v období pozdního středověku se litevský stát rozprostíral od Baltského moře až k moři Černému! Díky svým přírodním podmínkám totiž odolával nátlaku křižáckých řádů, pro jejichž těžkou jízdu byly bažiny a močály přes léto neprostupné. I proto byla Litva posledním státním celkem v Evropě, kde bylo přijato křesťanství. Její politika se soustředila na udržení hranice proti pruskému a livonskému řádovému státu a expanzi na východ. Byla to slavná etapa litevských dějin, na níž jsou Litevci patřičně hrdí, a proto můžete na jména slavných knížat jak Gediminas, Mindaugas, Vytautas, Algirdas a další narazit takřka „na každém rohu“.
Jeďte do Pobaltí v dobré partě
Polsko-litevské soustátí
Roku 1385 byla v Krewě uzavřena smlouva, kterou se mnohem rozsáhlejší, ale méně konsolidovaný litevský stát spojil s Polskem. Vznikla tak polsko-litevská unie neboli Republika obou národů, státní útvar, který později vešel do dějin jako Rzeczpospolita a který v dané oblasti dominoval zhruba do nástupu dynastie Romanovců na ruský trůn počátkem 17. století. V době svého největšího územního rozmachu dosahoval rozlohy 990 000 km2. Smlouvou také došlo k pokřesťanštění Litevců, čímž křižáci ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území.
K úplnému sjednocení Litvy a Polska do jednoho státu došlo na zasedání sejmu v polském Lublinu roku 1569. V tomto novém státě pak Litva hrála roli jakéhosi mladšího bratra. S nadsázkou se to dá přirovnat k postavení Slovenska v době federace. Ve státním zřízení měla velice silnou pozici šlechta, která prostřednictvím královské rady vykonávala vládu. Král se stal prakticky pouhým předsedou této rady a nemohl činit významná rozhodnutí bez souhlasu senátu a sněmovních poslanců. Toto posilování role šlechty, zejména pak přijetím práva veta, vedlo k neschopnosti se na čemkoliv dohodnout a účinně zakročit proti vnějšímu ohrožení. Tohoto oslabení využily sousední velmoci a během tzv. trojího dělení Polska v letech 1772–1795 Rzeczpospolita zanikla.
Litva jako součást ruského impéria
Po trojím dělení se litevské území stalo součástí ruského impéria. V letech 1831 a 1863 na Litvě propukla protiruská povstání, která se rozšířila z Polska. Obě byla krvavě potlačena, druhé navíc mělo za následek zákaz tisku litevských knih psaných latinkou. V této pohnuté době se tak knihy začaly pašovat z východního Pruska a šíření ilegálních časopisů podnítilo litevské národní povědomí a odstartovalo národně osvobozenecké hnutí. Zákaz tisku byl zrušen až v roce 1904.
Během první světové války byla Litva obsazena Německem a zůstala okupována po celou dobu války. Podle plánů německého velení se měla spolu s ostatními zeměmi tzv. Mitteleuropy stát loutkovým německým státem. Německo přišlo s několika návrhy na připojení Litvy ke svému území, například formou personální unie s německým císařstvím, resp. Pruským královstvím, ale Litevci tyto návrhy zásadně odmítali.
Krátké trvání nezávislosti
V roce 1918 vyhlásili Litevci znovuobnovení nezávislosti Litvy s odkazem na litevský stát před rokem 1795. Jako nejlepší prostředek k uhájení nově vzniklé nezávislosti se rada rozhodla k obnovení monarchie. Trůn byl nabídnut Wilhelmu Württemberskému, vévodovi z Urachu. Ten přijal jméno Mindaugas II. a dokonce se učil litevsky. Vlivem změny situace na frontě a také proto, že ve zbytku Evropy monarchie zanikaly a ne vznikaly, Litevci od volby ustoupili a narychlo vyhlásili republiku.
Suverenitu si však museli Litevci těžce vybojovat v další dva roky trvající válce proti zbytkům německých okupačních vojsk, Rudé armádě a nově vytvořené polské armádě, která měla zájem na oblasti Vilniusu. Poláci oblast Vilniusu ovládli pučem v roce 1920 a následně získali de iure diplomatickým zásahem Ligy národů. Litevci se s touto ztrátou nikdy nesmířili a i nadále uváděli Vilnius jako svoje hlavní město. Částečně si tuto územní ztrátu kompenzovali podobnou akcí, kterou připojili k Litvě oblast Klaipedy tradičně patřící Německu.
Slibně se rozvíjející demokracii po roce 1918 však přetnul státní převrat v roce 1926, kdy se do čela postavil autoritářský režim prezidenta Antanase Smetony. Ten totiž věřil tomu, že narůstajícímu nebezpečí ze strany Sovětského svazu a Německa může čelit jenom stát, který je veden pevnou rukou. Nová vláda podepsala se SSSR smlouvu o neútočení, neutralitě a vzájemné pomoci.
Druhá světová válka a dvojí okupace
23. srpna 1939 byla mezi Sovětským svazem a Německem podepsána smlouva o neútočení známá jako pakt Ribbentrop-Molotov, která byla později doplněna o rozdělení sfér vlivu. V roce 1940 SSSR obvinil Litvu z toho, že porušila smlouvu o neutralitě a den poté vstoupila Rudá armáda na litevské území. Po následných volbách konaných pod dozorem armády vyhlásil sněm přičlenění Litvy k Sovětskému svazu.
Když v roce 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, mnozí obyvatelé vítali německé vojáky jako osvoboditele a mnoho z nich s nacistickým režimem kolaborovalo. Kdo nespolupracoval, skončil na popravišti nebo v koncentračních táborech. V roce 1944 se s postupující frontou znovu vrátila Rudá armáda a nastala další vlna teroru a deportací.
Litevská SSR
Po válce došlo ke znárodnění podniků a násilné kolektivizaci. Ta byla urychlena strachem z odporu, neboť v letech 1945–49 byl v podstatě každý osmý občan Litevské SSR deportován na Sibiř. To znamenalo velkou změnu ve struktuře obyvatelstva, neboť úbytek Litevců byl nahrazen příchodem ruského obyvatelstva.
Ti, kteří se s novými poměry nesmířili, se uchýlili do ilegality a mnozí zahájili ozbrojený odpor. Jednalo se o hnutí tzv. Lesních bratří, které bylo zlomeno až v roce 1953, kdy bylo jasné, že režim se hned tak nezmění. Státní zřízení Litevské socialistické republiky bylo stejné jako v ostatních socialistických zemích, které byly součástí Sovětského svazu; také zákony republiky odpovídaly zákonům SSSR.
Obnova nezávislosti
Nová etapa národně osvoboditelského hnutí v Litvě se datuje do konce 80. let a je spojena s hnutím Sąjūdis. Ve volbách roku 1990 vyhráli přívrženci nezávislosti země. Byla přijata původní vlajka a znak a v březnu 1990 vyhlásil parlament nezávislost. Obyvatelstvo Litvy přivítalo nezávislost s radostí, ale menšina Rusů žijících v Litvě ji odmítala. Moskva prohlásila, že vyhlášení nezávislosti je neústavní a protiprávní, a proto začala podnikat nepřátelské kroky vůči Litvě. V okolí parlamentu byly postaveny barikády a očekával se zásah armády. Uznání nezávislosti ze strany Západu však nepřicházelo.
Situace se vyhrotila po obsazení litevského televizního vysílače, kde došlo ke krvavým srážkám mezi federálními silami a Litevci. V těchto bojích o vysílač zahynulo 14 Litevců a desítky dalších byly zraněny. Až tento útok a obsazení vysílače 13. ledna 1991 přispěl k tomu, že první země uznaly nezávislost Litevské republiky. Sovětský svaz uznal nezávislost 6. září 1991 a 17. září byla Litva oficiálně přijata do Organizace spojených národů.
Současná Litva
Po získání nezávislosti v zemi proběhly zásadní ekonomické reformy. Jejich základem byla privatizace v průmyslu a zemědělství. Proběhla liberalizace cen, byla založena litevská státní banka a vznikla nová litevská měna – litevský litas. Vytrvalý strach z mocného souseda, Ruska, vedl ke snaze vstoupit co nejrychleji do NATO i do Evropské unie. Obojí se nakonec podařilo v roce 2004.
Autorem textu je Standa Bednář, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.