Řecko – Ελλάδα 2010

cestopis Radky Bátorové ze zájezdu do Řecka

Poznávací zájezd s CK Mundo 10. – 26. 9. 2010

Sestava:

Vítek Novák, Radka Bátorová, Honza Bátor, Jirka Borovička a dalších 39 účastníků

Naši průvodci:

Jakub Kubačka, Michaela Smékalová, Soňa Kolářová

Řidiči:

Fanda a Pavel

Doprava:

Fialový autobus Bova s klimatizací

Pozn.: Řecké názvy v následujícím textu uvádím velmi často v počeštěné podobě (např. Soluň), jindy zanechávám název pouze transkribovaný z alfabety do latinky (Ioannina). Konzervativně píšu např. katholikon, nikoliv katolikon. Také kolísají délky samohlásek (Héfaisteion x Pella) – zde se řídím citem nebo užitím v literatuře. O shovívavost prosím také v případě skloňování starořeckých i novořeckých vlastních jmen. Hlavním účelem tohoto deníku není faktografická přesnost, ale zaznamenání prchavých vzpomínek a inspirace pro budoucí cestovatele a klienty CK Mundo.

Úvod

Jednoho podzimního večera jsme se s Vítkem rozhodli, že na naši třetí společnou dovolenou vyrazíme konečně do zahraničí (Tatry za cizinu nepovažujeme). Nad stránkami a letáky CK Mundo jsem pravidelně slintala už od roku 2006, kdy se brácha Honza zúčastnil zájezdu na Korsiku , jenže tehdy chyběly finance i spolehlivý partner. V lednu jsme tedy netrpělivě otevřeli webovky s novou nabídkou. S původní nejasnou představou, že chceme jet třeba na zájezd do Skotska nebo do Švýcarska, padly naše zraky na ŘECKO. Vyhovoval termín i cena, program nás uchvátil, takže jsme krátce nato zájezd zarezervovali. Přemluvit Honzu (člověk s dobrým orientačním smyslem se na Balkán vždycky hodí) a jeho kamaráda Jirku už bylo snadné. A tak se zrodil náš kladenský, přesněji rozdělovsko-sítensko-lidický tým.

Před odjezdem

Po doplacení zájezdu jsme si opatřili tištěného průvodce, ale vědomostně jsme se na cestu téměř nepřipravovali, většinu informací jsme vstřebávali od průvodců živých. Zbývalo už jen vyměnit eura, vypůjčit pár forintů, objevit výprodej s plavkami, nakoupit něco k snědku a začít balit. Těsně před odjezdem jsem konečně sehnala přepravku, která by se vešla pod sedadla autobusu.

V den D nás smluvený odvoz v podobě Vítkovy sestry vyzvedl přesně v půl čtvrté před domem a v 17.00 jsme vystupovali u benzínky Agip na Černém Mostě. Honza s Jirkou, které vezl tatínek, tam už delší dobu čekali. Ověřili jsme si, zda kluci přivezli řízečky i pro mě s Vítkem (my jsme měli na revanš kakaovou buchtu). Ohodnotili jsme též podpůrné nápoje – delikátní meruňkovici a Jirkův poněkud silný calvados.

Postupně přibývali mladí lidé se zavazadly, naši budoucí spolucestovatelé. Konečně přijel i růžovofialový autobus, se seznamem z něj vystoupila Soňa (poznali jsme ji podle fotky na netu) a kolem ní se začali rojit účastníci, jejich příbuzenstvo a bagáž. Honza nás nahlásil, naložili jsme zavazadla do úložného prostoru a na palubu jsme si vzali batůžky, jídlo v přepravce a z taktických důvodů i jeden spacák. Usadili jsme se do pohodlných sedaček (po několika hodinách jízdy jsem názor změnila) a mohli vyrazit za poznáním. Cestovatelský deník konečně začíná:

10. 9. 2010 Pátek

Z Černého Mostu jsme vyjeli přesně v 17.40. Objeli jsme čtvrtinu Prahy a najeli na dálnici na Brno. Kolem půl deváté jsme v Brně na parkovišti mezi nádražím a Tescem vyzvedli hlavního průvodce Jakuba s jeho slečnou Pavlou a další 3 účastníky. Později jsme zjistili, že z Hradce Králové vyjížděly jen Irča s Eliškou. Už jsme byli téměř kompletní, a tak se nám za Brnem konečně dostalo uvítání a především začalo seznamování s průvodci. To probíhá tak, že Soňa s Kubou a flaškou čehosi procházejí uličkou a s každým se seznámí, připije se, prohodí se pár slov, připije se případně znovu, například naší meruňkou, a pokračuje se dál. A hned byla v autobuse uvolněnější nálada.

Hranicemi se Slovenskem jsme projeli v 22.10 a po 23. hod jsme v Bratislavě vyzvedli poslední dva cestovatele – Silvu s Andrejem. To už ale většina klimbala. Na hranicích s Maďarskem jsem se vzbudila a zaznamela další čas průjezdu – 0.05. Kolem Budapešti jsme projížděli zhruba ve dvě v noci (probudil mě déšť a poté střídání řidičů) a ve 4.40 nás vzbudili kvůli kontrole pasů na maďarsko-srbských hranicích Roszke – Chorgoš (v cyrilici Хоргош). Do Srbska jsme vjeli v 5.10.

11. 9. 2010 Sobota

Brzy se začalo rozednívat, ale kolem silnice E75 byla nudná rovina, takže jsme neměli na co koukat a spali jsme dál. Po šesté hodině jsme dali srbskou „hygienickou pauzu“, vyčistili jsme si zoubky a pokračovali v cestě. Projeli jsme poněkud ošuntělým Bělehradem (Београд; zajímavější pohledy byly při přejezdu mostu přes řeku Sávu, která se kousek dál vlévá do Dunaje). Dýchla na nás exotika a krajina začala být členitější a zelenější. Kuba nám o městě řekl pár slov a především nám vyprávěl o rozpadu Jugoslávie, přesunech obyvatelstva a hlavně o nepochopitelných genocidách.

Na území Makedonie jsme vjeli ve 13.55 a hned na hranicích jsme si směnili eura za makedonské denáry (100 MKD odpovídalo 40 Kč; za 15 € pro nás čtyři jsme dostali 910 MKD). Před příjezdem do Skopje (Скопје, původně Skupi, za Turků Üsküp) nás Kuba se Soňou s makedonským hlavním městem seznámili, rozdali nám mapky a s jejich pomocí doporučili, co stojí za vidění. Tento systém nám plně vyhovoval – každý si v dané lokalitě udělá program podle svého, ale o informace nepřijde. Představa, že bychom chodili v houfu za průvodci s vlaječkou v ruce, mě značně děsila.

V centru Skopje jsme zaparkovali v 15.30 a na 18.00 byl určen sraz u autobusu. Moc času jsme tudíž neměli, a tak jsme rovnou vystartovali. Městem protéká řeka Vardar (Vardar bude možná inspirací pro nový název Makedonie, která by tak vyřešila spory s Řeckem. Řekové totiž ostře nesouhlasí s využíváním názvu a symbolů historické Makedonie patřící většinou svého území i kulturou právě Řecku), která Skopje zhruba rozděluje na severní muslimskou část s bazarem a citadelou a na jižní část křesťanskou. Nejprve jsme prohlédli zrekonstruovaný chrám Matky Boží (zničen Bulhary za 2. sv. v.) a přešli přes Vardar po třídě Stiv Naumov (makedonský národní hrdina, partyzán). Podél pěší zóny s moderními kavárnami jsme došli na Náměstí Makedonie s jezdeckými sochami bojovníků proti osmanské nadvládě Goce Delčeva (1872-1903) a Dame Grueva (1871-1906) a především s Kamenným mostem z 15. století. Prošli jsme po historickém mostě, na jehož konci stojí sochy Cyrila s Metodějem a Klimenta s Naumem. Ocitli jsme se v turecké čtvrti Čaršija plné obchůdků (především zlatnictví) a kaváren, propletli jsme se k pevnosti Kale, z níž jsme mohli obdivovat celé město a Kříž tisíciletí na vrcholu Vodno (největší kříž na světě). Od pevnosti jsme přešli k mešitě Mustafy Paši.

Bazar a další mešity jsme už nestíhali, taktéž jsme vynechali sochu zdejší rodačky Matky Terezy na protějším břehu. V peněženkách nás tížily denáry, a tak jsme radši zašli na večeři. Po proluštění jídelníčku jsme si dali 4krát deset šulánků výborného kebabu s pečivem a oblohou, na zapití pivo Skopsko – vše za 710 MKD. A pak jsme už mastili k autobusu.

Na předměstí Skopje jsme rozbili stany v kempu, který naprosto předčil moje očekávání co do hygienického zázemí. Stejně tak všechny řecké kempy mile překvapily. Večer se konala první seznamovací karimatka párty. Foukal vítr a vedle kempu se konala velká svatba s živou hudbou, takže jsme při představování většinu jmen stejně neslyšeli. Alespoň jsme poslali kolovat meruňku.

12. 9. 2010 Neděle

V sedm ráno jsme vstali, sbalili stany a v 8.00 jsme spořádaně seděli v autobuse připraveni k výjezdu. Během cesty krásnými horami nám Kuba vyprávěl o helénistickém období: o expanzi Makedonské říše za Filipa II. a jeho syna Alexandra Velikého, o době po Alexandrově smrti v r. 323 př. n. l., kdy si obrovskou říši rozdělili jeho vojevůdci diadochové, a také o připojení Řecka jako kolonie k Římské říši roku 146 př. n. l.

V 10.45 (hodinky jsme si posunuli na 11.45) jsme konečně přejeli na území Helénské republiky (přechod Bogorodica – Evzoni). Na hranicích se k nám připojila průvodkyně Míša, pro niž je Řecko druhým domovem. Nyní mohu připojit několik základních údajů o zemi:

• Rozloha: 131 940 km²
• Počet obyv.: 11,295 mil. (r. 2010)
• Nejvyšší hora: Mytikas (2 917 m)
• Náboženství: řecká ortodoxní církev
• Jazyk: novořečtina (moderní řečtina vychází z řečtiny helénistické, jež vznikala na základě attického dialektu jako tzv. koiné dialektos (obená řečtina užívaná v celé říši). V novořečtině se rozlišuje katharevusa (formální řečtina, oficiální jazyk státní správy, justice, školství, vědy a tisku) a dimotiki (lidová řečtina, která byla v roce 1976 uzákoněna jako spisovná forma řečtiny).)
• Vznik novodobého Řecka 25. 3. 1821
• Vstup do NATO r. 1952, EU r. 1981

Administrativní rozdělení: 54 prefektur v rámci 13 krajů a 1 autonomní region (Athos)

• 1. Attika – Athény, Východní Attika, Západní Attika, Pireus
• 2. Střední Řecko – Euboie, Eurytanie, Fókida, Fthiótida, Boiótie
• 3. Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň
• 4. Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno
• 5. Východní Makedonie a Thrákie – Drama, Evros, Kavala, Rhodope
• 6. Epirus – Arta, Ioaninna, Preveza, Thesprotie
• 7. Iónské ostrovy – Korfu, Kefalonie a Ithaka, Lefkada, Zakynthos
• 8. Severní Egeis – Chios, Lesbos, Samos
• 9. Peloponés – Arkádie, Argolida, Korinthie, Lakónie, Mesínie
• 10. Jižní Egeis – Dodekany, Kyklady
• 11. Thesálie – Karditsa, Larissa, Magnesia
• 12. Západní Řecko – Trikala, Achaia, Aitólie-Akarnánie, Elis
• 13. Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kadtorie, Kozani

Ve 13.05, přesně ve chvíli, kdy se začalo trhat plátno filmového Trháku, jsme dorazili k první, v polích skryté, archeologické lokalitě. Pella (Πέλλα) byla od roku 410 př. n. l. hlavním městem Makedonie a r. 356 př. n. l. se zde narodil Alexandr Veliký. Archeologové tu objevili unikátní oblázkové mozaiky zachycující lovecké výjevy (Dionýsos jedoucí na levhartovi, Lov lvů...). Po hodině a půl jsme ještě popojeli k nově otevřenému muzeu v Pelle a provedli rychloprohlídku.

Z Pelly jsme se v 16.45 přesunuli do městečka Vergina (Βεργίνα). Roku 1977 objevil archeolog Manolis Andronikos hrobku Filipa II. Makedonského (indicie: lebka měla poškozenou oční jamku, ostatky byly uloženy ve zlaté schránce zdobené makedonským sluncem). I další nálezy honosných hrobek a zlatých předmětů dokládají, že právě zde leželo Aigai, první hlavní město říše (od 650 do 450 př. n. l.). Naleziště je na seznamu světového dědictví UNESCO.

Ve Vergině jsme navštívili muzeum vybudované přímo v tumulu s hrobkami makedonské elity. Tmavé prostory s vkusně nasvícenými zlatými artefakty a především pohled na zdobený vstup do Filipovy hrobky budily až mystický dojem.

Z Verginy jsme pokračovali prefekturou Pieria (z této oblasti pochází pěvec Orfeus), cestou jsme míjeli správní centrum Katerini či naleziště starověkého města Díon. Zakempovali jsme u městečka Litochoro (Λιηότφρο) ležícího v podhůří Olympu. Ještě v autobuse jsme dostali informace k průběhu dalšího dne. Urychleně jsme postavili stan a šli vyzkoušet moře. Koupali jsme se už za tmy, ale bylo to příjemné osvěžení. Až dnes pozdě odpoledne se z mraků vylouplo sluníčko. Konečně!

13. 9. 2010 Pondělí

„Kdo chce na Olymp, ať sedí v 6.00 v autobuse.“ Tak zněl jasný pokyn, který jsme stejně jako drtivá většina zájezdu vyslyšeli. Vstávání za tmy v 5.00 moc příjemné nebylo (ostatně za tmy jsme kvůli řeckému času vstávali téměř pokaždé). Alespoň jsme nemuseli skládat stan. Připravili jsme si jen batůžky se svačinou a pitím, nazuli pohorky a v určený čas jsme už snídali v autobuse. Mysleli jsme, že přibližování k Olympu v klidu prospíme, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká...

Fanda projel spícím Litochorem a začal stoupat. Přidaly se pěkné serpentiny, jenže silnice se začala nebezpečně zužovat, navíc na ní bylo napadané kamení. Moc jsme toho ve tmě neviděli, průběh divoké cesty však Fanda živě glosoval. Jen škoda, že zadní část vozu a spící kliďasové nic neslyšeli. Řidičovo závěrečné „tramtadadá“ oznámilo šťastný dojezd na výchozí bod naší túry – parkoviště Prionia (Πριόνια; 1 100 m n. m.). Start na Olymp (Όλσμπος) za svítání přesně v 7.00.

Svižný začátek cesty zpočátku příjemně zahřál, ale postupně mi začaly ubývat síly. Při první hromadné pauze po hodině stoupání lesem jsem už měla jazyk na vestě a oblečení se dalo ždímat.

Alespoň na nás v průseku stromů vykoukl nádherně nasvícený masiv Olympu s nejvyšším vrcholem Mytikas (2 917 m n. m.). Konečně jsem pochopila, proč nás Kuba několikrát varoval, že stoupání nebude nejlehčí. V druhé fázi cesty jsem už začala přehodnocovat své ambice a při další pauze jsem věděla, že dál než na chatu pod Olympem to prostě nepůjde. S Jirkou jsme poslední úsek cesty šli velmi zvolna a přitom jsme si obhajovali naše rozhodnutí: 1. V ČR nejsou takové kopce, takže jsme neměli kde trénovat. 2. Klepou se nám nožky únavou, tudíž bychom si zaručeně způsobili nějaký úraz, a my si přece nechceme nechat zkazit celou dovolenou. 3. Kvůli mokrému tričku se nastydnu, proto se musím usušit na chatě. 4. Určitě si při náročném sestupu namůžu kolena. 5. Kopce nad námi se halí v mlze, na Mytikasu tedy neuvidíme na krok. 6. Všechno kolem nás je Olympský národní park, šlapeme v masivu Olympu, takže doma můžeme říkat, že jsme na Olympu byli (Mytikas stejně většina lidí nezná). 7. Vracet se z rozcestí těsně pod vrcholem by nás třeba mrzelo ještě víc. 8. Stoupání mnohdy po čtyřech k samotnému cíli by jedinci se závratí nemuseli zvládnout. Vítek se k nám solidárně připojil, zato Honza na nás nečekal ani u chaty.

Na chatě Spilios Agapitos (2 040 m n. m.; dosažena v 9.50) platí zajímavé pravidlo: kdo se tu zastaví a nechce si nic objednávat, musí zaplatit 1,60 € (v ceně je užití WC, úkryt před deštěm a snězení vlastního jídla), takže je výhodnější dát si za Euro alespoň čajík nebo svačit mimo chatu. S Vítkem jsme si dali olympský bylinkový čas s medem, pivo Mythos a vyhlášenou fazolačku. Mezitím se vytvořili dva týmy, z nichž ten výkonnější vedený Kubou se vydal na další cestu vzhůru do mlhy. Méně zdatná Míšina skupinka, nazvěme ji raději pohodářská, si odpočívala na chatě, kde k naší radosti zapálili oheň v krbu. Nebylo proč spěchat zpět k autobusu, a tak jsme si povídali a sušili se, dokud na chatu nedorazili úplně všichni. Ve 12.15 jsme se zvedli k odchodu.

Při sestupu jsme se míjeli s karavanou mul, z čehož jsme byli všichni nadšení. Konečně se objevily sluneční paprsky a příjemně se oteplilo. Na parkoviště jsme došli ve 14.45. Doplnili jsme tekutiny, posvačili jsme, prošli jsme se po okolí a slunili se u říčky Enipeas. Do půl sedmé postupně došli všichni – uřícení, spálení za krkem a někteří i kulhající. Nutno přiznat, že ti, kteří na rozdíl od naší šestnáctky pokračovali v cestě, rozhodně nelitovali. Podle Honzova vyprávění se během náročného stoupání rozestoupili mraky a vrchol se tak obnažil i těm, co došli na rozcestí Skala (2 866 m n. m.). Statečná desítka Mytikas dobyla. No a my třeba někdy příště...

Cestou zpět do Litochora jsme si za světla užili zatáčky a Míša nám povídala o partizánské minulosti tohoto kraje, v Litochoru rovněž odstartovalo povstání proti osmanské nadvládě v Makedonii (1878). Opět jsme se stihli vykoupat v moři, večeři jsme vařili už při baterce. Na další zábavu dnes energie nezbyla.

14. 9. 2010 Úterý

Start v 8.00. Den jsme zahájili prvním nákupem v řeckém supermarketu. Ceny a sortiment nás poněkud zklamaly – těšili jsme se na bohatý výběr ovoce a zeleniny, levná vína a sýry. Z řeckých produktů jsme ukořistili υφμί (chléb), kozí sýr a sušenky... Po zabudování potravin do přepravek pod sedadly a posnídání Croissantů jsme projeli Čechy oblíbené středisko Leptokaria a v 9.15 jsme zastavili pod hradem Platamonas u stejnojmenného městečka. Hrad postavili křižáci počátkem 13. století, ještě předtím zde stál hrad byzantský. Dominantu této oblasti jsme si jako jediní návštěvníci v poklidu prohlédli, nejkrásnější byly výhledy na pobřeží Olympské riviéry.

Ze středověku zpět do antiky. Čekal nás relativně dlouhý přejezd na jih. Během sledování dokumentu o Delfách jsme opustili prefekturu Pieria, tedy i celou Makedonii, projeli poměrně nížinnou Thesálií (s centrem Lárisa) až do regionu Střední Řecko. Ve 12.45 jsme zastavili jihovýchodně od města Lamia v Thermopylách (Θερμοπύλες), které byly podle sirných pramenů pojmenovány jako „Teplé brány“ (Hérakles se zde prý snažil zbavit Hydřina jedu v plášti, proto je voda horká.). Roku 480 př. n. l. se v průsmyku odehrála významná bitva Řecko-perských válek. Obhlédli jsme památník se sochou spartského krále Leonida s vyrytým nápisem Μολὼν λαβέ (Pojď si pro ně! – odpověď na Xerxovu výzvu, aby Řekové odevzdali zbraně). Vedle stojí novější památník se sochou Érota věnovaný sedmi stům Thespianů a také schéma s průběhem bitvy. Připomínám známý Simónidův epitaf:

Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.

Z Thermopyl, ve starověku ležících přímo u moře, jsme začali stoupat do hor. Při šplhání serpentinami se nám podařilo píchnout kolo. Jelikož se nedalo dost dobře vystoupit z autobusu do křoví u silnice, vyskočil jen Kuba natrhat místní flóru. Během rychlé opravy proběhla přednáška o středomořských stromech a keřích v tzv. macchii (vavřín, myrta, kručinka, pistácie atd.) a Míša vedla zábavný rychlokurz řečtiny. Od pozdravů a poděkování jsme se dostali i k praktickým větičkám typu „Pojď ke mně do stanu“. Brzy jsme mohli pokračovat krajinou pohoří Parnas v prefektuře Fókida.

Hlavním bodem dnešního programu byly Delfy (Γελθοί). Toto mystické místo bylo původně zasvěceno bohyni země Gaie. Její svatyni střežil drak s hadím tělem Pýthón. Jak bylo předpovězeno, zabil ho bůh slunce Apollón (Pýthón totiž na Héřinu žádost pronásledoval jeho matku Létó) a založil chrám a věštírnu. Právě na počest porážky Pýthóna se začali konat Pýthijské hry. V 8. až 6. století př. n. l. byly Delfy na vrcholu slávy. Źádné důležité rozhodnutí se neobešlo bez Pýthiiny věštby „tlumočené“ kněžími, všechny státy zde vystavěly svoje pokladnice.

Naše skupinka zahájila čtyřhodinovou prohlídku návštěvou Posvátného okrsku. Po Svaté cestě lemované obětními dary a pokladnicemi jsme vystoupali k Apollónovu chrámu (4. stol. př. n. l.). Okolní hory, sloupy svatyně, slunce a bouřkový mrak vytvářely úchvatné kontrasty. Pokračovali jsme k nádhernému divadlu a ke stadionu (délka 177 m).

Kolem posvátného Kastalského pramenu, v němž se museli umýt všichni příchozí i samotná Pýthie, jsme prošli ke Gymnasiu, které je kvůli svahu vystavěno ve dvou úrovních. Jinoši zde trénovali v palaistře (cvičiště), stály zde i šatny, lázně a bazén. Posledním bodem byla Marmaria, okrsek zasvěcený Athéně Pronaia. Právě zde se mezi dvěma chrámy nachází kruhový Tholos zabrazovaný na většině pohlednic z Delf. Známé tři dórské sloupy (z původních dvaceti) byly stejně jako sloupy Apollónova chrámu restaurovány.

Zbylý čas jsme využili k návštěvě Míšou doporučeného bistra v přilehlém městečku, které žije z turistického ruchu (bylo vystavěno jako zázemí pro archeology). Objednali jsme si řecký salát, gyros s hranolky a tzatziki, Honza zvolil souvlaki a sezónní salát (kompletní menu stálo 8 €, džbán s vodou je samozřejmostí). Postupně se u stolků vystřídal téměř celý mundí zájezd. Restauraci vedl Albánec, takže jsme se zatím nedozvěděli, jak jsou nebo spíše nejsou Řekové pilní. Albánec totiž, vida plnící se stolky, povolal zřejmě svého bratra v civilu a opravdu se snažil. Přesto jsme docela dlouho čekali.

Nevýhodou řeckého menu je, že se nejprve podává salát a na hlavní jídlo je už málo místo, zvlášť v časovém presu. Vydala jsem se tedy k Albánci a angličtinou spojenou s pantomimou mu naznačila, že jídlo sice bylo delicious, ale že mi brzy praskne bříško, takže to potřebuju zabalit s sebou. Jirka se ke mně okamžitě přidal. Ještěže je to dnes standard, jinak bychom museli snad půlku porce vrátit. I tak nebyl kvalt zpět k autobusu nejpříjemnější, navíc jsem ještě musela na Vítkovu žádost zakoupit pohlednici s obscénním motivem, jak dokládá výše přiložený obrázek. Alespoň jsme se zasmáli.

Návrat v 19.15 jsem sice stihli včas, ale mrzelo mě, že jsem nestihla alespoň na chvíli navštívit místní muzeum (do muzeí v Řecku platí pro studenty vstup zdarma stejně jako do všech archeologických památek). Kdybych si jídlo nechala od kluků objednat, viděla bych slavnou bronzovou sochu Vozataje, pupek světa Omphalos, Sfingu z Naxu nebo Kleoba a Bitóna.

Do kempu Chrissa jsme se museli vrátit k vesnici Chrisso kousek před Delfami, ke kterým mimochodem vede důmyslný vodní kanál kopírující hlavní silnici. Kemp vypadal na první pohled moc hezky, především nás zaujal velký bazén. Bohužel byl už uzavřen, ale Míša vyjednala, aby ho alespoň ráno otevřeli dřív. Tentokrát nám vedoucí vykázal asi nejmenší místo na stanování, takže jsme spali hodně natěsno. Večer se konala vylepšená karimatka párty – místo na zemi se sedělo na lavičkách v osvětleném altánku. Hráli jsme představovací hru s tenisákem, aby i Míša poznala všechny účastníky. Ve skutečnosti se to hodilo i ostatním, protože tentokrát jsme všechna jména konečně slyšeli a pomocí meruňkovice, vín, ouza i vodky se do rána pěkně usadila v paměti.

15. 9. 2010 Středa

Ráno jsem využila bazén k osvěžující koupeli s nádherným výhledem na sady olivovníků v kopcích dočervena zbarvených úsvitem. V 8.30 jsme vystartovali opět přes Delfy do sousedního města Arachova (prefektura Boiótie), jednoho z nejvýznamnějších zimních středisek v Řecku. I my jsme mohli nahlédnout do taveren či výloh krámků se zimním zbožím a suvenýry, neboť jsme se s autobusem dostali do pěkné zácpy na úzké hlavní silnici.

Prokličkovali jsme dále městečky Distomo a Stirio a v 9.55 jsme se konečně ocitli před klášterem Osios Loukas, tj. Svatý Lukáš (Ὅζιος Λοσκᾶς). Jedná se o nejvýznamnější stavbu byzantské, potažmo celé středověké architektury v Řecku. Klášter byl zbudován roku 1011 císařem Románem, ovšem původní kostel založil v 10. století poustevník Lukáš. V areálu jsme si prohlédli katholikon, tj. hlavní kostel s typickým osmibokým půdorysem a kopulí s malbou Krista Vševládce (Pantokratora) z 16. stol., apsidu s mozaikou Panny Marie s Ježíškem, ikonostas (stěna oddělující apsidu od hlavní části chrámu), dále nartex (vstup do chrámu) s mozaikou, na které Ježíš myje nohy apoštolům, boční kaple atd. V původní kapli, dnes v kryptě pod katholikonem, jsou uloženy ostatky sv. Lukáše. Prošli jsme si celý areál, nahlédli do lodi refektáře (dnes muzeum soch) a spatřili konečně mnicha řecké ortodoxní církve v pokladně obchůdku se suvenýry. Na dvoře před klášterem jsme se pokochali výhledem. Památka je stejně jako Delfy zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Ve čtvrt na dvanáct jsme opustili klášter a následoval více než tříhodinový přejezd na poloostrov Attika a průjezd Athénami. Cestu vyplnily opět informace od průvodců, film, oběd (pro ušetření času jsme se kromě večeří vždy stravovali na palubě autobusu), šlofík a sledování krajiny.

Omylem jsme zajeli před jakýsi řecký závod, kde Míše poradili cestu k nejjižnějšímu bodu Attického poloostrova, tedy i celého pevninského Řecka, na mys Sounion (Aκρφηήριο Σούνιο). Kdo neví, co znamená sousloví genius loci, ten by měl rozhodně navštívit toto místo. Pro mě osobně to byl vrcholný bod naší cesty, kde jsem pocítila esenci ryzího Řecko – slunce, moře, architektura, mýtus... Útesu obklopenému ze tří stran Egejským mořem vévodí chrám boha Poseidóna. Odtud pozoroval athénský král Aigeus návrat syna Thésea z Kréty. Théseus měl vytáhnout bílé plachty na znamení, že je živ a zdráv, ale zapomněl na to. Král spatřiv v dáli černé plachty vrhl se z útesu do moře, které má od té doby název Egejské.

Na mysu se tyčí Poseidónův chrám z 5. stol. př. n. l. s dochovanými osmnácti dórskými sloupy. Chrám jsme obkroužili, střídavě se koukali na světlé sloupy a na moře, také jsme hodnotili honosné vily v okolí. Pořízené fotky skoro hraničí s kýčem. Návštěva Sounionu uchvátila i lorda Byrona, který zde vyryl svůj podpis do sloupu. Bohužel se mi nepodařilo jej odhalit. Prošli jsme se ještě na sousední útes a v místním obchůdku nakoupili zásobu pohledů.

V 16 hod jsme se vydali na cestu do kempu Kokkino Limanaki v obci Rafina. Hned po postavení stanů jsme sešli po schodech na pláž, abychom se stihli osvěžit. Pak jsme přeprali nějaké svršky, vystáli frontu do sprch a na zásuvku a uvařili večeři. Po jídle jsme testovali různá vína, psali pozdravy domů a v příjemném kroužku si povídali.

16. 9. 2010 Čtvrtek

Dnešní program: celodenní návštěva řecké metropole Athén (Αθήνα). V 9.10 jsme vystoupili z autobusu na parkovišti přímo pod Akropolí, kam také směřovaly první kroky. K naší kladenské čtyřce se pro dnešek připojil také Martin, výrazná to postavička celého zájezdu. Vstupenka za 12 € opravňuje ke vstupu na Akropoli, do Dionýsova divadla, do areálu Hadriánovy knihovny, na Řeckou agoru a Římské fórum, na hřbitov Kerameikós (ten jsme vynechali) a ke chrámu Dia Olympského.

Po mramorových schodech, ušlapaných miliony turistů před námi, jsme vystoupali na Akropoli, která je díky své poloze na zarovnaném vápencovém pahorku dominantou města. Do areálu se vstoupí tzv. propylajemi (monumentální vstup). Dílo architekta Mnésiklea z 5. st. př. n. l. tvoří centrální budova s řadami sloupů a dvěma křídly. Při stavbě byl využit bílý pentelský a šedý eleusinský mramor. Na jihozápadní straně propylají je k vidění chrám Athény Níké (tj. Vítězné), který sloužil také jako pozorovatelna.

Nejznámější na Akropoli je pochopitelně Parthenón, chrám zasvěcený Athéně Parthenos (tj. Panenské). Vystavěn byl za Perikla architekty Íktínem a Kallikratem (ten postavil též Athénu Níké), a to v dórském slohu. Uvnitř stála 12 m vysoká socha Athény ze zlata a slonoviny od slavného Feidia. Jak plynul čas, Parthenón fungoval od 4. stol. jako chrám Panny Marie, od poloviny 15. stol. jako mešita a během benátského obléhání sloužil Turkům jako prachárna, takže po zásahu z kanónu došlo k explozi. Další chrám Erechteion, nazvaný po dávném králi Erechteovi, byl postaven na nejposvátnějším místě celé Akropole. Místo sloupů podpírají strop jedné předsíně překrásné karyatidy. Před chrámem také najdeme olivovník, ten původní sem zasadila samotná Athéna. Staré muzeum Akropole bylo přestěhováno do nové moderní budovy.

Z Akropole jsme si ještě vyšli na přilehlý skalnatý pahorek Areopagus. Po bájném soudu s Aréem nebo také s Orestem se jeho název začal užívat pro nejvyšší soud a radu archontů v klasickém období. Kromě hor obklopujících Athény stojí za povšimnutí (a v případě delšího pobytu jistě i za návštěvu) další pahorky přímo ve městě. Nejvyšší z nich se jmenuje Lykavittos, na jeho vrcholku stojí kaple Agios Georgios a pod ní letní scéna. Výrazným bodem je také pahorek Nymf s Asteroskopeíonem neboli hvězdárnou. Filopáppův pahorek s pomníkem římského konzula skýtá výhled na celou Akropoli.

V areálu Athénské agory (centrum tehdejšího města) jsme nejprve vešli do byzantského kostelíku Agii Apostoli a poté vystoupali k dosti zachovalému chrámu Héfaisteion. Z ostatních památek je nejvýraznější Attalova stoa (zastřešené sloupořadí), protože na rozdíl od sousedních vykopávek byla kompletně zrekonstruována. Dnes zde sídlí muzeum, ve kterém jsou kromě soch, všelijakých nádob či figurek k vidění hliněné střepy ostrakony, jimiž Athéňané hlasovali o vypuzení občanů z města. Z agory jsme vyšli do turecké čtvrti Monastiráki, kde jsme si dali výbornou zmrzlinu, obhlédli bleší trh kolem Plateía Avyssinias, navštívili gigantický obchod s korálky a prošli na velké náměstí Monastiráki. Zde stojí kostelík Pantánassa (patřil ke klášteru, podle kterého se celá čtvrť jmenuje), rušná stanice metra a Tsistarákiho mešita fungující jako muzeum lidové keramiky. Dále jsme prohlédli komplex Hadriánovy knihovny (založena císařem Hadriánem r. 132 n. l.; vedle uchovávání svitků tu byla čítárna, také se zde přednášelo), k vidění jsou i zbytky tří byzantských kostelů (jeden z nich by měl být vůbec nejstarším athénským kostelem). Nejpozoruhodnější stavbou římského fóra je Věž větrů – osmiboká stavba sloužící jako sluneční a vodní hodiny, na každé stěně je reliéf znázorňující typ větru např. boha severního větru Borea. V rohu fóra stojí mešita Fethiye.

Uličkami malebné čtvrti Pláka jsme se dostali k athénské katedrále Mitrópoli. Základní kámen položil roku 1842 král Ota I. (první panovník moderního Řecka) s královnou Amálií. Katedrála byla sice v lešení, ale ani opravená by nás asi nezaujala. Zřejmě je moc „mladá“ v porovnání s ostatními řeckými skvosty. Mnohem hezčí je vedlejší kostelík z 12. století Panagía Gorgeopíkoös (Mikrí Mitropolí). Propletli jsme se ke kostelu Agia Ekaterini a dále prokličkovali k ruskému kostelu sv. Nikodéma. Přešli jsme rušnou třídu Vasilisse Amalia směřující k náměstí Syntagma a zašli do Národního parku, kde jsme hodlali posvačit. Návštěva Athén sice vybízela k obědu v taverně, ale my jsme chtěli ušetřit čas. Honza se však pustil do psaní pohledů, takže jsme na lavičce strávili přes hodinu. Pak jsme museli kmitat k budově parlamentu Voulí na Plateía Syntagmatos. Zde jsme nevyčkali do 16. hodiny, abychom viděli střídání stráže evzones.

Kvůli mylné informaci jsme totiž pospíchali k Prezidentskému paláci. Postávající turisté a zastavení dopravy nasvědčovalo, že se v celou hodinu něco bude dít, jenže stráž se jen nepozorovaně vyměnila v budkách. To nás docela zklamalo, když tu náhle se otevřela brána k paláci a z ní vyjel luxusní vůz s bělovlasým postarším pánem, který nám zamával. Nejistě jsem mu mávla také – to už mi docházelo, že to zřejmě bude pan prezident Karolos Papoulias, což nám Míša později potvrdila. Zahradami jsme prošli kolem klasicistního paláce Zappion, kde jsme potkali Kubou slibovanou želvu. Nedaleko odtud stojí z mramoru postavený Panathénajský stadion. Ve starověku se zde konaly hry k poctě Athény, roku 1896 byl dějištěm 1. novodobých olympijských her. My jsme raději prohlédli další antický areál – velkolepý chrám Dia Olympského neboli Olympeion a Hadriánův oblouk, který označoval hranici mezi starými, Théseovými, Athénami a novým městem císaře Hadriána.

Náš okruh centrem Athén jsme uzavřeli návštěvou Dionýsova divadla a po úbočí Akropole jsme se vrátili na parkoviště. Zbývalo 15 minut do odjezdu (v 17.30), a tak se Honza objetoval a vyběhl na pahorek Filipappos, aby celou Akropoli vyfotil. Někteří jedinci sice zvládli jízdu metrem k Národnímu archeologickému muzeu nebo návštěvu Nového muzea Akropole, ale my bychom to časově rozhodně nestíhali nebo bychom o mnoho jiných památek přišli. Moderní Athény jsme tak viděli s patřičným výkladem alespoň z autobusu.

Vyjeli jsme z Athén, po dálnici jsme obkroužili Saronský záliv s výhledem na ostrov Salamína a „pistáciový“ ostrov Egina. Pokračovali jsme na Peloponéský poloostrov, proto jsme drobnou změnou programu zařadili zastávku v Korintském průplavu (Γιώρσγα ηης Κορίνθοσ). Vede skrz Korintskou šíji a byl vyhlouben v letech 1881 až 1893. Technické údaje: délka – 6,3 km, šířka – 25 m až 30 m, hloubka – 8 m. Maďarským inženýrům se tak podařilo spojit Korintský záliv se zálivem Saronským a z Peloponésu de facto vytvořit ostrov. Zajímavé je, že už ve starověku se přes Korintskou šíji menší lodě přetahovali po tzv. diolku, dlážděné cestě s kolejnicemi.

V 19.30 jsme se ubytovali v kempu Isthmia Beach v Saronském zálivu. Po večeři jsme zakoupili vínko a věnovali se karetním hrám. Ostatně nedaleko odtud se konaly hry isthmijské.

17. 9. 2010 Pátek

Výjezd z kempu se trochu protáhl, protože Kuba chytil roztomilého gekona, takže jsme si ho všichni museli prohlédnout a vyfotit. Poté jsme ještě zajeli nakoupit. V 9.45 jsme přijeli k vykopávkám starověkého Korintu (Κόρινθος), podle mýtů založeného králem Sisyfem. Sice se říkávalo, že „ne každý může jít do Korintu“, ale dnes si návštěvu může dovolit i nuzný turista a student obzvlášť. Z původního města zůstal zachován Apollónův chrám, který zdobí obálky mnoha bedekrů, ovšem většina vykopávek pochází až z doby římské nadvlády. V honosném Korintu jsme nepřišli ani o tři zdobené korintské sloupy z Octaviina chrámu. V muzeu nás upoutala kruhová mozaika Dionýsa, sochy Římanů, keramické výrobky a především sbírka pánských přirození a jiných končetin z antických soch. Vedle areálu se nachází římské divadlo Odeion (bohužel za mřížemi) a divadlo řecké.

Před polednem jsme autobusem vyšplhali k pevnosti Akrokorint (Ακροκόρινθος) tyčící se na pahorku nad Starým Korintem. Po kluzké dlažbě jsme v největším horku vešli třemi branami do areálu. Jednotlivé části pevnosti vystavěli Řekové, Římané, Byzantinci, Frankové, Benátčané i Turci. Vyšli jsme k francké věži s nádhernými výhledy po peloponéské krajině, upoutaly nás zakryté plantáže rozinek a samozřejmě okolní kopce v kostrastu s mořem. Na nejvyšším bodě pahorku stával Afroditin chrám, kde poskytovaly své služby kněžky lásky – my jsme se mohli nechat oblažit jedině příjemným větrem. K vidění byly také zbytky mešity či křesťanská kaple. Zážitkům z Akrokorintu se vyrovnal i příchod k autobusu, kde už čekal Honza s velkopopovickým osvěžením. Kuba ulovil druhé zvířatko – nebezpečného štíra.

Čekal nás hodinový přesun na jih do starověkých Mykén (Μσκῆναι), které objevil Heinrich Schliemann. Na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o zatím nejstarší navštívený komplex, zcela odlišnou kulturu (v rozmezí 1700 až 1100 př. n. l.). Areál paláce obklopený hradbami obývala pouze honorace. Po prohlídce muzea jsme vešli známou Lví branou a stoupali kolem někdejších domů a královského paláce. Po uklouzaném schodišti jsme potmě sestoupili i k bývalé zásobárně vody. V Mykénách ale nejvíce zaujmou kruhové hroby (označené písmeny A a B) a tzv. tholos, což je hrobka s kruhovým půdorysem zakončená kopulí; celá stavba byla zasypána, zůstal jen vchod do hrobky. Z tholů jsme si prohlédli hrobku Klytaimnéstry a po silnici došli kousek níž do Átreovy pokladnice (Agamemnónova hrobka s přilehlou kostnicí). Kdosi moudrý prohlásil, že je to „nejpozoruhodnější prázdný prostor“. Něco na tom bude.

Po náročném dni následoval průjezd oblastí Argolida do kempu v letovisku Toló (Τολό). Rychle jsme postavili stany a pospíchali na pláž. Po večeři se konala karimatka párty. O půlnoci jsme
měli hromadně vyjít za nočním životem, ale nikdo se moc neměl k odchodu. Tak jsme šli jen já, Vítek a Zuzka. Noční život se však nekonal, sice byly otevřené některé restaurace, ale bylo zkrátka po sezóně. Ani proslulý klub Gorilla situaci nezachránil. Skomírající korzo jsme si prošli a při cestě zpět jsme konečně narazili na početnější skupinku. Těsně před kempem jsme se omylem rozpojili – většina zamířila do kempu a naše šestičlenná skupina asi do 3 hodin tlachala na pláži.

18. 9. 2010 Sobota

Nadešel zasloužený odpočinkový den. Díky stínící síťovině nad stany jsme spokojeně vyspávali do půl desáté, pak jsme v klidu posnídali, přeprali svršky a k 11. hod jsme se vydali na pláž. Ze všech našich zastávek u moře byly zdejší podmínky ke koupání nejlepší: azurová barva vody, písčitá pláž, nádherný výhled na město, ostrůvek i útesy. Řekové by mohli pláže víc udržovat a hlavně na nich nekouřit. Po nějaké době opalování jsme zaslechla Kubu, jak se s Pavlou baví o spáleninách, a došlo mi, že mě kluci nechali usnout na sluníčku a odešli. Naštěstí mám dobrý fototyp (na rozdíl od zrudlého Jirky) a zářijové paprsky už nemají takovou intenzitu. Po obědě jsem zašla dokoupit ztracený sprcháč a vychlazené pivo. Také pitná voda se zde musela kupovat, ale karton stál pouhých 50 centů.

Nejsme povalovací typy, a tak jsme se po siestě zašli podívat na nedaleké zbytky antického města Assini (Αζίνη). Kromě nové kaple a zarostlých ruin toho zas tolik k vidění nebylo, alespoň jsme odhalili další zátoku a nová panoramata. Také jsme potkali roztomilou želvu. Když jsme ji vzala do ruky, aby ji Vítek vyfotil, milá želva mě strachy počůrala. Překvapivě velké množství tekutiny bylo naštěstí bez zápachu. Později jsme se dověděli, že strachy obvykle čůrají samičky.

Po návratu jsme se stihli znovu vykoupat. Jirka se přitom málem utopil, poté co na něj z hlubin vybafnul Martin. V podvečerních hodinách se konala společná večeře na terase restaurace s výhledem na moře. Celý zájezd seděl u dlouhého bíle prostřeného stolu a připomínal svatbu. Do dvojic jsme dostali řecký salát, malé tyropity plněné sýrem, tzatziki a jako hlavní chod vynikající musaku nebo hovězí v tomatové omáčce s hranolky. K tomu všemu džbánek vína a jako zákusek pudink. Večeře proběhla ve velmi příjemné atmosféře. Decentní chování se opět „zvrhlo“ na karitmatka párty.

19. 9. 2010 Neděle

Po lenošení zpět k poznávání! Nejprve jsme zamířili do antického Epidauru (Δπίδασρος). Z hodin dějepisu si mnozí pamatovali, že se zde nachází nejzachovalejší antické divadlo s brilantní akustikou. To nám předvedl pán z cizího zájezdu, když v kruhové orchestře zazpíval píseň z nějakého muzikálu, a britská průvodkyně, která pustila na zem centík a roztrhla papír – vše bylo opravdu slyšet až do horních řad. Jedinečný byl i rozhled na okolní lehce zalesněné kopce.

Epidauros byl ale především posvátným okrskem boha Asklépia, za nímž směřovali nemocní z celého Řecka. Obešli jsme dům pro hosty, Odeion, Asklépiův chrám se základy kruhového Tholu a zbytky křesťanského kostela. Rovněž jsme si prošli muzeum s Asklépiovou sochou a dověděli se, jak asi to zázračné léčení ve spánku probíhalo... Celé naleziště je zapsáno na seznamu UNESCO. Návštěvu bohužel poznamenala ztráta nebo spíš krádež foťáku jedné z účastnic.

Pokračovali jsme ke hradu Tíryns (Τίρσνς), který je znám jednak jako možné rodiště Hérakla, jednak jako unikátní stavba s kyklopskými hradbami masivnějšími než opevnění v Mykénách. Spolu s Mykénami najdeme Tíryns také na seznamu světového dědictví jakožto památky doby temna, o které psal Homér. Je opravdu fascinující, jak mohli lidé bez techniky z obrovských bloků kamene takovou citadelu vystavět. Hrad ležel hned vedle sadů s ještě zelenými citrusy, což vysvětlilo, proč byla všude v pevnosti svěží zelená tráva.

Po prohlídce Týrintu jsme přejeli do 4 km vzdáleného přístavního města Nafplio (Ναύπλιο) ležícím v Argolském zálivu. Strategicky jsme vyjeli na 216 metrů vysoký pahorek k benátské pevnosti Palamidi nazvané podle Palameda, syna krále Nauplia. Postavena byla počátkem 18. století a krátce nato přešla do rukou Turků. V jedné z bašt pevnosti zvané Miltiades byl vlastním národem vězněn vůdce řecké války za nezávislost Theodoros Kolokotronis. Zatímco někteří jedinci trhali holýma rukama opuncie, my s Vítkem jsme se vydali projít rozsáhlou citadelu, pokochali se až kýčovitými pohledy na město obklopené azurovým mořem, ve stínu pojedli chléb s paštikou a poté se Zuzkou a Martinou seběhli 857 schodů dolů do Nafplia.

Z Nafplia se díky benátské nadvládě (1686–1715) stalo jedno z nejkrásnějších řeckých měst. Významné je i z hlediska moderní řecké historie, neboť se roku 1829 stalo prvním hlavním městem osvobozované země (v roce 1834 se centrum přesunulo do Athén). Kromě dominantní Palamidi jsou k vidění další dvě pevnosti – Bourtzi na ostrůvku naproti přístavu, kde ještě ve 20. století sídlil kat, a Akronafplia na skalnatém výběžku do moře (do 13. století to bylo město, pak se z něj stalo opevnění, vězení a nakonec zde postavili hotel), pozornost upoutá věž s hodinami. My jsme nejprve zamířili do parku k jezdecké soše hrdiny Kolokotronise a k pomníku prvního řeckého prezidenta Ioannise Kapodistria, který byl zavražděn opozicí na schodech kostela Agios Spyridon. Kolem sochy krále Oty jsme pronikli do vlastního centra města. To tvoří spleť malebných uliček s tavernami a obchůdky se suvenýry. Nejrušnější třída nás zavedla na hlavní náměstí Plateia Syntagmatos, kde vedle italských paláců stojí bývalé mešity. V jedné z nich poprvé zasedal novodobý parlament a druhou Řekové přeměnili na kino. Zakoupili jsme dary v podobě olivového oleje a vydali se do přístavu. Po jeho prohlídce jsme se radši schovali do stinných uliček a kolem Lidového a Válečného muzea jsme se přemístili do moderní části města, abychom našli nějakou tavernu bez turistických cen. Sice poměrně daleko, ale jednu takovou se štamgasty a sympatickým hostinským jsme našli. Po osvěžujícím frapé jsme se vrátili do centra a ve zbylém čase prohlédli katedrálu Agios Georgios. Čtvrtí Bouboulinas jsme prošli na parkoviště, kde už čekal autobus, aby nás odvezl zpět do Toló. Po koupání a večeři nás Vítek učil kladenskou karetní hru Lóra.

20. 9. 2010 Pondělí

Po třech nocích jsme ráno opustili Toló a vydali se směrem na Tripoli, centrum prefektury Arkádie. Hornaté vnitrozemí bylo alespoň z okýnka okouzlující, o to náročnější práci měl v úzkých zatáčkách Fanda. Zejména ve středověkém městečku Lagkadia, kde jsme se do některých zatáček málem nevešli a místní se obávali, že jim vjedeme do taverny. Během čtyř hodin odpočívání, sledování motivačního dokumentu a povídání jsme šťastně projeli takřka celý Peloponés od východu na západ. V pravé poledne nás přivítala Olympie.

Olympie (Ολσμπία) se nachází v západořecké Elidě při soutoku řek Kládeos a Alfeiós. Antické hry na počest boha Dia údajně založil Hérakles, nicméně první doložené hry se datují k roku 776 př. n. l. Jakožto pohanské byly roku 393 císařem Theodosiem zakázány. V posvátném okrsku jsme mimo jiné viděli Prytaneion (pracovna úředníků), kruhový Filippeion (budovaný Filipem II. nejen v Olympii v upomínku na bitvu u Chaironeie), Héřin chrám neboli Heraion, zbytky kašny Nymfeion, terasu pokladnic. Neminuli jsme nenápadné místečko, kde se zapaluje olympijský oheň. Největším zážitkem byl běh po stadionu, ač není úplně původní, ale z doby Římanů. Dále nás čekal Diův chrám s jedním vztyčeným rekonstruovaným sloupem. Před chrámem stávala bohyně vítězství Niké, dnes je umístěna v muzeu. Prošli jsme kolem rozličných římských budov (např. dům císaře Nerona, který na hrách nečestně zvítězil). Za zmínku také stojí Feidiova dílna, později bazilika. Sochař Feidias přijal pozvání do Olympie poté, co byl nařčen ze zpronevěry zlata během práce na soše Athény v Parthenónu. Pro hlavní chrám zde roku 433 př. n. l. vytvořil jeden ze sedmi divů světa: 13 metrů vysokou sochu Dia na trůně.

Po obědové pauze v parku jsme navštívili archeologické muzeum s mimořádně cennými exponáty. Prohlédli jsme si rozličné bronzové figurky, přilby (jedna z nich patřila Miltiadovi), terakotovou sochu Dia unášejícího Ganyméda, sestavené reliéfy z Diova chrámu, okřídlené torzo bohyně Niké, mramorového obětního býka a v samostatné místnosti sochu Herma s malým Dionýsem od Praxitela. Jako vždy nechybělo ani množství telefonujícího řeckého personálu. Od muzea jsme mohli krásně projít do městečka, ale protože jsem vedla podle tajemné cedulky, ztratili jsme cestu. Museli jsme se tedy vrátit přes park a kolem naleziště. Hlavní třída moderní Olympie je plná obchůdků se suvenýry, hotelů a taveren. Došli jsme k pustému náměstíčku s kostelem a cestou zpět dali zmrzlinu. Někdo stihl navštívit ještě Muzeum olympijských her v budově bývalého archeologického muzea.

V cestě Peloponésem jsme pokračovali kolem hlavního města Elidy Pyrgu, pak podél pobřeží stále na sever do prefektury Achaia. Zakempovali jsme v Patraském zálivu za městečkem Kato Achaia v Kato Alissos. V podvečer zbyl čas na koupání na oblázkové pláži, karimatka posezení v šesti i na noční procházku, kdy jsme marně hledali civilizaci a skončili po hvězdami na pláži.

21. 9. 2010 Úterý

První ranní zastávkou bylo 3. největší řecké město Patras, ovšem jen supermarket. Dostatek času jsme využili k zakoupení vín, Metaxy a jiných darů svým blízkým. Nad městem, na úpatí pohoří Panachaiko, založil Gustav Klaus z Bavorska vinařství Achaia Klaus. Jeho silnou a přesladkou Mavrodafni jsme ochutnali už během kolovačky v Toló. Pokračovali jsme po dálnici do města Rio. Podle programu jsme měli využít ultramoderní most Rio-Antirrio z roku 2004 spojující Peloponés s pevninským Řeckem, konkrétně s prefekturou Aitólie-Akarnánie. Jelikož stál dvakrát tolik co trajekt, využili jsme přepravu po moři. Myslím, že půlhodinovou plavbu na trajektu Maria si všichni užili mnohem více a most jsme si mohli vyfotit lépe, než kdybychom po něm jeli. Ostatně po mostě projíždělo aut minimum – další ukázka, že Řekové neumějí (nebo spíš jsou líní) podnikat. Na pevnině nás přivítala pevnost města Antirrio.

Pokud bychom odbočili doprava, dojeli bychom do města Nafpaktos (italsky Lepanto; v námořní bitvě roku 1571 zde Svatá liga porazila Turky). My jsme však jeli na druhou stranu, tedy na severozápad, kolem Messolonghi, kde zemřel Lord Byron, a dále na sever kolem Ambrakijského zálivu. K tomu nám Kuba vyprávěl o spolupráci nedalekého města Preveza a sdružení Natura Opava, za níž stojí pan Kubačka starší. Až tady jsme pochopili, proč byl Kuba tolikrát v Řecku a po kom zbožňuje přírodu. Proběhlo i další kolování flóry. Také je nutno zmínit, že se u Prevezy, respektive v ústí zálivu do Iónského moře, odehrála bitva u Aktia mezi Marcem Antoniem a Octaviánem.

Přejeli jsme do regionu Epirus. Až do balkánských válek patřil Albánii a jeho severní část jí stále náleží. Hornatý kraj byl za 2. světové války jedním z center boje proti okupaci. My jsme po poledni navštívili druhé největší město Arta (Άρηα). Bývalá kolonie Korinťanů Ambracie je známé jako sídlo krále Pyrrha, „vítěze“ nad Římany v bitvě u Ascula. Město si žije vlastním životem, přičemž příliš nedbá na turisty. S osmanským nádechem působí o to opravdověji. Pevnost Frourion ze 13. století není návštěvníkům přístupná, a tak jsme uličkami pronikali dál do centra. Poprvé jsme v Řecku narazili na tržnici, i když už zavírala.

V Artě jsme obdivovali byzantské chrámy v okolí pěší zóny Nikolaou Skoufa, například Agios Dimitrios. V nádherném chrámu Parigoritissa ze 13. století u Plateia Skoufa sídlí archeologické muzeum. Nejznámější památkou je však kamenný most přes řeku Arakhthos. Jeho stavba nebyla v 17. století vůbec snadná. To, co se přes den podařilo postavit, se vždy v noci zase zřítilo. Teprve po radě ptáka s lidským hlasem, aby stavitel do mostu zazdil svou ženu, se most podařilo dostavět. Snad ještě náročnější bylo most najít. Držíce správný směr jsme se stále vzdalovali od středu města a čas do odjezdu se krátil. Už jsme to chtěli vzdát, ale podařilo se nám odchytit několik domorodců. Ve vzduchu jsem jim načrtla charakteristické oblouky hledaného bridge. Přestože uměli anglicky stejně špatně jako já, podařilo se nám most najít. Ani Vítek mě v tom vedru nezabil, protože to opravdu stálo zato. Cestou zpět jsme ještě stihli presso (a hlavně WC) v milé cukrárně. Nakonec viděli most všichni z okének při výjezdu z Arty.

Přes hlavní město Epiru Ioanninu jsme dojeli do městečka Perama, abychom navštívili zdejší stejnojmennou jeskyni, jednu z největších v zemi. U vchodu do jeskyně jsme stáli v 17.12, jenže zrovna před týdnem změnili otvírací dobu z 20. na 17. hodinu. I když se Míša snažila prohlídku dojednat, zlá Řekyně zůstala neoblomná. Inu, ušetřené peníze budeme muset propít. Zklamání nám zmírnila veliká želva Hermannova. Vrátili jsme se tedy do Ioanniny. Zde mimochodem vládl krutý Ali Paša Tepelenský, který se počátkem 19. století snažil vytvořit na Turcích nezávislý stát, což se mu vymstilo. Nocleh a karimatka párty nás čekaly u ioanninského jezera Pamvotida.

22. 9. 2010 Středa

Abychom si odpočinuli od památek, čekal nás celodenní výlet kaňonem řeky Vikos (Βίκοσ). Národní park Viko-Aóos leží v subpohoří Tymfí (vrchol Gamila) v rámci pohoří Pindos. Hojně navštěvovaná je zde také krasové planina Astraka nebo propast Provatina. Vzhledem k blízkým hranicím s Albánií bychom cestou mohli narazit na albánské imigranty, se kterými si Řekové moc nevědí rady. My jsme si zase nevěděli rady s neznačenou klikatou cestou, a tak jsme do vesnice Monodendri dojeli téměř po dvou hodinách od výjezdu. Obec vypadá na oko pěkně, ale jakoby ztratila svého ducha. Ještě před pár lety tu prý byli chudí pastýři, dnes stylové kamenné hotely a vily pro bohaté Němce, dlážděné cesty, suvenýry, divadlo pod širým nebem...

10 km dlouhý výlet jsme odstartovali sestupem 700 m na dno vyschlého kaňonu. Ten je údajně nejhlubší na světě (okolní stěny jsou až 1 100 m vysoké, šířka kaňonu se pohybuje mezi 20 - 400 m). Cesta se velmi často měnila podle toho, jak ji každý rok umožní tok řeky. Částečně vedla po dně, jindy listnatým lesem o pár metrů výše. Šlo se v příjemném tempu, občas bylo potřeba pomoct si rukama a dávat pozor na smyk. Kromě mylného odbočení vedoucí skupinky a následného lezení zpět, byla trasa jasná. Ke konci kaňonu se dlážděný chodník prudce zvedá do vesnice Vikos, kde na nás čekal Fanda, zatímco Pavel se připojil k výletu. Stoupání opačným směrem by bylo mnohem horší. Cíle jsme dosáhli po pěti hodinách cesty, což svědčí o terénu trasy. Jako vždy jsem byla zpocená a zadýchaná, ale spokojená. Zvlášť když jsem se mohla omýt v pramenu, napít piva a kochat výhledy. A jako bonus našel Vítek další želvu.

Následoval více než tříhodinový přejezd do Thesálie; nejprve zpět k Ioannině, poté částečně po nové dálnici na Metsovo a odtud až do kempu Meteora Garden. Cestu nám zpříjemnilo první vysílání rádia Mundo s ukázkami řecké populární hudby a improvizovanými rozhovory s Řeky na téma krize. V kočičím kempu jsme byli tak unavení, že jsme hned po večeři usnuli.

23. 9. 2010 Čtvrtek

Ráno jsme měli včas sbaleno, takže jsem si zašla kousek za kemp vyfotit svítání nad Meteorami (Μεηέφρα). Slovo „meteoro“ znamená zvednuté ze země, zavěšené ve vzduchu – zkrátka něco mezi nebem a zemí. Už v 10. století si mniši v pískovcových skalách kutali své cely, ale první klášter Megalo Meteoro neboli Metamorfosis založil svatý Athanásios ve 14. století. Z celkových 24 vystavěných klášterů se jich do dnešní doby dochovalo šest. V klášterech Agia Triáda (Svatá Trojice) a Agios Stefanos stále žijí mniši.

Nejprve jsme navštívili nejvýše položený a největší z klášterů Megalo Meteoro. Kdo neměl dostatečně slušný oděv (pánové v šortkách, dámy s holými zády a sukní nad kolena), dostal u vchodu slušivé hnědé kalhoty nebo vzorovanou zavinovací sukni. Zpřístupněno je několik místností. Zaujal nás sklad zásob s hmoždířem, demižóny a jinými nezbytnostmi pro hospodaření, nahlédli jsme do komůrky s lebkami, prohlédli starou kuchyň a turisty přeplněný katholikon. Nejvíce místa je věnováno muzeu, kde jsou k vidění ikony, obrazy, zbraně, kroje a dokumenty o statečnosti a odboji Řeků a mnichů z Meteor. Úžasná byla vyhlídka do okolí. Sestoupali jsme schody, po mostku přešli rokli a vyšli zpět k parkovišti, kde jsme si zakoupili obrázkovou knížku o Řecku a pitu se sýrem.

Druhým navštíveným byl ženský klášter svaté Varvary Rousanou. Zde toho bylo k vidění mnohem méně – především katholikon a malé nádvoříčko s výhledem – zato tu vstupné a suvenýry prodávaly nefalšované jeptišky. I s výšlapem na vyhlídku nad klášterem zabrala prohlídka 50 minut, zatímco Megalo Meteoro dvě hodiny. Pod klášterem Agiou Nikolaou se ještě udělala fotopauza. Také byl odtud vidět výklenek, kam každý rok šplhají dívky, aby tam uvázali barevné šátky. Zbývá zmínit jméno šestého z klášterů, hojně navštěvovaného Varlaamu.

Abychom uzavřeli náš úžasný okruh Řeckem, museli jsme projet celou Thesálií zpět k Egejskému moři. Cestou jsme se zastavili na posledním nákupu, kde všichni opatřili něco na závěrečný večer. Také jsme psali kontrolně soutěžní test, abychom Míše prokázali, že jsme při jejím povídání dávali pozor. V 16 hodin jsme byli zpět v Pierii, v dobře známém litochorském kempu na Olympské riviéře. Od našeho odjezdu uplynulo pouhých deset dní, ale v Litochoru byl už cítit podzim... Ocenili jsme dostatek volného času na závěrečné koupání, někdo se připravoval na balení zavazadel, někdo využil volno na sepsání básničky.

Během závěrečné karimatka párty jsme nejprve jeden po druhém zhodnotili, co se nám na zájezdu nejvíce nebo nejméně líbilo a kam bychom chtěli jet příští rok. Já jsem vyjádřila překvapení nad kvalitou řeckých toalet, protože jsem se „těšila“ na neobložené díry v zemi. Přistoupilo se k recitaci poezie. Pěknou básničkou přispěl i Vítek. Míša pak za přítomnosti svého řeckého ženicha vyhodnotila testík. Společnost se brzy rozpadla do menších skupinek. Jelikož poslední noc pod hvězdami dal každý něco do placu a skupinky byly dosti malé, dostavily se i následky.

24. 9. 2010 Pátek

Ach, ta rána! Naposledy jsme s Vítkem sbalili stan a batohy, naposledy jsme se bavili sledováním, jak Honza vstává a jak se ho Jirka marně snaží přemluvit k větší aktivitě. Rozloučili jsme se s kempem a zamířili na sever do druhého největšího řeckého města Thessaloniki (Θεζζαλονίκη; 360 tis. obyv.), česky Soluň.

Hlavní město Makedonie se rozprostírá při Thermajském zálivu nedaleko ústí nám známé řeky Vardar, zde s řeckým názvem Axiós. Založil je roku 315 př. n. l. makedonský král Kassandros a nazval je na počest své manželky Thessaloniké, jejíž jméno upomíná na vítězství otce Filipa II. v Thesálii v den, kdy se princezna narodila. Za Římanů tudy vedla důležitá via Egnatia spojující dnešní Istanbul s albánským přístavem Drač. Dějiny města moc poklidné nebyly: ničivé nájezdy Thráků, v 6. století útoky Avarů a Slovanů, zničení města Araby, v roce 1185 dobytí Normany z jižní Itálie, povstání zélótů ve 14. stol. a v letech 1430 až 1913 nadvláda Osmanů. V roce 1917 bylo město zničeno požárem, Soluň byla poté přestavěna v evropském stylu (vznikly parky, bulváry, velká náměstí, hotely, banky...). Právě zde se také nejvíce projevila řecko-turecká výměna obyvatelstva z roku 1923. Za války nacisté vyvraždili početnou židovskou komunitu. A zatím poslední ranou bylo zemětřesení v roce 1978. Ale pro naši zemi je Soluň známá hlavně jako rodiště Konstantina a Metoděje a jako významné centrum byzantské kultury, vzdělanosti a křesťanství.

Do Soluně jsem přijeli v 9.45, ale z autobusu jsme vystoupili až o hodinu později u Archeologického muzea, protože nečekaně selhala všechna vytipovaná parkovací místa. Alespoň jsme zažili několikanásobnou okružní cestu. Nejprve jsme prošli korzo na nábřeží s dominantní Bílou věží (zbytek původního opevnění) a zašli do rušných ulic směrem k tureckému bazaru. Zchátralé prostory s pravou orientální špínou jsme si prošli se smíšenými pocity. Raději jsme si prohlédli kostel Agia Sofia. Křesťanský svatostánek tu stál už ve 3. století, současná podoba je ovlivněna islámem. Pozvolna jsme stoupali k největšímu řeckému chrámu Agios Dimitrios, kde je zpřístupněné i podzemí. Před Ministerstvem Makedonie a Thrákie jsme k naší radosti viděli první, velice pohodovou, řeckou stávku.

Malebnou čtvrtí Kástra jsme pokračovali nahoru. Nešlo se nám nejlépe, protože jednak bylo trochu dusno a také jsme si v batůžcích na zádech nesli malinké opičky ze včerejška. Aspoň že byla tato čtvrť poklidná a hlavně bez aut. Využili jsme široko daleko jedinou lavičku a dali hodinovou partii lóry. Stáváme se na ní závislí. Konečně jsme dosáhli hradeb a Řetězové věže, kde se překvapivě vyrojilo množství turistů. Výhled na prosluněné město s mořem stál zato. K pevnosti Yedi Kule neboli Eptapyrgiu jsme už nepokračovali. Horním starým městem jsme pomalu sešli opět do pulzujících ulic. Míjeli jsme dům, jde se narodil první turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk.

Poblíž Rotundy (Agios Georgios) jsme zastavili na poslední ukázku řecké gastronomie. Co se týče cen, je Soluň pro Čechy docela příznivým místem. S Vítkem jsme si objednali oblíbené tzatziki a jako hlavní chod zkusil Vítek masové kuličky keftedes se zeleninovou směsí a jogurtem, já jsem namátkou vybrala siglino z poloostrova Mani, což bylo ve výsledku chutně nasolené uzené vepřové. Jirka ochutnal grilovanou klobásku a Honza dal také keftedes, ale bez omáček. Po znamenitém pozdním obědě jsme se pokochali obloukem císaře Galeria postaveným na oslavu vítězství nad Sasánovci koncem 3. století. Z původních osmi se dochovaly pouze tři pilíře s reliéry, na kterých jsou vyobrazeny například výjevy z bitev. Vedle okolních kaváren, kde hraje mládež stolní hry, působí Galeriův oblouk velmi zajímavě. Prošli jsme se ještě ke kostelu Panagia Chalkeon a sešli na nábřeží. Na třídě kopírující moře jsme po usilovném hledání našli tavernu, abychom si dali závěrečné frapé a hlavně využili WC před odjezdem. Začalo se stmívat, takže jsme se zvolna vrátili do parku u muzea. Škoda, že jsme se tam nešli podívat dříve. Zjistili bychom totiž, že muzeum je otevřené i po 18. hodině a dnes bylo výjimečně zdarma i pro nestudující.

Postupně jsme se všichni sešli u autobusu, kde nás čekalo rozloučení s Míšou, která mířila zpět na Kypr. Ve 20.40 jsme vyjeli na dlouhou cestu domů. Po cca 45 minutovém čekání na hranicích jsme v 23 hod přejeli na území Makedonie. Přeřídili jsme si hodinky o hodinu nazpátek. Před půlnocí jsme zastavili na benzínce, kde jsme se zbavili neutracených denárů. Zhýčkáni relativně čistým Řeckem jsme konečně pocítili odér tureckých záchodků. V 1.50 jsme projeli makedonsko-srbským přechodem Tabanovce (Табановце) – Strezovce (Стрезовце).

25. 9. Sobota

Probudil nás průjezd svítajícím Bělehradem, hned za ním následovala pauza na benzínce. V 11 hodin jsme přejeli do Maďarska. Na hranicích jsme si směnili eura za forinty potřebné na návštěvu posledního města. Tím byla maďarská metropole Budapešť. Prohlídka trvala od 14 hod až jedné hodiny ranní, protože (stejně jako v Soluni) museli řidiči dodržet předepsanou pauzu během dálkových přejezdů. Mnozí z nás už „perlu na Dunaji“ navštívili, a tak budu co nejstručnější. Dlouhé závěrečné povídání by snadno mohlo zastínit jedinečné řecké památky, a to rozhodně není můj záměr.

Autobus parkoval v ulici Ajtósi Dürer u městského parku (Városliget), odtud jsme nejprve zašli k Památníku milénia na Náměstí Hrdinů. Prošli jsme třídou Andrássy kolem Opery a zamířili do velkolepé baziliky sv. Štěpána, kde se právě konala svatba. Naše čtyřka posílena o Terku s Jitkou došla k Velké synagoze (bohužel zavřeno), pak jsme zavítali do prvního a asi jediného bistra, kde nabízeli langoše. Krátce po nás do podniku vkročila Kubova skupinka. Na mé přání jsme pokračovali k historické budově Tržnice (v sobotu odpoledne pochopitelně zavřeno) a odtud přes Dunaj kolem lázní Gellért. V Budě jsme prošli po nábřeží pod Památníkem osvobození a citadelou a vystoupali do areálu hradu. Obhlédli jsme vykopávky a pokračovali k sv. Matyáši. Už za tmy jsme z novorenesanční Rybářské bašty shlíželi na osvětlenou Pešť. Do toho pěkně zahráli cikánští muzikanti, k nimž se přidaly maďarské ženy. Po schodech jsme seběhli k Dunaji a po nasvíceném mostě Széchenyi Lánchíd přešli zpět na levý břeh. Připojily se k nám Martina se Zuzkou, které odpoledne navštívily jedny z mnoha lázní. Kolem chrámu Szent István a po Andrássy út jsme směřovali z centra. Po dlouhém váhání (osm lidí bez vůdce) jsme trapně zakotvili na noční občerstvení v Pizza Hut. Spustil se liják, a tak jsme náš odchod co nejdéle protahovali. Nakonec nezbylo než deštěm kmitat třídou, která se nám nyní zdála nekonečná. To byla výchovná tečka, abychom si všichni uvědomili, jak báječné počasí panovalo předchozí dva týdny.

V 0.55 jsme vyjeli z Budapešti, před 3. hod vystupovali slovenští účastníci v Bratislavě, ve 4.20 se v Brně odpojil hlavní průvodce Jakub s dalšími Moraváky či Slezany. Do Prahy jsme dorazili po 7. hodině v neděli ráno. Protože stále pršelo, rychle jsme vynosili bagáž do auta pana Borovičky. V nastalém zmatku vlastně ani nedošlo na rozloučení s partou sympatických lidí, které jsme díky Mundu poznali. Snad se nevidíme naposled...

Epilog

Už během vybalování si doma s Vítkem prohlížíme stovky pořízených fotek a pohledy nakoupené do mé sbírky, malebné Nafplio vybíráme jako tapetu na monitor počítače, několikrát s nadšením vyprávíme příbuzným a kamarádům, jaké to na dovolené bylo krásné, jak jsme poznali tolik nového v dosud neznámé zemi a jak jsme se u toho bavili a odpočívali zároveň. V sychravých podzimních dnech na slunné Řecko často myslíme. Rádi bychom se tam vrátili. Nebo za rok vyrazíme za dalším letním poznáváním!

Konec

Autory většiny fotografií jsou Vítek Novák a Jirka Borovička, ostatní obrázky jsou staženy z internetu.

Autorkou cestopisu je Radka Bátorová.