Norský jazyk – norština

Jedna norština nestačí – Proč Norové tak zvláštně zpívají, když mluví? – Výslovnost – Jak se v Norsku domluvít – Slovníček

Jedna norština nestačí

Norská jazyková situace je překvapivě komplikovaná vzhledem k počtu obyvatel i národní jednotnosti země. Jediným oficiálním jazykem Norska je norština, severogermánský jazyk velmi blízký švédštině a dánštině. Norštiny jsou ovšem dvě – přesněji řečeno: norština má dvě různé spisovné normy, dnes nazývané bokmål („knižní řeč“) a nynorsk („nová norština“). Kromě toho je Norsko tradičně zemí tisíce značně svérázných dialektů.

Jeďte do Norska v dobré partě

Kde se vzaly dvě norštiny?

Když ve 14. století morová epidemie vyhubila celou norskou společenskou elitu, zmizela i norština jako písemný jazyk. Během staletí dánské nadvlády ji nahradila velmi podobná dánština, z níž Norové nepřevzali jen značně odlišnou výslovnost.

Během národního obrození v 19. století se jedna část norské společnosti rozhodla hledat cestu, jak vrátit Norsku „pravou“ norštinu jako národní jazyk. Přišlo jim trapné, že je v jejich obnovené vlasti spisovným jazykem „cizí“ řeč. Druhá část neměla s etablovaným dánsko-norským literárním a kulturním dědictvím problém – ba naopak – a hodlala ho nadále pěstovat.

Zatímco tedy všichni vzdělanci mluvili víceméně onou „dánštinou s norskou výslovností“ (jazyk zvaný riksmål), mluva lidu jim přišla příliš „sprostá“ a nekulturní, aby na jejím základě chtěli pěstěný a bohatý jazyk kultury a vzdělání nějak násilně „ponoršťovat“ (jinak řečeno: špinit či zjednodušovat).

Překvapivě nadaný a pracovitý samouk jménem Ivar Aasen se však chytil jiné myšlenky: rozhodl se objet celé západní Norsko, zdokumentovat všechny tamní dialekty a z nich vytvořit (spolu s vlastní znalostí staronorštiny) znovu „od podlahy“ jakousi rekonstrukci ideálního spisovného „zemského jazyka“ (tzv. landsmål). Ten se skutečně ujal i u části literátů, kteří na něm hned založili novou literární tradici kvetoucí dodnes. Obě formy norštiny byly ještě v 19. století zrovnoprávněny a staly se nedílnou součástí politiky, která dodnes dělí zemi na dva jazykové tábory.

Dohodnou se někdy Norové na jediném jazyce?

Oba jazyky se také během více než sto let své existence během několika pravopisných reforem značně přiblížily, přejmenovaly z riksmålu a landsmålu na bokmål a nynorsk, a díky oboustranné široké toleranci pravidel se z velké části také překrývají (tj. to, co je spisovné v jednom, je často ještě oficiálně přípustnou variantou i v druhém). Problémem pak je, že jedinou větu můžete někdy napsat i několika desítkami různých způsobů, a všechny budou spisovné (ano, i v rámci jediné z těchto dvou různých pravopisných norem).

Přesto veškeré politické snahy o sjednocení norštiny do jednoho jazyka definitivně selhaly, když se v padesátých a šedesátých letech proti pravopisným reformám vzbouřili sami lidé, a začali svým dětem v učebnicích „opravovat“ příliš radikální slovní tvary na ty tradiční (čili dánsko-norské). Bylo to pro ně podobné, asi jako kdyby se u nás obecná mluvená čeština najednou prohlásila za akceptovatelnou, ba preferovanou podobu jazyka, a začaly se v ní vydávat učebnice pro děti.

Jak se tedy v Norsku mluví a píše v praxi?

Obě formy norštiny jsou dodnes rovnocenné a každý úředník je povinen být schopen korektně psát oběma spisovnými normami. Žáci ve školách jsou také nuceni naučit se aktivně (s pasivním porozuměním vážné problémy nejsou) oběma jazykům, proti čemuž se v poslední době také zvedá stále silnější odpor, zvláště na hustěji osídleném východě země.

Každá komuna má právo si sama odhlasovat, který jazyk bude primárním úředním a vyučovacím jazykem v rámci jejího území. Nynorsk takto zvolily některé komuny v západním Norsku, s pouhými 25 % obyvatel, a po přerozdělení tento poměr dále klesl až k dnešním necelým 15 %. Faktem je, že smíšené obyvatelstvo ve městech obvykle snadno přehlasuje i přirozené sklony venkova, který by se jinak přiklonil k nynorsk.

... ale hlavně buď hrdý na svůj dialekt!

Jednotlivci si vybírají svůj preferovaný jazyk obvykle podle toho, co je bližší jejich rodnému dialektu a/nebo prostředí, kde momentálně žijí. Z historie vzniku obou jazyků vyplývá, že bokmål je bližší dialektům lidnatějšího východního Norska (a z velké části taky smíšeně osídleného severu a všech větších měst), kdežto nynorsk je zase bližší dialektům západního Norska, kde je tudíž stále většinou preferovanou normou.

Pokud však jde o mluvení, je Norsko dodnes hrdé na své lokální dialekty. Spisovná řeč je vyhrazena „spisování“ – mluvit se tudíž má, jak člověku „zobák narost“. „Mluv dialektem, piš nynorsk!“ je také oficiálním heslem hnutí pro nynorsk. Dialektem se proto mluví i na veřejnosti, ve školách i ve formálních situacích, a dialektem nezřídka hovoří i poslanci v parlamentu, byť vědí, že jim většina ostatních nebude pořádně rozumět.

Jak se vlastně obě norštiny liší?

Rozdíl mezi oběma spisovnými norskými jazyky je znát především v gramatice – liší se obvykle koncovky a ty v nynorsk jsou znatelně komplikovanější. Bokmål například (ve své klasické podobě) vůbec neodlišuje ženský rod od mužského. Markantní je také to, co bychom nazvali rozdílem výslovnosti: nynorsk zachovává většinu západoseverských dvojhlásek. To trochu připomíná rozdíly mezi spisovnou a obecnou češtinou.

Dalším markantním rozdílem je preference tradičních staroseverských výrazů a přípon, namísto dolnoněmeckých (či dánských) výrazů, předpon a přípon, které do norštiny pronikaly od středověku díky čilým obchodním kontaktům se severoněmeckou hanzou i skrze dánštinu. Ještě raději však nynorsk dává přednost přirozenému vyjadřování pomocí sloves, oproti modernímu kupení abstraktních podstatných jmen, jaké známe i z našich krajů, zvláště pak z úřednické řeči.

Až si všimnete podezřelých dvojic jinak podobných slov ve stejných kontextech v různých částech Norska, patrně se jedná o táž slova podle bokmålu a nynorsk: např. na známkách „Norge“ i „Noreg“ (v nynorsk) znamená Norsko; píše se většinou „Trondheim“, ale někdy též v bokmål „Trondhjem“; „veg“ je v nynorsk a „vei“ v bokmål a znamenají cesta; „gata“ je totéž co „gate“, ale s koncovkou (členem) ženského rodu; podobně „kirke“ versus „kyrkja“ v nynorsk (kostel) atd.

Proč Norové tak zvláštně zpívají, když mluví?

Norština je jedním z mála evropských jazyků používajících slovní (slabičné) tóny. Na rozdíl od čínštiny nebo vietnamštiny rozlišuje ovšem pouze dva tóny (melodie) a ty mohou skutečně pomoci rozlišit význam jen u několika málo jinak (shodou okolností) stejně znějících slov. Jejich praktická funkce tedy není pro norštinu nijak klíčová.

Podstatně významnější roli hrají ale pro identifikaci dialektů a původu mluvčích. Každý kraj a každé údolí má své vlastní, trochu odlišné tóny, takže i když se někdo snaží mluvit sebevíce „standardně“, zkušený Nor obvykle podle tónu řeči dokáže celkem dobře lokalizovat, odkud mluvčí pochází. Nejvýrazněji to pozná i cizinec právě u Norů z nejlidnatějšího východu země, kde se používají jinak v Evropě neobvyklé stoupavé tóny – člověk má pocit, jako by tamní mluvčí stále něco vyštěkávali nebo jako kdyby každá fráze byla otázka.

Stručný klíč k výslovnosti

å	se vyslovuje jako [o] (ve starých názvech a jménech psáno „aa“)
o	se vyslovuje jako [u]
u	se vyslovuje jako německé [ü]
y	se vyslovuje s našpulenými a zaokrouhlenými rty
ø	se vyslovuje jako německé či švédské [ö] či francouzké [œ/eu]
æ	se vyslovuje jako normální [e] (pouze před „r“ se obojí vyslovuje jako otevřené [æ/ä])
ei	se vyslovuje [æi] (skoro jako české „aj“)
eg	v bokmålu také [æi] (jeg, meg, deg, …), v nynorsk prostě [eg]. Délka se řídí jako v němčině počtem následujících samohlásek: dvě samohlásky = krátká souhláska, jinak dlouhá (ale jen pokud je přízvučná, tj. obvykle první ve slově).

sj/skj/sk (+i/y)	se vyslovuje jako [š]
tj/kj/k (+i/y)	se vyslovuje jako měkké [š], jazyk je v poloze jako když chcete vyslovit „j“
hj/gj/g (+e/i)	se vyslovuje jako [j]
zdvojeně psané	se vyslovují dlouze (podobně jako v italštině), ale nikoliv dvojitě
nd/ld/rd	většinou je „d“ němé, vyslovuje se jen jako [nn/ll/rr]
-et	na konci je „t“ většinou němé, vyslovuje se jen jako [e] (u min. času sloves a jako člen podst. jmen a ve členu „det“)
med a ved	předložky se vyslovují také bez „d“
rs	na východě vyslovují jako [š] (retroflexní)
sl	se vyslovuje jako [šl], na východě i uprostřed slov (Oslo čti „ušlu“!)

Nenechte se zmást ani občasnou podobností s anglickými slovy: gate se opravdu vyslovuje „gáte“ a jméno Jon se čte prostě „jún“.

Jak se v Norsku domluvíte

Pokud právě neovládáte norštinu (nebo aspoň švédštinu či důkladně vyslovovanou dánštinu), v Norsku se prakticky všude velmi dobře domluvíte anglicky. U nejstarší generace se lze setkat také se znalostí němčiny, tím menší ovšem bude jejich ochota tento jazyk použít.

Malý česko-norský slovník

Základní výrazy

Česky	Norsky
Mluvíte anglicky / německy?	Snakker du engelsk / tysk? [Snak-er dü eŋelsk / tysk?]
Nemluvím norsky.	Jeg snakker ikke norsk. [Jæi snak-er ik-e norsk/nošk.]
Nerozumím.	Jeg forstår ikke. [Jæi forstór/foštór ik-e.]
Jak se to řekne norsky?	Hva heter det på norsk / Hvordan sier du det på norsk? [Va héter de po norsk/nošk? / Vúrdan síjer dü de po norsk/nošk?]
Nevím	Jeg vet ikke [Jæi vét ik-e]
Ahoj	Hei (na přivítanou) / Ha det (na rozloučení) [Hæi / Há de]
Dobrý den	God dag [Gú dág]
Dobrý večer	God kveld [Gú kvel]
Dobrou noc	God natt [Gú nat]
Na shledanou	Ha det (godt) / Vi ses [Há de got / Vi sés]
Dobrou chuť!	God smak! [Gú smak]
Na zdraví!	Skål! [Skól!]
Ano / Ne	Ja / Nei [ja / Næi]
Děkuji / Není zač	Takk / Ingen årsak [Tak / iŋen órsak / óšák]
Velmi děkuji / Děkuji vám	Tusen takk / Takk skal du ha [Tüsen tak / Takk skal dü há]
Prosím Vás	Vær så snill [Værso snil / Væšo snil]
Promiňte	Unnskyld / beklager [Ünšyl / bekláger]
S dovolením	Unnskyld (meg) [Ünšyl (mæj)]
Jak se máte?	Hvordan har du det? [Vúr(d)an har dü dé?]
Mám se dobře.	Jeg har det bra. [Jæi har de brá.]
Kde je ...?	Hvor er ...? [Vúr ær...?]
Jak se dostanu do ...?	Hvordan kommer jeg til ...? [Vúr(d)an kom-er jæj til ...?]
Kolik to stojí?	Hvor mye koster det(te)? [Va koster de / det-e?]
Účet, prosím.	Regningen, takk. [Ræjniŋen, tak.]
Peníze	Penger [peŋi]
Sleva	Rabbat [rabat]
Pane / paní / slečno	Herr / fru [Her / frü] (jako oslovení se už nepoužívá)
Velký / malý	Stor / liten [stúr / lít(e)n]
Více/ méně	Mer / mindre [mer / mindre]
Starý / nový	Gammel / ny [gaml / ný]
Drahý / levný	Dyr / billig [dýr / bil-li]
Dobrý / špatný	God / dårlig [gú / dórli]
Horký / studený	Varm / kald [varm / kal]
Vlevo / vpravo / rovně	(Til) venstre / (til) høyre / rett [(til) venstre / (til) höjre / ret]
Nahoře / dole	Opp / ned [op / ne]
Sever / jih	Nord / sør [núr / sör]
Západ / východ	Vest / øst [vest / öst]
Blízko / daleko	Nært / langt [nært / laŋt]
Otevřeno / zavřeno	Å pen / stengt [ópen / steŋt]
Vchod / Východ	Inngang / avkjørsel [ingaŋt / avšersel]
Zakázáno	Forbudt [forbut]
Včera / dnes / zítra	I går / i dag / i morgen [i gór / i dág / i mórn]
Autobus	Buss [büs]
Známky (poštovní)	Frimerker [frímerker]
Vstupenka / jízdenka	Billet [bilet]
Mapa	Kart [kart]
WC / toaleta / koupelna	WC, toalett [vésé, tualet]
Muži / ženy	Herrer / damer [herer / dámer]
Pokoj	Rom [rum]
Klíč	Nøkkel [nökl]

Místa

Číslovky

Základní potraviny

Autorem textu je Pavel Vondřička, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.

Jeďte do Norska v dobré partě