Cestopis Ireny Zítkové ze zájezdu Finsko (23. 7. - 3. 8. 2014)
Dva Finové se ztratí uprostřed lesů, jdou několik hodin, až jeden z nich praví: "Vypadá to, že jsme ztratili cestu." Jdou dalších několik hodin mlčky, až ten druhý řekne: "Mohl bys držet klapačku? Takhle tu cestu nikdy nenajdeme."
Slovo úvodem …
Finsko? V létě? Co tam budeš dělat, lovit ryby? To byla typická reakce většiny mých známých, když jsem se jim svěřila se svým záměrem, kde budu trávit dovolenou. Ale Finsko má co nabídnout, vysvětlovala jsem jim. Příroda, lesy, jezera, sauny! No, kroutili povětšinou hlavami a tvářili se, jako že jsem blázen. :-) Ale já jsem věděla, že zájezd do Finska s Mundem bude určitě stát za to a taky, že stál… a o tom, jaké to bylo, se pokusím napsat.
Něco málo o Finsku…
Finská republika (Suomi) je nejsevernější kontinentální zemí Evropy. Spolu s Norskem a Švédskem se rozkládá na Skandinávském poloostrově a zabírá plochu 338 145 km², což můžeme přirovnat zhruba k Německu. Svými asi 5 miliony obyvatel má Finsko třetí nejnižší hustotu obyvatelstva. Většina Finů žije ve městech, v arktickém Laponsku je naopak hustota obyvatel pouze 2 osoby na kilometr čtvereční. 91 % obyvatelstva tvoří Finové, 5,5 % zahrnuje švédsky hovořící menšinu, dále zde žije 1 % Rusů a zbytek tvoří Estonci, Romové a další přistěhovalci. Na severu v Laponsku žijí Sámové, kteří si stále drží svou svébytnou kulturu.
Hlavním městem Finska jsou Helsinky, úředními jazyky finština a švédština, na severu sámské jazyky. Charakteristická pro Finsko jsou především jezera. Odhady hovoří o 60 až 300 tisících jezer. Jinak Finsko tvoří především nížiny a pahorkatiny, velkou část území zaujímají bažiny. Lesy jsou především jehličnaté (tajga), na severu přechází v tundru.
Kapitola 1: Vyrážíme na cestu
Středa 23. 7. pro mě znamenala začátek toužebně očekávané dovolené. Poslední balící manévry a v 11 h jsem už byla se všemi věcmi na nádraží. Autobus dorazil chvíli po mně a byl již téměř plný lidmi, kteří nastoupili v Praze. Zamávala jsem mamce a vyrazili jsme na cestu směr Olomouc a Ostrava, kde jsme nabrali zbytek účastníku zájezdu a také řidiče Jardu a Vlastu. Následoval tranzit přes Polsko, během něhož průvodci Honza, Petr a Ondra prošli s lahvinkou autobus, aby se seznámili s účastníky zájezdu.
Kapitola 2: Riga
Ráno jsme ještě projeli Litvou a v hlavním městě Lotyšska, Rize, jsme byli před 10h dopoledne. Nejdřív jsme jeli do hostelu, ale tam nás mohli ubytovat až odpoledne, takže jsme se šli projít do města. Prošli jsme se parkem, který je opravdu moc hezký. Procourali jsme část starého města a zemdleni sluncem (bylo dost vedro) jsme si sedli do kavárny na zákusek. Ve 13 h jsme se sešli u hostelu. Na pokoje nás už předem rozdělili. Na chvíli jsme si odpočinuli a vyrazili znovu do města, kde to bylo nyní o poznání živější. Více lidí, turistů, na každém rohu muzikant. Zajímavá byla skupinka kluků hrajících na dechové nástroje známé hity. Procházeli jsme uličkami s hanzovními domy a v kostele sv. Petra jsme obětovali 7 eur, abychom mohli vyjet na věž. Myslím, že výhled na celou Rigu za to stál. Večer se konala úvodní seznamovací karimatka párty na dvorku u hostelu.
Abychom měli dostatek času na prohlídku Tallinnu, vyjížděli jsme z Rigy už v 7 h ráno. Po zhruba pětihodinovém přejezdu jsme dojeli do estonské metropole. Po cestě nám Honza vyprávěl zajímavosti o Estonsku. Například, že je to high-tech země. Jako první tu stát umožnil volby přes internet a všechny školy jsou tu připojené k internetu. Také nemá Estonsko skoro žádný státní dluh a většinou jsou rozpočtově v přebytku!
Na prohlídku jsme měli 5 h, což myslím, bylo akorát. Autobus nás vysadil na parkovišti u přístavu. Orientace v Tallinnu je snadná. Od přístavu jsme se vydali do historického centra, které už z dálky označovaly věže kostelů. Prošli jsme kolem památníku připomínajícího námořní tragédii trajektu Estonia, při kterém zahynulo přes 890 lidí a z toho kolem 200 Estonců. Mořskou bránou jsme vešli do starého města. Vedou jím paralelně dvě ulice, Pikk a Lai, takže ztratit se tam je celkem těžké. Jako první jsme navštívili chrám sv. Olafa a vystoupali na kostelní věž, odkud se nám naskytl nádherný výhled na Tallinn. Vstup byl oproti Rize výrazně levnější, jen 2 eura. Zato jsme si to museli vyšlápnout pěšky. Někdy bylo celkem adrenalinové míjení s lidmi, kteří šli dolů. Nahoře byl uzoučký ochoz, ale zdál se celkem stabilní. Poté jsme pokračovali k náměstí se spoustami restaurací a stánků a turistů. Došli jsme až na vrch Toompea, kde se nachází hrad- sídlo parlamentu a vlády a pravoslavný kostel Alexandra Něvského. Odtud jsme prošli kolem luteránské katedrály a už jsme hledali, kde bychom se najedli. Objevila jsem příjemnou restauraci jménem Pegasus. Jídlo skvělé, za slušnou cenu a hrozně milá obsluha. Tam jsme si odpočinuli ve stínu na zahrádce, naplnili si bříška a pomalu už se přesouvali k autobusu. Před srazem jsme stihli ještě rychlý nákup v supermarketu, i když Finové nakupující kartony piv a krabice alkoholu nás u kasy dost zdrželi.
Autobusem jsme projeli k terminálu, vystoupili si a rovnou se nalodili na trajekt společnosti Viking line. Cesta do Helsinek trvala 2,5 hodiny a byla velmi příjemná. Slunili jsme se a povídali si na palubě. Nikdy bych neřekla, že cesta trajektem do Helsinek mi bude připomínat loňskou cestu na Korsiku. Když jsme připlouvali do Helsinek, těsně jsme míjeli pevnost Suomenlinna, z jejichž hradeb na nás mávali lidi a nějací kluci dokonce skákali z útesu do moře. Pěkná výška! Přesně v půl deváté jsme přistáli v Helsinkách. Když jsme se všichni opět naskládali do busu, přejeli jsme kousek do našeho hostelu. Do pokojů jsme byli opět rozděleni předem. Ubytovali nás v malých pokojích po třech, přičemž jeden musel spát na přistýlce, v takovém šuplíku. V hostelu byla k dispozici sauna, ale v celé budově bylo takové vedro a dusno, že ji moc lidí nevyužilo.
Kapitola 4: NP Nuuksio a pařba v Helsinkách
Na dnešek jsme se konečně trochu prospali, protože jsme nemuseli balit a sraz u busu byl až v 9 h. Přejeli jsme jen kousek na kraj Helsinek do univerzitního kampusu technické univerzity Espoo, kterou navrhl známý finský architekt Alvaro Aalto. Tam jsme měli hodinku na procházku po kampusu, který byl rozsáhlý a sympatický. Budovy byly rozeseté v lese u jezera, nechyběla sauna, kde bylo „narváno“ místními, i když všude jinak bylo liduprázdno. Asi to tam může být fajn studium.
Poté jsme přejeli do národního parku Nuuksio. Cestou jsme minuli sídlo bývalé firmy Nokia, nyní již označenou jako Microsoft. V parku jsme si dali krátkou, cca 10km túru s přestávkou na koupání v jezeře. To bylo velmi příjemné, voda teplá a čistá. Nechyběla opalovačka. Túra nebyla náročná (dalo by se v tomto počasí jít i v sandálech), ale bylo opravdu vedro, 30° C. Takže jsme po příchodu k autobusu vytvořili frontu na pivo.
Jako překvapení jsme využili na Finsko výjimečného počasí a přejeli k Baltskému moři, abychom se vykoupali ještě tam. Všichni už do plavek nešli, ale já jsem si tu možnost nemohla nechat ujít. Vždyť k moři se už nedostaneme a v Baltu jsem se ještě nekoupala. Moře nebylo studené a překvapivě ani moc slané. Díky stromům a výběžkům obklopujícím záliv jsem si spíš připadala zase jako u jezera.
Po koupačce jsme už jeli do hostelu, kam jsme dorazili kolem půl sedmé. Vletěla jsem do sprchy, uvařila si večeři a v půl deváté jsme s karimatkami a zásobami pitiva zamířili do helsinského parku Esplanády. Park byl plný Helsinčanů posedávajících v hloučcích na trávě a popíjejících alkohol, hlavně pivo v plechovkách. Pro Finsko je naprosto typické, že se lidé takhle schází v parcích, obzvlášť když je pěkné počasí. Navíc alkohol je tu hodně drahý, takže se všichni opijí v parku a pak kolem 11/12 h teprve míří do barů a diskoték. Účast na párty v parku byla hojná. Petr vyhrál sázku s Honzou, jeho odhad byl téměř přesný - přišlo 34 lidí. Zábava se dařila, kolem půl dvanácté jsme už v menším počtu vyrazili „do víru velkoměsta“. Na doporučení Honzova finského kamaráda jsme šli do jednoho místního baru. Byly tam dva parkety, disko a na druhém hrála živá kapela. Hráli převzaté věci, převážně rock, takže naše gusto. Bylo to super, pořádně jsme to tam rozjeli! Nejlevnější pivo stálo 6,20 eur! Přesto jsme jich každý pár měli. Kapela skončila kolem 3 h ráno, takže do postele jsem se dostala tak ve 4 h.
Kapitola 5: Rozžhavené Helsinky
Po deváté naše skupinka vyrazila na prohlídku města. Bylo nás sedm – Šárka, Hanka, Jana, Verča, Jana, já a moje opička. Nejprve jsme došly k přístavu na tržiště, kde jsme se docela zdržely, protože jsme si nakupovaly suvenýry a mezi davy lidí se sobě pořád ztrácely. Pak jsme pokračovaly dál na Senátní náměstí, protože horko na tržišti už bylo nesnesitelné. Na náměstí bylo taky plno turistů, převážně Japonců. Dominantou náměstí je katedrála Tuomiokirkko, krásný bílý kostel čnící na schodišti, jehož zlaté kopule jsou vidět z dálky. Protože byla neděle, probíhala uvnitř luteránská mše. Kousek jsme si poslechly a odpočinuly si ve stínu.
Pak jsme navštívily městské muzeum. Vstup byl zdarma. Přišly jsme tam hned po otevření, takže jsme tam byly samy. V přízemí byla expozice o oblíbených a důležitých místech Helsinek pro jejich obyvatele. Nahoře pak o historii Helsinek a jeho důležitých osobnostech. Také jsme si prohlédly expozici o zimě s výstavou fotek ze zimy v Helsinkách a o tom, jak ji Helsinčané trávili.
Odtud jsme zamířily kolem vlakového nádraží, pošty, parlamentu, národního muzea a haly Finlandia k olympijskému stadionu. Po cestě jsme si na chvíli odpočinuly v parku a nasvačily se. Na stadionu, kde v r. 1952 vyběhal Emil Zátopek tři zlaté medaile (5 km, 10 km, maraton), bylo vidět, že už má svá nejlepší léta za sebou, přesto se nám tam líbilo. Zrovna tam měli sraz jehovisti, takže jsme měly možnost poslechnout si fanatické řečnění ve finštině. Za 5 eur jsme se vyvezly na 72 m vysokou vyhlídkovou věž, odkud jsme měli Helsinky jako na dlani. Pak jsme pokračovaly k pomníku finského skladatele Sibelia, který má představovat varhany. Cestou zpět jsme se stavily na nákupu a v hotelové restauraci si daly místní specialitu - soba s brusinkovou marmeládou a hranolky.
Posilněné jsme se vydaly k přístavu a počkaly si na loď na pevnost Suomenlinna. Tato námořní pevnost z 18. stol. patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Prošly jsme si to tam a nafotily Helsinky v zapadajícím slunci. Bohužel se nám nepodařilo zastihnout trajekt proplouvající těsně kolem hradeb. Do hostelu jsme se dobelhaly kolem desáté večer. Byla jsem utahaná jako kotě, takže jsem si zvládla už jen zabalit a šup do postele.
Kapitola 6: Finská jezerní plošina
Po třech dnech jsme ráno opustili hostel a Helsinky. Dopoledne jsme strávili v autobuse přejezdem do jezerního regionu. Po cestě jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí o Finsku. Petr vyprávěl o finské fauně a floře, současně nám poslal pár obrázků. Honza nám zas pověděl pár finských slovíček. Také říkal, že ve Finsku každý může volně sportovat, jezdit na kole, lodi všude, i na soukromých pozemcích. Může se tu rybařit bez povolení. Na rybaření s navijákem a v peřejích už ale povolení být musí.
Naše první zastávka byla ve městě Savonlinna, kde jsme si společně prohlédli středověký hrad Olavinlinna (hrad sv. Olafa), nejseverněji poleženou středověkou pevnost na světě. Hrad byl postaven v roce 1475. Na začátku prohlídky nás potkalo překvapení. Průvodce začal mluvit finsky a Petr to přeložil! Všem spadla brada a průvodce následně řekl česky, že se Petr nemusí s překladem namáhat! Takže nám došlo, že Petr skutečně finsky neumí, ale na hradě překvapivě mají českého průvodce. Prohlídka byla zajímavá a po ní jsme měli ještě chvíli na focení. Hrad s pevninou spojoval pohyblivý most, který vždy odjel, když projížděly lodě. Proplouvají tudy i velké lodě, protože hloubka tu je až 10 m. Nedávno se tam prý ale jedna širší loď nevešla a utrhla kus mostu. Hrad je otevřený celoročně. V létě se tu několik měsíců hraje opera - není to ale zábava pro každého, vstupenka stojí od 100 eur. V zimě si hrad pronajímají firmy na své večírky.
Dále jsme pokračovali ke kostelu Kerimäki, největšímu kostelu ze dřeva ne světě. Pojme prý až 5000 lidí. Podle jedné verze je tak velký, aby se do něj vešli na mši lidé z celého regionu. Druhá verze tvrdí, že se stavitelé kostela spletli v jednotkách a místo centimetrů to postavili v palcích. Kostel je uvnitř celkem prostý. Později k němu ještě přistavili kapli s věží. Kostel je tak velký, že ho v zimě ani pět kamen nevytopí. Proto je v zimě zavřený, vyjma vánoční mše.
Po prohlídce nás ještě čekal přejezd asi 250 km do kempu v Nurmes. Cestu nám zpříjemnilo rádio Mundo a písničky na přání. Většinou hráli rock a finské kapely. Projeli jsme asi tři bouřky, blýskalo se a lilo jako z konve, ale když jsme přijeli kolem sedmé do kempu, už nepršelo. Kemp v Nurmes nás všechny nadchl. V lese, u jezera, krásné chatičky pro čtyři s toaletou, vařičem a lednicí. Když jsem se ubytovala, šla jsem si vyzkoušet místní saunu. Potom jsem si prohlédla kemp. Byl opravdu velký, golfové a volejbalová hřiště, můstek na akrobatické skoky a hlavně obrovské jezero s molem se dvěma lavičkami. V západu slunce opravdu romantická scenérie. Se skupinkou lidí jsme seděli u jedné z chatek a povídali. Seděli jsme tam do půl druhé ráno a na vlastní kůži jsme zažili fenomén „půlnočního slunce“. I v jednu ráno tu bylo světlo jako u nás v létě v půl desáté.
Kapitola 7: Chodníčky a borůvčí
Ráno byl plánován odjezd na 9 h do NP Patvinsuo. Ráno jsem si ještě stihla zaplavat v jezeře. Voda byla skvělá! Přejezd do 100km vzdáleného parku trval asi 1,5 h. Túra většinu lidí moc nenadchla. Museli jsme jít pořád v řadě za sebou, buď pěšinami mezi mechy a borůvčími nebo po dřevěných chodníčcích přes rašeliniště. Nejprve jsme si pochvalovali příjemné počasí, teplota se pohybovala kolem 23° C, polojasno. Brzy se ale začaly kupit mraky a nám bylo jasné, že jdeme do bouřky. Ta nás zastihla naštěstí v místě pro odpočinek, takže jsme se nasvačili „na stojáka“ v přístřešcích dřevníku a latríny. Déšť brzy ustal a my pokračovali. Vylezli jsme na vyhlídku určenou k pozorování ptactva, ale kvůli bouřce jsme toho moc neviděli. Pořád jsme šli za sebou, skoro bez přestávky, i když normálním tempem. Po 4,5 hodinách jsme povětšinou dost otrávení dorazili do cíle. Náladu nám ale spravila koupel v jezeře, která byla skutečně osvěžující. Cestou do kempu všichni vytuhli.
Po návratu jsme si s holkama uvařily večeři a zašly do sauny. Od 9 h se konala v jedné z budov ochutnávka finských dobrot. Ochutnali jsme mléčné výrobky, např. viili(jogurt rosolovité konzistence), viseli (rosolovitý ovocný dezert), leipäjuusto (sýr z kravského mleziva) vrzající mezi zuby. Také jsme zkusili salmiaki(slanou lékořici), lonkero(koktejl z ginu grepového džusu). Pak už koloval všelijaký alkohol, co kdo ještě objevil v kufru. Pěkná míchanice! Potom se rozjela taneční zábava, i když takový odvaz jako v Helsinkách to nebyl. Šla jsem spát asi o půl třetí, kdy už „tma“ přecházela zas ve svítání.
Kapitola 8: NP Koli a Kuopio
Ráno jsme opustili kemp v 8.30 h a nejprve jsme zamířili do NP Koli. Bohužel jsme tentokrát chytli horší počasí, mžilo a krásný výhled na jezera halila mlha. Měli jsme chvíli na to si tam projít jednotlivé vyhlídky. Všude stejná mlha.
Další zastávkou bylo Kuopio. Z vyhlídkové věže jsme měli ale výhledy luxusní, protože se nám obloha krásně vyjasnila. Pak jsme se ještě zastavili na nákup v supermarketu, kde jsme nakoupili dost jedlých i pitných suvenýrů. Přejeli jsme do kempu, cestou nám opět hrálo rádio Mundo. Kemp byl ještě hezčí než ten předchozí. Dohromady jsme měli jednu chatu na břehu jezera. Ubytovaní jsme byli v pokojích i po deseti. Měli jsme saunu k dispozici přímo na chatě nebo dělenou pro ženy a muže kousek dál. Taky tam byly loďky, pingpongový stůl a sezení pod přístřeškem. Zase jsme si dali saunu, ze které jsme se mohli osvěžit skokem do jezera. Uprostřed saunování ale začala bouřka a vypadl proud. Sauna ale ještě hřála a blesky a hromy tomu dodávaly zajímavou atmosféru. Mezitím se déšť zmírnil a proud zase začal jít. Večer jsme zase poseděli a zahráli si taky ping-pong.
Kapitola 9: Túra v NP Leivomäki
Ráno před odjezdem na túru jsem si stihla zaplavat v jezeře. To byla paráda! Od parkoviště jsme podnikli asi 10km okruh s přestávkou na koupání v jezeře a opékání finských „špěkáčků“, zvaných makkara, s vynikající finskou hořčicí a žitným chlebem. Túra byla příjemnější než minule, nešli jsme úplně pořád za sebou, občas to šlo i ve dvojici. Zase jsme měli štěstí na počasí. Jakmile jsme se naskládali do busu, začalo vydatně pršet. Během naší nepřítomnosti v kempu taky byla bouřka a blesk porazil strom nedaleko místa, kde před tím stál náš autobus. Když jsme se vrátili, bylo už zase pěkně, tak jsme se jeli projet na lodičkách po jezeře a zašli zase do sauny. Večer se konala poslední „karimatka párty“.
Kapitola 10: Poslední den ve Finsku
Dnes jsme odjížděli až v 9.30 h, takže jsem ještě stihla saunu a koupačku v jezeře. To mi bude opravdu chybět. Sbalili jsme si tak, abychom měli vše potřebné nahoře v autobuse, protože už se nedostaneme do kufru. Asi po půlhodině cesty jsme přijeli ke kostelu Petäjävesi (UNESCO) - nejzachovalejšímu kostelu ve Skandinávii. Absolvovali jsme prohlídku s výkladem v angličtině. Pak následoval čtyřhodinový přejezd do města Rauma (UNESCO) s centrem tvořeným dřevěnými domky. Prošli jsme si to, dali si kávu a koblihu a završila jsem to salmiaki zmrzlinou. Ještě jsme měli možnost nákupu v supermarketu. Tam jsme nakoupili další finské specialitky a odlehčili peněženkám.
Potom už jsme přejeli do Turku, kde jsme se nalodili na trajekt opět společnosti Viking line. Byl obrovský! Měl 12 pater. Ubytováni jsme byli všichni na jednom patře, v kajutách po čtyřech. Byly miniaturní, ale vybavené záchodem se sprchou, televizí a dvěma dvoupatrovými postelemi, které bylo možné složit, horní sklopit ke stěně a dolní předělat na sedačku. V kajutě jsem se ale moc nezdržovala a šla se podívat na horní palubu. Výhledy odtamtud byly luxusní. Když jsme vyfotili, co se dalo, a dostatečně vymrzli, vydali jsme se do nákupního centra. Měli tam úplně všechno a bylo to veliké. My ale nakupovali hlavně alkohol. Párty začala v Petrově kajutě. Nasáčkovalo se nás tam asi 15. Nakoupené longdrinky padly za vlast a v menší skupince jsme se vydali do rockového klubu. Hrála tam živá kapela, nejdřív se zpěvákem spíš rock, později se zpěvačkou něco popovějšího. Pařili jsme tam ze všech nejvíc. Dokonce za námi přišla jedna Finka a ptala se, odkud jsme, že jsme je zaujali tím, jak tancujeme a užíváme si. Že oni, jako Finové, to takhle neumí. Ve 2 h ráno přestali hrát a já si šla lehnout. Protože ve Stockholmu už byl evropský čas, tedy o hodinu méně, spala jsem jen dvě hodiny.
Kapitola 10: Stockholm
Ráno jsem si zabalila věci a v půl šesté švédského času jsme vyrazila na snídani. Ta byla bohatá, velký výběr všeho a jako bonus výhledy na přibližující se Stockholm. Přesně o půl sedmé jsme dorazili do přístavu a vystoupili. Autobusem jsme přejeli k radnici a tam nás vypustili na devítihodinovou pauzu. Pěšky se naše skupinka vydala do muzea Vasa. Město bylo ráno liduprázdné, občas jsme potkali nějakého běžce, taky několik jezdců na koních. Muzeum Vasa se celé věnuje potopenému korábu ze 17. stol., který byl vyzvednut až ve 20. stol. Jednotlivé části expozice se věnují tomu, jak byl koráb vyzvednut, o příčině tragédie, o lidech, kteří tam byli, rekonstrukce jejich tváří podle kosterních pozůstatků, o životě na lodi apod. Uprostřed muzea byl umístěn samotný koráb, čněl skoro až ke stropu. Opravdu tohle muzeum stálo za vidění.
Pak jsme spěchali do Skansenu. Ve starých dřevěných domcích byli součástí expozice i lidé v dobových kostýmech. Taky tam byla menší zoo s typickými skandinávskými zvířaty. Viděli jsme vlka, medvědy, losy, bizony evropské apod. Zpět do centra jsme šli zase pěšky, ale bylo to daleko a bylo opravdu vedro. Měli jsme se svést loďkou. Odpoledne bylo najednou město přeplněné lidmi. Záhy jsme zjistili, že se tu dnes koná Stocholm Pride - pochod gayů a lesbiček. Paráda! Nemohli jsme se kvůli zablokovaným ulicím dostat do centra. No, budu se sem muset ještě podívat, abych viděla, co jsme nestihli. Pak nás čekal přejezd přes Švédsko, kolem 11 h jsme přejeli trajektem do Dánska. To trvalo asi 20 minut. Pak jsme pokračovali dál a kolem půl třetí jsme pak přejeli dalším trajektem do Německa.
Závěrem…
Do Čech jsme dorazili nazítří dopoledne. Nejdřív jsme vyložili čtyři lidi v Ústí. Pak následovalo loučení v Praze a nakonec jsme dorazili do Hradce.
Mundo opět nezklamalo a zájezd byl super. Na to, že se jel letos poprvé, organizace i průvodci fungovali na jedničku. Sever Evropy se mi zalíbil a určitě jsem tam nebyla naposledy. Takže můžu směle doporučit. Jeďte taky do Finska!
A ještě básnička
Dříve cestovala jsem jen na jih
ohřívala se v teplých krajích.
Tak chtěla jsem doplnit ve vzdělání mezeru
a vyrazila s Mundem do Finska na severu.
Když ke vzpomínkám se navrátím,
projeli jsme i Pobaltím.
V Rize vyložili jsme o sobě karty
dík seznamce na karimatka párty.
Výhledy na Tallin a Rigu z věží
překoná něco jen stěží.
Na trajektu - jaký div!
Každý Fin obtěžkán je basou piv.
My tu vypadáme asi jako amatéři,
co s plechovkou kozla tu čas maří.
A Helsinky nás už vítají,
Však zrada - hic jak na Havaji!
Aspoň, že v jezeře a moři koupat se dalo,
jak jsme tam skočili, jen to zasyčelo.
Průvodci měli zas skvělý nápad
piknik v centru města uspořádat.
Jak správní Finové jsme se v parku připili
pak v místním klubu pořádně zapařili.
Na spánek zbyla jen chvilička,
v Helsinkách mi za krkem seděla opička.
Opustila mě až na stadionu prahu,
kde Zátopek vzal všem dráhu.
Na večeři v hotelu jsme si sedli
Ouha!Na Vánoce budou děti smutné,
Protože to bylo moc chutné,
Santovi jsme stádo snědli.:-)
Suomenlinna za slunce západu
nemá na kráse závadu.
V Savolinně na hradě bylo hezky,
zvlášť když nás Martin provedl česky.
Kostel Kerimäki ze dřeva jen
je pro pyromana sen.
V Patvinsuu jdem za sebou jak husy
od borůvek fialové máme pusy.
Na věž v Kuopiu se vyvezeme
na jezera a lesy se rozhlédneme.
Ubytování v chatě je nádhera
ze sauny skáčem do jezera.
Na túře dáme si s hořčicí makkaru
osvěžíme se v čisťounkém jezeru.
Teď dávám vám sbohem, jezera a lesy
Jedem ke kostelíku Petäjävesi.
Pak čeká nás ještě dlouhá cesta
do Raumy, starobylého města.
Na trajektu pařba jako prase
Tak jsem se nevyspala zase.
Ve Stockholmu muzea jsme stihli
před průvodem gayů jsme prchli.
Teď už ale vážně jedem dom
a mně se bude stýskat jako hrom.
Snad uběhne nám hladce ta cesta
Jak by ne, když řídí Jarda a Vlasta.
Díky vám, jste skvělá banda,
která to na parketu všem nandá.
Průvodci mají u mě pár plusů,
že dali mi všichni z útěchy pusu.
A kromě toho věděli si vždy rady
a jsou teď našimi kamarády.
Nevím, zda za rok pojedu dál čí blíž
jisté je, že se mě, Mundo, nezbavíš!