Cestopis Martina Sojky ze zájezdu Irsko (26. 7. - 10. 8. 2014)
Faktem je, že do mrazem zoceleného a větry ošlehaného cestovatele mám daleko. Nelezu po stěnách, natož pak po horách a kromě běhání prostojím den při práci v laboratoři. Přesto mě bere za srdce divoká krajina - klid a síla, které vyzařuje. Každý má svoji představu o divokosti, o dobrodružstvích, po kterých touží, a jistě nejsem sám, kdo jich má hned několik. Řídce osídlené Irsko patřilo (a dál patří) mezi jednu z nich.
Den nula – balením to začíná
V době, kdy je hledání návodů, seznamů a doporučení otázkou okamžiku, bývá příprava snadná. Leccos se dočtete, zjistíte od kamarádů nebo vsadíte na instinkt a zdravý rozum. Poslední dva body rozhodně platí a po pár cestách jsou každému nejlepším rádcem. Nůž na prvním místě, vařič, spacáky, karimatky, stabilní stan, pláštěnky… Věci se vršily na palandu a drobná přepravka od jablek stojící opodál se zaplnila instantními polévkami, tuňáky a fazolemi v konzervách. Zbývá jen podruhé projít lékárničku, doklady a přelétnout zbytek přísným pohledem. Za tři hodiny bylo všechno v krosnách, kde bylo naneštěstí příliš mnoho volného místa. Dvě deky a pár náhradních ponožek všechno utlačily.
Den první – cesta na západ
Bylo trochu parno už od rána, ale cítili jsme mírnou nervozitu z odjezdu. Byla sobota, léto vrcholilo a počasí se tvářilo trochu ospale. Zhltli jsme řízek s bramborem a v duchu i nahlas jsme zběžně rekapitulovali proviant. Konečně se přiblížil odjezd z rodné hroudy, a tak jsme naložili bagáž do kufru auta. Za hodinu v Hradci Králové nás stiskem ruky vítal Pavel, první průvodce. S blížícím se odjezdem přicházeli další družiníci. Úsměvy na všech zářily a nadšení se ve vzduchu mísilo s jemnou nervozitou. Bus byl rychle naložený, další zastávka měla být v Praze. Naložení zbytku bandy bylo trochu kostrbaté, ale všechno se zvládlo a konečně jsme vyrazili na západ za dobrodružstvím. Jeli jsme do blížící se letní noci a jednotvárné vrnění podvozku Scanie uspávalo, nervozita mizela v nenávratnu. Po chvíli se uličkou mezi sedadly hrnuli naši tři průvodci - Hanka, Pavel, Lucka, s úsměvy na rtech a zlatavou tekutinou v lahvích. Seznámení jak má být bylo, soudě podle zvukové odezvy, v některých částech autobusu intenzivnější, mizela první piva. Cesta autobusem je specifická věc a odhalí člověku temná zákoutí vlastního těla, o kterých mnohdy neměl tušení. Noc se prohlubovala a cesta byla ve znamení „non-stop“. Minuli jsme německé hranice, mířili nejkratší cestou do Belgie a já se snažil upadnout do letargie. Krátká noční zastávka za Frankfurtem zanechala jen nejasnou vzpomínku.
Den druhý – přes moře až za trpaslíky (bez Sněhurky)
Bylo mlhavé ospalé ráno. Projížděli jsme svěží zelenou krajinou s malými statky a osamělými stromy. Po krátké zastávce na trio záchod-zuby-káva jsme znovu vyrazili na cestu. Minuli jsme překrásné renesanční Bruggy a pokračovali směrem na Calais. Obligátní nalodění i cesta se neobešly bez mnoha fotek. Počasí nám bylo nakloněné, křídové útesy zářily v ranním slunci a křik racků tu idylu jen dokresloval. Vylodění v Doveru bylo rychlé a bus záhy vyrazil kolem Londýna dál na západ. Naše první zastávka v Albionu byly megality v Avebury. Zdejší komplex nás oba hned uchvátil. Nejen bezprostředností s jakou bylo možné místem procházet, ale taky hloubkou, kterou ti mnohatunoví velikáni vyzařovali. Čekal nás první kemp - prostorný travnatý plac se studnou uprostřed, vyřezávanou čarodějnicí, několika trpaslíky a olbřímím jablkem. Byl krásný večer, slunko brzo zapadalo a my ohřívali fazole. Voněly jako snad nikdy před tím a za chvilku jsme je měli v sobě. Sprcha, fungující na magický patent za 50 pencí, nám šest minut připomínala, jakým požehnáním je teplá voda. Naneštěstí se idyla přerušila v době, kdy jsme byli oba namydlení, zatímco spouštěcí mechanismus byl venku. Peťa se osmělila a s 50 penny a ručníkem se vrhla na misson impossible. Po sprše jsme se navlékli do termo prádla a zamířili na „karimatka party“. Jména, povolání, motivace k výletu, lihový opar, zvuk kytary i nesmělý zpěv se nesly večerním vzduchem kempu. Šli jsme dřív spát, natěšení na zítřejší túru ve Walesu.
Den třetí – z Římských lázní přes kopce až do Talybontu
Ráno jsem sušil zadýchané tropiko na ostrém sluníčku. Peťa balila batohy a já vařil čaj, v osm jsme vyrazili. Čekala nás zastávka v Bath a pak Brecon Beacons ve Walesu. S malým zpožděním jsme přijeli do Bath. Dostali jsme mapky a doporučení, bus zastavil v centru a my po vlastní ose vyrazili do města. V ranním světle se fotky doslova nabízely, bylo hezky, a tak jsme si v duchu přáli, aby to vydrželo i na túru. Město hýřilo životem a my si při procházce užívali příjemný britský akcent v hovoru kolem nás. V místním TESCO jsme koupili 3 lahve s pitím a vydali se k busu, kde nás čekaly dvě hodinky cesty na relax. Prošli jsme obsah batohu, zatímco nás trochu strašila zácpa na dálnici. Přejeli jsme most do Walesu a minuli překrásný mořský záliv. Peťa usnula a já vzápětí taky. Vzbudil nás až intercom a v něm Hanka s Pavlem popisující další průběh dne. Krajina změnila ráz a my se nemohli dočkat, až poznáme krásy Powysu. Bus zastavil, vyskákali jsme ven, čekala nás první vratná ovčí branka a za ní kamenitá cesta vzhůru. Na prvním hřebenu se oblast Brecon Beacons trochu otevřela, ale zatím jsme byli nízko. Krásné počasí dávalo tušit překrásný rozhled. S každým krokem se nám mraky nad hlavou trhaly, a když jsme začali sestupovat do mělkého údolí Blaen Tar Fawr, bylo skoro jasno. Blížila se půl třetí a posledních pár set metrů na vrchol Corn Du nás hřálo welšské slunko. Nahoře nás čekala paštiková pauza. Panorama bylo překrásné, tak jsme chvilku jen mlčky stáli, slova nebyla potřeba. Zasnění přerušil až odchod. Čekal nás Pen-y-Fan a jeho 835 m n. m. Zdolali jsme ho celkem rychle a řadili se do fronty na vrcholové foto. Další kopec nás s Peťou rozdělil a zatímco já vyrazil s jednou skupinkou na vrchol, Peťa se zbytkem obkroužila kopec po vrstevnici. Sešli jsme se na rozcestí za kopcem a po krátké pauze vyrazili dál na východ. Cesta po hřebeni se stáčela lehce na sever a slunce, pomalu klesající k horizontu, nám nabídlo překrásnou hru stínů a světla na zvlněné krajině Brecon Beacons. Nakonec jsme se otočili ke slunci zády a zamířili přímo na východ. Po necelé hodině chůze jsme zastavili na Waun Rydd. Bylo jasné, že od teď až do cíle budeme jen klesat. Během krátké pauzy jsem fotil panorama s nádrží Talybont Reservoir v zapadajícím slunci. Vyrazili jsme strmým svahem dolů kolem volně se pasoucích koní. Z travnaté krajiny jsme sestoupili do hustého podrostu a po chvíli naše tvrdé podrážky narazily na asfaltovou cestu. Dotek civilizace mi v duchu připadal cizí a vzdálený. Spěšně jsme prošli Aber Village a zamířili k Talybont-on-Usk, kde čekal bus. Měli jsme před sebou zastávku v The White Hart Inn, kde jsme si s Peťou dali zasloužený (a vynikající) welšský pale ale Double Dragon od Felinfoel. Za tmy jsme nastoupili do busu, a když jsme kolem jedenácté vyjížděli, zmocnil se nás v teple spánek. Po dvou víceméně prospaných hodinách jsme přijeli do Holyheadu, odkud vyplouval trajekt do Irska. Nalodění bylo opět svižné a čerstvý noční přímořský vzduch nás celkem probral. Vzali jsme si spacáky, kartáčky a zubní pastu a odhodlaně jsme vykročili čtyřhodinovou plavbu prospat.
Den čtvrtý – první scones a první cider
Lodní siréna ohlásila přistání na smaragdovém ostrově. Vzbudili jsme se do šedivého dne a rychle se stavěli na nohy. Spánek nás osvěžil, ale v busu na nás zase padla dřímota. Za krátko jsme přijeli do Kilkenny. Pavel s Hankou nám přes intercom dávali tipy a popisovali fungování Heritage card, která je v Kilkenny Castle k dostání. Během výkladu jsme si předávali mapky centra a plánovali jsme, kam vyrazíme. Zastavili jsme u zdi, která obepíná komplex Kilkenny Castle a přilehlých zahrad a měli před sebou 4 hodiny rozchod. Stejně jako v Bath, vyrazili jsme po vlastní ose. Nejprve působivý Kilkenny Castle, kde jsme koupili Heritage card a zároveň jsme tu šli na prohlídku celého hradu. Po hodině jsme zamířili po hlavní ulici směrem k St. Canice’s Cathedral s vysokou kruhovou věží. Cestou jsme minuli divadlo Watergate i několik příjemně vonících kaváren a pekáren. Když jsme stoupali po schodech ke katedrále, spustil se jemný, ale hustý déšť. Portál katedrály nám posloužil jako dočasný úkryt. Z termosky jsme si dali trochu čaje, a když jsme dojídali druhou sušenku, přestalo pršet. Zvenčí byla katedrála působivá, snad díky mohutné kruhové věži, která se u ní tyčí nad všechny budovy města. Stále trochu mrholilo, a tak jsme výstup na věž vynechali. Minula nás kočka a Peťa odborně konstatovala, že jistě trpí hladem. Micka byla očividně dobře živená a obyčejnou sušenkou pohrdla. Zatímco odcházela, nabídla Peťa zklamaně sušenku aspoň mně. Čekalo nás ještě Black Abbey a St. Mary’s Cathedral. Mraky se trhaly a začínalo být příjemně teplo, z prohlídky jsme si tak udělali spíš příjemnou procházku. Zatímco Black Abbey byl menší kostel s hezkým okolím, ale mírně dusivou atmosférou uvnitř, St. Mary’s byl modernější a vyšší a uvnitř nepůsobil tolik stísněně. Měli jsme ještě necelé dvě hodiny čas, a tak jsme se rozhodli zajít do Market Cross a místního SuperValu. Je to oáza moderní doby, nabízející místní produkty i komerční zboží. Koupili jsme pár jablek a pečivo, brusinkový scone a čokoládový koblih a vzápětí vyrazili do zahrad u Kilkenny Castle. Na lavičce uprostřed parku u hradu jsme se pustili do čerstvého pečiva a vychutnávali si místní klid. Jakoby se na moment zastavil čas. Sedli jsme do busu a jeli do Rock of Cashel. Dorazili jsme trochu v předstihu vůči objednané prohlídce, a tak jsme spouzeli po okolí s foťákem, s touhou po netradičním záběru. Po pár minutách jsme se vrátili k hradu. Čekala nás návštěva několikrát přestavěného raně gotického komplexu Rock of Cashel a průvodce Peter sršící dobrou náladou a ostrým irským vtipem. Rozpadlá katedrála, vybudovaná na normanském hradu, doslova dýchala gotikou na každém kroku. Po prohlídce jsme ještě vyrazili k pozůstatkům nedalekého františkánského opatství z 15. století. Rozbořené zdi a klenutá okna proti zamračené obloze, mohutné základy a kolem hustá, zelená tráva působili příjemně nostalgicky. Courali jsme se zpět k busu a den se blížil ke konci. Dnešní kemp byla jablečná farma v Tipperary. Mraky se protrhaly a svítilo příjemné večerní slunce. S klidem gentlemanů jsme stavěli stany a chystali spaní. Hangár vedle louky ukrýval koupelny, záchody i klubovnu. Bonusem byl malý obchod s produkty místní provenience jako jablka, blumy, mošt, ocet, cider a zmrzka. Večer Pavel vytáhl kytaru a všichni se sešli posedět a intelektuálně odpočívat. Vychutnávali jsme si mošt, zpívali. Přesto, cítili jsme s Peťou trochu únavu a kolem jedenácté jsme šli spát, zítra nás čekala túra v Killarney.
Den pátý – krajinou jezer až tam za tou duhou
Ráno jsme sbalili stan a spacáky. Bylo docela chladno, ale čínská polévka nás udržela v provozní teplotě. V osm už bus vyjížděl z farmy. Cestou jsme zastavili u TESCO marketu a koupili pár nezbytností. Teď už jen NP Killarney a celodenní túra překrásnou krajinou. Od marketu jsme absolvovali zhruba hodinovou cestu, a tak jsme probrali obsah batohu na dnešní trek. Nechyběla spousta pití, masová konzerva, jablka ani čokoláda. Utáhli jsme pohory, bus projížděl městečkem Muckross a Gortagullane a zastavil na odbočce uprostřed ničeho. Vystoupilo nás 14 a čekali jsme, že se ještě někdo přidá, ostatní ale dali přednost lenošení v okolí jezera Muckross. Po úzké asfaltce jsme vyrazili směrem k masivu hor. Bylo krásně slunečno, a když jsme odbočili z asfaltky na naučnou přírodní stezku, začalo být trochu horko. Stoupali jsme pozvolně a na vzdáleném svahu pozorovali pár laní (zde vzácného) jelena evropského. Stoupání se přiostřovalo a přibližně po hodině jsme udělali krátkou zastávku na osvěžení. Údolí jezer Muckross, Lough Leane a mnoha dalších nám nabídly překrásnou podívanou. Pokračovali jsme dál v cestě k jezeru Dewil’s Bowl of Punch, které se skrývá pod masivem Mangerton. Cestou vzhůru se nám otevřel úchvatný pohled na druhou polovinu NP Killarney s jezerem Upper Lake. U Ďáblovy mísy punče jsme měli pauzu na oběd. Průzračné vody jezera napájí bezpočet potůčků stékajících z okolních rašelinišť. Hladina byla klidná jako zrcadlo, jen občas zčeřená poryvem větru. Koupání bylo povoleno, ovšem dlužno dodat, že teplota vody byla vhodná spíš k osvěžení než k relaxaci. Po půl hodince jsme se zvedli a vyrazili na nejvyšší bod dnešní túry – vrchol masivu Mangerton (839 m n. m.). Stoupali jsme kamenitou stezkou vzhůru a vítr postupně zesiloval. Okolní ovce jen letargicky přežvykovaly a nevzrušeně pozorovaly naše snažení. Na vrcholu jsme se dostali do závětří, které tvořila masa rozpraskané rašeliny, borůvčí a travin všeho druhu. Pokračovali jsme po úbočí masivu a užívali si kouzelný rozhled na jezera Lough Erhag a Managh. Přešli jsme masiv a začali klesat na rovinu pod nízkým vrcholkem. Byla podmáčená, protkaná skrytými potůčky a místy tvořená živou rašelinou. Trochu se zatáhlo, vzduch byl svěží a šlo se nám krásně. Po chvíli jsme začali stoupat na vrcholek Stoompa (705 m n. m.), který se tyčí nad jezerem Lough Garagarry. Odtud jsme měli namířeno dolů a přes podmáčenou planinu zpět až k cestě, kde nás vysadil bus. Na vrcholu jsme si dali krátkou pauzu na svačinu. Sestup měl být trochu komplikovaný, a tak jsme vzhledem k zatahující se obloze doufali, že nezačne pršet. Sestoupili jsme příkrým svahem bez zjevné cesty, ale husté borůvčí a kameny dávaly obstojnou oporu. Po chvíli terén zvolnil, a tak jsme se svižně dostali na úpatí kopce k břehům jezera Garagarry. Odtud jsme vyrazili přes vyschlé rašeliniště, snažíce se volit nejvhodnější cestu. Nikdo se netopil ani nezapadl příliš hluboko, a tak jsme přišli do hustého podrostu kapradí. Za pár okamžiků jsme došli na cestu, po které jsme ráno začínali stoupat. Jen pár kroků nás dělilo od busu a několik dalších okamžiků od sprchy v kempu. Jízda do kempu byla krátká. Trochu poprchávalo a my měli strach, že budeme stavět stany v dešti. Pak jsem usnul. Vítal nás útulný Rainbow kemp, bohužel jen deštěm bez duhy. Stan jsme postavili během pár minut, Peťa zalezla dovnitř rozbalit spacáky a já mezi tím chystal večeři. Střídavě přestávalo pršet a my doufali, že ráno bude hezky. Nepopsat naše třídenní útočiště by bylo vpravdě trestuhodné. Rainbow kemp byl jedním z nejlepších. Pravda, neměl obchod ani autopark, zato disponoval zásobou teplé vody po celou noc, sprchama v ceně a útulnou kuchyňkou s plynovým sporákem. Náš vařič tak na čas osiřel.
Den šestý – z útesů do moře, do kostela a nacpat si břicho
V noci déšť ustal. Ráno jsme se klidně sbalili a vyrazili na krátký trek s cílem na nejzápadnějším výběžku Irska, mysu Slea Head. Vystoupili jsme u idylického Stone House na pobřeží a vyrazili po kamenité cestě, lemující pobřeží, na severozápad. Moře se zde prudce zařezává do ostrých, skalnatých břehů poloostrova Dingle a malebnost přírody byla prostě ohromující. Krajina je zde členěná bezpočtem kamenných zídek, místy jsou patrné i základy budov, všude mezi tím se pasou ovce a vyrůstá vřes. Samotný Slea Head se pak už těžko dá slovy popsat. Vysoké útesy s místy trochu adrenalinovými cestičkami, které všechny neomylně vedou k nejzápadnějšímu bodu Evropy. Cestou na Slea Head jsme se zastavili u kavárny. Její vůně by zlomila i sebesilnější vůli. Vešli jsme dovnitř a objednali si irskou kávu, lahvinku sladko-kyselé Red lemonade a kousek dortu s whiskey. Občerstvení jsme se vydali na další cestu přímo na Slea Head. Začalo krásně svítit slunce, a tak jsme si užívali procházku dvojnásob. S výbornou náladou jsme vyrazili zpět a sešli do malé zátoky s ukrytou pláží. Přišel čas na koupání v Atlantiku. Voda byla teplá asi jako v Devil’s Bowl of Punch, ale tentokrát jsem do ní vlezl, zatímco Peťa fotila a šetřila si tuhle zkušenost „na příště“. Pak jsme odjeli ke Gallarus oratory. Prastarý relikt křesťanství v západním Irsku stojí bez jediného kousku pojiva v zelenající se zvlněné krajině stovky let. Celá stavba vyzařuje neuvěřitelný klid a budí dojem, jako by byla z jiného času a světa, jako nic, co jsem před tím viděl. Celý den bylo krásně, a tak jsme potají doufali, že i hutná oblačnost na východě se nám vyhne. Do přístavu v Dingle jsme přijeli kolem páté hodiny. Hanka nám dala rozchod, kemp je hned za městem. Stáli jsme v centru, a tak jsme samovolně zamířili do SuperValu pro pečivo. Měli tu úžasně vypadající zákusky. Koupili jsme dva, k nim ještě cider a vyšlápli do kopce k místnímu kostelu. Na lavičce u kostela jsme se pustili do degustace. Po chvilce nábožného ticha jsme dopili i cider. Kostel je moderní a určitě stojí za vidění, stejně jako obchod s irskou hudbou hned naproti přes ulici. Šli jsme z kopce na hlavní třídu a zpátky k přístavu. Cestou jsme minuli několik hospod, chtěli jsme zkusit chowder a dát si konečně dobrý Guinness. Zastavili jsme v Marina Inn, příjemné hospůdce s dřevěným interiérem, laděným do červena a živou hudbou. Během chvilky jsme měli na stole pintu Guinnesse a vzápětí i jídlo. Zvítězil chowder se smetanou, velkými kusy rybího masa a jinou mořskou, všechno kořeněné badyánem, pepřem a citronovou šťávou. Hutnou a vynikající polévku následovala gigantická porce fish ’n‘ chips s česnekovým dresinkem a tyhle krásné epikurejské okamžiky se nám vryly hluboko do paměti. V podvečer jsme vyrazili zpět do kempu. Když jsme přicházeli, začínalo zase trochu kapat, a tak jsme přidali do kroku. Pak už jen pod sprchu a s příjemně plným břichem spát.
Den sedmý – na vrchol, zpátky ni krok
Ráno bylo hezky, čekal nás výstup na Mt. Brandon a možná i hřebenová túra. Počasí vypadalo slibně, a tak si libuju, že pořádně protáhneme. Bus vyjel směrem na severovýchod, postupně jsme se blížili k masivu hor vystupujícímu z moře a z dálky bylo jasné, že dnešek se bez deště neobejde. Zastavili jsme před kostelem v Cloghane a pokračovali pěšky podél širokého zálivu na úpatí hor. Odbočili jsme po pár stech metrů z hlavní silnice směrem k travnatým kopcům a pozvolna začali stoupat na hřeben Faha. Vzduch začal houstnout a širokým údolím pod námi se valila mračna. I když počasí nebudilo přílišnou důvěru, panovala všeobecně dobrá nálada, kterou jsme podporovali obsahem placatky. Po chvíli byla z batohu venku i pláštěnka a klesající mrak dával tušit, že tuhle část oděvu dnes jen tak neodložíme. Déšť postupně houstnul a focení tak šlo k čertu. Jako na truc se terén měnil ve skalnaté stěny a kamenité svahy. Postupovali jsme vzhůru do ledovcového karu a vrchol Mt. Brandon byl hluboko ukrytý v chuchvalcích klesajících mraků. Trek se postupně dělil do skupin – jedni si terén a nepřízeň počasí užívali jako další zážitek a bili se o každý metr, druzí stoupali trochu odevzdaně s nadějí na rychlý konec. Přelézání mokrých kamenů se zdálo horší, než ve skutečnosti bylo. Vytrvale pršelo, a tak jsme zastavili na samém konci ledovcového karu u jezera pod příkrým stoupáním na vrchol Mt. Brandon. Možná bychom našli vůli drápat se do svahu, ale výstup do mlhy nelákal asi ani nejotrlejší z nás. Po krátké pauze jsme se obrátili a vyrazili na cestu zpět k zálivu u Cloghane. Cestou dolů postupně přestalo pršet, a když jsme sklesali o dobrých sto metrů, bylo vidět, že nad zálivem svítí slunce. Nakonec se mraky roztrhaly i nám nad hlavou já byl zas jednou rád za černou barvu oblečení. U zálivu se nám nabídla krásná podívaná na panorama ustupujícího moře a vysokých vrcholků bezejmenného masivu hor. Vyhřívali jsme se na odpoledním sluníčku a mířili pomalu k busu. Po chvilce zase začalo trochu kapat, a tak jsme zrychlili. Bezděčně jsme sbalili suché pláštěnky a užívali si čerstvý mořský vzduch. Bus nastartoval a rozjel se tam za tou duhou. K večeru jsme přijeli do Rainbow kempu. Zatímco ostatní hodlali vyrazit za zábavou do nočního Dingle, my cítili lehkou a příjemnou únavu. Před večeří Peťa navrhla Markétě ze sousedního stanu, jestli si po večeři nechtějí s Milanem s náma zahrát karty a pokecat. Oba vyzařovali příjemnou směs humoru, ironie a klidu, a tak večer utíkal rychleji, než jsme si všichni přáli. Kolem deváté se strhl silný déšť. Když jsme později lehli do stanu, ke spánku nás ukládalo rytmické bubnování kapek o stanové tropiko.
Den osmý – kostely, hrad a útesy
Ráno nás budil čerstvý vzduch. Přestalo pršet a dokonce svítilo slunce. Dnes jsme balili stany a odjeli z Rainbow kempu. Po snídani jsem začal skládat stan a liboval si, jak na sluníčku pěkně schne. Peťa mě upozornila na jasnou duhu nad protějším kopcem. Bez váhání jsem ji vyrazil fotit. Během dvou minut se z ničeho nad námi roztrhl mrak a důkladně sprchlo. Kvapně jsme sbalili všechno do busu, hlavně stan a spacáky. V osm jsme vyjeli do městečka Ardfert, kde na nás čekala zřícenina katedrály a zbytky františkánského opatství. Když jsme přijeli na místo, už bylo zas krásně. Nejdřív jsme prošli zbytky opatství, a pak přejeli pár stovek metrů ke zbytkům katedrály s hřbitovem. Bylo opravdu pěkně a mě tak po dlouhé době naplnil klid. Nasedli jsme do busu a pomalu odjížděli z hrabství Kerry do Limericku, kde nás čekala návštěva vesničky Adare a do hrabství Clare, za útesy Cliffs of Moher. Vesnička Adare patří k těm velmi často navštěvovaným. Nejdřív jsme zamířili do normanského Desmond Castle. Průvodcovaná prohlídka jen podtrhla celkový dojem, že šlo o významný, mohutně opevněný komplex. Po prohlídce jsme měli rozchod, a tak jsme s Peťou vyrazili k augustiniánskému opatství The Black Abbey ze 14. století. Bylo pěkné, ale dýchalo na nás ospalou atmosférou. Vyrazili jsme dál a minuli roztomilé domky s doškovou střechou. Jak se zdálo, stále mají své obyvatele a správce žijící uvnitř. Blížilo se odpoledne a s ním i cesta na nedaleké útesy. Cliffs of Moher jako členitá hradba z břidlice a pískovce vystupují z vod Atlantiku do výšky přes 200 metrů. I když jsem už po druhé v životě kráčel k jejich okraji a věděl sem, co uvidím, nic z majestátnosti a živelné síly, která mě znovu ochromila, se nevytratilo. Racci se proháněli nad tříštícím se příbojem a usedali na výstupky skal. Burácení vln k nám do výšky nedoléhalo. Silně foukalo, ale bylo jasno a procházka po okraji útesů byla fascinující. Slunce pomalu klesalo k západu a stěny útesů byly zalité jasným světlem. Na obzoru byly v oparu vidět Aranské ostrovy, na druhou stranu, oblast Twelve Pins parku Connemara se schovávala v mracích. Nastoupili jsme do busu a zamířili do nedalekého Doolinu. Na pobřeží, nedaleko vesnice byl větší kemp, kde ten den spíme. Od moře vydatně foukalo. Stavěl jsem stan otvorem na východ a přidal dvě delší lana proti návětrné straně. Pavlovi praskla pod náporem jedna tyčka, ale nakonec se to podařilo opravit. Schovaní před větrem jsme si chystali večeři. S Milanem jsme se dohodli, že vyrazíme obhlídnout pobřeží a pak společně zajdeme do Doolinu na pivo a za muzikou. Přišli jsme za odlivu a nabídl se nám úchvatný západ slunce. Pobřeží stojí rozhodně za vidění. Terasovitě uspořádané břidlicové plotny byly místy zalité slanou vodou s úlomky mušlí a mořských řas a ohněm zářící obloha dodávala všemu hodně romantický nádech. Do Doolinu jsme vyrazili po deváté, už se stmívalo, když jsme došli k první hospodě. Byla beznadějně plná, ale jak se ukázalo, v irských hospodách platí (podobně jako v irských rodinách), že pro dalšího se místo u stolu vždycky najde. Za chvilku jsme drželi čerstvě natočený Murphy’s a tělem nám vibroval Kesh Jig a další navazující melodie. Hrálo tu trio akordeon, koncertina a osmistrunný buzuk, bodhrán nahradilo dunivé klepání nohou. Hudba byla tak živá, že sváděla k tanci. Z místních i z cizinců dýchala pohoda a radost ze života, ze všeho tu vyzařovala ohromná energie. Po půlnoci jsme se cítili už trochu unavení a rozhodli se jít spát. Když jsme vyšli před hospodu, zastavil nás starší domorodec na kus řeči. Místní jsou, jak se zdá, výřeční, ale taky zvědaví, a tak se debata trochu protáhla. Do kempu jsme přišli v noci a ke spánku nás ukládalo šumění vln.
Den devátý – měsíční krajinou
Ráno jsem vstal brzo, chtěl jsem jít ještě na pláž a udělat pár fotek před odjezdem. Bylo krásně slunečno, a tak jsem se těšil na dnešní nenáročný program. Jelo se na pláž Fanore, která je nedaleko. Cestou jsme minuli několik malých pláží, kde z písku trčela surfařská prkna, až jsme zastavili u štěrkem vysypané odbočky na pláž Fanore. Pláž samotná působila typicky ostrovním dojmem, bylo tu trochu zima a hodně foukalo, ale otužilci se hrnuli do vln Atlantiku celkem svižně. Brouzdal jsem se na pobřeží, které bylo lemované stovkami drobných vyplavených medúz, úlomků mušlí a omletých kusů břidlice. Voda byla chladná a krásně voněla. Zatáhlo se a koupání tak nechci riskovat, ale přece jen jsem se namočil po kolena a opláchl si aspoň obličej. Na kraji pláže byly dvě sprchové růžice se sladkou vodou. Opláchli jsme si nohy od písku a obuli se, čekal nás krátký přejezd a trek v oblasti The Burren. Oblast The Burren vypadala na první pohled jako měsíční krajina. Jako nehostinná, živly bičovaná země, kterou život už navždy opustil. Netušil jsem, jak hodně jsem se mýlil. Vystoupili jsme u majáku Black Head a vydali se přes silnici do kopce na jihovýchod. Od majáku jsme stoupali přibližně půl hodiny do strmějšího svahu tvořeného ostře rozpraskaným vápencem. Pukliny byly doslova zarostlé různými druhy trav, tučnic, vstavačů, mateřídoušky a mnoha dalších rostlin a mechů. Vystoupali jsme na plošinu a ukázalo se, že celá oblast Burren je tvořena erozí zmučenými kaskádami vápence. Minuli jsme pozůstatky jedné z mnoha kruhových kamenných pevností (Cathar Dhuin Irghuis), které tu vznikly už v době železné, a tak nejen bizarní krajina ve mně vzbudila značný obdiv. Zamířili jsme na vrchol Black Head a po levé straně se nám otevřel rozhled na Galwayský záliv. Začalo být teplo, a tak jsme (trochu neplánovaně) zastavili na plošině velkých vápencových desek. Byly vyhřáté a krásně se na nich leželo. Dlužno dodat, že bych si na tomhle místě dokázal představit i celodenní piknik. Záhy jsme zdolali vrchol a začali postupně scházet dolů do sedla mezi Black Head a Cappanwalla, odkud jsme po krátké pauze zamířili k pobřeží. Krajina se postupně změnila z vápencové holiny na svídami a ostružiním porostlé svahy. Do zad nás hřálo odpolední slunce a ticho, které panovalo v zemi nikoho, přerušilo cvrčení a bzučení hmyzu. Z několika míst po cestě byl vidět i Gleninagh Castle, který tu na pobřeží stojí už pěkných pár století. Pod kopcem nás čekala ještě krátká cesta po asfaltce a po chvilce jsme už nasedali do busu. Zamířili jsme k jedné z nejznámějších památek pozdní doby kamenné, pohřební mohyle Poulnabrone. S trochou nedočkavosti jsme vyskákali z autobusu na parkoviště a vydali se k dolmenu po krátké naučné stezce. S vědomím stáří i účelu tohoto místa jsem při pohledu na kamenné desky, stojící osamoceně uprostřed pustiny, získal zvláštní pocit. Snad to byla úcta nebo pokora, tak či onak to byl příjemně silný zážitek. Cestu do kempu kolem zálivu a přes městečko Galway jsem prodřímal. Stavíme stany na příjemném místě.
Den desátý – Connemara
Bylo mlhavé, chladné ráno. Od moře mírně foukal vítr a rozháněl mračna. Vstávali jsme brzo a začali se chystat na celý den. Čekala nás nejdelší celodenní túra v národním parku Connemara. Vyrazili jsme kolem osmé a ve vzduchu bylo cítit napětí. S Peťou jsme se už včera domluvili, že já půjdu na hlavní túru a ona se přidá ke skupině jdoucí pod horami k jezeru a komplexu Kylemore Abbey. Do NP Connemara jsme jeli necelé dvě hodiny, postupně stále hornatější (a stále krásnější) krajinou. První zastávka byla u kamenité odbočky, kde vystupovala skupina jdoucí na západ po vrstevnici. Loučil jsem se s Peťou a pak už nedočkavě sedl zpět do busu. Jeli jsme po silnici dál, necelých pět kilometrů, až k místu, kde se před námi otevřel masivní prstenec vrcholků Twelve Bens. Vyskákali jsme z autobusu a natěšeně se rozhlíželi kolem. Za pár minut bus mizel na západě a my začali stoupat na svah. Vystoupali jsme příkrým podmáčeným travnatým svahem. Kromě ostřic byl doslova posetý různými druhy rosnatek a tučnic. Na vrchu svahu stoupání zvolnilo a my začali postupně překonávat lehce podmáčený hřeben. Zprvu řídce byla rozsetá místa živé rašeliny s drobnými jezírky. Postupně se rašeliniště rozrůstalo a my překračovali potůčky a hledali schůdná místa v podmáčeném porostu. Po hodině jsme dorazili pod první a zároveň nejvyšší vrchol, Ben Bhán (729 m n.m ). Stáli jsme na kraji kamenné suti, ve které byla místy patrná úzká stezka, vedoucí vzhůru. Dali jsme si krátkou pauzu a vyrazili drolící se sutí vzhůru. Výstup nám dal díky sesuvům kamenů celkem zabrat, ale nebyl nijak dlouhý, ani strmý. Na vršku silně foukalo. Dali jsme si obědovou pauzu a dívali se na krajinu kolem. Začínalo se postupně vyjasňovat a mraky se trhaly na kousky. Kraji kolem dominovaly desítky jezer, které zářily v jasném slunečním světle. Vyrazili jsme z vrcholu po strmé louce na východ do sedla mezi dvěma kopci. Svah byl na téhle straně travnatý ale natolik příkrý, že jsme museli traversovat. Ze sedla jsme vyrazili zdolat druhý dnešní vrchol. Stezka vedla nejprve vzhůru travou s většími balvany, ale postupně na úbočí přešla v úzkou suťovitou cestu a pod vrcholem se vytratila téměř úplně. Na vrcholu jsme udělali další krátkou pauzu. Před námi se otevřel celý masiv Twelve Bens a my si tak naplno užívali drsnou krásu hor v krásném letním odpoledni. Klesali jsme po kamenných plotnách dál na severovýchod, kde před námi byly ještě dva vrcholy a pak příkrý sestup zpět na planinu odkud jsme ráno vycházeli. Sestoupili jsme do sedla pod Bencorr a začali stoupat suťovitou stezkou až pod jeho vrchol. Výstup byl občas trochu komplikovaný, ale všichni ho zvládli bez komplikací, dva další vrcholky už byly snadné. Před sestupem jsme si posedali ke svačině. Znovu se zatáhlo a trochu se ochladilo. Do unavených svalů se začala pomalu vkrádat únava a z nebe občas spadlo několik dešťových kapek. Vydali jsme se na sestup strmým skalnatým svahem. Ze začátku jsme museli slézat skalnaté plotny a využívat každé pukliny ve skalách. K počasí jsem si už dřív vypěstoval značný respekt a teď jsem se v duchu modlil, aby nezačalo pršet. Počasí se umoudřilo a my nakonec přišli na rašeliniště, táhnoucí se od jezera Lough Inagh celým karem mezi vrcholy a dál na sever. Zřejmě už bylo delší dobu sušší počasí, a tak byla povrchová vrstva rašeliny silně vyschlá a pevná. Kráčelo se nám veseleji. Svižně jsme dorazili k řece, od které nás dělil pás živé rašeliny. Pro přechod jsme použili kus starého vlnitého plechu. Řeku jsme naboso přebrodili a vyrazili k nedaleké silnici. Moje touha vyfotit rosnatku se mi mále stala osudnou, když jsem na cestě za úlovkem stoupl do zdánlivě pevného místa a probořil se téměř po koleno. Očistil jsem rašelinu a oklepal bláto, smutně pohlédl na nedostupné rosnatky a vydal se za ostatníma. Vylezli jsme na silnici kousek od míst, kde jsme ráno vystupovali. Zbývalo jen počkat pár minut na bus. Peťa mi při vstupu do busu dala pusu a otevřela pivo. Za okamžik jsme mířili zpět ke Galway. Večer byla v kempu další z mnoha karimatka party. Náplň dnešní byla zpestřená příjemnou ochutnávkou irských sýrů a my tak k několika ochutnaným přidali další. Bylo jasno a docela se ochladilo. Začali jsme uvažovat o změně místa. Místní kuchyňka nám skvěle posloužila. Seděli jsme dlouho a hráli a zpívali, i když se náš kroužek značně ztenčil, noc byla dlouhá.
Den jedenáctý – z města umělců až ke staletým křížům
Ráno jsme sbalili stany a odjeli z kempu do blízkého města Galway. Zastavili jsme na parkovišti skoro v centru. Znovu jsme dostali mapku a pěknou řádku tipů kam se ve městě vypravit. Nejdřív jsme vyrazili k nové Cathedral of Our Lady Assumed into Heaven and St Nicholas, nebo jak jiní říkají Galway Cathedral. Nově postavená budova v klasickém stylu s masivní hlavní lodí působila svěže a příjemně v dopoledním světle. Od katedrály jsme vyrazili směrem do centra, do úzkých, přelidněných uliček se starými domy, obchody s čímkoliv, na co si jen hlava dokáže vzpomenout. Především jsou ale ulice plné umělců, kteří se tu snaží prorazit nebo jen trénují. Míjeli jsme příjemně znějící duo vibrafonů nebo zpěváka s hlasem silným jako píšťala lokomotivy. Udělalo se hezky, a tak jsme pozvolna došli do jednoho z mořských ramen plazících se do města. Na nábřeží jsme se natáhli na žulové lavice a dali si svačinu. Užívali jsme si příjemný klid a teplo. Odpočívali jsme. Najednou se objevil Milan s Markétou a na chvilku jsme se dali do debaty. Pak nás procházka zase rozdělila a my zamířili k autobusu. Stavili jsme se do místního Lidl marketu pro pár věcí, např. 100 % pomerančový džus s dužinou, triple-chocolate cookies a hlavně slaninu. Měli jsme totiž s Milanem v plánu večer posedět a společně si udělat večeři. Cookies byly naprosto vynikající a o džusu se pak ani nedalo pochybovat. Rozjeli jsme se z Galway do křesťanského komplexu Clonmacnoise a já si v duchu posteskl, že už opouštíme překrásné a divoké západní pobřeží. Clonmacnoise patří k jedněm z nejstarších křesťanských míst v Irsku a právě takovým dojmem na člověka působí. Při vstupu do areálu je malé muzeum s pískovcovými artefakty, jako irské kříže nebo náhrobní desky. Po krátké prohlídce jsme vyšli ven na travnaté prostranství, obehnané kamennou zdí. Zaoblená travnatá plocha se svažovala k řece Shannon, stálo tu několik menších kostelů. Uprostřed všemu dominovaly rozvaliny nejstarší části celého komplexu. Bylo zataženo a ticho přerušoval jen šumící rákos na březích řeky. Celé místo působilo trochu ponuře. Tklivou a pietní atmosféru podtrhovaly desítky křížů, vyrůstajících z travnatého porostu. Prošli jsme komplexem až ke zdi, která komplex oddělovala od používaného hřbitova. Začalo drobně pršet a my se vydali k romantické zřícenině hradu Clonmacnoise, která stála na pahorku kousek od našeho parkoviště. Vzápětí jsme nasedli do busu a vydali se na přejezd Irskem. Během transferu na východní pobřeží jsem si trochu pospal, a když jsme se blížili do kempu Camac Valley kousek od Dublinu, poslední únava z Connemary byla pryč.
Den dvanáctý – z barevných zahrad do začarovaného údolí
Příroda sama dokáže vytvořit díla, kterých člověk esteticky nikdy nedosáhne. Na druhou stranu dlužno dodat, že člověk sám dokázal přírodu mnohdy pozitivně zformovat nebo přetvořit. Poslední cestovatelský den v přírodě jsme strávili v hrabství Wicklow. Ráno jsme vyrazili do jednoho z přírodních divů vytvořených člověkem, Powerscourt Gardens. Historie zahrad a přilehlé vily nebyla dlouhá, ovšem na obojím byla znát dlouhodobá pečlivost a trpělivost, s jakou se o oblast lidé starali. Prošli jsme vilou a vstoupili do zahrad. Otevřel se před námi upravený travnatý svah, který po stranách obklopovaly husté stromy, a místy se barvil jasnými květy. Celý pohled dotvářel na pozadí stojící vrchol Great Sugar Loaf. Procházeli jsme středem až k jezírku s Tritonem a dál do japonské zahrady. Změť barev japonských javorů dlanitolistých, palem, platanů, skrytá jezírka a potůčky, ze všeho sršela radost a klid. Prošli jsme si zbytek zahrad a zašli k uměle vystavěné věži, na kterou Peťa rychle vyběhla. Pak už nás autobus naložil a vyrazil směrem do srdce nedalekých Wicklow Mountains, do ledovcového údolí Glendalough. V údolí Glendalough nás čekala návštěva klášterního komplexu, tvořeného kostely St. Kevin’s a St. Mary’s Church. Kromě nich tu stála další vysoká kruhová věž, zříceniny několika kaplí a mnoho irských žulových křížů, které na pozadí okolních vrcholků ukazovaly svoji jednoduchou krásu. Čekala nás poslední túra. V národním parku Wicklow Mountains by se jistě dalo strávit i několik dní. To ovšem platilo o všech předchozích parcích, ve kterých jsme chodili. Počasí nám i tentokrát přálo. Nejprve jsme se z klášterního komplexu vydali podle řeky k jihu dnem ledovcového karu. Po chvíli se naše cesta oddělila a začala stoupat do lesa. Pár set metrů jsme šlapali lesem po cestě a pak jsme odbočili do houští, kde začaly stoupat pověstné schody na vrchol celého svahu. Bylo jich hodně, dost na to, abych je nepočítal a užíval si přírodu a čerstvý vzduch. Na vršku byla chvilková pauza na rozhled, který na fotkách působil trochu jako z letadla. Pokračovali jsme dál na jih po vrcholu ledovcového karu a užívali si překrásný výhled na celé údolí s jezery a svahy, poznamenanými důlní činností. Naším cílem bylo obejít celé údolí a na jeho nejjižnějším cípu zamířit dolů směrem zpět ke klášterům. Hanka s Pavlem nám dali rozchod a tak si každý mohl jít vlastním tempem a užívat si túru podle svého. S Peťou jsme se moc netrápili s časem ani s počasím a postupně jsme došlapali k nejjižnějšímu bodu cesty, k vrcholu ledovcového karu údolí Glendalough. Z okolních svahů stékala voda a sytila řeku vtékající do jezer v údolí. Na břehu u mostu přes řeku jsme si udělali pauzu a užívali si svítící slunce a pak jsme se svižným krokem vydali do údolí. Cesta byla trochu kamenitá, ale po čase se urovnala. Dole jsme postupně narazili na zbytky důlní činnosti, ocelové ježky, základy starých domovů, lanovky atd. Prošli jsme lesem kolem obou jezer a zamířili na odpočívadlo nedaleko klášterního komplexu a parkoviště autobusů. Koupil jsem Petě točenou zmrzlinu, a tak jsme udělali za výletem příjemně sladkou tečku.
Den třináctý – Trim a Knowth
Něco v krajině bylo jinak. Ráno jsem se budil do mírně zatažené oblohy. V noci trochu sprchlo, vzduch byl teplejší a zemitější než na západě. Po osmé jsme vyrazili za krásou historických památek v oblasti řeky Boyne. Nejdřív jsme zamířili na sever k hradu Trim, stavbě mnoha tváří. Příjezd do městečka Trim v hrabství Meath avizovaly pozůstatky Cathedral of St. Peter and Paul stojící tiše uprostřed luk za řekou Boyne. Za krátko jsme už stoupali po kamenité cestě vzhůru k hradní bráně. Prošli jsme si uchvacující komplex hradního nádvoří, kterému dominoval mohutný hrad uprostřed. Všechno obklopoval masivní prstenec hradeb. Udělalo se krásně a slunce svítilo jak o závod. Prohlídka s průvodcem byla za hodinu a půl a my měli rozchod. Rozhodli jsme se s Peťou, že vyrazíme k rozvalinám katedrály sv. Petra a Pavla. Přešli jsme za řeku Boyne, zastavili se u pozůstatků St. Mary’s Abbey, dominujícího věží Yellow Steeple a vyrazili podél řeky ke zmíněné katedrále. Zbytky katedrály a hřbitova působily klidně, jako by byly v jiném čase než svět okolo. Prošli jsme ruiny a vydali se přes pole zpět k hradu, kde nás čekala prohlídka. Zevrubná exkurze do útrob Trimu trvala něco přes hodinu. Po ní jsme se stavili v místní sámošce pro chleba a zasedli do busu k cestě k chodbovým hrobkám nad řekou Boyne. Přijeli jsme k velkému informačnímu komplexu věnovanému chodbovým hrobkám a archeologickým nálezům z oblasti Knowth a Newgrange. Nejdřív jsme v kinosále zkouknuli krátký film o podstatě a záměru chodbových hrobů, prošli si malou výstavou s dochovanými drobnostmi a pak už nasedli do staršího mikrobusu, který nás odvezl ke komplexu Knowth. U vstupu nás čekala energická průvodkyně Julie, která nám živě popisovala historii celé oblasti a především oblasti kolem Knowth. Vrchol kopce byl obklopený vysokým živým plotem. Ve středu stála široká mohutná mohyla porostlá travou a obložená pískovcovými balvany. Původní kameny se spirálami a znaky vypadaly úchvatně. Stáří, které si smrtelník stěží dokáže představit, bylo v kontrastu s nevzrušeně stojícími balvany. Nakonec jsme vstoupili do komory uvnitř a nahlédli do chodby vedoucí dovnitř. Jen těžko si lze představit, co všechno prožívali dávní obyvatelé žijící ve spětí s touhle stavbou. Z vrcholu mohyly byl vidět nedaleko stojící komplex v Newgrange, samotný rozhled do kraje byl tak úchvatný. Nasedli jsme do mikrobusů a vyrazili zpět k informačnímu centru, kde na nás čekal náš bus zpět do kempu, kde na nás čekala poslední party, protože ráno jsme balili stany a ty už měly zůstat složené. Kemp Camac Valley měl, podobně jako Salt Hill, pěknou prostornou kuchyňku. V době konání party byla ale bohužel plná osadníků, a tak jsme se přesunuli do prádelny. Probrali jsme důkladně celý trek a předali si tipy kam vyrazit a jak a kam ne, pili jsme a zasmáli se vtipným replikám z průběhu zájezdu. Po čase jsme se s Peťou, Milanem a Markétou oddělili do kuchyňky a začali hrát Dobble. Připojilo se k nám pár dalších lidí a hra nabrala obrátky. Později večer jsem si od Pavla půjčil kytaru, a ačkoliv se mi to běžně nestává, hrál jsem až do naběhlých puchýřů na dvou prstech. Kolem druhé ráno jsme šli příjemně vyčerpaní spát.
Den čtrnáctý – městem Jamese Joyce
Do irské metropole jsme vyrazili brzo ráno kvůli povinnému odpočinku řidičů provázanému s trajektem do Anglie. Byla zatažená obloha a v rádiu hlásili déšť. Bus zastavil na nábřeží řeky Liffey, přímo před černými vraty pivovaru Guinness. Na prohlídku Dublinu jsme vyrazili na vlastní pěst s několika mapkami a pár eury v kapse. Zatím nepršelo, a tak se nám kráčelo lehce. Milan s Markétou se k nám připojili a společně jsme vyrazili k Dublin Castle. Cestou jsme se podívali do John’s Lane Church s majestátní věží a moderním designem interiéru a prošli jsme si zajímavé pozůstatky St. Audoen’s Church. Po chvíli jsme pokračovali dál a po levici se objevil rozsáhlý komplex Christ Church Cathedral. Postupně jsme dospěli až k Dublin Castle, kde jsme si koupili vstup na prohlídku s průvodcem v angličtině. Prohlídka začínala až za půl hodiny, a tak jsme si sedli na jednu z laviček na vedlejším nádvoří a dali si svačinu. Na nádvoří na nás čekal starší usměvavý pán, který se na úvod poptal, odkud kdo ve skupině je. Bylo trochu komické pozorovat, jak se po zbytek prohlídky z historického pohledu jemně strefoval do několika Britek. Provedl nás základy hradních věží a sály hlavní nové části. Důsledně upravený interiér působil důstojně a sklidil můj obdiv i přesto, že nejsem zrovna milovníkem keramiky nebo obrazů. Z Dublin Castle jsme vyrazili směrem na Temple Bar. Ulička Essex byla plná hospod a krámků s drobným zbožím a my po ní pomalu došli k The Temple Bar. Z okolních hospod zaznívala živá hudba i teď přes den. Chvilku jsme s Peťou poslouchali a pak vyrazili na Trinity College. Ještě před odjezdem jsme uvažovali o návštěvě Book of Kells, ale když jsme dorazili do komplexu univerzity, objevili jsme beznadějnou frontu. Ani jeden z nás není zapálený historik, a tak jsme se rozhodli jen si v klidu projít univerzitu a vydat se dál do města. Chtěli jsme sehnat pověstný Irish Mist, a tak jsme zamířili do obchodu s whiskey, kde měli obrovský výběr. Když jsme se vraceli zpět do města, tak začalo hustě pršet a ulice se proměnily v potůčky kalné vody. Stejně rychle jak déšť začal, tak taky skončil. Došli jsme na nábřeží řeky Liffey a vyrazili k mostu Samuela Becketa. Cestou jsme minuly úžasně vypadající The Custom House známý z filmu Michael Collins, jak se odráží na hladině řeky. U něj jsme se otočili a vyrazili směrem k parkovišti autobusu, ke Four Courts, kde jsme přešli za řeku do druhé části města. Z prvního pohledu bylo jasné, že „za řekou“ není město cíleně pro turisty, ale spíš pro běžný život. Z uliček dýchala příjemná atmosféra a všudypřítomný irský akcent nám zněl ještě dlouho potom v uších. Zastavili jsme se v místním Lidlu pro cookies na cestu. Doplnilo je několik plechovek Guinness stout a už jsme tlapali na sraz u autobusu. Naposled jsme mrknuli na řeku Liffey, rozloučili se s Dublinem a nasedli jsme k další cestě do přístavu, odkud nás čekala noční plavba do Anglie. Při nalodění jsme si vzali s sebou spacáky. Na zádi jsme s Peťou zabrali dvě místa a naposled se podívali na ztemnělou irskou zem. Bylo nám trochu smutno, ale únava udělala svoje a my v hluku lodních šroubů rychle usnuli. Vylodění v Británii bylo přes naši ospalost svižné. Usednutí do tepla autobusu znamenalo další přetrhávaný spánek cestovatelů. Pojednou v hluboké noci bus zastavil. Jsme někde uprostřed Walesu, uprostřed noci. Výstup z busu byl trochu nečekaný, ale z recese stál za to. Uvítala nás vesnička s nejdelším jménem na světě.
Den patnáctý – v srdci Británie
Probouzí nás přerušovaná jízda našeho motorového koně, už trochu svítá a nás zdržuje houstnoucí provoz. Prokličkovali jsme ulicemi Londýna až k Hyde Parku, kde jsme zastavili na parkovišti poblíž jeho severozápadního rohu. S Peťou jsme si chtěli Londýn užít, a tak jsme svižně vyrazili podél parku směrem do centra na zastávku metra Lancaster Gate. Tam jsme koupili celodenní lístek na metro a vyrazili na Marble Arch. Jako správní fanoušci jsme ze Seymour Street odbočili vlevo a po Baker’s street dorazili až k domu č. 221b. Odtam jsme vyrazili směrem k Buckingham Palace a St. James park. Prošli jsme kolem paláce a zamířili do parku. Veverky hopsaly okolo v domnění, že dostanou něco k snědku. Udělali jsme si na jednom pařezu pauzu a snědli malou svačinu. Začínalo být hodně horko. Vyrazili jsme pěšky k parlamentu. Za pár okamžiků jsme se už fotili s Big Benem na pozadí. Zašli jsme na most nad Temží a fotili London Eye. Tlačenicí lidí jsme se dostali až ke vstupu do metra a vyrazili jsme k Toweru. Chtěli jsme Tower jen okouknout zvenčí, protože oba jsme uvnitř byli už dřív. Obešli jsme ho a prohlédli si z břehu Tower Bridge. Lidí postupně přibývalo, a tak jsme se rozhodli vyrazit metrem do Britského muzea. Pro Peťu to byla premiéra a byla nadšená, ale tím, že je víc povahou spjatá s přírodou, se těšila na Přírodovědné muzeum. Před Britským muzeem jsme vyrazili na metro. Cestou jsme koupili ve stánku pár pohledů a nasedli na trasu Circle jedoucí na jih Hyde parku k Přírodovědnému muzeu. Expozice muzea byla promyšlená už při mé poslední návštěvě, ale opět mě dokázali nápaditostí a barevností překvapit. Čas odjezdu se nebezpečně blížil, a tak jsme svižně vyrazili na metro jedoucí přímo k našemu parkovišti. Uběhaní a plní zážitků jsme přicházeli podél Hyde Parku k parkovišti autobusu. Na sedačky jsme sedali unavení, ospalí a plní vzpomínek a nostalgie z blížícího se konce. Bus vyrazil nekompromisně přes Londýn do Doveru. Moře v průlivu bylo ten večer neklidné, a tak jsme čekali v přístavu na nalodění a na odplutí. Noc se prohlubovala, a když jsme přistávali ve Francii, blížila se půlnoc. Sedli jsme do busu a vcelku rychle jsme se na sebe s Peťou poskládali ke spánku.
Den šestnáctý – rodná hrouda
V šest ráno mě vzbudilo okolní světlo. Blížila se zastávka na pumpě a já se docela upřímně těšil na koupelnu. Osvěžující voda mě probrala, ale přesto jsem cítil uvnitř teskno, že výlet končí. Když se objevitelské pocity dají do pohybu, je těžké se přimět ke zralé úvaze. Hranice Česka se blížily každým okamžikem a s nimi i myšlenky, které jsme doma nechali. Jako z každé dovolené byl návrat směsicí radosti, smutku a příjemné nostalgie. V Praze jsme se rozloučili s početnou skupinou, s Milanem a s Markétou jsme si podali pac a autobus nás pár posledních zavezl do Hradce Králové. Rozloučili jsme se s Luckou a s Pavlem a vyrazili na vlak domů. Vyjet na trek do Irska byla pro mě i pro Petru krásná zkušenost. Nejen kvůli všemu, co jsme na cestě viděli a prožili, ale především pro zkušenosti, které člověk z knih nezíská. Za sebe můžu říct, že jsem získal spoustu bonusů ke svým očekáváním. Bylo mi dobře a vlastně všechno jsem si nad míru užil, ať už to byla únava, déšť nebo krásné rozhledy, všechno mělo (a má) nakonec stejnou pozitivní hodnotu a já jsem za to šťastný. Jediné negativum pro mě byla krátkost celé akce. Vím, že tohle vlastně platí vždy a o každé dovolené, kde je člověku dobře, ale s klidem si troufnu říct, že v Irsku by se daly strávit i tři týdny.