Minsk je hlavním a s necelými dvěma miliony obyvatel zároveň i největším městem Běloruska. Ačkoli se hlavním městem stal teprve před necelým stoletím, jeho historie sahá až do 11. století, kdy byl založen jako pevnost na obranu jižních hranic Polockého knížectví. Tehdy se objevuje v kronikách pod jménem Mensk či Menesk, na Minsk ho překřtili Poláci až v mnohem pozdější době, od nich převzali název i Rusové, kteří vystřídali polskou nadvládu nad Bílou Rusí na konci 18. století. Dnešní vzhled města však o jeho starobylosti, kterou předčí mnohé evropské metropole, příliš nevypovídá. Město bylo totiž z více než 80 % zničeno za druhé světové války. Poškození bylo tak silné, že sovětští vůdci dokonce uvažovali o jeho úplném opuštění a přesunutí centra země do Mahiljova či vybudování úplně nového města na zelené louce. Nakonec zvítězil projekt obnovy Minsku, který z něj měl udělat ideální město komunistické utopie, „město Slunce“. Byly vybudovány široké slunné bulváry v monumentálním stylu sovětského neoklasicismu nazývaného také stalinským empírem, především hlavní ulice a náměstí města. Jmenujme například prospekt Nezávislosti a náměstí Nezávislosti, Říjnové náměstí s budovou parlamentu a Vítězné náměstí s velkolepým pomníkem vítězství nad fašismem. Do toho stylu patří i Minská brána tyčící se naproti hlavnímu nádraží. Nalezneme zde ovšem i architekturu značně odlišnou, např. malebné Trojické předměstí s malými domky a křivolakými uličkami na nábřeží řeky Svislač, barokní katolické i pravoslavné kostely, které jako zázrakem přežily válku, a na náměstí Nezávislosti pro Minsk tak typický cihlový kostel Simona a Aleny, kterému Bělorusové neřeknou jinak než Červený kostel.