Korintský průplav spojuje Korintský záliv v Jónském moři se Saronským zálivem v Egejském moři a odděluje tak poloostrov Peloponés od řecké pevniny. Vede tak přes Korintskou šíji v délce 6,4 km. Průplav je široký pouze 23 metrů, takže je pro moderní velké tankové lodě nepoužitelný a jeho ekonomický význam je proto omezený. Stěny kanálu jsou vysoké 90 metrů a mají sklon asi 80°.
Provoz je jednosměrný, ve stejnou chvíli smí proplouvat pouze jediná loď o maximálně šířce 16,5 metru. Větší lodě musí být taženy remorkéry. Celkem využije průplav cca 11 tisíc lodí ročně, většinou jsou to turistické lodě. Přes kanál prochází železnice, silnice a dálnice.
Historie stavby
Už ve starověku snilo několik vládců o stavbě průplavu přes Korintskou šíji. Jako první o něm uvažoval korintský tyran Periandros v 7. století př. n. l. Projekt se ukázal jako příliš náročný jak finančně, tak i na pracovní sílu, a tak místo něj nakonec vzniklo dlážděné vlečiště (Diolkos), po kterém námořnici vlekli malé lodě na válcích (tato praxe se pak používala až do 13. století n. l.). Ideu průplavu pak mj. převzali tři římští vládci, Julius Caesar (byl zavražděn dřív, než mohl začít), císař Caligula (rovněž zavražděný) a konečně císař Nero.
Nero byl megaloman v mnoha ohledech a přesně v tomto stylu slavnostně zahájil výkopové práce, když v roce 67 př. Kr. udělal první výkop zlatým kopáčem a odstranil první koš s půdou. Cítil se jako Hercules a zbytek už nechal na 6 tisících židovských válečných zajatcích. Krátce po Neronově smrti byl ale projekt zastaven, povedlo se prokopat jen asi desetinu současné délky průplavu. Obnovení stavby zvažoval ještě římský senátor Herodes Atticus ve 2. století n. l. a Benátčané po dobytí Peloponésu v roce 1687.
Idea stavby nového kanálu vznikla po obnovení nezávislosti Řecka v roce 1830, ale nový stát opět neměl na takový projekt dost peněz. Ale když byl v roce 1869 otevřen Suezský průplav, rozhodla se řecká vláda poskytnout koncesi na stavbu francouzským firmám. První podnikatelé zapojení do projektu ale zkrachovali, když jim banky odmítly půjčit peníze kvůli bankrotu jiné francouzské firmy zapojené do stavby Panamského průplavu.
Licenci pak získala další francouzská společnost Société Internationale du Canal Maritime de Corinthe, která měla průplav následně 99 let spravovat. Výkopové práce byly zahájeny v roce 1882 za přítomnosti řeckého krále Jiřího I. Také této společnosti ale došly peníze, bankrot postihl i jejího majitele a inženýra, Maďara Istvána Türra, a také banku, která souhlasila s poskytnutím dodatečných finančních prostředků… Stavbu nakonec převzala řecká firma a v roce 1893 byl průplav dokončen, což zdůraznilo pozici Pirea jako významného přístavu.
Fungování průplavu
Od počátku své existence se Korintský průplav potýkal s problémy. Kanál je úzký, což činí navigaci lodi velmi obtížnou. Mezi dvěma vysokými skalními stěnami fouká silný vítr a rozdílné hladiny přílivu v obou mořích způsobují silné přílivové proudy v průplavu. Přestože kanál ušetřil plavbu kolem Peloponésu dlouho 700 km, doprava v něm měla od prvních let mnohem nižší frekvenci, než se očekávalo. Trvalým problémem se staly sesuvy půdy, protože je kanál vykopaný do měkké sedimentární horniny (vápenec), navíc v seismické oblasti.
V některých letech musel být proto kanál uzavřen a upravován, doprava se tu zastavila také za první světové války a během druhé světové války o průplav tvrdě bojovali Němci a Britové (Němci zničili hlavní most přes kanál). Znovu otevřený byl díky práci amerických vojenských jednotek v roce 1948. V roce 1988 byly přistavěny na obou stranách kanálu na úrovni mořské hladiny odstranitelné mosty.