Nejstarší období - Příchod islámu - Námořní velmoc - Sajíd Veliký a jeho nástupci - Otec národa Kábús - Omán dnes
Nejstarší období
Území dnešního Ománu bylo první osídlenou oblastí na Arabském poloostrově. V místě zvaném Watajah na území Maskatského gubernorátu je doloženo osídlení již z doby kamenné, tedy z doby přibližně před 10 000 lety. Nálezy zde i na dalších místech země pocházejí z různých prehistorických období, od doby kamenné přes dobu heliocentrickou až po dobu bronzovou. Jedná se o zvířecí kosti, různé kamenné nástroje a pozůstatky tehdejšího ohniště. Z pozdější doby, tedy přibližně z roku 7 500 před naším letopočtem, byly nalezeny zaostřené předměty, pazourkové nástroje, škrabky a ručně dělaná keramika.
Na skalách a jeskynních stěnách v horách, především v oblastech Vádí Sahtan a Vádí beni Charús poblíž města Rustaq, byly nalezeny nástěnné kresby bojovníků a zvířat. Kresby často znázorňují ozbrojeného člověka čelícího divokým zvířatům. Naleziště z doby kamenné jsou i v pouštních oblastech země, například v lokalitě Sivan poblíž města Hajma v pouštním gubernorátu Al Wusta. Odtud pochází kamenné nože, dláta a různé zbraně jako hroty šípů a zakulacené kameny používané k hodu po divokých zvířatech.
V lokalitách Bat, Al Ajn a Džajlahna na jižním svahu pohoří Hadžár byly nalezeny specifické úlovité hrobky připisované civilizaci Magan. Tato civilizace je nazvaná podle stejnojmenného naleziště na malém ostrově poblíž metropole Spojených arabských emirátů Abú Dhabí. Nejznámější a nejzachovalejší památky na tuto civilizaci lze najít též v sousední zemi, konkrétně v lokalitě Hilli poblíž třetího největšího emirátského města Al Ajn. Civilizaci Magan lze zařadit do doby bronzové. Na Arabském poloostrově fungovala kolem roku 2000 před naším letopočtem a měla čilé styky s civilizacemi v Mezopotámii, tedy v dnešním Iráku.
V 6. století před naším letopočtem přišli na území dnešního Ománu Peršané a oblast kontrolovali po více než 1000 let až do 7. století našeho letopočtu. Postupně se zde vystřídalo několik perských dynastií. V 6. století před naším letopočtem to byli Achajmenovci. Postupně kolem roku 250 před naším letopočtem převzali moc v oblasti Perského zálivu Parthové a svůj vliv rozšířili i na území dnešního Ománu. Parthové vybudovali v oblasti síť obchodních stezek a pevností, které je chránily. Do jejich doby též spadá počátek budování zavlažovacích kanálů faladž, technických děl typických pro Omán, která umožňují život v jinak obtížně obyvatelných oblastech. Po pádu Parthské říše ve 3. století našeho letopočtu se k moci na území Ománu dostali perští Sasánovci a u moci se udrželi až do doby příchodu islámu.
Islám přichází do Ománu
Islám vznikl v 7. století našeho letopočtu v oblasti Hidžázu, konkrétně u měst Mekka a Medina ležících dnes v Saudské Arábii. Na území Ománu se rozšířil velmi rychle, ještě za života proroka Mohameda. Místní pouštní kmeny přijaly nové náboženství dobrovolně. Zásluha na tom se připisuje Amru íbn al Asovi. Tento šiřitel víry byl poslán samotným prorokem Mohamedem za tehdejšími vládci oblasti Džajfarem a Abdem. Oba dva vládci vyslyšeli výzvu k přestupu na novou víru. Od tohoto okamžiku do dnešní doby je Omán muslimskou zemí. Jelikož k přijetí islámu došlo ještě před jeho rozdělením na sunnitskou a šíitskou větev, je Omán jediným státem na světě, kde převažuje původní íbadijovská varianta víry. Duchovní hlavou země byl až do nedávné doby volený vládce zvaný imám. Funkce duchovního vládce často splývala i s funkcí vládce světského.
Území Ománu bylo důležité i v následujících staletích, kdy docházelo k expanzi islámu do jiných zemí a na jiné kontinenty. Ve válce mezi sunnity a šíity, která následovala po Mohamedově smrti, se mnohé bitvy odehrály právě na území dnešního Ománu. Díky své strategické poloze cestovali ománští námořníci do východní Afriky, na indický subkontinent a dostali se i do Číny a východní Asie. Kromě obchodu všude šířili i poselství nové víry, islámu.
Formálními světskými vládci Ománu byli chálifové ze sunnitských dynastií. A tak Omán patřil v letech 750–931 Umájjovcům vládnoucím povětšinou z Damašku. Po konci této nejslavnější arabské dynastie a krátkém období sporů mezi Abbásovci a Karmatiány se moci roku 934 ujali Abbásovci z Baghdádu. Po nich následovala od roku 1053 vláda Bujidů a následně tureckých Seldžuků. Seldžukové byli vyhnáni roku 1154, k moci se dostala arabská dynastie Nabhánovců, jejíž potomci vládnou v Ománu dodnes.
Omán námořní velmocí
S rozvojem námořního obchodu se Omán stával stále větší námořní velmocí a prosperujícím námořně orientovaným státem. Ománské lodi zvané dhau pluly za účelem obchodu i do velmi vzdálených destinací. Z města Sohár na severním pobřeží Ománu se stal jeden z nejdůležitějších přístavů arabského světa.
Na počátku 16. století se v oblasti Arabského poloostrova objevili Evropané. Jako první to byli Portugalci, nejprve zámořští objevitelé. Mimo jiné i Vasco da Gama, který na ománském pobřeží přistál cestou do Indie. V patách za objeviteli šlo vojsko. Portugalci se snažili potlačit a převzít vliv Ománu v Arabském moři, a tak jejich vojsko v roce 1508 ovládlo pobřežní část země. Své centrum přesunuli do dnešního hlavního města Maskatu a jeho okolí kontrolovali po dalších 140 let. Portugalci vybudovali po východní části Arabského poloostrova námořní i pozemní obchodní trasy. Podél těchto tras vznikla opevněná města v koloniálním stylu. Na místech portugalských pevností zůstala hlavní a největší města Ománu do dnešní doby.
Po Portugalcích přišli do země v rámci rozšiřování své blízkovýchodní říše Osmané. Území na okraji Arabského poloostrova však nekontrolovali dlouho. Záhy byli vyhnáni příslušníky jemenského kmene Bu Sajídů, potomky dávné arabské dynastie Nabhánovců. Roku 1741 vznikl formálně nezávislý stát Omán, a to jako první na kontrole cizích mocností nezávislý stát Arabského poloostrova.
Ománští imámové se snažili rozšířit svůj vliv i na ostatní Portugalci ovládaná území především ve východní Africe. V roce 1698 dobyla vojska ománského imáma Sajífa bin Sultána pevnost Fort Jesus, sídlo portugalské posádky v Mombase v dnešní Keni. Omán začal kontrolovat pobřeží východní Afriky a především pak strategicky významný ostrov Zanzibar. Ten byl důležitý jako křižovatka obchodních cest, místo obchodu s kořením a otroky. Postupně nabýval v rámci ománské říše stále většího významu, až sem nakonec přesídlil i samotný vládce Ománu.
V roce 1798 pronikli do Ománu Britové. Využili sporů mezi světským vládcem sultánem a duchovním vůdcem imámem. Za podpory sultána učinili z Ománu britský protektorát. Na dobu skoro 150 let tak vznikla situace, kdy nepřístupné vnitrozemí Ománu kontroloval imám, který sídlil nejčastěji v městě Nizwa. Jeho moc pramenila z vlády nad lokálními horskými kmeny. Kosmopolitnější pobřežní části země s centrem v Maskatu pak vládl sultán pod britským protektorátem.
Sajíd Veliký a jeho nástupci
Patrně největším ománským sultánem 19. století byl Sajíd bin Sultán zvaný též Sajíd Veliký. V roce 1837 přesídlil na Zanzibar a učinil z něj centrum své rozsáhlé říše. Na Zanzibaru vybudoval impozantní palác a zahrady. Jeho bohatství pocházelo především z trhu s kořením, cukrem a indigem. Naopak trh s otroky začal v této době upadat díky snahám Britů o jeho ukončení.
Po smrti Sajída bin Sultána došlo ke sporům o vládu nad impériem mezi jeho syny Madžídem a Thuwajmím. Za pomoci britské diplomacie došlo k urovnání sporů a rozdělení říše. Starší Madžíd získal vládu nad Zanzibarem a pobřežím východní Afriky. Na mladšího Thuwajmího zbyly chudší oblasti vlastního Ománu na Arabském poloostrově. Thuwajmího potomci vládnou v Ománu dodnes.
Po první světové válce kolem roku 1920 výrazně vzrostla moc imáma sídlícího v Nizwě. Za patronace Britů byla sjednána Síbská smlouva, která zaručovala autonomii vnitrozemským regionům Ománu pod vládou imáma. Po druhé světové válce a po objevení ropy ve vnitrozemí poloostrova se však tato smlouva začala ukazovat nedostatečnou. Imám za velké podpory Saudské Arábie začal usilovat o samostatný vnitrozemský stát. To vedlo k tak zvané horské válce, která skončila roku 1959 porážkou imámových sil a s tím spojeným koncem vlivu Saudské Arábie v oblasti. Jediným vládcem sjednocené země se za pomoci Velké Británie stal sultán Sajíd bin Tajmúr. Následně se ovšem objevila nová hrozba, na jihu země vzniklo za velké podpory Sovětského svazu a sousedního komunistického Jižního Jemenu silné marxistické partyzánské hnutí Lidová fronta za osvobození Ománu.
Otec národa Kábús
Dhofárské povstání vypuklo na jihu země již v roce 1961. Prvotní příčinou byla nedobrá hospodářská situace ománského jihu v porovnání s vyspělejším a bohatším severem země. Od 50. let navíc sílily po celém Arabském světě nacionalistické tendence, jejichž cílem bylo svržení absolutistických vládců v krajinách Perského zálivu. Povstání v Dhofáru se tak zaměřilo na svržení stárnoucího sultána Sajída bin Tajmúra a bylo koordinováno s akcemi marxistů v sousedním Jižním Jemenu. Zatímco původní Dhofárská fronta za osvobození byla vedena zejména konzervativními muslimy s ortodoxním pohledem na islám a místními kmenovými vůdci, od roku 1968 získalo v jejím vedení převahu marxistické křídlo podporované zejména Sovětským svazem a Čínou. Centrem operací byl nepřístupný a hornatý terén jižního Dhofáru.
Starý sultán již neměl sílu marxistickému povstání vzdorovat. V roce 1970 tak došlo k palácovému převratu a do čela země se dostal sotva třicetiletý syn sultána Sajída Kábus bin Sajíd. Získal na svou stranu konzervativněji smýšlející křídlo povstalců a nakonec za pomoci Velké Británie povstání porazil.
Kábus začal s rekonstrukcí a modernizací země, do té doby z větší části uzavřené vnějšímu světu. Byly stavěny nové silnice, nemocnice a školy po celé zemi. Finanční pomoc Ománu poskytla zejména Velká Británie a Spojené arabské emiráty. Dalším velkým zdrojem financí byly pochopitelně zásoby ropy a zemního plynu, které ovšem nejsou tak velké jako v okolních arabských zemích. Kábus se prohlásil nejenom sultánem, ale zároveň se stal i předsedou vlády a ministrem klíčových odvětví – financí, obrany a zahraničí. Další ministerská místa postupně obsadil svými stoupenci a příbuznými. Země byla přejmenována ze starého názvu Maskat a Omán na Sultanát Omán. Od roku 1996 je pak formálně absolutistickou monarchií, demokracie se zde tedy ani nepředstírá.
Omán dnes
Omán je sultanát a titul sultána je dědičný v dynastii Bu Sajíd. Jedná se i formálně o absolutistickou monarchii, jednu ze dvou na světě (spolu s Brunejí). Podle ústavy v zemi existuje i dvoukomorový parlament, který je však spíše sborem rádců jediného vládce sultána. Horní komora zvaná Státní rada či al alaud madžlís je jmenovaná samotným sultánem, dolní komora čili poradní shromáždění nebo aš šura madžlís je volena poměrně komplikovaným volebním systémem. Parlament ovšem nemá zákonodárnou moc, může jen zpochybňovat a doporučovat zákony především v oblasti sociální a hospodářské. Politické strany v zemi neexistují.
V rámci takzvaného arabského jara proběhly v únoru 2011 proběhly pouliční nepokoje v přístavním městě Sohár. Několik tisícovek demonstrantů vypálilo policejní stanici a dva státní úřady. Požadovali lepší životní podmínky a politické změny. Hnutí však nenašlo v zemi větší podporu a záhy opět utichlo.
Sultán Kábús zemřel 10. ledna 2020 po dlouhé nemoci. Za jeho nástupce byl v souladu se závětí zvolen o 20 let mladší bratranec Hajthaim bin Tarik. Hajtham se ve svém nástupnickém projevu zavázal pokračovat v politice svého předchůdce. A přes obtížná léta světové zdravotní a ekonomické krize se mu to zatím daří.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.