cestopis Pavly Slepičkové ze zájezdu na Sicílii a Liparské ostrovy
První čínská polívka – zeleninová, pas, kartáček na zuby, ponožky, druhá čínská polívka – kachní, plavky, ešus, toaletní papír, lžíce, třetí čínská polívka – hovězí… Ještě zabalím spacák, pohory a láhev rumu a vyrazím do Munda se světem, do světa s Mundem, do světového Munda tralalala...
Hned na první karimatkapárty zjistím, že moje „pošesté s Mundem“ je nic oproti doktorovic manželskému páru, který jede počtrnáctý. Vyjmenujou dvě země, kde ještě nebyli, a pošlou petku s vínem dál. Výsledek první karimatkapárty je stejný jako pokaždý: zapamatujeme si sotva třetinu jmen, vypijeme všechny domácí zásoby lihovin načež následkem toho polovinu z té třetiny zase zapomeneme. Vděčně vzpomínám na svůj první zájezd, kdy můj nyní už dlouholetý kamarád prohlásil: „Holky nezlobte se, ale pro mě jste všechny Marie.“
Celou cestu se strašně těším na sopečný trojboj: Vesuv, Etna, Stromboli. Zatímco se šplháme klimatizovanou Bovou na úpatí první z nich, vybavuju si zažloutlé stránky učebnic dějepisu a zapšklé dějepisáře nutící nás otrocky vyjmenovávat města, o kterých jsme nikdy neslyšeli:
- „No, vona pak bouchla ta sopka a zničilo to ty vesnice pod ní.“
- „Jaká sopka?“
- „Sopka Vesuv.“
- „Správně, a jak se jmenovala ta města, která byla výbuchen zničena?“
- „Pompeje a…Herkulánesum… teda Herkulánum.“
- „Herkuláneum se to čte, no a to poslední?“
- „To poslední bylo… eeee…“
- „Stábie. A to bylo asi to poslední, co z tebe dneska vytáhnu, co? Za tři a buď rád, že jsi rád.“
No vida, najednou je to tady. Nastal čas konfrontace učebnice a reality.
Vesuv se tyčí nad Neapolským zálivem jako obrovské mraveniště. Bílé domky milionové Neapole pod ním vypadají jak rozsypané krystalky cukru. Na Vesuvu je klid. Jsme tu brzo po ránu a většina turistů se teprve škrábe po prašném svahu vzhůru. Přes dřevěné zábradlí se dívám do kráteru. Při představě, že z něj proudí láva jako krupicová kaše v pohádce „Hrnečku vař“ mi běhá mráz po zádech. Neumím si představit, že by v případě erupce dokázali evakuovat celou Neapol.
V Pompejích se respekt k sopce ještě umocňuje. Rozsáhlé ruiny města, které na bezmála 16 století zmizelo ze světa pod šestimetrovým nánosem popela, jsou velmi fotogenické. Zastavuji se u vykřičeného domu, který má ve znaku mužské pyje. Procházím atrii, kde už znovu kvetou růžové oleandry, nahlížím do zachovaných pecí na chleba. Váhám s focením nad zkroucenými postavami, nad sádrovými odlitky lidských těl, která se udusila oxidem uhličitým uvolněným během výbuchu Vesuvu. Jejich grimasy mi ještě dlouho utkví v paměti.
Prvním zážitkem ze Sicílie je objevení dozrávajícího růžového pepře. Pepřovec obecný (Schinus molle) roste na parkovišti u supermarketu a tváří se tu jako doma, ačkoliv původem pochází z jihoamerických And. Utrhnu si větvičku bohatě obsypanou drobnými plody a uložím ji mezi konzervy pod sedadlo. První suvenýr z ostrova za Messinskou úžinou.
Míříme serpentinami do vnitrozemí, do malé horské vesničky Savoca. Ve stínu posedávají svátečně oblečení starci s dřevenými hůlkami v rukách. Řeší tu své strasti i slasti a u nohou se jim válí vypelichaná kočka. Ospalou atmosféru narušují hloučky turistů. Fotí si přezrálé plody opuncií, které tu a tam odpadnou a rozmáznou se na dlažbě před kostelem. Fotí si kostel, který nepatří k těm prvoplánově uchvacujícím svatostánkům, fotí si také místní bar Viteli. Všechny ty davy sem přilákal filmový počin režiséra Francise Forda Coppoly, film Kmotr (The Godfather, 1972), jehož část se natáčela právě zde. Prostředí se samozřejmě trochu změnilo, z prašných cest jsou dnes kamenem vykládané uličky, nad venkovním posezením baru Viteli, kde Michael Corleone žádá otce krásné Apolonie o její ruku, se pne víno. Atmosféra ale zůstává i po čtyřiceti letech stejná.
Charismatická tvář Marlona Branda s rudým karafiátem v klopě nás od té chvíle pronásleduje pořád. Z tříoscarového trháku se stal dobrý vývozní artikl pro turisty. V Taormině, živém turistickém městě, natiskli tvář Dona Corleona na trička, tašky, bekovky, kuchyňské zástěry, utěrky i spodní prádlo. Těm nejskromnějším ale stačí obyčejný pohled a už mizí do středověkých uliček části Borgo Medievale. Proplétáme se mezi košíky sušených rajčat, svazky chilli papriček a pytlíčky středomořského koření. Na každém z tisíců schodů tohoto města tu místní nabízí něco ke koupi… lampy ze starožitnictví, obrázky taorminských zákoutí, slamáky různých tvarů a barev. Počet schodů není ani v nejmenším nadsazený, město se rozkládá na skalách nad pobřežím a jeho centrum je spojeno s pláží kabinovou lanovkou. Lanovku ale nevyužijeme ani tady ani na Etně, kam se chystáme následující den.
Výstup na nejvyšší činnou sopku v Evropě probíráme na večerní karimatkapárty, kde teče proudem domácí víno. Rezignovali jsme na nádoby s objemem menším než 1 litr a rozléváme víno do outdoorových hrnků z kanystru. Geograficky se v rámci prostoru karimatkapárty dělíme na konzervativní sever s kultivovaným projevem a rozeřvaný jih, kde se neustále něco rozlévá, rozbíjí a hádá. Sever deklaruje samostatnost, odtrhává karimatky přilepené vylitým vínem a odchází spát. Na jihu noční život utichá až pozdě po půlnoci.
Ráno má sever navrch. Radostně předbíhá jižany, ploužící se černým sopečným materiálem na Etnu. Čeká nás slušné převýšení, ať už pěšmo nebo busem, do večera budeme mít za sebou celkem 5 800 metrů (1 980 m pešky, 3 820 m busem) a to už je slušná nakládačka pro kancelářské krysy i studenty uvyklé povalování na lavicích. Pohled shora je uchvacující, černé proudy lávy jsou vidět kilometry daleko. Ještě měsíc před naším příjezdem Etna vyfukovala kouřová kolečka, na vzácný vulkanický jev upozorňovala i česká média. Teď to vypadá, že abstinuje… škoda. Sestupujeme. Řidiči nás odmítají pustit do autobusu. Neobměkčí je ani slzičky odplavující černý prach z obličeje. Musíme se jít všichni umýt.
Přes sklo autobusu pozorujeme, jak se silnice zařezává do lávových proudů. Tu a tam je v černém poli vidět děravá střecha domu, nebo polorozpadlé obvodové zdi. Stavby, které smetla tekoucí láva, rozestavěný hotel, který sice ušetřila, ale nikdo už do jeho dostavby neinvestoval. Konfrontace marného lidského snažení s přírodními živly. Poslední zrnka prachu splachujeme v kempu vínem z kanďáčku.
Další den nás čekají hroby Pantalica… teda, ne že by to bylo po výstupu na Etnu potřeba, jen to tak vyšlo v programu. Hned na začátku na nás čeká modrozelená laguna, průvodci imitují sochu Andersenovy Malé mořské víly a pózují na kameni. V Kodani jsem byla, vílu jsem viděla a musím přiznat, že podobnost veškerá žádná. Hroby pěkné, ale nekroprogram nás tak rozesmutnil, že s tím bylo potřeba něco udělat. A tak nám uspořádali večer pořádnou diskotéku v kempu jménem Silenzio (Ticho). Večer začal decentně a tradičně nad vínem, tentokráte kultivovaně z láhví. Okounějícím domorodcům jsme zahráli pro radost dvě písničky a pak už frčely jen hitovky z rádia Mundo. Kultivovaná zábava se zvrhla v divokou podívanou, o čemž se mnozí dozvěděli až tehdy, když se video objevilo na youtube.com.
Zde si dovolím udělat malou přestávku. Důvod je prozaický – střízlivění ve stínu pod platany s dvoulitrovou CocaColou místo programu.
V Syrakusách vychutnáváme pozdní oběd. Probíráme se mušlemi, kalamárami a jinou mořskou havětí na talíři. Popíjíme, povídáme…paráda. Následuje další přestávka – siesta.
Ve Valle dei templi rozbíjíme plody mandlovníku odpadlými úlomky z antických sloupů. Jsou vynikající stejně jako tradiční sladkosti - ricottou plněné kanolly, které kupujeme v malém obchůdku areálu. Způsobně čekáme před bronzovým torzem mužského těla, až se vyfotí párek mladých Japonců, kteří přišli před námi. Chichotající se Japonka je evidentně fascinovaná nadživotním mužským přirozením a nechává se fotit z různých úhlů, přičemž do objektivu špulí rudě namalovanou pusu. Pořídím si jednu fotku a kráčím způsobně dál. Na toaletách v místním historickém muzeu si fotím cedulku na dveřích – stojí na ní velmi špatnou angličtinou, aby návštěvníci toalet neodhazovali papír do záchodu. A návštěvníci si ceduli nejen přečetli, ale také opravili.
Večeříme civilizovaně u stolů v restauraci v kempu. Žádné válení na zemi, vyškrabávání ešusu hliníkovou lžicí a odmáčení připálených těstovin. Číšníka, který se ještě nevzpamatoval z odpolední siesty, šokuje naše objednávka: 38 pizz, 3 lasagne, 2 kuskusy, 42 dezertů a všechno víno, co máte. Odcupitá do kuchyně za vydatného kručení našich žaludků. Po vynikající večeři dáme ještě pár flašek v karimatkovém kruhu a vyrazíme za zábavou do města. Poučeni z předchozích kocovin a v obavě nad zítřejší túrou se vracíme v rozumné ranní hodině.
V národním parku Zingaro objevujeme skvostné plážičky mezi rozeklanými skalami. V křišťálově čisté vodě vynikají přechody mezi ne/opálenou kůží, nejvíce září pruhy od trekových sandálů. Vypadá to jako kožní choroba, která pravidelně postihuje účastníky Munda na zájezdech na jih. Azurově modré moře na obzoru přechází do azurového horizontu, vlnky omílají bělostné oblázky, žádné zvuky civilizace. Příjemně nasolení kráčíme po pasteveckých cestičkách nad pobřežím dál.
Večerní program se zdál být jasný…napínavá hra „městečko Palermo usíná“. Vloni jsme ho na trajektu na Island hráli do usnutí. Kupodivu na něj nedojde, ale hned ráno vidíme na vlastní oči, jak se městečko Palermo probouzí. Řidiče probere první dopravní zácpa, kdy se zcela nepochopitelně stane z dvouproudé silnice čtyřproudá. Nekonečná šňůra různobarevných skútrů se proplétá mezi troubícími auty. Po hodině nás zacpaná ulice vyplivne u pobřežní promenády a my kráčíme do zužujících se uliček. Rezignujeme na klasickou prohlídku turistického centra a zamíříme do čtvrti Vucciria, kam se po setmění žádný turista neodváží. Chudinská čtvrť Palerma s torzy domů zničených během 2. světové války působí jako z jiného světa. Zdi zdobí grafity, budova bývalé banky má prkny zatlučená okna a rudým sprejen nastříkaný kříž. Mezi pouličními prodavači převažují imigranti ze subsaharské Afriky a Bangladéše. Mezi oprýskanými šedivými domy visí šňůry s bílým prádlem, barvy jako by zmizely. Výjimkou jsou tu jen otlučená auta, plastové kontejnery na odpadky a pult se zbožím vyloženým před obchodem. Obědváme v rodinném podniku, kde pár místních sleduje fotbal v televizi. Ochutnáváme z několika talířů nakládané lilečky, pečená rajčata, smažené rybky, zeleninové karbanátky a spoustu dalších dobrot. Na pobřeží, kam se se západem slunce vracíme, hraje muž na trubku. Stojí na vlnolamu v přístavu, tváří k moři. Publika si nevšímá, po spontánním potlesku se sotva znatelně usměje, sbalí nástroj a odkráčí.
Další dny je přerušeno lodní spojení s Liparskými ostrovy kvůli rozbouřenému moři. V den plánovaného odplutí se moře uklidní, aby se vzápětí mohly rozbouřit naše žaludky. Sotva se uklidní naše žaludky, dozvídáme se, že bouří Stromboli. O výstupu se jedná. Doufáme, že se brzo uklidní, nehodláme na ostrově tvrdnout věčně. Doba tvrdnutí léčivého bahna v sirném jezírku je zhruba 20 minut. Za tu dobu se z nás při sebemenším pohybu začíná prášit, uschlá vrstva šedavé hmoty praská a drolí se. Začínáme mít problémy s poznáváním identity zabahněných obličejů. Na souši kopírujeme některá sousoší od Michelangela. Zbytky bahna smýváme v teplém moři, kde bublají sopečné plyny. Odérem, který kolem sebe po návštěvě sirného jezírka šíříme, jsme splynuli se zbytkem obyvatel ostrova Vulcano.
Na Stromboli se podrobíme důkladné prohlídce obutí. Spiklenecky mrkám na svoje pohorky, aby věděly, že můžou šlapat nahoru. Dostaly zelenou na závěrečný „magmatrek“ na kráter Stromboli. Pár nešťastlivců si narychlo odbíhá do půjčovny. Vyfasujeme helmy, bambusové hůlky a sympatického průvodce. Bohužel se nám dostane také vydatné porce mraků, které se omotaly kolem vrcholové partie sopky. Audioefekty jsou ovšem impozantní. V úvaze, který zvuk mi to nejvíce připomíná, se dostávám až k vaření pudinku. Je to přesně ten moment, kdy si vzduchová bublina prorazí cestu houstnoucí vanilkovou dobrotou a na povrchu líně vyprskne. Samozřejmě několikanásobně zesílené. Po závanu sopečného plynu s trochou polétavého prachu se měníme ve skupinu tuberáků. Následuje exploze do rozptýlené mlhy, červený záblesk a pozdní mačkání spouští. Počasí nám nepřálo, ale jsme první, co se po dvou týdnech zvýšené aktivity sopky dostali nahoru. Během sestupu se ohlížím. Ze svahu sopky schází skupinky s čelovkami… Antonio Banderas by ve filmu Vikingové začal troubit na poplach... ohnivá saň sestupuje do údolí. Sopka vypadá jak protkaná svítícími hady, kteří se pomalu plazí dolů. Loď na nás čeká v přístavu, sotva se nalodíme, začínají se nám zavírat oči.
Těsně před usnutím mě napadne, že je to vlastně fajn… mám ráda země, kam se musím kvůli něčemu vrátit.
Autorkou cestopisu je Pavla Slepičková.