cestopis Karolíny Chmelařové ze zájezdu do Turecka
Den 1.
Na Černý Most dobíháme s Vítkem krapet nervózní, jdeme docela pozdě a bojíme se, jestli nemáme ze všech nejobjemnější bagáž. Z obav nás okamžitě vyvedou dobře naladění řidiči Vláďa a Milan. Nasedáme a jedeeem! :-) U Jihlavy a v Brně během čůrací pauzy ještě nabíráme další spolucestovatele a na dobrou noc nám naši průvodci pouští Tři sezóny v pekle. Stavíme ještě v Bratislavě a už jako kompletní posádka vyrážíme dále na východ zážitkům vstříc…
(TIP 1. dne: Nesplést si čas srazu s časem odjezdu.)
Den 2.
Čtvrtek je ve znamení předlouhého transferu přes Srbsko a Bulharsko. Pohled z okýnka nás docela fascinuje. Zdemolované domky obklopené harampádím, zahalené babičky s nákladem na hlavě, povozy s oslíky, pasáčci koz. Neosvětlené tunely. Úžasné skály. Cesta docela utíká, krátí nám ji historické a geografické reálie v podání průvodců Tomáše a Michala a také skvělý vynález – rádio Mundo, fungující na písničkách na přání. Vyhrává nám pozoruhodnou směsku od balkánské dechovky přes Metallicu až po české kapelky.
(TIP 2. dne: Samonafukovací polštářek a dostatek čtiva.)
Před šestou přijíždíme do velice přívětivého kempu uprostřed ničeho, kdesi poblíž tureckých hranic. V půl osmé se scházíme s lahví něčeho dobrého u 1. „karimatka párty“. V úhledném kroužku se postupně stručně představujeme a dobře se u toho bavíme. Díky tomu, že se každý snaží zopakovat, kdo všechno sedí před ním, už se s těmi jmény docela chytáme. Ke konci, kdy už nedohlédneme na druhou stranu kroužku, už je to o něco horší. Zjištění, že s námi cestují dvě kytary, je velice příjemné. „Békáme“ do celkem pozdních hodin, dokud šikovný ladič (V)láďa neulomí kolíček od kytary. Přidává se k nám i milý majitel kempu, který ovšem nemá rád Beatles. A to je Angličan!
Den 3.
Ráno bylo krušné, protože ještě za tmy nás místní poblázněný kohout asi dvě hodiny ve dvaceti sekundových intervalech obšťastňoval svým pronikavým hlasem. (Měl mimochodem dost podivnou intonaci, asi ho ovlivnil hlas muezzina svolávající zpěvem lid k modlitbě.) S nějakým tím hlavobolem se škrábeme ze stanu kolem osmé a jsme opět poslední u autobusu (během následujících pár týdnů ale naše příchody vypilujeme téměř k dokonalosti :-)). Ještě štěstí, že máme ten bus, kde můžeme dospávat. Probíráme se na tureckých hranicích, kde se nespokojí s prohlídkou pasů, ale chtějí si prohlédnout i nás v plné své kráse. Naštěstí netoliko naše zavazadla, takže se vyhýbáme obávaným průtahům.
Někdy před polednem přijíždíme do prvního tureckého města – EDIRNE. Hned na parkovišti se na nás vrhají ziskuchtiví prodejci se svými cetkami a strašně se smějí Vítkovým dredům. Odbýváme je, už se nemůžeme dočkat prvního střetu s islámskou kulturou. První naše kroky vedou do nejbližší, a také nejmonumentálnější mešity ve městě. Je to mistrovské dílo Sinana, dvorního architekta tří tureckých sultánů, mezi nimi i Selima, podle kterého je tato stavba pojmenována. Halíme se do šátků, bosky našlapujeme po měkoučkém koberci a nemáme slov. (O něco méně příjemný je pak první střet s tureckými záchodky, ale jde zřejmě o zvyk :-).) Jdeme si spravit chuť něčím dobrým k jídlu. Objevujeme masové kuličky köfte, které Vítek bude jíst už po celou dobu zájezdu. Já radši experimentuju.
Pokračujeme procházkou dále po městě. Vstupujeme do dalších dvou mešit, procházíme tržištěm. Uličky lemují typické osmanské domky. Horko je neúprosné, zkouším na chvíli odložit šátek, co mám přes ramena, ale po pár minutách už na to nemám – zírají všichni (ženy i muži patrně z odlišných důvodů). Stačí, že na sebe strhává pozornost Vítek se svým účesem. Nedej bože, abychom se ještě drželi za ruce nebo líbali, to už by bylo na konzervativní obyvatele moc. Je to nezvyk, máme s tím docela problém :-). Před odjezdem ještě nakupujeme nějaké osvěžující občerstvení a döner kebab za 1,75 šušňů (rozuměj „tureckých lir“) a usedáme do stinného parku pod mešitou. U busu nám pak holky popisují nevšední návštěvu tureckých lázní – hammámu, kde je nahaté ženštiny vydrbaly žínkami od hlavy až k patě.
Stanoviště pro dnešní noc se nachází nedaleko od města. Prvotní nadšení velice rychle opadá. Luxusní kemp totiž vlastní německy mluvící Baba Jaga, kterou iritují autokary a možná i lidi celkově. Do bazénu, na který jsme se těšili, se smí jen za 3 Eura a jenom do půl osmé, což je za půl hodiny. Řidič Milan se do něj přesto vypraví, ale podruhé už ho tam naše megera nepustí, přestože mu zbývá ještě 10 minut. My se jdeme na bazén aspoň podívat, a to už nás s divokou gestikulací vyhání, že jí tam šlapeme v žabkách. Když si přisouváme k busu plastové židle od bazénu, světe div se, to je taky špatně, jsou totiž vydesinfikované a mohly by se umazat. Když po chvíli zalézá, židličky odvážně nosíme zpět s domněním, že se skryjí mezi těmi „normálními“. Popíjíme české pivo a opět nám večer zpříjemňují kytarové tóny. (Tentokrát to ale Kuba vytunil a bere si na pomoc frkačky a harmoniku. Dost dobrý :-).) Baba nás ale během reklam v telenovele sleduje z okna a vylítne jak čertík z krabičky, protože poznává zakázané židle. Za divokého klení je odnáší pryč a ještě nám stíhá vyčinit, že na karimatkách válíme trávu. Argumentuje, že tu ráno budou obyvatelé kempu snídat (ti obyvatelé jsme z 95% my). Pomsta je sladká. Jakmile odejde, neseme pár židliček zpátky a po malých skupinkách nenápadně skáčeme do bazénu, cha! Ještě čekáme nějaký vygradovaný konec, ale ten se nekoná, tak se postupně ubíráme do stanů…
(TIP 3. dne: Zakázané ovoce chutná nejlépe.)
Den 4.
V osm máváme naší milé führerce a jedeme konečně dobýt Asii. Před naloděním na trajekt máme v poledne ještě chvíli času, tak bloumáme po vojenském muzeu pod širým nebem (souvisejícím s bitvou u Dardanel za 1. světové války). Přejezd přes průliv trvá slabých 20 minut. Vítek z okna mává brýlím, které si před dvěma dny koupil na srbské benzínce. Nechal je tam na sloupku v zaujetí fotografickou spouští.
Přejezd do TRÓJI už není tak dlouhý. Dvě hodinky, které tu máme k dispozici, bohatě stačí. Za 15 šušňů rozpačitě procházíme mezi hromádkami šutrů, rozřazených do sekcí podle historických vrstev. Snažíme se přinutit fantazii, aby si alespoň zhruba dala dohromady původní podobu města, opěvovaného již v 2. tisíciletí př. n. l. v Homérových eposech. Ale procházka je to příjemná. Na jejím závěru se fotíme u vděčné atrakce – makety slavného Trojského koně. Máme štěstí, že už odcházíme, právě se sem kvartýruje skupina Japonců a školní výlet turecké mládeže.
Dnešního kempu jsme se nemohli dočkat, leží totiž u moře. Ultrarychle stavíme stany a vrháme se do vln. Voda je pěkně studená, ale to nám radost nezkazí. Pak ještě pár jedinců staví roztodivná zvířátka z písku a mušliček a po skupinkách se trousíme do centra vesnice od O.. :-), s cílem najít döner. Ač jsme v Turecku, je to poměrně potíž. Jak se později dozvídáme, je typický hlavně pro oblast kolem Istanbulu a večer už se moc nejí, má roli fastfoodu. Dáváme si tedy nějaké jiné masité pokrmy. Vítek, z jehož objednávky se klube tortilla plná 15 kg salátu a rajčat s pěti kousky masa (= šiš kebab), docela bojuje. Musí to celé rozdloubat, protože zeleninu nejí. Kuchař je z něj na větvi, nechápe, kde je problém, asi v Turecku není úplně obvyklé nejíst zeleninu :-).
(Tip 4. dne: Vybírat si jídlo po dle obrázků se určitě vyplatí.)
Večer završíme procházkou po pláži a pivem Efes, které je podle ženské části výpravy snad lepší, než české pivo (bez urážky, jenom prostě nemá tu typicky nahořklou chuť).
Den 5.
Asi po 1,5 hodině jízdy se před námi objevuje další antické stanoviště, BERGAMA (či Pergamon, chcete-li). V plánu nebylo uzavření silnice vedoucí na asi 300 m vysoký kopec. Chytří Turci zde vystavěli lanovku, aby mohli vyrejžovat dalších 8 lir. Někteří si jdou kopec vyšlápnout sami a stojí je to asi půl hodiny potu, my se svezeme, abychom ušetřili čas. Nahoře jsme tak fascinováni krásnými panoramaty, že se s Vítkem a další dvojicí najednou ocitáme mimo stezku a procházíme mezi kameny, které budou nejspíš „pár“ tisíciletí staré. Po čtvrt hodince se odněkud vynoří místní hlídač a chce vidět naše vstupenky. Nějak jsme neprošli hlavní branou a zapomněli zaplatit 20 šušňů. Že to opravdu nebyl záměr, nám pan Turek moc nevěří, tak si nás dovede před pokladnu a počká si, až zaplatíme. To se zase Češi jednou předvedli :-)
Pergamon je skvělý! Pozůstatky knihovny, hrdé sloupy Trajánova chrámu, nejstrmější divadlo antického světa. Duch místa jako hrom! Než se svezeme opět lanovkou zpátky, poprvé zkoušíme smlouvat. Humorné beduínské čapky kupujeme zlevněné z 12 na 9. Prodejce se ani nezdráhal. To jsme trochu podcenili, mohli jsme být odvážnější.
(TIP 5. dne: Drzost nade vše!)
V dolním městě procházíme kolem pozůstatků červené baziliky a krámků s koberci. Na oběd stavíme v první restauraci, kde potkáváme spoustu dalších spolucestovatelů. Zkoušíme další dobroty – doporučuji skvělý iskender kebap (jehněčí na kostičkách „chleba“ s rajčatovou omáčkou a jogurtem). Cena jídel se většinou pohybuje od 8 do 15 TL.
Už za tři hodinky pokračujeme další antikou v EFESU (20 TL). Nikde jinde se nenachází takové množství antických staveb, ulic a náměstí. Navíc v tak zachovalé podobě, s jedinečnými detaily. Vstup do proslulé Arkadiovy promenády je uzavřen a 66řadé divadlo hyzdí jeřáb, ale je to paráda. A sluníčko se dneska opravdu činí, uff… Než se vydáme dál, okukujeme ještě předražené suvenýry a vymýšlíme, co si koupíme (ale jinde). Dostal nás hrdý nápis „Genuine fake watches.“ Ne, díky :-).
Do kempu přijíždíme později, než jsme zvyklí, tak tak stíháme uvařit véču za světla. Je to krásné místo mezi byzantsko-seldžuckým hradem a jakousi mohylou. Pár otužilců ještě skáče do bazénku, tentokrát zdarma. Možnost vyprat v pračce se taky hodí. Další karimatka párty je ve znamení školy masáže naší zdravotnice Ivči, při které všichni zapojí nejen ruce, ale i bránice.
Den 6.
Ráno opouštíme kemp pro změnu po svých. Jdeme si prohlédnout nedaleký Artemidin chrám, místo prastarého mateřského kultu. Stavbu, která si svou monumentálností vysloužila status jednoho z Divů světa, dnes připomíná jen jeden znovu poskládaný sloup. Smutný solitér tyčící se v zeleném porostu protkaném husími cestičkami. Po cestě do města SELCUK se bavíme jízdou na roztodivných růžových rotopedech v aleji a pak si jdeme po svých. Někdo se jde podívat do Archeologického muzea na falického bůžka, někdo smlouvat do krámků, ale zaručeně všichni na něco k snědku. My ve čtyřech vyrážíme na pevnost nad kempem. Kvůli opravám je zrovna nepřístupná, ale ejhle – v plotě je díra! :-) Navíc potkáváme místního chlapečka, který nám ukazuje, kudy obejít hradby a dostat se dál. Vyslouží si za to liru a půl. Je odtud moc hezký výhled do kraje. Hned v sousedství stojí trosky baziliky sv. Jana Křtitele z 6. století. Vstupné 5 TL se nám platit nechce. Opět se nám do cesty připlete „zakázaný vchod“, ale tuto možnost už nevyužijeme, ať to zase nepřeháníme, že?
V kempu v rychlosti balíme stany a ještě se stihneme zchladit v bazénku. Kroutíme hlavou nad majitelkou kempu, která nás od rána neustále fotí a točí na kameru ze všech úhlů jako zvířátka v ZOO nebo účastníky nablblé reality show.
Po krátké jízdě přijíždíme do kempu přímo pod PAMUKKALE. Ač jsme na tuhle travertinovou nádheru značně natěšení, na pár hodin se zasekneme v místním bazénku (u kterého později někteří přespí na lehátkách). Je to osvěžení k nezaplacení, dneska je totiž den jak korálek – bratru 40°C ve stínu. Na uvítanou dostáváme od majitelů typický čaj v decilitrových skleničkách. Těžko popisovat Pamukkale samotné (20 TL), na to prostě nemám slov… Možná něco jako Sedmé nebe? Bosky stoupáme po příjemně zvrásněném povrchu, necháme si mezi prsty protékat teplou vodu a po kolena se cachtáme v umělých bazénkách. Ty přírodní byly totiž uchráněny před zkázou zákazem koupání. Díkybohu. Čekáme do soumraku a fotíme o 106. Dech beroucí záležitost!
(TIP 6. dne (Vítkův): Stativ s sebou! Ale tajně…)
Na starobylé město HIERAPOLIS nám s Vítkem nezbyl čas, holt na další amfiteátr, Apollónův chrám a nekropoli se koukneme na fotkách ostatních. Nelitujeme. Za svitu úplňku sestupujeme zpátky dolů a bez davů Japonců za zády se do bazénků noříme celí. Mám nefalšovanou radost ze života… :-) V jedné z místních restaurací si ještě dáme večeři a zkoušíme vodnici. Jsme docela zklamaní. Ale přece jen, tzv. šíša je vynálezem Arabů, pro Turecko tak typická není.
Den 7.
Dnešní přejezd sice trvá asi pět hodin, ale zbytek dne je fenomenální. Projíždíme malebnými sedly pohoří Taurus, stavíme se napít z horského pramene. Po jedné se konečně dostáváme k JZ pobřeží. Zastavujeme u úžasné pláže s tyrkysovou vodou a miliony drobných oblázků a asi 2,5 hodiny strávíme v moři. Na suchu totiž trvá asi půl minuty než se člověk i bez sebemenší aktivity začne potit. Ze skály to tu střeží pár vojáků, několik nedalekých ostrůvků po vážných sporech připadlo Řecku.
Trošku paralyzovaní horkem stavíme v rybářském městečku Kaş. Času není nazbyt – najíst, dokoupit zásoby, vyměnit peníze a tradá do vesničky Ucagiz. Tady jen s pár nezbytnostmi nasedáme na loďku, kterou máme až do zítřejšího dopoledne jen pro sebe. Mořské radovánky si užíváme v zátoce zvané „Akvárium“, kde prý tryskají podmořské prameny. Až do večera skáčeme z paluby, šnorchlujeme a pak pokračujeme v zábavě „tureckými tanečky“ a českou kytarou. Ukládáme se na střeše, na přídi i v kajutě a necháváme se ukolébat vlnami a svěžím, teplým vzdouškem.
(TIP pro dnešní den mě tentokrát nenapadá, snad jen „Carpe diem“! :-))
Den 8.
Probouzíme se kolem osmé a rovnou skáčeme do vody. Potom z přídě sledujeme zatopené město v zátoce KEKOVA (ze kterého toho už moc nezbylo) a kotvíme na dalších dvou místech na koupání. Na malé bárce zatím připlouvá usměvavá Turkyně a připravuje nám snídani. Čaj, čerstvá zelenina a sýr, chleba, meloun, olivy. Co víc si přát? Jedinou nepříjemností je ucpaný záchod…
(TIP 8. dne:Opravdu, ale opravdu neházejte toaleťák do mísy. Nepobere to.)
Kolem poledne strávíme hodinku v MYŘE (10 TL). Ve 4. století se tu narodil sv. Mikuláš a ještě mnohem dříve zde Lýkové budovali ve skalách své hrobky, aby to měli blíž k bohu. Opět se kocháme velmi zachovalým amfiteátrem a nakupujeme i pár suvenýrů. Bohužel u ruských obchodníků, kteří odmítají smlouvat. Jejich krajanům, co sem přijíždějí opravdu masově, jsou ceny asi upřímně fuk.
Přijíždíme do národního parku OLYMPOS. Kemp, ve kterém strávíme další noc, sice nemá více než 1 sprchu (= fronta), ale zato může tak třetina z nás přespat pod širákem na matracemi vyskládaných diváncích. Hned jak postavíme stan, chvátáme na místní pláž, která je proslulá líhnutím karet a rybičkami „oždibujícími“ plavce. Zelené vrcholky skal v kombinaci s dlouhou bílou pláží ve mně vyvolává představu Jižní Ameriky. Za celou dobu koupání mě „kously“ asi jen tři rybičky, ale byl to srandovní pocit.
V pět vyrážíme na první společnou túru – po stopách tajemných přírodních plamenů Yanartaş. Asi 2 km klesáme a následně stoupáme kamenitou stezkou skrz borový les. Když se celí zpocení vyškrábeme na vrchol a průvodce Tomáš podpaluje slaboučce unikající plyn na mýtince, jsme trochu zklamaní. Není jasné, jestli náhodou nehoří jen trocha jehličí. Nicméně údiv nás čeká o kus níže, kde na kamenitém svahu samovolně hoří kolem dvaceti plamínků a je jasně vidět, že to není žádný podvod :-). Je to opravdu působivé, hlavně za tmy, na kterou si tu počkáme. Potom s baterkami sestupujeme po dlouhých kamenných schodech na parkoviště autobusu. Tam nás odchytává naštvaný Turek, abychom mu zaplatili vstup. Někdy to prý projde i bez placení, tentokrát smolík. Aspoň se Tomášovi podaří zařídit malou slevičku na 3 TL.
Navečer ještě jdeme s menší skupinkou posedět na pláž. Odcházíme brzy a přicházíme o samozvaného šamana, který přítomné dívky namasíruje a obere o pár cigaret. A za doprovodu bubínku mění měsíc v hrušku…
Den 9.
Dneska tolik nespěcháme a můžeme z kempu vyjet o hodinku později než obvykle. Po silnici lemované přímořským pásmem Taur přijíždíme k „orlímu hnízdu“ TERMESSOS. Díky své nepřístupné poloze ve více než 1000 m n. m. odolalo i Alexandru Velikému. V jednom z nejkrásnějších amfiteátrů, co jsme měli možnost vidět, posedíme jako posluchači našich dvou kytaristů, kterým to nedá a ozkouší akustiku. Po cestě vzhůru míjíme další více či méně zachovalé stavby, hlavně pak desítky zdobených sarkofágů. Odměnou za zdolání vysokého vrcholku je nám odpočinek na požární věži. Obývají ji dva přátelští chlapíci, kteří se s námi srdečně vítají. Kašlou při tom na tradiční konvence a nenechají si ujít příležitost olíbat všechny návštěvnice. Živě nám cosi turecky vyprávějí, aniž by si dělali hlavu tím, že jim nerozumíme. Jenom pochopíme dopověď na naši skrytou otázku, jak sem proboha dostávají ty zásoby jídla a vody. Opravdu helikoptérou! Vypijeme u našich hostitelů pár sklenek čaje a chystáme se s Vítkem konečně pojíst chleba s taveným sýrem. Víc vyhladovělí být nemůžeme, takže zjištění, že kelímek se sýrem, ačkoli celou noc bezpečně visel zavázaný v pytlíku na stromě, je plný mravenců.
(TIP 9. dne: Nepodceňujte místní faunu, vleze vám všude!)
Dole na parkovišti dáme další čaj s hlídačem a hodinku nám zabere cesta k ASPENDU. Ač je toto divadlo nejzachovalejší na západ od Sýrie, u vstupu váháme, zda dát 15 šušňů za další antiku. Přesvědčí nás volný vstup na studentskou ISIC kartu. Na tu mou mě ale Turci nechtějí pustit, protože prý postrádá jakousi malou ikonku UNESCA. Neslýcháno, nevídáno. Jsem naštvaná a snažím se s pomocí přihlížejících nekompromisní prodejce přesvědčit. Marný boj. To bychom ale nebyli vynalézaví Češi, abychom to s použitím cizích ISICů nějak nezaonačili. Aspendos s dochovanou stěnou divadelní budovy a 40 řadami sedadel tedy vidím nakonec i já. Italsky mluvící osoby tu připravují aparaturu, něco se tu asi večer bude dít, a bude to stát za to. Komu zbyde čas, jde ještě obhlédnout blízké okolí, kde se nachází pozůstatky akvaduktu a další římské ruiničky.
Stanujeme u řeky Köprulu ve skromném tábořišti. Dosti srdeční majitelé nám dělají neodolatelnou nabídku – rafting za 15 šušňů a skvělá večeře za 5. Grilovaný pstroužek a bulgur je vynikající. Vůbec, ta turecká kuchyně je pastvou pro oči! Pár otužilců zkouší teplotu řeky (odhadem 5°C), někomu stačí venkovní sprcha (10°C). Tlacháme o cestování a těšíme se na zítra.
Den 10.
Turistická procházka v údolí KÖPRULU patří, alespoň podle mě a Vítka k TOP zážitkům tohoto zájezdu. Autobus nás vyveze o pár km výše proti proudu. Přecházíme římský můstek a vydáváme se po skalnatém břehu podél řeky. Z pohledu do hlubin kaňonu s průzračnou vodou a malými vodopády se tají dech. V závěrečném úseku naší cesty skáčeme přes kamínky a kameny a třešničkou na dortu je plavání s baťůžky nad hlavou. Vody letos není tolik, ale i přesto nestačí ani ti nejvyšší z nás. Je to legrace. Sem tam spolkneme nějakého toho andělíčka, ale hlavně, že je nad hladinou foťák :-). S pomocí našich udatných mužů to všichni zvládáme a sušíme se na sluníčku.
Cestou zpět si dáme ještě pár vyhlídek nad kaňonem a končíme v rybářské restauraci vydatným obědem. Posilněni nasedáme na 3 rafty a 2 nafukovací kajaky. Naše posádky schytá trochu sucharského zadáka, kterého máme občas chuť přetáhnout pádlem. Nevyplujeme, dokud nedonutí všechny dívky sednout si k němu dozadu, protože vpředu jsou potřeba silné mužské paže a blablabla. Nechce se nám a máme na mysli Tomášovo varování, ať podobné výzvy ignorujeme.
(Pro TIP 10. dne použiji jeho slova: Rovnou vlezlým Turkům naznačte, že nemají šanci. Pokud ji tedy nemají.)
Kormidelník nás komanduje povely „padel“ a „šinel“ (jako že rychle). To ale ještě netuší, že ho ten dredatý šílenec, kterého pořád provokuje, svými profíckými ragbyovými chvaty krutě ztrestá :-). Když se ten prďola snažil Vítka shodit do vody, ten si ho přehodil jak pytel na záda a skočil i s ním. A to hned dvakrát. A hned byl chvíli klid.
Frčíme si 15 km na peřejkách, místy opravdu výživných a několikrát stavíme s dalšími rozkazy „Ten minuten! Švim! Džamp!“ Je to na pěst, nicméně do vody pak skáčeme stejně, bodá jako jehličky, ale v těch 40°C přijde vhod. Stejně už jsme durch. Každý projíždějící raft totiž vyvolá divokou cákající bitvu. A že jich tu je! Nejzábavnější je, když se s Vítkem střídáme s posádkou kajaku. Sice nám chvíli trvá, než dostaneme pádla trochu pod kontrolu, ale schytáme zrovna výtečné vlny a nikdo nám do toho nekecá. Ke konci už jsem, musím přiznat, docela dobitá. Drkotám zuby a mám z toho stříkání oči jako angorák. Ale byl to zážitek :-)!
V tábořišti balíme stany a do dvou hodin přijíždíme do krásného kempu na terase přímo nad mořem. Užíváme si pro změnu teplou vodu a pozorujeme domorodé ženy, které se koupou v jakýchsi neskutečných „skafandrech“.
Den 11.
Naše druhá sobota v Turecku začíná skoro čtyř hodinovým přejezdem, který po včerejším akčním dni asi většina výpravy ocení. Navíc se už u některých z nás začínají objevovat příznaky střevního diskomfortu nebo alespoň bolest v krku a rýma, takže odpočinek přijde vhod. Do KONYE přijíždíme kolem poledne a po zkušenosti z Edirne se halíme od hlavy až k patě. Setkáváme se tu totiž s nejtradičnější podobou tureckého islámu za celou dobu naší cesty. Šátek na hlavě a dlouhý rukáv kam oko dohlédne. Začínáme Mevlanovým muzeem, kde odpočívá zakladatel řádu tančících dervišů, který byl zakázán. Přesto, anebo právě proto, je tento bývalý klášter významným poutním místem.
Zbylé dvě hodiny strávíme s Nur, mojí kamarádkou, kterou jsem poznala na Erasmu. Vítek je docela v šoku, očekával vážnou, zahalenou mladou dámu. Místo toho se objevuje v tílečku oblečená a výrazně nalíčená dlouhovláska na podpatcích. Mám strašnou radost, že ji po dvou letech zase vidím. A mimo to, ukázalo se jako velice výhodné projít město s místní průvodkyní. V restauraci, která vypadá dost luxusně, si dáváme obrovskou porci etliekmeku (6 TL), jehož obdobná alternativa se v jiných částech Turecka nazývá pide (placka s masem a chilli). Cestou k Aladinově mešitě se dokonce přichomýtneme k místní zásnubní oslavě. Mohou tam jen ženy, tak Vítka necháváme venku a jsme pozvány k nahlédnutí do velkého sálu. Na pódiu sedí nevěsta v tradiční róbě a obklopuje ji asi deset barevně oděných žen. Dvě zpívají na mikrofon a zbylé bubnují na jakési činely – je to docela humorný pohled. Na cestu dokonce dostáváme svačinu. Milí lidé, ti Turci :). Dále procházíme rušnými uličkami a sem tam se stavíme u nějaké výlohy, kde nám Nur ukazuje další tradiční vymoženosti.
(TIP 11. dne: Máte-li nepřekonatelné nutkání vzít svého milovaného člověka v ortodoxním městě za ruku, klidně to udělejte. Slovy Nur: „Budou maximálně jenom zírat“. I pusa na tvář je prý OK.)
Dále pokračujeme pustou náhorní planinou Anatolie a stavíme v SULTANHANI, abychom si prohlédli zdejší zájezdní hostinec, tzv. karavanseraj. Zaujal i filmaře, kteří tu natočili pár Májovek (Žut, Divokým Kurdistánem). Olda Šetrný byl idolem mých dětských let, takže tohle místo dovedu ocenit :-).
Oblast, do které teď přijíždíme, není nic jiného, než bizardními skalními útvary posetá Kappadokie. Kempujeme asi v půlce kaňonu IHLARA, který z výšky vypadá jako puklina v suché polopouštní krajině. Uvnitř je jiný svět – vláha řeky umožňuje růst rozličné zeleni. Kemp u Aslana nepatří k těm nejkomfortnějším (sprcha mimo provoz, prašný povrch), ale uvaří nám tu čaj a místní specialitu saç tavu, kterou pojíme u svíček v příjemném přístřešku u potoka. Díky skrytému měsíci jsou na jasném nebi zřetelné miliony hvězd. V noci nás střeží početná (a taky hlasitá) smečka psů…
Den 12.
Probouzíme se zmrzlí jako nanuk od Algidy. Tohle asi nikdo nečekal. Teploměr autobusu ukazuje 6°C. Ono vlastně není divu – i když jsme v údolí, je to pořád výška 1 200 m n. m. Oceňujeme beduínské čapky, které jsme si pro srandu králíků koupili v Pergamonu. Protože jsme trošku ztuhlí, všechno nám po ránu trvá o něco déle, takže na průzkum kaňonu vyrážíme s Vítkem o deváté. Je to příjemná procházka ve stínu vrb podél potoka. Sem tam si vyběhneme k nějakému skalnímu kostelíku a luštíme fresky z byzantských dob.
Na dvanáctou spěcháme do kempu zabalit stan a busem popojíždíme o pár kilometrů dál, na konec kaňonu. Ve vesnici SELIME nás čeká skvostný skalní „chrám“. (Někteří sem šli od Aslana pěšky a nestihli si ho prohlédnout). Prolézáme chodbičkami provrtané tufy téměř do jejich nejvyšších částí a připadáme si jako termiti. Když se dostatečně nabažíme, unikáme dětem žebrajícím o bonbóny, usmlouváme si döner na cestu a v buse sbíráme síly na první pořádný výšlap...
Kolem páté přijíždíme do jedné z vesnic v pohoří ALA DAGLARI. Sranda končí, následný cíl je jasný: přežít :-). Dobré je, že máme možnost naložit naše zavazadla na traktůrek s vozíčkem. Nur nám včera s jeho řidičem po SMSkách dojednala lepší cenu (asi 2 TL). Chlapík mě jako zprostředkovatelku přemlouvá, ať přisednu k němu na traktůrek, což odmítám. Nicméně pár nějakým způsobem indisponovaných jedinců tuto možnost využije. My s Vítkem trochu úpíme, protože na nás taky konečně došlo s nějakými středními potížemi (proč zrovna teď??). Ale zvládáme výstup rychle, za hodinku a půl se před námi otevře „rovinka“ mezi skalami vedle pastýřské základny (= pramen a dva zabarikádované stany). Tady kotvíme. Má to zvláštní kouzlo – nikde nic, jen kamínky a spousta kozích bobků. A zase ta nádherná obloha! Jakmile zaleze sluníčko, teplota klesá pěkně rychle. Ale tentokrát jsme připraveni. Pár chytrých hlav dokonce v Ihlaře ukořistilo nějaké dřevo, takže se hřejeme u ohýnku. Když vyhasne, ukládáme se s obavami, jestli nebudeme ráno obklíčeni smečkou divokých psů nebo zapadaní sněhem, což je podle Tomášovy zkušenosti klidně možné…
(TIP 12. dne: Sbalit si do Turecka čepici a rukavice opravdu není utopie.)
Den 13.
Spalo se nám krásně (se čtyřmi vrstvami oblečení :-)) a po ránu nás žádné nepříjemné překvápko nečekalo. Neohrožené 2/3 výpravy se v sedm hodin vydává s Tomášem zdolat 3 723 m vysoký vrcholek Embler. My ostatní, které chození po horách úplně nenaplňuje, a nechceme se zničit na následující tři dny, volíme méně náročnou variantu. Vyrážíme za Michalem o hodinu později a ujdeme jenom 15 km se 750 m převýšením (po cestě tam). Cesta se line údolím mezi hřebeny, takže výhled je pořád stejný, což je nám vcelku jedno, poněvadž koukáme stejně jenom pod nohy a funíme, jak se patří… Sem tam slunko, sem tam stín. Míjíme stan tureckých horolezců a početné stádo cinkajících oveček. Za každým kopcem naivně čekáme náš cíl v podobě jezera. Po třech a půl hodinách se dočkáme. Z jezera zbyla jen chabá „loužička“, ale zato v něm nalézáme podivuhodnou formu života. Něco jako miniaturní červené rybičky zkřížené se stonožkou. Dovedu si představit, že během příští doby ledové nabydou obřích rozměrů.
Cesta zpátky je mnohem rychlejší – jednak je víceméně z kopce a také máme mnohem lepší motivaci – těstoviny s konzervou. V půl druhé jsme tam. A tentokrát na nás čeká i to překvapení. Naše tábořiště totiž navštívilo stádo kraviček. Někomu se opřely o stan, požvýkaly pár sušících se oblečků, vypily vodu z ešusů na odmočení. A samozřejmě všude kolem zanechaly voňavé dárečky. Mohlo to zajít ještě dál, nebýt Silvy, která nešla kvůli zranění na túru s ostatními (jenom si mezitím vyšplhala na nejvyšší skálu v okolí :-)) a stádo ničitelek odehnala. Nebyla to ale poslední invaze tohoto dne. Zatímco si v korýtku horského pramene myjeme nohy, objeví se zpoza horizontu stádo koní. Občas se pokopou, aby si uvolnili místo na pití, takže se radši vzdalujeme. Konečně si vaříme zasloužený žvanec pod dohledem zvědavých hlodavců. Zbytek dne s klidným svědomím proflákáme. Nebudu lhát, máme toho plné pohorky. Po půl šesté se začínají trousit první borci, kteří pokořili Embler. Únava a puchýře, ale povětšinou úsměv na tváři. Dokázali to, poznali své hranice. My si jako kompenzaci vymýšlíme historku o karavaně velbloudů v oáze a dýchánku s ovčákem u sýra a čaje. Nikdo nikomu nezávidí, každý si naložil podle svých možností.
Protože se o nás dozvěděla horská hlídka, musíme zaplatit poplatek za každý den v národním parku, každý 12 TL. Mraky jsou zlověstné, bojíme se, že s námi v noci zamává bouře a vichřice, ale usínáme jak batolata.
(TIP 13. dne: Kdo řeší problém s koupí pohorek, podotýkám, že se to dá zvládnout i v nízkých botách. Nešla jsem sice těžší túru, ale terén byl podobný (místy drolivý, kamenitý). V mých zbrusu nových botách na ferratu se mi neudělal ani puchýř. Asi prostě zvolte to, v čem se cítíte pohodlně :-)).
Den 14.
Počasí nám opět přeje. Před půl devátou balíme a naložení sestupujeme dolů k autobusu. Dáme to s přehledem za hodinku. Dnes máme na programu další zajímavá místa Kappadokie, takže ani přejezdy nejsou dlouhé. V SOGANLI strávíme několik hodin. Tohle údolí je překrásné a stojí nás jen 3 TL. Opět prolézáme kostelíky a obydlí, která poskytovala křesťanům útočiště před arabskými nájezdy. Vítek se svou ultra výkonnou baterkou chce prozkoumat každou chodbičku. Mě už to tolik nebere. V samotné současné vesničce Soganli nás dojímají bezzubé babičky, které sedí pod stromem a šijí tradiční panenky. Jednu si za 5 šušňů odnášíme. Zaráží nás, jak moc je tahle manuální práce pod cenou.
Před odjezdem si pochutnáváme na dalším dobrém obědě a následuje zastávka v DERINKUYU. Na jedno z podzemních měst jsme fakt zvědaví. Zbavujeme se 15 TL, abychom zjistili, že je celé ucpané Japonci. Po chvíli se nám je ale podaří předběhnout. Chodbičky, kterými sestupujeme až do hloubky asi 80 metrů byly snad vybudovány pro permoníky, tak jsou nizoučké. Nevěříme svým očím, když jsme po pouhých pěti minutách dole. Marně se snažíme napočítat všech sedm slibovaných pater. Zklamání je ale to tam, jakmile se začneme škrábat zpátky k povrchu zemskému. Těch chodbiček je mnohem víc. A jakých! Objevujeme další úrovně s velkými místnostmi i kostelem a trošku se ztrácíme. Tohle už by šlo! :-)
(TIP 14. dne: Kvalitní baterku s sebou!)
Nahoře nám zbývá ještě trocha času. Bloumáme mezi stánky se stále stejnými suvenýry, až nás zaujme jeden obchůdek s koberci. Vítek si prohlíží moderně vyhlížející přehoz a už se ocitáme uvnitř a pijeme čaj se sympatickým majitelem. Jeho krámek je úžasný, žádné kýčovité cetky, ale nefalšované zaprášené vetešnictví. Můj milý je unešen a usmlouvá si cenu. Dědula nám klade na srdce, abychom mu poštou poslali vyvolané fotky :-). Do busu se málem nedostaneme přes místní žebrající babičky a děti (dost možná místní arménská menšina).
Při pohledu na GÖREME už z autobusu se nám tají dech. Tohle je ta na zajímavé útvary nejbohatší oblast, co jsme viděli. A vzhledem k tomu také turisticky nejmasovější. V tufech jsou tu vybudovány moderní byty s plastovými okny, hotely i restaurace. Kemp, v němž se máme ubytovat, je zrušený. Vítek vymýšlí, že se rozprchneme a každý si na noc najdeme svůj opuštěný tuf. Průvodci ale během chvilky operativně domlouvají náhradu – krásný kemp přímo ve městě. Vydáváme se do osvícených uliček a pak se scházíme na poslední karimatka párty. Tomáš nám za 15 šušňů, o které zaokrouhlil vybrané vstupné, nakoupil rozličné místní dobrůtky, takže máme ochutnávku. Zpíváme, pijeme, tlacháme, je nám fajn.
Den 15.
Ať je Göreme jakkoli krásné a patří mezi památky č. 1, pro návštěvu tzv. Muzea pod širým nebem se rozhoduje jen malá skupinka. Za 15 TL si prohlédnou další tufová úbočí s vytesanými kostely. Do toho nejkrásnějšího v celém Turecku za dalších 8 TL jde asi jen jeden člověk. Asi je to škoda, ale holt úspory se krátí. Čtyři nadšenci ale dokonce obětovali 110 EURO a zaplatili si ranní let balónem. Jejich slovům o jednom z nejsilnějších zážitků v životě docela věřím. (Kappadocká krajina se tu prý dá prohlížet i na čtyřkolkách či z koňského hřbetu, na to bohužel není čas.) My zbylí v klídečku do deseti přebalujeme batohy na pobyt v Istanbulu. Potom všichni společně vyrážíme na poměrně dlouhou procházku po okolí, kde si příroda opravdu vyhrála! V malé vísce zastavujeme na oběd. Ivča, přebornice na smlouvání, pro nás domlouvá meníčko. Sedíme na šikmém dvorečku v domácím podniku o dvou zaměstnancích. Vypadá to, že všechny suroviny jsou z vlastních zdrojů. Trochu se bojíme, že jestli teprve půjdou škubat kuřata pro 20 lidí, nestihneme sraz s ostatními. Naštěstí to zvládli, také díky Ivče, která pomáhala roznášet příbory :-).
Krásnými přírodními kulisami procházíme dál, cílem má být další zajímavé skalní město, ZELVE. Máme ho poznat podle našeho nezaměnitelného modrého busu na parkovišti. Vidíme ho už z dálky, stejně jako průvodce a pár dalších okolo něj, ale než se tam dobelháme, bus nikde. Procházíme dalším skalním „městečkem“, nikde žádná pokladna. Nabíráme ještě jednu podobně zmatenou spolucestující a po telefonátu zjistíme, že Zelve je ještě o něco dál. Náš modrásek se spletl a chvíli parkoval špatně.
(TIP 15. dne: Nevěřit svým očím.)
Když dorazíme do cíle i my s trochu přismahlými nosíky, rozhodujeme se opět oželet vstup (8 TL). Očekáváme, že to bude podobné Selime a dalším skalním obydlím. Místo toho se nadšeně vrháme k prameni a sundáváme boty. Potom si pěkně užíváme čajíky a zmrzlinky (Vítek si dal hned čtyři, protože objevil originální Twister od Algidy v přepočtu za 10 Kč.)
V půl sedmé popojíždíme vzhůru na nedaleký skalní hrad UCHISAR (2 TL). Výhled do kraje je epický, jen škoda, že západ slunce, kvůli kterému tu jsme, proběhl za mraky ještě dřív, než jsme vyšlápli schody. Po čtvrt hodince nás stejně vyhánějí, že se zavírá. Ještě hromadné foto a čeká nás noční přejezd do Istanbulu. Dneska jsme ale tak uondaní, že spousta z nás ani nedokouká Žuta (já tedy ano, Old Shatterhanda s arabským pseudonymem Kara ben Nemzi, si nemůžu nechat ujít…)
Den 16.
Ráno je docela drsné. Ve 4:20 nás probouzí Tomáš, abychom si na benzínce vyřídili nějakou tu hygienu. Jsme na předměstí ISTANBULU. Ještě rozespalí se snažíme vnímat informace o tom, jaký je dnešní plán. Do centra přijíždíme chvíli po šesté a rovnou se vydáváme na společnou orientační procházku městem. Liduprázdné osvětlené ulice mají něco do sebe! Poprvé míjíme Hagiu Sofii (jak se tohle skloňuje, opravdu jenom hádám :-)) a Modrou mešitu a sestupujeme dolů k vodě, kde si dáváme čaj na probrání. Obloha je zamračená a teplota nižší, než jsme byli zvyklí, ale hlavně, že neprší. Po mostě přecházíme na druhý břeh evropské části a začíná exkurze místním MHD. Nejprve se svezeme historickým metrem. Má sice jen dvě stanice, ale zato je 3. nejstarší na světě. Ještě historická tramvaj a podzemní lanovka (2 TL každá) a jsme na břehu Bosporu. V 10:00 nás loď převeze do Asijské části (3 TL), kde už se rozpadáme na skupinky. Ta naše má jasný záměr – najít něco k snědku. Prý tu mají ten nejlevnější kebab. Ještě ale nahlédneme do další z hezkých mešit. Místní chlapík napomíná Ivču, ať nefotí, když se modlí. Pak se s námi ale dá přátelsky do řeči a dává nám
TIP (16.) dne: Rozhodně si nedávejte kebab za 1 TL, protože ho dělají z íránského masa a ryby prodávané na lodi, protože jsou dodávané z Norska a o čerstvosti tudíž nemůže být ani řeč.
Když vidí náš zoufale hladový výraz, dovede nás do restaurace, kde se najíme za 5-10 šušňů a máme prý záruku, že to naše žaludky unesou :-). Ani jsme se nestihli rozkoukat a už chvátáme na zpáteční plavbu, abychom s Tomášem dokončili jeho trasu. Dojdeme až k paláci Topkapi. Pár z nás se rozhodne obětovat 20 šušňů za vstup – je to přece místo, kde sídlili po čtyři staletí osmanští vládci. Do soukromých komnat sultánovy rodiny (harému) za 8 TL nejdeme, ale prý jsou skvostné! Procházíme jednotlivými nádvořími a občas zabrousíme do nějakého honosného sálu se sultánskými rouchy, šperky nebo zbraněmi. Rozčilují nás všudypřítomné davy lidí. Kvůli frontě se ani nedostaneme do Modré mešity a na Hagiu Sofii nám nezbývá čas, tak sedáme na další čaj a baklavu.
Ve čtyři máme sraz u busu, abychom se ubytovali. Protože rezervace v Turecku očividně moc nefungují, spíme roztroušení asi ve třech různých hostelech, aspoň že ve stejné ulici. Ten náš má pokoj o 21 postelích, v podzemí bez oken, ale zato tu máme hned vedle palandy kus zdiva snad ještě z byzantských dob :-).
Další tři hodiny brouzdáme uličkami zastřešeného Egyptského bazaru, který opravdu lahodí oku – pytle s kořením a oříšky, pestrobarevné želé, supersladké kostičky lokkum, čaje, tabák, rozmanité cetky. Připadá mi, že se obchodníkům moc nechce smlouvat. Buď to neumíme my, anebo se prostě co nejvíc chtějí přiživit na turistech. Vtipné je, že než od boku vypálí cenu, zeptají se, odkud jsme, a změří si nás od hlavy k patě. Zkoušíme jim říkat, že jsme z Ghany. Moc to nezabírá :-), ale jinak jsme s nákupy spokojeni.
V osm se scházíme s ostatními v průvodci doporučené restauraci v centru. Poklidné stolování rozřízne zvuk výbuchu. Na minutu nám ztuhne krev v žilách – nevíme, co se stalo, jenom že to bylo blízko. Napadají nás nejrůznější scénáře. Nakonec se s pomocí svědků přikloníme k tomu, že šlo o plánovanou akci policie, která zřejmě preventivně odpráskla nějaký kufr na ulici.
Navzdory brzkému vstávání se nám ještě nechce spát a máme chuť na vodničku. Na pozvání Ivči končíme v posledním patře jejího hostelu a jsme nadšeni. Nacházíme tu dosti sympatické doupě s pohodářským barmanem-tatérem a neodolatelným výhledem. Za tónů funky muziky se halíme do dýmu mátového tabáku. Je to opravdu pohoda na n-tou :-).
Den 17.
Probouzíme se s trošku chaotickým pocitem, jak rozvrhnout čas a peníze, abychom z Istanbulu ještě vymáčkli maximum. V devět posnídáme na střeše, hodíme batohy do busu a pouštíme se opět do víru velkoměsta. Zjišťujeme, že fronta u Modré mešity je ještě delší než včera, tak volíme cisternu Yerebatan (10 TL), která svými magickými prostorami předčí naše očekávání. Zbytek dopoledne opět procházíme bazar, tentokrát ten Velký. Nedá žádnou námahu se v něm ztratit. Vítek, odborník na vodní dýmky, si konečně odnáší suvenýr. Ač všem ostatním radil, ať nedávají za „šíšu“ víc než 40 lir, sám si koupil luxusní futuristickou krásku za 160. (Je jedinečná, ale taky pěkně těžká na to, že s ní chudák musel prochodit půl Istanbulu :-)).
Jako náhradu za největší mešitu míříme k té druhé nejvýznamnější – Suleymanově. Bohužel nám štěstí nepřeje ani tentokrát. Probíhá tu jakási „mše“. Jsou tu spousty klečících muslimů a nám neznabohům je vstup odepřen. Do třetice se to povede, další mešita na nábřeží je přístupná a moc krásná :-). Abychom ušetřili čas, svezeme se kousek tramvají. Vyšlápneme si kopeček k jednomu z mála křesťanských kostelíků a na třídě Istiklal Cadessi utrácíme za další dárečky. Protože si konečně připouštím, že Hagiu Sofii prostě nestihnu, kupuji si za cenu vstupu (20 TL) jako kompenzaci knihu Nobelovkou oceněného tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Ve čtyři míříme uličkou se samými hudebními nástroji ke Galatské věži. Dneska už je obloha krásně modrá, výhled musí stát za to. Ale ouha, zase fronta! Chvíli v ní stojíme, ale bojíme se, že to nestihneme a čas nás tlačí. Ještě koupit sváču na cestu a nějaké typické turecké suroviny v supermarketu (bulgur a pivo) a pohledy za poslední liry.
Je 18:00, čas odjezdu. Nechce se mi odtud ani trochu. Vítek mě uklidňuje, že se sem určitě vrátíme a svojí Hagiu Sofii uvidím. Plni dojmů probíráme s ostatními své zážitky. Jak tak poslouchám, holky, které cestovaly bez chlapa, docela ušetřily. Zdarma čajíčky, dárečky, slevy jako hrom. Ach ti mlsní Turci :-)... Noc je i tentokrát krušná. Ze snů nás násilně vytrhávají obstrukce na hranicích. Ale musím uznat, že to celé mělo hladký průběh. Nemuseli jsme strávit hodiny předváděním obsahu svých zavazadel. Allaha ismarladik, Türkiye!
(TIP 17. dne: Nestresujte se, že v Istanbulu nestihnete všechno, to je nemožné :-). Radši nasávejte atmosféru všemi smysly, je to nádhera…)
Den 18.
BĚLEHRAD. Protože jsme byli připraveni na to, že to není zrovna jedna z nejúchvatnějších evropských metropolí, tak jsme ho s Vítkem vnímali objektivně. A zhodnotili jsme, že to nemusí být úplně nepříjemné město pro žití. Spousta parků, jedna pevnost s „vyšehradskými“ hradbami, „karlovarská“ promenáda, fontány, příjemné restaurace. Ano, taky dost ošklivých ošuntělých domů, ale to je prostě Srbsko a důsledky komunismu a války. Od 11 do 16 brouzdáme městem. Asi půl hodiny jdeme po neskutečně dlouhé třídě k největšímu byzantskému kostelu na Balkáně. Uvnitř je to ještě staveniště, ale na monumentálnosti to stavbě neubírá. V dalších dvou kostelech vidíme svatby, sem tam nějaké trhy, odmítáme žebrající cikánku, ochutnáváme místní pivo Jelen… Na poslední dvě hodinky se setkáváme s ostatními v parku a zkoušíme Vítkovu vodnici. V půl sedmé nás čeká poslední jízda, zpět do naší domoviny. Vyplňujeme hodnotící dotazníky a hlasujeme pro vítěze básnické soutěže :-). Tohle skoro třítýdenní dobrodružství uteklo nějak rychle…
(TIP 18. dne: V Srbsku už nemůžete počítat s tím, že veřejné WC najdete u každé mešity. My jsme ho objevili v kině. :-) )
Den 19.
Do Prahy přijíždíme v deset hodin. Máme trošku problém napakovat suvenýry nahromaděné v buse do našich zavazadel. Ale s trochou násilí se zadaří :-). Loučíme se s bandou, která nám přirostla k srdci víc, než jsme mysleli. Ale už se můžeme těšit na listopadový sraz…
MUNDO, děkujeme, moc jsme si to užili!
Autorkou cestopisu je Karolína Chmelařová.