Cestopis Ireny Zítkové ze zájezdu Korsika (29.6.- 13.7. 2013)
„Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika.“
Antoine de Saint-Exupéry
Úvodem…
Korsika patřila k destinacím, kam jsem se už pár let chtěla podívat. Lákala mě především kombinace krásných hor a moře, pro které bývá tento ostrov nazýván pohořím v moři nebo perlou Středomoří. Letos mi poprvé červencový termín vyhovoval, takže napočtvrté v pestré nabídce Munda zvítězila právě ona. Vyrazila jsem sama, po zkušenostech z minulých zájezdů jsem neměla strach, že bych se neseznámila s prima lidmi. Cestopis jsem se odhodlala psát poprvé, takže doufám, že i přes svou nezkušenost v této oblasti se minimálně porotce soutěže a snad i někdo další prokouše až na konec. Můžu slíbit, že tam bude za odměnu básnička.
Malé „opáčko“ ze zeměpisu
Korsika je se svými 8 722 km2 po Sicílii, Sardinii a Kypru čtvrtým největším ostrovem ve Středozemním moři. Od severu na jih měří 183 kilometrů, od východu na západ maximálně 83 kilometrů. Nalézá se v Janovském zálivu a trvale ji obývá asi 286 000 obyvatel, z nichž většina žije ve dvou největších městech. Asi 50 % procent obyvatelstva tvoří rodilí Korsičani, zbytek jsou nejčastěji Francouzi, Italové a Maročani. Korsika je autonomní oblastí Francie s hlavním městem Ajacciem. Dělí se na dva departementy, Corse de Sud s centrem v Ajacciu a Haute Corse s hlavním městem Bastia. Oficiálním jazykem je francouzština, hovoří se tu ale často italsky a také korsicky, což je latinský dialekt jazyka, který se zde vyvíjel již od doby nadvlády Římanů.
Den první - vyrážíme na cestu…
V sobotu 29. 6. jsem se před devátou hodinou dovlekla na nádraží v Hradci Králové s celou svou bagáží. Přivítal mě průvodce Petr (konečně jsem poznala opěvovaného majitele cestovky). Trochu jsem byla překvapená velikostí našeho autobusu. Na můj naivní dotaz, zda je to provizorní bus do Prahy, mi bylo se smíchem odpovězeno, že tím pojedeme až na Korsiku. No, nakonec proč ne… Z Hradce spolu se mnou odjížděli jen další tři lidičkové, takže jsme se nalodili celkem rychle, zamávala jsem mamince a už jsme ujížděli do Prahy. Tam jsme nabrali většinu spolucestujících včetně další průvodkyně Janči, se kterou jsem měla již čest loni ve Slovinsku. Během drncání po D-jedničce jsme se seznamovali s ostatními účastníky. V Brně nastoupil zbytek cestujících spolu s posledním průvodcem Ondrou. Následoval tranzit přes Rakousko. Průvodci tradičně procházeli autobus s lahvinkou. Seznamování během cesty probíhalo celkem mile a snadno. Po chvíli jsem znala jména všech okolo sedících
Den druhý - grilovačka na trajektu, moře a víno…
Kolem páté ráno jsme dorazili do italského přístavu Livorno. Původní odjezd v 8 h byl ale kvůli korsické etapě Tour de France přesunut až na 10 h, takže jsme asi dvě hodiny stáli na místě a ještě pochrupovali, pak jsme šli do hlavní budovy provést ranní hygienu, nasnídali se a kolem deváté jsme autobusem přejeli k trajektu. Většina z nás strávila plavbu na horní palubě na lehátkách. Cesta trvala čtyři hodiny a byla docela úmorná. Ve 14 h jsme přistáli v korsické Bastii, kde jsme se přesunuli zpět do aubusu a zamířili do kempu v St. Florent. Po cestě jsme se zastavili ve stáčírně vína, kde si všichni načepovali korsické vínko. Po příjezdu do kempu si většina z nás rychle postavila stany a zamířila k moři. Večer jsme se sešli opět na pláži na tradiční seznamovací karimatka párty. Vyplynulo z ní, že máme mezi sebou čtyři doktorky, dvě pediatričky, jednu anestezioložku a jednu zubařku. Dále mezi námi bylo několik chemiků, ekonomů, studentů a mnozí prostě dělali, co je baví.
Den třetí - maják
Na pondělí byl naplánován výlet k majáku Punta Mortella. Pár lidí zůstalo v kempu, protože jim nebylo dobře. Vyrazili jsme v 9 h z kempu. Cesta vedle nejprve po silnici kolem pláže, potom po prašné cestě mezi soukromými pozemky. Asi po 2 hodinách jsme dorazili k prvnímu zálivu. Tam kvůli nevolnosti odpadla naše průvodkyně Janča a s Ondrou se vraceli zpět. Někteří zůstali na koupání, jiní se taky vraceli k místům, okolo kterých jsme šli. Já jsem spolu s dalšími asi deseti lidmi pokračovala k majáku. Došli jsme ke krásné zátoce s průzračnou vodou, kde kotvily jachty. Tady jsme se na jednom místě museli přebrodit. Janča nás strašila, že tam loni měli vodu až po ramena. Dnes to ale bylo v pohodě, voda nám sahala sotva ke kolenům. Pak jsme vystoupali k polozbořené strážní věži, odkud už to bylo k majáku kousek. U majáku jsme si odpočinuli, posvačili a vyfotili, co se dalo. Na zpáteční cestě se nám záliv nechtělo obcházet, a tak jsme ho celý přebrodili až k protější plážičce, kde jsme se zastavili na koupačku. Po cestě jsme se pak na koupání zastavili ještě jednou a do kempu jsme dorazili kolem čtvrt na šest, ušlí a vyprahlí. (Rada průvodců vzít si s sebou dostatek vody skutečně nebyla od věci). Epidemie nevolností se rozšířila, nedobře bylo i mně. Takže jsem prohlídku městečka St. Florent bohužel vynechala a šla si brzy lehnout.
Den čvrtý - malebný kostelík, první túra a japan style v Corte
Potom, co jsme se sbalili a naskládali do autobusu, nás čekala asi po půlhodinovém přejezdu první zastávka u kostelíka San Michele de Murato. Tento románský kostelík byl postaven v roce 1280 (prý jen za jedinou noc) z tmavě zeleného a šedobílého mramoru a zdobený reliéfními motivy ze života tehdejších lidí. Po kratší fotopauze jsme pokračovali do města Corte, odkud jsme se vydali na túru údolím řeky Tavignano. Cesta vedla podél skal s krásnými výhledy a končila u mostu, kde jsme se osvěžili v ledové řece. Túra i s koupáním zabrala dost času, takže naše skupinka si město Corte prohlédla v japan style, tedy v běhu jsme fotili a hledali cestu k autobusu, trochu jsme se ztratili, ale nakonec jsme i stihli rychlý nákup nezbytných potravin v supermarketu. Poté jsme přejeli do horského kempu u městečka Lozzi. Na zítřejší den byl v plánu výstup na nejvyšší vrchol Korsiky Monte Cinto (2 706 m) nebo lehčí túra údolím Viru. Měla jsem trochu dilema, zda jít či nejít na Monte Cinto. Průvodci nás varovali, že to bude hodně náročná túra, tak jsem měla obavy, jestli na to fyzicky mám. Jistým průvodcem mi bylo ale řečeno, že to určitě dám, neboť prý mám na to ten spirit, takže bylo rozhodnuto.
Den pátý - Monte Cinto
Budík prořízl tmu asi v půl páté ráno. Batoh jsem už měla sbalený, takže jsem jen spáchala ranní hygienu, nasnídala se a v 5 h ráno jsme vyráželi z kempu. Se dvěma průvodci, Jančou a Petrem nás šlo jen sedm - já, Zuzka, Máca s Ivčou, Pavel, Jarda a Tonka. Vyšli jsme ještě za tmy s čelovkami na hlavách, ale brzy se rozednilo, takže už jsme je nepotřebovali. Zatímco jsme stoupali porostem macchie, za zády nám vycházelo sluníčko. Asi po 2 h jsme došli k chatě ve výšce 1 650 m, tam jsme si na chvíli odpočinuli, doplnili vodu v potoce a pokračovali vzhůru suťovištěm. Naše skupina se tu trochu roztrhala, každý mohl jít svým tempem, což mi vyhovovalo a ani mi nevadilo, že jsem poslední. Po této části následoval už lezecký terén, kde byla trochu těžší orientace. Cesta byla značena jen občasnými značkami na kamenech nebo hromádkami z kamení, tzv. mužiky. Jak jsem lezla poslední, najednou jsem zjistila, že mi všichni zmizeli a nevím kudy dál. Volala jsem, ale nikdo se neozýval. Tak jsem se rozhodla lézt dolů, kde jsem viděla značku. Dostala jsem se na místo, kde už to moc schůdně nevypadalo, i když o kus dál jsem viděla další značku. Trochu už jsem měla strach, že jsem se ztratila, tak jsem opět volala. Tentokrát už jsem zaslechla i jejich volání a za chvilku zpoza skály vykouknul Petr a já k nim dolezla. Pěkně jsem je asi vyděsila, protože když zjistili, že za nimi nejdu, volali na mě, ale já neodpovídala. Od té doby šel už Petr celou dobu jako poslední za mnou.
Cestu nám zpestřily občasné sněhové plotny, takže byla i koulovačka. Počasí vyšlo skvěle, nebylo moc vedro, přesto jasná obloha a krásné výhledy. Vrchol jsme zahlédli, až když jsme byli pár desítek výškových metrů pod ním. Kolem poledne jsme všichni stanuli u kříže na vrcholu nejvyšší hory Korsiky, Monte Cinto. Strávili jsme tam asi půl hodiny, udělali pár fotek, nasvačili se. Pak už jsme se ale museli rozloučit s ochočenými kafčaty a zahájit náročný sestup.
Zpět jsme šli jinou cestou směrem k jezeru Lac du Cinto. Cesta byla náročná, lezení nahoru, dolů po kamenech, občas jsme museli přejít přes sněhovou plotnu. K jezeru následoval sestup suťovým polem. Tady mi dost pomohly trekové hůlky. Tentokrát do jezera nevlezl ani největší otužilec, plavaly na něm ledové kry. Obloha se mezitím zatáhla a začalo trochu pršet. Přidali jsme do kroku, ale naštěstí se nerozpršelo. Od jezera jsme pokračovali dál po kamenných plotnách a potom zase suťovištěm s macchií. Kolem páté odpoledne jsme dorazili zpět k chatě. Od ní to byl ještě ale kus cesty. Nakonec jsme se vítězně dobelhali do kempu před sedmou. Se Zuzkou a Mácou jsme se na posledních pár metrů rozběhly a zastavily se až u autobusu, kde jsme si hned sedly na zem s vychlazeným radlerem. Únava byla velká, ale pocit uspokojení a štěstí stál za to!
Druhá skupina, která absolvovala méně náročnou túru v údolí Viru, byla taky spokojená. Prý si to velmi užili, potkali polodivoká prasátka a brouky hovnivály a myslím, že nelitovali, že si zvolili tuto variantu.
Den šestý - už zase skáčem přes kameny
Po dvou nocích v horském kempu v Lozzi jsme se ráno museli opět sbalit a vydali se k soutěsce Spelunca. Nejprve jsme asi 1,5 h sestupovali k řece, potom byly dvě varianty- buď jít korytem řeky, po kamenech, brodit se a tak podobně, nebo jít asi 30 min po cestě k mostu a tam se koupat. Zvolila jsem si adrenalinovou variantu. Bohužel únava ze včerejší túry na Monte Cinto se na mě podepsala, takže lezení podél břehů, proplétání se mezi větvemi, brození ve vodě, skákaní přes kameny bylo ten den trochu nad moje síly. Na koupání naší skupince zbyla tak půl hodina. Potom jsme museli asi půl hodiny přejít po silnici k místu, kde na nás čekal autobus. Přejeli jsme k přístavu Porto. Kemp byl docela daleko od pláže, takže jsem k moři ten den už nešla. Večer se konala nahoře v kempu další karimatka párty, která se docela slušně rozjela. Dokonce se i tancovalo na muziku pouštěnou z mobilu.
Den sedmý - kocháme se
Autobus zastavil u skalního útvaru, kterému se říká pes, i když mně spíš připomínal hlavu koně. Odtud jsme sestoupili k vyhlídce, odkud se nám rozprostřely nádherné výhledy na neuvěřitelně modré moře a v něm kontrastní oranžové skály. Poté jsme kousek popojeli a prošli si vyhlídkový okruh. Odpoledne jsme strávili odpočinkem na pláži v Portu. Pláž byla oblázková, takže jsem trochu postrádala svoje boty do vody, které jsem si zapomněla ve stanu. Dováděli jsme ve vlnách a opalovali se s výhledem na janovskou věž. Večer jsme se vydali do města Porto na večeři. Dala jsem si rybí polévku, těstoviny s typickým sýrem brocciu a čokoládovou pěnu. Bylo to vynikající!
Den osmý - Napoleonovo město a Krvavé ostrovy
Ráno po sbalení stanů a naskládání všech věcí do autobusu jsme vyrazili do Ajaccia, největšího a zároveň hlavního města ostrova, rodiště Napoleona Bonaparta. Přejezd trvající asi půl druhé hodiny nám zpestřilo rádio Mundo - jako vždy super zážitek! Rozchod ve městě byl tři hodiny, což bylo až dost. Viděli jsme Napoleonův rodný dům, ve kterém je nyní jeho muzeum, ale dovnitř jsme nešli. Na trzích jsme ochutnali místní dobroty a podívali se do přístavu.
Další zastávkou byl mys Pointe de la Parata. Během procházky v okolí mysu se nám nabízely krásné výhledy na záliv, Golfe d´Ajaccio se souostrovím Sanguinaires neboli Krvavými ostrovy. Původ názvu ostrova se podle jedné verze odvozuje od slova Sagonarri (černá krev), tedy barvy, kterou ostrovy získávají za příznivých klimatických podmínek při západu slunce nebo také díky květům růžově až červeně kvetoucí Frankenie hladké (Frankenia laevis). Další verze se vztahuje k faktu, že ostrov byl v minulosti útočištěm pirátů. Nejpravděpodobnější je však varianta, že ostrovy získali své jméno díky blízkému Sagonskému zálivu. Večer jsme dorazili do kempu u města Sartène. Petr spolu s řidiči našli bezvadné místo na pláži, kde nám uspořádali karimatka párty. Naskládali jsme se s karimatkami, spacáky a zásobami na párty do autobusu a řidiči nás tam odvezli. Natáhli kabel od busu až dolů k pláži do Petrova notebooku a diskotéka pod taktovkou DJ Petrátora se mohla rozjet. Párty skončila pro poslední pařmeny asi ve čtvrt na sedm, kdy „usnul“ i počítač. Kolem desáté, když už se všichni vyklubali ze spacáků, nás autobus dovezl zpět do kempu.
Den devátý - město vendety
Tento den byl naštěstí volný, jen večer nás čekala prohlídka města Sartène. Takže jsme měli prostor pro rekonvalescenci po včerejší náročné párty. Chtěli jsme využít bazénu, který kemp nabízel, přehlédli jsme ale ceduli se zákazy, což zapříčinilo nepříjemný konflikt s majitelem kempu, který na nás vyběhnul a křičel francouzsky, popadl ho naprostý amok. Nakonec se vše urovnalo a mnozí strávili den u bazénu s tím, že museli dodržovat všechna pravidla, a to nechat boty před vchodem, nemít tam jídlo a pití, neběhat, neskákat a nepotápět se. Zákaz šortkových pánských plavek vyřešil originálně Karel, který si prostě půjčil plavky své přítelkyně. My ostatní jsme dopoledne polehávali ve stínu v kempu a odpoledne vyrazili k moři. Nevinný plán vzít si s sebou meloun ke svačině se proměnil trochu v drama, když se Tomáš při jeho porcování řízl do ruky. Poskytli jsme mu první pomoc a poslali ho k doktorkám do kempu. Vrátil se po 1,5 h se třemi stehy. Jinak to ale bylo příjemné odpoledne u moře, vlastně poslední na Korsice.
Večer jsme jeli do Sarténe, které bývá právem nazýváno nejtypičtějším městečkem Korsiky. Během cesty nám Péťa vyprávěl o vendetě, ale většina lidí se spánkovým deficitem v autobuse vytuhla. I já jsem moc informací neudržela, takže jsem se aspoň později něco málo dočetla. Vendeta neboli krevní msta má na Korsice dlouhou tradici. Na začátku vleklých sporů mezi rodinami většinou byla drobná roztržka, například krádež kohouta. Pokud byl někdo zabit, byl z rodiny určen jedinec, zpravidla muž, který měl rodinu pomstít zabitím viníka. Dokud nebyla pomsta vykonána, mstitel se nesměl oholit. Po vykonání pomsty se vrah skrýval i dlouhé měsíce v neprostupných porostech macchie. Sarténe se v 19. stol. zapsalo do historie jedním z nejvážnějších případů, kdy se kvůli hádce o psa málem vyvraždily celé dvě rodiny. Spor byl ukončen až „mírovou smlouvou“ před knězem. Sarténe bylo právem spisovatelem Prosperem Mériméem nazváno nejkorsičtějším městem. Skutečně si člověk při procházce úzkými uličkami po kamenných chodnících připadá jako by se vrátil do minulosti. Když zabloudíte do vedlejších uliček mimo turistické obchůdky a restaurace, ocitnete se sami, maximálně potkáte toulavou kočku. Zabedněné okenice a dveře, přes ulici pověšená šňůra prádla, vše jako by v sobě mělo nějaké tajemství. Když jsem viděla malé kluky pobíhat uličkami, řekla jsem si, že to musí být báječné místo pro dětské hry. Hra „krvavé koleno“ by zde dosáhla jistě nového rozměru.
Den desátý - korsický Gibraltar
Ráno jsme opustili kemp s bazénem a vydali se k nejjižnějšímu cípu ostrova, města Bonifacia, vystavěného na křídové skále a pouhých 12 km vzdáleného od Sardinie. Nejprve jsme se „ubytovali“ v kempu a poté jsme měli celé odpoledne na prohlídku města. Po obědě jsme v menší skupince s Jančou vyrazili do města. Prošli jsme přístavem, odkud se další den vyplouvalo na výlet lodičkou. Cestou po molu průvodci zajednali restauraci na společnou večeři. Hned na kraji města jsme my děvčata upadla do osidel všudypřítomných krámků. Pro milovnice krásných náušnic a šatů doporučuji zajít do krámku dole na rohu u schodiště, vedle zmrzliny. Poznáte ho podle krásných šatů vystavených před obchodem. Koupily jsme si tam s holkama stejné náušnice v různých barvách. Když jsme se po delší době rozloučily s obchůdkem, vydaly jsme se po schodišti k hradbám a dál jsme pokračovaly na vyhlídku, odkud se nám nabízely krásné pohledy na město, moře s lodičkami a blízkou Sardinií. Potom jsme zamířily do městečka, kde jsme se opět zasekly v obchodech. Přesto jsme nakonec došly až ke hřbitovu. Na korsických hřbitovech je zajímavé, že jsou tvořeny téměř výhradně hrobkami. Korsičané jsou ochotní za spravování rodinné hrobky platit nemalé peníze, i kdyby na jiné věci nezbývalo. Hřbitov v Bonifaciu byl tedy tvořen mnoha bílými kapličkami, mezi nimiž člověk procházel po cestičkách, jakoby uličkami. Byl tam i plácek s normálními náhrobky, ale byl opravdu maličký, zřejmě byl určen těm nejchudším. Koupání jsme nestihli, ale prý bylo v moři hodně medúz, takže nám to ani nevadilo.
Večer byl sraz u mola a odtud jsme se přesunuli do restaurace na společnou večeři. Dala jsem si jako předkrm slávky, pak rybu a jako sladkou tečku opět čokoládovou pěnu. S plnými bříšky jsme se vydali zpět nahoru ke hřbitovu na karimatka párty. Bylo to úžasné místo. Výhled na moře, hvězdné nebe, blikající hřbitov. Akce se opět vydařila, jen ta cesta zpět do kempu byla trošku dobrodružná…
Den jednáctý - lodička a pro změnu zase túra
Ráno jsme nejdříve naložili všechno do autobusu a odešli k molu, odkud vyplouvala naše loď. Výlet stál 12 Euro, ale určitě to stálo za to! Lodička obeplula Bonifacio, zajela do zálivu, jeskyně. Dostali jsme mapky v češtině s popisky jednotlivých zastávek. Svítilo slunce, hráli nám příjemnou hudbu. Byla to neskutečná pohoda. Asi po 1,5 h jsme přistáli opět na molu. Vrátili jsme se zpět do kempu, kde jsme se po kratší pauze naskládali do autobusu a vyrazili k vrcholu Monte Calva (1 377 m).
Túra začínala v sedle Bocca d´Illarata (991 m). Byl to pohodový výstup, asi po 1-1,5 h jsme stanuli na vrcholu, kde jsme fotili jako o život. Ne že by výhled byl zas tak dechberoucí, spíš vypukla mánie „skákacích fotek“ a že jsme na vrchol došli všichni, tak jsme pořídili i pár společných fotek v Mundo tričkách, která všichni dostali na začátku zájezdu.
Navečer jsme dorazili do horského kempu v Zonze, kde jsme strávili jen jednu noc.
Den dvanáctý - heslo dne = ty volééé!
[image:right:2617]Dnes byla na programu opět túra, tentokrát v oblasti Bavella, známé krásnými skalními věžemi, oblíbené turisty i horolezci. Byla to pohodová túra, na vrcholu jsme se mohli pokochat úžasnými výhledy na okolní skalní věže v pozadí s modrým nebem a bílými oblaky. Fotili jsme opět jako diví. Cestou dolů jsme se zastavili u skalního okna nazývaného True de la Bombe, protože skutečně vypadá, jako kdyby tu díru ve skále udělala pořádná bomba. Kvůli fotce jsem do okna vyšplhala, i když jsem tam nahoře měla trochu strach.
Cestou zpět se začala stahovat zlověstná mračna a brzy i hřmělo a v dáli jsme viděli blesky. Trochu i sprchlo, ale ne nějak intenzivně. Když jsme se naskládali do autobusu, začalo pršet už pořádně. Přejezd ke kaskádám Polischellu trval asi 20 minut. Zastavili jsme u hasičské hlídky, která tu běžně mívá službu kvůli častým požárům.
V plánu byl pro zájemce canyoning, pro ostatní procházka či koupání v kaskádách. Na canoyning se nás přihlásilo devět - Jíťa, Magda, Martina, Denisa, já, Máca, Michal a Petr. Bohužel korsičtí instruktoři nebyli, mírně řečeno, dochvilní. Čekali jsme na ně u parkoviště v plavkách asi hodinu! Už jsme to skoro vzdali, když konečně dorazil náš instruktor Oliver. Seřvali jsme ho, ale nakonec jsme se domluvili, že nám dá slevu a vynecháme první vodopád, protože jinak by na nás ostatní čekali ještě déle a do kempu bychom dorazili dost pozdě. Po složitém vyjednávání jsme se nasoukali do neoprenů a vydali se na cestu lesem k řece. Protože jsme nešli až nahoru, tak cesta trvala asi 15 min. Hned na začátku jsme po krátké instruktáži skočili z pěti metrů. Pak následovalo několik skluzavek, na jednu jsme museli jakoby naskočit. U jedné skluzavky nám Oliver všem rozepnul neopren, což jsme nějak nepochopili. Na jednom místě jsme se museli rozhodnout, jestli skočíme ze 4, 6, 7 nebo 8 m. Já skočila z větve ve výšce 6 m! Mazec! V průběhu jsme vykřikli asi milionkrát „ty volééé“, v podstatě kdykoliv, když jsme spatřili překážku, kterou jsme měli překonávat, během jejího zdolávání a po jejím zdolání taky. Poslední atrakce byla fakt hustá! Byl to menší vodopád, před kterým se pomocí plachty zadržela voda, pak se ta voda pustila a do jejího proudu instruktor poslal tři lidi po sobě. Jelo se pozadu na zádech, člověka to vymrštilo po vodě do vzduchu a dopadl do vody. Letěla jsem v první skupině, která měla nejvíc vody. Bylo to fakt super! Musím říct, že ve srovnání s canyoningem ve Slovinsku to bylo adrenalinovější.
Kolem osmé večer jsme dorazili do horského kempu v Tonte. Na druhý den byla v plánu túra na Monte d´Oro nebo alternativně ke kaskádám Manganello. Vzhledem k tomu, že už jsem cítila únavu a na zítřek taky hlásili bouřku, zvolila jsem si lehčí variantu.
Den třináctý - bouřka v horách
Skupina, která šla na Monte d´Oro vyrážela v šest ráno, naše menší skupinka o půl deváté. Ráno bylo chladné, ale slunečné, nic nenapovídalo tomu, že má odpoledne přijít bouřka. Naše skupinka byla komorní, asi deset lidí, v čele s průvodkyní Jančou. Kus cesty jsme museli jít po asfaltce, pak se odbočilo na GR20, o dost příjemnější lesní cestu. Asi ve dvou třetinách cesty jsme došli k salaši, kde nám sympatický mladý „bača“ ukázal výrobu kozích sýrů a dal nám i ochutnat. Ke kaskádám Manganello jsme dorazili kolem jedné. S Jančou jsme se převlékly do plavek a šly prozkoumávat přírodní atrakce. Bohužel se zdálo, že je hodně vody a klouzání by bylo kvůli silnému proudu nebezpečné. Vodu jsme zkusily a byla to pořádná ledárna. Protože obloha se začala podezřele zatahovat, dali jsme se na zpáteční cestu. Někteří ze strachu z bouřky vyrazili napřed. Pohromadě jsme zůstali jen já, Janča, Michal a za námi Marek s Lenkou. Po chvíli už pršelo a občas i zahřmělo. Brzo jsme už vyndávali pláštěnky, ale naštěstí jsme došli včas k salaši a hodný „bača“ nás u sebe schoval. Byl hrozně milý. Uvařil nám čaj a nabídnul nám k němu typické korsické sušenky, canistrelli. Příjemně jsme tam strávili asi dvouhodinový lijavec povídáním s „bačou“ a sympatickým starším párem Němců. Když přestalo pršet, rozloučili jsme se s naším milým hostitelem a pokračovali v cestě. Když jsme míjeli vodopád, kolem kterého jsme šli cestou ke kaskádám, koukali jsme, co s ním déšť udělal. Proměnil se v obří vodopád, ze kterého se valily ohromné proudy vody. Brzy začalo zase svítit slunce, po bouřce kromě vířící zkalené vody ani stopy. Otravnou část cesty po silnici nám ušetřili Němci, kteří nám nabídli, že nás hodí autem do kempu.
Asi půl hodiny po nás dorazila skrz na skrz promočená skupina z Monte d´Ora. Bouřka je zastihla při sestupu a zažili adrenalinový brod rozvodněného potoka. Když jsem je viděla, nelitovala jsem své volby jít na kaskády.
Večer se konala poslední karimatka párty, tentokrát kulturně v takové dřevěné boudě u stolu a na židlích. Své básnické pokusy předvedl Karel a já. Karel vytvořil dokonce menší básnickou sbírku. Tričky jsme byli nakonec odměněni oba. Úspěšně jsme zlikvidovali všechny zbytky a alkoholu a ve 12 h nás vykázali kvůli nočnímu klidu, takže se šlo spát…
Den čtrnáctý - loučíme se s Korsikou…
V sedm ráno už jsme měli všechno sbaleno a náš žlutý autobus ujížděl k Bastii. Tam jsme dorazili kolem desáté. Ve 14 h nám odjížděl trajekt. Bastiu jsme si prošli až ke staré části, citadele a přístavu.
Tentokrát jsme byli na cestu dobře vybavení - meloun, sýry, bagetky a vychlazení kozlíci. Cestu jsme trávili spíše ve stínu, popíjením, vymýšlením básniček, a tak nám čtyřhodinová cesta utekla překvapivě rychle. V autobuse se pak spontánně rozjela párty, tančilo se v uličce a kozlíci putovali po celém autobuse. Po desáté večer jsme to už ztišili a přečkali poslední noc v busu.
Den patnáctý - a už jsme doma
Kolem osmé ráno jsme dorazili do Čech, první velké loučení nastalo v Brně, ještě větší v Praze. Do Hradce jsme jeli už jen čtyři.
Byl to perfektní zájezd, opět jsem poznala plno zajímavých lidí a objevila další krásný kout světa. Řidičům, průvodcům i všem účastníkům patří jednička s hvězdičkou!
Gratulujeme! Dočetli jste až na konec mého výplodu, takže tady máte tu slíbenou básničku…
Báseň - Korsika 2013
(Irča)
Dovolené nastal čas
Korsika zlákala nás.
Busem a trajektem jsme se tam dostali
a večer už vínečko chlastali.
Ráno však všichni nebyli ready
Ukopnutý prst, žaludeční vředy.
Přeživší na maják vystoupali,
V krásných zálivech se vykoupali.
Kdo šel údolím řeky Tavignano,
Pěkné výhledy a koupání mu bylo přáno.
Na Monte Cinto vyrazila dream team
Dva horští vůdci a sedm statečných.
Túra těžká, však Máca je čiperka
Všechny nás nabila jak Duracell baterka.
Věřte, že na Korsice
Mají i šutry tvar srdce.
V Ajacciu jsme na trzích ochutnali mnohé dobroty
Večer pak zapařili na plážové párty.
DJ Petrátor hrál k tanci i k poslechu
Do šesti do rána tropili jsme neplechu.
U bazénu zažili jsme s šílencem aféru
V Sarténe hltali vendety atmosféru.
Krásneé Bonifaccio jsme si užili
Druhý den se na lodičce slunili.
Pak v horách další byl trekking
Jako adrenalinová tečka canyoning- TY VOLÉÉÉ!
Na závěr viděli jsme Manganello kaskády
Bouřku jsme u bači přečkaly rády
Tak už se loučím,jste super banda
Nikam už nejedu bez CK Munda!