Krym (30.7. – 15.8. 2010)

cestopis Martina Čermáka ze zájezdu na Krym

Fotky k cestopisu.

Prolog:

V loňském roce jsme s přítelkyní Luckou podnikli s CK Mundo zájezd do Turecka. Tato cestovka zaměřená na aktivní poznávací dovolené pod stanem pro studenty a mladé lidi nám vyhovuje, jeli jsme s ní již po několikáté. Turecko bylo plné antických měst, která mám velmi rád, proto jsme se letos v rámci spravedlivého rozložení rozhodli s Mundem vypravit na ukrajinský poloostrov Krym, neboť na východ to táhne zase spíš Lucku.

O cestě do Turecka jsem posléze napsal cestopis, který se líbil a snad proto mi byly kladeny otázky, zda napíši letos zase. O Turecku, které bylo nabité zmíněnými starověkými městy ale i jinými úchvatnými památkami a vše šlapalo jako hodinky se mi psalo velice dobře. Jak ale začít o Ukrajině? O Krymu? Ne že by byl méně zajímavý. Ve zdejším prostředí lze vnímat hned několik rovin. Rovněž jsou to četné památky, neboť Krym má velmi bohatou a zajímavou historii. Dále pak velmi krásné, lidmi přeplněné či naopak liduprázdně klidné pláže, kvůli kterým ho vyhledávali k odpočinku již ruští carové, po nich komunističtí pohlaváři a dnes znovu bohatí Rusové či Ukrajinci. V neposlední řadě zde lze vnímat onen postsovětský duch, ze kterého pramení ještě dnes pro nás mnoho nepochopitelných absurdit, kde alespoň částečně vidíme, jaký zde (a trochu i u nás) byl život před 20ti, 30ti či 40ti lety.

Co mi tedy brání a proč se ptám, jak o Krymu psát? V optimálním vnímání uvedeného a v užívání si dovolené plnými doušky mi do značné míry zabránila jedna okolnost. Nepředstavitelná vedra permanentně dosahující a často přesahující 40 °C ve stínu. Poprvé jsme je pocítili hned v Kyjevě a opustila nás snad až v na zpáteční cestě ve Lvově, kdy už jsem byl (a nejen já) tak vysílený, že už výraznější úleva nepřicházela. To vše s nižší úrovní kempové hygieny, se kterou jsme ale počítali a která by se za normálních okolností dala lépe zvládnout. Teploty ke konci nepolevující ani v noci, při nichž jsme se čtrnáct dní pekli ve vlastní šťávě nám mnohým mimo jistě souvisejících různých kožních či průjmových problémů v průběhu cesty odčerpávaly již tolik sil, že by nám v danou chvíli snad bylo jedno, i kdyby se před námi zjevili živí Lenin se Stalinem. Sám ukrajinský prezident Janukovič zakázal v této situaci veškerý vstup do hor na krymském poloostrově, což mělo mj. vliv i na naše plány.

Za tohle všechno ale cestovka ani výborně sestavený bohatý program zájezdu ani samotný Krym jistě nemohou. Pokusím se proto oprostit od uvedeného a popsat, jaké by byly mé nezkreslené dojmy z dříve ruského, dnes ukrajinského černomořského klenotu, pokud by nebyly upozaděné hlouběji do záhybů mozku touhou po troše stínu, chladné vodě, studené sprše. Snad jen s tím, že bychom stihli navštívit více, než se nám takto povedlo.

pátek 30.7.

Je tedy poslední červencový pátek, někdy po půl druhé odpolední, dosud poprchává, je chladno a my s Luckou po cestě brněnskými šalinami, autobusem student agency a ještě šalinami olomouckými přicházíme ověšení zavazadly jako vánoční stromečky na domluvené parkoviště v Olomouci, kde nás již čeká autobus a většina účastníků. Vítáme se s průvodci Michalem, kterého známe z loňského Turecka a s šéfem celé cestovky Petrem. Bez prodlev vyrážíme, abychom byli do večera v Krakově, u nějž zakotvujeme v kempu. Je to poprvé v historii CK Mundo, kdy je zastávka v kempu již první den. Na zahajující karimatkapárty se vzájemně seznamujeme za kolování nějakého toho alkoholu.

Krakov – polská perla na Visle

sobota 31.7.

Druhý den ráno po snídani vyrážíme do centra Krakova. S Luckou ho už známe, udělali jsme si sem před rokem výlet z Oravské přehrady. Lucce se tehdy příliš nelíbil a ani teď to není o mnoho lepší, ale u ní je to spíš nějaká osobní iracionální příčina, já naopak plně chápu, proč je Krakov považován za jedno z nejkrásnějších měst Evropy.

Především je to Wawel, kam na své devítihodinové „procházce“ v deštivém ránu (co bych za něj dal o pár dní později) kráčíme nejdřív. Tento královský hrad, tyčící se na vyvýšenině nad řekou Vislou je co do impozantnosti srovnatelný s našimi Hradčany, byť ty řadím ještě výše. Na takovou dominantu může být hrdé každé město. Nejvíce zde vedle renesančního paláce s arkádovým nádvořím a sochy papeže Jana Pavla II. vyčnívá mohutná členitá katedrála. Jsou v ní pohřbeni polští králové a nejvýznamnější představitelé Polska: ve zdobných rakvích odpočívají Jagelonci, generál Sikorski, básník Miczkiewicz či skladatel Chopin, samostatnou místnost má prvoválečný hrdina maršál Pilsudski. Nejvíce davů se ale míjí u nejčerstvější hrobky. Spolu s manželkou zde leží nedávno zesnulý polský prezident Lech Kaczynski. Když vidíme v jaké společnosti je pohřben, nedivíme se s Luckou, že se vedou velké spory, zda důvod, že se s ním tragicky zřítilo letadlo u ruské Katyně je opravňující k poslednímu odpočinku právě tady. Při vší úctě, kdyby podobným způsobem zahynul náš prezident Klaus, jistě by mi to bylo velmi líto, ale nechtěl bych, aby byl pohřben ve Chrámu svatého Víta mezi Přemyslem Otakarem II. a Petrem Parléřem. A on sám jistě také ne. Na druhou stranu výrazným představitelem své země byl a leží tu i jiné postavy 20. století a tak tu prostě je. Dech se tají nejen v kryptách pod katedrálou ale i uvnitř jednotlivých lodí či při výstupu na zvonovou věž pod velikostí zvonu Zikmund.

Z Wawelu scházíme již za jasnější oblohy točitým schodištěm vytesaným ve skále na nábřeží Visly u sochy draka, symbolu celého Krakova. Pokračujeme do židovské čtvrti na druhé straně řeky, kolem synagog, až k zavřenému židovskému hřbitovu (zapomněli jsme, že je šábes).

Na zpáteční cestě si dáváme oběd a pak už míříme kolem krásných barokních kostelů zpět do centra na největší středověké náměstí Evropy – Rynek Glówny. Dominuje mu na jedné straně cihlový mariánský kostel se dvěma vysokými věžemi a na straně druhé radniční věž (samotná radnice se již nedochovala), před níž je obří socha ležící duté hlavy v níž se fotí jeden Japonec za druhým. Vystupuji na věž, ze které je (byť pouze z oken) pěkný výhled na město. V centru Rynku stojí velká renesanční budova na přibližném bazilikálním půdorysu (dvě hlavní lodě ve tvaru kříže doplněné nižšími bočními loděmi na obdélníkový půdorys). Je to arkádou a zdobnou atikou po celém obvodu roubená tzv. „Sukenice“ neboli tržnice. Uvnitř procházíme množstvím stánků s tradičním sortimentem suvenýrů podobným po celé Evropě ne-li světě. Na náměstí plném kaváren panuje čilý ruch, tři harmonikáři hrají jako o život Mozartovu Malou noční hudbu, před kostelem stojí dvě či tři živé sochy.

Od náměstí pokračujeme ještě bočními uličkami, kde pro změnu kytaristé hrají moderní Oasis. Hlavní tepnou pak přicházíme k jediné zbylé městské bráně u hradeb, poblíž ní si jdu prohlédnout mou oblíbenou sochu boha Merkura dánského sochaře Thorvaldsena, nějakou chvíli ještě posedíme v parku u barbakánu a můžeme vyrazit přes nákupní centrum k autobusu. Čeká nás noční a denní přejezd na Ukrajinu.

Ukrajinu poznáš podle silnice

neděle 1.8.

Noční přejezd - tradiční nemilá nutnost, během nějž 3 hodiny stojíme na hranicích a hledáme polohu, jak nejsnáze usnout. Rovněž celý následující den trávíme v autobuse až na nějaké ty zastávky na benzínkách. Vyznačují se obvykle jediným záchodem, často ani tím ne. Chvíle jízdy nám zpříjemňují filmy a rádio Mundo, provozované našimi průvodci. Na přání hraje nejvíce česká hudba – Mňága a Žďorp, Nohavica, ale i průvodci pouštěné ukrajinské hity. Musím uznat, že Petrovy mluvené vsuvky jsou opravdu vtipné. Mimo to nás nyní, ale i v průběhu celé dovolené informuje o všech možných zajímavostech týkající se Ukrajiny či Krymu. Petr vypráví o Ukrajině minulé (ač jedna z nejúrodnějších částí světa, v letech 1932-3 zde proběhl neuvěřitelný hladomor), i o té současné (rozhádaná politika proruského prezidenta Janukovyče, proevropského ex-prezidenta Juščenka i populistické Julie Tymošenkové, všudypřítomná korupce, chudoba – Ukrajina je třetí nejchudší stát Evropy, který ne a ne se odrazit pořádně ode dna, na druhou stranu sportovní úspěchy, osobnosti atd).

Za okny mezitím probíhají ukrajinské pláně. Jednotvárnost narušují monumentální pomníky. Nejslavnější tank 2. světové války T-34 (osvoboditel Prahy), jakási raketa, stíhačka MIG, vidím i tank T-55 (ten pro změnu Prahu obsadil v roce 1968). Že jsme na Ukrajině bychom ale poznali i se staženými roletami. Totiž podle silnic. Všichni známe a kritizujeme naši Dé jedničku, často zvanou (z brněnského pohledu) „schody do Prahy“. Ve srovnání s tím, po čem jedeme ale tady je D1 dokonale rovná plocha, pro niž i formule 1 by bylo škoda. Zdejší tankodromy si nezadají s naším polem. Konečně přijíždíme do kempu u Kyjeva. Druhého a posledního standardně vybaveného, dále budou jen kempy či drsná tábořiště „ukrajinského typu“, jak stojí psáno v průvodci.

Kyjev – kolébka Rusů i Ukrajinců

pondělí 2.8.

Raní vjezd do hlavního města Ukrajiny zahajujeme triumfálně. Přímo v centru na křižovatce šestiproudého bulváru Chresčatyk, pod sochou V. I. Lenina zastavuje náš autobus policie. Prý je zde pro velká vozidla zákaz (předchozích 10 let tu nebyl) a tak dostáváme pokutu. Korupční částka bez dokladu je řádově nižší než oficiální, policisté si musí přivydělat ke svým tristním platům. Je to pochopitelné, dělají to zde všichni, aby nějak vyžili. Průvodce Michala odváží navíc svým vozem, aby mu ukázali, kde zákaz byl. Být to za éry SSSR, myslel bych si, že jej vezou rovnou na Sibiř.

Po této epizodě již parkujeme nedaleko, pod dalším monumentem dob minulých, památníkem rusko-ukrajinského přátelství. Zvěrské sousoší dvou hrdinů pod obřím obloukem doplnili později Ukrajinci o skupinku donských kozáků. Kousek odtud je i krásný výhled na veletok Dněpr.

Je ráno a vyrážíme směrem k Náměstí nezávislosti. Hlavní a největší kyjevské náměstí (půlí ho šest jízdních pruhů zmíněného bulváru Chresčatyk) bylo mj. dějištěm Oranžové revoluce před šesti lety, kdy lid tleskal spojenectví Julie Tymošenkové a Viktory Juščenka. Kdeže ty doby jsou. Teď ráno je tu klid, jen policisté, několik památníků, mezi nimi sousoší čtyř bratrů zakladatelů Kyjeva. Pokračujeme napříč náměstím severním směrem. Po cestě procházíme nádherným pravoslavným klášterem sv. Michala. Bleděmodré stěny zdobené bílými ornamenty, veliké zlaté cibulové střechy na věžích. Před chrámem bíle svítí sousoší kněžny Olgy v němž nechybí naši známí věrozvěstové Cyril a Metoděj.

Další zastávkou je kostel sv. Ondřeje (podle nápisů však kostel sv. Sofie kyjevské), tak nevím. Tady to nejsou cibule. Díváme se na vrcholné baroko, připomínající trochu vídeňský Karlskirche. Bohatě barokní je i interiér. Pár metrů odtud se nachází klikatá ulička umělců Andrejevskij Spusk. Scházíme po ní prudce dolů kolem zdejšího národního buditele – ukrajinsky píšícího básníka Tarase Ševčenka až přicházíme k rodnému domu Michaila Bulgakova. S jeho sochou se fotím. Román Mistr a Markétka je totiž jeden z těch, které mě naprosto uchvátily od první stránky až do konce.

Odtud se vracíme a kolem stánků se suvenýry (převažují matriošky, busty Lenina, odznaky či trička s nápisy CCCP a s Gagarinem) přicházíme na Sofijské náměstí v jehož rohu, za jezdeckou sochou národního hrdiny Bohdana Chmelnického, ční areál pravoslavného chrámu Sv. Sofie (tentokrát o názvu není sporu). Nechal jej postavit v 11. století Jaroslav Moudrý. Procházíme areálem, bělovlasý bard drnká na jakousi loutnu. Už v podchodu u parkoviště hrál na housle jiný umělec a mám pocit, že zdejší pouliční hudebníci jsou o třídu výše než všude jinde po světě. Inu Rusové, pardon Ukrajinci. Vystupujeme na vysokou zvonici odkud je krásný výhled zejména po celém náměstí až ke klášteru sv. Michala a samozřejmě na bílý Sofiin chrám zdobený sytě zelenými střechami a zlatými cibulkami.

Další naše kroky pokračují kolem tzv. Zlaté brány, nedaleko níž si dáváme oběd. V restauraci/jídelně typu vyber si očima, co se ti líbí, ochutnáváme poprvé polévku boršč, vynikající rizoto plov, nějaký salát a sladké palačinky. Naprosto spokojeni pokračujeme kolem opery ke chrámu sv. Vladimíra. Je výrazně přezdobenější než sv. Sofie, je totiž mladší, z 19. století. Žlutobílé romantizující fasády kontrastují s temně modrými cibulovými kupolemi. Uvnitř je cítit kadidlo, všude zlaté ikony, narozdíl od našich katolických kostelů zde nejsou lavice na sezení. To platí ostatně pro všechny pravoslavné kostely. Kolem Leninovy sochy, kde jsme ráno platili pokutu, pokračujeme zpět po Chresčatyku a odpočíváme v McDonaldu na kávě. Mají tu neuvěřitelně otrlé holuby, kteří vlétávají dovnitř a chodí skrz restauraci.

Zbývá něco přes tři hodiny času, vyrážíme tedy metrem dvě zastávky k Dněpru a odtud na tzv. Kyjevsko-pečorskou lavru. A hned vidíme, že zbylý čas nám nebude stačit. Je to totiž neuvěřitelný komplex nádherných pravoslavných kostelů a klášterů, kterých je tu snad několik desítek. Vznikala postupně od 11. století od přijetí křesťanství a spolu s chrámem Sv. Sofie je právem součástí UNESCO. Hemží se to tu turisty i pravoslavnými popy s dlouhými vousy. Procházíme vše téměř v poklusu. Chtěli bychom vidět ještě kolosální válečný památník Rodina Mať, nějak k němu však nemůžeme najít cestu, a tak si ho fotím pouze z dálky z jednoho kopečku Pečorské Lavry. Víc jsme za devět hodin nestihli.

Jevpatorija – první seznámení s bohatou historií Krymu

úterý 3.8.

Uchození usedáme do autobusu a připravujeme se na noční přejezd, ráno totiž přijedeme konečně na Krymský poloostrov. Hned naše první zastávka – západokrymské letovisko Jevpatorija je ukázkovým příkladem bohaté historie Krymu. S dávnější historií jednotlivých míst nás v průběhu jízdy seznamuje především Michal.

Jevpatoriji podobně jako další města založili už staří Řekové v 6.-5. století př. n. l. po té, co jim byly domovské „polis“ v Řecku příliš těsné a tak se plavili po moři na všechny strany, aby zde zakládali kolonie. Na Krymu obývaném kočovnými kmeny Kymeriů a Skythů pak založili mnoho osad či měst sdružených pod názvem Tauris, ve východní části Krymu na Kerčském poloostrově, kam už se nedostaneme, vzniklo pro změnu Bosporské království. Tato řecká města se pak stala významnými obchodními partnery Athén, dováželo se odtud převážně obilí. Řecký charakter Krymu do značné míry přetrval i za dob římské říše a jejího následovníka říše byzantské, byť se zde vystřídalo mnoho barbarských kmenů: Gótové (podle nichž se nazývá jediný stavební sloh neodvozený z antiky – gotika), Sarmatští Alanové (ti jsou známí spíše z křížovek), v 8. století přišli turkičtí Chazarové, od nichž se odvíjí i dějiny malé skupiny Karaimských Židů (od pravých Židů se odlišují neuznáváním ústních tradic talmudu a Mišny), která zde žije dodnes.

Největší pohroma přišla s vpádem Tatarských hord v polovině 13. století, kdy padlo poslední ryze řecké město Chersones (však jak známo, řádili Tataři až u nás na Moravě). Spolu s Tatary přichází také islám a nové označení místo dosavadní Tauridy – Krym (z tatarského Qirim – město).

V tomto bodě tedy přijíždíme do Jevpatorie, kde nás čekají mimo kilometrů pláží právě pozůstatky všech uvedených kultur. Prohlídku zahajujeme v největší mešitě na Krymu Džuma-Džami. Je to mešita tradičního tureckého střihu čtvercového půdorysu s centrální nízkou kopulí se dvěma minarety. Aby také ne, když jejím architektem je sám „turecký Michalangelo“ Sinan, dvorní architekt sultána Suleimana Nádherného. V hodinové prohlídce se však o ní mnoho nedozvídáme, za to od tatarského muslima vše o zdejším islámu. Děvčata se musí zabalit od hlavy až k patě do plášťů (protože je prý nestvořil Alláh), průvodce nám připomíná mj. 5 pilířů muslimské víry a také se dušuje, že muslimové neschvalují terorismus (říkám si jen, ještě kdyby se tak proti němu hlasitěji postavili, aby to nezbývalo na Ameriku a na Izrael).

Po nákupu vody pokračujeme do kenas - modlitebny a svatých budov zdejších Karaimů (viz výše). Nádvoří lemované historizujícími sloupy (kenasy jsou z 19. století) svítí bílým vápencem. Zdobí ho hebrejsky popsané náhrobky, příjemné prostření dotváří hrozny vína zavěšené na mřížích, které tvoří jakýsi strop skrz nějž je vidět na nebe. Vnitřní prostory tvoří chodby s barevnými vitrážemi ve sklech a synagogy, závěr prohlídky obstarává muzeum s různým inventářem – šaty, tóra, každodenní předměty. Z ruštiny bravurně (ostatně jako na celém zájezdu) překládá rusista a rusofil Michal.

Víc nám s Luckou nepředstavitelné vedro nedovolí a tak jdeme zcela vyždímaní strávit zbylé dvě hodiny na mořskou pláž, i když mě mrzí, že neuvidíme klášter dervišů a především archeologické naleziště původní řecké osady. Od Michala se pak dozvídám, že tam toho k vidění však mnoho nebylo.

Čatyr Dag - daleké výhledy a hluboké jeskyně

středa 4.8.

Následující noc trávíme na tábořišti poblíž potoka, kde probíhá i naše očista či mytí nádobí. Přímo odtud vyrážíme ráno na naši první celodenní túru – do pohoří Čatyr Dag. Není nikterak vysoké (do 1 500 m. n. m), přesto překonáváme převýšení více než 500 m. A to ihned z počátku po krátkém rovném prologu na lesní pěšině. Skalnatou, slunci otevřenou cestou stoupáme (no já se spíš plazím) na náhorní plošinu, ze které už to bude pohodovější. Přestože jsme ve výšce pouze nějakých 1000 m. n. m, nejsou tu žádné stromy, jen tráva, což umožňuje krásné výhledy do okolí. Podobně snad vypadají zakarpatské Poloniny, byť ty jsou prý ještě hezčí. Vybavuje se mi naše malá Pálava, které se to tu podobá i květenou, jen tu nejsou ty davy turistů.

Dál, pokračujeme již spíše po hřebenu, držíme si před větrem čepice a kocháme se krásnými výhledy. Po čase dorážíme k první z jeskyní, kterých je zde mnoho. Dovnitř nesestupujeme, dělám jen krátké občerstvovací pauzy. Čekáme na tu největší a nejhezčí. Jmenuje se Mramornaja, čili mramorová. Přicházíme k ní brzy odpoledne a ihned domlouváme prohlídku, kterou, protože je nás mnoho, absolvujeme rozdělení na dvě skupiny. Nejsem notorický vyhledavač jeskyní, stačí mi jedna za rok, neboť mi připadají všechny ty stalgmity a stalgtity stejné - asi jako antické sloupy ostatním lidem, ale takhle jeskyně za to opravdu stojí. Její rozměry jsou ohromující a nejrůznějších zajímavých, krásně osvětlených tvarů je zde opravdu hodně. Opice, sloni, i voják s kalašnikovem. Mimoto je tu krásných 9 °C, takže dojde i na bundy. Jeskyně byla objevena poměrně nedávno při hloubení studny. Průvodkyně vypráví, kdy a jak všechny ty útvary vznikly a mě s úsměvem a nadsázkou napadá, že být objevena v 50tých letech nejspíš by všechny ty tvary objevil či vytvořil soudruh Stalin. Po prohlídce pokračujeme ještě nějaké dvě hodiny či víc zvlněnou krajinou, cesta však míří už převážně dolů. Nejvtipnější chvíle nastává, když při stoupání v jednom z kopců míjíme odpočívající skupinu asi deseti Čechů a halekáme na sebe repliky z Cimrmanů. Na konci túry nás čeká autobus, který nás zcela propocené odváží na nezbytný nákup do hlavního krymského města, jinak nezajímavého Simferopolu a následně na tábořiště.

To stojí opravdu za to :-). Jednak se nachází v těsné blízkosti blázince – blázni nás vítají radostnými výskoky a celou následující dobu nás zpoza plotu pozorují a jednak je zde pěkné jezero. Tedy na první pohled. Když k němu v plavkách, slunečních brýlích a s hygienickým náčiním přicházíme, shledáváme je hluboké asi po kolena, po kotníky se brodíme bahnem a velkou část prorůstají jakési chaluhy. Přesto se některá děvčata odhodlávají umýt si zde dokonce i hlavu. A nikomu vůbec nevadí, že sotva sto metrů vedle nás se „koupe“ stádo krav. Na tohle místo a na tuhle hygienu budeme vzpomínat se smíchem ještě dlouho. Dle průvodců to tu prý ještě loni bylo o metr hlubší a čistší, ale na Ukrajině není nic natrvalo. Do noci pak probíhá veselá karimatkapárty, kterou jako vždy oživují holky hrou na kytaru.

Z chánova paláce do hor

čtvrtek 5.8.

Ráno opět balíme stany, sedáme do autobusu a vyrážíme směr Bachčisaraj. Ano, je to ta, o které psal básník Puškin. Bachčisarajský palác se nachází dle hlídače 150 (ukrajinských) metrů od parkoviště, ve skutečnosti jde asi o třičtvrtě kilometru. Do paláce přicházíme po osmé hodině, prohlídka začíná ale až v devět a tak se zatím rozhlížíme po rozlehlém nádvoří. Je tvořené shlukem jednotlivých staveb v orientálním stylu, podobajících se nejvíce tureckým, najdeme tu ale i italské či perské prvky. Všechno je lehké, vzdušné, zdobené ornamenty, samé květiny, kašna, štíhlé minarety mešity, novým prvkem jsou tu pouze stánky se suvenýry. Za střechami se tyčí skalnaté masivy hor. Palác si tu nechali zbudovat krymští chánové po rozpadu tatarské Zlaté hordy v 15. století. Posléze zde získali nadvládu Turci, kteří však ponechali značnou volnost zdejším voleným chánům a spokojili se s odváděním poplatků. Chánové tu tak mohli spokojeně vládnout, skládat básně a meditovat až do roku 1783, kdy Krym zabrala pro Rusko carevna Kateřina Veliká. Uvnitř paláce nás posléze zaujme zasedací místnost díván či spousta malých fontánek. Jedna, snad nejmenší z nich, je právě ta, která svým dojemným příběhem, který se k ní váže, inspirovala Puškina ke slavné poémě Bachčisarajská fontána. Však tu má básník v paláci i ve městě několik soch. To už se s námi ale příjemná paní průvodkyně loučí a my společně vyrážíme na další túru.

Z počátku kráčíme podél prašné silnice, ohrazené z jedné strany skalnatou náhorní plošinou, později se však odkloníme na cestu vedoucí k Uspenskému klášteru – monastýru, jehož byzantské počátky sahají až do 8. století. Je vytesaný vysoko ve skále, venku projdeme po strmých schodech pouze malou kapličkou.

V prameni doplňujeme vodu a pokračujeme údolím dál, až vystoupáme na vrchol náhorní plošiny do skalního města Čufut-Kale. Je jiné, než jaké jsme viděli loni v Turecku, kde byl velmi měkký kámen, vhodný pro hloubení místností. Zde nás překvapuje tvrdost skály, však také místnosti připomínají někdy spíš prosté jeskyně. Své útočiště zde nacházely kmeny Alanů, později zde vytvořili své město nám známí Karaimští Židé. Dnes tu jsou už jen davy turistů. Ti ruští (kterých je nejvíc) jsou obzvláště neomalení – My jsme přišli, tak vy nám uhněte a buďte zticha, teď tu my máme výklad. S touto ruskou roztahovačností se posléze setkáváme i na dalších místech. Ještě poslední výhled na protější náhorní plošinu jakoby naráz vyrostlou z údolí a stejně naráz nahoře useknutou a můžeme vyrazit na tříhodinovou cestu k autobusu.

Tady se příroda neliší moc od té naší a pozornost tak nejvíce vzbudí poustevna uspenského klášteru, kterou procházíme. Budiž pochválen den, kdy byla vyrobena pneumatika a ropný barel. Těch je tu (asi na vodu) plná zahrada, z pneumatik je vyrobeno všechno ostatní, jen ten vousatý mnich je z masa a kostí. Po pneumatikovém snad třičtvrtě kilometru dlouhém schodišti scházíme zpět do údolí. Na tři následující noci pak odjíždíme na tábořiště k dalšímu jezeru, tentokrát velmi pěknému.

Kamenný ementál skalních měst

pátek 6.8.

Jezero je obklopené náhorními plošinami, na louce, kde rozkládáme stany, se pasou koně. Ráno odtud většina z nás vyráží vzhůru k dalšímu skalnímu městu. Nese název Mangup-Kale a cesta k němu není dlouhá, za to však poměrně strmá. Naštěstí vede lesem. Když se nahoru konečně vyškrábeme, čekají nás ze zatravněné plošiny oživené jen sem tam nějakým keřem daleké výhledy na celé krymské pohoří i na strmé skalní stěny v okolí, nějaké ty jeskyně vyhloubené v zemi a zbytky staveb pocházející z 6. až 17. století. První pevnost zde postavil už císař Justinián. Nejvíce dnes zbývá z citadely, která připomíná naše hradní zříceniny.

Přes poledne se koupeme v jezeře, obědváme, prostě užíváme zdejší pohody. Teprve ve tři hodiny vyrážíme společně, aby se to nepletlo, k poslednímu skalnímu městu Eski-Kermen. Není prý tolik známé, ale lákadel je tu hned několik. Prvním jsou malá čínská prasátka, která se zde chovají. To je jednoznačně největší potěšení pro Lucku, která má ráda zvířata, ale pokud možno malá, aby ji nepokousala nebo rovnou nesežrala. Tihle vyšlechtění drobní čuníci to splňují bez výjimky. K návštěvě skalního města musíme opět vystoupat strmou cestou mezi skalami, aby se před námi otevřely krásné skalní scenérie. Pěšina pak pokračuje mezi jeskyněmi po náhorní plošině, v jednom místě je skála, po které jdeme, provrtána množstvím kruhových otvorů vedoucích do prostor pod námi, takže vypadá jako pravý ementál. Na konci, když začínáme opět sestupovat dolů, je do velikého kamene vyhlouben starý byzantský kostelík, do nějž nás zve místní pop. Stěnu kostelíka zdobí vzácná freska se třemi svatým jezdci z 11. století.

Lodě z ocele a sloupy z mramoru

sobota 7.8.

Sobota je ve znamení Sevastopolu. Dříve tu stával řecký Chersones (k tomu pojedeme odpoledne), a protože se z něj zachovalo poměrně hodně, založila právě na tomto místě Kateřina Veliká, poté co Krym v roce 1783 dobyla, přístav, jemuž dala i řecké jméno – Sevastos polis neboli vznešené město. Také stavby zde odráží vzpomínky na antiku. Mnohé jsou novoklasicistní, tvaru řeckých chrámů, s bílými dórskými sloupy a vlysy evokujícími antickou éru. Nejprve se však hrneme na lodičku. Ta nás povozí po zdejším přístavu, který má krátkou leč bohatou historii a pamatuje mnoho válek. Především válku krymskou z poloviny 19. století, jednu z prvních moderních válek historie. V ní se Rusové střetli s Tureckem, na jehož stranu se postupně přidala polovina evropských mocností. Admirál Nachimov zde nechal dobrovolně potopit ruské lodě, aby zabránil vjezdu britsko-francouzského loďstva do přístavu. Dnes tu kotví ruská černomořská flotila, která má přístav pronajatý od ukrajinské vlády. Věže bitevních lodí, ponorek, ale i doprovodných plavidel budí značný respekt. I proto byla Sevastopol až do 90. let minulého století pro vnější svět zapovězeným městem a i místní lidé směli do města a ven pouze s propustkou. Vše podstatné do megafonu, aby překřičel loď a vlny, tlumočí opět Michal.

Po projížďce se vydáváme na cestu městem. Převládají tu vojenské památníky. Řecká triéra jako vzpomínka na Krymskou válku, stejně tak socha admirála Nachimova na jeho náměstí. Obří památník 2. světové války připomíná, že Sevastopol získal od Stalina spolu s asi 10ti dalšími přízvisko „město hrdina“. Dělům patrně nejlepšího německého maršála Mansteina odolával až do července 1942, tedy téměř o rok déle než celá Ukrajina. Dál naše kroky směřují po Leninově třídě ke kostelu sv. Vladimíra. Mířím k němu neomylně podle mapy a ve chvíli, kdy ho již čekám za rohem na monumentálním schodišti, zastupuje nám cestu k němu ještě jedna „překážka“. Další kolosální sousoší s V. I. Leninem v centru. Až za ním se krčí jediná místní sakrální stavba. Na zpáteční cestě navštívíme zdejší námořní muzeum, potkáváme tu, stejně jako po celém městě skupinky námořníků, vše z výšky svého podstavce majestátně pozoruje zakladatelka města Kateřina II. Pak už se uchylujeme na nábřeží pouze do stínu restaurace na dobrý oběd a před odjezdem ještě nakupujeme nějaké ty suvenýry.

Odpoledne přijíždíme na kraj Sevastopolu, kde nás čeká již zmíněný Chersones, jediné ze starých řeckých měst na naší trase, kde archeologický areál za něco stojí. Však se mu dříve nadneseně přezdívalo sovětské Pompeje. Mé srdce plesá. Ostatní proběhnou nejnutnější a jdou se ve vedru koupat na pláž, která je součástí areálu, já poctivě procházím každý kámen. Pravda těch několik sloupů, které tu jsou, pochází většinou až z byzantských bazilik, ale pár zbytků domů, bran či věží se přece jen datuje do prvních století našeho letopočtu. Malé divadlo pamatuje už třiadvacet století. V centru mezi třemi hlavními částmi vykopávek stojí kompletně zrenovovaný kostel sv. Vladimíra z 9. století, neboť právě zde kníže Vladimír přijal křesťanskou víru a odvezl ji domů na Kyjevskou Rus. Po renovaci zde novotou zářící stavba působí až jaksi nepatřičně, víc by mi sem ladily původní oprýskané kvádry, které znám ze starších fotografií. I tak je pro mne ale Chersones možná nejsilnějším zážitkem Krymu, byť je to vůči ostatním místům z objektivního hlediska jistě nespravedlivé.

Od ponorek k nejkrásnějšímu paláci

neděle 8.8.

V neděli ráno balíme stany a opouštíme naše jezerní tábořiště. Přesouváme se do Balaklavy. Nad ní se tyčí janovská pevnost Čembalo (ano i Janované zde měli ve středověku své obchodní zájmy a tudíž základny. Většina z nás ale dává přednost lodnímu výletu kolem přístavu s výstupem u bývalých doků sovětských jaderných ponorek. Jestliže včera jsme viděli, čím Sověti resp. Rusové operovali a ještě dnes operují na mořské hladině, dnes se nám odkrývá tajemství toho, čím disponovali pod vodou. Rozsáhlé haly, hangáry protkané železničními kolejemi i podzemní doky kryté 160 m skály jsou odolné i proti jadernému výbuchu. Mimoto vidíme spoustu inventáře, modelových situací, maket lodí i ponorek, včetně např. těch, které vezly jaderné zbraně na Kubu v 60. letech v době karibské krize. Prý aby zkontrolovaly, zda tam Američané něco nechystají :-)

V poledne otáčíme tématicky o 180° a zastavujeme na krátkou prohlídku malebného kostelíku Foros. Na vysoké skále, se všemi svými cibulovými věžemi je to velmi fotogenická záležitost. Navíc zde probíhají pro nás zajímavé pravoslavné křtiny. Nasedáme do autobusu a pokračujeme klikatou silnicí nad mořem. Někde pod námi má mj. svou „daču“ Michail Gorbačov. Trávil zde svou dovolenou i v době vojenského puče v roce 1991.

Dnešní konečná nese jméno Alupka. Původně řecká osada, dnes přímořské turistické letovisko, kde budeme nocovat na lehátkách na pláži. Ještě před tím ale stihneme prohlídku novogotického zámku či paláce, který si zde s výhledem na moře i hory nechal postavit jeden z četných milenců Kateřiny II., guvernér Krymu hrabě Voroncov. Uvnitř se dozvídáme, že gobelín je nejvzácnější a nikdo neví, jak ho vyráběli, křeslo je nejdražší, obraz nejkrásnější, tuhle sochu nikdo nedokáže napodobit, je to tu prostě jedno velké nej. Jako ostatně v celém Rusku :-) Pro mě, častého návštěvníka hradů a zámků, je to sice pěkný, avšak klasický novogotický zámek asi jako naše Hluboká, Lednice, Sychrov či Hrádek u Nechanic a další.

Na pláži si posléze dáváme společnou večeři, podává se přirozeně ukrajinská kuchyně. Ukrajinci připravují hodně mletého masa, v nejrůznějším těstě to jsou pirožky, samsa nebo čeburieki, v těstě však může být i kapusta nebo bramborová kaše. Šašlik jsou naopak různé kousky masa na jehle nebo jen tak na talíři, pelmeně připomínají tortelini, jen je v nich opět mleté maso. Mletý je zde kupodivu i kebab, naopak v hamburgeru dostávám o den později tenkou kotletu. Velice nám s Luckou chutná zdejší rizoto plov a zeleninové saláty, samozřejmě nesmí chybět polévka boršč. Za čtrnáct dní ochutnáme snad všechno.

Sály, kde se psaly dějiny a promenády, kde se psaly romány

pondělí 9.8.

Příští ráno nás čeká nejfotografovanější památka Krymu, tzv. Vlaštovčí hnízdo, známé z obálek všech průvodců či map. Je to drobný romantický zámeček s věžičkou a bohatým cimbuřím, takový miniaturní německý Neuschwanstein, který tu nechal vystavět v roce 1913 jeden německý ropný magnát pro svou milenku. Sověti zde zřídili restauraci, která je tu vedle mnoha stánků dodnes. Letohrádek se tyčí na strmé skále přímo nad mořskou hladinou ještě výrazněji než kostelík Foros a snad proto je tak vyhledávaným místem zdejších fotografů.

Po krátké zastávce pokračujeme stále podél pobřeží do paláce Livadia. Ten je rovněž novějšího data, v novorenesančním duchu si ho nechal v roce 1911 postavit poslední car Mikuláš II. jako své letní sídlo. Přizvaní italští architekti mu vtiskli velmi pěkně zdobené, sněhově bílé fasády, barvy dotváří pouze bohatá zahrada. Nejdůležitější okamžiky se tu odehrály v únoru 1945, kdy zde proběhla známá jaltská konference, na které Stalin, Churchill a Rooswelt dohodli budoucí podobu Evropy (Ztráta území Německa, posun celého Polska na západ, naše Zakarpatí a pobaltské země Sovětům atd.) Této schůzce je věnována polovina prohlídkové trasy, druhá pak patří carské rodině Mikuláše II.

Odpoledne trávíme v samotné Jaltě. Toto letovisko znají snad všichni Rusové. Pořád o nich píši, přitom jsme na Ukrajině. Zde na Krymu však žije Rusů více než polovina a turistů je zde ruských snad 95 %. Navíc Krym dříve Rusku patříval a Ukrajině jej daroval až v 60. letech Nikita Chruščov. Tak proto. V Jaltě nejdřív s Luckou vyjedeme lanovkou (i přes děs v očích a křik že do té ruské krabičky nevleze) na místní vrch, odkud je na město pěkný výhled. Poté od kolosálního sovětského památníku pomalu scházíme dolů a prohlížíme si nádherný chrám Alexandra Něvského. Jeho cibule, byť jich není tolik a nejsou z největších, září zlatem snad nejvíc ze všech mně se z chrámů líbí možná nejvíc. Zbytek odpoledne pak trávíme na krásné čisté promenádě u moře, kde se pod palmami prochází mnoho lidí. Tak pěkné nábřeží snad nemají ani na francouzské riviéře. Zpoza stromů vše sleduje socha dámy s psíčkem a jejím kavalírem, které na tuto promenádu umístil ve svém románu Anton Pavlovič Čechov.

Na večer přijíždíme do nejpodivnějšího „kempu“ u vesničky Ajandere. Pro množství stanů máme vyhrazen spíše než rovnou plochu svah v lese, kam se nám ani stany nevlezou, takže spíme pod širákem (Petr se nám za toto místo omlouvá), na druhou stranu je zde dobrá sprcha, dřezy na nádobí a Ukrajinky si tu dokonce žehlí! vlasy.

Moře místo hor

úterý 10.8.

Dnes jsme měli jít podle původních plánů do pohoří Demerdži na nejtěžší túru. Vedra již však dostoupila takových výší a trvají tak dlouho, že veškerých vstup do hor zakázal sám prezident Janukovyč. Cesty prý hlídají vojáci a zákaz netřeba brát na lehkou váhu. Nedivíme se. Jednak hrozí požáry a jednak by mohl někdo zkolabovat.

Místo v horách se tedy posunujeme po pobřeží, kde zastavujeme v letovisku Solničnogorskoje. Do jedné hodiny se koupeme na zalidněné pláži, od prodejců kupujeme chutné uzené ryby, obědváme v plážových restauracích a nakupujeme v krámcích, kterých je tu rozeseto velké množství. Všude, stejně jako po celé Ukrajině nás podle řeči odhadují na Poláky.

Poté pokračujeme rovnou do města Sudak do našeho dalšího kempu u moře. Řidiči mají po cestě nějaký problém se startováním, a tak dopřáváme Ukrajincům vtipný pohled, když u jedné benzinové pumpy roztlačujeme náš autobus. V Sudaku máme pláž téměř sami pro sebe. Moře je stejně jako po celém pobřeží poměrně čisté, osvěžující, i když spíše teplé než studené a možná se mi zdá opravdu o trochu černější než moře, která jsem dosud poznal. Večer trávíme v restauraci, kde Petr domlouvá, že dva dny můžeme pouštět hudbu z našeho notebooku a tak se zdejší ukrajinská diskotéka mění na dvě noci na českou rockotéku.

Pevnost a po ní ničevo nět

středa 11.8.

V noci překonáváme o šest lidí rekord loňského zájezdu do Černé Hory, když nás spí mimo stany pod širákem plných třicetšest. Ráno tak můžeme ve vítězném duchu vyrazit do města Sudak, kde nás mimo nezbytného nákupu čeká janovská pevnost ze 14. století. Dosud jsem nebyl na Spišském hradě, o kterém vím, že je největším ve střední Evropě (5x větší než naše Rábí) ale říkám si, jaké by asi bylo srovnání s touto pevností. Pravda, uvnitř se toho tolik nezachovalo, stoupáme pouze ke zbytkům nahoře na skále, odkud je krásný výhled na mořskou pláž, tu a tam nějaké kusy zdí, či osamělá věž. Spodní obvodové hrady však ukazují celou rozlohu pevnosti a se svou délkou přes dva kilometry je lze sotva přehlédnout. V pravidelných úsecích je stráží mohutné čtvercové bašty, jejichž koruny zdobí zubaté cimbuří.

Cestou opět zastavujeme u pumpy, kde jsme včera tlačili autobus, jeden z našich členů, blonďatý, rusky hovořící český bohatýr Ivan zde včera pravděpodobně ztratil peněženku. Světe div se, obsluha ji našla a vše do poslední kopjejky je na svém místě. Za to u nás Ukrajinci získávají velké plusové body.

Odpoledne trávíme opět koupáním v přímořském kempu u Sudaku. S Luckou si chceme objednat v místní jídelně něco k snědku a poznáváme, jak to chodilo asi ve zřízení socialistickém. Na ukrajinskou omluvu nutno uvést, že u okénka stojíme až někdy kolem třetí hodiny a v jednu se zde lidé naobědvali. Každopádně z bohatého jídelního lístku vybíráme: „Golubci“ – „Nět“, zní jasná odpověď. „Pelměně“ – „Nět“, posunkem nás slečna posílá k vedlejšímu okénku, kde je prý kuchyň a objednávka. Tak znova: „Golubci?“ – „Nět“, „Pelměně?“ – „Nět“, tak tedy „Menu?“ – „Nět. Ničevo nět“ monotónním hlasem nám odpovídá paní, opřená ve výdejním okénku. Připadám si jako idiot, tohle bude asi také Ukrajina.

Za zmínku stojí rozhodně i místní kempové záchody. Na ty turecké jsme dávno zvyklí. Ale zdejší dřevěná bouda, v níž jsou pouze čtyři díry v decentně zaneřáděné podlaze oddělené po boku jen asi metr „vysokými“ přepážkami a zepředu nic, to je zkouška opravdového charakteru. Tady jde veškerá sebeúcta stranou a nastupuje pouhá nutná potřeba. Vzpomínám na táborové latríny dětských let. Aspoň že muži a ženy mají každý svou vlastní boudu.

Obrazy delfínů a obrazy moře

čtvrtek 12.8.

Poslední den na Krymu měl být mimo lázeňské Feodosie opět ve znamení túry, tentokrát do sopečného pohoří Kara-Dag. Protože zákaz vstupu do hor kvůli vedrům trvá, průvodci nám operativně připravují alternativy. Kara-Dag jsou zajímavé skály vyrůstající z moře a lze si je tedy prohlédnout i z loděk, na nichž se zde pořádají výlety z městečka Koktebel. Přijíždíme sem s dvouhodinovým předstihem a než ho promrhat, Petr s Michalem vymýšlí další program. Co nevidět začíná show ve zdejším delfináriu. Těch je po celém Krymu spousta, viděli jsme je již v Sevastopoli i jinde. K Rusku tradičně patří cirkusová drezůra a i delfíni tu mají tedy tradici. Za SSSR je cvičili dokonce k vojenským účelům. Delfinárium, které navštěvujeme, není příliš velké, přesto při výskocích a nejrůznějších dovednostech delfínů, kteří vozí po hladině jednu z cvičitelek, plné ochozy včetně nás bouřlivě tleskají. V průběhu se draží i „obrazy“, namalované jedním z delfínů různobarevnými štětci, které mu do zubů podává cvičitelka. Druhou polovinu obstarávají neméně zábavní lachtani jeden velký, který zdatně tančí ukrajinský národní tanec, druhý malý, který se neustále uklání a tleská, oba obstojně počítají a hrají volejbal.

Po vtipném programu nás čekají avizované lodičky s výhledem na bizardní útvary Kara-Dagu. Je nás mnoho a dělíme se proto do dvou lodiček. Trochu vázne překlad, kapitán není příliš ochotný a vede nepřetržitý výklad pro pět ruských turistů na palubě, bez ohledu na to, že veze i dvacet Čechů. Sopečné skály si každopádně prohlížíme, často jsou tvořeny viditelnými pruty ve tvaru včelích pláství. Stejné jsme viděli s Luckou před měsícem na Panské skále v severních Čechách, kde se točila Pyšná princezna. Panská skála byla rovněž sopečného původu, tak to bude nejspíš pravda. Nejzajímavější ze zdejších útvarů je z moře vystupující „zlatá brána“ kterou proplouváme za cinkotu mincí, jež vhazujeme s nějakým tím přáním na její skálu.

Odpoledne patří naší poslední krymské zastávce – malebnému letovisku Feodosija. Údaje v průvodci trochu děsí (byl zde ve středověku obrovský trh s otroky a právě odtud se rozšířil roku 1346 do celé Evropy dýmějový mor, který si vyžádal životy třetiny evropské populace). Dnes je to ale krásné poklidné město s dlouhými plážemi a pěknou promenádou. Zajímavostí je zde železniční nádraží ležící přímo u moře. I zde, jako ve všech ukrajinských městech, lze narazit na malé žluté cisterny, kde se prodává zdejší tradiční nápoj „kvas“. Míjíme sochy Puškina a nezbytného Lenina, město však nejvíce proslavil v 19. století malíř Ajvazovský, který se zaměřoval výhradně na obrazy moře. Prohlížíme si jeho obrazy v galerii a opravdu, s tímto těžko zachytitelným živlem se uměl vypořádat báječně. Všude je sice nějaká ta loď, skály či jiný motiv, moře však najdeme na každém obraze. Obrovské plátno Napoleona na ostrově svaté Heleny znázorňuje malinkou Napoleonovu postavičku na skále v pravém horním rohu, jak hledí do rozbouřených vln oceánu. Velmi atmosférické a velmi ruské.

Poslední hodinku věnujeme nákupu na zítřejší přejezd. Ukrajinské obchody, to je kapitola sama pro sebe. Pominu-li, že někde dosud používají místo pokladen dřevěná počitadla, mají zdejší prodejny především svérázný systém. Nejvíc ho pocítíme právě zde ve Feodosii. Veliký obchod, který by uživil slušnou samoobsluhu o třech pokladnách a jednom pultu se salámy a sýry, zde funguje jako jedna obrovská pultovka rozdělená na cca šest až osm sektorů, z nichž u každého stojí dvě prodavačky. V jednom mají chléb, ve druhém buchty, ve třetím vodu, ve čtvrtém maso, v pátém víno (tento sektor „nerabotajeť“, přestože zboží zde je) a tak dál. Abychom nakoupili pět základních věcí musíme vystát postupně pět různých front, přičemž často ani nedostaneme to, co chceme, protože prodavačka prostě nechápe a ukázat zpětně přes frontu lidí už nelze. Tak nízkou efektivitu jsem už dlouho nikde neviděl. Na druhou stranu je to zajímavý zážitek.

I cesta může být cíl

pátek 13.8.

Noc trávíme v posledním kempu u moře. Následující dopoledne se naposledy vykoupeme v moři, abychom v jedenáct mohli vyrazit přes celý Krym a Ukrajinu zpátky na západ. Cestu výrazně zpříjemňuje rádio Mundo, filmy, různé soutěže a další zajímavosti o Ukrajině. Druhý den ráno bychom měli být i navzdory ukrajinským silnicím ve Lvově. Přesto cesta trvá bezmála dvacettři hodin, prý výrazně déle než v loňském roce.

Městem Lva a hurá domů

sobota 14.8. a neděle 15.8.

Třičtvrtěmilionová metropole Haliče a dříve i Polska má zcela odlišný charakter, než jsme viděli dosud, nicméně je to krásné město vedené na seznamu UNESCO. Ukrajinci zde převládali pouze v době založení ve 14. století, postupem času nabyli navrchu Němci, Poláci a Židé. Toto rozložení si Lvov uchoval až do konce druhé světové války, kdy se polské hranice na základě jaltské konference posunuly o 500 km západně a veškeré polské obyvatelstvo se přesunulo s nimi. Židy zdecimovali již za války Němci, ty zase spolu s postupem fronty vyhnali sověti. Domy a kostely však nikdo nepřesunul a tak tu převažují ty polsko-německé římsko katolické.

Ráno ale nejprve vystoupáme na zámecký vrch, odkud si je prohlížíme jako na dlani z malé rozhledny. Další naše kroky pak směřují mimo centrum do skanzenu lidových staveb, a protože odbočujeme omylem o ulici dříve, na místo samé nás veze ochotný Ukrajinec svým autem. Domky jsou tu výrazně chudší než naše i než např. slovenské oravské, střechy domů jsou převážně doškové. Nejzajímavější jsou rozhodně kostely, které se od našich dřevěných značně liší. Stejné jsou pouze na východním Slovensku a jeden máme přesunutý z těchto míst i v Beskydech a druhý, rovněž přemístěný, je snad někde u Hradce Králové. Kostely jsou příčně rozdělené jakoby na tři podobně velké pouze různě vysoké věže. Někdy je nejvyšší první jako zvonice, často však prostřední skrývající jádro kostela. Střechy jsou odstupňované do členitých mansard, vrchol kryjí šindelové nebo dokonce pozlacené cibule.

Ze skanzenu míříme zpět do centra, obědváme tradiční ukrajinskou kuchyni a kolem krásných barokních kostelů přicházíme na neméně krásné náměstí – Rynek Glowny. Ze Lvova je nadšená především Lucka. Líbí se jí stejně široké domy stavěné nejčastěji na šíři tří oken (vyšší počet oken znamenal výrazně vyšší daň), arménský kostelík i těch několik málo pravoslavných či řeckokatolických. Mně se zase líbí zdejší historické lékárny a tak do jedné za drobný poplatek vstupujeme. Antické sošky staré pokladny, starodávné lahvičky, tmavé dřevěné obložení – vypadá to tu moc pěkně a přitom zde funguje i standardní lékárna. Za pultem na nás vykukuje jeden z nabízených léků – BIAГPA.

Za procházku stojí i sousední bulvár Prospekt svobody, na jednom jeho konci stojí novorenesanční opera, která mi do značné míry připomíná brněnské Mahenovo divadlo, na opačném konci velká socha z Kyjeva známého ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Zde ve Lvově si ho jistě váží, tady ruštinu neuslyšíme, mluví se tu výhradně ukrajinsky. Pomalu se blíží večer a s ním i naše poslední chvíle strávené na Ukrajině, za suvenýry utrácíme naše poslední hřivny a naposledy vyrážíme k našemu autobusu. Čeká nás noční přejezd přes Slovensko a hurá domů.

Epilog

To byla tedy Ukrajina, to byl pestrobarevný Krym. Ke konci dovolené se stávalo očekávání našeho návratu domů silnějším a silnějším. Jak jsem ale napsal v úvodu, na vině tomu byla nepřetržitě trvající abnormální vedra, která hranice našeho vnímání posunula zcela do jiných oblastí.

Když si však procházím zpětně fotky, vybavuji si bohatou historii, zlaté cibule kostelů, krásné pláže a hory či jinde nevídané postsovětské střípky odrážející současnou chudobu prostých Ukrajinců i velikášskou éru zbrojení a prvomájových průvodů – na jedné straně kuličková počítadla v obchodech či stařičké policejní Lady, na straně druhé obří sochy Leninů nebo flotily bitevních lodí a jaderných ponorek, musím přiznat, že Krym i Ukrajina mají návštěvníkovi rozhodně co nabídnout. A nejen jako alternativa pro ty, které to táhne spíš na východ než na západ na bezproblémové riviéry Francie, Itálie či Řecka, ale jako naprosto samostatný svébytný cíl, který, pokud akceptujete nižší hygienický standart v ukrajinských kempech, nemohu než doporučit. Pokud si navíc připlatíte za ubytování v hotelu, dostane se vám nejspíš plnohodnotného komfortu. A pokud jde o zhodnocení CK Mundo, naše krymská cesta s ním byla již čtvrtá v pořadí, což snad hovoří za vše. Uvidíme, co nám přichystá příští rok.

Stručná historie Krymu:

6. stol. př. n. l. Kočovné kmeny Kymeriů a Skythů

pol. 6. stol.-1. stol. př. n. l. Osídlení Krymu starými Řeky, vznik měst Jevpatoria, Chersones, Feodosia a dalších. Krym nazýván Tauridou

1. stol. př. n. l.–5. stol n. l. Řecká města pod vlivem Římské říše

2.-6. stol. Pronikání barbarských kmenů Góthů, Alanů, Alamanů a dalších

5.-13. stol. Jižní pobřeží Krymu součástí Východořímské – Byzantské říše

od 8. stol. Příchod turkických Chazarů, od nich se odvíjí i sekta Karaimských Židů

1243 Vpád „Zlaté hordy“ pod vedením Čingischána na Krym

od 1260 Příchod janovských a benátských kupců, zakládání pevností

14. stol. Na troskách Zlaté hordy vznik Krymského chanátu s hlavním městem Bachčisaraj. Již dříve přijetí islámu.

15.-18. stol. Krymský chanát součástí Turecka

1783 Po rusko-turecké válce Krym připojen Kateřinou II. Velikou k Rusku

1853-56 Krymská Válka mezi Ruskem a Tureckem podporovaným Francií, Britaníí a Rakouskem

1921-1991 Krym součástí SSSR

1941-1944 Nacistická okupace, Sevastopol dobyta v červenci 1942

po 2. světové válce Stalinova deportace 300 tisíc krymských Tatarů a Řeků do střední Asie.

1991 - Krym součástí Ukrajiny

Autor cestopisu: Martin Čermák (martinvangelis@seznam.cz)