Kurská kosa (též Kuronská či Kuršská kosa) je úzký pás země dlouhý 98 km a široký od 0,5 km do 3,8 km, který je rozdělený mezi Litvu (na kterou připadá 52 km) a Rusko. Podle legendy vytvořila kosu mořská obryně Neringa, když nosila písek v zástěře, aby vytvořila chráněný přístav pro rybáře. Ve skutečnosti vznikla Kurská kosa před pěti až šesti tisíci lety sedimentační činností mořských proudů v mělkých vodách podél pobřeží. Západní břeh kosy je omýván Baltským mořem, členitější východní břeh Kurským zálivem. Kurská kosa je tvořena hlavně písčitou půdou, proto se jí také říká „baltská Sahara“. Na kosu se dostanete krátkým trajektem z přístavu Klaipeda, odkud doplujete do Smiltyné.
V 16. století začali lidé na Kurské kose s masivním odlesňováním. Působení silných větrů umožnilo obnažení písečných dun a písek začal zasypávat vesnice. Dnes se představitelé národního parku Kurská kosa, zřízeného v roce 1991 na ochranu dun, laguny a okolního moře, snaží vysazovat novou flóru – rostliny zpevňující půdu. Duny totiž postupně mizí v Baltském moři (posouvají se asi o metr za rok a také se postupně snižují) a bude-li vše pokračovat dosavadním tempem, může Kurská kosa za dvě století zmizet docela. Přesto je stále 70 % rozlohy tohoto pásu země pokryto lesy, především borovicovými, v menší míře i březovými háji. Písečné duny tvoří asi čtvrtinu plochy. V roce 1999 byly silně poškozeny hurikánem Anatoly.
V roce 2000 byla Kurská kosa zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO, která následně poskytla prostředky na obnovu dun. Byly také vybudovány lávky, po nichž se mají pohybovat turisté, protože jich sem přijíždí mnoho a někteří svým chováním duny poškozují. Ve zdejší drsné přírodě žijí mj. jeleni, losi a divoká prasata.
Historie
Kurská kosa patřila kdysi k Prusku, resp. Německu. Dnes náleží její severní část Litvě, jižní pak k ruské kaliningradské oblasti. V litevské části žije jen asi 2 500 obyvatel. Kdysi tu bývalo zdrojem obživy rybaření, dnes především cestovní ruch. Lidé sem přijíždějí za odpočinkem a koupáním. Navíc je kosa také významným nalezištěm jantaru.
Nida
Celkem čtyři vesnice v litevské části kosy tvoří dohromady jednu společnou obec – Neringa. Díky cestovnímu ruchu je nejbohatší obcí v Litvě, průměrné mzdy jsou tu vyšší než ve Vilniusu. Největší a správní vesnicí je Nida, rušné letovisko, které leží až u ruských hranic. Mezi válkami si v ní zřídil letní byt německý spisovatel Thomas Mann, jehož dřevěný domek je stále možné spatřit. V roce 1968 dostal francouzský filosof Jean-Paul Sartre speciální povolení od Chruščova, aby mohl strávit nějaký čas na dunách.
U Nidy stojí některé z nekrásnějších dun na poloostrově, především 52 metrů vysoká Parnidisova duna, na kterou vede 180 schodů. Na jejím vrcholu jsou k vidění zbytky kdysi 12 metrů vysokých žulových slunečních hodin poškozených hurikánem, ale především se tu naskýtá krásný výhled. Parnidisova duna je celkem 7 km dlouhý písečný hřeben, který vede až do Ruska. Pod dunou se můžete vydat na 1,8 km dlouhou pěší poznávací stezku věnovanou zdejší fauně a flóře.
Blízko Nidy leží také bělostné pláže.
Na tradičních dřevěných chatkách z 19. století v Nidě si můžete všimnout větrných korouhviček, které měly původně identifikovat námořní lodě, ale později začaly zdobit střechy. Etnografické rybářské muzeum nabízí pohled na Nidu 19. století. V centru můžete navštívit také Muzeum jantaru s pěknými jantarovými šperky. Vyráběly se nejdříve z cínu, později ze dřeva. Západně od přístavu leží maják na vrchu Urbas vysoký 29 metrů.
Juodkranté a Hora čarodějnic
Kopec nazývaný Hora čarodějnic leží u jedné ze čtyř vesnic Kurské kosy – Juodkranté, pro kterou je charakteristická vůně uzených ryb. Kopec je porostlý borovicemi a nacházejí se tu dřevěné sochy vytvořené lidovými umělci. Tamní rozličné sochy ďáblů, čarodějnic a démonů jsou často fantaskní a groteskní.
Na jih od Juodkranté se nachází největší litevská kolonie volavek šedých a kormoránů. Kormoráni přilétají začátkem února, volavky o něco později. V květnu se rodí mláďata. Ptáci sem přilétají zejména kvůli bohatým zásobám ryb v laguně.