cestopis Martina Čermáka ze zájezdu Rusko a Pobaltí
Matička Rus – i po rozpadu Sovětského svazu stále největší země světa, země mnoha rozporů, země, kde zítra znamenávalo dnes (nebo naopak?).
Země Jurije Gagarina - prvního člověka ve vesmíru i země gulagů. Země básníka Puškuna i tyrana Stalina, země, jež za cenu 20 miliónů životů dokázala zastavit a porazit mašinérii nacistického Německa i země, která na většinu 20. století rozdělila svět na dvě nesmiřitelné poloviny.
Země širých stepí, vysokých hor i divokých sibiřských toků, země, kde se poroučelo větru i dešti, země kde soudruzi dokázali podojit i kozla. To vše a nesrovnatelně více je matička Rus.
Široká ruská duše schopná těch největších činů, ať už dobrých či zlých. Padnout pro vlast, vzlétnout ke hvězdám, rozdat majetek, podstoupit souboj na život a na smrt kvůli ženě i poslat na smrt milióny soukmenovců a zadupat do země vše, co se jí zrovna příčí.
pátek 20.7.2012
Snad pod vlivem knih F. M. Dostojevského především manželka Lucka chtěla už několik let proniknout aspoň na chvíli mezi tento východoslovanský živel a stanout na okamžik na moskevském Rudém náměstí a projít se ulicemi Petrohradu. Tak tedy konečně letos a tradičně s Mundem, byť poprvé beze stanů téměř luxusně po ho(s)telech. Zato potřetí s nejzapálenějším slavistou (nikoliv Slávistou :-)), jakého znám, Michalem Vašíčkem, jemuž v průvodcování zdatně sekundují Petra a Hanka.
V zemi Alexandra Lukašenka; Hrad Mir
sobota 21.7.
Bělorusko, přes které Mundo letos poprvé zvolilo trasu, je zvláštní a těžko uchopitelná země, o které průměrný našinec mnoho neví. Zatímco Češi jsou po více než 1 000 let usídleni ve své kotlině obehnané ze všech stran horami, které po staletí tvoří neměnné hranice Zemí Koruny české, Bělorusko z našeho pohledu nemá významnou historii a pokud už kdy měla Bílá Rus svůj vlastní stát, pak se tento od 13. do 17. století nazýval státem litevským nebo litevsko-polským a i ten neustále měnil a posouval své hranice, až si ho nakonec rozdělili Rusové a Němci a to hned několikrát.
V moderní historii Bělorusko hned po 1. světové válce pohltil bolševický Sovětský svaz, který zde prováděl silnou rusifikaci a měla-li tato země nějaké výrazné hmotné památky a kulturu, téměř zcela ji vyplenila a zničila spolu s polovinou populace nacistická vojska během 2. světové války, která byla vedená na sovětském území jako válka totální, vyhlazovací. O zbytek se opět postarali v následujících poválečných letech Rusové.
Samostatnost získalo Bělorusko až po rozpadu Sovětského svazu. Dnes o něm tak víme jen to, že zde už bezmála 20 let vládne poslední neskrývaný evropský diktátor, silně prorusky orientovaný Alexandr Lukašenko. Na co se tedy máme těšit v zemi, která má neuchopitelnou historii, neoplývá ani horami ani mořem ani výraznými památkami a dusí ji nejméně posledních 100 let diktatura? Nevím, ale věřím, že to bude zajímavé a podnětné.
Pokud se tedy dostaneme přes hranice. Ale co by ne. Stačí podmazat celníky nějakými eury (jakože pojištění), vyplnit pár lejster, nějakou tu hodinku si počkat, aby bylo zřejmé, kdo je tady pánem nad našimi osudy a nakonec je cesta volná. Praxe nelišící se příliš od jiných polodiktátorských, byrokracií a korupcí prorostlých zemí.
Ještě před tím si čekání krátíme např. výměnou peněz. To vám je taky věc. Pane Čechu, chcete být milionářem? Tak to si zajeďte do Běloruska. Za jednu korunu dostanete (aspoň v roce 2012 po velké inflaci) 400 běloruských rublů. Za pár euro nám proto v peněženkách šustí statisíce.
Tak tedy napříč běloruskou rovinou směr Mir. Žádný strach, nemyslím první vesmírnou stanici (jakou jinou než ruskou, o které jsme v 90. letech slýchávali, jak na ní každou chvíli vypukl nějaký ten požár, a že na ní kosmonauti už dlouhé týdny přesluhují). Tu uvidíme až o pár dní později v Moskvě.
Tohle sobotní prosluněné odpoledne vystupujeme „jen“ u hradu Mir, jedné z nejvýznamnějších běloruských památek. Je popravdě trochu podobný známému litevskému Trakaji a vůbec všem pobaltským hradům. Mohutný komplex na pravidelném obdélném půdoryse, v rovině obehnaný vodou, z červených cihel v rozích s velkými věžemi, na němž je patrné, že je (opět stejně jako Trakaj a další) kompletně dostavěný ve 20. století. Inu památkářský přístup na míle vzdálený od dnešního českého a ideální kulisa pro pohádky a svatby. Jedna nevěsta míjí druhou. Fotogenické místo jako vystřižené z katalogu. Věnujeme mu něco přes hodinu a vyrážíme směr hlavní město Minsk.
Ještě než tam dojedeme, musím se zmínit o pár věcech. Tak tedy z okna autobusu Bělorusko mile překvapí. Už za hranicemi v Brestu Litevském vidíme výškové moderní budovy příliš se nelišící od středo- či západoevropských, kolem silnice je všude pořádek, domy či kostely jsou docela opravené, zelená tráva a vysázené květiny tvoří nejrůznější obrazce, a když zmiňuji silnici, tak ta je především rovná, bez výmolů, prostě jako u nás. Ptáte se a co jako na tom stojí za zmínku? No tak stačí si zajet do sousední „demokratické“ Ukrajiny, projet se po místních tankodromech, minout pár tamějších (i policejních) žigulíků a hned poznáte, o čem je řeč. Zatímco se podíváte v běloruském Minsku do výloh obchodů, prohlédnete si normálně oblékané Bělorusy, kolem vás jezdí obyčejná západní auta a plakát v podchodu vás upozorňuje na nadcházející koncert britské skupiny Placebo, dojde vám, že tahle totalita je přece jen jiná, než s jakou jsme se rozloučili před 23 lety u nás. Na první pohled země zas tolik nestrádá, pravda, díky téměř nulové privatizaci asi nebyl rozkraden majetek (jako třeba na zmíněné Ukrajině). Tohle vše na Bělorusku na pohled projíždějícího turistu mile překvapí, opravdu jsem to nečekal.
Tu druhou stranu mince tak trochu tušíme. Izolace, napjaté vztahy se zbytkem Evropy, nemožnost vycestovat, zmíněná vysoká inflace obírající obyčejné lidi o úspory, perzekuovaná opozice a mnoho dalšího. Na to upozorňuje možná jen nepřímo velké množstvím policistů, ochraniků. Ale politiku jsme sem řešit nepřijeli, jen projíždíme na cestě dál na východ. Do hlavního města Minsku přijíždíme v podvečer, hostel až na studenou vodu docela ujde.
Minsk: Město slunce, město duchů
Neděle 22.7.
Vtip první:
Hlas Ameriky se ptá sovětského rádia: Je pravda, že v obchodech nic nemáte? Za tři dny dostane odpověď: A vy zase bijete černochy.
Do centra se dostáváme druhý den. Nedělní ráno v Minsku je zvláštní. Vybombardované metropoli po 2. světové válce mnoho nechybělo, aby pozbyla primátu hlavního města, tolik byl Minsk zničený. Přesto Sověti rozhodli město znovu vystavět a pojali projekt vskutku velkoryse. Město slunce, takový měl být nový Minsk. Široké na sebe kolmé honosné bulváry otevřené slunci. Když ale kráčíte nedělním ránem po takové šestiproudé třídě, od Náměstí Nezávislosti k Říjnovému náměstí s budovou parlamentu, nikde ani noha, jen tu a tam projede osamocené auto, působí to podivně, spíš jak město duchů nežli město slunce. Kam taky v těchto stalinských kulisách chodit? Nuda v Minsku. Prohlížím si neoklasicistní budovu kopírující klasický řecký chrám a v jejím trojúhelníkovém štítě, tympanonu, ověnčenou plastiku zeměkoule s hvězdou, znak Sovětského svazu. Kombinace, kterou asi jinde neuvidíte. Ani na říjnovém náměstí není živáčka. Trpět agorafobií, z té volné plochy mi nebude dobře. V jejím středu stojí budova parlamentu, který má kopírovat berlínský Reichstag. Ale věřte mi, v Reichstagu jsem byl o 14 dní dříve a tahle budova vypadá jako cokoliv jiného, jenom ne jako Reichstag. Snad brněnské Janáčkovo divadlo mi připomíná. Tak procházíme ulicemi, kolem paláce Alexandra Lukašenka (ten raději nefoťte, hlídají ho ochranici a mohl by z toho být problém), vedle něj si fotíme válečný pomník s tankem T-34.
Úplně jiné je Trojické předměstí. Malé domky, pěkné nábřeží řeky Svislač, barokní kostely. V jednom probíhá zrovna katolická mše. V tichosti vstupuji dovnitř, kostel je plný lidí a ze shromáždění věřících na mne tady v Minsku dýchá poprvé jediný silný pocit života a radosti uprostřed této vylidněné metropole. Odpoledne se ulice přece jen trochu zaplní i jinde ve městě, posedáváme tak v celkem příjemných parcích a později centrum opouštíme stejnou cestou, kudy jsme ráno přišli - mohutnou branou tvořenou dvěma stalinskými věžemi – mrakodrapy.
Starý Smolensk a strašná Katyň
Pondělí 23.7
Vtip druhý:
Zpráva z tisku: Na sovětsko-čínských hranicích napadla skupina čínských tanků sovětský, klidně orající traktor. Tento palbu opětoval, a po zničení všech tanků odletěl zpět na základnu.
Na východ postupujeme rychle, skoro jako Wehrmacht v jedenačtyřicátém, chtělo by se cynicky říci. Rovina, keře, les a najednou hranice. Ani to na nich dlouho netrvá (jsme už asi řádně proklepnutí spřátelenou zemí na polsko-běloruských hranicích) a jsme doma, Natašo. V Rusku. Znovu si všímám silnice. Je celkem kvalitní, opět rovná, jen se nedostává příliš svodidel (to se týkalo i Běloruska), namalovaných pruhů, výraznějšího značení, odstavných pruhů, i když jedeme celou cestu po dálnici. Jen holý nicméně rovný asfalt. Všechny tyhle „vychytávky navíc“ stojí peníze a v Rusku se podobnými zbytečnostmi, jak budeme zjišťovat po následující dva týdny, nezabývají.
Na večer se ubytováváme v motelu u silnice, kde se zastavil čas. Asi tak v roce 1980. Vybavení je luxusní, ale snad žádné není mladší zmíněného roku. Spíme jako králové ve dvoulůžkových pokojích, rozložených podél dlouhatánské chodby. Téměř každé dveře mají (jistě nikoliv záměrně) jinou kliku. Typický detail, na který se v Rusku nehledí :-) Ráno absolvujeme téměř lukulskou hotelovou snídani z několika chodů a vyrážíme na první ruskou zastávku.
Smolensk. Někdo snad ví, že za 2. světové války tu probíhaly tvrdé boje, kdy se soukolí Wehrmachtu začalo poprvé po počátečním bleskovém postupu trochu zadrhávat na tuhém odporu Rudé armády. Ostatní čtenáři název města jistě zaznamenali v souvislosti s tragickou havárií polského vládního letadla, na jehož palubě přede dvěma lety zahynul prezident a na sto členů polské elity, letící uctít památku Katyně (o té později). Kolem místa havárie prakticky projíždíme. Zvláštní pocity. Uvědomím si, že loni jsem v krakovském Wawelu navštívil hrobku onoho polského prezidenta.
Ale zpátky ke Smolensku. Je starobylý, jeho mohutné dlouhé hradby i kláštery pamatují středověké boje, jež spolu o město svádělo litevské a moskevské knížectví. Zastavujeme u největšího, uspenského chrámu. Zeleno-bílé fasády na kopci vzpínajícího se klášterního komplexu připomínají téměř naše vrcholně barokní kostely, jenom ty zlaté baňaté střechy přiznávají typický prvek ruské pravoslavné architektury. Uvnitř v tichosti obdivujeme zlaté ikony a vdechujeme vůni kadidla a hořících svíček. Lavice k sezení, jako v našich kostelech v pravoslaví nenajdeme. Z kláštera pokračujeme dál do města, kolem cihlových hradeb, jimiž obehnal město před čtyřmi sty lety architekt Koň. Podél nich stojí množství válečných památníků hrdinným městům i lidem, kolem hoří ohně. Mám dojem, že v Rusku si váží víc svých padlých hrdinů než současných žijících obyvatel. A bylo tomu tak asi vždycky.
Fotím si tramvaje a autobusy městské dopravy. I když (jako ještě mnohokrát tu bude platit), to se nedá popsat, to se musí vidět. Na rozpadlých křivých kolejích, zcela uvolněných od podloží se krokem šinou stroje, do jejichž vysokých schodů se babičky s hůlkou drápají jen s nejvyšším vypětím, aby se za nimi v zápětí zavřely dveře jak od tanku s rachotem a razancí, jež by vám ulomila nohu, pokud byste ji tam nedopatřením zapomněli.
Odpoledne necháváme Smolensk za sebou a přesunujeme se ke Katyňskému lesu nedaleko odtud. Pietní místo, pamatující a skrývající po dlouhá desetiletí zvěrstva bolševické NKVD. V roce 1940 tu Rusové povraždili přes dvacet tisíc polských důstojníků a inteligence z obsazeného Polska a zasypali do hromadných hrobů. Na stejném místě končila i ruská opozice, kolik domácích ruských obětí zde leží se dosud ani neví. Po desetiletích mlčení a dlouholeté oficiální verzi, že masakr provedli Němci, se dnes Rusové k odpovědnosti konečně hlásí a památník i výklad průvodkyně je velmi důstojný a působivý.
Moskva
Úterý 24.7. – Čtvrtek 26.7.
Obloha nad Moskvou vybledla a ve výšce jste mohli zřetelně rozeznat dosud nezezlátlý bílý úplněk. Dýchalo se volněji a hlasy pod lipami zněly tlumeně, ztišené podvečerem.
Michail Bulgakov: Mistr a Markétka
Ještě tentýž večer přijíždíme k prvnímu vrcholu naší cesty, do hlavního města Ruska, Moskvy. Na následující tři noci se ubytujeme docela v centru, v jednom ze zdejších hostelů, který nám s Luckou pozítří pěkně hne žlučí. Moskva je jednoznačně nejsilnějším zážitkem celé cesty. Ve smyslu pozitivním i negativním. Opět jeden den v ní vyjádří více než strany popsaného papíru.
Především je to velkolepost sama. Stalinské mrakodrapy zvané „Stalinovy sestry“ kopírující americké předlohy, tyčící se nad mnohoproudými bulváry, kde osm pruhů aut se nepřetržitě valí jedním směrem a osm pruhů směrem druhým, ať je den nebo noc. Monstrózní komunistické sochy a pomníky zatínající pěst, svírající srpy a kladiva a tvářící se zarputileji než Chuck Norris. Stanice moskevského metra, zdobené od 30. do 50. let 20. století krásněji než většina našich zámeckých sálů. Jen na těch mozaikách, freskách a plastikách nejsou bukolické výjevy, ale oslava sklizně, sovětských strojů, rudoarmějců s kalašnikovy nebo Stalina s Leninem (ten je prakticky všude). A v těchto kulisách a tlačenici metro denně převáží na 10 miliónů Moskvanů tam a zpět, až vám hlava třeští. Příliš mnoho dojmů na jednoho člověka v tomto velkoměstě tolik odlišném od jiných, jež jsem dosud viděl.
V úterý vyrážíme do centra, do Kremlu a na Rudé náměstí. Je to jen pár zastávek a už stojíme ve frontě. Inu kdo chce vidět Lenina, musí si počkat. Před pár desetiletími bychom tu stáli povinně, dnes jsme tu dobrovolně. Na prahu Rudého náměstí odevzdáváme veškeré osobní věci a fotoaparáty a kráčíme k Mausoleu V. I. Lenina, malé žulové mohyle při kremelské zdi na náměstí. V pozadí se tyčí chrám Vasila Blaženého. Fronta postupuje, za chvíli jsme uvnitř a čekáme, co uvidíme. Zlí jazykové tvrdí, že v mausoleu už dávno není vystaven samotný vůdce revoluce, ale jen jeho vosková figurína. A jsme tu.
Třicet vteřin husím pochodem ve tmě a tichu jen za důrazného „PŠŠŠT“ ruských vojáků kolem prosklené rakve s tělem Vladimíra Iljiče Lenina v černém obleku a jsme zase venku. Myslím, že zlí jazykové se mýlí. Víc než voskovou figurínu mi pohled do tváře a na ruce (ostatní kryje látka) jedné z největších postav 20. století připomínal figurínu dřevěnou :-)
Během svého života vládli panovníci ruskému národu nejčastěji z Kremlu. Tak se tam jdeme podívat hned po Mausoleu. Po nezbytném vystání fronty procházíme turnikety v kremelské zdi a jsme uvnitř hradního areálu. Kdo by nevěděl, co vlastně všechno Kreml zahrnuje, tak asi něco jako náš Pražský hrad. Areál obehnaný známou červenou cihlovou zdí s mnoha věžemi, uvnitř paláce (v jednom z nich sedí i Vladimír Putin) a především centrální náměstí s několika nádhernými pravoslavnými kostely. Všechny mají fasády členěné množstvím oblouků a oken. Jsou vystavěné v byzantském slohu (tak jsou starobylé), z větší části sněžně bílé, navzájem se sobě docela podobají venku i uvnitř (ikony, fresky pravoslavných svatých a zase ikony) a střechy jim zdobí, jak jinak proti modré obloze třpytící se zlaté cibulovitě baňaté věže. S Kremlem jsem byl dosud obeznámen především jako s institucí, s mocenským pojmem, odkud se řídila značná část světa, ale bez vědomí, co mohu čekat ke koukání. Bez nadsázky mě ohromil.
Ke Kremlu přiléhá druhý symbol Moskvy, Rudé náměstí. Už jsme ho letmo prohlíželi při návštěvě Leninova mausolea, teď si ho dáme na plný úvazek. Budu se opakovat, je velkolepé. Na spodním konci ho ohraničuje rudá, velmi zdobná budova historického muzea, která by jinde byla dominantou, zde je to nejméně významný prvek. Proti mausoleu a Kremelské zdi se táhne přes celou délku náměstí GUM, jeden z 10 nejluxusnějších obchodních domů světa. Koupíme si tu aspoň zmrzlinu, prohlížíme ten nazdobený kýč a při pohledu na sekuriťáka si poněkud sarkasticky říkám, že bych asi nechtěl v luxusním obleku s vysílačkou na zadku hlídat schodiště v tomhle obchoďáku pro snoby :-) Ještě víc působí GUM v noci (na Rudé náměstí se vracíme během tří dnů ještě několikrát). Kontury všech oken i hran budovy lemují rozsvícená světýlka, takže vypadá trochu jak americký vánoční stromeček.
Horní stranu rudého uzavírá kostel, na který jsem se těšil nejvíc. Chrám Vasila Blaženého. Devět věží, rozestavených ve čtverci jako kuželky kolem střední nejvyšší věže, každá má na vrcholu jinou cibuli, jedna modrobílou, jiná červenou, další zelenou, zlatou a kdovíjakou ještě. Určitě ho z fotek či televize znáte. Vypadá tak trochu jako z cukrkandlu, nebo možná z lega, nebo jako ten nejkýčovitější zábavní park s kasiny a nevěstinci na česko-rakouských hranicích. Není tak velký, ale o to úchvatnější, nejpravoslavnější a nejruštější, jaký si jen dovedete představit. O to víc člověka udiví interiér, který se také nepodobá žádnému jinému. Rozčleněn na patra, co věž, to samostatná kaple, každá jinak zdobená a všechny z 15. století dohromady působí jako věky ztemnělá byzantská Hagia Sophia, jež ve vás vyvolává úctu a bázeň a nutí aspoň na chvíli ke ztišení. Taková je Moskva a její Rudé náměstí. A teď trochu jiný pohled.
Proč ještě je Moskva tolik jiná? Působí odtažitě. Snad odtažitěji než kterékoliv místo, jež jsem dosud navštívil (pravda, ještě jsem nebyl, naštěstí, v Severní Koreji). Všude přítomní policisté působí dojmem, že jsou tu proto, aby vás drželi ve vymezených zónách, vše kontrolovali (to má bez debat tu výhodu, že např. metro ani jiné památky nejsou ani kousíčkem posprejované a zničené), ale rozhodně ne, aby vám v případě potřeby pomohli. Neumíte-li rusky, nikoho to také nezajímá a máte smůlu, všude to působí dojmem, jako by Moskva o turisty, zejména o západní až tolik nestála. Vystačí si, zdá se mi, sama se sebou.
Pohled na minulost je také zvláštní. V centru se můžete vyfotit za pár rublů s L. Brežněvem, jiný chlapík v uniformě, to je pro změnu Stalin (slečno nechcete se vyfotit?). Ostatně na Rudém náměstí, za Mausoleem podél Kremelské zdi jsou náhrobky a bysty komunistických vládců, poslední v pořadí Trockij a právě J. V. Stalin. Přijmeme-li premisu, že Stalin má na svědomí desítky miliónů životů po celém Sovětském svaze a hrůzovládu srovnatelnou jen s Hitlerovým režimem, tak si představte situaci, že byste v Německu potkávali po Berlíně sochy Hitlera a kdejaký živnostník by se za něj převlékal za účelem výdělku. Absurdní situace. Ne tak v Rusku a v Moskvě. Kdosi vyjádřil rozdíl mezi Američany a Rusy následovně: Američané vidí vše jako dobré nebo špatné, bílé nebo černé. Rus vidí 90 % v šedé zóně.
V dalších hodinách a dnech procházíme ještě starými ulicemi Arbat či Varvarka, jenom tak popojíždíme metrem a vysedáme náhodně na zastávkách, které nám za okýnkem nejvíce otevírají pusu k údivu, s celým zájezdem zajíždíme do carského letního sídla Kolomenskoje, zcela odlišného a poklidného parku s několika starobylými, ale přívětivě působícími kostelíky (zde poprvé v celé Moskvě a Rusku vidíme např. i maminky s kočárky, v metru a na bulvárech pro ně nějak není místo). Zastavujeme i u nejvyšší ze Stalinových sester – Lomonosovy univerzity, bloumáme dalším z četných klášterů i vedle něj ležícím hřbitovem, kde leží nejeden ruský velikán (spisovatelé Tolstoj, Gogol, Bulgakov, politici Nikita Chruščov či před pár lety zesnulý Boris Jelcin).
Za zmínku stojí i největší moskevský kostel – Chrám Krista Spasitele. Celý bílý září novotou, aby také ne, když je kompletně postavený po roce 1990. A že vypadá jako tradiční kostel, třeba historizující z 19. století? No on je také věrnou kopií toho, který tu kdysi stával. Jenže jsme v Rusku a tady občas vládne nějaký ten Stalin, který nařídí nějaký ten kostel vyhodit do vzduchu a na jeho místě postavit komunistický palác. Že na místě výbuchu pak vznikne bažina, na které režim palác vystavět nedokáže, to je také ruské. Snad by bylo tehdy efektivnější a levnější po vzoru majora Terazkyho jen sundat kříž či guĺu ze střechy a vztyčit místo nich hvězdu, ale to tenkrát Sověty asi nenapadlo.
Znovu metrem se vydáváme do muzea kosmonautiky, protože vidět tu malou kouli, do které posadili Gagarina a vystřelili obletět Zemi, to také vzbuzuje obdiv a respekt, stejně jako třeba měsíční vozítko Lunochod nebo na začátku zmíněná stanice Mir. Nedaleko muzea člověk nevěřícně kouká s poněkud jinými dojmy na stalinské sochy dělníků a rolnic se vztyčenými pažemi.
Dnešní Moskvanky jsou úplně jiné. Velmi o sebe dbají, až by se dalo říci, že se předvádí. Tolik žen na vysokých podpatcích jsem také dosud neviděl. A když píši vysoké podpatky, tak si představte ty nejvyšší možné štekle z latexu ve svítivých barvách, trochu jako z komiksů Káji Saudka nebo možná z filmů pro dospělé. Rusové se tak obecně předvádějí, ať jsou to podpatky nebo rychlá auta, po bulvárech co půl minuty prosviští nějaký ten „Nový Rus“ v bouráku rychlostí 100 km/h, jen tak pro zábavu, bez ohledu na ostatní. Třetí den mám Moskvy a její nabubřelosti, těch přísných velikášských pomníků, nepředstavitelných tlačenic v metru, bezohledných řidičů právě tak dost a vítám noční přesun do Velikého Novgorodu.
Vtip třetí:
Rozhovor v moskevském rádiu:
- Skazite Natasa Ivanovna! Kak vy, uspesnaja profesorka, stalis prostjitutkou?
- Hmm, sama neznaju. Prosto scastie.
Velký malý Novgorod
Pátek 27.7.
Pod jménem Novgorod se mi vybaví ty nejstarší ruské dějiny sahající někam do 9. století a možná ještě dál, divocí Vikingové zvaní Varjagové a jejich král Rurik, první známý ruský vládce. A snad i staré pohádky z dětství o bohatýrech, možná z knížky Krása nesmírná, či co jsem to stejně jako všechny Husákovy děti v osmdesátých letech čítával. Ač Novgorod značí Nové Město, je zřejmé, že bude naopak tím nejstarším, co v celém Rusku najdeme.
Noční přejezd není nikdy žádný med, do Novgorodu přijíždíme ale ještě před svítáním. A protože po dobytí moskevským knížectvím pozbyl Nový Gorod své slávy a jde tudíž dnes o celkem malé město (asi 100 000 obyvatel), jiné ubytování než čistokrevný hotel zde neexistuje, a tak se královsky dospíme v pěkných dvoulůžkových pokojích, jen s letmo zaznamenanou informací, že večer v celé městské čtvrti nepoteče voda. Jak ruské :-)
Vtip čtvrtý:
Sovětský svaz, rok 1985. Přijde zákazník do řeznictví:
- Nařežte mi prosím 100 gramů šunky.
- Doneste, nařežeme...
Do malého velkého města vyrážíme až řádně odpočatí, nejprve společně do nedalekého kláštera sv. Jiří, takže uvidíme další pravoslavné kostely, pomalu se už všechny slévají dohromady a kdoví, zda je za pár let od sebe na fotkách rozlišíme. Proti našim (románským, gotickým, barokním, či moderním) mi tyhle připadají téměř jeden jako druhý. Ale třeba si je vybavím, vždyť tenhle novgorodský sv. Jiří má na modrých cibulích zlaté hvězdičky. To tu ještě nebylo. Dvě bábušky v bráně prodávají pirožky se vším možným, na snídani bodnou a už pokračujeme do skanzenu lidových staveb ve Vitoslavlici. Od ostatních skanzenů se liší tím, že kromě bábušek v lidových krojích, (hlídajících jednotlivé domky, aby nenechavec nefotografoval bez povolení), tu prochází i uniformovaní ochranici s širokými policejními čepicemi a obušky. Zvláštní podívaná v tomto prostředí.
Zbytek dne jedeme strávit do centra Novgorodu. Je zde příjemný park s velmi milými sochami, nejvíc se nám líbí nadživotní Sergej Rachmaninov v klobouku opírající se o rovněž nadživotní lavičku, odněkud se line i jeho geniální klavírní hudba. Jak přívětivé a hřejivě lidské proti těm moskevským hrdinům a dělníkům zaťatých pěstí vysoko nad hlavami. Hlavním lákadlem je ale místní kreml. Ano, podobně jako akropole v Řecku neznamená jen tu aténskou, i kreml v Rusku najdeme ve spoustě starých měst. Je to prostě nejstarší, hradbami opevněná část s nějakým tím chrámem uprostřed. Zde je to byzantská katedrála sv. Sofie z poloviny 11. století. Naproti ní přitahuje pohled památník ruského milénia z 19. století tvořený většinou ruských vládců i dalších osobností.
Hned pod hradbami přetíná město na polovic říční veletok Volchov a my po mostě přecházíme na druhou stranu města, zpátky k hotelu. Zastavíme se ještě v Jaroslavově dvorci, který je opět tvořen několika kostely a i dále míjíme jeden, druhý, třetí a nevím kolikátý kostel. Všechny jsou si podobné a opravdu z nich dýchá starobylost. Kdysi to muselo bývat velmi mocné město. Když slunce pomalu zapadá, po starých střechách kostelních věží líně klouže to měkké večerní světlo. Líbí se mi tu moc. Vezeme si odtud knížku, malou ikonu a spoustu sladkostí, v Rusku prodávaných na váhu.
Puškin a jantarová komnata
Sobota 28.7.
A zpátky do tlačenice mezi davy turistů. Mačkáme se už druhou hodinu na žhavém slunci v nekonečné frontě táhnoucí se podél carského sídla Puškin, což znamená, že jsme kousek od Petrohradu. Obří vrcholně barokní palác vystavěný carevnou Kateřinou I. je blankytně modrý, něžně bílý a zlatý a plný soch. A ta fronta, ve které stojíme (Rusové to bez front prostě neumějí), tu čeká na bájnou jantarovou komnatu. Po dlouhých letech je znovu zrestaurovaná (poté co ji za války ukradli Němci, aby se na jejím konci neznámo kam ztratila) a tak si ji nesmíme nechat ujít. Oči přecházejí hned v prvním sále. Je bílý. A zlatý. Ne sem tam nějaká vlnka a dekorace, rám obrazu. Pozlacená je snad třetina plochy celého sálu. A druhého také, třetího jakbysmet, prostě všech. Přiznávám, že doma v České republice mám za léta proježděné snad všechny nejkrásnější zámky od západu na východ a od severu na jih, ale tohle u nás, přísahám, nemáme. Jantarová komnata je docela malá a skupiny turistů se tu mačkají asi nejvíc, žlutý oranžový jantar prokládaný zlatem. Tak jsme to viděli a máme nějakou tu hodinku na vstřebání dojmů v přilehlém parku.
Takový větší lednicko-valtický areál. Také se klikatí kolem jezer, také je zde plno drobných romantických staveb a jsou i celkem podobné těm jihomoravským. Věže, letohrádky, maurská vodárna, mosty, několik soch. Pěkné sousoší kopíruje do detailu slavný Rembrandtův obraz Noční hlídka. Několik desítek vojáků ve skutečnosti na ranním nástupu. Ale všechny pohromadě si nevyfotíte, protože kolem každého druhého vojáka je ovinutá nějaká ruská turistka, která se také zrovna fotí a pak ještě sedmkrát. Už jsem se zmínil o téhle ruské vlastnosti? Že jsou poněkud rozpínaví, nikdy neuhnou a sami vše zaberou? To třeba sedíte ve dvojici v kostele na lavici tak pro tři osoby. Za chvíli si k vám přisednou dvě Rusky, tak se zmáčknete, co to jde, a když se mezi vás do půl minuty vtlačí další dva Rusové a v podstatě vás bez mrknutí oka vyšoupnou a vy se nechcete zrovna hádat, tak se raději zvednete a jdete si po svém.
Vtip pátý:
Otázka na rádio Jerevan:
- S kým hraničí SSSR?
- S kým chce, s tím i hraničí...
Když se snáší noc na střechy Petěrburku
Neděle 29.7. – úterý 31.7.
Je to město pološílených lidí. Kdyby u nás existovala nějaká věda, pak by lékaři, právníci a filozofové mohli v Petrohradě provádět velmi cenná vědecká pozorování, každý ve svém oboru. Málokde se najde tolik pochmurných, drásavých a podivných vlivů na lidskou psýchu jako v Petrohradě. Jak významné jsou pouhé klimatické vlivy! A přitom je to správní středisko celého Ruska, jeho ráz se tedy promítá na všechny strany.
F. M. Dostojevskij: Zločin a trest
Navečer z Puškinu přijíždíme do Petrohradu, kde v celkem slušném hostelu pobudeme následující tři dny, poslední v Rusku. Tato baltská perla, vybudovaná na řece Něvě osvíceným carem Petrem po právu zvaným Velikým je protipólem Moskvy, takže bude jistě co srovnávat. Od prvního okamžiku působí Petrohrad odlišně. Jistě, je také rusky velikášský, ale ulice podél říčních kanálů, kterými je centrum města protkané, vypadají oproti Moskvě lidštěji a přístupněji, snad více evropštěji. Ostatně Evropě se také Petr I. chtěl co nejvíce přiblížit.
Nejvíc město poznáme asi první den při dlouhé okružní procházce po celém centru. Kolem několika kostelů (nejvíce zaujmou vrcholně barokní chrám sv. Isáka, spíše klasicistní Kazaňský chrám s mohutnou sloupovou kolonádou a především chrám Spasitele na krvi, který jakoby z oka vypadl moskevskému Vasilu Blaženému, jen není tolik barevný či spíše jeho barvy nejsou tak křiklavě výrazné). To už ale kráčíme po nábřeží Něvy. Rusové tu slaví zrovna nějaký svátek, ve městě se tísní davy a především ve vší parádě defilují námořníci, válečné lodě i jedna ponorka jsou nazdobené vlajkami, hudba hraje, alkohol teče proudem (zde je nutno poznamenat, že běžný ruský koloniál s potravinami nabízí asi tak na 90 % své plochy vodku a na zbylých 10 % vše ostatní). Zpočátku jsou pro nás slavnosti zajímavé, postupně nás ale tlačenice omrzí a tak opouštíme těsně před Zimním palácem nábřeží a přecházíme na druhou stranu řeky a dál do Petropavlovské pevnosti, která je odevšad vidět díky vysoké úzké špičce kostelní věže v jejím středu.
Barokní pevnost s charakteristickými bastiony, jaké známe z brněnského Špilberku, Josefova či Terezína je i s kostelem docela příjemné místo, tak akorát zaplněné turisty. Nejvíce nás ale zaujme právě probíhající turnaj v gorodkách pod jejími hradbami. Velké poutače s vlkem a hrochem ze známého dětského večerníčku Jen počkej zajíci (v jiné formě jsem gorodky dosud neviděl) a pod nimi několik drah, kde staří pánové předvádí své umění. Na konci dráhy jsou navršené krátké dřevěné špalíčky do různých sestav a za nimi je žlábek. Bělovlasí ale nesmírně silní a šikovní pánové na několikametrovou vzdálenost vrhají těžkou okovanou dřevěnou tyč, kterou se snaží srazit všechny špalíky do žlábku. Není nám jasné, jak mohou hodit tyč tak, aby dopadala přesně jak chtějí, každopádně předváděné hody starých pánů jsou téměř neomylné.
Další naše kroky vedou znovu po (tentokrát opačném než ráno) nábřeží, podél něj kotví staré lodě a ještě o kus dál jedna novější. Vlastně více jak sto let už jí asi také bude. Křižník Aurora, pokud podle ničeho jiného, poznáte neomylně podle množství stánků se suvenýry, které jsou kolem ní rozesety a trochu degradují její význam. Sama Aurora není ani moc velká a zvlášť zajímavá, prostě válečná loď začátku 20. století, ale o to zajímavěji se zapsala do dějin.
Večer se ještě metrem vydáváme dál od centra na náměstí, jež připomíná dobu, kdy Petrohrad nesl jméno V. I. Lenina. Pod jeho typickou sochou ukazující před sebe, stojící před typickým komunistickým palácem zbudovaným v duchu socialistického realismu, se rozprostírá široké náměstí, kde několik kluků cvičí své dovednosti na terénních kolech. O kus dál skáčou do kašny polonazí Rusové a Rusky, zmožení celodenním pitím, když mají ten svátek a přes den bylo pořádné vedro.
Petrodvorec, Kronstadt
Pondělí 30.7
Petrodvorec je podobně jako Puškin dalším z předměstí, dříve vesnic, kde si nástupci Petra I. Velikého stavěli svá letní sídla. Míříme tam druhý petrohradský den mundobusem spolu s ostatními. Jestliže v Puškinu byl úchvatný především interiér Kateřinského paláce v popředí s Jantarovou komnatou, tady si jedeme prohlédnout spíš zahrady s fontánami. A hlavně tu pod zámkem. Kaskáda táhnoucí se po stranách vodního kanálu od paláce až k moři je posetá zlatými sochami. Jsou sice „jen pozlacené tenkou vrstvičkou, stejně jako v Puškinu“, ale kde jste kdy viděli na pohled kompletně zlaté sochy i jinou výzdobu? Snad v pohádce o králi Midovi, který měnil ve zlato vše, čeho se dotknul. Oči přecházejí. Centrem kaskády je obří biblický silák Samson otevírající tlamu lvovi, jemuž z této tlamy přesně v jedenáct hodin začne za doprovodu hudby prýštit snad 10 m vysoký gejzír vody, jež vzápětí doplní tryskající voda ze všech možných částí kaskády. Vše během pár vteřin vytvoří monumentální zlaté vodní divadlo.
Zbytek příjemného parku je osázen menšími fontánami, z nichž spousta patří do kategorie žertovných. Vejdete třeba pod velký deštník, pod jehož „držadlem“ si chcete sednout na lavičku a v tom se po celém obvodu deštníku spustí sprcha vody, takže nemůžete ven, aniž se zmácháte. Podobných žertíků je v parku hned několik a dovádí v nich hlavně zmáčené děti. Ještě naposledy projdeme podél zlatých soch představujících převážně postavy antických bájí, aby nás mohl autobus zavézt ještě dál, do Kronštadtu.
To je město či spíše pevnost ležící na ostrově a střežící přístup po moři k Petrohradu. Tato vojenská pevnost a námořní základna se např. výrazně zapsala do historie během bolševické revoluce v roce 1917. Dnes je Kronštadt s pevninou propojen silnicí vedoucí po mohutném náspu, takže nemusíme plavat. Moc času tu sice nemáme, ale i tak stihneme obejít kolem jedné z mnoha Leninových soch alespoň krátké nábřeží, kde kotví několik válečných lodí baltské flotily nebo prostorné náměstí s pěkným chrámem v byzantském slohu s velmi širokou kopulí.
Po návratu věnujeme odpoledne ještě procházkám po Petrohradu a do města se vydáváme i v noci, protože to se v kulisách osvětleného města nad Něvou zvedají slavné Petrohradské mosty, aby umožnily průjezd velkým lodím. Je třeba říci, že noc se snáší nad střechy Petěrburku až kolem jedenácté hodiny večerní a termín bílé noci petrohradské je proto uprostřed léta velmi přesný.
Poslední den necháme promluvit múzy. Dosud jsme kolem Zimního paláce, ve kterém sídlí slavná Ermitáž, pouze procházeli, dnes nakoukneme i dovnitř. No nakoukneme, pár hodin tu strávíme a to je jen zlomek času, který by zde mohl člověk být. Asi tak měsíc, den co den bych si představoval. Několik pater tohoto krásného zelenobílého vrcholně barokního paláce je plně napěchováno tím nejkrásnějším uměním od starého Egypta až po impresionisty. Kdysi si tyhle sbírky prohlížela jen jejich zakladatelka Kateřina II. Veliká a myši (jak si sama prý povzdechla), dnes se tu míjí směsice všech národů.
Nu co, vybereme si jenom něco a uvidíme. Italské renesanční malíře, jimž vévodí jeden Leonardo da Vinci, před nímž se mačká dav japonských turistů, vlámští a holandští mistři v čele s barokně smyslnými Rubensovými Venušemi, Velasquéz, Rembrandt, El Greco, Tizian, těžko říct, co si prohlížet dříve. Zda vystoupat do posledního patra na Gougainovy Tahiťanky nebo v rychlosti proběhnout starořecké a římské sochy v přízemí. Snažíme se tak trochu o obojí. I když to moc nejde, přesto jsou naše dojmy ty nejsilnější, jaké jen mohou být. Dobré zakončení našeho pobytu v Rusku. Ještě stihneme oběd v místní restauraci a můžeme vyrazit na další noční přejezd přes pobaltské republiky zpět domů.
Vtip šestý:
Je chladno‚ podzim‚ ráno. Na Volze proráží hustou mlhu člun, vzadu sedí Marfuša a vesluje proti proudu až se jí copy potí. Vepředu sedí Ivan Vasiljevič a spokojeně bafe z fajfky. V tom se v opačném směru objeví jiný člun, na něm vesluje Kučma Trofimič a volá:
"Kampak to jedeš, Ivane Vasiljeviči, takhle brzo ráno?"
Ivan Vasiljevič vyndá z úst fajfku, vyfoukne dým a odpovídá: "Ale, kampak bych jel, vezu manželku do porodnice..."
Gauja
středa 1.8.
Jen stěží si v mlžném a sychravém listopadu, kdy tyto řádky píši, vybavuji noční drncání po asi ne příliš frekventované, opomíjené silnici mezi Petrohradem a Estonskem, pak decentní noční teror na hranicích ze strany celníků (vztahy zemí za 20 stále nejsou úplně dobré a dlouho asi ještě nebudou) a pak už jen údolí řeky Gauji v malém Lotyšsku. Poprvé jsme tu s Luckou byli už v roce 2007 (tehdy poprvé s Mundem na sólovém okruhu výhradně pobaltskými republikami). Gauja se svou lanovkou, hradem Turajda či největší pobaltskou jeskyní (což je taková větší díra do skály, jakých máme u nás pět v každém kraji) je pro nás proto starou známou. Jen je tu tentokrát na celý okruh žalostně málo času, což je dáno novou podobou zájezdu a příští rok to bude jistě lepší. Měníme si eura za velmi tvrdou místní měnu laty a v duchu počítám, kolik by bylo za jeden lotyšský lat běloruských rublů. Asi tak 14 000 :-) Hrstičku Latů utratíme v Rize.
Riga
čtvrtek 2.8.
Pro Rigu platí totéž co pro údolí Gauja. Už jsme tu s Luckou před lety jeden den strávili a teď nás čeká také zhruba den a půl. Tehdy se nám tu docela líbilo a tentokrát jsou dojmy ještě výrazně pozitivnější. Po čtrnácti dnech v upjatém velikášském Rusku je to moc příjemná změna. Hanzovní město Riga je neuvěřitelně přívětivé a krásné, tak akorát velké, jakkoliv to zní jako klišé, s pohodovou atmosférou, kde se dobře dýchá a vše připadá člověku domácky známé. Centrum kolem krásné renesanční radnice, tzv. Domu u Černých hlav je plné malebných zákoutí, kaváren, nadaných hudebníků nejrůznějšího druhu, chvíli posloucháme dvojici kluků hrajících na saxofon a perkuse. Ač je jim tak 15 resp. 11 let, předvádí neuvěřitelně vyspělou jazzovou improvizaci a nám se z lavičky nechce dál. U jiné kapely (Američanů z New Orleansu) nakonec kupujeme i CD.
Procházíme většinu krásných uliček a náměstí s pěknými domy a kostely, hanzovní domy - tzv. Tři bratři, či dům s nahrbenými kočkami na střeše, jež jsou symbolem celého města. Na obědě i na večeři se nacpáváme v restauraci výbornými a přitom levnými pelmeni. Jen tak bloumáme centrem, na chvíli zamíříme k mohutné řece Dvině, objevujeme i krásnou secesní čtvrť v níž každý dům má nádhernou živou fasádu, hravou a souznící s ostatními. Hlavně ale nasáváme tu báječnou atmosféru, která vysloveně vybízí k tomu, zajet si sem někdy znovu, co na tom, že potřetí, počtvrté, třeba jen tak na prodloužený víkend a znovu pozorovat to lotyšské hemžení.
Skanzen, vrch křížů
pátek 3.8.
Rigu opouštíme v pátek dopoledne a ještě než opustíme i Lotyšsko, zastavujeme v nedalekém skanzenu lotyšské lidové architektury. Od jiných se opět příliš neliší, je podobný tomu, který jsme v roce 2007 viděli v Litvě, dřevěné domy jsou také na pohled chudší, než jaké známe od nás z Valašska či Vysočiny. A nechodí tu policajti :-) Ve velmi levném krámku utrácíme za výborné jídlo poslední laty a pak už čeká autobus a poslední země naší cesty – Litva.
V ní každý návštěvník nemůže vynechat Vrch Křížů, poutní místo odporu proti okupaci, které zde od novověku a především za éry Sovětského Svazu místní vytvořili na protest proti útlaku, aby v zápětí přijely Brežněvovy tanky a vrch s kříži srovnaly se zemí a tak pořád znovu dokola až do osamostatnění Litvy v roce 1991. V roce 2007 ve mě tato umělá mohyla posetá snad desítkami tisíc křížů od několikametrových, bohatě zdobených až po ty nejmenší křížky zavěšené na těch velkých zanechala docela silný dojem. Teď je tu vše jakési novější, parkoviště, informační centrum, mnoho stánků se suvenýry (hlavně křížky) a já se nemohu zbavit dojmu, že místo poněkud ztrácí svého ducha a začíná se stávat ryze komerční atrakcí.
Vilnius a šlus
sobota 4.8.
Stejné, byť jen drobné zklamání pociťuji po letech i z Vilniusu. To je ale třeba přičíst tomu, že hlavní město Litvy je z pobaltských měst asi nejméně zajímavé a pokud si k němu člověk nevytvoří vztah, stačí ho asi navštívit pouze jednou a my jsme tu opět podruhé, navíc se trochu zatahuje obloha. Před lety jsme navštívili (a byl to nejsilnější zážitek) zdejší muzeum genocidy v bývalé budově a věznici KGB. Tentokrát nám návštěva už přijde zbytečná. Procházíme zdejší kostely (kterých je ve Vilniusu ohromující množství a skoro všechny, až na ten nejhezčí kostel sv. Anny, jsou stejně jako u nás barokní), obědváme zepelíny záměrně ve stejné restauraci jako před 5 lety, vylézáme na hrad (vlastně jen hradní věž) a především poznáváme kouzlo zdejší recesistické „Užupijské republiky“, malebné staré čtvrti s vlastními zákony, ústavou, hranicí apod. Nakonec tedy docela příjemné zakončení naší cesty na východ.
Epilog
Pár dní jsme pobyli v přívětivých pobaltských republikách, nám podobných a blízkých, aspoň pár slovy zhodnotit bych ale chtěl především hlavní cíl naší cesty, Rusko.
Plně si uvědomuji, že jsem na těchto několika stránkách nemohl popsat a vystihnout ani zlomek toho, co jsme v Rusku za dva týdny stihli vidět, zažít a pocítit a za dva týdny pak nebylo možné jistě vidět, zažít a pocítit ani zlomek toho, co ještě matička Rus skrývá dalšího. Je to prostě širá země, největší země světa, kde čas plyne tak trochu jinak, jedinec tu mnoho neznamená a všechno je tu tak trochu „na věčné časy“. Celé Rusko snad tedy viděl jen již jmenovaný Jurij Gagarin, když nad ním ve Vesmíru kdysi prolétal. I pro ten zlomek ale platí rovněž dříve vyřčené, to se nedá popsat, to je lepší vidět.
Autorem cestopisu je Martin Čermák.