Příroda ostrova
Ostrov Srí Lanka se nachází v Indickém oceánu jihovýchodně od pobřeží Indického poloostrova. Celá oblast Přední Indie leží na Indické tektonické desce, kde se dnes nachází jedny z nejstarších hornin na světě. Původně byla Indická deska součástí kontinentu Gondwana, který se ve svrchní křídě (před 140 milióny let) rozpadl a tím započalo její putování směrem na sever (údajně urazila až 20 cm za rok). V cestě jí ale stála Eurasie, do které ve starších třetihorách narazila, a tím došlo ke vzniku pohoří Himálaje. Dnešní rychlost pohybu Indické desky je cca 5 cm za rok.
Ostrov byl ještě do nedávné doby propojen s pevninou mostem, kterému se říkalo Adamův nebo Rámův most. Údajně se po něm dalo přejít suchou nohou až do roku 1480, kdy byl poničen silným cyklónem. V Palkově průlivu se jako pozůstatek cyklónu dodnes nachází řetězec korálových mělčin a ostrůvků.
I když se Srí Lanka svou rozlohou 65 610 km² řadí mezi nejmenší státy světa, takže velikostí odpovídá třeba Litvě, Gruzii nebo Irsku, najdeme zde velmi vysokou druhovou bohatost rostlin i živočichů. Vnitrozemí jižní části Srí Lanky je tvořeno horami, zde se nachází i nejvyšší vrchol celého ostrova – hora Pidurutalágala (2 524 m n. m.). O něco nižší je Adamova hora (2 243 m n. m.) na kterou podle pověsti vystoupil Adam po vyhnání z ráje. V této oblasti také pramení mnoho řek, které jsou většinou krátké, ale velmi prudké. Najdeme na nich proto také mnoho krásných vodopádů, největší z nich je vodopád Bambarakanda s výškou 263 metrů.
Vlivem členitosti terénu, různorodosti nadmořské výšky a typu povrchu se na Srí Lance vyskytuje několik klimatických zón. Podle převládajících klimatických podmínek můžeme ostrov zhruba rozdělit na dvě části. V severovýchodní části Srí Lanky je podnebí spíše sušší, zatímco na jihozápadě ostrova panuje vlhčí klima. Zásadní vliv na množství srážek mají monzuny, které vanou během léta od jihozápadu na severovýchod a v zimě zase na druhou stranu. V centrální vysočině ostrova může za rok napršet až čtyři metry srážek. Kromě toho se zde vyskytují i další méně rozsáhlé klimatické zóny a přechodná mikroklimata, která mohou velmi rychle střídat i na malém území. Najdeme zde suché písečné pláže, mokřady, nížinné savany, rozsáhlé čajovníkové plantáže, deštný prales i monzunový les. Tato rozdílnost klimatických podmínek společně s bohatou členitostí terénu umožnila nevídaný rozkvět druhové bohatosti jak rostlin, tak i živočichů.
Fauna Srí Lanky
Navzdory své nevelké rozloze je Srí Lanka považována za jeden z 25 světových hotspotů (center) biodiverzity a patří také mezi oblasti s nejvyšší mírou endemismu. 16 % živočichů a 23 % krytosemenných rostlin na ostrově je endemických.
Celkem zde najdeme 90 druhů savců, z kterých je 41 zařazeno mezi ohrožené druhy (9 druhů kriticky), okolo 435 druhů ptáků a zhruba 80 druhů hadů, mezi které patří i smrtelně jedovaté kobry a zmije. Hmyzu a bezobratlých žije na Srí Lance obrovské množství, za zmínku stojí hlavně motýli a vážky. Některé z těchto živočichů můžeme potkat jen v určitém typu biotopu, zatímco jiné druhy se vyskytují po celém ostrově. I v této oblasti stále ještě dochází k objevování neznámých druhů bezobratlých i obratlovců.
V současnosti je chráněno zhruba 8 % z celkové rozlohy ostrova. Najdeme tu 22 národních parků a mnoho menších chráněných území, rezervací a biokoridorů, které propojují chráněná území navzájem. Srí Lanka se také pyšní nejstarší přírodní „rezervací“ (oborou) na světě, která byla založena ve 3. století před Kristem. Byla ustanovena královským dekretem v severní části centrální oblasti ostrova a byl v ní zakázán jakýkoliv lov.
Savci
Na Srí Lance žije 102 druhů savců, z toho 14 druhů je endemických. Největším zvířetem je slon cejlonský (Elephas maximus maximus), kterého je poměrně snadné spatřit ve většině národních parků. V minulosti se vyskytoval po celém ostrově, ale dnes jsou populace fragmentované a počet jedinců se odhaduje na cca 6 000. Centrum jejich ochrany se nachází společně se známým sloním sirotčincem ve městě Pinnewala. Najdeme tu největší chovné stádo slonů na světě, čítající okolo 90 jedinců. Odtud jsou i slonice, které přicestovaly do sloního pavilonu v Zoo Praha.
Vrcholovým predátorem a jedinou velkou kočkovitou šelmou žijící na ostrově je levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya), který se většinu času skrývá ve vegetaci. Je jedním z poddruhů levharta skvrnitého, který je nejrozšířenější kočkovitou šelmou světa. Na rozdíl od levhartů žijících v Africe a Asii si ulovenou potravu nevytahuje na strom. Na ostrově totiž nejsou jiní konkurenční predátoři, před kterými by ji musel bránit.
Z malých kočkovitých šelem žije na Srí Lance kočka rybářská (Prionailurus viverrinus), která svým zbarvením připomíná cibetku. Vyskytuje se v mokřinách a mangrovových porostech. Jak už napovídá její jméno, živí se převážně rybami. Výborně plave a za svojí kořistí se i potápí. Na předních končetinách má dokonce vytvořeny plovací blány.
Dalším velkým zvířetem je medvěd pyskatý (Melursus ursinus), který sice patří k menším druhům medvědů, ale má na svém kontě nejvíce útoků na člověka, z nichž některé končí i smrtelně.
I zde žije šakal obecný (Canis aureus), který je nejrozšířenějším druhem šakala na světě. Vyskytuje se v oblastech od severní a východní Afriky až do Indie. Je to velmi přizpůsobivé zvíře, nenáročné jak na potravu, tak i na prostředí, ve kterém žije, proto se v současnosti šíří. Svým vzhledem připomíná lišku nebo divokého psa. Má velké špičaté uši, díky kterým výborně slyší. I jeho čich je výborný a kvůli této vlastnosti se šakali přikřižovali do některých psích plemen. Šakal je společenské zvíře, které žije ve smečkách. Jako jeden z mála živočišných druhů tvoří monogamní páry na několik sezón.
Z menších šelem můžeme na Srí Lance zahlédnout promyku mungo (Herpestes edwardsii), která je všežravá a do jejího jídelníčku patří i velmi jedovatí hadi, jako jsou např. kobry. Díky tomu ji člověk záměrně rozvezl na mnoho míst světa. Setkat se s ní můžeme třeba i na Mauriciu nebo v Itálii. Představuje i jednu z postav Knihy džunglí. Podobnou šelmičkou je šedočerný ovíječ skvrnitý (Paradoxurus hermaphroditus). Velkou část jeho jídelníčku tvoří různé bobule, semena a plody. Zajímavostí je, že ovíječ patří k „výrobcům“ té nejdražší kávy na světě s názvem Kopi Luwak (kilogram stojí asi 1 000 dolarů). Vzniká tak, že ovíječ sežere kávové bobule, ty v jeho trávicí soustavě projdou fermentací a po vyloučení z těla se sbírají. Potkat můžeme také cibetku malou (Viverricula indica), která má kožich zbarvený do žlutohněda s černými skvrnami slévajícími se do podélných pruhů.
Téměř všude narazíme na početné tlupy opic. Častým druhem je makak bandar (Macaca sinica), který je jedním z endemických druhů ostrova. Dalšími jsou hulman rudolící (Trachypithecus vetulus) a hulman posvátný (Semnopithecus entellus), který je hinduisty považovaný za posvátné zvíře a těší se velké přízni věřících. Méně nápadným druhem je drobná noční poloopice lori štíhlý (Loris tardigradus). Na první pohled zaujme svýma velkýma oranžovýma očima, které lorimu umožňují vidět v noci. Lori žije vysoko v korunách stromů, jeho pohyb je charakteristicky pomalý a jakoby váhavý.
Po celém ostrově se pohybují stáda různých druhů jelenů. Největším z nich je sambar indický (Rusa unicolor), který je třetím největším jelenem světa a dorůstá výšky až 160 cm. Jeho velikost a zbarvení je natolik variabilní, že se díky tomu pro něj používá až 40 synonymních pojmenování. O něco menší je axis cejlonský (Axis axis ceylonensis), toho často můžeme vidět pást se společně s tlupami hulmana posvátného. Opice mají totiž dobrý zrak a také rozhled ze stromů, dokážou tak odhalit blížící se nebezpečí mnohem dříve než by ho uviděl axis. Ten má ale mnohem lepší čich, čehož zase využívají opice. Velmi rozšířeným druhem, který dobře odolává tlaku člověka, je drobnější muntžak červený (Muntiacus vaginalis), kterému se říká „štěkající jelen“ (barking deer), protože v případě nebezpečí vydává zvuky připomínající štěkání. Nepůvodním druhem na Srí Lance je jelínek vepří (Hyelaphus porcinus), který získal své jméno díky tomu, že při útěku sklání hlavu, aby se mu lépe rozrážela hustá vegetace. V podrostu můžeme zahlédnout drobného kančila indického (Moschiola indica), který patří mezi přežvýkavce a je příbuzný jelenům a velbloudům. Kančil je vysoký jen okolo 40 cm a dlouhý 60 cm. Žije skrytě v husté vegetaci. Samci mají dlouhé špičáky, které vyčnívají z tlamy. Kančilovi se říká „myší jelen“ (mouse deer).
Arni cejlonský (Bubalus arnee migona), druhý největší zástupce turovitých na světě, je velmi vzácným druhem místní fauny. Jeho mohutné rohy dosahují délky až 170 cm a jsou tak největšími rohy mezi všemi žijícími turovitými. Tento druh divokého buvola byl nejpravděpodobněji druhem, z něhož před 4 500 až 5 000 lety vznikl domestikací buvol domácí. Ten je důležitým pomocníkem při zemědělských pracích v celé jihovýchodní Asii.
Na Srí Lance také žije prase divoké cejlonské (Sus scrofa affinis), které je poddruhem na pevnině žijícího prasete indického (Sus scrofa cristatus). Od „našich“ divokých prasat se liší štíhlejším tělem s delšíma nohama a špičatější hlavou. Srst tohoto prasete je na hřbetě delší a vytváří jakousi tuhou „hřívu“.
Dikobraz srstnatonosý (Hystrix indica) je velký zavalitý druh hlodavce s hrubými dlouhými tmavohnědými chlupy, které se na hřbetě proměnily na pruhované až 30 cm dlouhé ostny. Dikobraz je aktivní během noci, živí se rostlinnou potravou, semeny a ovocem. Když se dikobraz cítí ohrožen, začne výhružně chrastit svými ostny. Pokud to nezabere, snaží se protivníka nabodnout na ostny, které se mu snadno uvolňují z kůže. Je zdokumentováno několik případů, kdy se z tygra nebo levharta stal lidožrout poté, co ho napadl a poranil dikobraz. Zvíře již nemohlo lovit svou běžnou kořist, a tak se zaměřilo na tu snadněji dostupnou.
Velmi zajímavým zvířetem je luskoun tlustoocasý (Manis crassicaudata), podivné noční zvíře s nejasným evolučním původem. Vrchní strana jeho těla je pokryta velkými rohovitými šupinami. Na krátké vzdálenosti „chodí“ luskoun jen po zadních končetinách. V případě nebezpečí nebo při spánku se luskoun stočí do klubka tak pevně, že nejde rozmotat. Jeho potravu tvoří převážně termiti a mravenci, které získává pomocí dlouhého lepkavého jazyka.
Po stromech v parcích nebo kolem cest se na Srí Lance prohání skupinky veverek pětipásých (Funambulus pennantii), které dostaly své jméno podle pruhů na hřbetě.
Za soumraku vylétá z úkrytů na noční lov okolo 30 druhů netopýrů a kaloňů. Největším z nich je kaloň indický (Pteropus giganteus), který dosahuje rozpětí křídel až 120 cm. Žije ve velkých koloniích, které čítají 800 až 1 000 jedinců a je v nich pevně daná hierarchie. Nejvýše postavení jedinci zaujímají na stromě, kde kolonie žije, nejvyšší místa. Kaloň se živí pouze zralými plody, jako jsou mango, fíky, banány a papája, patří tak mezi roznašeče jejich semen. Řadí se také mezi zvířata, která jsou rezervoárem i na lidi přenášených nemocí, např. eboly nebo vztekliny.
Ptáci
Díky tropickému klimatu a relativní izolaci od pevniny je Srí Lanka považována za opravdový ptačí ráj. Můžeme zde zahlédnout okolo 440 ptačích druhů. Přibližně 250 druhů je stálých, které se vyskytují na ostrově trvale, z toho je 26 druhů endemických. Zbytek jsou migrující druhy, které na Srí Lanku přilétají ze severní polokoule přečkat zimu. Některé táhnou z velké vzdálenosti, např. ze západní Evropy nebo až z arktické tundry.
Většina endemických ptáků se vyskytuje ve vlhkých a hornatých oblastech. Jedním z nich je loskuták srílanský (Gracula ptilogenys), který dorůstá délky těla okolo 25 cm. Jeho peří je leskle černé, jen na křídlech má bílé skvrny. Zobák, nohy a laloky na krku jsou kontrastně žluté. Loskuták je všežravec, živí se vším, co najde. Je vyobrazen na jedné ze srílanských poštovních známek.
Národním ptákem Srí Lanky je místní endemit kur srílanský (Gallus lafayetii). Je příbuzný kuru bankivskému (Gallus gallus), ze kterého vznikly domestikované formy. Jako u dalších druhů hrabavých je mezi pohlavími velký rozdíl (pohlavní dimorfismus), samec je větší s barevným peřím, zatímco samice je drobná a nenápadně zbarvená. Druhové latinské pojmenování je připomínkou francouzského aristokrata Gilberta du Motier, markýze de Lafayette, který byl přítelem George Washingtona a účastnil se americké války za nezávislost a francouzské revoluce.
Strdimil srílanský (Leptocoma zeylonica) je drobný pták živící se převážně nektarem z květů rostlin, který získává pomocí dlouhého zahnutého zobáku a štětičkovitého jazyka. Tím také patří mezi významné opylovače některých rostlinných druhů. Samec je barevný, zatímco samice spíše nenápadná. Hnízdo zavěšené na konci tenkých větví si staví z rostlinného materiálu. Hnízda strdimila bývají často obětí hnízdního parazitismu kukačky naříkavé (Cacomantis passerinus).
Některé druhy je ale možné zahlédnout po celém ostrově, jako třeba majnu obecnou (Acridotheres tristis), která je okolo 25 cm velká. Peří na těle má hnědé, ale hlava je černá se žlutým zobákem a okolím oka. Nohy jsou také žluté. Majna je velmi přizpůsobivý pták, který žije i v těsné blízkosti lidí. Byla zavlečena do mnoha zemí po celém světě a např. v Austrálii se stala invazním druhem. V roce 2000 byla zařazena mezi 100 nejhorších invazních živočišných druhů světa. Je to chytrý a učenlivý pták, který se často chová pro svoji schopnost naučit se „mluvit“ a napodobovat různé zvuky.
V celé oblasti v okolí Srí Lanky se vyskytuje krásně barevný holub páskovaný (Treron bicinctus). Šedomodré peří na hlavě přechází do zelenohnědého hřbetu se zelenými křídly. Na břiše má peří žluté a ocas je z vrchu tmavý a zespodu růžový. Samec má na hrudi růžový a oranžový pruh, zatímco samice jen žlutý. Jako další druhy holubů žije v párech nebo malých skupinách, živí se drobným ovocem.
Dalším běžným ptákem je sáma stračí (Copsychus saularis), která vzhledem připomíná naši straku. Samec je černobíle zbarvený a samice je spíše šedobílá. Sáma je národním ptákem Bangladéše.
Nejčastějším druhem papouška je alexandr malý (Psittacula krameri), který se sdružuje do hlučných hejn. Obě pohlaví mají zelenožluté peří s černou kresbou na hlavě a červeným zobákem. Samci mají navíc na krku růžový proužek. Živí se semeny, ořechy, ovocem a dalšími plody. Alexandr je přizpůsobivý druh, takže se jeho ferální (zdivočelé) populace vyskytují na mnoha místech na světě, např. ve Velké Británii, Nizozemí či Itálii.
Vzhledově zajímavým ptákem je zoborožec malabarský (Anthracoceros coronatus). Je to velký, až 65 cm dlouhý pták s černobílým peřím a žlutočerným zobákem, který na své vrchní straně nese mohutný výrůstek. Zoborožec je všežravec, velkou část jeho potravy tvoří ovoce, hlavně fíky. Žere i druhy ovoce, které jsou pro jiná zvířata jedovatá, jako např. kulčibu dávivou (Strychnos nux-vomica). Ta obsahuje jedovaté alkaloidy strychnin a brucin. Kromě vzhledu má zoborožec zajímavé i hnízdění. Samice se nechá zazdít do dutiny stromu, kam naklade dvě až tři vejce, samec ji po celou dobu, co sedí na vejcích, krmí skulinou v zazděném vchodu. Poté, co se mláďata vylíhnou a vyrostou tak, že se s nimi matka nevejde do dutiny, probourá vchod a znovu ho společně se samcem zazdí do té doby, než mláďata vyrostou.
V Indii a na Srí Lance má také původně domovinu páv korunkatý (Pavo cristatus), který je dnes rozšířen na mnoha dalších místech na světě. Samci jsou velmi pestře zbarveni s nápadně dlouhými ocasními pery. Ty jsou zřejmě výsledkem pohlavního výběru samic, které upřednostňují samce s větším ocasem, který je indikátorem tělesné kondice. V noci pávi hřadují na stromech. Ozývají se hlasitým voláním. Páv je národním ptákem Indie.
Jedněmi z nejkrásněji zbarvených ptáků jsou vlha proměnlivá (Merops orientalis) a vlha modroocasá (Merops philippinus). Vlhy se živí hmyzem, hlavně včelami, vosami, sršni a vážkami, které chytají ve vzduchu za letu. Poté si sednou s úlovkem a mlátí s ním o podklad, tím úlovek zabijí a zároveň rozbijí jeho vnější kostru. Jsou to společenští ptáci hnízdící v koloniích na březích řek, kde si hloubí poměrně dlouhé tunely, ve kterých hnízdí.
Dalšími ptáky, které můžeme zahlédnout, jsou modravec srílanský, bulbul srílanský, kukačka červenolící, timálie hnědohlavá, pita devítibarvá, vrána hrubozobá, atd.
V blízkosti vody můžeme spatřit lovit tyrkysovo-hnědého ledňáčka hnědohlavého (Halcyon smyrnensis) s nápadně červeným zobákem. Živí se většími korýši, hmyzem, drobnými savci, hady, rybami a žábami. Byly zaznamenány případy, kdy sežral i mláďata jiných ptáků. Hnízdí v 50 cm dlouhé noře, kterou si pár vyhloubí v hlinitém břehu řeky.
Jezera, řeky a vodní nádrže rozmístěné po celém ostrově lákají velké množství druhů vodních ptáků. Asi nejpestřeji zbarveným čápem je nesyt indický (Mycteria leucocephala) s narůžovělým peřím a nohama. Pokud má nohy bílé, je to proto, že si na ně kálí, aby se v horku ochladil. Potravu loví pomocí velkého žlutého zobáku, který ponoří do mělké vody a pohybuje s ním do stran. Dalšími z celkově pěti druhů čápů, které se vyskytují na Srí Lance, jsou čáp bělokrký (Ciconia episcopus), čáp černokrký (Ephippiorhynchus asiaticus) nebo zejozob asijský (Anastomus oscitans), kterého poznáme podle toho, že i při zavřeném zobáku má mezi čelistmi mezeru. Je to zřejmě přizpůsobení pro manipulaci s jeho nejčastější potravou, kterou jsou měkkýši.
Dalším ptákem s charakteristickým zobákem je kolpík bílý (Platalea leucorodia), jehož zobák je dlouhý a úzký s rozšířenou částí na konci připomínající lžíci. Jeho příbuzným je ibis černohlavý (Threskiornis melanocephalus), který má dlouhý dolů prohnutý zobák, s jehož pomocí sbírá drobnou potravu. Peří ibise je zbarvené bíle, jen hlavu má černou.
Najdeme tu i velké množství druhů volavek. Největší z nich je volavka bílá (Ardea alba) dorůstající výšky až 100 cm. O něco menší je volavka popelavá (Ardea cinerea), která se vyskytuje i v Evropě a dorůstá výšky okolo 90 cm. Páry hnízdí společně na určitých stromech. Stejně velká je i volavka červená (Ardea purpurea), jejíž zbarvení je podobné volavce popelavé, jen místo šedé je červeno-hnědá. Na rozdíl od ní je spíše solitérní. Volavka rusohlavá (Bubulcus ibis) často hledá potravu v okolí větších zvířat, anebo sedá přímo na jejich hřbetech, odkud pohodlně loví hmyz.
Kormorán menší (Phalacrocorax niger) a kormorán indomalajský (Phalacrocorax fuscicollis) mají protáhlé tělo, dlouhý krk a poměrně krátká křídla. Potravu loví pod vodou, kde se pohybují pomocí nohou. Nemají ale tukové žlázy, takže se jejich peří časem nasákne vodou a tak po skončení lovu můžeme vidět kormorány sušící se s roztaženými křídly na větvích a kamenech. Dalšími ptáky jsou pisily, vodouši, pisíci, rybáci, kulíci a různé kachny.
Na některých místech se vyskytují i početné kolonie plameňáka růžového (Phoenicopterus roseus), který je největším druhem plameňáka, dosahuje výšky 110 až 150 cm. Má dlouhý tenký krk a nohy, které jsou kryté silnou kůží, protože se plameňáci často pohybují ve velmi slané nebo alkalické vodě. Jeho oko je větší než mozek! Růžové zbarvení je způsobeno karotenoidovými pigmenty, které pták získává ze své potravy. Čím je potrava na tato barviva bohatší, tím je barva peří sytější. Zobák plameňáka je velký a dokonale přizpůsobený k získávání potravy filtrováním. Horní čelist má na průřezu trojúhelníkovitý tvar a zapadá do dolní čelisti. Na jazyku a uvnitř zobáku se nachází drobné lamely, na kterých se zachytává potrava. Při letu dokáže vyvinout rychlost až 60 km/h. Sdružuje se do velkých hejn, ta společně i hnízdí. Páření předchází hromadné námluvy, při kterých samice preferuje samce se sytě vybarveným peřím. Je to totiž jasný signál toho, že se jedná o zdatného dobře živeného jedince, který bude mít silné potomky. Vytvořené páry jsou spolu několik sezón. Hnízdo je kuželovitá stavba z hlíny, bahna, vysoká až 60 cm. Samice většinou snáší jen jedno bílé vejce.
Pelikán skvrnozobý (Pelecanus philippensis) je oproti ostatním druhům pelikánů menšího vzrůstu, ale je stejně dobře přizpůsoben životu ve vodě. Jeho silné krátké nohy jsou opatřeny plovací blánou. Peří si mastí sekrety z kostrční mazové žlázy, aby bylo nesmáčivé. Je zbarveno převážně bíle s šedými a nahnědlými oblastmi. Na rozdíl od ostatních druhů je zobák ze svrchní strany skvrnitý. Pelikán je výborný letec, který využívá teplé stoupavé vzdušné proudy. Za potravou létá i na velké vzdálenosti, ve formaci tvaru V. Živí se převážně rybami, každý jedinec spotřebuje denně okolo 1,4 kg potravy. Pelikán loví pomocí vaku, který funguje jako podběrák na ryby. Ponoří hlavu pod vodu, nabere do něj vodu s rybami, smrštěním vaku odstraní přebytečnou vodu a ryby polkne. Při lovu spolupracuje 6 až 8 jedinců, kteří utvoří formaci tvaru podkovy a společně loví. Je to společenský pták hnízdící ve velkých koloniích. Z jeho guana (trusu) se vyrábí hnojiva a tuk mladých pelikánů se používá v tradiční indické a čínské medicíně.
Z dravých ptáků můžeme zahlédnout kroužit na nebi orla šedohlavého (Ichthyophaga ichthyaetus), který se živí hlavně rybami. Orel bělobřichý (Haliaeetus leucogaster) se vyskytuje na pobřeží moře a jeho potrava se skládá z různých mořských živočichů, jako jsou ryby, želvy a dokonce i mořští hadi. Luňák brahmínský (Haliastur indus), který je hnědě zbarvený, v Indii reprezentuje Garudu, posvátného ptáka boha Višnu.
Plazi
Na Srí Lance žije 171 druhů plazů, z toho je 56 druhů ohrožených a 101 endemických. Největšími plazy ostrova jsou krokodýlové. Menší druh, krokodýl bahenní (Crocodylus palustris), dorůstá délky 3 až 4 m a vyskytuje se v řekách, ve sladkovodních nádržích a bažinách. Oproti tomu krokodýl mořský (Crocodylus porosus), který je největším žijícím krokodýlem, plazem a zároveň suchozemským predátorem na světě, dorůstá až 6 metrů a najdeme ho spíše v brakických (poloslaných) vodách. Oba dva jsou nebezpeční i pro člověka.
Největším ještěrem ostrova je varan skvrnitý (Varanus salvator), který je hned po varanu komodském druhý největší ještěr světa. Dorůstá délky až dvou metrů a váhy 20 kg, živí se vším, co najde, a patří mezi časté vykradače krokodýlích hnízd. Největší zaznamenaný jedinec pocházel právě ze Srí Lanky a měřil 3,21 m.
Všude na sušších slunných místech se vyhřívají scinkové, agamy a ještěrky, které bývají často pestře zbarvené. Na keřích a stromech se pohybuje téměř neviditelný chameleon cejlonský (Chamaeleo zeylanicus). Jako jiné druhy chameleonů je dokonale přizpůsoben životu ve větvích. Má ovíjivý ocas a srostlé prsty na nohou tvořící dvě plošky, mezi které chytá větev. Potravu chytá pomocí dlouhého vystřelitelného jazyka. Oči chameleonů se pohybují nezávisle na sobě. Svoji náladu nebo rozpoložení může dávat najevo prostřednictvím svého zbarvení, které také slouží jako dokonalé maskování.
V noci se vydávají na lov gekoni jako např. gekon collegalenský (Geckoella collegalensis), nejčastěji na ně narazíme u rozsvícených lamp, kde se hromadí množství hmyzu.
Srí Lanka je jedním z míst s největší hustotou hadů na světě, najdeme tu 98 hadích druhů. Opravdu jedovatých „suchozemských“ je tu ale pouze pět, jsou to: zmije řetízková (Daboia russelli), zmije paví (Echis carinatus), kobra indická (Naja naja), bungar modravý (Bungarus caeruleus) a bungar cejlonský (Bungarus ceylonicus). Bungaři sice dorůstají délky jen okolo jednoho metru, ale jsou to nejjedovatější hadi světa. Jejich jed je 10x silnější než jed kobry! Šestým jedovatým hadem je vodnář dvoubarvý (Pelamis platura), který patří mezi „mořské“ hady. Je přizpůsoben trvalému životu v oceánu, jeho tělo je ze stran zploštělé s veslovitým ocasem, břicho hada je žluté, zatímco hřbet je tmavý, na ocase se obě barvy prolínají do skvrn. Na souš nevylézá vodnář ani během rozmnožování, samice rodí živá mláďata přímo ve vodě. Vodnář dvoubarvý je také nejrychleji plovoucím hadem na světě, při pronásledování kořisti dokáže krátkodobě ve vodě vyvinout rychlost až 16 km/h.
Srí Lanka je také domovem několika druhů želv. Bezpochyby nejkrásnější suchozemskou želvou žijící na ostrově je želva hvězdnatá (Geochelone elegans), která se tak stává častým objektem nelegálního obchodu se zvířaty. Z celkově osmi druhů mořských želv, které se vyskytují ve světových oceánech a mořích, se pravidelně vrací klást vejce na pláže Srí Lanky pět z nich: kareta obecná (Caretta caretta), kareta zelenavá (Lepidochelys olivacea), kareta obrovská (Chelonia mydas), kožatka velká (Dermochelys coriacea) a kareta pravá (Eretmochelys imbricata). Želvy připlouvají k západnímu a jižnímu pobřeží ostrova od září do března, kdy je nejsnadnější je spatřit. Všechny mořské želvy patří mezi vzácné živočichy, kterých na světě ubývá. Kožatka velká je i největší mořskou želvou a 4. největším plazem světa, dorůstá délky okolo dvou metrů a nabývá hmotnosti až 600 kg. Na rozdíl od ostatních želv má místo kostěného krunýře jen tlustou tmavou kůži, která na hřbetě vytváří několik „hřebenů“.
Obojživelníci
Srí Lanka patří k místům s největší diverzitou obojživelníků na světě. Najdeme tu okolo 106 druhů obojživelníků, z nichž je 90 druhů endemických, tj. nevyskytují se nikde jinde na světě. Všude po ostrově nalezneme množství různých druhů žab a dokonce se tu daří stále objevovat i nové druhy! Žijí tu ropuchy, parosničky, skokani a létavky.
Ryby
Na Srí Lance se v řekách, potocích a dalších vodních nádržích vyskytuje zhruba 82 sladkovodních druhů ryb, z toho 28 druhů patří mezi ohrožené. Některé z nich se chovají jako akvarijní rybky po celém světě, jako například parmička pruhovaná, purpurová nebo cejlonská. Jednou z nich je i stříkoun lapavý (Toxotes jaculatrix), okolo 20 cm dlouhá rybka s černo-stříbrným zbarvením, která žije v brakických vodách a mangrovových porostech. Živí se hmyzem, který loví zvláštním způsobem. Z vody si vyhlédne kořist sedící nad hladinou na vegetaci a přesně zamířeným proudem vody z tlamy ho sestřelí na hladinu, kde ho sežere.
Bezobratlí
Jako v ostatních tropických oblastech je i na Srí Lance velké množství suchozemských i vodních bezobratlých živočichů a hmyzu, který se vyskytuje ve všech možných tvarech, velikostech i barvách.
Jen motýlů zde žije okolo 250 druhů, z toho je 21 endemitů. Můžeme tu vidět největšího motýla světa martináče atlase (Attacus atlas), který má rozpětí křídel 25–30 cm! Zajímavostí je, že se chová v Indii a z kokonů se získává hedvábné vlákno podobně jako z bource morušového. Oproti tomu nejmenší motýl Chilades trochylus měří jen 8–13 mm. Mezi běžné druhy patří krásně barevný Delias eucharis, dohněda zbarvený Parantica aglea, nápadně žlutý Eurema blanda nebo Ypthima ceylonica se skvrnami na křídlech, které připomínají zvířecí oči a slouží k zahnání predátora.
Velkolepou přírodní podívanou je během dubna a května migrace motýlů druhu Catopsilia pomona, v angličtině se nazývají „Common Emigrants“ nebo „Lemon Emigrants“, na vrchol Adamovy hory, které se říká Samanala Kanda neboli Motýlí hora. Věří se, že motýli cestují společně s poutníky, aby vzdali hold Buddhovi. Tato motýlí migrace ale spíše souvisí se změnou ročních období a dobou rozmnožování.
Dalším hmyzem, který se těší zájmu návštěvníků ostrova, jsou vážky. Žije tu okolo 120 druhů vážek a motýlic, z toho je 53 druhů endemických a z toho 20 patří mezi ohrožené druhy. Vážky se vyskytují všude u vodních ploch a nádrží, kde si samci vytváří teritoria, jsou barevnější než samice. Nejlepší je pozorovat je brzy ráno, kdy ještě nejsou tak aktivní. Ohrožuje je odlesňování krajiny a znečišťování vody.
Život v okolních mořích
Pobřeží Srí Lanky je dlouhé okolo 1 700 km a najdeme na něm širokou škálu biotopů: pobřežní mokřiny, písečné pláže a duny, mangrovové porosty, porosty mořských trav, korálové útesy a podmořské kaňony.
Okolní teplé vody Indického oceánu jsou velmi bohaté na podmořský život. Kolem celého ostrova se nachází korálové útesy s více jak 193 druhy korálů. Ty jsou domovem pro zhruba 300 druhů korálových ryb a rybek, jsou to např.: pomci, bodloci, hlaváči, klipky, zobci a ropušnice. Pozorovatele uchvátí nejen svým zbarvením, ale i tvarem těla. Velké druhy ryb, jako jsou kranas obrovský (Caranx ignobilis) nebo tuňáci, jsou využívány ke komerčnímu rybolovu. Z dravých druhů tu najdeme murény, rejnoky a žraloky.
V členitém prostředí korálů žije množství dalších mořských živočichů, jako jsou: hvězdice, ježovky, sumýši, humři, sépie a chobotnice ukrývající se v jeskyních. Korálový útes je také domovem mořských nahožábrých plžů, kteří jsou neuvěřitelně pestře zbarvení s někdy až fantasticky tvarovanými těly. V okolí Srí lanky jich žije okolo 64 druhů.
Na pobřeží se dají najít schránky různých měkkýšů, jako jsou křídlatci a ostranky. Nejběžnější z nich jsou ale barevní zavinutci (Cypraea), kteří se v mnoha oblastech světa používali jako platidlo.
K západnímu a jižnímu pobřeží Srí Lanky také pravidelně připlouvají mořské želvy (viz plazi), které se sem vrací naklást vejce. V noci vylézají na břeh, pomocí zadních ploutví vyhrabou díru, do které nakladou vejce. Díru zahrabou a k ránu se opět vrací do oceánu. Centrum ochrany želv a jejich hnízdišť je v městě Rekuwa, kde sídlí The Turtle Conservation Project.
V okolí Srí Lanky se dá pozorovat až 26 druhů kytovců. Jedním z nich je i největší živočich světa plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) dosahující délky těla až 30 metrů a váhy 200 tun. Tepny dospělce mají v průměru asi 20 cm. Plejtvák se živí krilem – drobnými korýši vznášejícími se ve vodě, kterých denně spořádá odhadem 40 milionů, tedy 3 až 5 tun potravy. Z vody je filtruje pomocí kostic a jazyka, který sám o sobě váží téměř 4 tuny, tedy jako dospělý slon. Mládě saje mléko, které obsahuje 50 % tuku, denně ho vypije až 230 litrů a tak přibírá asi 4 kg/hodinu. Plejtvák je spíše samotářské zvíře, které se pohybuje ve skupinách maximálně o třech jedincích. Navzájem ale dokážou komunikovat na vzdálenost desítek kilometrů. Od dalších kytovců ho poznáme podle malé hřbetní ploutve a „vodotrysku“ o výšce až devět metrů.
Další velrybou, kterou můžeme pozorovat, je vorvaň obrovský (Physeter macrocephalus) dorůstající délky „jen“ 20 metrů a váhy okolo 50 tun. Ten drží hned několik světových prvenství. Je nejhlouběji se potápějícím savcem (až 3 000 m po dobu dvou hodin), má největší mozek na planetě vážící 7–9 kg a má také nejtlustší kůži, která na hřbetě dosahuje tloušťky okolo 36 cm (bez podkožního tuku)! Vorvaň se živí velkými chobotnicemi, krakaticemi a dalšími hlubokomořskými živočichy, po těchto soubojích mu na kůži zůstávají okrouhlé jizvy po jejich přísavkách. Každý z 20–26 zubů vorvaně může vážit jeden kilogram. Na rozdíl od ostatních velryb má kůži na hřbetě hrbolatou a chybí mu hřbetní ploutev. Anglický název „sperm whale“ je odvozen od polotekuté substance spermacetu nacházející se v hlavových dutinách vorvaně, pro kterou byli loveni velrybáři. Vorvaň je hlavní „postavou“ románu Hermana Melvilla Bílá velryba.
V okolí ostrova se také objevuje plejtvák Brydeův (Balaenoptera edeni) nebo keporkak (Megaptera novaeangliae), kterého poznáme podle dlouhých bíle zbarvených prsních ploutví. Známý je také jako “zpívající velryba“, v období rozmnožování zpívá „písně“, které trvají až půl hodiny a pod hladinou jsou slyšet až na vzdálenost 40 km.
Z menších kytovců můžeme zahlédnout delfína dlouholebého (Stenella longirostris), delfína skákavého (Tursiops truncatus) nebo plískavici šedou (Grampus griseus), která se od nich liší velkou hlavou bez nápadného dlouhého čumáku. Delfíni dokážou plavat rychlostí až 50 km/h. Často také vyskakují nad hladinu, vyskočí 4–5 m do výšky a 10 m do dálky. Delfíni mají protáhlé zobákovité čelisti s velkým množstvím kolíkovitých zubů, vyústění dýchací soustavy – dýchací otvor – se posunul na vršek hlavy. Čelo je klenuté, mezi lebkou a kůži je umístěno tukové těleso, tzv. meloun, které se uplatňuje při echolokaci. Díky ní získává delfín informace o okolním prostředí. Zvíře vydává cvakavé zvuky, které se odráží od okolních předmětů. Odražené zvukové vlny delfín zachytává pomocí zubů ve spodní čelisti, pak se přenáší na čelist a odtud putují do středního ucha kanálkem z tukové tkáně. Delfíni vydávají 700 cvaknutí za sekundu, to lidské ucho nedokáže rozlišit, a tak slyšíme jen zvuk podobný vrzání rezavého pantu. Na hladinu vyplouvají každých 20–30 sekund, aby se nadechli. Dospělci mohou zůstat pod vodou 2–8 minut, mláďata jen 1–3 minuty. Jsou to velmi společenská zvířata žijící ve skupinách čítajících okolo 5–15 jedinců. K sobě navzájem jsou velmi přátelští, zraněnému nebo starému zvířeti pomáhají plavat k hladině, aby se nadechlo. Delfíni jsou masožraví, loví ryby, úhoře, chobotnice, krevety, různé korýše, měkkýše a dokonce malé žraloky. Populace delfínů jsou ohroženy lovem pro maso, znečištěním moří, zamotáním do rybářských sítí a nechtěným chycením při lovu tuňáků.
V mělkých vodách okolo Srí Lanky žije také jeden z nejzajímavějších savců na světě dugong indický (Dugong dugong), kterému se přezdívá „mořská kráva“. Dugong dorůstá délky těla 2,4–3,2 m a váhy do 200 kg. Má hydrodynamický tvar těla s velkou ocasní ploutví, která slouží k pohybu. Pro manévrování používá malé ploutvovité přední končetiny. Tělo je pokryto tlustou hladkou kůží s řídkými hmatovými chlupy sloužícími k orientaci ve vodě. Plíce dugonga jsou velmi dlouhé a táhnou se až k ledvinám! Žebra a další dlouhé kosti jsou pevné s hustou kostní tkání a obsahují jen málo morku, takže jsou nejtěžšími kostmi v živočišné říši! Slouží dugongovi jako zátěž, která snadno udrží zvíře těsně pod vodní hladinou. Nozdry, kterými se nadechuje, se nachází na vrcholu hlavy a jsou uzavíratelné záklopkou. Pod vodou vydrží na jeden nádech až 6 minut, dokáže se ponořit do hloubky až 39 metrů a plave rychlostí 10 km/h. Čumák a tlama dugonga je otočena směrem dolů, aby se mohl snadno u dna pást na porostech mořské trávy a chaluh, které tvoří hlavní složku jeho potravy. Rozmnožují se velmi pomalu, samice je březí 13–15 měsíců a rodí jen jedno mládě. Dugong se sice dožívá až 70 let, ale jeho pomalé rozmnožování ho činí náchylným k vyhynutí. V současnosti ho ohrožují hlavně znečišťování moří, ztráta vhodných míst k životu, nedostatek rostlinné potravy, nastražené rybářské sítě, rostoucí lodní doprava, olejové a ropné skvrny. Tisíce let byl loven pro maso, tuk, kůži a kosti. Jeho nejbližšími žijícími příbuznými jsou sloni, damani a hrabáči. Zřejmě dal také vzniknout pověstem o sirénách mořských pannách.
Flóra
Díky členité topografii terénu ostrova a rozdílným klimatickým podmínkám tu najdeme různé typy vegetace, od tropických deštných lesů, horských lesů, plantáží, pastvin až k mangrovovým porostům na pobřeží. Na Srí Lance tak roste okolo 3 210 druhů krytosemenných rostlin, z toho je 916 druhů endemických. Typ vegetace v určité oblasti nejvíce ovlivňuje množství srážek a teplota.
Většinu jihozápadní nížinné části ostrova, která je nejvlhčí, pokrývá tropický deštný les. Ten je tvořen hustým porostem vysokých stromů, které jsou opleteny liánami a porostlé různými druhy kapradin, mechů a nádherně kvetoucích orchidejí. Těch na Srí Lance najdeme okolo 170 druhů, některé endemické orchideje se staly známými díky vyobrazení na známkách, např.: Dendrobium maccathiae nebo Phaius tancarvillea. Koruny nejstarších pralesních velikánů dosahují výšky až 45 metrů! V deštném pralese roste mnoho druhů vzácných a cenných dřevin. Teka obrovská (Tectona grandis) je 30–40 metrů vysoký strom, který se pěstuje a těží pro tzv. teakové dřevo, které je velmi pevné, tvrdé a odolné proti vlivům počasí a škůdcům. Používá se k výrobě nábytku, hudebních nástrojů, částí domů, podlah a palub lodí. Barvivo obsažené v listech a kůře se používá při barvení látek. Kůra, listy a květy také obsahují léčivé látky pomáhající při střevních potížích a horečce.
Dalším cenným dřevem je eben, který se získává ze stromů rodu tomel (Diospyros), v této oblasti je to Diospyros ebenum. Ebenové dřevo je tvrdé a těžké s tmavým až černým zbarvením, které se velmi dobře leští. Používá se k výrobě uměleckých předmětů, nábytku a hudebních nástrojů. Tomel se pěstuje také jako zdroj stínu pro kardamovník obecný (Elettaria cardamomum) ze kterého se získává koření kardamom. Pryskoň zelenodřevá (Chloroxylon swietenia) je 15–20 metrů vysoký opadavý strom. Její nazelenalé tvrdé dřevo se používá pod jménem atlasové (saténové) dřevo na drobnější umělecké výrobky nebo nábytek. Můžeme zde vidět růst i pryskoň (Swietenia mahagoni), jejím dřevem je hnědočervený mahagon. Samotný strom je na Srí Lance nepůvodním druhem, jeho domovina je ve Střední a Jižní Americe.
S rostoucí nadmořskou výškou se tropický deštný les postupně mění na horský mlžný les. Stromy zde nedosahují takových výšek jako v nížině, ale vyskytuje se tu mnohem větší diverzita epifytických (na jiných rostlinách rostoucích) rostlin, jako jsou mechy, lišejníky a orchideje. V horských lesích roste také polovina všech endemických rostlin a více jak třetina endemických stromů a keřů vyskytujících se na Srí Lance. V chladnějších horských oblastech se nachází rozsáhlé pastviny s porostem křovin, zakrslých keřů a lišejníků. Na jejich krajích často rostou pěnišníky jako třeba Rhododendron arboreum.
V centrální hornaté části ostrova je ideální klima pro pěstování čajovníku čínského, (Camellia sinensis) z jehož aromatických lístků se získává čaj. Pěstuje se ve formě stromků nebo spíše keřů na svazích hor na rozsáhlých plantážích. Je to dost nenáročná stálozelená rostlina, která ale vyžaduje hodně srážek. První sklizeň nastává po 3 letech od vysazení, kvalitní čaj rostlina produkuje až 30 let. Z čajovníku se ručně sklízí listy a květy, které jsou na koncových větvičkách rostliny. Jeden sběrač denně natrhá 12 až 20 kg lístků, z toho se získají zhruba 4 kg čaje. Všechny typy čajů (černý, zelený, bílý, atd.) pochází z čajovníku, liší se navzájem jen stupněm oxidace (nesprávně se říká fermentace) lístků. Čerstvé lístky obsahují až 4 % kofeinu. Čaj se používá v tradiční čínské i klasické medicíně, díky vysokému obsahu antioxidantů. Má protinádorové, antibakteriální vlastnosti, pomáhá snižovat váhu a množství cholesterolu, má také pozitivní vliv na různé typy cévních onemocnění a astma. Pěstování čaje je základem Srí Lanské ekonomiky více jak 100 let. Čajovník sem přivezli Britové z nedaleké Indie. První čajovníkovou plantáž tu nechal vysadit James Taylor v roce 1867. Do té doby se na Srí Lance pěstoval hlavně kávovník, který ale zlikvidovala houba Hemileia vastatrix.
V sušší severovýchodní části Srí Lanky převažují odolnější poloopadavé monzunové lesy. Velmi častým stromem v těchto lesích je skořicovník pravý/cejlonský (Cinnamomum verum), který je jedním z druhů, z nichž se získává koření skořice. Je to vlastně sušená vnitřní část kůry, první sklizeň nastává po 2–3 letech od vysazení stromku. Z listů, větví a květů se ještě získává skořicový olej. Cejlonská skořice je považována za nejkvalitnější, ta úplně nejlepší je ze stromů starých osm let. Skořice se používá v mnoha průmyslových odvětvích: v potravinářství, farmaceutickém průmyslu, likérnictví, voňavkářství, kosmetice, léčitelství atd.
V dostatečně vlhkých pobřežních oblastech roste množství palem, nejčastější z nich je kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera), který je často vysazován podél silnic a cest. Roste nejčastěji na písčitých půdách a je velmi odolný vůči zasolení půdy. Dorůstá výšky až 30 metrů a může žít až 100 let. V nejproduktivnějším věku plodí okolo 60 ořechů za rok. V Thajsku a Malajsii se ke sklízení ořechů využívají vycvičení makaci vepří. I když se celému plodu kokosovníku říká kokosový ořech, je to ve skutečnosti botanicky velká peckovice, z které se konzumuje semeno (hnědá pevná skořápka s bílou dužinou a mlékem). Kokosové ořechy mohou cestovat s mořskými proudy až 110 dní a pak úspěšně vyklíčit. Každá část z celé rostliny má nepřeberné množství využití, proto se kokosovníku říká „strom života“, „strom tisíce použití“ nebo že má tolik využití, jako je dnů v roce. Dužina se s kokosovým mlékem využívá hlavně v potravinářství, kosmetice, farmaceutickém průmyslu a jako krmivo pro zvířata. Z dužiny se také vyrábí palmové víno, olej a alkoholický nápoj arak. Z kokosových vláken se vyrábí lana, koberce, rohože, košťata a kartáče. Dřevo se využívá na stavbu budov, nábytku atd. Kokosová voda, která vyplňuje dužinu nezralého kokosového ořechu, se za druhé světové války dokonce používala jako rychlá transfuze pro zraněné vojáky, je totiž identická s krevní plazmou, a dokud se ořech neotevře, tak i sterilní. Jedním z rozšířených novodobých mýtů se také stalo usmrcení člověka padajícím kokosem, které je údajně pravděpodobnější než zabití žralokem.
Mangrovové porosty se nejčastěji vyskytují u ústí řek do moře, kde se míchá sladká voda se slanou a vzniká brakická voda. Porosty jsou tvořeny několika druhy mangrovníků, nejčastěji kolíkovníky (Avicennia), kořenovníky (Rhizophora), kuželovníky (Sonneratia), kolenovníky (Bruguiera) a kyjovníky (Laguncularia). Tyto rostliny jsou velmi dobře přizpůsobeny životu v cyklicky zatopovaných slaných a bahnitých půdách. V okolí stromů vyrůstají z půdy směrem nahoru dýchací kořeny, které mohou být dlouhé až 20 cm. Ty pomáhají rostlině dýchat v zamokřené půdě a také filtrovat slanou vodu na sladkou, kterou pak jimi přijímají. Přebytečnou sůl některé druhy vylučují na spodních stranách listů. Plody mangrovníků po dozrání padají do vody, kde plavou a jsou unášeny vlnami na nějaké klidnější další místo, kde pak vyklíčí. Mangrovové porosty patří k biotopům s vysokou druhovou diversitou. Najdeme zde mořské želvy, jedovaté mořské hady, množství ryb a hnízdících nebo lovících ptáků. Mangrovy jsou ohrožovány hlavně nadměrnou těžbou dřeva, znečištěním, usazováním kalů a sedimentů z měst bez čistíren odpadních vod a splachováním chemických látek z polí. Mangrovy jsou také přirozenou bariérou chránící pobřeží před vlnami a tsunami. Některé druhy mangrovníků slouží jako zdroj ovoce, krmiva pro zvířata nebo zdroj léčivých látek.
Nejsušší oblasti Srí Lanky jsou porostlé vegetací savanového typu s nízkými a trnitými keři a stromy jako akácie (Acacia).
Tropické ovoce
Na Srí Lance volně roste nebo se pěstuje velké množství druhů tropického ovoce, které místní všude nadšeně prodávají. Nejčastěji to jsou banánovníky, mangovníky, papáje a avokádo.
Banánovník (Musa) byl domestikován zřejmě na Papui-Nové Guineji už okolo roku 8000 př. n. l. Dnes existuje 68 druhů banánovníků a několik mezidruhových hybridů. Původní divoké druhy banánovníků mají ve svých plodech množství celkem velkých semen, zatímco vypěstované kultivary mají jen malá semena. Jsou to totiž často polyploidi (mají více jak dvě chromozomové sady), kteří se musí množit pomocí odnoží. I když banánovník vypadá jako strom, je jednou z největších bylin světa. Banány na něm vyrůstají v trsu, který může vážit 30–50 kg, jsou skvělým zdrojem vitamínu B6. Zajímavé je, že banány jsou přirozeně lehce radioaktivní. Jedí se na mnoho způsobů syrové i tepelně upravené. Vyrábí se z nich také víno a pivo. Z banánového vlákna se vyrábí textilie a papír, listy se využívají při vaření. Banánovník je třetí plodinou (po kukuřici a rýži), u které je znám celý genetický kód.
Dalším rozšířeným ovocem je mango rostoucí na stromech rodu Mangifera, který tvoří 69 druhů a 1 000 odrůd manga. Původní domovina manga se nachází v jižní a jihovýchodní Asii, což potvrzují až 30 milionů let staré fosilie. Mangovník dorůstá výšky 35–40 metrů a dožívá se až 300 let. Plody jednotlivých druhů se liší velikostí a zbarvením, jsou bohaté na vitamíny A, C, beta karoten, draslík a vlákninu. Jeho konzumace má v mnoha směrech pozitivní účinky na zdraví. Největším producentem tohoto ovoce je Indie, kde je mango také národním ovocem.
Papája obecná (Carica papaya) je druh pocházející původně ze Střední Ameriky. Podobně jako banánovník je papája bylinou, která ale dorůstá výšky až 10 metrů a vzhledem připomíná palmu. Zajímavé je, že nikde nebyla nalezena její divoká forma. První plody na rostlině uzrávají ve třech letech. Botanicky patří plody papáji mezi bobule, které se u jednotlivých kultivarů od sebe liší velikostí a barvou. Ročně strom urodí 30–150 plodů, které mohou vážit od 0,5 do 10 kg. Papája se využívá hlavně jako potravina a také v tradiční medicíně. Po poranění vytéká z rostliny latex, který se používá se v lékařství a kosmetice. Ze stonku a kůry se vyrábí lana. Černá semínka ze středu plodu jsou jedlá a mají ostrou kořeněnou chuť, takže se používají i jako náhražka pepře. Jsou také účinným lékem proti střevním parazitům a obsahují látky vyvolávající potrat, takže byly dříve využívány jako antikoncepce.
Často pěstovaným stromem je hruškovec přelahodný (Persea americana), jehož plodem je ovoce avokádo. Tento strom pochází ze Střední Ameriky, první nalezené důkazy o jeho využívání se datují do doby 10 000 př. n. l. Hruškovec dorůstá do výšky okolo 20 metrů a každý rok plodí zhruba 120 avokád, která mohou vážit od 100 g do 1 kg. Avokádo obsahuje fungicidní toxin persin, který je pro člověka neškodný, ale je jedovatý zejména pro papoušky. Další části hruškovce, jako je kůra, listí atd. jsou jedovaté pro většinu domácích zvířat.
Dalším pěstovaným ovocem je mučenka jedlá (Passiflora edulis) neboli marakuja pocházející z Jižní Ameriky. Jako jiné mučenky je to popínavá rostlina, která plodí kulaté hladké plody žluté nebo fialové barvy. Uvnitř plodu je šťavnatá dužina s množstvím semínek, ze které se vyrábí džus. Ten je jedním z nejoblíbenějších pití na Srí Lance. Marakuja obsahuje beta karoten, vitamín C, železo, draslík a vlákninu.
Vzhledově zajímavým ovocem je rambutan (Nephelium lappaceum). Jeho plody jsou kulovité, červené s měkkými dlouhými chlupy, vyrůstají v plodenstvích na dlouhé stopce. Název rambutan pochází z malajštiny a znamená „chlupatý“. Uvnitř pevné chlupaté „skořápky“ je bílá dužina s jedním semenem, které se upravuje buď vařením, nebo pražením. Rambutan obsahuje velké množství vitamínu C. Kořeny, listy a kůra se využívají v tradiční medicíně a jako barvivo.
Chlebovník obecný (Artocarpus altilis) je strom dorůstající zhruba 26 metrů, který ročně vyprodukuje 150–200 plodů. Ty jsou kulaté s drsným povrchem a jsou tvořeny mnoha jednotlivými drobnými nažkami (typ semene). Podle struktury upečeného plodu, který připomíná čerstvě upečený chleba, získal celý strom svůj název. Plody chlebovníku jsou důležitou složkou potravy, připravují se na mnoho způsobů. Při nadbytku úrody se plody omyjí, oloupou a zahrabou do jámy vystlané listy, kde zkvasí a vydrží až rok. Na Srí Lance se chlebovník vaří jako kari s kokosovým mlékem a kořením. Často se jí také vařený jako hlavní jídlo s naškrábaným kokosem. Dřevo chlebovníku je velmi lehké a odolné proti termitům, používá se na stavbu domů, tradičních kánoí a výrobu papíru. Latex, který obsahují všechny části rostliny, se používá na utěsnění lodí.
Blízký příbuzný chlebovníku obecného je chlebovník různolistý (Artocarpus heterophyllus), na kterém rostou největší plody na světě – jackfruity. Ty mohou vážit až 36 kg a dosahovat délky 90 cm a průměru 50 cm. Archeologické nálezy z Indie potvrzují, že tento druh chlebovníku byl pěstován už před 3000 až 6000 lety. Kromě plodů, které se hojně využívají jako potravina v celé jihovýchodní Asii, se dřevo využívá na stavbu domů, nábytku a výrobu hudebních nástrojů. Semena v plodu mají nasládlou mléčnou chuť připomínající vůní kaštany, používají se např. do dezertů.
Dalším plodem, s kterým se můžeme setkat, je durian pocházející z durianu cibetkovitého (Durio zibethinus). Tento strom dorůstá výšky až 40 metrů, je zajímavé, že květy vyrůstají ve svazečcích přímo z kůry (kauliflorie). Přes den je opylují včely a v noci netopýři. Jeho plod tak silně páchne, že je v některých městech zakázáno s ním chodit do veřejných dopravních prostředků. Má oválný tvar s šedozeleným otrněným povrchem, botanicky je to pukavá tobolka, která může vážit až 5 kg. Durian se hojně používá v místní kuchyni, vyrábí se z něj šťáva, džem, zmrzlina a jeho semena se praží. Durianu se přisuzují afrodiziakální účinky, obsahuje ale také alkaloidy, které v kombinaci vypitým alkoholem vyvolávají pocit nemoci. Dřevo durianu se téměř nepoužívá, protože rychle podléhá rozkladu.
Kromě tropických druhů ovoce se na Srí Lance pěstují i hrušky, různé ořechy a zelenina jako je paprika, mrkev, zelí, rajčata, okurky a salát.
Tropická koření
Srí Lanka je ve světě proslavená také pěstováním různých druhů koření, které se hojně využívá v místní kuchyni. Do tajů jeho pěstování můžete nahlédnout v některé ze Spice garden nebo v některé z botanických zahrad. Jednu z nejkompletnějších sbírek tropických rostlin produkujících koření má Peradeniya Botanical Garden rozkládající se na okraji města Kandy. Velmi kvalitní koření je k dostání po celém ostrově na tamních trzích. Mezi nejpoužívanější druhy koření patří pepř, muškátový oříšek, vanilka, kardamom, skořice (viz poloopadavé lesy) a hřebíček.
Vanilka se získává z fermentovaných plodů – tobolek několika druhů orchidejí rodu vanilkovník (Vanilla), hlavně vanilovník plocholistý (Vanilla planifolia). Vanilkovníky pochází původně z Mexika, které na jejich pěstování mělo dlouho monopol. Tato rostlina je totiž opylována pouze určitým druhem včel z rodu Melipona žijících jen v Mexiku, bez specifických hmyzích opylovačů nemohly nikde jinde vanilkovníky plodit. Zapeklitý problém byl vyřešen až roku 1841, kdy pěstitelé vymysleli vhodný způsob ručního opylování rostlin, což umožnilo pěstovat vanilkovníky i jinde po světě. I tak je jejich pěstování velmi náročné, rostliny se musí rozmnožovat řízkováním, protože semena ke svému vyklíčení potřebují určitý druh symbiotické houby. Vanilkovníky jsou popínavé rostliny, které mohou dorůst i několik desítek metrů, pěstují se ale jen do max. výše dvou metrů, aby na ně pracovníci dosáhli. Jejich květy kvetou jen jeden den a jsou opylovány ručně, jeden člověk denně opylí 1 000 až 1 500 květů. Za 6 týdnů se vytvoří plod – tobolka, která zraje dalších šest měsíců. Poté se tobolky ručně sbírají a dále upravují a třídí. Pro sklizeň jsou ideální rostliny staré 5–8 let, během této doby vyprodukuje vanilkovník okolo 50 plodů ročně. Proto je vanilka druhým nejdražším kořením na světě hned po šafránu setém (Crocus sativus). Za charakteristickou vůni a chuť může látka vanilin, kterou lze vyrobit i synteticky. Vanilka se používá v potravinářství, na vaření, do alkoholických i nealkoholických nápojů, parfémů a v tradiční medicíně.
Koření kardamom je třetím nejdražším kořením na světě, hned po šafránu a vanilce. Jsou to vlastně rozemletá semena rostliny kardamovníku obecného (Elettaria cardamomum), která jsou po 15–20 kusech uložena v podlouhlém plodu – zelenavé tobolce. Samotná rostlina dorůstá výšky 2–4 metrů a je původním druhem této oblasti. Z kardamovníku se využívají nejen semena, ale i oddenky a celé plody. Kardamom má pozitivní účinky na trávení a stimulaci organismu, oddenky rostliny zahání únavu a snižují horečku. Používá se v kuchyních po celém světě, přidává se do jídel, nápojů a v některých oblastech se i kouří. Kardamovník se může pěstovat i jako okrasná rostlina díky jeho zajímavě tvarovaným listům.
Všechny druhy pepře pochází z pepřovníku černého (Piper nigrum), liší se jen stupněm zralosti plodu a procesem zpracování. Pepř zelený jsou vlastně rychle usušené nedozrálé bobule, pepř černý vzniká fermentací nedozrálých zelených bobulí a po oddělení červené slupky na zralých bobulích vzniká pepř bílý. Pepřovník je popínavá rostlina dorůstající okolo 4 metrů délky, plodit začíná rostlina okolo pátého roku. Plody pepřovníku jsou botanicky malé peckovice, které jsou uspořádané do visícího „svazku“. Na jedné rostlině se urodí 20–30 „svazků“. Za ostrou chuť pepře je zodpovědný alkaloid piperin. Od starověku je pepř nejcennějším a nejvíce obchodovaným kořením světa, často byl dokonce označován jako „černé zlato“. Dříve se věřilo, že pepř léčí mnoho nemocí a zdravotních problémů, dnes se používá už jen v tradiční medicíně a je považován za afrodiziakum. Podporuje chuť k jídlu a trávení, stimuluje krevní oběh a srdeční činnost. Je pravda, že piperin výrazně zvyšuje vstřebávání mnoha látek, jako je např. selen, vitamín B, beta karoten nebo kurkumin. Největším světovým producentem pepře je Vietnam (34 %), Srí Lanka produkuje 6 %.
Muškátový oříšek je semeno z plodu muškátovníku pravého (Myristica fragrans), které je obaleno v rudém laločnatém míšku, kterému se říká muškátový květ. První sklizeň plodů nastává po 7–9 letech od vysazení stromu a pokračuje až zhruba do 20 let. Muškátový oříšek a květ se používá jako koření ve všech světových kuchyních, kromě toho se z něj vyrábí olej využívaný v parfumerii a farmaceutickém průmyslu. Ve středních dávkách vyvolává menstruaci a potrat, to dříve vedlo až k otravám a předávkováním. Působí také jako psychoaktivní droga, ovšem ve vysokých dávkách navozuje kóma a způsobuje dokonce i smrt.
Dalším pěstovaným kořením je hřebíček. Ten se získává sběrem a sušením poupat rostliny hřebíčkovce kořenného (Syzygium aromaticum). Tento strom pochází z Moluckých ostrovů u Indonésie a dorůstá výšky 8–12 metrů. Poupata mají nejdříve světlou barvu a postupně zelenají, jakmile se zabarví do jasně červené, jsou připravená na sklizeň. Typická vůně a chuť hřebíčku je způsobená fenolickou sloučeninou eugenolem. Hřebíček se používá v potravinářství, tradiční medicíně, přidává se do cigaret a má i repelentní účinky na mravence. Často je také součástí zubních past a jiných léčivých směsí používaných v zubním lékařství, protože má lokálně-anestetické a antiseptické účinky.
Okrasné stromy, keře a byliny
V každém ročním období kvete na Srí Lance množství stromů, keřů a rostlin. Nejvíce jich můžeme obdivovat v období od března do května. Kvetoucí stromy a keře se vysazují v zahradách, kolem cest a silnic.
Jedním z nich je delonix královská (Delonix regia), která je původně endemitem západní části Madagaskaru, ale jako okrasný strom byla rozšířena do celého světa. Její sytě zelené listy vytváří ostrý kontrast k červeným, oranžovým nebo žlutým květům.
Dalším kvetoucím stromem je beluta železná (Mesua ferrea), která dostala své jméno po svém velmi tvrdém dřevě. Kromě velkých voňavých bílých květů má barevné i mladé lístky, které jsou růžovočervené, jak list stárne, získává šedozelenou barvu. Na Srí Lance je můžeme vidět růst i v suchých oblastech okolo rozvalin starých buddhistických klášterů, kde byly jejich předci vysázeni jako okrasné stromy už v 5. století př. n. l. Květy, listy, semena a kořeny se využívají v tradiční medicíně.
Rod stromů lapacho (Tabebuia) pochází ze Střední Ameriky a zahrnuje 99 druhů. Některé z nich jsou pěstovány jako okrasné stromy díky jejich trubkovitým květům různých barev. Další druhy tohoto rodu se přidávají do léčivých bylinných čajů.
V okolí většiny buddhistických klášterů jsou vysazeny odnože fíkovníku posvátného (Ficus religiosa), pod kterými údajně Buddha hlásal svoje učení. Na větvích tohoto stromu vyrůstají vzdušné kořeny, které postupně dorostou až k zemi, kde zakoření a vytvoří další strom. Z jednoho fíkovníku tak může časem vzniknout lesík. Po celém ostrově ale rostou i další druhy fíkovníků, hlavně fíkovník smokvoň (Ficus carica), který je hlavním druhem produkujícím fíky. Dalším stromem spojeným s místními náboženstvími je sal (Shorea robusta), pod kterým se údajně Buddha narodil.
Jako zdroj stínu se často vysazují blahovičníky (Eucalyptus) pocházející z Austrálie.
Po celém ostrově rostou keře jasmínu (Jasminum) se svými bílými nebo žlutými květy, které nádherně voní a jsou častou součástí různých náboženských obřadů. Jasmínové květy se sbírají v noci, kdy se otevírají a jejich vůně je nejintenzivnější, vyrábí se z nich jasmínový čaj, olej a sirup. Na mnoha domech a dalších stavbách se vine popínavá bugenvilea (Bougainvillea), která kvete záplavou drobných sytě růžových květů. Velmi častými keři jsou ibišky (Hibiscus) s kalichovitými různě barevnými zářivými květy, které ale vydrží pouze jeden den a pak odpadávají.
Mnoho okrasných rostlin je pěstováno v parcích, zahradách a zdobí také okolí klášterů a chrámů rozesetých po celém ostrově. Z drobnějších rostlin se na Srí Lance hojně pěstuje lantana měnivá (Lantana camara) pocházející původem ze Střední Ameriky. Její drobné oranžové květy jsou sdružené do skupin, ve kterých barva postupně přechází do červené. Plumérie (Plumeria) jsou keřovité rostliny příbuzné s oleandry, které mají svou domovinu ve Střední Americe. Jejich sladce vonící „voskové“ květy jsou obvykle bílé, světle žluté nebo růžové. Používají se jako obětiny v buddhistických a hinduistických chrámech a klášterech. Jsou zasvěceny Krišnovi a symbolizují věčný život duše.
Botanické zahrady
Milovník rostlinné říše může na Srí Lance navštívit tři velké botanické zahrady. Největší z nich je Peradeniya Botanical Garden na okraji města Kandy. Tato zahrada byla oficiálně ustanovena v roce 1821, na jejím místě se ale dříve rozléhaly zahrady královského dvora. Najdeme v ní okolo 4 000 rostlinných druhů, sbírku orchidejí, léčivých rostlin, palem a tropického koření. Za zmínku také stojí alej lončatníku guyanského (Couroupita guianensis), který pochází z Brazílie a pěstuje se pro krásné květy a zajímavé ovoce, nebo alej z druhu palem lodoicea seychelská (Lodoicea maldivica), která je endemitem Seychel a má největší semeno ze všech palem na světě. Tato semena se téměř nedají získat, ročně se jich ze Seychel smí vyvézt jen 10 kusů (jedno z nich je ale majetkem Botanické zahrady Praha). Ve středu botanické zahrady roste obrovský fíkovník banyán (Ficus benghalensis), jehož koruna zabírá okolo 1 600 m². Význačné státní návštěvy si mohou v zahradě zasadit svůj strom, najdeme tu tak strom rakousko-uherského císaře Františka Josefa, ruského cara Alexandra III., anglické královny Alžběty, maršála Tita nebo prvního kosmonauta Jurije Gagarina. V botanické zahradě žije množství ptáků a také kolonie kaloňů.
Druhou největší botanickou zahradou je Hakgala Botanical Garden založená roku 1861 za účelem rozšíření pěstování chininovníku na Srí Lance. Proslavila se sbírkou orchidejí, růží a kapradin.
Poslední botanickou zahradou je Henarathgoda Botanical Garden ve městě Gampaha. Byla založena Brity roku 1876 jako základna pro pěstování kaučukovníku brazilského (Hevea brasiliensis), z kterého se nařezáváním kůry stromu získává latexové mléko – základní surovina pro výrobu přírodního kaučuku. Odtud byly semenáčky rostlin rozváženy do dalších míst ostrova a i do jiných britských kolonií. Později se z této „pěstírny“ stala klasická botanická zahrada.
Ochrana přírody
Hlavním problémem na Srí Lance je vysoký tlak na využívání každého kousku půdy vhodné k pěstování plodin nebo chovu zvířat. S tím souvisí kácení původních pralesů a porostů, ať už k těžbě dřeva nebo získávání nové zemědělské půdy. Mezi lety 1956 až 1993 bylo na Srí Lance vykáceno okolo 50 % lesních porostů. Stejný pokles byl zaznamenán i mezi lety 1994 až 2003. V současnosti je zalesněno pouze 19 % rozlohy ostrova.
Navíc je Srí Lanka se svými 20 miliony obyvatel dost hustě osídlená, dochází tak k fragmentaci původních porostů a populací divokých zvířat.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.
Arni cejlonský
Axis cejlonský
Hulmani
Kobra indická
Krokodýl bahenní
Krokodýl mořský
Levhart cejlonský
Makak bandar
Medvěd pyskatý srílanský
Muntžak červený
Páv korunkatý
Plejtvák obrovský
Sambar indický
Slon indický cejlonský