Maroko 2010

cestopis Radka Beňa a Kristýny Horáčkové

Den první... Odjíždíme

Nejdříve se usadit v autobusu, hodit krosnu do nákladového prostoru a naposledy se dlouze projít. Lepší počasí jsme si mohli přát – posuďte sami: studená fronta, zataženo, déšť, bez blesků, rosný bod 7 °C, teplota 14 °C.

Krátce po jedné hodině projíždíme Prahou, přemýšlíme, co jsme nechali doma, koukáme z okna a loučíme se.

Na Plzeň Vávro, na Plzeň!

V Plzni nabíráme poslední „účastníky zájezdu do Maroka“ a vyrážíme směr Rozvadov. Ještě krátké rozloučení na benzince a mizíme dál do Dojčlandu. Před spaním jsme viděli velmi poutavé instruktážní video o chování se v autobuse, na které navázal film o jarní expedici do Maroka, který pozvedl bojovou náladu. Před spaním sledujeme Jízdu (dostatečně šílený nízkorozpočtový český film, v hlavní roli Špalek). Kolem půlnoci překračujeme hranici Německo-Francie a míříme kolem Lyonu na jih. Ráno po osmé přejíždíme další hranici, tentokráte do Španělska. O chvíli později se před námi otevírá moře a vítá nás Barcelona.

Den druhý – Barcelona

Kolem jedenácté hodiny přijíždíme do Barcelony, města krásné architektury Antoni Gaudího. Autobus nás vysazuje na kruhovém objezdu vedle přístavu a pak se každý z expedice vydává po vlastní cestě, rozchod máme až do 23:00. Procházíme barcelonským Václavákem (La Rambla), ulicí umění, trhů a skořápek. Lze tady potkat pouliční mimy, pouliční zverimex apod. Po obhlídce dvou Gaudího domů míříme na sever k Sagrada Familia (největší monument v Barceloně, Gaudího chrám, který ještě nebyl dokončen, neboť se staví z darů). Docela nás překvapilo, jak je ten kostel namačkaný na zbytek města. Pokračujeme do parku Güell, který je dle našeho názoru jedním z nejkrásnějších míst v Barceloně. Uchvátil nás krásnými výhledy na město, nádhernou Gaudího architekturou a množstvím míst, kde si člověk mohl sednout a zaposlouchat se do hudby „pouličních“ umělců, kteří opravdu nebyli žádní fušeři. Po svačince v parku se vracíme zpátky do centra, abychom zjistili, že naše vyhlédnuté muzeum čokolády má zavřeno.

Navštěvujeme ještě nákupní centrum (kde není nikde free wi-fi :-)), přístav a večeříme na pláži. Ve 20 hodin vycházíme společně s téměř celou bandou k barcelonské fontáně, která má každý večer více než hodinový program, který bych přirovnal k pražské Křižíkově fontáně s tím rozdílem, že tady je to zdarma. Uťapaní nastupujeme ve 23:00 do autobusu, přetahujeme přes sebe spacáky a míříme do Málagy.

Den třetí – Málaga

Ráno vstáváme za jízdy autobusu a kolem poledne dojíždíme do Málagy na jihu Španělska. Málaga je menší město v jižní Andalusii, kde se stále zachovávají místní půvabné zvyky jako například korida (zápasy toreadora s býkem končící většinou smrtí býka), fiesta (místní slavnosti) nebo siesta (některé obchody si dávají opravdu načas – např. pracovní doba optiky v centru města byla 10:00-13:30 a dále 17:00-21:00). Ihned po výstupu z autobusu nás přes nos praštila téměř stoprocentní relativní vlhkost vzduchu, na kterou jsme si ještě dlouho zvykali.

Ještě čerství jsme vylezli na vrcholek nad městem, který sliboval krásný výhled do okolí. Svůj slib taky dodržel, ale v místních pětatřiceti šplhat na vrchol nenechalo suchého nikoho z výpravy. Po nakochání se jsme se vydali na průzkum města. Dominantou Málagy je místní katedrála spolu s muzeem Pabla Picassa a jeho rodným domem. K místním oblíbeným cetkám pak patří zástěry na vaření v podobě šatů tanečnic flamenca a soška býka s pořádnými rohy. Neodolali jsme a navštívili taky místní restauraci, kde jsme ochutnali tradiční španělské jídlo, paellu – variace našeho rizota (jenom místo kuřete jsou mořské potvory). Prohlídku města jsme zakončili nákupem ovoce na tržnici. Nasedáme na bus a míříme do kempu. Dnes stanujeme u pobřeží Středozemního moře, asi 0,5 kilometru od Gibraltaru – gibraltarskou skálu máme na dohled. Na konec dne se v kempu pořádala karimatka párty, kde jsme se vzájemně seznámili a dostali moudré rady k Maroku od průvodce Oroně. Máme s sebou doktora, zubařku i právníka, o obchodních zástupcích a studentech filosofie a zahraničního ruchu nemluvě. Usínáme krátce po desáté, zítra ráno vstáváme opravdu brzy.

Den čtvrtý – Konečně Maroko

Dnešní den byl spojený spíše s čekáním a přesouváním, ale i tak byl bohatý na zážitky. Jednou větou se dá říct, že Maroko je pro našince tak exotickou zemí, že jako zážitek vám přijde úplně cokoliv. Ale pěkně popořádku. Vstáváme ve 4:50 SEČ a odjíždíme v 5:45 z kempu na jihu Španělska, abychom stihli první trajekt z Algeciras do Ceuty. Cena lístku není pevně stanovena a tak ji musí nejdříve Oroň usmlouvat. Nakonec se dozvídáme, že jízda trajektem by jedince stála kolem 200 euro a my to máme kolem 24 euro. V 8:30 tedy vyrážíme směr Ceuta (Afrika, ale stále ještě španělské území), kam dojíždíme asi za tři čtvrtě hodiny. Poté vyplňujeme podle přísného diktátu našich průvodců dokumenty (či spíše papírky velikosti A6), díky kterým budeme moct překročit hranice. U celnice se zdržíme dvě hodiny, což je na místní poměry fofr. Ještě seřídíme hodinky (nyní máme o dvě hodiny méně) a oficiálně všlápneme do Maroka. Kousíček za hranicí měníme tvrdá eura na místní dirhamy (kurz se pohybuje kolem 10.77 za euro) a zjišťujeme, že jsme v balíku. Nyní by se hodilo zmínit pár marockých zajímavostí:

• obyvatelstvo je vstřícné a milé, velmi často ale láká turisty na marocký hašiš. Tito lidé jsou v drtivé většině případů tajní policisté, kteří vám hned po přijetí nabídky dají na výběr – buď zaplatíte na místě 2000 dirhamů, nebo jdete natvrdo sedět.
• marocké vězení je jedno z nejtvrdších na světě – údajně daleko horší než např. pověstné vězení v Thajsku. Uvězněný nedostává nic a je odkázaný na přísun potravy od kolemjdoucích, kteří házejí do vězení občas něco málo. A když už se do cely něco dostane, tak silnější bere. Podle dostupných pramenů žádný Čech zatím marocké vězení nepřežil a nejdelší zaznamenaný výkon jsou čtyři měsíce.
• ramadán je největší svátek islámu. Jedná se o měsíční (29 nocí) denní půst od všeho (jídlo, pití, ženy...). V praxi to probíhá tak, že úderem sedmé hodiny (alespoň v Asiláhu tomu tak bylo) se ulice naprosto vylidní a začíná neřízená žranice, která pokračuje hluboko do noci – noční život končí kolem druhé až třetí ranní. Arabové pak vstávají kolem deváté až desáté hodiny (ovšem jak kteří).
• poplatek za používání dálnice je kolem 6 DRH. Ve srovnání se Španělskem (4,60 euro) je to ráj pro řidiče.
• z některých marockých domů občas čouhá armatura. To proto, aby dům „nebyl dostavěn“, i když je už dávno obydlen. V Maroku se platí daň pouze z dostavěného domu. Jedná se tedy o otázku prestiže, zda si svůj dům dostavíte nebo ne.
• cestou do Asiláhu kupujeme opuncie – plody kaktusu, které jsou prý dobrou prevencí proti průjmu. Jde spíše o to, aby si vaše tělo pomalinku zvykalo na přísun místní mikroflóry. Zatím máme zákaz zeleniny, ovoce a místní vody. Jako další dobrou prevencí může být místní domácí jogurt rajíb – zřejmě něco jako naše „bifidus activ“.

Jakmile přijíždíme do Asiláhu, ubytováváme se v kempu. Dnes spíme v bungalovech, které osobně považuji za luxusní (válenda s polštářem a stůl, spí se po čtyřech). I kemp sám o sobě působí klidným a upraveným dojmem. Svačíme a připravujeme se na obhlídku města. V 17:00 místního času už netrpělivě čekáme na Oroně, který nás půjde „zaučit“ ve smlouvání. Procházíme místní medínou (česky by člověk řekl něco jako staré město) a narážíme na obchodníka s džalabami (místní oblečení, které může Čechovi připomínat noční košili – je ale velmi pohodlné a vzdušné, pro místní podmínky ideální). Mně se podařilo usmlouvat z 200 na 150, Kristýnka byla o něco úspěšnější a stáhla to ze 150 na 110. Musím přiznat, že jsem si asi koupil dobrou džalabu, protože mi ji pak nezávisle pochválilo asi půl Asiláhu. Prostě jdete po ulici a zastaví vás člověk. Zeptá se, kde jste džalabu koupili a pak vám řekne něco jako „good material“ nebo „it´s very fine“ apod. To se mi stalo asi šestkrát. Asiláh procházíme křížem krážem a zjišťujeme, že na ulici koupíte všechno. Vybaveni chlebem a vodou na zítřek kráčíme ochutnat místní kuchyni. Po velmi nezdařilé komunikaci s místním číšníkem nakonec všechno dopadá dobře a ochutnáváme krevety a paellu. Dále zkoušíme i místní mátový čaj, který je opravdu výborný. Ne každý ovšem sdílí tento pocit a poměrně velké části českého osazenstva připadá příšerně přeslazený ...

Střediskem našich dalších zážitků se stal džus, který si objednaly holky k večeři. Není nám totiž jasno, zda v něm byla nebo nebyla místní voda (led nebo naředěno). Všichni dostáváme tušení, že bychom se mohli velmi brzo dočkat odpovědi. Oroň naši myšlenku potvrzuje slovy: „Máte deset procent, že se nepos...“ Na jeho radu začíná pohádka o kohoutkovi a slepičce v arabské verzi – Oroň totiž tvrdí, že před průjmem nás může MOŽNÁ spasit místní jogurt rajíb, který se jí přímo v obchodě a podává se ve skleničce. Jeho cena se pohybuje kolem dirhamu a nezbývá než doporučit. A tak jsme se vydali hledat do hlubin Asiláhu jogurt. Ulice jsme prochodili asi třikrát a po různých nedorozuměních, špatných navigacích od místních a slepých uliček nakonec nacházíme onen rajíb v jednom zapadlém krámku dále od centra. A tak jsme se proměnili v partu HIC a za cinkání jogurtů dali (doufám) průjmu sbohem. Správnou odpověď se však dozvíme až v našem dalším pokračování...

Den pátý – Hlavní město Rabat

Ráno vstáváme s kohouty a za vytrvalého řevu ranní modlitby z mešity. Po snídani natahujeme džalaby a v 8:30 vyrážíme směr Jardins exotiques. Cesta ubíhá po marocké dálnici velmi rychle a je třeba říct, že naše dálnice jsou oproti marockým polňačkou pro závody traktorů.

Kousek od hlavního města Rabatu se nachází exotické zahrady Jardins exotiques. Založil je francouzský zahradník Francois a zahrady postupem času upadly. Až nedávno nechal bývalý král Hassan II nahnat všechny zahradníky ministerstva vnitra, aby zahrady obnovili. Jedná se o komplex rozdělený na několik (asi 10) menších zahrad věnovaných jednotlivým podnebím a částem Země. Můžeme tady najít japonské, španělské zahrady, Saharu a nebo vivárium s hady a štíry z Maroka. Pak nás čekala návštěva hlavního města Rabatu. Nejdříve jsme se vydali do nekropole na jihu Rabatu – Chellah. Jedná se o starý (13. stol.) a rozsáhlý komplex. Zajímavostí bylo jezírko, ve kterém žili úhoři. Podle pověsti zde prorok Mohammed zasadil stromy a tento akt se stal symbolem plodnosti. Žena, která vhodí do jezírka vejce (natvrdo) a úhoř ho sní, okamžitě otěhotní. Skóre našich dobrovolnic bylo 4:2 a 3:1.

Druhou zastávkou v Rabatu je stará část města – Kasbah des Oudaeas [Gazbah de Oudája]. Šlo o starou medínu, která byla taktéž pevností. Odtud jsou úžasné výhledy na novou část města Rabatu a Atlantský oceán. Pak jsme se vydali na průzkum medíny, která je v Rabatu pro nás obrovská, ale podle slov Oroně je to pouze malá ulička. Asi se máme ve Fésu na co těšit. Na místní tržnici seženete opravdu úplně všechno, co pro normální život potřebujete (od barvy na kolo přes jídlo, ovoce až po boty, oblečení,...). Docela nás například překvapilo, jak dobře může projet motocykl hoooodně úzkou uličkou. Poté, co jsme se ztratili a znovu našli, míříme k poslední zastávce – dominantě města – věži Hassana II z 12. století. Jedná se o starou a velmi rozlehlou mešitu, která ale byla zničena zemětřesením v 17. století (toto zemětřesení například v Evropě zničilo centrum Madridu). Jediné, co z mešity přežilo, byla obrovská věž a zbytky podpěrných sloupů, které jsou zde dodnes. Vedle zbytků mešity se nachází mauzoleum Mohammeda V., které postavil na jeho přání vietnamský architekt ve 30. letech 20. stol. Jsou zde pohřbeni dědeček (Mohammed V.) a tatínek (Hassan II.) současného krále. Unavení vyjíždíme do kempu poblíž Cassablancy, která bude naší zítřejší hlavní zastávkou. Poprvé si musíme dávat pozor na breberky a místní dravou a jedovatou faunu. Zatím nás v kempu u Atlantiku otravují naštěstí pouze komáři.

Den šestý – Casablanca

Ráno odjíždíme v 7:15 z kempu a míříme přímo k městu Casablanca, kde je naším cílem třetí největší náboženská stavba na světě – mešita Hassana II. O tomto místu jsme se při prohlídce dozvěděli hned několik zajímavostí:

• má největší minaret na světě – 200 m. Na jeho vrcholku v noci svítí laser směrem na Mekku.
• interiéry pojmou 25 000 věřících, exteriéry až 80 000.
• neuvěřitelných 7 let (1987-1993). Pracovalo na ní nepřetržitě velké kvantum dělníků (1 400 ve dne, 1 100 v noci).
• celá mešita je postavena z darů lidu. Prý v Maroku není člověka, který by na mešitu nepřispěl.
• mešita je postavena zčásti na oceánu. Podpírají ji tak mohutné pilíře. Tato symbolika je z Koránu, kde se píše, že chrám Boha se vznášel nad vodami.
• mešita se skládá ze dvou základních částí: 1) chrám a 2) „umývárka“ (tzv. ablushion room). Každý muslim se musí před modlením docela sofistikovaně umýt (např. 3x obličej, 3x ruce, 3x nohy, 1x nos, 1x oči...), aby jeho modlitby byly vyslyšeny.
• částečně pod mešitou se nachází obří parkoviště až pro 80 000 aut.

Mešita působí opravdu majestátním dojmem. Ačkoliv vypadá staře, je moderně vybavena. Z důvodu velkého počtu věřících při obřadech má kompletně otevírací střechu – odvětrání (za 3 minuty máte kabriolet). Další zajímavostí jsou kanály na podlaze, které během obřadů rozvádějí čerstvou vodu po celé mešitě – opět z důvodu osvěžení vzduchu, ale rozvod má i svou symboliku – spojení tří živlů (země, voda, vzduch). Součástí komplexu jsou taky arabské lázně – hammam, které jsou zde ale pouze pro turisty a nikdy se nepoužívaly. Okouzleni mešitou míříme níž jak fyzicky, tak duchovně – na nákup do supermarketu. Marocký supermarket se od našeho liší velmi málo, spíše jen sortimentem zboží, který je typický pro Maroko. My jsme ale například sehnali i české Emco sušenky. V rámci krámků v interiéru kupujeme internet (usb modem 3G+) a v arabském „mekkáči“ jsme si dali kafe a zmrzlinu. Poznámka k městu a filmu Casablanca – žádná scéna z tohoto filmu se v tomto městě netočila. Čeká nás dlouhá cesta autobusem na jih – až k vodopádům Ouzoud. Cestou navštěvujeme přírodní most Imi-n-Ifri, který vznikl propadnutím jeskyně (někdy před 180 miliony lety). K vodopádům přijíždíme po setmění (tedy asi ve 19:30 místního času), stavíme stany na terasách a míříme na pravou berberskou večeři. Místní restaurace, kterou máme téměř u stanů, nás překvapila otomany kolem stolu, na kterých se mohl člověk po večeři příjemně natáhnout. Menu se skládalo z rajčatového salátu, kuřecího tajine (čti „tažín“ = dušené maso se zeleninou – vaří se ve speciálních nádobách asi 4 hodiny, jí se s chlebem), vynikajícího žlutého melounu a na závěr sklenky úžasného mátového čaje (jak říká Kristýnka – teplá přeslazená ústní voda). Komplet menu nás stálo 60 dirhamů. Sranda byla, že se vše jedlo rukama. Po vydatné večeři následovala pravá berberská bubnovačka, do které jsme se mohli také zapojit, či si trsnout v pravém afro stylu. Doslova vyšťaveni po náročném dni jsme romanticky usínali za zvuku vodopádů a bubínků...

Den sedmý – vodopády Ouzoud

Ráno náš kemp napadly opice makak magok, které si patrně přišly na snídani. Bohdanovi např. ukradly chleba a sáček instantní polévky. Když opice zjistila, že nemá horkou vodu na polévku, mrskla po Bohdanovi sáček zpátky. Vstáváme tedy za vřískotu opic, kohoutů a oslů po sedmé hodině. Náplň dnešního dne jsme si zvolili včera – jdeme na delší procházku s průvodkyní Hankou a s Hammuem (Oroňův marocký kamarád původem ze Senegalu). Popisovat procházku podle mého názoru nemá význam – jdeme do kopce a z kopce, paří slunce, podle našeho odhadu je zhruba 40 °C, načež Hammu prohlásí, že máme štěstí, že je dneska chládek, protože minulý týden bylo přes 50 °C atd... Cestou míjíme „mexickou“ vesnici – celá je postavena v podivném stylu, který patrně spíše turistům připomínal mexické vesničky a tak jí tento název zůstal. Nakonec procházky se koupeme. Zážitkem dnešního dne bylo projetí se na „vorech“ přímo pod vodopád, tedy kdo se nevykoupal předtím, ten měl možnost za 10 dirhamů přímo pod vodopádem. Do kempu jsme se vrátili kolem půl páté. Odpočíváme, procházíme se po okolí opravdu krásných vodopádů, naháníme opice... Dnes jsme si na večeři objednali couscous (kuskus). Obsluha nám místo porce pro 2 donesla porci pro 4 (platíme ale za 2 – Oroň říkal, že se to stává často a nikomu to nevadí) a tak jsme pozvali zbytek hospody. Kuskus byl skvělý, ale zkuste si ho někdy jíst rukama ;).

Den osmý – Marrákeš, část první

Ráno opět vstáváme s opicemi. Dnes pro nás připravily hromadnou bitku (asi rodinné problémy). V 8 h odjíždíme od vodopádů. Dnešní den je opět dnem přejezdu – míříme do podhůří Vysokého Atlasu, zítra nás čeká dvoudenní výstup na Toubkal. Cestou nás ale čeká krátká zastávka v Marrákeši, metropoli jižního Maroka.

Marrákeš je město, kde koupíte všechno, co nechcete, ale koupíte to strašně levně. Nejdříve stavíme v supermarketu a doplňujeme zásoby – hlavně na Toubkal. Po výstupu z autobusu na nás však dopadlo plných 54 °C na sluníčku. Když je vše potřebné nakoupeno, tak míříme na náměstí Djemaa El Fna, které je v Marrákeši proslaveno hlavně svým nočním životem. Každý vstup do medíny je v Maroku zážitkem a o Marrákeši to platí dvojnásob. Všemožní obchodníci vás okamžitě vtahují do útrob svých stánků a nabízí vám vše možné i nemožné. Takovýmto způsobem jsme koupili konvičku na čaj a spoustu dalších „dárků“. Kristýnka si nechtěně koupila kabelku a posléze ještě dvě. Plni dojmů a tašek navštěvujeme v Marrákeši ještě Saadské hrobky, které nás ale moc neoslovily. Dalším přesunem míříme k Mohammedovi do Asni. Jedná se o místního sběratele a překupníka kamenů a zkamenělin. Utrácíme dalších pár dirhamů a po krátkém přesunu do Asni se ubytováváme v místním „Youth Hostel“. Sprcha, večeře, čaj a rychle na kutě, protože zítra je den J a vstává se brzy.

Den devátý a desátý – Expedición la Toubkal

Ráno je kruté. Vstáváme v 5:00 a před šestou celí rozespalí nasedáme na místní „taxi“ - přijel dobytčák, z něho páni „taxikáři“ vyhnali krávu a nahnali dovnitř nás (asi 25 lidí). Poznámky o skvělé klimatizaci jsme nebrali vážně. Z Asni (800 m n m.) stoupáme do horské vesničky Imlil (1 700 m n. m.), která se stává výchozím bodem pro výstup na Jebel Toubkal. Zde nás vítá náš horský průvodce Mohammed a někteří z nás vyjednávají muly pro odnos batohů na chatu Neltner. Celý dnešní den stoupáme a odfukujeme. Jedná se spíše o trekovou cestu s pomalým, ale za to neustálým převýšením. Počasí je zaplaťaláh výborné – lehce zataženo, cca 24 °C. Po šesti hodinách a zhruba šestnácti kilometrech spatříme na horskou chatu Neltner (3 200 m n. m.), kde se ubytováváme – dostali jsme krásný pokoj pro 25 lidí ... :-) Drtivá většina z nás to po příchodu alespoň na dvě hodiny zabalila do útrob svého spacáku. Na 17:30 máme objednanou večeři (polévka bez chuti, špagety bez chuti a jako hřeb večera – meloun, ze kterého máme všichni strach). Ještě, že je na stolech k dispozici hodně slánek. Navečer krátce diskutujeme u čaje a kolem osmé hodiny všichni zalézáme do spacáčků. Zítra totiž vstáváme dřív než dnes a bude potřeba každé špetky energie.

Budík ve 4:00 prořízl tmu pokoje a postupně vytahal na nohy všechny účastníky výstupu. Krátká snídaně, „bitka“ s Francouzi o záchod, poslední hvězdičky na noční obloze. V 5:00 opouštíme chatu s čelovkami na hlavě – ranní výstup byl zvolen především z důvodu počasí (aby do nás sluníčko moc nepralo) a taky z důvodů časových (o půl sedmé večer musíme být zpátky v Imlilu, kde na nás bude čekat autobus). Terén se oproti včerejšku zhoršil minimálně trojnásobně. Jestliže jsme včera nabrali na šestnácti kilometrech výškový kilometr a půl, dnes musíme na čtyřech kilometrech nabrat kilometr výšky. Cesta se postupně mění v šutry, velké šutry a extra velké šutry, po kterých se šplhá. Dalším velmi důležitým aspektem výstupu byla nadmořská výška. Od tří tisíc metrů se nám těžko dýchá a je to čím dál tím horší. Tempo je zvoleno takřka šnečí, což vyhovuje všem funícím. Po třech hodinách postupného stoupání se dostáváme až na sedlo, odtud je to na vrchol dvě stě výškově a necelý kilometr vzdálenostně. Počasí se s výškou mění až na konečných 13 °C, zataženo s mírným deštěm a studeným větrem.

Vzhůru! Kristýnku začíná trochu brát horská nemoc (závratě, lehký pocit na zvracení, pocity na omdlení,...) a tak se držíme tempem krok-sun-krok-á-přestávka na chvostu stoupajícího vláčku. V 9:09 marockého času přichází vysněný okamžik. Jebel Toubkal je dobyt! Po všemožných variacích vrcholových fotek si začínáme zvykat na nový druh pohybu – směrem dolů. Co při sestupu ušetříme na plících, to se nám vrací na kolenech. V 11:30 přicházíme k horské chatě, kde se občerstvujeme opravdu nedobrým čajem, starým chlebem se sýrem a předraženými chipsy. Sestup do Imlilu probíhal bez dalších problémů – pouze se nám stalo to, že se zamluvila jedna mula navíc a museli jsme ji zaplatit. Nakonec šla mula s námi, a kdo chtěl, mohl se povozit. Kilometr před cílem opět prší a do Imlilu přicházíme mokří jako myši. Po příjezdu do kempu nastává čas pohody, odpočinku a dobrého čaje.

Pár poznámek k výstupu:

• - jak už jsem psal, počasí nám zaplaťaláh vydrželo skvělé celou cestu. Většinou bylo zataženo, takže první den nebylo přehnaně horko a druhý den přehnaně zima. Vykoupeno to ovšem bylo výhledem z Toubkalu – výstup od chaty jsme šli téměř celý v mracích.
• - za dva dny výstupu jsme zažili zatím největší přirozený teplotní šok svého života – zhruba 40 °C. Zatímco v Marrákeši do nás pralo 54 °C, pod Toubkalem jsme měli maximálně 13 °C.
• - horská nemoc u nikoho naplno nepropukla a výstup absolvoval každý z 29-ti účastníků. Všichni jsme si ale plně uvědomovali, jak je těžké cokoliv normálního provozovat (např. běh do schodů) nad 3 000 m n. m.
• - druhý den sestupujeme z Toubkalu pěšky až do vesničky Imlil – necelých 2 500 výškových metrů. Pokud započteme i cestu autobusem až do kempu, sestoupili jsme za jeden den celkově asi 3 400 výškových metrů.

Den jedenáctý – Marrákeš v noci

Dopoledne zažíváme zasloužený odpočinek po Toubkalu. Vstáváme po deváté, lenošíme, balíme. O půl jedné odjíždíme směrem supermarket Marrákeš, kde dokupujeme zásoby na další čtyři dny. Po nákupu vyjíždíme busem do dalšího kempu, tentokrát kousek za Marrákešem. Kemp překvapil – teplá voda, evropské záchody, velké sprchy... V 15:30 odjíždíme zpátky do Marrákeše – první zastávkou jsou exotické zahrady Jardin Majorelle, které v roce 1924 založil Francouz Jacques Majorelle. Zahrady po jeho smrti koupil Yves Saint Laurent, který je také upravil do dnešní podoby – zajímavá je zde především modrá architektura, která nečekaně přirozeně ladí s veškerou flórou. Od 17:00 až do 22:00 máme rozchod v Marrákeši. Noční Marrákeš by měl navštívit každý, kdo alespoň zavadí o Maroko. Celé náměstí Djemaa El Fna se navečer promění v mobilní restaurace a každý stáneček se do vás snaží nacpat jídlo vrchem spodem. Ani my jsme neodolali a podlehli lákadlům. Já jsem si dal krevetky, které byly opravdu skvělé a Kristýnka parádní kuřecí kuskus. Mátový čajík jsem vypil za nás za oba...

Vynikající jídlo střídá káva a zasloužený odpočinek v kavárničce s výhledem na náměstí, jehož druhá část se stala cirkusem. Potkáte tady zaklínače hadů, domácí skupinky bubeníků a nebo taky lidové vypravěče srdcervoucích příběhů, kterým vůbec nerozumíme. Procházíme medínou a utrácíme dirhamy. Většina převážně starších obchodníků se k nám chová slušně a při smlouvání si krásně popovídáme. Nejkrásnější zážitek máme ze Zuzčina nákupu batohu – jednalo se o velký kožený vak. Kristýnka zde vystupovala v roli tlumočníka a užívala si to se vší parádou. Obchodník se k nám z krámku vracel asi čtyřikrát, naposledy téměř plakal, přičemž ze sebe solil všemožné pohádky (jak jsme strašně pod cenou zboží, že nejsme milosrdní, jak má velkou rodinu a podobně). Pokaždé však řekl cenu o něco málo nižší, načež Zuzka vždy pouze zakroutila hlavou. Nakonec se dohodli na 270 dirhamech a oba dva spokojeně odcházeli. Po srdcervoucím večeru míříme do kempu. Zítra nás čeká dlouhý přejezd.

Den dvanáctý - Ait Benhaddou

Ráno vstáváme za skřeků pávů. Po zrychleném balení opouštíme kemp - dnešní den je dnem přesunu a většinu času prosedíme v autobusu. Poslední zastavení v Marrákeši, opět v supermarketu na doplnění všeho potřebného (hlavně vody). V autobuse stoupáme do hor Atlasu až na Col du Tichka (sedlo - 2 260 m n. m.), ze kterého jsou krásné výhledy na široké okolí. To, co jsme si nastoupali, pak pomalinku ztrácíme. Cílem dnešního putování je Ait Benhaddou - starý ksar, proslavený hlavně jako kulisa k světoznámým filmům (Gladiátor, Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu...). Je třeba ještě dodat, že Ait Benhaddou je jedna z nejrizikovějších oblastí, kde člověk může chytit bilharzie. Proto jsme vůči místní stojaté vodě velmi opatrní. Po návštěvě pevnosti ještě v novém městě lovíme kešku (geocaching) a večer trávíme odpočinkově při bazénu, čajíku,... Další zajímavostí je, že v těchto končinách je díky klimatu velmi vysoké odpařování. Tím pádem se může mokrý člověk (např. z bazénu) na vzduchu velmi rychle podchladit (až na 5 °C), což může mít za následek krásné angíny. Večerní karimatka párty všem zvedá náladu a kolem desáté hodiny míříme spokojeně do spacáků.

Den třináctý - Tinerhir

Na dnešní den je opět naplánovaný přejezd - našim cílem je soutěska Todra. Míříme na východ, kde je naší první zastávkou Údolí tisíce růží. Jedná se o oblast Maroka, kde se pěstují růže, které se pak zpracovávají v různé druhy mazadel, olejíčků, krémů... Město jako takové nám navzdory svému „kosmetickému zaměření“ přišlo opravdu hodně špinavé. Pak následuje delší přejezd do Tinerhiru. Cestu nám zpříjemňuje Rádio Mundo (hrajeme si písničky na přání). V Tinerhiru byla možnost navštívit pravé arabské lázně (hammam) a tak jsem neváhal a šel do toho naplno. Pár poznámek než přejdu k popisu :)

Hammam neboli arabské lázně jsou velmi odlišné pro muže a ženy. Říká se, že každý Arab chodí do lázní dvakrát až třikrát týdně, aby se očistil, ale taky aby zde relaxoval. Společný základ tvoří tři místnosti, ve kterých se postupně zvedá teplota a ve kterých může každý libovolně přecházet. Po vstupu dostanete žínku a v igelitovém sáčku kousek olivového mýdla. Dále si u obsluhy vezmete kýbl, do kterého si dle libosti "čepujete" vodu vařící, ledově studenou nebo mix. Kohoutky najdete ve všech místnostech hned několikery. Poté odkráčíte do libovolné místnosti (Arabové to berou od nejteplejší) a začnete se drhnout žínkou s mýdlem a polévat vodou. Pánové se drhnou sami, dámy drhne ženský personál hammamu. Lázně lze samozřejmě brát i jako normální saunu. Pokud si připlatíte (a my jsme si připlatili) dostanete ke klasickému hammamu bonus - u pánů v podobě lámavé masáže (horší než thajská - viz níže) a u dam v podobě kompletního vyholení (prý se nedotknou jenom hlavy).

Zajímavostí bylo, že poté, co nám Oroň všechno oznámil a vysvětlil, jsme vyšli do hammamu ve složení 11 ženských a 3 chlapi (Aleš, David a já). Po vkročení do šatny a natáhnutí plavek jsme byli fyzicky (ne však duševně) připraveni na všechno. Poslední Oroňova rada zněla: "Dělejte všechno jako místní, oni vám kdyžtak řeknou." Dopředu, levá, usadili jsme se v nejteplejší místnosti a započali se mydlit. Po třetím namydlení a spláchnutí se dostavil sauna efekt, po čtvrtém začalo pravé hammamské povyražení. Přišel k nám "masér" - takový malý vyschlý čáryfuk, kterému mohlo být přibližně na pětasedmdesát.

První šel Aleš, já s Davidem jsme se šli ještě jednou namydlit. Po pěti minutách ticho sauny prořízlo první zařvání. Byl to Aleš... Nám to samozřejmě nedalo a tak jsme se šli podívat na to boží umučení. Čáryfuk ohýbal Aleše do neskutečných poloh a Aleš při tom vydával občas až nepěkné zvuky. Druhý jsem šel já, protože to David určil :). Prvních pět minut bylo rozehřívacích - čáryfuk mě vydrhl speciální žínkou a krásně rozehřál svaly. Teď už jsem pochopil, že děda je opravdu zkušený - jeho tělo bylo jedna velká šlacha. Po důkladném vydrbání žínkou začala masáž. Nejdříve jsem ležel na zádech a děda lehce bušil do mého hrudníku a prokřupával tak obratle. Pak jsem se otočil na záda a následovalo protáhnutí zád, které jsem netušil, jak provedl - dotýkal jsem se země pouze hrudníkem. Zpět na záda, tentokrát se děda posadil na břicho, jednu moji nohu si hodil za rameno a druhou tlačil k zemi. Nemělo cenu klást jakýkoliv odpor - děda by vždycky zvítězil. Mohl jsem dát pouze průchod svým emocím, což jsem patřičně využil. Tímto způsobem (děda si hrál a já jsem řval) probíhala lámavá (teď už asi víte, proč lámavá) masáž dalších deset minut. Děda kompletně projel všechny šlachy s výjimkou rukou a krku. Pak na mě hodil kýbl vlažné vody a já jsem mu podal ruku na znamení míru. Není třeba rozebírat, že David na tom byl stejně jako já s Alešem. Po dalším dvojnásobném namydlení (tentokráte v místnostech s nižší teplotou) kráčíme jako znovuzrození k autobusu. Výměna názorů s holkama (u nich se speciální služby nenabízely) a jedeme busem do města. Další špinavé město, kde nic výjimečného není – snad jen kromě čerstvé hlavy mrtvého býka, která ležela na ulici u řezníka. Nakonec se dozvídáme, že jsme asi měli při procházení málo trpělivosti, někteří objevili starou část medíny, která byla čistá. Dokupujeme hlavně zásoby vody a míříme skrz krásnou palmérii do soutěsky Todra, která je našim dnešním domovem.

Stavíme stany na střeše hotelu („kolíky prosím ne, ať se neprotlučete až do kuchyně“) a míříme na večeři. Musíme říct, že kuřecí a skopový kebab byl vynikající a lepší jídlo jsme zatím v Maroku nejedli. Chuť taky krásně dokreslily hranolky na olivovém oleji, šťavnatý meloun, zeleninka... S uspokojenými chuťovými buňkami míříme do spacáků.

Den čtrnáctý - soutěska Todra

Dnešní den byl odpočinkový a tak vstáváme a snídáme v pohodovém tempu kolem deváté hodiny. Pak následuje výlet do soutěsky spolu s Míšou, Petrem, Luckou a Vaškem. Soutěska Todra je dlouhá 160 kilometrů a je nejdelší v celé Africe. První kilometr je soutěska opravdu soutěskou - kolem cesty a potoka se tyčí kolmé, asi 300 metrů vysoké skály. Pak se terén mírně rozevírá a nabízí tak velmi krásné pohledy na okolní krajinu. Cestou jsme taky potkali horolezce a spoustu veverek, takže o zábavu bylo postaráno. Pokud půjdete soutěskou dalších 6 kilometrů (jako my), narazíte na hotýlek postavený ve stylu pouštní pevnosti. Našim cílem však byla keška, která se nacházela velmi blízko. První ohledání krajiny bylo špatné a až majitel hotýlku (který se o kešku stará) nám vyzradil správnou cestu. Z časových důvodů jsme se rozdělili (já a Petr jsme šli na kešku a holky se pomalinku vydaly směrem zpět), na pátou hodinu byla objednaná prohlídka u mistra kobercáře. Po napůl úspěšném odlovu jsme s Petrem rozhodli, že pokud máme holky stihnout, musíme si stopnout "taxi". Čtvrtý pokus úspěšný, pán ochotný, hodil nás až k hotelu. V pět vyrážíme s mistrem kobercářem, který nás dovedl až domů, nalil čaj a vysvětlil, jak všechno, co uvidíme je ruční práce, jak se v dílně používají pouze přírodní barviva, atd. Pak předhazoval koberec za kobercem, jeden z velblouda, druhý z kaktusu,... Musíme uznat, že koberce byly opravdu krásné, ceny ovšem ještě krásnější pro kobercáře. Bohužel jsem musel mistra opustit dřív, než došlo na smlouvání, protože se mi z jeho antialergických koberců spustila rýma a začaly mě pěkně svědit oči. Na večer se připravila pořádná žranice - kdo si zaplatil, mohl ochutnat ovci připravenou na pravý berberský způsob (dušená v hlíně). Většina chlapů se vrátila spokojená, masa prý bylo opravdu hodně. Navečer se zatahuje a trochu se bojíme přílivové vlny, která může místy dosáhnout 6-20 metrů. Ono, jak se to žene soutěskou a nemá to kam uhnout... Naštěstí se kolem desáté vyjasní obloha a my usínáme"pouze" za velkého větru.

Den patnáctý - Přijíždíme na Saharu

Vstáváme a v 8:00 sedláme autobus k delšímu přejezdu. Krátce stavíme u komplexu podzemních řek, které vlastnoručně vykopali berbeři, aby zabránili vysoušení řeky na horkém povrchu země. Zde nás přivítal Oroňův kamarád - prezident provincie. První větší zastávkou je Erfoud, město na jihovýchodě Maroka. Navštěvujeme výrobnu fosílií a útokem bereme místní „cukrárnu“, kde mají rajíb. Procházka po místním trhu nás opravdu trhá - řezník je zde spíše sadista než obchodník. A pak to přišlo. U jednoho stánku stál ON a když jsem ho uslyšel, tak jsem nemohl odolat. Takový krásný buben. Obchodník asi ucítil možnost prodeje a tak nás s Kristýnkou pozval do krámku a nabídnul nám "whisky berber" neboli mátový čaj. Pak jsme ještě chvíli bubnovali, než přišla otázka na cenu. Na první oťukání jsme se nedohodli a tak odcházíme ze stánku. Napočtvrté nás obchodník dostihl na křižovatce asi padesát metrů od obchodu s tím, že si to tedy rozmyslel. A tak jsme byli oba dva s cenou spokojeni :). Celí rozjaření nasedáme do autobusu směr Erg Chebbi. Cestou míjíme bránu do Sahary v Risanni. Přejíždíme hamadu (černá poušť - jedná se o poušť pokrytou kameny, které díky horku vyplavily na svůj povrch veškeré vodní sloučeniny, které zčernaly) a přijíždíme k opravdové Sahaře. Po příjezdu k hotelu se nám otevírá nový, úžasný pohled.

Zlatavá duna nás vítá na vyprahlé poušti. Stavění stanu bylo velkým zážitkem – brzy jsme pochopili, že Oroňova ironická slova: „Pořádně si přikolíkujte stan“, padla opravdu na neúrodnou půdu - na písek. Stan se na písku opravdu přikolíkovat nedá, takže ukotvení byla spíše parodie. V 17:00 bereme spacák a vodu do batohu, čeká na nás velbloudí expres. Spolu s většinou zájezdu jsme si totiž s Kristýnkou zaplatili „dlouhé velbloudy“, neboli výlet na velbloudech do pouštní oázy, kde povečeříme, přespíme a ráno se vrátíme zpět (existovala ještě varianta „krátký velbloud“, která spočívala v přibližně hodinové vyjížďce na dunu, shlédnutí západu slunce a cestě zpět). Nasedání na velblouda není zas tak složité, jelikož zvíře sedí. O to horší pak je, když se zvedá (nejdřív se staví na zadní, až pak na přední). Za mávání přihlížejících se ztrácíme v horkých dunách Sahary. Máme ale docela štěstí, protože ještě před týdnem byla v této oblasti teplota o 20 °C vyšší, pro nás neuvěřitelných 60 °C. Houpavým krokem míříme k oáze (3 stany a 1 palma). Jízda na korábu pouště je zážitkem sama o sobě - nejhorší je, když jdete z kopce, protože velbloud dělá dlouhé kroky, písek mu ujíždí a tak se hodně předklání a vy balancujete… Západ slunce jsme kvůli oblačnosti moc neviděli, zato večeře byla úžasná. Jako předkrm byl zeleninový salát s kořením camín, které dodá šmrnc, následovalo něco jako lečo (ale dobré lečo) s chlebem. Dezertík obstaral meloun, kterého bylo opravdu hodně, neboť někteří členové naší expedice stále ještě věří na průjmy, ke všemu výborný mátový čajík. Po jídle samozřejmě hudba a tanec. Bubnujeme s tuaregy a někteří odvážnější dokonce řádí v kole. Největším hitem dnešního večera se stala píseň „Mama Africa“. Usínáme pod širým nebem, tentokráte zataženým...

Den šestnáctý - Sahara a džípy

Probouzíme se velmi brzy - v 01:00. Jak by řekl klasik - "Češi na dovolené" - prší nám na Sahaře. První deštík pouze přeletěl, takže usínáme s nadějí v lepší počasí. O půl hodiny později nám však druhý přísun obrovských kapek všechno rozmluvil. Stěhujeme se do velkého stanu, kde je už ale přeplněno. Mírná komprese však místo najde. Chudák Petr musel spát v rámci šetření s podpěrnou kládou mezi nohama. Je vám asi všem jasné, že když takhle pohromadě usíná kolem třiceti lidí, neusne se prakticky nikdy. Ještě asi půl hodiny se ozývají různé hlášky, většinou na základě náhodných dotyků či setkání.

V 5:15 nás tahá vrchní tuareg ze spacáků a po krátkém sbalení nás žene na dunu. Očekávaný východ slunce se pro oblačnost nekonal a tak sedláme své jednohrby a míříme domů. Tam na nás čeká milé překvapení v podobě snídaně, která byla nečekaně v ceně celého výletu. Příjemně najezení měníme bloudy za džípy (Landrover) a vyrážíme na šestihodinovou obhlídku okolí. První zastávka trvá asi hodinu a všichni sbíráme zkameněliny. Tašky šutrů pak u aut třídí Oroň na zajímavé a méně zajímavé. Zastávka č. 2 - masová výrobna zkamenělin. Je třeba říct, že časem přetvořených živočichů jsou tady tuny a tuny. Jedeme dále a navštěvujeme staré olověné doly, kde se už od 70. let netěží a jedná se o opuštěnou lokalitu. Frčíme dál, tentokráte na pravou jihomarockou hudební párty. Ukázka marocké lidové hudby gnava byla osvěžením pro uvadlou mysl, ale díky horku v chatrči doslova mučením pro tělo. Ke konci toho už i páni muzikanti měli takzvaně „plné kecky“ a tak po dobrém čajíku slušně poděkujeme a prcháme. Poslední zastávka nás pobavila asi nejvíc. Přijeli jsme k obrovskému jezeru, které bylo plné plaměňáků - alespoň reklama (Oroň) to slibovala. Vzhledem k letošnímu extrémnímu horku však jezero, které na jaře přirozeně vznikne a na podzim se vysuší, jednoduše nebylo. A plameňáci taky ne. Zkušený Čech si však poradí a tak jsme vybrali slečnu, která byla nejvíc oranžová a nahnali ji do "jezera". Spokojení s vlastní vynalézavostí a unavení jízdou se vracíme do kempu, kde okamžitě okupujeme bazén. Večer už je pak celý ve stylu lenošení, relaxace a zaslouženého spánku.

Den sedmnáctý - Na sever

Dnes nás čeká pořádný kus cesty. Ze Sahary musíme přejet až k Fésu, což činí asi 500 km. Ráno odjíždíme v 8:30. První zastávka je neplánovaná - z kempu jsme si v batohu odvezli solifugu. Jedná se o pavouku podobnou potvoru, která sice není jedovatá, ale je velmi hbitá a moc kouše. Ta naše měřila necelých deset centimetrů.

Stavíme u údolí řeky Zíz, podél kterého se rozprostírá palmérie. Druhou plánovanou zastávkou je Tunel legionářů - jediný tunel v Maroku, který má strategickou polohu a proto je stále hlídán armádou. Po polední se dostáváme na Col du Zad, což je další vysoko položený průsmyk v Maroku. Zde si protahujeme kosti procházkou po bývalém cedrovém lese (teď už pouze občas strom, občas pařez). Po asi hodince cesty se dostáváme do pravého cedrového lesa! Dýchá na nás domovina, je to tady jako v létě na Šumavě. Úspěšní obchodníci z našich řad zde mohli zkusit vyměnit jídlo za nějaké drobnosti. Míříme dál, tentokrát jenom kousek do městečka Azrou. Jedná se (alespoň podle slov Oroně) o studentské město, což způsobilo velmi rychlé přeladění na evropský styl života. Pozitivní dopad na náš organismus měla grilovaná kuřata, která se tady dělala takřka na každém rohu. Za 25 dirhamů (cca 60 Kč) jsme si koupili menu: pečínka s chlebem, zeleninový salát a čtvrtka kuřete s hranolky a rýží. Po procházce městem zapadáme do kavárny. Dalším překvapením (hlavně pro naše drahé polovičky) je fakt, že zde všude sedí pouze chlapi. Pohledy některých domorodců nebudeme komentovat. Celí unavení z proježděného dne zapadáme do svých spacáků v pohodlném kempu nedaleko Fésu.

Den osmnáctý - Fés

Ranní odjezd v 9:00 nám dává možnost delšího spánku, což každý hojně využívá. Po příjezdu do Fésu nejdříve navštěvujeme královské sídlo. Král má po Maroku asi 5 takovýchto stavení, ve kterých se zdržuje, když jezdí po své zemi. Dále jedeme na vyhlídku na město ke starodávné pevnosti. Třetí zastávkou ve městě je po staletí proslavená keramička, kde se ještě dodnes drží tradiční výroba. Zajímavostí jsou velké mozaiky (jako např. umyvadlo nebo kašna), které se skládají „zpaměti“. Z malých kousků kachliček dělník skládá velkou mozaiku, přičemž kachličky pokládá glazurovanou stranou do lepící hmoty, takže výsledný obrazec vidí až úplně nakonec. Pokud je v něm jediná chyba, je celé dílo znehodnoceno. Místní keramika je opravdu moc krásná, ale zároveň i moc drahá. Podle slov Oroně jsou ceny přímo v „závodním obchodu“ asi 5x nadhodnoceny - není těžké tomu uvěřit. Sedáme proto na autobus a míříme do centra – do staré medíny, která je dokonce na seznamu UNESCO. Nejdříve se vydáváme na pochod skrz medínu, který vede Oroň. Jdeme navštívit koželužny staré cirka 17 století. Zápach z koželužen nás nepřekvapil tolik jako skutečnost, že tam takřka nikdo nebyl - bylo po ramadánu a očividně se nikomu nechtělo pracovat. Pouze obchodníci, kteří by prodali i sousedovic děti, pokud to bude potřeba, se vtíravě snažili najít skulinku v peněženkách každého, kdo jen okem zavadil o jejich zboží. Ceny byly přemrštěné, ale na druhou stranu se daly hodně srazit. Naše další zastávka je ve výrobně dek. Černá ruka ramadánu ve Fésu opravdu řádila, protože jediné, co z obchodníka vypadlo, byla skutečnost, že před koncem ramadánu vyprodal všechny deky a teď žádnou nemá, protože je konec ramadánu a každý je doma. Tak jsme alespoň viděli tradiční ukázku tkaní dek. Zajímavostí však zůstává fakt, že muži dělají deky (trvá jim den až dva jedna deka v závislosti na vzoru a velikosti), zatímco ženy tkají koberce (ženě trvá koberec od měsíce do půl roku, opět v závislosti na vzoru a velikosti). Zatímco muž pracuje celý den, žena pouze 3-4 hodiny, jelikož se musí starat o dům a rodinu. Tak jsme šli jinam. Další obchodník nás radostně pozval do svého dekařství a začal snášet a vysvětlovat to, co už jsme jednou slyšeli. Poté si každý našel svůj vzor (kdo chtěl deku) a tu si držel při sobě. Až bylo vybráno, obchodník sdělil své ceny - 300 DH za velkou deku a 250 za malou. Za nás mluvil Oroň (domluvili jsme se, že velkou chceme maximálně za 200 DH a malou za 100 DH, což byly ceny, za které Oroň toto zboží nakoupil před rokem), který obchodníkovi natvrdo sdělil naše požadavky. Po krátké přestřelce názorů, kdy obchodník slevil o trapných třicet „déček“ jsme mu všechno vrátili a šli pryč. Poprvé nás odchytil už ve dveřích a srazil cenu o dalších 50, což mu bylo prakticky k ničemu. Řeči o jeho velmi malém profitu a velké rodině jsme nebrali vážně. Podruhé nás zastavil asi 50 metrů od obchodu s tím, že jeho konečná cena je 230 za velkou a 130 za malou. S tím jsme se nemohli smířit a po poděkování jsme se nadobro rozloučili. Poslední zastávkou s Oroněm byla výrobna bubínků. Byl jsem pouze zvědavý, jaké tvary a typy bubnů ve Fésu pořídíte. Odpověď je prostá - všechny, ale musíte hledat. Tímto končí společná procházka a my se vrháme do víru velkoměsta. Kupujeme všelijaké drobnosti a nakonec se v naší nákupní tašce zaskví i poslední kabelka do sbírky. Pak přichází další oblíbená část dne - oběd! Za 50 DH dostáváme pálivou čočkovou omáčku s chlebem, zeleninový salát (velký, dobrý), hovězí kebab s hranolky a rýží, jako dezert meloun a ke všemu ještě pití dle vlastního výběru. Ještě párkrát jsme obešli medínu a nakoupili další nezbytné věci. Uťapaní po celém dni (ve Fésu jsme dnes strávili 9 hodin) míříme ještě na poslední zastávku do marockého supermarketu. Téměř poslední peníze vyměňujeme za nezbytné potraviny. Večeře ve znamení zbytků a poslední normální noc v Maroku.

Den devatenáctý - Volubilis, Chefchaouen

Vstávání v 8:00 je dnes už spíše rutinou. Po krátké snídani balíme a odjíždíme směr Volubilis. Až sem to dotáhli Římané při svých imperiálních výpadech. Volubilis bylo hlavní město provincie Mauretania Tingitana v severní Africe, své největší slávy dosahovalo ve třetím století našeho letopočtu. Dál už se Římané nedostali hlavně kvůli velkému odporu Berberů v pohoří Atlas. Z Volubilis se v tomto čase stal hlavní "zámořský" dodavatel divoké havěti (lvi, sloni, medvědi,...) pro římské koloseum. Místní fauna se tak začala přibližovat ke svému neodvratnému osudu – k vyhubení. Zajímavostí může být, že ještě v 17. století se zde mluvilo latinsky. Samostatné město se drželo až do 18. století, kdy bylo postiženo Lisabonským zemětřesením (1755) a začalo „fungovat“ jako ruiny. V roce 1997 bylo Volubilis připsáno na seznam celosvětového dědictví UNESCO.

Lehce po 11-té hodině vystupujeme z autobusu, první dojmy jsou řekněme smíšené. Pár rozbořených baráků na kopci a horko, ve kterém máme strávit další hodnu a půl. Vstupné je však příjemné - jelikož je po ramadánu, dostáváme speciální slevu - 10 déček na osobu. Loudavě procházíme ruinami a horko si žádá své oběti - Kristýnka začíná odpadat. Mezi nejkrásnější památky zde rozhodně patří četné mozaiky, které najdete skoro všude. Pokud je pokropíte vodou, ukážou vám celou svou krásu. Nám se nejvíce líbila mozaika Herkula a jeho 12-ti úkolů, tradiční lisovna oleje (velký vydlabaný kámen a v něm druhý kámen) a velká bazilika, dnes v moderním open-air stylu.

Po poledni nasedáme celí mokří do autobusu a vyjíždíme na poslední zastávku v Maroku - město Chefchaouen. Kemp se nachází asi půl kilometru nad městem a tak scházíme na návštěvu po pašerácké stezce přes místní hřbitov. Cestou jsme potkali asi 5 milých chlapíků, kteří se nás ptali, zda kouříme, a někteří se nám dokonce snažili nabízet hašiš pod krycím názvem – nabízeli nám čokoládu. Chefchaouen je krásné město a určitě by stálo za více pozornosti. První věc, která nás ohromila, byla modrá. Tedy modrá barva, kterou najdete úplně všude. Vstupy do domů připomínající bazén, modré ulice, modré stromy,... Při večerní procházce městem kupujeme velmi kvalitní kávu, utrácíme poslední „déčka“ a přes hřbitovní pašeráckou stezku míříme zpátky do kempu. Zítra nás čeká brzké ranní vstávání, takže hajdy na kutě!

Den dvacátý – Ceuta a Gibraltar

Ráno, či spíše v noci (3:15), vstáváme a balíme, co se dá. Odjíždíme z Chefchaouenu směr marocké hranice. Zde opět potkáváme množství pašeráků, kteří mají lepší "diplomatické" vízum do Španělska a tak se procházejí po hranici jako by jim to tady patřilo. Celníci autobus proklepali doslova a do písmene. Po dvou hodinách popojíždíme na španělskou hranici, kde začíná divadlo nanovo. Teď už to ale není tak hrozné. Posouváme čas a jdeme vyjednávat lístky. Cesta na evropský kontinent pak probíhala ve stejném duchu jako do Afriky. Jenom ty slibované delfíny pořád ne a ne vidět. Sbohem Afriko, masalama Maroko.

V 11:00 SEČ přijíždíme k hranicím Gibraltaru. Zde následuje rozchod na neuvěřitelných 9 hodin. Přecházíme hranice (pro místní to musí být docela zážitek pracovat v cizím státu dvě stě metrů od domova :)) a co nevidíme - letiště! Tato místní rarita je z poloviny vystavěná na moři a vede přes ni přechod pro chodce, který je osazený všemožnými cedulemi typu: "Urychlete prosím svůj přechod přes runway," nebo "Neodhazujte prosím odpadky na přistávací dráhu," doprovázená obrázkem letadla, které dostalo smyk na šlupce od banánu. Urychleně tedy prcháme přes přistávací plochu. Postupně procházíme městem, obdivujeme sochy admirála Nelsona (místního patriota) a skrz městské zahrady míříme k Europa Pointu (nejjižnější bod Gibraltaru). Tam ještě naposledy máváme Africe a definitivně se s ní loučíme. K výstupu na gibraltarskou skálu nám již nezbývá energie ani čas a tak následuje odchod zpátky do centra města. Následné courání městem už bylo pouze ve znamení posledních nákupů, odporného kafe, které se místnímu zřízenci hospodského zařízení nepovedlo a následného cíleného bloudění v kruhu s Oroněm za účelem zabíjení času. Ve 22:15 nasedáme do autobusu a hurá na noční přejezd.

Den dvacátý první - Girona a francouzský kemp

Noční cesta přes Španělsko moc účastníků zájezdu nenadchla. Kolem poledne zastavujeme v perle Katalánska - městě Girona. Dvě hodiny rozchodu v sobě dokázaly zahrnout venkovní obhlídku nedostavěné katedrály, krásných klikatých uliček Girony a návštěvu místního pohostinství, kde jsme se nakonec všichni sešli. Po návštěvě pekařství, které zejména ženskou část naší výpravy doslova nadchlo, nasedáme na další dlooouhý přejezd, který má protentokrát cíl v poslední noclehárně na naší cestě - kempu ve Francii. Na místo dorážíme kolem 21:00. Po postavení stanů a večeři je na 22:00 vyhlášena poslední karimatka párty, která se ale bohužel z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek nekonala. No... vlastně jsme se všichni sešli u zdroje všeobecného blaha - u sprch, ve kterých tekla teplá voda - a ještě dlouho do noci doráželi veškerý alkohol, který jsme tak pracně vezli přes celé Maroko. Výsledkem dnešního večera pak byla dlouhosáhlá diskuze na téma "Na jaký film se zítra večer budeme v autobuse dívat?" Zájezd se rozdělil jako poslanecká sněmovna při hlasování o opozičním návrhu na dvě skupiny - na radikální rambisty a ortodoxní Líbáš jako Bůh-isty. Diskuze probíhala ve veselé náladě hluboko do noci...

Den dvacátý druhý - Pont du Gard, cesta přes Německo

Ráno vstáváme kolem půl deváté a naposledy se naloďujeme na náš "koráb pouště". První zastávkou je starý římský akvadukt - Pont du Gard. Akvadukt je 49 metrů vysoký a v nejdelším místě 275 metrů dlouhý. Jak to tak u těchto vodohospodářských staveb bývá, sloužil pro přívod vody. V roce 1985 byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO a tak jsme ho prostě museli vidět. Za hodinu, která nám byla vyčleněna, jsme stihli procházku po mostu tam a zpět, spoustu fotek a odlov dvou kešek. Popojíždíme kousíček autobusem a navštěvujeme pravý francouzský supermarket, který pro nás nachystal spoustu překvapení. Tím pozitivním jistě bylo, že v něm člověk sehnal spoustu lahodných sýrů, takže při nastupování do autobusu s námi nastoupil i velmi silný odér, který nás opustil až v Praze. Tím méně pozitivním bylo, že k tomuto sýru jsme byli donuceni konzumovat francouzský chleba, který chutná asi tak jako česká vánočka (omylem jsme si zakoupili pečivo, které obsahovalo poměrně dost cukru). S plnými žaludky nasedáme do autobusu a začíná slíbená filmotéka. Nejdřív Líbáš jako Bůh, pak Rambo následovaný cizojazyčným filmem, kterému nebylo vůbec rozumět. Pak Oroň pro změnu pustil zaručený marocký trhák - Jak ve vesnici koupili krávu a prodali ji na trhu. Tento kvalitní film jsme však asi z důvodu naší omezenosti nepochopili a tak muselo být promítání přerušeno a nahrazeno detektivkou, jejíž název si nepamatuju (hrál tam Mel Gibson, jeho dcera zemřela na následky nemoci z ozáření a všude teklo spoustu krve). Kolem půlnoci kdesi na území Německa usínáme.

Den dvacátý třetí - Welcome to the Czech Republic!

Ráno ve 4:25 přejíždíme hranici České republiky. Hurá! Zastávka na pumpě kousek za hranicí nás ovšem vrací do tvrdé reality - jestliže v Maroku bylo místy až 56 °C, tady je místy 6 °C. Překvapeni klimatem z autobusu ani nevykukujem. V Plzni se loučíme s Luckou a Vaškem. Do Prahy dojíždíme o půl sedmé SEČ, loučíme se a těšíme na první pomarocký sraz! Masalama!

A na závěr přidáváme vlastní písničku, která zvítězila v soutěži básniček a písniček:-)

Jdou do Maroka, jdou...

Hudba: Jaromír Nohavica – Jdou, po mě jdou
Slova: Radek Beňo a Kristýna Horáčková

1.
Ahoj Afriko, tak mě tu máš,
sbalil jsem spacák a taky guláš,
pak pana Ponožku, mám toho dost,
osedlám metro až na Černý most.

2.
Marocká země je zcela jiná,
každý se po mně hned blbě dívá,
hlavně ti stánkaři nemají klid,
každý hned hledí, jak mě ošulit.

R:
Jdou po mě jdou, jdou, jdou,
do všech svých stánků mě zatahujou,
slevy jak prase a stopro Berber,
příští rok zase, no to mě čert vem…jé, jé..

3.
U vodopádů byl hned větší klid,
a voda z trubky umí osvěžit,
Makak je magor, to každej ví,
když si nedáš pozor, lohne cokoliv..

4.
Z velblouda prdel mě pěkně bolí,
a k tomu prší, to jsme dopadli,
večerní meloun a k tomu tažín,
k záchodu dostat se marně snažím.

R:
Jdou ze mě jdou, jdou, jdou,
a k tomu stehna mi přituhujou,
tak ještě jednu Smectu si dám,
v srdci mě hřeje, že v tom nejsem sám…jé, jé…

5.
Tak sbohem Maroko, měl jsem tě rád,
jen mě dost překvapil ten tvůj smrad,
za ty tři týdně, co jsem tu žil,
mi nebylo bídně, tak jsem to přežil…..