Nejstarší civilizace - Buddhistická Indie - Muslimský sever - Evropská nadvláda aneb souboj o Indii - Gándhí a indický odboj - Indická nezávislost - Indie jako suverénní stát
Jeďte do Indie a Nepálu v dobré partě
Nejstarší civilizace
Harappané
Již 4 500 let před naším letopočtem existovala na území dnešní Indie vyspělá Harappská kultura. Harappané obchodovali s Mezopotámií, vyvinuli systém vah a měr a za jejich období dosáhla vysokého stupně rozvoje výroba terakotových a bronzových figurek.
Archeologické naleziště z této doby se nachází ve městě Lothal u Ahmadábádu. Lothal je možné navštívit a z pedanticky přesného plánu města pozorovat značnou vyspělost a výrazný konzervatismus této prastaré civilizace. Harappská města měla často oddělenou akropoli, která sloužila k náboženským účelům, a mohutnou nádrž, která se zřejmě používala k rituálním koupelím. Velká harappská sídla měla značnou rozlohu – počet obyvatel nejvýznamnějšího města Mohendžodáro se odhaduje na 40 až 50 tisíc.
Do poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem se kultura údolí Indu nijak nelišila od ostatních velkých civilizací té doby. Odhalené pozůstatky, například šperky a modely vozů, do nichž se zapřahali voli, představují nejstarší důkazy význačné indické kultury. Hliněné figurky nalezené na těchto místech vedou k domněnkám, že Harappané uctívali bohyni Matku (později pojmenovanou Kálí).
Harappská civilizace začala upadat na počátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Za pádem harappské kultury stojí pravděpodobně nájezdy védských Árjů. Existuje však jen málo archeologických důkazů nebo psaných záznamů ve starověkých indických textech, které by tuto teorii potvrzovaly.
Árjové
Kmeny pocházející z Afganistánu a střední Asie začaly pronikat do severozápadní Indie zhruba od roku 1 500 př. n. l. Árjové (ze sanskrtského slova „vznešení, urození“) dobývali území postupně. První generace se usazovaly v povodí řeky Indus a odtud pokračovala invaze védských kmenů do úrodné oblasti k povodí řeky Gangy. Nakonec tyto kmeny ovládly celou severní Indii až k Vindhijským horám.
Během tohoto období (1500–1200 př. n. l.) byly napsány posvátné texty, tzv. védy (doslovně „vědění“), které se předtím po řadu století šířily ústním podáním. Nejstarší védské texty byly sebrány a sepsány jako Rigvéda před více než třemi tisíci lety. Védy se pokládaly za slovo boží a základ hinduismu. Sbírku tvoří více než 1 028 hymnických zpěvů rozdělených do deseti knih, jež obsahovaly modlitby za blahobyt a dlouhý život, stejně jako vysvětlení počátků světa.
V této době se již společnost dělila na čtyři vrstvy, tzv. varny. Toto rozvrstvení se později stalo základem pro rozvoj hinduistického kastovního systému.
Buddhistická Indie
Zakladatelem první velké indické říše byl Čandragupta Maurja. Maurjovská říše se rozkládala na velké části severní Indie. Hlavním městem této říše byla dnešní Patna. Maurjové dokázali ovládat tak rozlehlé území pomocí výkonné byrokracie organizované místními vládami a přísného systému rozdělení obyvatelstva do sedmi kastovních skupin.
Svého vrcholu dosáhla říše za vlády císaře Ašóky (2. stol. př. n. l.), která byla obdobím rozkvětu umění, sochařství a stavitelství. Na Ašókově pověsti krále-filosofa se do značné míry podílely skalní a sloupové nápisy, jež nechal vytesat do kamene na různých místech své říše. Používal je k šíření mravních zásad a také k vymezení obrovské rozlohy svého území.
Král Ašóka byl překvapivě buddhistou a buddhismus prohlásil za státní náboženství. Dobu Ašókovy buddhistické Indie připomínají například významné památky, které se dochovaly v Sarnáthu ve státě Uttarpradéš (v místě, kde Buddha pronesl své první kázání). Dalším místem je Sánčí ve státě Madhjapradéš, kde se nachází skupina prastarých stúp.
Muslimský sever
Na počátku 11. století n. l. byla severní Indie zasažena muslimskými vpády ze severozápadu. Na počátku islámské expanze stál Mahmúd z Ghanzy. V letech 1001 až 1025 n. l. Mahmúd podnikl celkem sedmnáct loupežných nájezdů do Indie, jejichž vyvrcholením byla výprava do gudžarátského Somnáthu, kde se nacházel slavný Šivův chrám. Chrám byl vyloupen a rozebrán a materiál byl použit na výstavbu mešit. Takto postupovala většina panovníků z tohoto období.
Muslimové se zde na pár století usídlili a založili tzv. Dillíský sultanát, na kterém se vystřídalo mnoho dynastií. V tomto období byl vybudován slavný minaret Kutub minár, jedna z nejvýznamnějších staveb a symbolů Dillí.
Mughalové
Mughalská říše byla mocná, ve svém vrcholném období zabírala téměř celý subkontinent. Její význam však nespočívá jen ve velikosti. Mughalští vládci stáli v čele zlatého věku umění a literatury a jejich vášní bylo stavitelství. Architektura této doby, Šáhdžahánův vznešený Tádž Mahal, patří od roku 2007 mezi sedm divů světa.
Zakladatelem Mughalské dynastie byl Čingischánův potomek Bábur, panovník mongolského původu, na nějž byl patřičně hrdý. V roce 1525 se Bábur vydal ze svého sídelního města Kábulu do Pandžábu. Převahu mu zajistila znalost střelných zbraní a umění důmyslných manévrů. Díky těmto cenným poznatkům v oblasti vojenství se Báburovi v bitvě u Panipátu roku 1526 podařilo porazit početnější armádu Dillíského sultanátu.
Král Akbar byl po Báburovi dalším významným vladařem, který se navždy zapsal do dějin Indie. Během své devětačtyřicetileté vlády dokázal říši rozšířit a upevnit tak, že nakonec ovládal gigantické území.
Přesně podle svého jména, které v arabštině znamená „velký“, byl Akbar pravděpodobně největší z Mughalů. Nejen že měl válečnické schopnosti, které se v té době od panovníka vyžadovaly, byl však také spravedlivý a moudrý a věnoval se kultuře. Na rozdíl od svých muslimských předchůdců pochopil, že hinduistů je v Indii tolik, že je nejde podrobit. Akbar sice nebyl nijak svatý, nechvalně se proslavil masakry v boji o pevnost Čitaur, ale zasloužil se o zapojování místních hinduistů do státní správy. Dovedně je využíval jako poradce, generály a správce. Akbar se také hluboce zajímal o náboženské záležitosti, a dokonce založil nové náboženství založené na základech všech dosavadních.
Dalším významným panovníkem byl král Šáhdžahán, jenž si zajistil své postavení císaře tím, že dal popravit všechny své mužské příbuzné, kteří mu stáli v cestě. Z období jeho vlády pocházejí některé z nejkrásnějších indických památek připomínajících slávu Mughalů. Kromě Tádž Mahalu dohlížel na stavbu Červené pevnosti v Dillí a přeměnil pevnost v Ágře na palác, který se později stal jeho vězením.
Posledním z velkých Mughalů byl Aurangzéb (vládl v letech 1658–1707), který uvěznil svého otce Šáhdžahána a po dvouleté bratrovražedné válce se chopil vlády. Postrádal však diplomatické schopnosti, jaké měl například Akbar, a vydal se cestou náboženské netolerance a tvrdého prosazování islámského náboženství.
Evropská nadvláda aneb souboj o Indii
Prvními Evropany, kteří dorazili do Indie, byli Portugalci. V roce 1498 připlul na pobřeží dnešní Kéraly Vasco da Gama, když obeplul mys Dobré naděje. Touto průkopnickou cestou otevřel Portugalcům cestu k získání sto let trvajícího monopolu na obchod Evropy s Indií a Dálným východem. Z dlouhodobé perspektivy však Portugalsko nemělo dostatek prostředků, aby si udrželo světové impérium, a po příchodu Britů a Francouzů bylo rychle zatlačeno do pozadí a izolováno.
V roce 1600 udělila královna Alžběta I. Společnosti londýnských kupců obchodujících ve „východních Indiích“ (zkráceně Východoindická společnost) monopolní práva na britský obchod s Indií.
Dalšími Evropany v Indii byli Francouzi, kteří tu v roce 1672 založili osadu Pudučeri (Pondichery), kde jsou stále patrné nezaměnitelné architektonické skvosty francouzské elegance.
Více než století trvalo soupeření Britů a Francouzů o ovládnutí indického obchodu. V jednu dobu se dokonce zdálo, že Francouzům se podaří získat vliv nad subkontinentem. Tyto naděje však skončily podepsáním dohody s Brity o ukončení všech politických sporů.
Britská Indie
Na začátku 19. století již byla Indie fakticky pod britskou nadvládou, i když ji stále tvořila pestrá směsice států, z nichž mnohé byly podle jména nezávislé a vládli jim mahárádžové. Zatímco tato knížectví spravovala svá vlastní území, vytvořil se i systém centrální vlády.
Od roku 1784 začala britská vláda v Londýně přebírat dohled nad záležitostmi Indie. Britská vláda v Indii se i nadále soustřeďovala hlavně na obchod a zisk, což vedlo k dalekosáhlým změnám. Rozvíjela se těžba železné rudy a uhlí, hlavními plodinami se staly čaj, bavlna a káva. Začala se budovat rozsáhlá železniční síť, která se používá dodnes. Britové také zavedli angličtinu jako místní úřední jazyk.
Gándhí a indický odboj
V srdcích mnoha Indů však zůstávala touha po svobodě bez cizích vládců. Opozice vůči Britům začala narůstat na přelomu 19. a 20. století. V jejím čele stál Indický národní kongres, nejstarší politická strana v zemi, který začal požadovat účast na správě Indie.
V dubnu 1919 došlo ve státě Pandžáb k mohutným protestům, po nichž následovaly nepokoje v Amritsaru. Britové sem poslali vojenský oddíl, aby zasáhl a odpor potlačil. Na přímý rozkaz generála zahájili vojáci nelítostnou střelbu do davu neozbrojených protestujících, kteří se účastnili pokojného shromáždění, a zabili přes tisíc lidí. Zprávy o tomto masakru se rychle rozšířily po celé Indii a proměnily obrovské množství umírněných, apolitických Indů ve stoupence Indického národního kongresu.
V této době nalezlo hnutí Kongresu nového vůdce v Mohandásu Gándhím. Ne každý, kdo se odboje účastnil, souhlasil s Gándhího politikou nenásilí, přesto zůstal on i Kongres v čele kampaně za nezávislost.
Protože účast Indů na politické moci byla stále vyšší a masové hnutí vedené Gándhím získalo značnou podporu, začali muslimové uvažovat o své vlastní blízké budoucnosti. Velká muslimská menšina si uvědomila, že nezávislou Indii budou ovládat hinduisté a že i přes spravedlivý přístup Gándhího nebudou možná ostatní členové Kongresu ochotni se o politickou moc dělit.
V 30. letech minulého století se muslimové stále více zaobírali myšlenkou na vytvoření samostatného muslimského státu.
Indická nezávislost
Vítězství Labouristické strany v britských volbách v červenci 1945 dramaticky změnilo politickou situaci. V této době se stala indická nezávislost legitimním cílem britské vlády. Přes tuto dobrou vůli však Britové nemohli najít rozumné řešení, jak vyhovět rozdílným požadavkům obou hlavních indických stran.
Muhamád Alí Džináh, vedoucí představitel muslimské ligy, prosazoval samostatný islámský stát, zatímco Kongres, který vedl Džaváhral Néhrú, usiloval o nezávislou velkou Indii.
Rozdělení Indie na samostatnou hinduistickou a muslimskou část však bylo nesmírně složité – ve skutečnosti se ukázalo téměř nemožné zakreslit hraniční čáru. Některé oblasti byly čistě hinduistické nebo muslimské, v jiných však bylo obyvatelstvo rovnoměrně promícháno. Navíc se oba muslimské regiony nacházely na opačných stranách země. Nestabilita takového uspořádání byla zřejmá.
Uplynulo dalších 25 let, než k rozdělení skutečně došlo, a z východního Pákistánu se stala Bangladéš. Významným milníkem se však stal 15. srpen 1947, den, kdy se zrodila svobodná Indie a Pákistán.
Indie jako suverénní stát
Džaváharlál Nehrú, první předseda vlády nezávislé Indie, se snažil vést zemi směrem k politice neangažovanosti a vyvažovat vztahy s Británií.
26. 1. 1950 byla přijata první indická ústava a země prohlášena republikou.
Indie si v současnosti udržuje přátelské vztahy s většinou zemí, ale roky, které následovaly po vyhlášení nezávislosti, jsou poznamenány neustálými konflikty s Čínou a Pákistánem o území Kašmíru a Arunáčalpradéše.
Indie je zakládajícím členem OSN a do velké míry přispěla k úspěchu operací OSN probíhajících na čtyřech kontinentech.
Autorkou textu je Kateřina Hapalová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.