Litevské regiony a nářečí - Národnostní složení - Náboženství na Litvě - Litevská jména
Litevci na první pohled působí chladně a odtažitě. Sám nevím, jestli je to dáno tím, že žijí více na severu, kde je to rys všeobecnějšího charakteru, nebo je to způsobeno historickou pamětí a jistou nedůvěrou v cizí národy, které mnohdy Litevcům nic dobrého nepřinesly. Když se však s místními lidmi spřátelíte a získáte si důvěru, tak se vám otevřou a jsou velice přátelští a sdílní.
Při konverzaci běžně používají křestního jména. Není to až tak znak familiárnosti a přátelství, spíše je to narážka na fakt, že litevská příjmení jsou pro cizince těžko zapamatovatelná.
Jeďte do Pobaltí v dobré partě
Litevské regiony a nářečí
Litva se tradičně (nikoliv však administrativně) dělí na 4 historicko-etnografické regiony: Aukštaitija, Žemaitija (ve starší češtině se objevuje výraz Žmuď), Dzūkija a Suvalkija.
Litevština pak sestává ze dvou základních nářečí – aukštaitské a žemaitské – které se zformovalo na základě dvou starých baltských kmenů Aukštaitů a Žemaitů. V jejich rámci se dělí na další podnářečí. Občas se tak stává, že si ani dva Litevci nerozumí a musí si vzít na pomoc spisovný jazyk. Existuje celá řádka vtipů pohrávající si se skutečností, že stejné slovo má v konkrétním nářečí jiný význam.
Zvláštností také je, že v rámci regionů není rozdílný jen jazyk, ale také povahové rysy.
- Aukštaitijos (Aukštaitové) jsou přátelští, pohostinní a rádi se chlubí.
- Žemaičiai (Žemaitové) jsou zase pracovití, ale málomluvní a zdrženliví.
- Dzūkai (Dzúkové) jsou dobrosrdeční, citliví a rádi spolupracují.
- Suvalkiečiai (Suvalkové) jsou praktiční, opatrní a hospodární.
I na tyto odlišnosti existuje řada vtipných průpovídek. Zde je jeden z nich:
Jednou se čert velmi rozhněval na Litevce, sesbíral všechny čtyři – Aukštaita, Žemaita, Dzúka i Suvalka – strčil je do velkého pytle a nesl je k moři, aby je utopil. Cestou se však unavil, posadil se na kámen, odložil pytel, zul si boty a zapálil dýmku. Aniž si toho všiml, pytel se mu rozvázal.
Cítě svobodu, první vylezl z pytle Dzúk a neohlížeje se, utíkal domů. Celý zadýchaný zavřel okenice a zalezl si pod postel.
Jako druhý vylezl Aukštait. Trochu poodběhl, a když si všiml, že jej čert nevidí, zalezl si do křoví a sledoval, co se bude dít.
Suvalk vylezl jako třetí, čepicí si oprášil oděv od prachu, připálil si od čerta dýmku a nikde neutíkajíc, procházel se okolo.
– Na co ty tu ještě čekáš? – překvapeně čert.
– Dobré věci škoda – odpověděl Suvalk – až vyleze i poslední, tak si vezmu ten pytel.
Teď už i čerta začalo zajímat, jak vše dopadne. Už nepospíchajíc, připálil si druhou dýmku a čekal, co se bude dít. V pytli se něco kroutí, hýbe, ale vylézt to nechce.
– Však jdi, na co tu ještě čekáš?! Proč nevylezeš? – nedočkavě potřásl pytlem čert.
– Ty si mě sem dal, ty mě i vytáhni! – odpověděl mu tvrdohlavě Žemait a zase se pohodlně uvelebil v pytli.
Národnostní složení
Dnes se hlásí k litevské národnosti 84,6 % Litevců, ze zbytku populace tvoří 6,3 % Poláci, 5,1 % Rusové, 1,1 % Bělorusové, 0,6 % Ukrajinci, 0,1 % další národnosti (Lotyši, Tataři…).
Toto rozložení však není rovnoměrné (Poláci například tvoří pětinu obyvatel Vilniusu) a také se často v průběhu dějin měnilo. Do druhé světové války zde žilo podstatně více Poláků, kteří byli poté nuceně přesídleni, v době znovuzískání nezávislosti roku 1991 zde žilo dvakrát tolik ruského obyvatelstva. Litva však nikdy neměla takové problémy s národnostním složením obyvatel jako třeba Lotyši nebo Estonci, i tak však museli upravit svoji národnostní politiku na základě kodaňských kritérií před vstupem do Evropské unie.
Náboženství na Litvě
Nejrozšířenějším náboženstvím na Litvě je římskokatolické vyznání (cca 75 %), dále jej následuje pravoslavné a evangelické. Litevci jsou velmi tolerantní, a proto třeba při procházkách Vilniusem můžete narazit na kostely a modlitebny všech možných vyznání a v ulicích uslyšíte vyzpěvování hnutí Hare Krišna.
Kdybyste na ulici zastavili chodce a zeptali se na nejrozšířenější vyznání, nebuďte překvapeni, pokud by se vám dostalo odpovědi, že jím je basketbal. Opravdu, tento sport nemá na Litvě konkurenci. Skoro na každém rohu a sloupu se nachází basketbalový koš a kolem něj se motá skupinka dětí s balónem. Lidé tímto sportem doslova žijí, a proto pokud byste měli možnost někdy zhlédnout v Litvě ligové utkání, neváhejte! Něco podobného hned tak nezažijete a atmosféra vás tak strhne, že po chvíli se přistihnete, jak skandujete hesla, kterým ani nerozumíte.
Litevská jména
Vlivem přijetí křesťanství se litevská jména odklonila od těch pohanských a Litevci začali užívat politevštěné tvary jmen rozšířených ve zbytku Evropy: Antanas (Antonín), Artūras (Artur), Dovydas (David), Martynas (Martin), Adelė (Adéla), Agata (Agáta), Barbora (Barbora).
Změna nastala v roce 1930, v době, kdy Litva byla nezávislá a slavilo se pětisté výročí od úmrtí významného litevského velkoknížete Vytautase (panoval 1392–1430). Toho roku byla založena mj. druhá litevská univerzita v Kaunasu (toho času hlavním městě Litvy) nesoucí jeho jméno. Tehdy se mnoho Litevců vrátilo k „tradičním“ jménům a mnoho mladých chlapců začalo nosit jména významných postav litevských dějin jako Algirdas, Mindaugas, Gediminas, Vytautas. Dívky začaly dostávat krásná jména jako Aušra (jitřenka), Eglė (jedle), Rasa (rosa), Lina (len), Gintarė (jantar).
Pro muže pak může být užitečná nápověda, zda jím vyhlédnutá žena je stále svobodná nebo už vdaná. Pokud je ještě svobodná, končí její příjmení nejčastěji příponou –aitė či –ytė, –ūtė apod. Jakmile se však žena vdá, změní se přípona na –ienė. Například pokud se muž jmenuje Račiukaitis, jeho sestra (za svobodna) se jmenuje Račiukaitytė, a pokud by si vzala muže stejného příjmení, tak by její příjmení mělo podobu Račiukaitienė.
Autorem textu je Standa Bednář, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.